Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Škola a spolužáci

Před přenosovými kabinkami na ně čekal Rafan.

„Jak jsi věděl, kdy přijdeme?“ divil se Sváťa, když se s ním radostně uvítal.

„Hned první den při odchodu ze školy jsme dostali školní vizitku,“ ukazo­val jim jejich starší kamarád kartičku, na které svítilo: návrat do města mezi 14. a 15. hodinou, „taky můžeme pomocí téhle vizitky poslat vzkaz do školy, kdyby se dělo něco mimořádného.“

„Bezva, ale teď bych aspoň dva dny o škole raději neslyšela,“ povzdechla si Hanka, „nikdy jsem si nemyslela, že budu vzpomínat na Útulný domov, kde po mně celý den nikdo nepožadoval žádné duševní soustředění ani psaní úkolů.“

„A co ty?“ vyzvídal Sváťa.

„Ále,“ mávl rukou Rafan, „povím vám to po cestě.“

Vyrazili k domovu a jejich starší kamarád líčil, jak i nejmenší dva kluci jsou v kurzu úspěšnější než on a že už vyfasoval důtku za nedostatečnou přípravu na hodinu.

„A pak mi ještě vynadal Vron, že riskuji vyloučení z kurzu, do kterého bylo tak těžké mě protlačit. Od té doby šprtám jak blbec a skoro na nic nemám čas,“ postěžoval si.

Hanku potěšilo, že není sama, kdo se s velkými problémy brodí v záplavě úkolů, aniž by dosáhl nějakého aspoň drobného úspěchu.

„Vron byl celý týden pryč a říkal, že se vrátí v sobotu ráno,“ vzpomněl si po návratu domů Rafan.

„To je dobře, stejně se nemáme čím chlubit,“ konstatovala unaveně Hanka a nainstalovala si na domácí sklenici dřívko s korálkem přivázaným na niti. Rafan ji udiveně pozoroval a pak se tázavě podíval po Sváťovi, když Hanka už několik minut zírala do sklenice a nic.

„To je dobrý, toho si nevšímej,“ mávl nad ní rukou Sváťa, „musí se naučit šťouchnout myslí do korálku. Zatím ještě nezjistila, jak na to.“

„Ukaž,“ sebral Hance sklenici Rafan a postavil ji před sebe. Zahleděl se do ní a už korálek cinkal o sklenici.

„Co se vytahuješ, když nechceš být čarodějem,“ naštvala se a smetla mu sklenici do klína tak prudce, že ji jen tak tak stačil chytit.

„Co blázníš,“ volal za ní, ale Hanka už uraženě zalezla do své malé ložnice.

V pokoji nastalo ticho a ozývalo se z něj jen tiché šuškání. Hanka byla naštvaná na Rafana, na svou neschopnost, na celý svět... Už dlouho se necítila tak mizerně.

Po chvíli k ní nakoukl Sváťa.

„Hanko, pojď se na něco podívat,“ poťouchle se usmíval do jejího zamračeného obličeje, „tak pojď, Rafan se šel na chvíli projít.“

Dívka milostivě vstala a vrátila se do společného pokoje. Na stole stála její sklenice s korálkem, ale korálek byl pomalovaný jako obličej a pod ním trčel na kusu papírku nápis: Rafan.

To si z ní snad dělají srandu, nebo co, nepřipadalo jí to ani trochu vtipné a vztekle pohlédla na pomalovaný korálek.

„Cink,“ zazvonil o zadní stěnu sklenice.

„Jupí, funguje to, Rafan měl pravdu,“ jásal Sváťa a poskakoval kolem Hanky, pak ji vzal za ruce a zatočil se s ní po pokoji.

„Zkus to ještě jednou,“ kývl ke sklenici, když dívku pustil.

Zmatená Hanka přistoupila ke stolu a znovu si nevrle vzpomněla, jak snadno Rafan dokázal to, co marně několik dní zkouší.

„Cink,“ rozhoupal se znovu korálek. Tentokrát už ale dívka vnímala, o co jde, a věděla, co musí udělat, aby to fungovalo. Její špatná nálada zmizela jako mávnutím kouzelného proutku.

Za několik minut se vrátil Rafan s kapsami plnými čerstvě utržených a nasbíraných ořechů. Rozpustile mrkl na Hanku a vysypal je na stůl. Všichni louskali, loupali, až měli ruce celé hnědé, ale byla to fakt dobrota.

„Doufám, že se tu zase neobjeví nějaký vetřelec,“ strachovala se Hanka, když se setmělo.

„Ve středu tu byl na večeři Zachariáš a Vronovi tvrdil, že udělal nějaká bezpečnostní opatření a že se teď na jeho zahradě nepohne ani myš, aby o tom nevěděl, tak já myslím, že můžeme spát bez obav,“ uklidňoval ji Rafan.

„A ve snu tě může hlídat tvůj snový přítel,“ přidal se Sváťa.

„Ale on není snový, on je skutečný, vždyť už jsem ti to vysvětlovala,“ opravovala ho Hanka.

„A dokáže se tvým přátelům nacpat do hlavy, když chce,“ ušklíbl se Rafan. „To by mě zajímalo, kdo to je. Nejspíš má magie nazbyt.“

„Ale je to přítel,“ namítl Sváťa, „to já poznám.“

„Já ti to neberu, uznávám, že jeho pomoc byla na místě, ale má znepoko­jivě mocné schopnosti,“ konstatoval Rafan a jeho kamarádi souhlasně přikývli.

„Myslíte, že bych o něm měla říct Vronovi?“ otočila se na ně Hanka.

„Když se zeptá, tak asi ano,“ usoudil Rafan, „jinak bych si to nechal pro sebe.“

Druhý den ráno se Vron objevil dřív, než vstali. Sice jim nabízel, že je vezme na výlet, ale unavení školáci dali tentokrát přednost lenošení a přinutili Vrona, aby je naučil hrát karty. Druhý den se byli na chvíli projet na kole a večer už se zase museli vrátit do školy.

Během dalších dvou týdnů si postupně zvykali na školní režim, naučili se rozvrhnout si čas, aby stihli úkoly a všechno, co po nich učitelé chtěli. Hanka sice schytala hned první týden dvě „I“ za písemné práce, ale cítila, že i v psaní pomalu dělá pokroky. Doufala, že bude líp. Občas ji rozčilovalo, že Sváťa učení zvládá levou rukou a téměř bez námahy sbírá úspěchy. Na druhou stranu mu byla vděčná, že jí kontroluje úkoly a nutí ji, aby si opravila případné nedostatky. Taky čerpala sílu z jeho nepřetržitě dobré nálady a ochoty smát se každé blbosti.

Jednoho dne koncem září odpadlo odpolední vyučování a na všech nástěnkách a chodbách bylo vyvěšené pozvání na školní přebor v pozemním supervolonu a na závody papírových modelů.

„Bezva, aspoň bude nějaké vzrůšo,“ těšil se Sváťa.

Závody se konaly na louce, kde Hanka ještě nebyla. Muselo se projít kolem obvyklých sportovišť, pak obejít velkou zeleninovou zahradu se skleníky a tam úplně vzadu byla obrovská louka. Teď byla ohraničená barevnými fáborky a kolem už se usazovali přicházející diváci.

Našli si šikovné místečko a uvelebili se v trávě. Den byl nádherně slunečný a teplý, skoro až neobvykle na to, že za pár dní má začít říjen.

Školní přebor zahájila přehlídka zúčastněných modelů. Jeden za druhým se vznesly do vzduchu a pomalu oblétly celou louku. Některé byly opravdu nádher­né, jejich majitelé si s nimi museli dát pěknou práci. Hance se nejvíc líbili draci se zdobenou barevnou hlavou a dlouhatánským ocasem, Sváťa zase obdivoval štíhlou eleganci těch, kterým majitelé dali podobu divokých dravých ptáků.

Pak kolem louky projeli závodníci na barevných prknech, která se vznášela asi dvacet až třicet centimetrů nad zemí.

„To se mi líbí,“ okukovala je Hanka, „to bych si taky někdy chtěla zkusit. Myslíš, že je to těžké?“

Sváťa pokrčil rameny: „Jak to mám vědět, když jsem to nikdy ani neviděl.“

Pak se najednou na louce objevily různé branky a překážky a závody začaly.

Bylo úžasné, jak šikovně závodníci proplouvali určenou trasu.

„Vidělas to, vidělas to,“ strkal Sváťa Hanku do lokte, když jeden ze závodníků nechal prkno projet pod brankou a sám překonal branku saltem přes vršek. Odměnili jeho výkon hvízdáním a potleskem.

„To je divné,“ řekl po chvíli Sváťa zamyšleně, když brankou poblíž projel malý kluk v černé kombinéze.

„Co je divné?“ otočila se Hanka.

„Všimla sis ho?“

„No, sice trochu menší, ale docela umí.“

„To nemyslím. Nebyl ti povědomý?“

„Ani ne. Proč?“

„Zdálo se mi, že je to ten kluk, co jsme ho viděli před síní zápisu. Pamatuješ? Tam, co se jeho otec rozčiloval, že na jeho děti nezbylo místo.“

„Myslíš?“ zavrtěla pochybovačně hlavou Hanka.

„No, vsadil bych na to svoje létací prkno.“

„Vždyť žádné nemáš,“ ušklíbla se.

„Aspoň mi nehrozí, že ho prohraju.“

„Víš co, tak se pojď podívat blíž ke stanovišti závodníků,“ navrhla Hanka.

Než tam došli, bylo už připraveno vyhlašování vítězů. Všichni kolem zvědavě přihlíželi a nikdo neměl myšlenky na to, že by vykázal pryč žáky, kteří sem nepatřili. Oba nerušeně prošli celý plac, až najednou Sváťa ukázal doleva. Hanka se ohlédla a opravdu. Chlapec stál vedle pódia pro vítěze společně se svou sestrou, takže nemohlo být pochyb, že to jsou oni.

„A ještě jsme se rozhodli udělit čestné uznání jedinému zástupci prvních tříd Patrikovi Pohromakovi. Vedl si opravdu dobře. Pojď, Patriku, sem k nám,“ pozval chlapce konferenciér nahoru na pódium. Zatímco dozníval potlesk diváků, Hanka se Sváťou se zase vytratili pryč.

„Takže se sem opravdu protlačili. To je neuvěřitelné,“ znechuceně komen­tovala jejich objev Hanka.

„To by mě zajímalo, jak se jim to mohlo podařit,“ mudroval Sváťa.

„Někoho podplatili, nebo od někoho koupili umístění.“

„Ale to oficiálně nejde,“ namítl Sváťa, „přece jsi slyšela, že na volná místa čekají náhradníci, škola je nemůže prodat někomu, kdo není v seznamu. Ptal jsem se na to hodinek. Jediná oficiální cesta by opravdu byla zapsané uchazeče zabít nebo nechat vyloučit.“

„To snad proboha neudělali,“ zhrozila se Hanka té myšlenky.

„Kdo ví. Nás přece taky někdo napadl. A ochránkyně se mezi řečí zmínila, že jsme nebyli první.“

„A co s tím? Chceš to říct profesorům?“

„Já nevím. Asi by bylo lepší se zeptat Vrona. Všechno to jsou jen dohady.“

„No, to máš pravdu,“ souhlasila Hanka, „ale jestli to opravdu udělali, musely na to doplatit nějaké děti a to by jim projít nemělo!“

„Víš co, necháme si to do soboty projít hlavou a pak se poradíme,“ odmítl o tom dál přemýšlet Sváťa, protože na louce začaly startovat první papírové modely.

Tohle byla ještě zajímavější podívaná, než supervolon. Ve vzduchu trčely červené a tmavomodré kruhové branky a modely je musely při letu střídavě prolétávat. Branky navíc měly tu nepříjemnou vlastnost, že červené jednou za čas na vteřinu vzplály a modré zase na okamžik vystrčily do svého prostoru ostré bodce. Majitel letadélka tedy musel nejen řídit směr, ale i hlídat intervaly, ve kterých branky ohrožovaly jeho křehký model. Hance bylo líto těch tří nešťastníků, kteří si během závodu museli jít své ohněm či trnem poškozené modely sebrat na louku a byli diskvalifikováni. Jinak to ovšem byla zajímavá a chvílemi i napínavá soutěž.

V sobotu o svých zážitcích vyprávěli Rafanovi a Vronovi. Oba ale zaujali zamítavé stanovisko k nápadu zveřejnit to, čeho byli svědky.

„Za prvé, i kdyby se vaše podezření potvrdilo, všichni si vás zapamatují jako bonzáky a za druhé ještě nejste tak zdatní čarodějové, abyste si mohli dovolit existenci nepřátel ve škole, kde máte žít ještě nejméně tři další roky,“ řekl jim přímo své mínění Rafan.

„Taky si myslím, že není třeba si dělat nepřátele,“ souhlasil Vron.

„Ale možná kvůli tomu ublížili nějakým podobným zoufalcům, jako jsme byli my,“ nemohla se Hanka smířit s myšlenkou, že někomu možná projde takový podraz.

„Na světě je mnoho nespravedlnosti a podrazů. A horších! Až jednou budeš mít pravomoci ochránkyně, můžeš jich pár napravit, pokud do té doby nezměníš svůj pohled na svět,“ odpověděl jí hořce Vron.

Hanka se na něj tázavě ohlédla: „Tebe taky postihla nespravedlnost?“

Vron se jí na chvilku zadíval do očí a pak odvrátil zrak: „Kdysi jsem byl nositelem nespravedlnosti. Byla to chyba. Největší chyba mého života...“

Byl tak smutný, že přistoupila a vzala ho za ruku. Pohladil ji po vlasech a Hanka cítila, že si nepřeje o tom mluvit.

„Nikdy ochránkyní nebudu, zase jsem dostala jedno Ičko za nácvik magických dovedností,“ vzdychla Hanka, „ale já jsem se fakt učila. Jenže mi to ani trochu nejde.“

„No a co? Nejsi sama,“ snažil se to zlehčit Sváťa.

„Jasně. Já a ještě dvě bláznivé holky. Všichni ostatní už dokázali přenést energii do magických kamínků a zpátky. Proč zrovna já jsem tak nešikovná!“

„Jen se polituj, Hančo, to je fakt správná cesta, jak to vylepšit,“ pošťouchl ji Rafan.

Zle se na něj podívala.

„Chceš se poprat?“ zeptal se.

„Kdyby to pomohlo...“

„Sakra, ženská, co to tam s tebou udělali, že jsi taková negativní?“ zamračil se její starší kamarád.

„Jsem jenom unavená. Stále makám, makám a pořád to k ničemu není. Máš snad pro mě nějakou radu?“

„Chceš ji slyšet?“

„No jasně,“ projevila zájem Hanka.

„Dobře, tak poslouchej. Ty jsi impulsivní člověk, potřebuješ emoce, aby ses hnula z místa. Pokud musíš něco vyřešit, nemá cenu se o to pokoušet, pokud jsi unavená. Dej se do toho, když jsi naštvaná, nebo si to vezmi někam ven, k řece, někam, kde tě nebude nikdo rušit, a zkus před tím relaxovat. Zkus to bez přemýšlení, intuicí. Rozumíš mi? Chápeš, co ti chci říct?“ mluvil pomalu a naprosto vážně Rafan.

Hanka se na něj usmála a přikývla.

Vron je se zájmem naslouchal a uvědomil si, jak si ti tři vzájemně pomáhají, jak jsou si blízcí. Byl rád, že tu jsou spolu, protože sám by Hance asi poradit nedokázal.

Sváťa jen tiše chroupal jablko a nepletl se do toho.

Další týden se Hanka a Sváťa dočkali ve škole překvapení. Jeden den večer si je zavolala profesorka Ferinová. Počkala na ně v chodbě a pozvala je k sobě. Její pokoj byl zářivý jako slunce. Zdálo se, že profesorka miluje oranžovou barvu a tu a tam ji zkombinovala s bílou a černou. Hance její pokoj nepřipadal příliš útulný, ale rozhodně se dal označit za zajímavý. Ještě zajímavější ovšem bylo, že tu u stolku s pohoštěním seděl Vron a ochránkyně, kterou už jednou viděli. Holubici na rameni neměla a Hanka se mimoděk rozhlédla, jestli ji má s sebou. Měla. Holubice seděla na okenním parapetu a zobala z misky zrní. Asi taky dostala své pohoštění.

„Posaďte se,“ ukázala profesorka na dvě židle u stolku, „a pokud máte na něco chuť, nabídněte si.“

Ochránkyně opětovala jejich pozdrav a Vron se na ně usmál.

„Asi bude nejjednodušší, když jim vysvětlím, proč tu jsme,“ otočil se na přítomné ženy a ty jen pokývly souhlasně hlavou.

„Přemýšlel jsem o tom, co jste mi vyprávěli,“ otočil se Vron zase k dětem, „a usoudil jsem, že bychom to přece jen měli někomu říci, i když naše tvrzení není podloženo žádnými důkazy. Zopakujte tedy prosím to, co jste viděli a slyšeli zde paní profesorce a třetí ochránkyni.“

Sváťa honem polkl zbytek chlebíčku, který si právě cpal do pusy a ujal se slova, jak bylo jeho zvykem. Vyprávěl o muži, který před síní zápisu vyhrožoval likvidací dětí, pokud se ty jeho nedostanou na zdejší školu. Hanka ještě doplnila historku z koupaliště a obě ženy pozorně naslouchaly.

„Ne, to by nemělo být technicky ani magicky možné, aby někdo dokázal školní hodinky přizpůsobit pro někoho jiného, než oficiálně zapsaného,“ vrtěla hlavou Ferinová.

„Ani to nemohu oficiálně vyšetřovat. Tohle nepodložené svědectví by dětem ublížilo,“ pokrčila rameny ochránkyně, „ale to, co se kolem zápisu letos dělo, ukazuje na to, že jejich tvrzení je nejspíš pravdivé. Navíc, seznamy zapsaných se ztratily při transportu ze síně, takže těžko dohledáme, kdo byl vlastně poškozen. Nikdo nic nehlásil, přikláněla bych se k verzi, že dostali zaplaceno a mlčí.“

„Doufám, že i vy dva umíte mlčet,“ otočila se k dětem jejich profesorka, „protože v žádném případě není žádoucí, aby kdokoliv něco tušil o tom, co jsme tu projednávali. Pokud je vaše tvrzení pravdivé, a já si myslím, že je, mohl by se vás někdo pokusit umlčet, ať už fyzicky nebo magicky, a to si rozhodně nikdo z nás nepřeje. Pokud by to navzdory okolnostem pravda nebyla, dopustili byste se těžké pomluvy a já bych byla nucena vás vyloučit ze školy, a to určitě taky nechcete. Takže kdyby někdo dotíral, měli jste pohovor ohledně vašeho prospěchu a tady váš zákonný zástupce se za vás přimlouval. Jasné?“

„Jasné,“ odpověděli dvouhlasně děti a zvedly se k odchodu. Pozdravily a profesorka Ferinová je doprovodila ven.

„Mezi námi, Hanko, opravdu bys měla v učivu trochu přidat,“ řekla jim na rozloučenou a Hanka doufala, že to řekla spíš kvůli tomu, kdyby je někdo viděl a slyšel.

„Jsem rád, že se na to Vron nevykašlal,“ mrkl na ni Sváťa, „i když to nakonec asi nebude nic platné.“

„Taky jsem ráda,“ kývla Hanka, „je to od něj hezké, že se tak stará. Jenom to učení kdyby mi šlo trochu líp...“

Další dva týdny se zkoušela učit podle Rafanovy rady, ale nezdálo se jí, že by nějak významněji pokročila. Dobré bylo jen to, že už nedostala žádné Ičko.

Zato Sváťa ve škole úplně rozkvetl. Najednou měl spoustu kamarádů. Hanka je ale podezírala, že většina z nich s ním kamarádí hlavně proto, že jim kontroluje úkoly a vysvětluje to, co nepochopili. Jednou ho dokonce mezi čtyřma očima obvinila, že jim ty úkoly rovnou píše, ale kamarád něco takového rozhodně popíral.

Hanka se také pokoušela povídat si s holkama, ale kromě školy neměly žádné společné téma. Móda Hanku nezajímala, pomlouvání rodičů a sourozenců ji také nebavilo a pokukování po klucích jí připadalo směšné. Tak se raději zakousla do učení, chodila zalévat květiny a večer sedávala u řeky, někdy se Sváťou, někdy sama.

Společnost jí tu dělali ptáci, občas zahlédla i ryby a dost často se jí tu na tělo pokoušel dostat i hmyz. Díky tomu konečně získala své první Géčko, neboť odpuzovací štít zvládla díky komárům ve velmi krátkém čase a opravdu fungoval.

Pak přišel listopad a počasí venku se podstatně zhoršilo. Často pršelo a Hanka si říkala, jak asi stráví své dva první týdny prázdnin, bude-li takhle ošklivo i v příštích dnech.

Při návratu ze školy, týden před prázdninami, na ně Rafan nečekal. Vlastně na ně nečekal nikdo.

„No a co? Cestu známe málem zpaměti, takže se nic neděje,“ pokrčil rameny Sváťa a vyrazil ulicí k domovu následován Hankou. Vtom jim u nohou přistál havran a než stačili mrknout, byl tu Vron.

„Omlouvám se, trochu jsem se zapovídal a mám zpoždění,“ vysvětloval a připojil se k nim.

„A kde je Rafan?“ zajímalo Hanku.

„Hlídá kluky.“

„Jaké kluky?“

„Dvojčata, co s nimi chodí do kurzu. Však on vám o tom poví sám, až dorazí domů.“

„Z Rafana je chůva?“ divil se Sváťa.

Jejich starší kamarád tentokrát dorazil domů poměrně pozdě. Všichni už byli po večeři a hráli karty.

„Mám pro vás překvapení,“ hlásil hned ve dveřích, „to budete koukat!“

Pak se dramaticky odmlčel, svlékl kabát a sáhl si pro jablko.

„Budu hádat,“ zamrkal Sváťa po straně na Hanku, „dostal jsi práci jako chůva.“

„Skoro jsi to uhodl,“ chroustal Rafan dál svoje jablko a potutelně se usmíval.

„Tak už nám to řekni, nebo ti snad mám nacpat do krku i ohryzek?“ byla nedočkavá také Hanka.

„Když mě tak hezky prosíte,“ smál se jí do očí Rafan.

To už Sváťa nevydržel a hodil po něm polštář. Starší kamarád ho elegantně chytil a nacpal si ho za záda.

„Mám pro vás program na prázdniny. Jedeme na dva týdny do výcviko­vého střediska pro ochránce.“

„Cože? To je nějaký vtip, ne?“ pochybovačně se na něj zadívala Hanka.

„No, vlastně tam teď žádný výcvik neprobíhá, protože tam potřebují dostavět jednu ubytovnu, vymalovat, uklidit a tak podobně. Děda těch dvojčat, co občas hlídám, tam jede pracovně. Nabídl, že si tam první týden můžeme přivydělat nějaký peníz, pokud budeme chtít pomáhat. No a v druhém týdnu prý pro nás připraví program, abychom si taky užili prázdniny. Tak co vy na to?“

„To nezní špatně,“ usoudila Hanka.

„Super, já jsem pro,“ usmíval se od ucha k uchu Sváťa, „a co ty, Vrone?“

„Potřeboval bych se na ty dva týdny vrátit ke své paní. Věřím, že se dobře zabavíte i beze mě. S panem Mojeranou budete v bezpečí.“

„Já věděl, že se vám to bude líbit,“ zašklebil se na ně Rafan, „a děda těch kluků se vám bude taky líbit. Vypadá nenápadně, a přitom je fantastickej. Však za týden uvidíte sami. Vyzvedneme vás hned po příchodu ze školy, abychom se nezdržovali. Cesta prý tam trvá tři hodiny. A kluci jsou taky fajn. Jejich rodiče teď pracují někde v cizině a vrátí se někdy za rok za dva, do té doby je hlídá děda.“

„No, pokud mě tam nikdo nebude nutit číst a psát, určitě budu spokojená,“ konstatovala Hanka. Poslední dobou jim při doučovacích hodinách zadávala profesorka celé dlouhé články a taky je nutila psát slohové práce na různá téma­ta. Občas to bylo vyčerpávající. Zvlášť když i z ostatních předmětů dostávali spoustu úkolů a praktických cvičení.

Poslední týden ve škole byl obzvlášť náročný. Jako by učitelé chtěli dohnat nějaké zpoždění, či co. Dalo by se říct, že díky učení jim nezbývala ani minuta volného času.

Předposlední den jim Ferinová zadala čtení ze svitku, což bylo delší, než tři hustě popsané strany z učebnice.

„Dej se do čtení,“ kývla večer před spaním Hanka na Sváťu a sedla si, aby poslouchala a upozornila ho na případné chyby nebo nedostatky. Než dočetl svou část, měla pocit, že co nevidět usne.

„Tak na, tohle už je tvoje,“ předal jí Sváťa druhou část textu.

„Ach jo,“ vzdychla a dala se do čtení.

„Nyní si vysvětlíme význam titulů u jmen spřátelených bytostí. Pokud oslovujete významného jednorožce, nezapomeňte, že titul ctihodný je nadřazen titulu naslouchající. Nejvyšším titulem je označení Otec stromů a obvykle ho nosí jeden nebo nejvýše dva nejváženější jednorožci. Tituly při oslovení řadíme takto: naslouchající ctihodný Otče stromů a jméno jednorožce.“

„Mezi sirénami je titul ctihodná také používán, ale je méně významný, než titul vědoucí. Nejvyšším titulem je Strážkyně hlubin a smí ho užívat vždy jen jedna jediná vládkyně. Tu potom oslovujeme ctihodná vědoucí Strážkyně hlubin.“

„Také draci respektují titul ctihodný, udělovaný za mimořádné zásluhy o mír, život a dobré vztahy mezi všemi národy. V jednotlivých koloniích vládnou draci, kteří bývají oslovováni jako uznaný starší. Ale nade všemi je jediný vládce s titulem Pán pokladů.“

Hanka se zarazila a podívala se po Sváťovi.

„Zatím dobré,“ kývl na ni, „nebo už je to konec?“

„Ne, ještě asi půl stránky, ale...“ Hanka vypadala, že o něčem usilovně přemýšlí.

„Co je? Nějaký problém?“

„Tobě to nic nepřipomíná?“

„Jako co? To, co jsi četla?“

„No. Uznaný starší...“

Sváťa pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.

„Vzpomínáš na naše první setkání s ochránkyní?“

„No, jistě. A co?“

„Hned na začátku řekla: prokažte se! Pamatuješ, co jí odpověděl Vron?“

„No... že je to... služebník Karmaneuduny. Jmenovala se tak, že jo?“

„Jo. Přesněji řečeno, řekl, že je služebník uznané starší ctihodné Karmaneuduny.“

Sváťa vykulil oči a nadzvedl obočí do půlky čela.

„No jo...“ vykoktal ze sebe a těžce polkl, jak mu zvolna docházelo, co tím Hanka myslí, „takže to znamená..., že nás asi sponzoruje dračice.“

„A možná je to dračice, která šéfuje celé kolonii draků,“ dokončila jeho úvahu Hanka.

„Páni! Jestli je to pravda...“

„...tak můžeme být rádi, že se s námi zatím nechtěla setkat.“

„Musíme se na to Vrona zeptat. Myslíš, že nám řekne pravdu?“ začala se Sváťovi vracet řeč.

„Mám pocit, že nám zatím nelhal. Jenom, zdá se, tu a tam něco zamlčel,“ vzdychla Hanka a pergamenový svitek jí vyklouzl z ruky a spadl na zem. Trochu nepřítomně ho zvedla a potom pomalu dočetla zbytek textu.

„Čteš bezvadně,“ konstatoval Sváťa, „a teď můžeme konečně zalehnout.“

„Tolik se mi chtělo spát a najednou mám pocit, že asi neusnu,“ postěžovala si Hanka, ale sotva se dotkla hlavou polštáře, oči se samy zavřely.

Konečně měli za sebou poslední školní hodinu. Profesorka Ferinová se s nimi rozloučila velmi příjemným sdělením, že už po prázdninách nemusejí docházet na doplňkové hodiny, neboť zvládají projev čtený i psaný na stejné úrovni, jako ostatní žáci. Hanka se Sváťou na sebe vítězoslavně mrkli, naposledy zalili květiny a pak to vzali ze třídy skoro poklusem.

Sbalili si pár drobností a odtransportovali se do města.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: