Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

První týden ve škole

Hanka ráno po probuzení blahořečila Vronovi za to, že je předešlý večer donutil zabalit zavazadla a připravit si sváteční oblečení. Neposedné vlasy si učesala do ohonu, který ozdobila svou dračí sponou z Ostrova volby. Měla žaludek tak stažený nervozitou, že do snídaně jen dvakrát ďobla a znechuceně pozorovala Sváťu a Rafana, kteří se jako obvykle ládovali bez nejmenších zábran.

Před vchodem do Domova snů na ně čekal Zachariáš s povozem. Hanka si všimla, že koním zapletl do vyčesané hřívy červené a zelené mašličky. Pak osobně naskočil na kozlík, aby odvezl je i zavazadla do města, kde pro tento školní rok slavnostně otevřeli pět přenosových školních kabinek. Nebyly moc velké, většinou se tam vešli tak jeden až dva žáci s doprovodem a se zavazadly. Kolem bylo tolik lidí, že měla Hanka strach, aby se mezi nimi neztratila. Sváťa na tom byl asi podobně, protože se jí chytil za ruku. Rafan šel vpředu, dělal jim cestu a hledal nejkratší frontu před kabinkami. Vron a Zachariáš vzadu vlekli jejich zavazadla. Konečně si Rafan vyhlédl to nejlepší místo a postavili se do fronty.

„Tys nám to teda vybral,“ smála se Hanka, když se ukázalo, že před nimi stojí tři naprosto bezradní lidé, kteří doprovázejí malého prvňáčka. Místo aby nastoupili do volné kabinky, začali se všech kolem vyptávat, co a jak mají dělat.

Nakonec se nad nimi Vron slitoval, nacpal je do kabinky a ukázal jim, co kde mají zmáčknout.

Po chvilce se otevřela kabinka před nimi. Zachariáš hodil dovnitř zavazadlo a popřál jim šťastnou cestu a hodně úspěchů ve škole. Zamávali mu a spolu s Vronem se nacpali dovnitř. Za malý okamžik je to vyplivlo na obrovský dvůr zalitý sluncem.

Zavazadla jim odebrali dva svalnatí chlapíci a dali jim místo nich čtvercové kartičky s číslem.

„Koukej,“ ukazovala Rafanovi Hanka své hodinky, na kterých zářila šipka a stále ukazovala jedním směrem, ať se Hanka natočila na jakoukoli stranu.

„No vida, aspoň víme, kam jít,“ usmál se a pak se začal rozhlížet po zdejším okolí. I Vron se se zájmem rozhlížel.

Šipka je dovedla až k obrovskému amfiteátru a zhasla. Usadili se tedy na jeden z kamenných obrubníků, jako ostatní, a čekali, co se bude dít. Prostor se pomalu zaplňoval a nově příchozí už začali obsazovat i nejvyšší úrovně kamenných sedátek.

Potom do spodního kruhového prostoru vstoupili ředitel a zástupkyně školy.

„Milí žáci a vážení hosté,“ ujal se slova Sirten Bellaso, „dovolte abych vás uvítal do nového školního roku na naší škole. Věřím, že se tu i našim novým žákům bude líbit a získají tu nejen nové kamarády, ale i nezbytné vědomosti. Nyní předávám slovo své zástupkyni ctihodné Dianě Reně.“

„Děkuji panu řediteli Bellasovi a teď mi prosím věnujte pozornost. V tomto roce jsme byli nuceni zpřísnit bezpečnostní opatření, takže si nezapomeňte přehrát pravidla školního řádu. Vaše případná neznalost vás letos nebude omlouvat.“

„Vidíš, co jsem říkal?“ strčil Rafan do Hanky a vysloužil si několikeré „pssst“ z různých stran.

„Nezapomínejte,“ pokračovala zástupkyně, „že magie je stejně nebezpečná jako voda nebo oheň. Usnadňuje nám život, ale když se vymkne kontrole, může vyvolat katastrofu. Posláním školy je naučit vás, že není vhodné používat magii při každodenním běžném provozu. Je třeba ji usměrňovat na nejmenší možnou míru při maximálním účinku působení. Je důležité vědět, kdy ji použít a co vám hrozí, pokud to nezvládnete. Magie je svým způsobem živoucí organizmus a je nutné ho udržovat v rovnováze. Učte se, jak nejlíp to dokážete, a my se pokusíme vás dobře připravit do vašeho dalšího života.“

Odmlčela se a ředitel začal tleskat a v mžiku se k němu přidali i ostatní. Pak se ujal slova zase on: „Nyní prosím starší žáky, aby se odebrali do horní zahrady, kde je pro ně připraveno pohoštění.“

Tentokrát ho přerušil potlesk zřetelně silnější než ten předchozí.

„No, doufám, že vám bude chutnat,“ usmál se a počkal, až odcházející mládež přestane dělat hluk.

„Noví studenti,“ pokračoval pak, „byli rozděleni do čtyř tříd po dvaceti žácích. Třídní učitelé se právě teď usazují kolem celého amfiteátru. Prosím, abyste vyhledali ty své a šli se posadit k nim. Oni už vám řeknou vše potřebné. Vaše hodinky vás navedou. Po skončení porady i na vás a vaše blízké čeká v dolní zahradě slavnostní pohoštění. Přeju vám příjemný den a hezký začátek školního roku.“

Zdálo se, že si celý areál najednou začal hrát na „škatulata, hejbejte se“. Naši kamarádi se museli přesunout až na protilehlou stranu amfiteátru, kde po chvíli zahlédli své dva třídní učitele. Posadili se co nejblíže, aby jim nic důležitého neuniklo.

Jako poslední do skupiny dorazili jejich staří známí od přenosové kabinky, kteří vypadali bezradně a nervózně i tady. Když se konečně usadili i oni, ujal se slova jejich třídní učitel.

„Dovolte, abych vám představil paní profesorku Ferinovou,“ ukázal na svou sousedku, „a mě můžete oslovovat pane Jasanove. Ničeho se nebojte, chceme nejen, abyste se něco naučili, ale také aby vám tu bylo dobře a nic vás neohrozilo. Jak už asi víte, budete tu v průběhu prvního ročníku bydlet a domů se vracet jen na sobotu a neděli. Sourozenci budou ubytováni spolu a ostatní jsme umístili po dvou nebo po třech na pokoj a mohou během prvních dvou měsíců požádat o změnu. Dále pak tu máme papírování. Vaše žádosti o příspěvek nebo o některá povolení s vámi za malý okamžik začne vyřizovat moje kolegyně profesorka Ferinová. Máte nějaké dotazy?“

Přihlásila se matka černovlasého kudrnatého chlapce: „Je možné u vás studovat podle individuálního studijního plánu?“

„Ano. Je to možné, ale nejdřív až ve třetím ročníku. První ročník má za úkol hlavně naučit děti zvládat sílu magické energie a usměrňovat ji podle potřeby. Bez těchto základů nemůžeme nikoho pustit do specializovaných oborů, které máte nejspíš na mysli. Ale je tu možnost vybrat si z řady zájmových kroužků, soudím, že by některé mohly vyhovět vašim představám.“

„A co když dítě nebude dost nadané?“ zeptala se jedna žena náležející do bezradné skupinky kolem drobného chlapce.

„Mohu vás ujistit, že mnohdy jsou v životě úspěšnější právě ti méně nadaní. U nás získají základy vzdělání a rozhled a ve čtvrtém ročníku se mohou specializovat přímo na obor, který jim bude nejbližší. Pokud bude pilně studovat, není na místě o něm pochybovat.“

Když už se nepřihlásil nikdo další, ujala se úřadování paní profesorka Ferinová. Volala si jednoho po druhém a na konci abecedy zbyli sourozenci Vronovi. Přistoupili k ní a Vron se ujal slova.

„Byl bych rád, kdyby Hana získala povolení na nošení magického přívěsku.“

Profesorka vyndala papír a Hanka viděla, jak se sám rychle zaplňuje písmenky.

„Můžeš mi svůj přívěsek na okamžik půjčit?“ požádala ji.

Dotkla se přívěskem papíru a další kolonky se zaplnily písmeny a dokonce se v jedné objevil i obrázek šperku. Pak ho Hance vrátila a přikývla: „Povoluje se.“

„Svatopluk má s sebou magický kamínek,“ pokračoval Vron.

„Všichni s sebou mají magické kamínky.“

„Ale tenhle není ze seznamu školních potřeb. Je to dárek, který chlapec nosí pořád u sebe.“

„Aha. Tak mi ho ukažte,“ požádala a celý proces se opakoval stejně jako u Hančina přívěsku.

„Zjistila jsem, že děti jsou nemajetné, budete žádat o příspěvek na studium?“

„Ne, to není třeba,“ zavrtěl hlavou Vron, „moje paní se rozhodla sponzorovat veškeré jejich potřeby po celou dobu studia.“

Profesorka se na něj usmála, pokývala hlavou a její přísný výraz na malou chvilku úplně zmizel.

„Jste velice milá, děkuji,“ usmál se i Vron.

„Doslechla jsem se o incidentu, který ohrožoval vaše svěřence,“ dodala tiše, aby ji ostatní rodiče neslyšeli, „třetí ochránkyně bdělých se za vás přimluvila. Smíte nyní vstupovat na půdu školy jako doprovod vašich dětí.“

Pokud Hanka někdy viděla Vrona s udiveně vykulenýma očima, bylo to právě teď. Zdálo se, že slova jejich třídní učitelky ho úplně vykolejila. Hanka nechápala, proč.

„Je to pro mne veliká čest,“ uklonil se, když znovu nalezl svůj hlas.

Profesor Jasanov se po nich ohlédl a když viděl, že skončili, vydal pokyn k odchodu do zahrad. Něco tak úžasného si Hanka ani neuměla představit. Kam se hrabala Zachariášova zahrada! Vedle sebe tu kvetly rostliny stejných barev, ale v jiném odstínu, u nich se servírovalo na tácech v ladění téže barvy pohoštění. Většinu potravin, které se tu nabízely, Hanka ani neznala. Kousek dál mezi záhony s pestrými květinami stály stoly s ovocem. Všechno nádherně vonělo. V jiném koutě zahrady pod mohutnými stromy se nabízely slané lupínky s nejrůznějšími příchutěmi, vedle byly misky s ořechy, s mandlemi a různé křupky. I milovníci masa tu našli místo s pestrou nabídkou. Kolem na trávníku seděli noví žáci se svým doprovodem, vesele si povídali a při tom ochutnávali ode všeho, co je zaujalo. Fontánky nabízely vodu, limonády, čaje i kávu. Odpadky samy mizely z košů, misky se průběžně doplňovaly bez zásahu lidské ruky, všechno tu probíhalo bez nejmenších zádrhelů.

Poté, co už byli všichni skoro přecpaní dobrotami, svolali třídní učitelé své svěřence a po krátkém rozloučení si je odvedli pryč. Rodiče se pomalu začali trousit k východu.

I Vron s Rafanem se vydali domů. To bude dlouhý týden, pomyslel si Rafan, když si představil příští dny bez společnosti kamarádů. Ještě neuběhlo ani deset minut od rozloučení a už se mu začalo stýskat. Ještě, že i jemu začíná hned zítra vyučování.

Hanka, Sváťa a ostatní prvňáci následovali své učitele ke komplexu nízkých budov. Zavedli je k největší budově, kterou zatím viděli, a hned v chodbě se nacházelo asi dvacet zvláštních dveří. Vlastně to ani nebyly dveře, jen rámy se spoustou tlačítek kolem zárubní.

„Tudy se vchází do vašich pokojů,“ vysvětlovala učitelka, „vezmeme to podle abecedy. Aberdenovi mají symbol lilie, stačí se dotknout. Své kartičky s číslem od zavazadel si v pokoji odložte na stolek, do večera vám tam budou doručeny vaše věci. Nesnažte se mačkat cizí symboly, ty vás přepraví pouze v případě, že vás právoplatný majitel pokoje pozval. Tak prosím, dotkněte se symbolu a projděte rámem. Odpočiňte si, prohlédněte pokoj a až bude čas někam se dostavit, hodinky vás upozorní.“

Kluci Aberdenovi prošli rámem a zmizeli. Profesorka volala postupně další jednotlivce a přidělovala jim jejich znamení, které je přenesou do pokoje. Jako poslední zbyl drobný chlapec roztržitých rodičů a Hanka se Sváťou. Učitelka se k nim obrátila: „Chci vás požádat, abyste svůj pokoj sdíleli tady s Dickem Stewenem. Nebude vám to vadit?“

„Jasně že ne, jsme zvyklí spát ve velkém kolektivu,“ souhlasil hned nadšeně Sváťa.

„To jsem ráda,“ usmála se učitelka a ukázala jim symbol stromu. Dotkli se ho a najednou stáli v prostorném pokoji, kde bylo všechno potřebné pro studium i na přespání. Jejich tři postele měly závěsy, které jim zajišťovaly tmu a soukromí, pokud by chtěli jít spát, když ostatní budou svítit. Dick si vybral nejvzdálenější postel v koutě a hned si kolem sebe zatáhl závěsy. Hanka se významně podívala na Sváťu a oba najednou pokrčili rameny. Usoudili, že bude nejlepší svého spolubydlícího nechat zatím na pokoji.

Vyndali zavazadlové lístky a položili je na stolek, pak začali systematicky zkoumat pokoj. Našli sprchu a sociální zařízení, objevili dveře na malou terasu, odkud byl výhled na řeku. Hanka našla skříňku se sušenkami a ovocem, Sváťa objevil polici plnou knih. Hned si dvě vybral a přinesl je na svůj pracovní stolek. Hanka si vybrala nejčervenější jablko a zakousla se do něj. Když viděla, že se Sváťa zabral do knihy, vytáhla si křesílko na terasu a usadila se tam. Kolem byl krásný klid, jen ptáci byli slyšet dole ze zahrady. Pozorovala honící se obláčky na nebi a její mysl se zatoulala do Útulného domova a ke starým událostem.

Vron jí i jejím kamarádům obrátil život naruby. Škoda, že tu s nimi není i Paula. Ale ta teď má svoji rodinu. Co od nich vlastně Vron očekává? Rafan má pravdu, když se ptá, proč pomáhá Vron právě jim. Musí to mít nějaký důvod. Paula říkala, že ji hledal. Ale na druhou stranu od nich žádný slib nechtěl. Je to záhada. Ale nač se trápit, když jsou před nimi čtyři roky školy, a to je mnohem lepší, než mohli čekat v Útulném domově. Vlastně by měla být vděčná i té dívce, co ji shodila přes palubu. Nebo by ji Vron našel, i kdyby se to nestalo? Musím se ho na to někdy zeptat, pomyslela si.

Vtom se probudil dráček na jejích hodinkách a oznámil jí, že má do deseti minut aktivovat u svých dveří tlačítko „třída“, kde je očekávána.

Sváťa odložil knihu a Dick vylezl ze své postele. Postupně prošli dveřmi a ocitli se v místnosti se stolky a lavicemi. Každý si vybral jeden stolek. Hanka se posadila a začala se rozhlížet důkladněji. Na levé stěně byla řada oken s výhledem na řeku a pod nimi parapet se spoustou květináčů. Některé květiny barevně kvetly, jiné byly polouschlé a vypadalo to, že se jim tu nelíbí. Protilehlá stěna měla vedle dvou dveřních rámů připevněné větší i menší police s rozlič­nými předměty, dále obrazy, mapy a velkou nástěnku. Stěna před nimi byla čistá a prázdná.

Na poslední čtvrté stěně vzadu bylo dvacet skleněných válců, do poloviny zaplněných čtyřiceti červenými žetony. U každého válce bylo jméno jednoho z nich. Vedle válce byla vždy čtyři prázdná políčka.

Po příchodu posledního žáka se objevila jejich profesorka. Usmála se a gestem si zjednala ticho.

„Dnes si něco povíme o rozvrhu a o tom, jak bude vyučování probíhat. Zítra dopoledne proběhnou testy čtení, psaní a obecného rozhledu. Podle výsledků určím, kdo bude navštěvovat doplňkové hodiny. Jinak váš rozvrh v první třídě obsahuje základy magie a to jak teorii, tak praktickou část. Tuto dvouhodinovku budete mít každý den a to buď se mnou, nebo s profesorem Jasanovem. Každý den dopoledne vás čeká i hodina tělesné výchovy, ve které se sejdou vždy dvě třídy. Dále se budete učit o magických národech, o magických pomůckách, zeměpis, speciální matematiku kombinovanou s astronomií a symboličtinu. Úkoly, které budete v jednotlivých vyučovacích hodinách dostávat, jsou důležité, takže je nenechávejte na poslední chvíli. Hodnotit vás začneme až příští týden, až se rozkoukáte. Jsou jen tři stupně hodnocení. Pokud někdo podá výjimečně výborný výkon, dostane »G« jako génius, pokud podá mimořádně mizerný výkon nebo se nepokusí splnit zadaný úkol, získá »I« jako ignorant. Ostatní získají »S« jako splněno, a to i v případě, že to je »S« jako skvělé nebo třeba jen »S« jako snaha. Za každé »G« obdržíte do svého válce červený žeton, za každé »I« jeden ztratíte. Chcete se zeptat na něco, co souvisí s rozvrhem, nebo s vyučovacími předměty?“

„Kdy začíná vyučování, paní učitelko?“

„Začínáme v devět hodin, v jednu hodinu je oběd a po něm jsou většinou ještě další dvě vyučovací nebo doplňkové hodiny. Na oběd budete chodit do školní jídelny, která je chodbou vpravo od vstupních rámů. Svačinu najdete ve svém pokoji, jsem si jistá, že většina z vás už příslušnou skříňku objevila. Snídaně i večeře je možné konzumovat jak v jídelně, tak i na pokoji, stačí, když si objednací kartičky z jídelny umístíte tam, kde budete jíst. Všechny tyto dotazy je možné položit vašim informačním hodinkám.“

„Prosím, prosím,“ hlásila se blondýnka vzadu, „můžeme se hned zapsat do zájmových kroužků?“

„Pokud se nebudou křížit s dobou vyučování, tak ano. Upozorňuji vás ale, že začátky tu bývají náročné, takže raději počkejte, jak to budete zvládat a aktivity si zvolte až příští měsíc.“

„Na ostatní předměty budeme mít i jiné učitele?“

„Samozřejmě. Každý předmět tu má svého specialistu a my se budeme snažit vám poskytnout opravdu solidní a co nejširší vzdělání. Jinak ještě pár drobností. Ráno se nezapomínejte podívat na to, které pomůcky si máte přinést na vyučování. Rámy z vašich pokojů vás zatím přenesou jen do třídy, kde se učíme nebo do chodby se vstupními rámy, odkud dojdete do jídelny, do zahrad nebo na sportoviště. V pátek odpoledne se na vašich rámech objeví tlačítko »do města« a to vás bude transportovat před městskou bránu. Pozor ale, směrem do školy to nefunguje a musíte použít klasickou cestu školními kabinkami.“

„A budeme se něco učit už dnes?“

„Doufám, Regino, že ti tvé nadšení vydrží celý rok,“ usmála se učitelka, „ale dnes to bude spíš vyprávění než učení.“

Profesorka se naklonila nad svůj stůl a na bílé stěně před nimi se objevil trojrozměrný obraz údolí a školy. Začala vyprávět o jejím vzniku a historii. Obrazy na stěně se měnily a doprovázely její slova. Kdykoli se jí zdálo, že pozornost dětí ochabuje, proložila své vyprávění nějakou zajímavou historkou.

„Před několika desítkami let tu studoval chlapec, který dokázal tlumočit pocity a přání rostlin. Když na záhonu začaly housenky likvidovat naše zelí, poslali ho tam, aby zjistil, co se s tím dá dělat. A víte, co pak po návratu řekl? Prý je zelí nespokojené se svou barvou, je mrzuté a nemá zájem se housenkám bránit. A jakou barvu by chtělo mít, ptali se ho učitelé. Nejlepší by byla fialová, odpověděl. Většina lidí se mu smála a nevěřila, že se zelím opravdu komuni­koval. Nakonec se rozhodli udělat pokus. Polovinu zelí magicky přebarvili a druhou nechali tak, jak byla. A co myslíte? Chlapec měl pravdu. Fialové zelí báječně rostlo a prospívalo, zatímco zelenou polovinu housenky úplně sežraly.“

Hanka mrkla na Sváťu a hlavou kývla směrem k usychajícím květinám na parapetu.

Sváťa jen maličko pokrčil rameny, ale jiskra v jeho oku prozrazovala, že ho to zajímá.

Učitelka se zvolna dostala až k současnosti a uzavřela své vyprávění poznámkou, že tahle škola je možná nejlepší, jaká dnes existuje, a že umožňuje nejen základní čtyřleté vzdělání, ukončené závěrečnou zkouškou buď na zdejší škole, nebo na jedné ze spřátelených jinodruhových škol, ale i střední vzdělání. A jestliže je někdo tak dobrý, že si přeje nejvyšší vzdělání, nabízí tato škola zázemí, poradenství a kontakty i pro toto studium.

Obrazy na stěně za učitelkou zhasly.

„Takže pro dnešek končíme. Do večeře máte volno a můžete se procházet po zahradách a po okolí. Pokud ale narazíte na oblast se zakázaným vstupem, nesnažte se do ní dostat a vraťte se, jinak se dopustíte kázeňského přestupku. Večeře se podává od šesti do devíti hodin v jídelně. Jak už jsem říkala, je možné si zde vyzvednout objednací kartičky, pokud budete chtít snídat a večeřet na pokoji. A teď můžete jít.“

Děti se nahrnuly k rámům dveří. Sváťa se naopak nenápadně přitočil k parapetu s květinami a jedné usychající se dotkl. Hanka ho se zájmem pozorovala a byla by vsadila krk, že květina o pár milimetrů zvedla své svěšené listy. Ale to už fronta u rámů zmizela, tak se i oni přesunuli k odchodu. Ani nezaznamenali, že je profesorka také zvědavě pozorovala.

Dick v pokoji nebyl, nebo byl zase zalezlý ve své posteli, protože závěsy měl zatažené. Zato konečně dorazila jejich zavazadla. Oba se začali pilně zabydlovat.

„Pojď se před večeří ještě kouknout do zahrad,“ lákala Hanka kamaráda, když viděla, že zase sahá po knize.

Kouknul se po ní skoro znechuceně.

„Číst si můžeš i večer,“ ignorovala jeho pohled.

„Tak jo,“ odložil knížku a vyrazili ven. Prošli zahradou a dostali se až na cestičku k řece. Posadili se na břeh a pozorovali, jak se slunce sklání k obzoru, který tu tvořily rozeklané skály.

„Škoda, že tu s námi není Rafan,“ povzdechla Hanka, „nechápu, co má proti magickému vzdělání. Přece má taky nadání, proč do toho nechtěl jít?“

„Jako bys ho neznala. Nedá se do ničeho nutit, chce mít možnost rozhodovat sám o sobě. Jakmile jednou prohlásil, že nechce být čarodějem, bude trvat na svém navzdory všem dobrým radám. Taky mi tu chybí.“

„Myslím, že má opravdu velké nadání, když byl schopen slyšet hlas mého přítele ze snů. Chtěla jsem si s ním o tom popovídat, ale poslední dobou nějak nebyl čas a příležitost.“

„Taky jsem tvého snového přítele viděl, ale nepamatuji si jeho podobu. Připadal mi tak nějak rozmazaný. Byl to zvláštní pocit sdílet s tebou tvůj sen.“

„I pro mě je to zvláštní pocit. Pamatuješ, co řekl Raf? Měl pravdu, můj snový přítel je skutečný. Nevím, proč se mi plete do snů, ale je tu vždy, když potřebuji pomoc. Chtěla bych ho vidět na vlastní oči, ale on zatím nechce.“

„Nebo nemůže.“

„Možná,“ kývla nepřesvědčeně Hanka.

Slunce se dotklo vrcholku štítu a údolím se přehnal studený závan vzduchu.

„Měli bychom vyrazit na večeři,“ zvedla se dívka.

„Počkej,“ zdržoval tentokrát Sváťa a hrabal se v zemi.

„Co to tam děláš?“

„Je tady taková pěkná zemina, ta by se té kytce za oknem určitě zamlouvala.“

„Budeš mít špinavé celé kalhoty,“ zamračila se Hanka, když viděla, jak si hlínu cpe do kapsy.

Když dorazili do jídelny, bylo tam jen pár dětí a jeden starší chlapec s páskou na rukávu. Ujal se jich, jakmile zjistil, že tu jsou noví. Pak jeho pohled sklouzl na chlapcovy špinavé ruce. Zamračil se na něj a poslal ho umýt.

„Chcete snídat na pokoji?“ zeptal se.

„Já nevím,“ byla na rozpacích Hanka, „možná by to bylo pohodlnější.“

„Pokud budete chtít jíst v pokoji, vezmete si támhlety kartičky, každý den si je vyplníte a necháte je ležet u vás na stolku. Jestli ale mohu poradit, tady v jídelně je to lepší. Vyberete si rovnou podle momentální chuti a nemusíte nic objednávat.“

Pak se vrátil Sváťa s čistýma rukama a chlapec s páskou je zavedl k výdejnímu pultu, kde si sami nabrali na talíř to, na co měli chuť.

„Tady si natočte pití. Po skončení jídla, vložte tác se vším, co na něm zbylo, támhle do přihrádek, pití si případně můžete vzít i na pokoj,“ poradil jim ještě a šel se věnovat dalšímu příchozímu.

Posadili se k jednomu stolku a nejdřív se začali rozhlížet. Jídelna měla prosklené dvě stěny a prosklený strop, takže působila skoro jako veliká terasa. Výhled do zahrad a na oblohu byl příjemný, ale už se stmívalo. Vtom se rozsvítilo na stropě neviditelné osvětlení, které výhledy do zahrady a na nebe trochu zatemnilo. Na každém stolku se navíc rozzářila malá lampička. Bylo tu příjemně. Rozhodli se, že budou chodit na jídlo sem. Odevzdali tác a před odchodem do pokoje si do sklenice natočili vynikající ovocný čaj.

V pokoji se opláchli a uložili ke spaní.

„Dicku,“ otočila se Hanka ke třetí posteli.

Ze závěsů vykoukla hlava.

„Kde máš zavazadlo?“

„Nemám.“

„Aha,“ řekla překvapeně, „a byl jsi vůbec na večeři?“

„Ne.“

„Takže sis vzal něco ze skříňky?“

„Ne.“

„To ale musíš mít hrozný hlad,“ zděsila se a vylezla z postele. Vyndala ze skříňky sušenky, jablko, láhev limonády a donesla to k Dickově posteli. Vzal si to od ní a zase se schoval za závěsy. Hanka se otočila ke Sváťovi, pokrčila rameny a v němém gestu si poklepala na čelo. Pak zalezla do postele a usnula dřív, než se rozhodla, zda si má zatáhnout závěs.

Ráno ji probudilo, když se jí Sváťa snažil přivázat botu za palec u nohy, která jí trčela zpod pokrývky ven.

„Ty jeden,“ rozčílila se dřív, než se stihla probudit. Vyprostila palec a hodila botou po kamarádovi. Potěšilo ji, že se trefila, i když ještě pořádně neotevřela ospalé oči.

„Vstávej, jde se na snídani,“ nerespektoval Sváťa ani zatažené Dickovy závěsy, rozhrnul je a zatahal chlapce za nohu.

„Já nejdu,“ nesměle namítl Dick, ale Sváťa měl po ránu bojovou náladu.

„Dneska jdeš s námi,“ nařídil mu nesmlouvavě a počkal u jeho postele, než chlapec vstal a oblékl se.

Jídelna byla zalitá sluncem a na pultě byl bohatý výběr marmelád, jogurtů, uzenin i sladkostí. Sváťa si jako obvykle naložil plný tác jídla. Hanka při tom pohledu jen nevěřícně vrtěla hlavou a obávala se, že to opravdu všechno sní. Dick si nesměle vzal jen rohlík a jogurt.

Hanka se posadila a dotkla se prstenem hodinek. Její dráček zatančil nad ciferníkem a oznámil, že dnes nepotřebuje na vyučování žádné své pomůcky.

„Jak jsi to udělala?“ podivil se Dick.

„Dotkla jsem se prstenem hodinek. Copak tvoje takhle nefungují?“

„Já nevím, nikdy jsem to nezkusil.“

„Tak to zkus teď,“ naváděl ho Sváťa, „zeptej se, kdy máme dneska tělocvik.“

Dick si přendal hodinky na pravou ruku a zkusil to.

„Páni,“ rozzářil se, když nad jeho ciferníkem plula mořská panna. Najednou se ze zakřiknutého bubáka vyklubal docela normální kluk. Hodinky ho naprosto nadchly.

Chvíli poté, co dojedli, dostali upozornění, že za deset minut začne vyučování. Ani už se nevraceli do pokoje, když zjistili, že na rámu v chodbě je tlačítko „1.tř.Jasanov-Ferinová“.

Dorazili mezi prvními. Sváťa toho využil a šel nasypat hlínu z kapsy k jedné z květin.

Když Hanka uviděla jeho špinavé ruce a kalhoty, otočila oči v sloup a už to raději ani nekomentovala.

Opět přišla profesorka Ferinová a rozdala jim čisté listy papíru.

„Pište, prosím,“ řekla a začala diktovat složitý text. Navzdory tomu, že diktovala pomalu, Hanka těžce nestíhala. Po deseti minutách byl konec diktátu a učitelka vybrala jejich papíry. To bude debakl, pomyslela si Hanka, když jí podávala svůj výtvor.

Potom sáhla profesorka do police pro jednu knihu a podala ji žákyni v první lavici. Text pojednával o využití léčivých rostlin při podpoře léčby magických úrazů. Dívka překoktala první dvě věty a pokračoval další žák. Na Hanku vyšla složitá cizí jména, která nemohla ani vyslovit. Nejlepší výkon nakonec odvedl Dick, který svou část přečetl krásně plynule bez jediného zakoktání. Učitelka si dělala poznámky, a když skončili, pokývala - ne právě spokojeně - hlavou.

Další hodinu měli tělocvik. Vedl ho štíhlý svalnatý mladík, který se představil jako Hugo Star a jeho kritický pohled na neuspořádané hejno prvňáků až zastudil. Kluky poslal třikrát oběhnout sportoviště a s dívkami začal cvičit v rozehřívacím tempu. Budiž mu připsáno k dobru, že cvičí také, pomyslela si Hanka, když už nemohla popadnout dech. Poté, co kluci doběhali, prohlásil, že je čas trochu posilovat a trápil je opakovanými cviky, při kterých je bolely všechny svaly.

„Myslím, že nebudu mít ráda tělocvik,“ prohlásila Hanka po skončení hodiny a nebyla sama, kdo reptal.

Výsledky testu najdete ve třídě na nástěnce, zablikaly na ni hodinky.

No nazdar, pomyslela si, ale byla zvědavá.

Nedostatečné znalosti, četla hodnocení vedle svého jména, doplňkové hodiny pro psaní a čtení každý den s třídní učitelkou hned po vyučovacích hodinách.

Pak sklouzla pohledem o políčko níž, Sváťa na tom byl stejně.

A co Dick, zajímalo ji ještě. Vedle Dickova psaní a čtení se skvěla dvě velká „G“.

Ohlédla se dozadu na skleněné válce a opravdu - Dick měl nejvíc žetonů.

„Jenže to je to jediné, co umím - psát, číst a počítat,“ pokrčil rameny jejich spolubydlící, když mu po vyučování při obědě blahopřáli k úspěchu, „o magii nevím ani to nejmenší, protože v naší rodině kromě mě zatím nikdo na Ostrově volby neuspěl.“

„Nepodceňuj se,“ nabádala ho Hanka, „my zatím taky vůbec nic neumíme. Dokonce ani pořádně číst a psát...“

„Hm, a to jsme se poslední měsíc tak snažili,“ hořce povzdechl Sváťa.

Po obědě měli už jen praktickou hodinu magie s Jasanovem. Rozdal jim sklenice, ve kterých visel na provázku korálek a jejich úkolem bylo ho rozhoupat. Hanka si tolik přála uspět, ale její korálek se ani nepohnul. Zato Sváťův cinkal o sklenici na obou stranách.

„Výborně,“ všiml si toho Jasanov, vzal mu sklenici a postavil před něj skleněnou kostku, ve které se volně pohybovala kulička.

Sváťa ji vzal do ruky a kulička začala kmitat jako zběsilá.

„Ne, ne, ne,“ zarazil ho profesor, „teď je třeba, aby ses naučil korigovat sílu svého působení a udržet ji v rovnováze. Pokus se kuličku přimět, aby zůstala ve vzduchu uprostřed skleněné kostky a nedotýkala se stěn.“

Spokojeně se usmál, když viděl, že tohle opravdu není v chlapcových silách, ale že se snaží. Podobnou kostku dal ještě dalším třem žákům. Ostatní se do konce hodiny mořili se svým korálkem ve sklenici bez zjevného výsledku.

„Pomůcky si můžete půjčit do svého pokoje a ve volném čase ještě trénovat,“ řekl jim na rozloučenou.

Zůstaňte na doplňkovou hodinu, zablikaly hodinky a Hanka si zase znechuceně sedla. Byl to únavný den. Znuděně se zadívala z okna a pohled ji sklouzl na květinu, kterou ráno Sváťa zasypal přinesenou zeminou. Málem ji se vztyčenými a vybarvenými listy nepoznala. Kam se na něj hrabu, pomyslela si s trochou nezáludné kamarádské závisti.

Profesorka Ferinová pohlédla na skupinku osmi žáků a únava v jejich očích jí prozradila, že dnes už je toho moc nenaučí. Rozdala každému z nich papírek s textem a pak se na ně otočila.

„Nechci vás tu zbytečně trápit, ale je důležité, abyste zvládli základy nejen v magických disciplínách. Neberte tohle doučování jako trest. Je to jen pomocná ruka, kterou vám nabízíme, abyste se dokázali poprat se vším učivem, které se na vás nahrne. V každé doplňkové hodině ode mě dostanete papírek, který se do druhého dne musíte naučit plynule a správně přečíst. Budu vás z toho zkoušet, tak se připravujte pečlivě. Příště už se pustíme i do psaní. No, to je pro dnešek všechno, můžete jít. Akorát sourozenci Vronovi se ještě na okamžik zdrží.“

Ostatní zmizeli a učitelka přistoupila ke Sváťovi: „Uděluji ti mimořádnou pochvalu za péči o školní květinu a jeden modrý žeton za dobrovolnou práci pro školu. Kromě toho se tě chci zeptat, zda by ses ujal spolu se svou sestrou péče o naše třídní květiny.“

Sváťa, který čekal spíš nějakou pohromu se rozzářil jako sluníčko: „Samozřejmě, paní profesorko, moc rád. Já si s kytkami většinou rozumím.“

„A nech si do rána vyprat kalhoty, děláš nám tu ostudu. Pokud budeš potře­bovat nějaké nářadí nebo nádoby, najdeš je v místnosti, označené jako kumbál. Ode dneška se tam dostanete rámem ze svého pokoje. No, to je vše, můžete jít.“

„Ta má oči jako ostříž,“ konstatovala Hanka, když se vrátili do svého pokoje, „to by mě nenapadlo, že si té kytky všimne.“

„Nepodíváme se do kumbálu hned?“ nemohl se dočkat Sváťa.

„A co tvoje kalhoty?“

„To počká do večera, stejně mám ve skříni jedny náhradní.“

„Tak jo,“ souhlasila Hanka, protože věnovat se úkolům neměla nejmenší chuť.

Kumbál byl mnohem větší, než čekali. Obrovská místnost byla zaplněna policemi, kam se odkládaly nejrůznější věci. Bylo tu sportovní nářadí, míče, kuželky, dále příbory, nádobí, smetáky, gumový člun, pádla, prkna na kolečkách i bez koleček, koberečky, klubka provazů, stužek, schůdky a žebříky, zednické a malovací náčiní, barvy, štětce, prostě všechno možné.

„Hele, támhle je to, co potřebujeme,“ zajásal Sváťa, když objevil polici plnou květináčů, zahradnického nářadí, různá hnojiva a přípravky proti škůdcům. „Půjčím si kýbl a dvě lopatky a zítra můžeme přesazovat. Půjdeš se mnou večer nahrabat nějakou zeminu?“

„Klidně. Stejně se o ně mám starat spolu s tebou.“

„Bezva, tak můžeme jít.“

Teď už Hanka úkoly odkládat nemohla. Vzala papírek s textem a začala ho studovat. Pojednával o historii školního zařízení sirén.

„Musíš to číst nahlas,“ nabádal ji Sváťa, který ji pozoroval, zatímco se snažil zkrotit svou kuličku ve skleněné krychli.

„Já vím,“ zavrčela dívka a pustila se do zadrhávaného čtení. Přečetla to třikrát po sobě, ale některá slova jí nešla z pusy.

„Počkej,“ rozhrnul se závěs u Dickovy postele.

„Nejdřív se nauč ta problematická slova,“ vzal jí papírek z ruky a slova, kterými se nemohla prokousat, říkal samostatně a Hanka je po něm opakovala tak dlouho, až si na ně trochu zvykla. V okamžiku, kdy dokázala zopakovat bez zadrhnutí i „historicky nejproblematičtější“, podal jí Dick znovu papírek, aby ho přečetla vcelku.

„Super,“ zajásala Hanka, když se jí to podařilo bez zakoktání, a umínila si, že si to aspoň dvakrát přečte ještě ráno. Pak se do čtení pustil Sváťa a rovněž využil Dickovu metodu. Hanka zatím u stolu zírala do sklenice s korálkem a po chvilce si k ní přinesl svou sklenici i Dick. Bohužel korálky se rozhoupaly jen v okamžiku, kdy netrpělivá dívka kopla vzteky do nohy od stolu.

„Koukám, že korálek ve sklenici ti nestačí, že to zkoušíš rovnou se stolem,“ utahoval si z ní Sváťa, „jen s ním tady prosím tě nelítej.“

Než se nadáli, první školní týden uplynul a byl tu pátek, a protože jim učitelka odpustila doplňkovou hodinu, vyrazili na cestu domů.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: