Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zápis do školy

„Takže vítejte v Santareně, tohle bude váš druhý a doufám že útulnější domov,“ řekl Vron a začal jim z terasy ukazovat santarenské zajímavosti.

„A támhle za řekou, kousek doleva od té vysoké věže astronomické stanice, budeme bydlet. Tak co, jak se vám tu líbí?“ otočil se na ně Vron.

„Je to tu moc krásné, jenom mi tu trochu chybí vůně moře,“ odpověděla Hanka a ostatní přikyvovali.

Vron čekal, až se jeho svěřenci nabaží pohledu na město, a celou svou bytostí nasával magickou manu, která mu poslední dobou tolik chyběla. Jako pořádné jídlo po dlouhém půstu, pomyslel si spokojeně. Tohle město je jako velké magické moře, tady hladovět nebude. Zatoužil proměnit se v ptáka, ale obával se, že by to děti vylekalo. Potlačil tedy své chutě a mávnul na děti, že je čas jít.

„A to budeme šlapat pěšky až tam na druhý konec?“ protestoval Sváťa, když sestupovali s kopce dolů do města.

„Vždyť je to kousek,“ domlouval mu Rafan, „tam jsme za chvilku.“

„Jestli chcete, můžeme to vzít zkratkou.“

„Zkratkou?“

„Jsou tu takové minibrány, které tě hodí, kam potřebuješ. Vidíš tu budku, co vypadá skoro jako záchod? Tak to není záchod, to je přenosová kabinka. Tak co? Zkratkou nebo pěšky?“

„Zkratkou,“ ozvalo se dvakrát proti jednomu Rafanovu „pěšky“.

„Bábovkové,“ zahučel tiše Rafan, ale podřídil se.

Kabinka je přenesla přímo pod astronomickou věž. Od ní po pěti minutách dorazili k velké zdobené budově, nad kterou se klenul nápis Domov snů.

„No ne,“ podivila se Hanka. „Z Útulného domova jsme se posunuli do Domova snů, tomu tedy říkám pokrok.“

„No, pokud si pamatuji,“ nespouštěl z nápisu oči Vron, „před nějakým časem se to tu jmenovalo Ubytování v zahradách. Doufám, že to nemá taky nového majitele.“

Zatahal za ocas hada, který byl vyobrazen na dveřích a ozvalo se zasyčení.

„Omlouvám se, vážení návštěvníci, ale už tu nemám ani jediné místečko volné,“ zahalekal zvučný hlas při otvírání dveří a k překvapení dětí se v nich objevil podsaditý vousatý trpaslík.

„Na co čekáte, bando, vy jste mě neslyšeli?“ obořil se na ně, ačkoliv ho mezitím zdvořile pozdravili.

„Ty smrdutý dechu falanských močálů, snad si nemyslíš, že mi můžeš lhát,“ zasyčel na něj Vron.

„Jejda, já tě nepoznal, starý brachu,“ znejistěl trpaslík a zazubil se uctivým úsměvem. „Moc rád tě vidím, kamaráde. A jakpak se má tvoje paní a její syn?“

„Potřebujeme slušné ubytování, Zachariáši, takže si rychle vzpomeň, kde máš volno, ty kozlí brado.“

„Hele, brachu, místo se najde, ale prosil bych bez urážek. Teď mi říkají pane hoteliére a jsem váženým občanem tohoto města. Dokonce zasedám v radě pro ubytovací služby, takže pokud tu chcete bydlet, hodilo by se trochu zdvořilosti.“

„Souhlasím, pokud i ty budeš zdvořilý k mým svěřencům. Jsou to sourozenci. Dovol, abych ti je představil: Hanka, Svatopluk a Rafael Vronovi. Nebudu tady s nimi bydlet pořád a přál bych si, abys na ně v době mé nepřítomnosti dal pozor.“

„Říkáš Vronovi?! No tak jo, na mě je vždycky spolehnutí. A jak byste si přáli bydlet? Mám tu luxusní pokoje v palácovém provedení, nebo apartmá s terasou a vyhlídkou na řeku,“ začal nabízet trpaslík a ukázal, aby šli dál.

„A co tvoje zahradní domečky?“ zeptal se Vron, když prošli chodbou k zadním dveřím.

„Ty mi taky nedopřeješ žádný výdělek..“

„Nelži, Zachariáši, víš, že tě platím víc než královsky.“

„No dobrá, ten v zadní části zahrady je volný, pokud ho chcete.“

„Podíváme se tam,“ kývl Vron a všichni přešli parkově upravenou část zahrady a za neupraveným živým plotem uviděli skupinu vzájemně větvemi propletených stromů. Trpaslík je zavedl k žebříku, po kterém vyšplhali nahoru. Tady uprostřed stromů byl vestavěný malý domek. Bohatá listnatá koruna téměř zakrývala jeho existenci. Před vchodem byl malý chodníček upletený z větví. Jejich průvodce otevřel dveře. Vstoupili a před nimi se rozkládal prostorný útulně zařízený pokoj s kuchyňským koutkem. Z rohů pokoje vedlo několikero schůdků a ty, jak záhy zjistili, směřovaly do maličkých, ale pohodlných ložnic. V každé byla jedna postel s květinově barevným polštářem, měkkou dekou a na zemi s koberečkem, vedle stál miniaturní dřevěný stolek s lampičkou, umy­vadlo, džbán na vodu a vesele pokroucený věšák.

„Tak co vy na to? Nebo by se vám víc zamlouval luxusní palácový pokoj?“ obrátil se Vron na děti.

Sváťa pohladil větve, prorůstající pokojem a zavrtěl hlavou: „Tohle je absolutní špička, nic hezčího jsem si ani neuměl představit. Že jo, Rafe?“

„Můžu si hned vybrat ložnici?“ loudila Hanka, která si stihla prohlédnout všechna zákoutí mnohem rychleji než kluci.

„Jasně,“ kývl Vron a otočil se na trpaslíka, „pane hoteliére, my to tedy bereme. Doufám, že nám dáš i klíč od postranní branky.“

Trpaslík se zazubil a požadovaný předmět hned vytáhl z kapsy.

„Pošlu vám sem oběd a hlavně do stromů netlučte hřeby a skobičky, to byste se tu pak necítili dobře. Tyhle stromy se umí bránit proti bydlícím, kteří se jim nezamlouvají, tak pozor na ně!“

Hanka i kluci si hned zabrali každý jednu z malých ložnic a odnesli si tam těch pár kousků oblečení, které měli navíc. Pak začali objevovat záchod, sprchu, komůrku na koště a dokonce i malou rozhlednu, vedoucí až nad koruny stromů. Tohle bydlení jim připadalo naprosto úžasné a stále znovu prolézali celý domek a nacházeli nové a nové detaily, které jim při prvním průzkumu unikly.

Po chvíli je Vron zavolal do velkého pokoje. Otvíral a zavíral dvířka trouby. Při každém jejím otevření se objevil talíř s jídlem, pak i miska s meruňkami a nakonec tři velké sklenice zářivě žluté limonády.

Hanka v jednom kuchyňském šuplíku objevila ubrus a příbory. Nejdřív chtěla ubrus odsunout, ale pak si řekla, že první den v novém domově by měli poobědvat svátečně a přehodila zelený čtverec látky s motivem kopretin přes kulatý dřevěný stůl a rozložila na něj jídlo pro tři. Pak se zarazila.

„Nezbyla v troubě ještě jedna porce?“

„Žádný strach,“ usmál se Vron, „posaďte se a pusťte se do jídla, já se zatím zastavím u našeho pana hoteliéra a najím se u něj. Musím si s ním ještě promluvit o některých věcech a zaplatit mu zálohu na ubytování. Až se najíte, vraťte použité talíře a příbory do trouby. Sklenice si nechte, voda tu teče výborná. Než se vrátím, můžete i dolů do zahrady, ale nechoďte daleko.“

Během odpoledne stihly děti prozkoumat celou zahradu, ale moc zajímavého v ní neobjevily. Mezi upravené záhony se neodvážily, protože se tu procházeli krásně oblečení hosté. Zbytek zahrady za živým plotem byl zarostlý vysokou travou, tu a tam nějaký keřík a v rohu kvetla trnitá planá růže. Poblíž bylo velké mraveniště, které je na chvíli zaujalo, ale když jim začali mravenci zalézat do bot, usoudily děti, že je čas se vrátit do domečku. Hanka zametla pokoj a Rafan otevřel troubu, kde se objevil chleba s tvarohovou pomazánkou a tři jablka. Pomalu jedli a vzpomínali na své kamarády z Útulného domova. Kéž by jim taky mohli poslat kousek dobrého jídla...

Vron se vrátil až večer, když se stmívalo.

„Zítra ráno musíme vyrazit k zápisu do školy,“ oznámil jim.

„Ale škola přece začne až v září,“ namítla Hanka.

„To sice ano, ale letos je prý hodně uchazečů a mohlo by se stát, že by tady na vás nezbylo místo. Pak vás zavedu do knihovny a když bude čas, můžeme se jít i na chvíli pobavit. Ukážu vám, co kde najdete. Doufám, že si tu spolu ten zbytek prázdnin pěkně užijete.“

„A ty tu s námi nebudeš?“

„Musím na nějaký čas odjet, ale nemělo by to být nadlouho.“

„A můžeme se zeptat, kam pojedeš?“ byla zvědavá Hanka.

„Mohu vám říct jen to, že si mě zavolala moje paní. Budu jí vyprávět o všem, co jsme poslední dobou prožili. Hned, jak to dovolí, zase se k vám vrátím.“

„A nemohl bys nám o své paní něco říct?“ žadonil Sváťa.

„Zatím to nejde. Buď trpělivý, však se to jednou všechno dozvíš.“

Druhý den ráno je Vron vyhnal z postelí brzo. Spalo se jim v nových po­stýlkách tak báječně, že mu dalo velkou práci, než je probudil k plnému vědomí. Umyli se, oblékli si své nejlepší šaty a Vron zatím na stůl přichystal snídani.

„Já vůbec nemám hlad,“ zavrtěla hlavou Hanka a už nejmíň posedmé kon­trolovala, zda má v kapsičce svou zasvěcovací minci.

„Vem si aspoň sušenku,“ nařídil jí Rafan a přistrčil před ní i hrnek s kakaem. Poslušně si kousla a napila se.

I Sváťa byl nervózní, dokonce své kakao rozbryndal po stole: „Neměli bychom už jít?“

Spolu s Vronem došli k malé postranní brance.

„Víte, jak se používá klíč?“

„No jasně, strčí se do dírky a otočíš ho.“

„Tenhle je trochu jiný,“ zavrtěl hlavou Vron a vložil Sváťovi klíč mezi obě dlaně.

„Teď se dotkni dveří.“

„Já se dotýkám, ale nic se neděje.“

„Dej klíč Hance a zkus položit na dveře dlaň.“ Branka se se skřípotem otevřela.

Když všichni zopakovali podobné kroky, jako Sváťa, vzal si Vron klíč zpět.

„Teď už si vás branka bude pamatovat a vždy vás pustí ven i dovnitř a klíč na to nepotřebujete.“

Všichni si vyzkoušeli, jestli jim to funguje. Pak společně vyrazili do města.

V centru města je Vron dovedl k budově, která připomínala svou velikostí a výškou katedrálu. Zdobená byla minimálně, ale přesto působila impozantně.

„Tady se budeme zapisovat do školy?“ podivila se Hanka. „Není to zbytečně moc velké?“

„Však se tu pořádají i jiné akce než zápis do školy. Slouží to nejčastěji jako soudní budova nebo sem svolávají kouzelnická shromáždění. A pak tenhle prostor sotva stačí.“

Navzdory tomu, že tak brzo vstávali, panoval už před budovou čilý ruch. Několik rodin vcházelo dovnitř a v protisměru je míjela babička se dvěma chlapci, kteří si hlasitě vyměňovali své dojmy ze zápisu.

Ve dveřích stáli dva kouzelníci. Oba na sobě měli tmavomodrý plášť se stříbrnými hvězdami a na hlavách stříbrný cylindr. Kontrolovali mince budoucích školáků i příchozí, kteří je doprovázeli.

Konečně došla řada i na ně. Sváťa s Hankou předložili mince a Rafan byl uznán jako vhodný doprovod. Vrona ale dozorci zadrželi.

„Omlouváme se, ale vy dovnitř nesmíte,“ řekl mu jeden z kouzelníků.

„Jsem tu jako doprovod té dívky,“ vysvětloval Vron, ale nezdálo se, že by je obměkčil.

„Je nám líto, ale současná bezpečnostní opatření neumožňují váš vstup. Buďte tak laskav a počkejte venku.“

„No to snad ne,“ snažila se zasáhnout Hanka, „přece všichni ostatní dovnitř směli, tak v čem je problém?“

Vron se na ni podíval a lehce zavrtěl hlavou.

„Není třeba se hádat. Dál běžte sami, však to zvládnete i beze mě. Počkám tu na vás.“

Hanka se ale nehodlala vzdát. Vrátila se a vzala ho za ruku.

„Bez tebe tam nepůjdu!“ prohlásila rozhodně.

„Jen běž, děvče, měj rozum, tohle je tvoje cesta,“ domlouval jí tiše Vron. „A je úplně jedno, jestli budu stát vedle tebe nebo o kousek dál. No tak, mysli přece i na kluky! Není vhodné tu vyvolávat scénu.“

„No dobře,“ souhlasila nakonec ukřivděně a vykročila ke dveřím, kde na ni čekali oba chlapci. Ještě jednou se smutně ohlédla a pak všichni tři vstoupili dovnitř.

Ocitli se v obrovské prázdné hale. Jen uprostřed byla malá kruhová fontána s vodou a kolem ní kamenná sedátka, na kterých sedělo několik lidí. Po chvíli se ale zvedli a odcházeli. Místo nich si šla k fontáně sednout rodina se dvěma dětmi. Hanka se marně snažila zahlédnout, co se tam děje, ale nic nebylo vidět.

„Prosím vás,“ oslovil Rafan jednoho muže, který tu dohlížel, aby se příchozí nepředbíhali, „mohl byste nám vysvětlit, co mají uchazeči o přijetí dělat? Nejsme odtud a nevíme, jak to tu chodí.“

„Žádný strach, není to nic složitého. Vidíte? Tam mezi sedátky je jedno červené. Na to se posadí uchazeč a minci položí do stříbrné misky na okraji fontány. Po přijetí a uvítacím obřadu najde v misce hodinky. Ty pak musí nosit po celou dobu studia na naší škole. Hodinky ho upozorní, kdy škola začíná, jaké pořádá akce, dozví se díky nim i další informace o rozvrhu, o pomůckách, které bude potřebovat a tak podobně.“

„Uvítací obřad? Ale vždyť jsme zatím nic neviděli,“ divila se Hanka nahlas.

„Však se dočkáš,“ usmál se muž, „je to soukromá záležitost a vidí ho jen ti, kdo sedí kolem fontány.“

„A stalo se už, že někdo nebyl přijat?“ zajímalo Sváťu.

„Jen zcela výjimečně. Letos je ale hodně uchazečů, možná už zítra odpoledne budeme muset zápis uzavřít. Doufám, že z toho nebudou nějaké problémy.“

„Mohu se ještě na něco zeptat? Proč některým osobám není dovoleno vstoupit sem dovnitř?“ ozval se pro změnu Rafan.

„No, jak bych to jednoduše řekl... Důvodem může být, že ta osoba není svobodná, ale je bezpodmínečně, většinou pomocí kouzla, podřízena vůli něko­ho jiného, nebo ta osoba není z lidského rodu, nebo je hledána zákonem, nebo nerespektuje rovnováhu sil, nebo u sebe přechovává nějaký nebezpečný talisman... No, zdá se, že jste na řadě. Tak si to užijte a hodně štěstí.“

Muž se přesunul k dalším příchozím, aby zjednal ve frontě pořádek.

Ti u fontány právě vstali a zamířili k východu. Nyní čekala prázdná sedátka na Hanku a kluky.

Sváťa usedl na červené místo a počkal, až dosedne i Hanka a Rafan. Pak vložil minci do misky. Pramínek fontány jim před očima zmohutněl a vytryskl až ke stropu. Nad fontánou se objevila vrásčitá tvář muže, který na Sváťu vlídně a se zájmem pohlédl.

„Vítám tě na naší škole,“ uslyšeli jeho slova ve své mysli. Pak vodní závoj překryl stěny místnosti a všichni tři uviděli obraz jakoby z ptačí perspektivy. Bylo to obrovské údolí, kterým protékala řeka a ohraničovaly ho skály. Byly tu zahrady, několik budov, amfiteátr, písčité plochy, louka i velký kus lesa. Nad lesem se pohled zastavil a klesal níž mezi stromy. Na téměř snové pasece se pásla překrásná bílá zvířata se stříbrnými rohy. Jeden z jednorožců přišel blíž a zdálo se, že chce svou hlavu položit na Sváťovy ruce. Pak se jako na povel všichni rozběhli pryč do stran, vodní závoj se rozptýlil a zase seděli v prázdné obrovské síni. Rozzářený Sváťa z misky vyndal hodinky a připnul si je na ruku. Pak se zvedl a pokynul Hance, aby se posadila na červené sedátko.

Opatrně usedla a roztřesenou rukou vložila do stříbrné misky svou minci. Fontána znovu vytryskla až ke stropu a do vody se zamíchal purpurový odstín. Na Hanku hleděla mladá žena s krátkými rudými vlasy a přísným pohledem.

„Vítám tě na naší škole,“ její slova, i když je slyšeli jen ve své mysli, byla zvučná a jasná.

A opět letěli nad údolím a nakonec zakroužili nad skalami. Náhle se na nejvyšším místě kus skály pohnul a seskočil do prostoru. Roztáhl křídla a černý drak zakroužil kolem nich. Jak se měnil úhel světla, vybarvily se i duhové odlesky jeho šupin. Ještě jednou je obletěl a zmizel v dálce.

Hanka sáhla do misky a také vyndala hodinky. Měly temně rudý pásek a kolem tmavého ciferníku malá stříbrná tlačítka. Hance připadaly nádherné. Navlékla si je. Barevně krásně ladily s jejím prstenem a nemohla od nich odtrhnout zrak. Kdyby ji Rafan nevzal za ruku, snad by v tu chvíli ani netrefila k východu.

Tady je zastavilo děvče s obyčejným notesem v ruce a zapsalo si jejich jména a adresu současného bydliště. Znuděným hlasem, asi už to opakovala víc jak stokrát, jim sdělila: „Své školní hodinky si ode dneška po celou dobu školní docházky nesundávejte z ruky. Jsou odolné proti vodě, prachu i nárazu, takže není třeba se o ně obávat. Ztráta těchto hodinek by však pro vás znamenala velké nepříjemnosti, dost možná i vyloučení ze školy. Takže si na ně dávejte dobrý pozor. Přeji vám příjemný zbytek prázdnin.“

Zamumlali poděkování a konečně se prodrali zaplněnými dveřmi ven. Rozběhli se k Vronovi, který tu na ně čekal, a když uviděl, že uspěli, spokojeně se usmál.

„To jsem rád, že jste to stihli, a že vás přijali tady v Santareně. Doufám, že se vám ve zdejší škole bude líbit.“

„Určitě,“ poskakoval rozradostněný Sváťa po barevných kostkách dlážděného chodníku.

„No a teď se ještě pokusíme najít něco pro Rafa,“ řekl Vron a zamířil k jedné přenosové budce.

„A to musíme všechno stihnout v jeden den?“ divil se Rafan.

„Možná se nám dneska nic najít nepodaří, takže je lépe začít dřív než později,“ odpověděl na jeho otázku Vron a počkal, až se všichni společně namačkají do jedné malé budky, kterou vybral. Po zmáčknutí tlačítka na seznamu přenosových míst se okolí budky zamlžilo. Vystoupit z ní mohli až po rozsvícení zelené kontrolky. Vyplivlo je to blízko řeky, kolem které byly postaveny vzdušné roubené domky. Řeka byla mírně zkalená a bylo vidět, že hladina díky teplému a suchému létu nedosahuje takové výše, jako obvykle.

U jednoho domku Vron zaklepal. Otevřel jim drobný mužík, prohlédl si je, ohrnul nos a prohlásil: „Paní dnes nikoho nepřijímá, zkuste se zastavit příští týden.“

„Přišli jsme, abychom s ní promluvili a ty,“ Vron bodl prstem mužíka do hrudi, „jí to vyřídíš. Ať ona sama rozhodne, zda nás pošle pryč.“

„Falíja se nestýká s lidmi, jako jste vy,“ protestoval mužík, ale pomalu couval zpět do otevřených dveří. Vron je přidržel, aby jim je nemohl zaklapnout před nosem a tlačil se dovnitř.

„Vaše chování je velmi neslušné,“ ozval se zevnitř ženský zpěvavý hlas. Mužík odstoupil stranou a před nimi se objevila menší štíhlá žena s dlouhými žlutými vlasy.

„Omlouvám se, madam Falíjo, jen jsem s vámi chtěl chvilku mluvit,“ zkřížil Vron ruce na prsou a uklonil se.

Rafan zvědavě pozoroval ženu a byl zvědav, zda je vyhodí hned, nebo jim ještě před tím vynadá. Žena se chvíli mlčky dívala na Vrona a pak překvapeně zvedla obočí. V její tváři se objevila zvědavost.

„Možná,“ přikývla, „vám mohu věnovat trochu svého času. Prosím, pojďte dál.“

Mužík ustoupil, aby mohli vejít do domku, ale stále se tvářil krajně nevraživě. Protáhli se kolem něj dovnitř. Nikde nebyl žádný stůl ani židle, jen na zemi se volně povalovaly různé polštáře. Žena se na jeden z nich posadila a pokynula jim, aby ji napodobili.

„Nuže?“ pohlédla na Vrona.

„Nechci plýtvat vaším časem, takže se vás zeptám rovnou. Bylo mi řečeno, že vyučujete jazyk sirén a že jste v Santareně nejlepší.“

„To mi trochu lichotíte. Musím vás však zklamat. Místa v mých kurzech jsou zamluvena na rok dopředu. Nemohu přijmout další tři žáky.“

„Vlastně jsem přivedl jen jednoho žáka. Tohle je Rafael Vron,“ ukázal na Rafana, „má velkou touhu naučit se jazyku vodních lidí. Nechcete ještě zvážit své zamítavé rozhodnutí?“

„A už ukončil ZV?“

„Totiž on nechce studovat magii, i když pro to má značné vlohy. Projevil však zájem o poznání života sirén a bez znalosti jazyka nemá šanci, jak sama dobře víte.“

Žena se zamyslela a znovu si je všechny prohlédla. Hanku její pohled zneklidnil.

„Pokud to myslí vážně, vyzkouším si ho,“ nechala se přemluvit Falíja a pokynula Rafanovi, aby s ní šel do vedlejší místnosti. Hanka se zvědavě podívala na Vrona, ale když nic nenamítal proti tomu, že si žena odvedla Rafana pryč, uklidnila se. Snad to nebude žádná těžká nebo nebezpečná zkouška.

Za zavřenými dveřmi se zatím Falíja usadila na podlahu, zaujala pohodlnou uvolněnou pozici a gestem vyzvala chlapce, aby se uvelebil proti ní. Rafan si uvědomil, že se na něj žena upřeně dívá a začal z toho být nervózní. Pak ucítil podobný záchvěv magie, jaký postřehl i v síni, kde se kamarádi zapisovali do školy. Pokusil se soustředit a vnímat, co se děje. Najednou, jako když se protrhne opona, ji uslyšel.

„...zdá se, že mě neslyšíš. Je mi líto, ale nepůjde to,“ zaznělo mu v hlavě.

„Ale já vás teď slyšel,“ ozval se nahlas udivený Rafan.

„Opravdu?“ znovu promluvila v jeho hlavě. „Tak se pokus odpovědět stejným způsobem, jakým s tebou hovořím já. Soustřeď se na slova a říkej je v duchu.“

Rafan znervózněl. Něco takového ještě nikdy nezkoušel.

„Já takhle asi mluvit neumím,“ pokusil se přeříkat v duchu.

„Ale umíš,“ ujistila ho Falíja a usmála se. Pak přešla do normálního hlasitého rozhovoru.

„Opravdu jsi ještě nikdy nezkoušel komunikovat ve své mysli?“

„Nezkoušel. Dnes je to poprvé, co to po mně někdo chce. Je to tak zvláštní.“

„Pokud mluvíš pravdu, jsi opravdu velmi nadaný. Přijmu tě. A nyní se můžeme vrátit k ostatním,“ pokynula mu ladným gestem a oba vstoupili zpět do místnosti, kde seděly děti s Vronem.

„Zapiš ho do začátečníků,“ přikázala mužíkovi a podala Vronovi svitek, do kterého dopsala potřebné údaje.

„Začínáme v září a tady máte napsané všechny informace, které potřebujete. A ještě něco. Potrpím si na přesnost a pečlivou přípravu na mé hodiny. To je zatím vše. Nyní mě omluvte, mám opravdu mnoho práce.“

Vron vstal, znovu se zdvořile uklonil a všichni s úlevou zamířili ven.

„Uf,“ oddechla si Hanka, „tady to bylo skoro horší, než při našem zápisu.“

„Je opravdu tak dobrá?“ zajímal se Rafan.

„Věřím, že ano,“ přikývl Vron, „Zachariáš mi ji doporučil, jako nejlepší učitelku ve městě. Máš velké štěstí, že tě přijala. Tak se snaž ji nezklamat.“

„Udělám, co dokážu. Snad to bude stačit.“

Vron je ve městě zavedl na oběd a potom zašli do knihovny. Mlčky zírali na to úžasné množství knih. Sami si ani nebyli schopni něco vybrat. Nakonec se jich ujala starší vlídná knihovnice a každému doporučila dvě knížky. Domluvili se, že jim je pošle přímo na jejich adresu, aby je nemuseli nosit s sebou.

Domů se vypravili pěšky a Vron jim cestou ukazoval, kde se mohou zabavit ve zbývajících dnech volna. Nejvíc se jim líbilo koupaliště, kde bylo i dost prostoru na míčové i jiné hry. Sice se jim zdálo trochu nelogické, že se tu lidé na koupání převlékají do zvláštních koupacích úborů, oni v domově nic takového nikdy neviděli, ale nakonec, proč ne? Zašli si tedy ještě koupit plavky.

„Tobě nikdy nechybějí peníze?“ zeptal se Vrona Sváťa, když viděl, jak jejich ochránce ze své kapsy vždy vyloví to, co potřebuje.

„Ani vám tady nebudou chybět, nemusíš mít obavy. Moje kapsa má dostatek finančních zdrojů na školu, bydlení i trochu té zábavy, kterou si budete chtít dopřát.“

„Ty si je dokážeš vyčarovat?“

„Dokázal bych to, ale nedělám to. Není to potřeba. Brzo zjistíte, že plýtvat magií na běžné věci není vhodné. Používání magie způsobuje narušení rovnováhy a je dobré si to uvědomovat.“

„A kde člověk vezme peníze? Já myslel, že je potřeba si je vydělat.“

„To je pravda. Proto také musíte získat odpovídající vzdělání. Znalosti vám umožní v budoucnu najít vhodnou a dostatečnou obživu. Teď se o vás postará moje paní a ta opravdu nepatří mezi chudé.“

Domů dorazili akorát na večeři. Brambory se zapečenou zeleninou a kousky masa už na ně čekaly v troubě a byly opravdu výtečné. V misce na ovoce tentokrát objevili nakrájený ananas. Ulepenýma rukama si chtěli začít listovat v knihách, které tu na ně čekaly, ale Vron je zahnal, aby se nejdřív umyli. Poslechli ho, ale moc se jim nezamlouvalo chodit se každou chvíli šplouchat do vody. V domově se myli tak jednou za dva, tři dny a bohatě to stačilo. Je vůbec zdravé mýt se takhle často? To si ale špitali jen mezi sebou, aby je Vron neslyšel.

Druhý den vyrazili všichni na koupaliště u řeky. Hanka se Sváťou sice měli zpočátku obavu o své školní hodinky, ale ukázalo se, že voda se jim vyhýbá a že i uprostřed největšího cákání zůstávají naprosto suché.

Byl to nádherný den a vůbec jim nevadilo, když Vron na celé odpoledne někam zmizel. Dováděli a zvědavě pokukovali po ostatních dětech, které tu většinou byly pod dozorem svých rodičů a mnohdy si ani nemohly pořádně zaplavat nebo zaběhat.

Večer Hanku tak bolely ruce a nohy, že odmítla jít domů pěšky a usmlouvala, že to vezmou zkratkou.

Přenosová kabinka byla kousek za budovou, kde se konal zápis. Nebyli sami, kdo měl podobný nápad, takže si museli stoupnout do fronty. Zatímco čekali, před budovou to začalo vřít. Zvědavě natáhli uši a snažili se zahlédnout, co se to tam děje.

„No to snad ne! To nemůžete myslet vážně! Víte, z jaké dálky sem jedeme?!“

„To je ale smůla...“

„Copak můžete takhle najednou skončit? To je od vás velmi neseriózní!“

„Uklidněte se, prosím,“ halekal kouzelník u vchodu, „je mi to líto, ale víc žáků naše škola opravdu nezvládne. Musíte zkusit některou jinou školu. Například v Kosta Tigre mají podle našich informací k dispozici ještě dostatek volných míst.“

„Zapište nás aspoň jako náhradníky.“

„Už je zapsáno dvacet náhradníků, a není naděje, že by se na ně dostalo. Mějte rozum, lidi, opravdu to není možné.“

„To bych se na to podíval, co je a není možné! Víte, kdo já jsem?“ rozčiloval se vysoký tmavý muž v černém obleku.

„Velice se omlouváme, ani vaše dvě děti se k nám už nevejdou...“

„Koukni támhle,“ strčil do Hanky Sváťa, „to jsou dárečci.“

Hanka se otočila. Na zábradlí tam seděl kluk a dívka, oba měli sváteční tmavé oblečení. Kluk se snažil nožíkem vydloubat ze zábradlí barevné kamínky a dívka brala ty uvolněné a házela je na hlavy rozčilených rodičů, na jejichž děti už se nedostalo místo ve zdejší škole. Oba se zlomyslně křenili, když se dívce povedl nějaký obzvlášť zajímavý zásah, třeba do složitého účesu jedné matky.

„No, pokud na tyhle nezbylo místo, tak si může škola jen gratulovat.“

Rozčilený vysoký muž v černém obleku se otočil, hrábl rukou po klukovi a dívce na zábradlí a neurvale je přivlekl ke vchodu.

„Vy to místo pro moje děti najdete! Rozumíte? Jinak se postarám, aby na téhle škole zavládly jiné pořádky! Mě totiž odmítnout nemůžete!“

„Regule školy nedovolují...“

„Kašlu vám na vaše pitomé regule! I kdybych měl polovinu prvňáků vlastnoručně uškrtit, tak nepochybujte o tom, že to udělám, pokud mi nebude vyhověno!“

„Pane,“ zvýšil tentokrát hlas i kouzelník u vchodu, „važte svoje slova. Vaše jednání zavání vydíráním a to by mohlo lehce skončit až u soudu.“

„Vy sprosťáku, co si to dovolujete...“

Víc už neslyšeli, protože na ně přišla řada a za chvilku je přenosová kabinka vyplivla poblíž Domova snů, kde bydleli.

Byli příjemně unavení a večer po jídle už se jim ani nechtělo číst. Hanka to chvíli zkoušela, ale když stejnou větu četla už počtvrté a stále ji nemohla dočíst do konce, hodila knihu znechuceně na stůl. Opřela se do křesla, natáhla si unavené nohy a začala na svých hodinkách mačkat různá tlačítka.

„Vrone,“ vyrušila ho ze soustředění nad knihou, „prý se díky našim hodinkám dozvíme o škole všechno, co budeme potřebovat. Nevíš, jak se s nimi zachází, aby se člověk fakt něco dozvěděl?“

„To nevím, nikdy jsem takové neměl.“

„Tys nechodil do školy magie?“

„Ne.“

„A kde ses naučil všechno, co umíš?“

„Asi nejvíc mě toho naučila moje paní.“

„Máš děti?“

„Ne.“

„Jak ses dostal do služby ke své paní?“

„Dá se říct, že mě našla a povolala zpět do života.“

„Zachránila tě? Ale kdybys od ní chtěl odejít, co by řekla?“

„Já od ní nemohu odejít.“

„A co ty hodinky? Nemůžeš nám poradit?“

„Možná je to váš první školní úkol přijít na to, jak se s nimi zachází.“

„Bojím se, že je rozbiju.“

„Jsi chytrá holka, určitě na to přijdeš.“

„No, nevím, nevím,“ vzdychla Hanka a přestala mačkat tlačítka na hodinkách.

„Vrone, kam půjdeme zítra?“ sondoval Sváťa.

„Okolí už znáte, vyberte si sami, kam se vám bude chtít,“ pokrčil rameny Vron, „já budu muset asi na týden odjet. Nechám vám tu nějaké peníze a pokud byste něco potřebovali, obraťte se na Zachariáše. Vypadá sice jako bručoun, ale je na něj spolehnutí.“

„A nemůžeš to ještě odložit?“ škemral Sváťa.

„Nemůžu. Už jsem to odložil několikrát. Mé paní se nelíbí, že svůj příjezd pořád oddaluji. Teď už by mi to u ní neprošlo.“

„Tak nás vezmi s sebou.“

„Na to máš ještě krátké nohy a ještě kratší rozum.“

„Jdu spát,“ urazil se Sváťa, vrhl na Vrona vyčítavý pohled a zamířil do své ložnice.

Zachariášův stromový dům

„Já taky,“ zívla Hanka a s pocitem pohody se zavrtala do svého útulného měkkého lůžka.

Ráno po probuzení zjistili, že Vron už je pryč. Nejdřív z toho byli trochu nervózní, ale dopoledne na koupališti z nich všechna nejistota spadla.

Rafan se ujal organizování času a Hanka se Sváťou se vesele přizpůsobili. To, že mají kde bydlet, co jíst a dokonce i něco málo peněz pro ně stále zname­nalo mnoho. Ještě pořád si připadali jako v pohádce a Hanka měla občas strach, že je to sen, ze kterého se probudí.

Všechno by probíhalo báječně, kdyby jim na koupališti nezkazil bezstarostný pocit jeden incident. Když si na trávě házeli létacím diskem, přišel za nimi podivný chlapík a přitočil se k Hance. Začal do ní hučet, jaká je báječná holka, že je pro ni škoda se zahrabat v nějaké pitomé magické škole, že jí umožní cestování po celém světě, bude navštěvovat výstavy, paláce a není vyloučeno, že si ji tam vybere za ženu nějaký významný člověk, možná i princ...

Přestala házet a naštvaně se po něm otočila: „Nemám zájem, pane.“

Myslela si, že to bude stačit, ale to se mýlila. Muž začal nabízet pohádkové sumy pro ni i její dva přátele, sliboval jim vilu u moře, nevídané možnosti uplatnění. Mezitím se kluci přišli podívat, co tu vlastně ten člověk chce. Když viděl, že má další dva posluchače, spustil muž znovu od začátku. Kluci ho chvíli poslouchali se vzrůstajícím údivem, ale otrávená Hanka začala za jeho zády dělat pitvorné obličeje.

„No to je přece úžasné, co vám nabízím, ne?“ zakončil mužík svůj proslov.

Rafan odstrčil Sváťu za sebe a přistoupil těsně k němu. Oba byli přibližně stejně velcí, ale Rafan měl vypracovanější postavu. Muž malinko poodstoupil a zdálo se, že ztratil svou jistotu. Pokusil se zářivě usmát, ale vyšel z toho spíš úšklebek.

„Opravdu nevím, proč nám tohle vše nabízíte a zdá se mi to krajně podezřelé. Nicméně řeknu vám to na rovinu. Nemáme zájem. Zkuste to prosím někde jinde, s námi byste jen ztrácel čas.“

„Ale uvažte ještě...“

„Neřekl jsem to snad jasně?“ zvýšil Rafan hlas. „Nemáme zájem!“

Mužík ještě dvě vteřiny váhal, ale pak se sebral a pomalu odcházel. Z bezpečné vzdálenosti se ještě otočil: „Myslím, že budete litovat. Takovou nabídku už nikdy nedostanete.“

Mlčky stáli a dívali se za ním.

„Chátra jedna žebrácká,“ zaslechli ještě než zmizel.

„Pročpak nám nabízel takový úžasný život?“ vrtalo hlavou Sváťovi.

„Byl odporně nesympatickej, nevěřila jsem mu ani slovo,“ konstatovala Hanka, „úplně mi zkazil náladu.“

„Docela by mě zajímalo, proč nám to nabízel a co vlastně chtěl,“ pokýval hlavou Rafan.

„Chvíli tu jsme sami a už nás obtěžuje nějakej hejhula! Vron nás tu neměl nechávat samotné!“

„Snad už se ti nestýská?“ zasmála se Hanka.

„Já být tebou, brácho, tak bych to s tou důvěrou nepřeháněl,“ řekl vážně Rafan, „pořád ještě nevíme, proč se o nás tak stará. Jaký má Vron důvod nám pomáhat?“

„Vron je přítel,“ namítl Sváťa.

„Jen si ho tak neidealizuj,“ zchladil ho Rafan, „je to sluha a dělá to, co mu nařídí ta jeho tajemná paní. Jen si vzpomeň, jak ho nepustili do síně, kde probíhal zápis. To o něčem vypovídá.“

„Ty mu nevěříš, Rafe?“ překvapeně zareagovala Hanka.

„Já nevím. Chová se jako přítel, ale je na něm něco divně nepřirozeného. Nevšimla sis, že skoro nejí?“

„No jo, to je fakt. Vždycky se na něco vymluví, aby s námi nemusel stolovat.“

„Já mu věřím, je to přítel,“ protestoval Sváťa.

„To mě nepřekvapuje. Ty jsi takovej náš hloupej důvěřivej svatoušek,“ zamrkal na něj Rafan a Sváťa se zamračil.

„Křivdíte mu. Poznal bych, kdyby se k nám choval falešně.“

„A jak se ti líbil ten dnešní chlapík? Měl jsem obavu, že jeho nabídku přijmeš.“

„No,“ zamyslel se Sváťa, „byl nervózní. Hrozně moc toužil nás přesvědčit a myslím, že se i trochu bál.“

„Proč by se nás bál?“

„Ne nás. Bál se neúspěchu. Když odcházel, byl celý propocený strachy.“

„Opravdu? Toho jsem si nevšiml,“ přestal se mu posmívat Rafan a v duchu uznal, že jejich malý kamarád má asi lepší postřeh, než si myslel.

„Šla bych se ještě vykoupat a pak domů. Nerada bych ho tu znovu potkala. Měla jsem z něj husí kůži.“

„Tak jo,“ souhlasili jednohlasně a vyrazili k vodě.

Další den ale Hanka odmítala jít na koupaliště i kamkoliv jinam. Zuby nehty se držela doma, jakoby se něčeho bála. Rafan se divil, protože Hanka obvykle, i když měla strach, šla do všeho rovnou čelem a neschovávala se. Tohle se rozhodně vymykalo normálu a Rafana to znepokojovalo. Nechal ji však na pokoji a doufal, že ji to brzo přejde. Ale ani za dva dny to nebylo lepší. Začal mít pocit, že s tím bude muset něco udělat.

Hanka byla ještě zalezlá v posteli, když Rafan připravoval snídani. Sváťa mu přišel pomoct, ale spíš překážel, než pomáhal. Všechno mu padalo z ruky, rozlil nejdřív čaj a posléze i mléko. Rafan jen obracel oči v sloup a bral mu křehké věci z rukou dřív, než se je podaří Sváťovi všechny zlikvidovat.

„Hele, raději se posaď a jez,“ nařídil mu nakonec, když mu kamarád porazil židli přímo pod nohy, „co to s tebou prosím tě je?“

„Nic, co by bylo?“

Rafan položil poslední hrnek a taky se posadil: „Tak povídej, co se děje.“

„V noci jsem se vzbudil a měl jsem pocit, že je se mnou někdo v pokoji, i když jsem nikoho neviděl. Bylo to hrozně nepříjemné a pak jsem nemohl usnout.“

„A už je to v pořádku?“

„Nevím. Občas mě napadne, že bych se měl ohlédnout. Co s tím mám dělat?“ nešťastně krčil rameny Sváťa.

„Nemysli na to a jez. Třeba ti Vron poradí, až se vrátí.“

„Jé, proč jste mě nevzbudili?“ zívala a protahovala se Hanka, když vylezla ze své ložnice.

Pak si se zdravým apetitem namazala chleba s máslem a medem. Rafan jí do hrnku nalil teplý čaj a pak se vrátil ke své housce s rybičkami, trochou cibule a čerstvým salátem.

„Asi tady pěkně ztloustnu,“ pohladila si břicho Hanka, když spolkla poslední sousto.

„Prosím tě, pořád jsi kost a kůže,“ zhodnotil ji pohledem Rafan a přistrčil k ní ještě misku se sušenkami.

„Myslíš?“ vzala si Hanka jednu a pak misku přistrčila dál ke Sváťovi.

„Asi bychom měli zajít do knihovny, už jsem všechno dočetl,“ navrhl Rafan program na dopoledne.

„Mně ještě zbývají dvě kapitoly, já nikam nejdu. Pokusím se je dočíst,“ protestovala Hanka.

„A co ty, Sváťo?“

„Já už to dočetl předevčírem. Což o to, já bych šel, jenže dneska jsem vstal levou nohou, asi bych jim tam zbořil regály, kdybych sáhl po knížce.“

„To chcete zase trčet doma? Stejně jako včera a předevčírem?“ zlobil se Rafan.

„Proč ne, dneska je zamračeno, třeba bude konečně pršet,“ spokojeně konstatovala Hanka a natáhla se ještě pro jednu sušenku.

„Už je to týden, možná se během dneška vrátí Vron,“ přidal se Sváťa.

„Já se z vás zblázním,“ otočil Rafan oči v sloup.

„Tak běž do knihovny sám, co ti v tom brání?“ popíchla ho Hanka.

Rafan tu možnost chvilku zvažoval, ale pak si vzpomněl na Sváťovy divné pocity a usoudil, že bude lepší, když zůstanou pohromadě. Kdo ví, co se to kolem nich děje a co by se mohlo přihodit. Sváťův instinkt nehodlal podceňovat.

„Dobrá, souhlasím. Když doma, tak doma,“ zašklebil se na mladší skorosourozence, „ale přidáme si navíc dvouhodinovku čtení a psaní. A taky trochu počítání, abyste nevyšli ze cviku.“

Otrávený kukuč, který nalezl na tvářích svých dvou kamarádů mu zlepšil náladu. Tak teď je to fifty fifty, pomyslel si se zadostiučiněním.

Aby si zpestřili psaní, vymysleli, že zkusí vytvořit uvítací veršíky pro Vrona. Nakonec z toho byla senzační zábava a moc se nasmáli, když Sváťa napsal: Vítáme tě, Vrone, i když už je po neděli hodně dlouho, ty náš věrný slouho.

„Radši to rychle vygumuj, než se mu to dostane do ruky, to by nemusel strávit,“ varoval ho rozesmátý Rafan.

„A co máš ty?“

„No taky je to poněkud kostrbaté: Vrone milý, každou chvíli v tomhle létě čekáme tě, doma v lese těšíme se na ten čas, kdy tvůj hlas po lese ozve se.“

Sváťa se řehonil, ale Hanka se po něm ohnala polštářem: „Vždyť je to docela dobrý, já mám jen: Vrone, moc se nám stýskalo, když se při bouřce blýskalo, a dál mě nic nenapadá.“

Sváťa po ní hodil polštář zpátky a vzápětí se rozpoutala velká polštářová bitva. Když se unavili a uklidnili, zase převzal velení Rafan a trápil je s učením skoro až do oběda. Doufal, že pak budou ochotnější vyrazit někam ven. Jenže během oběda začalo hustě pršet a zase se nikomu nikam nechtělo. Hanka prohlásila, že si jde číst a zmizela do svého pokojíku.

Sváťa s Rafanem se zatím snažili přijít na to, jak že se to vlastně zachází se školními hodinkami. Zkoušeli se hodinek ptát na školu nahlas, v duchu, mačkat tlačítka, klepat s nimi, ale hodinky byly stále jenom hodinkami a nic víc.

„My se snad budeme muset jít zeptat,“ vrtěl hlavou Sváťa, „na to se fakt nedá přijít.“

Po dvou hodinách déšť ustal. Netrvalo dlouho a obloha byla zase modrá bez jediného obláčku.

„Pojďte si aspoň zahrát na babu nebo na schovávanou,“ navrhl Rafan po svačině, když už uschla i tráva.

„Tak jo,“ souhlasila dobře naladěná Hanka a vyrazila na zahradu jako první.

„No sláva,“ zabručel Rafan tiše sám pro sebe a zašklebil se na Sváťu, který mu hned ve dveřích rozpustile udělil „babu“.

Kromě nich v zahradě nikdo nebyl, tak se v pohodě honili po celém areálu. Dávali pozor, aby v okrasné části nepošlapali záhony a o to to bylo zajímavější. Když už jim docházely síly, vrátili se do divoké části zahrady a začali hrát na schovávanou. Nejdřív na tom byl nejhůř Sváťa, kterého vždycky někdo doběhl dřív, než kamarády našel. Pak se mu ale podařilo objevit Hanku a zapikat ji. Hanka vzápětí hned napoprvé dostala Rafana a nenechala se od něj předběhnout při úprku k pikole.

Rafan se na oko tvářil naštvaně a šel si zahrát roli hledajícího. Zatímco se nedíval a polohlasně počítal, vymýšleli jeho dva kamarádi, kam se schovat.

„Tady ne, tady jsem si to vymyslela já,“ odstrkovala Hanka Sváťu od šípkového keře, kam se šla schovat. Sváťa honem hledal v okolí jiný úkryt. Vtom se poblíž nich objevila vysoká černá postava v klobouku se širokou krempou.

„Kdo jste,“ chtěla se Hanka zeptat, ale už nedokázala promluvit nahlas. Mužovy tmavé oči se na ni zahleděly zpod klobouku a ona pocítila stejně nepříjemný pocit, jako v domově při střetu s Bachařkou. Nejdřív mysli, pak jednej, vzpomněla si na Rafanovu poučku. Ta vteřina uvažování jí ale neprospěla. Udělala malý krůček směrem ke Sváťovi a to bylo vše, co dokázala, než ji zasáhl pocit naprosté bezmocnosti. Snažila se tomu pocitu ubránit, ale tlak nepolevoval. Byl pořád silnější a vytlačoval její vědomí někam na okraj. Kdyby se tak dokázala trochu víc soustředit...

Sváťa zřejmě ještě nebyl ochromen a snažil se vycouvat z dosahu černého muže. Ten si toho však všiml a přenesl svou pozornost na něj: „Kampak, kampak chlapče, tebe taky potřebuju, pojď ke mně blíž. No tak, přece slyšíš, co po tobě chci.“

Hanka spatřila, jak se její kamarád zastavil a začíná krůček po krůčku plnit mužovu vůli.

„Výborně, hochu, když budeš spolupracovat, nic se ti nestane. Ještě pojď blíž ke mně a teď si odepni hodinky a dej mi je.“

Hanka cítila, jak se v ní zvedá vztek. Teď když se jim konečně otevřela cesta k lepší budoucnosti, přijde nějaký lump a pokazí jim to nejhezčí, co zatím zažili? Nedovolí mu rozbít jejich sen. To tedy sakra ne, to ne! Opřela se celou svou duševní silou do toho omezujícího pocitu a vytlačovala ho pryč ze svého těla. Sakra, Rafane, kde vězíš, když tě potřebujeme, křičela aspoň v duchu a prala se se svou bezmocností. Muž sebou trhl a obrátil svou pozornost zase k ní.

„Ale, ale, holčička se brání, to bude bolet!“

Hančiným tělem projela křeč, která ji zkroutila do podřepu. Dívčina zuřivost se ale nehodlala vzdát ani bolesti. Tak už nám sakra pomoz, Rafane, ječela aspoň v duchu. Sváťa ve chvíli, kdy se mu muž přestal věnovat, zase svoje hodinky zapnul, ale jinak stál bez pohybu a zíral do prázdna.

Rafan mezitím skončil s počítáním a začal své kamarády hledat na druhém konci zahrady. Všude bylo ticho. Vtom ucítil pohyb magie. Kde to bylo? Že by na něj kamarádi něco chystali? Ale ne, to musí být něco jiného.

„Na co čekáš? Volá o pomoc. Potřebuje tvoji pomoc!“ uslyšel v hlavě podivný neznámý hlas. Rozběhl se podél plotu. Pořád nic. Teprve za domkem se zarazil a couvl zpátky do stínu, aby viděl a sám nebyl vidět.

„Na co čekáš, pospěš si. Volá tě na pomoc,“ nabádal ho hlas, ale Rafan zvážil situaci, oběhl domek a zvolna se tiše přesunul za černého muže. Neměl nic, co by použil jako zbraň, a situace vypadala kriticky. Odhodil opatrnost a rozběhl se s úmyslem do muže vrazit co největší silou a přerušit jeho magické působení. Černý muž ale musel něco zaslechnout, protože se napůl otočil. Vyhnout Rafanovu útoku už se ale nestačil a byl sražen k zemi směrem na Sváťu. Jak padal, chytil se malého chlapce a strhl ho s sebou. Téměř ve stejném okamžiku se bleskurychle otočil a vyslal prudkým gestem proti Rafanovi útočné kouzlo. Toho to odhodilo dva metry zpět.

„Co se to tam sakra děje?!“ ozval se hluboký hlas ze vzdáleného konce zahrady.

Černý muž zaklel, vytáhl nůž a uchopil Sváťu za ruku. Pokusil se přeříznout pásek jeho hodinek, ale to už živým plotem proskočil trpaslík Zachariáš s obrovskou řeznickou sekerou v ruce.

Muž zaklel podruhé, vyskočil a gestem vykouzlil ve vzduchu fialový ovál. Protáhl se jím a zmizel.

Hanka v tom okamžiku pocítila obrovskou úlevu, když zmizel tlak i bolest zároveň.

„Jste v pořádku?“ zeptal se Zachariáš a ohlédl se na Rafana. Ten ze všech dětí vypadal nejhůř, protože si krev, která mu tekla z nosu, rozmazal po celé tváři. Na střechu domku se snesl veliký havran a zuřivě zakrákal.

Zachariáš se po něm ohlédl a pozdravil ho pozvednutou sekerou: „No, tak tomu říkám umění přijít pět minut po dvanácté. Vítej zpátky, dárečku pekel.“

Havran slétl na zem, jeho obrysy se zamlžily a najednou tu vedle nich stál Vron se žlutě planoucíma očima.

„Co to bylo za hajzla?“ otočil se na Zachariáše.

„Jó, kamaráde, tak to ti neřeknu. Když jsem ucítil magické rázy, přiběhl jsem, jak nejrychleji to šlo. Jenže už jsem nezahlédl nic, než tu jeho zatracenou bránu, když mizel.“

„Stalo se vám něco?“ zeptal se Vron Hanky, která pořád ještě seděla na zemi a nevěřícně si prohlížela Vrona. Ten se zatím pomalu uklidňoval a jeho oči dostávaly obvyklý odstín.

„Pořezal mi zápěstí,“ držel si levou ruku Sváťa a ramena se mu třásla v šoku.

„To je dobrý,“ mávl rukou zkrvavený Rafan, „já jsem v pohodě.“

„Ukaž mi to,“ zaměřil se Vron nejdřív na Sváťu, „dej si ty hodinky na pravou ruku, ať ti tu ránu mohu ošetřit.“

Sváťa se nešikovně snažil rozepnout řemínek a vzdychal při tom bolestí. Rafan mu chtěl pomoci, ale Vron ho jemně zadržel.

„Raději bych sundání a připnutí hodinek nechal na něm. Kdo ví, jak se s nimi má správně zacházet. Je lepší nic neriskovat.“

Když měl hodinky bezpečně na druhé ruce, vzal Vron Sváťovo zápěstí do dlaní a přikryl svýma rukama jeho ránu. Za minutu ho pustil a místo řezné rány se objevila růžová jizva.

„Co je s tebou,“ zeptal se Zachariáš Hanky, která se stále nezvedala z trávy a vypadla vyčerpaně.

Pokrčila rameny. Vron se k ní sklonil a také ji vzal za ruce. Pak je ale pustil a bezradně zavrtěl hlavou: „Nedokážu to. Cítím, že je na pokraji sil, ale nedokážu jí předat svou energii.“

„Zkus to ty se svým bratrem,“ ozval se Rafanovi v hlavě znovu ten drsný naléhavý hlas. Rafan zaváhal. Má ostatním o tom hlasu říct? Pak si to ale rozmyslel. Možná bude lepší mlčet a poslechnout, co mu radí, tím se nic nezkazí.

Kývl na Sváťu a klekl si k Hance. Spolu ji vzali za ruce.

Bylo to, jako by se ze skutečnosti propadli rovnou do zvláštního snu. Seděli na zemi v kruhu, byli tu čtyři a jejich energie proudila rukama dokola, dokud se neustálila ve vyrovnané hodnotě.

„Já tě znám,“ zašeptala Hanka směrem ke čtvrtému přítomnému, „mám tvůj kompas.“

„A já tvoje pírko,“ odpověděl mladík. „Rád jsem poznal tvoje přátele. Díky, žes mi je ukázala.“

„Já jsem ti je ukázala?“ divila se Hanka.

„Ano. Jednoho jsi chtěla chránit a druhého jsi volala na pomoc.“

„Jenže mě nemohl slyšet.“

„Tvoje mysl mi ho ukázala tak přesně, že jsem mu tvou žádost mohl tlumočit.“

„Opravdu? To je prima. Chtěla bych tě někdy potkat ve skutečnosti. Nepřijdeš nás navštívit?“

„To bych rád, ale ještě není ten správný čas.“

„A kdy bude?“

„Promiň, vzbudili jste pozornost, už musím jít.“

A společný sen se rozplynul. Pustili svoje ruce, zmateně se rozhlédli, zda jsou tu opravdu jen tři, a toužili si o tom podivném zážitku popovídat. Před Vronem a trpaslíkem si to ale rozmysleli.

Hanka vstala, protáhla se a prohlásila: „No, je to lepší, cítím se dobře.“

Pak se otočila k Rafanovi: „Prosím tě, jak to vypadáš. Běž si umýt obličej, než vyděsíš všechny zdejší veverky.“

„Koukám, že už je všechno oukej, už mě tu nepotřebujete, takže mizím,“ houknul Zachariáš, svou děsivou sekeru pozvedl na pozdrav, a než mu mohli poděkovat, zmizel za živým plotem.

„Plof,“ ozvalo se v jejich blízkosti a ve vzduchu se opět mihotala namodra­lá brána. Děti couvly, ale z brány tentokrát vystoupila dlouhovlasá žena se zářící holí v ruce a bílou holubicí na rameni.

„Prokažte se,“ přikázala, když se rozhlédla.

Vron k ní přistoupil, poklekl a dotkl se rukou hole.

„Čí jsi služebník?“

„Uznané starší ctihodné Karmaneuduny.“

„Vstaň a pověz, co se tu stalo.“

„Dorazil jsem až po události, ochránkyně. Někdo napadl moje svěřence.“

„Kdo z vás mi o tom poví?“ obrátila se na děti.

„Objevil se tu muž v černém a chtěl mi ukrást školní hodinky,“ ujal se slova Sváťa.

„Jsi si tím jist?“

„Samozřejmě. Řekl mi, co chce, a snažil se mě přinutit k poslušnosti. A potom mi nožem poranil ruku, jak mi chtěl přeřezat řemínek u hodinek.“

„Viděl jsi ho?“

„Částečně... Byl o něco vyšší, než vy, štíhlý, celý v černém, obličej měl zakrytý límcem a kloboukem.“

„Poznal bys ho?“

„Kdyby měl jiné oblečení, tak asi ne.“

„Škoda. Nejste první, kdo s ním měl potíže. Ale je opatrný a pečlivě skrývá tvář. Ale nebojte se, oko Bdělých ho jednou dostane a ručím za to, že v tohle případě Bdělí nebudou mít slitování. Přeju vám hezký zbytek prázdnin.“

A než se nadáli, zase zmizela v bráně a zůstali tu sami s Vronem.

„Kdo to proboha byl?“

Vron se nervózně ošil, ale odpověděl: „Vykonavatelka Bdělých. Pohybuje se terénem a dává pozor na dodržování magické rovnováhy. Sem ji pravdě­podobně přilákal extrémní výkyv magie. Na to jsou ochránci dost citliví.“

„No jo, ten chlap měl fakt sílu, větší než Bachařka,“ povzdechla Hanka.

„Musím tě opravit. Možná měl větší sílu než Bachařka,“ zahleděl se na ni Vron, „ale největší výkyv magie způsobil tvůj ochranný štít, děvče.“

„Vždyť jsem na kouzlo toho chlapa vůbec nestačila.“

„Proto musíš do školy. Tolik ochrany, kolik jsi použila dnes, by stačilo i na vzdorování zdatnému dračímu kouzelníkovi.“

„Opravdu?“ zamyslela se Hanka a pak se rozhodla, že tahle Vronova slova bude považovat za kompliment.

„Už je tma, pojďme domů,“ upozornil je Sváťa.

Rafan přikývl a vyrazil jako první, aby se co nejrychleji umyl a zchladil si bolavý nos. Měl jsem si ho nechat taky vyléčit, pomyslel si, ale pak se zasmál sám sobě. Rozbitý nos už měl přece tolikrát!

Než se umyl, byla na stole přichystaná večeře. Vron se jako obvykle vymluvil na to, že nedávno jedl, a vzal si jen jablko. Pro ostatní tu byly chlebíčky se šunkou a vajíčkem, nebo s humrovou pomazánkou, nebo s rybičkami, nebo se třemi druhy sýra. Uprostřed stolu byl tác s čokoládovým dortem, no prostě hostina. Rafan se nemohl rozhodnout, na co má největší chuť a usoudil, že bude muset zkusit od všeho kousek.

Po jídle se přesunuli do křesílek nebo na gauč a udělali si pohodlí. Teď už jim jejich zážitek nepřipadal tak hrozný. Navíc už tu nebyli sami a vědomí, že Vron i Zachariáš by je nenechali ve štychu, ohromně uklidňovalo. Postupně vyprávěli Vronovi, jak se tu zatím bez něj měli a pokoušeli se zjistit, kde byl on. Jako obvykle marně.

Nakonec je Vron požádal, aby mu přesně vyprávěli, co se tu seběhlo před jeho příchodem.

Sváťa ještě držel talířek a cpal si do pusy poslední kousek dortu, ale to mu nezabránilo vzít si slovo.

„To bylo vážně strašný. Jako by se mi myšlenky pohybovaly v rosolu. Dokázal jsem se jen přinutit k zapnutí hodinek a pak jsem byl úplně vygumo­vaný. Jako kdyby mi to tělo vůbec nepatřilo, nemohl jsem ani pohnout prstem. Teda kdyby se ten trpaslík do toho nevložil, asi by nás bez problémů dostal,“ polkl sousto, které mu začalo váznout v puse. „To nechápu. Ty jo? Byli jsme na něj tři a on se jen kouknul a byli jsme namydlení. Copak jsme vážně tak bezbranní?“

„Proti kouzelníkovi, který na vás zaútočí, asi ano. Jenže tu jsou zákony, které většina lidí tady respektuje, a něco takového, jako dneska, by se vůbec nemělo stát. Jak jsi viděl, tak ruka zákona už po něm jde.“

„Ale proč by měl chtít školní hodinky? Copak mají nějakou cenu?“

„Copak jsi onehdy neslyšela? Školní místa v Santareně už jsou obsazena. Nevykřikoval tam náhodou někdo, že povraždí polovinu třídy, jen aby do školy dostal své děti?“

„Jenže tenhle nás přece zabít nechtěl, měl zájem jen o hodinky,“ namítla Hanka a sebrala Sváťovi prázdný talířek, aby ho nerozbil.

„Ale ztráta hodinek je vážný problém, aspoň to říkali. Třeba by nás kvůli tomu vyloučili ještě před začátkem školy,“ spekuloval Sváťa a začal si drbat čerstvou jizvu na poraněném zápěstí.

„Neškrábej si to, ještě to nemáš pořádně zahojené,“ zamračila se na něj Hanka.

„Dej si na to mokrý obklad,“ poradil mu Vron.

„A třeba si toho chlapa na vás objednal ten neúspěšný táta, co měl na ulici ty dvě nechutné dětičky,“ rozhojnil spekulace Rafan.

„To tak hrozně svědí,“ postěžoval si Sváťa a znovu začal nenápadně drbat aspoň kůži kolem jizvy.

„Copak jsi neslyšel Vrona, dej si na to obklad a nedrbej to,“ plácla ho lehce přes ruku Hanka.

„Jejda,“ vyjekl Sváťa a všichni se lekli, protože nevěděli, co se stalo.

On však před sebe natáhl pravou ruku, na které zářily rozsvícené hodinky a nad ciferníkem tančil na zadních malý průhledný jednorožec.

„Páni,“ vydechla Hanka.

„Ale co teď?“ bezradně pokrčil rameny Sváťa.

„Můžete se zeptat na cokoli ohledně školy v Santareně. Vyberte si na obvodu ciferníku tlačítko podle druhu svého dotazu: modré pro otázky na organizaci vyučování, žluté pro vaše osobní zařazení a rozvrh povinných i nepovinných předmětů, červené pro disciplinární dotazy, zelené pro historii školy a bílé pro nezbytné vědomosti, než začnete tento školní rok. Vypnutí magického informátora v hodinkách se provádí černým tlačítkem,“ oznámil mu neosobní, ale příjemný hlas.

„Jasně, vypnout už bych to asi dokázal,“ přikývl Sváťa, „ale jak se mi to vlastně podařilo zapnout?“

„Zapnutí se provádí dotykem prstenu právoplatného majitele hodinek.“

„Takový jednoduchý fígl a nás to nenapadlo!“ plácl se do čela Rafan.

Sváťa stiskl bílé tlačítko a požádal: „Rád bych slyšel všechny informace, které bych měl znát, než půjdu do školy.“

Hodinky začaly vyjmenovávat věci, které by si měl s sebou přinést první školní den. Pak ho upozornily, že může požádat o příspěvek na studium, o povolení vlastnit magický předmět, o povolení, chce-li si přinést živého mazlíčka, o povolení, pokud nemůže ze zdravotních či jiných závažných důvodů bydlet na internátu, o povolení předčasně složit zkoušky z toho, co už umí, o úlevy, pokud má nějaký handicap, o povolení provozovat závodně sport mimo školní areál atd. Když hodinky začaly vysvětlovat, za jakých okolností je žádost kladně vyřízena, otočil Sváťa oči v sloup a ťukl do černého knoflíku.

„Musím říct, že jsem si nezapamatoval ani tři věci z toho, co si mám přinést.“

„Neměj strach,“ zasmál se Vron, „já si to pamatuji přesně a v příštích dnech to určitě obstaráme.“

„A teď to zkusím já,“ přendala si i Hanka hodinky na pravou ruku, aby je mohla aktivovat prstenem.

Nad jejím ciferníkem se roztančil maličký tyrkysový drak.

„Kdy přesně začíná škola,“ zeptala se.

„Druhého září v deset hodin.“

„A kdo mě bude učit?“

„Dva třídní učitelé a tři specialisté. Přeješ si podrobnosti?“

„Zajímalo by mě, jak vypadají moji dva třídní učitelé.“

Dráček nad ciferníkem zmizel a nahradily ho dva průsvitné holografické obličeje. Oba znala. Starší vrásčitý muž vítal při zápisu Sváťu a mladá sportovní žena se zase ukázala v jejím uvítacím obrazu.

„Díky, to je zatím vše,“ zašklebila se a vypnula hodinky.

„To tě to brzo přestalo bavit,“ smál se jí Rafan.

„To ani ne, ale musím si rozmyslet, na co se budu ptát, abych neschytala takovou nekonečnou přednášku, jako Svatoušek.“

„No co, byl to první pokus,“ ohradil se kamarád a zívl.

„Běžte spát,“ řekl Vron, „já tu zůstanu a dám pozor, aby vám nikdo nerušil klidné sny.“

„Tak jo,“ zívla i Hanka a smála se Rafanovi, který se snažil zívnutí maskovat protaženým obličejem, „dobrou noc.“

Další dny byly naplněny sháněním vybavení do školy. Sváťa kroutil hlavou nad množstvím oblečení, když dřív se převlékal ne víc, než jednou za měsíc a stačilo to, Hanku víc udivovalo, že mohou být mezi školními pomůckami i hračky jako magické kamínky, kulička v kleci, velká sada barevných korálků nebo duhový prach. Rafan je zase přesvědčil, že v zimní výbavě by neměly chybět brusle, že četl o tom, jaká je to bezva zábava na nich jezdit.

V knihovně si konečně vyměnili přečtené knížky a objednali dvě sady učebnic pro první třídu.

Na koupališti už byli jen jednou, protože počasí se rozhodlo pro vlhký deštivý režim a také se poněkud ochladilo.

Mezi oblíbenou večerní zábavu dětí patřila i komunikace se školními hodinkami. Dozvěděli se mimo jiné, že magická škola v Santareně má skoro tisíciletou tradici a že na ní studovaly i takové osobnosti, jako jsou tři ze současných čtyř Bdělých. Zajímavé bylo i to, že škola už více jak dvě stě let udržuje přátelské kontakty se školami dalších magicky nadaných inteligentních druhů, to znamená s draky, se sirénami a s jednorožci. V programu školy zjistili, že poslední školní měsíc bývá tradičně věnován výměnným návštěvám mezi spřátelenými školami. Prváci se v tomto období starají o pohodlí hostů, vybraní druháci jezdí na návštěvu spřátelených škol a třeťáci připravují s hosty společný program pro závěrečný přehlídkový týden, na který je zvána i veřejnost. Čtvrťáci v té době skládají zkoušky, ale pokud mají čas a chuť, mohou také pomáhat.

„A co prázdniny? Ty nebudou?“ zajímal se Sváťa.

„Prázdniny jsou dva týdny v zimě a dva týdny na jaře, případné další volno musí schválit ředitel školy,“ odpověděl hodinkový jednorožec.

„A kdo je vlastně ředitelem školy?“

„Sirten Bellaso,“ a hodinky ukázaly staršího pohledného muže s prošedi­vělými skráněmi v bílé košili, černé peleríně, a s černým cylindrem na hlavě.

„Takže ten všechno řídí a rozhoduje,“ obdivně si prohlížel jeho uhlazený a důstojný vzhled Sváťa.

„To není úplně přesné. O většině organizačních záležitostí rozhoduje jeho zástupkyně ctihodná Diana Rena,“ a objevila se podoba starší ženy s černými nakrátko sestříhanými vlasy a obrovskými brýlemi na nose.

„Teda! Ta vypadá jako přísná sova,“ usoudila Hanka.

„Neměli byste si taky prostudovat školní řád, abyste se tam nedostali do potíží,“ pošťuchoval je Rafan, „zdá se, že tahle paní bude pěkná semetrika. Nechtěl bych být na vašem místě, až vám za něco vynadá.“

„No jo, my se na to někdy koukneme,“ mávla rukou Hanka.

Jenže na zbývající dny prázdnin jim Vron naplánoval spoustu učení a mezitím chodili na různá sportoviště, aby si vyzkoušeli tenis, šplhání po kolmých stěnách, volejbal, jízdu na kole, že večer už neměli čas ani chuť nechat se poučovat o nezajímavých věcech.

Než se nadáli, byl tu první zářijový den a jejich hodinky se samy od sebe aktivovaly a upozornily je, že druhý den mají být nejpozději v půl desáté i se zavazadly u školní přenosové stanice ve městě, aby se do deseti hodin dostali do prostoru školy, a že je mohou v tento den doprovodit i rodiče či blízké osoby.

Zbylý den uběhl tak rychle, že tu v momentě bylo 2. září a čekala je jejich první cesta do školy.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: