Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jaký bude nový domov?

Vron napnul plachty a s úsměvem pozoroval malé pasažéry, kteří se opřeli o zábradlí a sledovali, jak se Ostrov volby vzdaluje. Vzpomínali na své zážitky z Útulného domova a teď s odstupem už se jim nezdály ani z poloviny tak strašné, jako dřív.

Když se setmělo, Hanka připravila pro všechny večeři a dokonce i Vron jedl, aby nenarušil slavnostní atmosféru tohoto dne. Po jídle vytáhl a rozdělil dárky, které jim měly připomínat jejich první důležitý zážitek po opuštění nehostinného domova, který jako jediný poznali v době svého dětství.

„Díky, Vrone, udělal jsi nám moc velkou radost,“ přišla ho obejmout Hanka a hned si sponu vyzkoušela.

„Jak mi sluší?“ ptala se kluků, protože v kajutě nebylo zrcadlo, do kterého by se mohla podívat. Oba zahučeli něco jako skvělé, úžasné a dál se věnovali zkoumání vlastního dárku.

„Takovýhle život se mi bude líbit,“ liboval si Sváťa.

„Jen se tolik netěš,“ mírnil jeho nadšení Vron, „přijdou i povinnosti, učení, zkoušky a pravděpodobně i neúspěchy. Nebude každý den, jako tenhle.“

„Slíbil jsi, že nám řekneš, kde bude náš nový domov,“ začala vyzvídat Hanka.

„Ne, ne, nic takového jsem vám neslíbil. Ale zkusím najít mapu a ukážu vám to.“

Za chvíli se Vron vrátil s mapou a rozprostřel ji pod rozhoupané světlo lucerny.

„Tady jste žili, to je Jižní kontinent, kde stojí Útulný domov. Tohle je Ostrov volby a sem, do přístavu Dubovník, plujeme. A bydlet budete někde tady,“ a Vron zapíchl prst kamsi na kraj mapy, neuvěřitelně daleko od Dubovníku.

„Taková dálka! Jak dlouho tam pojedeme?“

„Poblíž Dubovníku je veřejná brána, která nás tam přenese. Příští týden už budeme na místě v Santareně. Tam se ubytujeme a začátkem září půjdete vy dva k zápisu do školy. Doufám, že si do té doby ještě trochu zlepšíte čtení a psaní.“

„Santarena, to zní hezky,“ zasnila se Hanka, „jaké to tam je?“

„Bude se ti tam líbit. Je to město zahrad, krásných domů a všude najdeš fontány plné soch a uměleckých nápadů. Okolí města už tak pěkné není. Kolem řeky sice nějaká zeleň zůstala, ale většinou tam jsou spíš farmy a zemědělské usedlosti. Dál od řeky začíná suchá nehostinná step s houževnatou trávou, která chutná akorát malým stepním koníkům a kozám, které nepohrdnou ani trnitými keři, které tam místy rostou. Planina stepi se zvedá až k horskému masivu, kde začíná země draků. Ale je zvykem, že draci nelétají do stepi a lidé nelezou do jejich hor.“

„Prima!“ řekla Hanka.

„Jinak Santarena je městem studentů, stálých obyvatel tu není mnoho. Trvale tu bydlí jen učitelé a ti, co zajišťují provoz školy a města. Je tu mnoho ubytovacích možností, dokonce i pro ty nejchudší.“

„A naše škola je v Santareně?“ zeptal se Sváťa.

„Ne tak docela. Škola je ve vzdáleném nepřístupném údolí, kam se můžeš dostat pouze branami. Však to uvidíte sami.“

„A to je jediná magická škola?“

„Ale kdepak, takových škol je celá řada. Ale tahle je jedna z nejlepších.“

„A jak víš, že nás tam vezmou?“

„Tak se podívej na minci, kterou jste dostali před vstupem do labyrintu,“ řekl Hance Vron. Když ji vytáhla, přejel po rubu prstem a objevil se nápis Antifee, přejel znovu a vyskočil název Kosta Tigre, ještě jednou ji přetřel a objevilo se Santarena.

„Aha! A Sváťa tam má stejná jména?“

„Ne, má tam i některá jiná. Ale Santarenu máte oba.“

„Já mohu také bydlet v Santareně?“ vložil se do hovoru Rafan.

„Samozřejmě.“

„Ale říkal jsi, že asi nebudeme bydlet spolu.“

„Je zvykem, že žáci prvního ročníku bydlí po dobu výuky na internátu školy. Domů se vrací jen v době volna.“

„Ty budeš taky bydlet s námi, Vrone? Nebo budeš muset odejít ke své paní?“

„Dokud mě budete potřebovat, budu bydlet s vámi. Taky musím najít tady pro Rafa nějaké učení nebo zaměstnání. Pak se uvidí.“

Hanka zívla a okamžitě tím nakazila i Sváťu. Vron se zasmál a složil mapu.

„No, vidím, že je nejvyšší čas jít spát. Ještě máme před sebou spoustu času na povídání. Nechte si něco hezkého zdát.“

„Doufám, že zítra už budete mít náladu vyprávět, jaké to bylo v labyrintu,“ neodpustil si přátelskou výčitku Rafan.

„Neboj, Rafe, všechno ti povyprávíme,“ znovu zívla Hanka, „ale dneska už ne. Jestli hned teď nezapadnu do postele, usnu nejspíš někde na prahu u dveří.“

Zpočátku to vypadalo na klidnou plavbu. Bárka se zvolna pohupovala na vlnách a její tempo bylo trochu hlemýždí. Ale nikdo si nestěžoval, nikomu to nevadilo.

Hanka se Sváťou se konečně odhodlali vyprávět o svých zážitcích v labyrintu. Sváťova brána, kterou uviděl poté, co vstoupil dovnitř, byla upletená z větví stromů a květin a za branou na něj čekala cesta lesem, kde rostly největší stromy, jaké kdy Sváťa spatřil. Ani nezaváhal, protože hořel zvědavostí a toužil si ty velikány prohlédnout pěkně zblízka. Když přišel k tomu největšímu a nejkrásnějšímu, dotkl se jeho kůry. V tom okamžiku pocítil, jak mu tuhnou nohy. Podíval se dolů a zjistil, že místo nohou je jeho tělo zakončeno kořeny, které vrůstají do půdy zdejšího lesa.

„Vlastně to byl docela příjemný pocit, mít kořeny, někam patřit, být obklopen velebnou krásou, šuměním listů v korunách, zpěvem ptáků, nenapodobitelnou vůní země a dřeva,“ vzdychl při té vzpomínce.

„Pak na mě strom promluvil. Slyšel jsem ho ve své hlavě a rozuměl jsem mu. Oslovoval mě můj malý bratříčku. Zpíval mi krásnou dlouhou baladu o historii světa a rostlin, ale ta balada neměla naše lidská slova, vlastně to spíš byla série úžasných obrazů. Bylo to nádherné. Potom se dotkl mého prstenu a povídá: Je čas jít, můj malý bratříčku. Čas, kdy se setkáme, ještě nenastal. A lup! Byl jsem z labyrintu venku.“

Potom vyprávěla Hanka. Všichni velice pozorně naslouchali a když popsala starce v zahradě, Vron v údivu zdvihl obočí.

„Také jsem ho jednou potkal, prý je to sám Nestor a bylo mi řečeno, že z ostrova si nemůžeš odvézt nic cennějšího, než jsou jeho rady. A tys od něj dokonce dostala dárek! To je skvělé! Je prý jen málo vyvolených, na které promluvil.“

„Opravdu?“ potěšilo to Hanku.

„Říkal mi to minule jeden z pořadatelů na ostrově.“

„Radil mi, že se mám hlavně hodně učit,“ vzdychla, pokrčila rameny a sundala si z krku svůj přívěsek, aby si ho všichni mohli prohlédnout.

„Mám z něj husí kůži,“ přiznal Sváťa, když mu ho Rafan podal.

„Je to mocný amulet,“ řekl Vron, když dívce její dárek vracel.

Pak se zase chvíli věnovali čtení a psaní a Vron s potěšením konstatoval, že se rychle zlepšují.

Po dvou dnech se zvedl vítr a za občasného deště foukal tak divoce, že Sváťu díky tomu postihly nepříjemné příznaky mořské nemoci. Odháněl Hanku i Rafa, když mu přicházeli nabízet jídlo a nechodil ani na vyučovací lekce.

Naštěstí se počasí po nekonečných čtyřech bouřlivých dnech zase zklidnilo a když vjížděli do sluncem zalitého Dubovníku, mohli už všichni společně obdivovat překrásné bílé město, vystavěné ve skalách, s obrovským přístavem.

Vron s pomocí chlapců zakotvil u mola pro menší plavidla a vypravil se do města. Průchod veřejnou branou bylo třeba předem objednat a jak zjistil, zájem o tuto cestu byl opravdu velký. Budou muset dva dny počkat, než na ně dojde řada.

Aby se děti nenudily, naplánoval Vron na jeden den prohlídku města a druhý den je vzal do naučného podmořského tunelu.

Tunel byl ze všech stran průhledný, vedl těsně nad mořským dnem a kolem se prostíral podvodní svět s rostlinami, rybami a nejrůznějšími živočichy.

„To je úžasné, jak to lidi dokázali postavit?“ zajímal se Rafan.

„Ale to nepostavili lidé, to je dílo mořských obyvatel.“

„A kdo bydlí v moři?“ podivil se Sváťa.

„My jim říkáme sirény. Je jich přibližně o polovinu méně, než lidí, ale téměř je nepotkáš. Pokud jsi viděl na ostrově obrázek mořské panny, tak to jsou vodní lidé. Když budeme mít štěstí, možná po cestě nějaké zahlédneme. Občas sem vodí své děti, aby viděly, jak vypadá člověk.“

„To je krása,“ vydechla Hanka, když uviděla velikou růžovou medúzu, jak se ladně vznáší poblíž tunelu.

„Krása? To ano, ale některé jsou žahavé. Být tebou, ve vodě bych na ni nesahal.“

Celou cestu se děti vydržely na něco vyptávat a Vron neúnavně jmenoval věci a tvory a vysvětloval, jak žijí a čím se živí.

„Támhle! Podívej, Vrone, to jsou oni, že?“ zahlédl sirény jako první Rafan.

„Máte štěstí,“ přikývl, „zdá se, že jsou to tři děti v doprovodu dospělého.“

„A mají s sebou dva delfíny,“ radoval se Sváťa z nečekaného setkání, „oni si je ochočili?“

„Nemají ve zvyku si ochočovat mořské tvory. Ale stane se, že se delfíni skamarádí s jejich dětmi a pak rodinu provázejí a hrají si s dětmi, dokud je to neomrzí.“

„Jsou nádherní,“ vydechl Rafan okouzleně a Vron překvapeně zjistil, že chlapec na sirény hledí s ještě větším nadšením, než když na ostrově obdivoval zbraně.

„A dá se s nimi nějak mluvit?“ zeptala se Hanka.

„Rozhodně dá. Buď musíš umět jejich řeč, nebo se s nimi můžeš dorozumívat symboličtinou, kterou vás naučí ve škole. Ale pokud neumíš jejich řeč, moc si s nimi nepopovídáš. Symboličtina stačí jen na základní výrazy.“

„A mohu se jejich řeč naučit, i když nebudu chodit do školy?“ zajímal se Rafan.

„Ano, mohu tě přihlásit do kurzu, jestli o to máš vážný zájem.“

„To by bylo super,“ nadchl se Rafan a dál sledoval skupinku sirén, které už si je prohlédly a teď pomalu plavaly pryč.

„A mají mezi sebou taky kluky?“ vyzvídal Sváťa.

„Abych řekl pravdu, tak nevím. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by o nich dokázal podrobně vyprávět. Ale myslím si, že mezi sebou pohlaví nerozlišují. Ve škole se o nich určitě budete učit, tak vám snad dají podrobnější a přesnější informace než já.“

Dva dny uběhly jako voda. Nastal čas sbalit věci a vydat se na další cestu. Vron prodal loď do přístavního bazaru a konečně mohli vyrazit.

Průchod branou si děti ani nedokázaly pořádně prohlédnout a vychutnat. Všude bylo plno lidí, neuvěřitelné množství hluku a naprostý chaos. Nebýt Vrona, neměly by ani šanci najít správnou cestu. Brána měla patnáct přístupových míst do různých lokalit, velká zavazadla bylo třeba posílat zvlášť, větší zvířata musela mít popsané přepravky a majitelé šíleli, jestli přepravky dorazí na správné místo a zda nehrozí, že pak své zvíře či zavazadla budou muset hledat po celém světě. Chaos tu zvyšovala i hlášení o ztracených dětech, halekání průvodců, starajících se o větší skupinky cestujících, a dohady, zda zmeškaný termín průchodu brány znamená další dva dny čekání, zatímco zavazadla už odešla na místo určení.

U přepravního místa číslo tři se pokoušela udržet pořádek nesmělá dívka, která už zřejmě ve zdejším prostředí přišla o hlas. Marně se snažila regulovat příchozí podle objednané doby přepravy, marně se snažila zabránit skupince chuligánů v předbíhání čekajících. Se slzami v očích šeptala své pokyny a nikdo jí nevěnoval pozornost.

„Chudák,“ politovala ji Hanka, „mám pocit, že to nějak nezvládá.“

„Cože?“ nerozuměl jí v tom halasu Sváťa, ale Hanka jen mávla rukou, že to nebylo nic důležitého.

Konečně se prodrali ke kabině, kde u vstupu stál ramenatý chlapík a kontroloval objednací lístky. Jednou rukou odstrčil chuligány, výhružně se na ně podíval a pokynul dvěma starším lidem, kteří byli předtím bezohlednými výrostky odstrčeni.

„V kolik to máte? V 11.20, to souhlasí, postupte si zatím do kabiny a vyčkejte, až pro vás přijde služba,“ odbavil Vrona a děti a kývl na další čekající.

Postoupili do kovové chodby a postupně se sem vměstnalo asi dvacet lidí.

Dveře na druhé straně se otevřely a pokynula jim mladá žena.

„Nyní půjdete po jednom za sebou. Udržujte si odstup asi jednoho metru. Kráčejte plynule, i když budete mít zmatený pocit, nebojte se, nepanikařte. Dokud všichni v pořádku nedorazíte na druhou stranu, nevstoupí do brány žádná další skupina, takže se nemůže nic stát. Prosím, začněte...“

Hanka měla při průchodu podobný pocit jako při vstupu do labyrintu. Na druhé straně vyšli do stejně vypadající kovové chodby, jako byla ta, odkud vyrazili. Malý starší chlapík je překontroloval, a když dorazil poslední cestující, pustil je ven. Prošli velkou halou, kde už nebyl takový zmatek, jako v Dubovníku a pak po schodech sestoupili do parku s fontánou a uviděli z terasy, že se pod nimi rozkládá velké městečko, plné roztodivných domů a všude kolem je spoustu zeleně a květin.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: