Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Trable s tulíkem

„No to jsou mi teda pořádky,“ probudil ji ráno Rafanův hlas, „člověk jednu noc není ve své posteli a už si nemá kam lehnout!“

„Jéje, Rafe, už je ti dobře?“ zamrkala rozespale na kamaráda, který kromě zavázané ruky vypadal naprosto fit.

„A co pan Mojerana? Víš o něm něco?“

„Jasně. Leželi jsme na ošetřovně spolu. Teď se probral, napil se trochu čaje a chce vidět kluky. Jenže ty jsem v jejich postelích nenašel.“

„No jo, chtěli oba spát se mnou, ale pak už v mé posteli bylo těsno,“ ušklíbla se Hanka vesele.

„Nezdá se ti, že to s počtem svých nápadníků už trochu přeháníš?“ dobíral si ji Rafan.

Hanka po něm hodila malý polštář a z Rafanovy kapsy polekaně vyběhl malý tvoreček a ostražitě se usadil ve vlasech. Když usoudil, že nebezpečí pominulo, začal vlasy smotávat kolem sebe do hnízda. Rafan ho něžně sundal, strčil ho do kapsy a pak jednou rukou prohrábl vlasy do obvyklého účesu.

„Tvůj nový kadeřník ti nevyhovuje?“ smála se Hanka.

To už se ale probudili i kluci a začali Rafana tahat, aby je dovedl za dědou. Všichni měli radost, že už je mu líp.

V pátek po obědě se na základně objevil Vron. Prohodil pár slov se správcem a neomylně zamířil do místnosti, kde Sváťa s Rafanem zkoušeli krmit tulíka sušeným ovocem a oříšky. Sváťa okamžitě vyskočil, shodil pytlík na zem, kde se jeho obsah rozsypal široko daleko, ale to mu nebránilo v tom, aby běžel Vrona přivítat. Rafan také vstal a tulík mu hbitě vyšplhal na rameno.

„Tak jak jste se měli? A kde máte Hanku?“ usmíval se Vron do té chvíle, než si všiml Rafanovy zafačované ruky.

„Ale správce mi tvrdil, že děti k žádnému úrazu nepřišly,“ zamračil se a přistoupil ke staršímu chlapci blíž.

„Asi mě už nepovažuje za dítě,“ ušklíbl se Rafan a cítil, jak se tulík snaží zahrabat přes límec pod košili.

Vron položil ruce na jeho zraněnou paži a Rafan cítil mravenčení a svědění. Vtom tulík vystartoval zpod košile, skočil Vronovi do obličeje, odrazil se od jeho nosu a přistál Sváťovi v náruči.

„No to snad ne! Čí je tenhle ďáblík, co vypadá jako mládě tulíka?“ podíval se na kluky podezíravě Vron.

„Včera na výletě se přidal k Rafovi a nechce ho opustit,“ začal vysvětlovat Sváťa.

„Panebože! To je tedy nadělení. Ještě je tu něco, o čem bych měl vědět? A kde je vlastně ta Hanka?!“

„Má dnes odpoledne službu při hlídání dvojčat. Slíbila klukům, že s nimi bude trénovat jízdu na supervolonovém prkně.“

„Důvěřoval jsem panu Mojeranovi, že na vás dá pozor.“

„Ale vždyť za to nemohl, za to nikdo nemohl, byla to nešťastná náhoda a semlelo se to moc rychle,“ protestoval Sváťa.

„No, občas bych se potřeboval rozdvojit. Kdykoli vytáhnu paty, něco se semele. A ještě do toho všeho tulík! To nám fakt ještě scházelo. Půjdu se na chvíli podívat za Mojeranou. A těmi oříšky ho nekrmte, je na ně ještě moc malý.“

Vron vzdychl a odešel. Kluci měli divný pocit, že místo vítání dostali vynadáno.

„To mi řekni,“ vrtěl hlavou Sváťa, „proč jim všem ten tulík tak vadí. Proč z toho dělají takovou vědu?“

„Asi se jim bude těžko vysvětlovat, proč ho mám právě já.“

„Byla to náhoda, nemůžeš za to ani ty, ani oni.“

„A když jim nebudou věřit?“

„Ale vždyť je to pravda!“

„Giro mi slíbil nějaké knížky a jídlo. Doufám, že na mě nezapomene.“

Odpoledne se však objevil jen Varubi.

„Mám přivést tady Rafa k projednání té včerejší záležitosti. Chtějí s ním mluvit šéfové a ochránce,“ řekl omluvně jejich průvodce. „A tulíka vezmi s sebou.“

„Můžu jít taky?“ sondoval Sváťa.

„Promiň, myslím, že by to nebylo vhodné,“ odmítl ho Varubi.

„Tak já se na to jednání půjdu trochu obléknout,“ kývl Rafan, otočil se nenápadně na Sváťu a před pusou prsty naznačil písmeno V.

Sváťa zamrkal, pochopil a vystřelil ven z místnosti, aby co nejrychleji sehnal Vrona. Naštěstí stále ještě seděl u postele pana Mojerany a oba si tiše povídali. Přerušil je a hned vysypal, co se děje.

„Nenechte ho tam jít samotného,“ radil pan Mojerana Vronovi, „pokusí se mu tulíka odebrat, aby z toho neměli průšvih. On si ale toho malého přítele opravdu zaslouží. Bez jeho zásahu bych už možná neměl ani jednoho vnuka. Dohlédněte, aby s ním jednali náležitě a seriózně. Kdybych na tom byl trochu líp, šel bych tam s ním sám.“

„Nemějte obavy,“ mrkl na něj Vron a vyrazil ven.

Zahlédli Rafana, jak si na cestě nešikovně zavazuje tkaničku u bot, které jinak používal jen při supervolonu. Báječně zdržuje, pomyslel si Sváťa a raději zůstal pozadu.

Vron se připojil k průvodci a už pak nebylo rozumět, co si řekli. Nakonec však odkráčeli společně.

Sváťa vyrazil za Hankou, aby se s ní podělil o novinky dnešního odpoled­ne. Čekali pak dlouho do večera, jestli se Rafan vrátí, ale nedočkali se. Ráno se probudili rozlámaní, jak usnuli jeden druhému na rameni na nepohodlné lavici.

„Mám takový nepříjemný pocit, že už zítra bychom měli vyrazit do školy, a zatím pořád ještě trčíme tady a všechno je tak divně zamotané,“ protáhla se Hanka a snažila se rozproudit krev v přeležené ruce.

Dočkali se teprve po obědě. Vron se objevil ve dveřích a kluci, kteří tentokrát jedli s nimi, ho hned přátelsky zdravili. Rafan s ním nedorazil a Hanka hořela zvědavostí, proč. Ale Vron jen zavrtěl hlavou, když chtěla promluvit, a začal si povídat s dvojčaty. Teprve když chlapci odešli, posadil se ke stolu k Hance a Sváťovi.

„Co se stalo? Proč se Raf nevrátil?“ nemohl už to vydržet Sváťa.

„A nechceš si to raději poslechnout od začátku?“ usmíval se Vron.

„Tak už povídej,“ přidala se i Hanka.

„Dorazili jsme na shromáždění dvanácti lidí. Nejvyšším představitelem byl jeden z ochránců Bdělého. Bohužel to byl jeden z odmítnutých žadatelů o tulíka. Pak tam bylo pět druidů z rady rezervace, velitel strážců Giro, čtyři jeho podřízení, kteří vám po té události pomáhali, a jednorožec, který se po sesuvu kamení snažil udržet naživu pana Mojeranu. Mimo jiné se velice příznivě vyjádřil o tvé léčivé síle,“ usmál se Vron na Sváťu. Pak pokračoval.

„Nejdřív jsme probrali události tak, jak se přihodily. Bylo jasné, že tulíka spláchl proud bahna z jeho stráně. Jednorožec prohlásil, že by se utopil, kdyby se nezachytil na Rafovi. Tulíci neumějí plavat a jako malí nemají dost síly, aby se zachránili magickými prostředky. Jednorožec trval na tom, že rezervace by o tulíka stejně přišla v důsledku smrti, kdyby se neobjevil člověk, který mu pomohl. Bylo moc dobře, že tam byl a mohl promluvit. Jeden druid operoval mládím tulíka, že ještě není zralý na opuštění matky, že do dospělosti mu ještě chybí tři měsíce, že by se měl vrátit ke svým. Ostatní souhlasili, že by se to mělo zkusit. Chtěl jsem protestovat, ale Raf souhlasil, že tulíka dovede domů a smíří se s tím, co si tulík vybere. Pak druidi odvolali velitele strážců a dlouho jednali i o tom, zda ho vyloučit z jejich řad. Nakonec svolili, aby zůstal jako řadový strážce, pokud nebude chtít odejít z vlastní vůle. Jeho podřízení za něj bojovali jako lvi. Bylo vidět, že si Gira velmi váží, ale ochránce na to nebral ohled a trval na svém.“

„Dnes ráno jsme vyrazili s druidy a jednorožcem k norám tulíků. Byly sesuvem trochu poškozeny, ale zdálo se, že její obyvatelé jsou v pořádku a pomalu začínají opravovat prostory bydliště. Rafův malý tulík nadšeně vyrazil ke svému domovu. Druidi trvali na tom, že si vybral a dali pokyn k odchodu. Vašemu kamarádovi se ale moc nechtělo. Přikázali mu, aby nezdržoval a šel. Otočil se tedy a odcházel. Vtom se přihnalo pět tulíků a postavilo se mu do cesty. Pískali tak, že jsem nebyl schopen jim porozumět. Druidi se mračili, ale jednorožec začal překládat. Prý tulíci požadují, aby osvojenec setrval poblíž jejich bydliště, dokud mládě nedosáhne dospělosti, což bude už za dva měsíce. Pak spolu mohou odejít, kam bude třeba. V životě jsem neviděl žádného druida se tolik mračit,“ zasmál se Vron při té vzpomínce.

„Takže Raf se s námi domů nevrátí?“ posmutněla Hanka.

„Bude teď bydlet v rezervaci spolu se strážci a se svým malým přítelem. Do příštích prázdnin to snad bez něj vydržíte, ne? Stejně jste skoro pořád ve škole.“

„Ale on přece taky chodí do kurzu sirénštiny.“

„Omluvím ho a pak mu zaplatíme individuální výuku, aby to dohnal.“

„Bude se mi stýskat,“ vzdychla Hanka.

„Neboj se, uteče to jako voda. A teď si už jděte zabalit, budeme muset vyrazit domů.“

„A Rafanovy věci?“

„Správce mu je zítra doveze.“

„Tak my jdeme balit,“ souhlasila Hanka.

„Pak se taky nezapomeňte rozloučit s panem Mojeranou a kluky. Ti se tu zdrží ještě asi týden, než bude děda fit. Já jdu zatím osedlat funě a domluvit přesun bagáže. Vlastně ještě něco, u správce máte odměnu za týdenní práci, tak si ji vyzvedněte. Za měsíc jsou Vánoce a bývá zvykem nadělovat kamarádům drobné dárky.“

„No jo, ale jak můžeme Rafanovi nadělit dárky, když ho neuvidíme,“ namítal Sváťa.

„Tak je dostane později, to se nedá nic dělat. A teď se konečně pusť do balení, nebo doma prošvihneme večeři,“ ztrácel už Vron zvolna trpělivost.

Cesta proběhla bez problémů a večeři pochopitelně nezmeškali, dokonce se zdálo, že Zachariáš hlídal, kdy dorazí, aby dostali špízy teplé a čerstvé. Po večeři přidal báječný osvěžující salát z mrkve a jablek. Sváťa si ho nandal plnou misku a pak si šel přidat i druhou.

Hanka zatím sbírala sílu pro svou otázku, kterou už od začátku prázdnin chtěla Vronovi položit. Přemýšlela, jak to říct, aby se nedopustila nějakého společenského prohřešku. Ještě si šla nalít ovocný čaj a pak se odhodlala.

„Ty, Vrone, můžu se tě na něco zeptat?“

„Samozřejmě,“ zpozorněl Vron a podivil se takovému nezvyklému úvodu.

„Víš, zajímalo by mě, jestli je... chci říct, jestli patří...“ Hanka stále ještě nedokázala najít správný výraz.

Sváťovi okamžitě došlo, na co se chce zeptat, a jako obvykle se vmísil do hovoru s plnou pusou a neostýchal se zeptat přímo: „Hanka se chce zeptat, jestli je tvoje paní drak.“

Vron se podíval z jednoho na druhého a zdálo se, že přemýšlí.

„Proč si to myslíte?“

„Na poslední doplňkové hodině ve škole jsme četli svitek o tom, jak se mají oslovovat důležité osobnosti našich i spřátelených inteligentních druhů. A od tebe jsme slyšeli, že svou paní nazýváš jako uznanou starší. Tak co, řekneš nám, jak to je?“

Vron opět chvíli mlčel, ale pak pomalu přikývl: „Nechci vám lhát a myslím, že už jste se natolik zorientovali v magickém světě, že to pro vás nebude žádný šok. Máte pravdu, moje paní náleží mezi význačné představitele dračího světa.“

„Takže ona je fakticky drak,“ zapomněl si Sváťa nacpat do pusy další lžíci salátu, „to znamená, že naše studium sponzoruje dračice...“

„To nechápu,“ vrtěla hlavou Hanka, „proč zrovna nás? Jaký může mít drak zájem na tom, aby pár dětí chodilo do školy? To přece musí mít nějaký důvod.“

„Jak už jsem říkal, po skončení studia si s vámi bude chtít moje paní promluvit. To je vše.“

„To nemůže být vše. Co po nás může chtít?“ dožadovala se Hanka dalších informací, ale obávala se, že Vronova vstřícnost už nebude pokračovat.

Měla pravdu.

Uznaná starší Karmaneuduna...

„Tu informaci zatím nejsem oprávněn nikomu dalšímu sdělit. Paní mě zavázala mlčením. Jediný, kdo vám to může říct, je ona sama. A být vámi, tak bych se jí neptal dřív, než dokončíte školu.“

„No dobře,“ pokrčila rezignovaně rameny Hanka a při představě, že si jednou bude muset popovídat s váženou dračicí, se jí stáhly útroby. Vlastně byla docela ráda, že to ještě několik let potrvá, než k tomu dojde. Naštěstí neměla dar vidění, který by ji upozornil, že to setkání ji čeká o něco dříve, než si myslí.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: