Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vánoce

Školní prostory už pro ně byly něco jako domov. Jedna věc se však přece jen změnila. Dick požádal profesory, aby ho ubytovali s jedním kamarádem, se kterým společně trávil prázdniny.

„Doufám, že se nezlobíte,“ řekl Hance a Sváťovi, „to není proto, že bych měl něco proti vám.“

„Neblázni, Dicku, to je v pořádku, pěkně se zabydlete, ještě si tu v tomhle školním roce nějaký čas pobudeme.“

Do druhého dne z jejich pokoje zmizela třetí postel a Hanka se Sváťou tu zůstali sami.

„Copak asi dělá Rafan?“ vzpomínala Hanka a přemýšlela, zda je nějaké kouzlo, které by umožňovalo spojení na dálku. Asi by bylo nejlepší se poohlédnout v knihovně, jaké možnosti existují.

„Hele, Hančo, co teď budeme dělat místo těch doplňkových hodin, už jsi o tom uvažovala?“ zeptal se jí Sváťa, který si právě povídal o zájmových kroužcích se svým hodinkovým jednorožcem.

„No, vlastně jsem se ještě nerozhodla. Asi nejvíc mě láká kroužek supervolonu. Jenže nejspíš bych se měla přihlásit do mezidruhové komunikace. Až si jednou budu povídat s drakem, abych měla praxi.“

Sváťa se poradil s hodinkami.

„To je v pohodě, to stihneš oboje. Navíc ti dokonce škola půjčí prkno, pokud nemáš své.“

„Fakt? To je bezva.“

„Když o tom tak přemýšlím, tak na tu mezidruhovou komunikaci budu chodit s tebou. A pak je tu kroužek praktického využití rostlin, což mě dost láká. Jenže taky tu je experimentální skleník nových druhů, ale zaslechl jsem, že jsou s kroužkem rostlin v neshodě. Takže by mi asi neprošlo navštěvovat obě místa. Budu si muset vybrat.“

„A co si vybereš?“ byla zvědavá Hanka.

„Hm, asi ty praktické rostliny. Dokud o nich vím tak málo, těžko budu experimentovat. A kdyby se mi tam nelíbilo, vždycky mohu změnit názor. Co říkáš?“

„Myslím, že tvoje logika nemá chybu. Kdo ten praktický kroužek vede?“

„Takový mrňavý tlustý učitel s plešatou hlavou, nějaký Smítko. Na první pohled nic moc, ale prý je fakt dobrý.“

„No jo sakra, ale kdo vede supervolon? Doufám, že ne náš tělocvikář!“

„Copak vůbec nevnímáš, co kdo kolem tebe dělá? Jak to, že takovou věc nevíš?“

„A měla bych vědět?“

„Jasně, že jo, když tě učí profesorka, co je dvojnásobnou mistryní v supervolonové akrobacii.“

„Cože? A proč jsi mi nic neřekl?“

„Myslel jsem, že jsi o tom s holkama ve třídě mluvila.“

„No, ty spíš mluví o nové barvě na vlasy,“ ušklíbla se znechuceně Hanka.

„Tak si aspoň občas pokecej se svými hodinkami. Když se zeptáš na to, co je právě nového v kouzelnickém světě nebo v magických sportech, dozvíš se víc věcí, než v knihovně. Stačí jen správně formulovat otázku.“

„No právě! Někdy po nich člověk chce jednoduchou informaci a než přijde na to, jak se zeptat, aby před tím neobdržel hodinovou přednášku, stráví nad tím půl dne.“

„Nesmysl. Když se nad tím trochu zamyslíš, tak se dozvíš skoro všechno. Navíc můžeš odpověď limitovat časem. Požádáš o to nejdůležitější, co se dá shrnout do pěti minut a je to.“

„A jak jsi na tohle přišel?“

„Na rozdíl od tebe si povídám se spoustou kamarádů a ti mají starší sourozence a zajímavé triky a zkušenosti. Občas stačí jen naslouchat a učit se.“

Kroužek mezidruhové komunikace navštěvovalo z celé školy jen asi dvacet lidí. Profesorka Pomalá je přivítala se značnou nedůvěrou. Za prvé nebývalo zvykem, že by se hlásili žáci z prvních tříd, a za druhé vůbec nevypadali, že by se jednou chtěli živit jako tlumočníci nebo úředníci. Jejich zájem se jí zdál podezřelý a nedokázala odhadnout, proč tu jsou. Nicméně je po úvodním pohovoru posadila ke stolku a pak se rozpovídala o zvyklostech při vzdělávání jednorožců. Hance se to zpočátku zdálo nezajímavé, ale když pak vyndala na stůl krabičku podobnou pudřence, zbystřila pozornost. Ukázalo se, že to není pudřenka, ale komunikační disk v ochranném obalu. Mávnutím ruky disk zvětšila, aby všichni dobře viděli a pustila nahrávku. Hanka nejdřív vnímala jen mihotání nad diskem, ale pak se její mysli dotkla známá symboličtina. Bylo to poselství mladého jednorožce, který byl na zdejší škole vloni mezi vyslanými jedinci. Hanka pochopila z jeho vzkazu, že postoupil na další úroveň vzdělávání a že by si rád vyměnil pár slov s někým, kdo by chtěl přijet letos k nim.

„Všichni jste rozuměli?“ zeptala se profesorka a nechala Hanku, aby jako první řekla, co slyšela.

„Ano, to je docela dobré na to, že jsi tu poprvé,“ pochválila ji.

„A co dál?“ otočila se na Sváťu.

„Museli složit velice těžkou zkoušku a z pěti žáků postoupili jen čtyři.“

„Výborně, chlapče, jsi neobyčejně vnímavý,“ projevila nadšení nad jeho odpovědí.

Postupně každý z přítomných přidal nějaký vjem a Hance se zdálo neuvěřitelné, že někdo z dopisu vyrozuměl, že byl nahraný v zahradě, kde kvetly a voněly červené květy na keři, nebo že jednorožec měl zkažený žaludek z oslavy po zkoušce.

„A nyní vám to pustím znovu a zkuste vnímat i to, co vám předtím uniklo.“

Hanka se opravdu snažila, ale červené květy nebo zkažený žaludek se v její mysli neobjevily ani podruhé.

Potom profesorka vybrala jednoho z druháků, aby nahrál odpověď. Nebylo to ale tak snadné a druhák musel svou nahrávku dvakrát předělat, než byla profesorka spokojena s její kvalitou.

„To bylo úžasné viď,“ liboval si Sváťa, „podruhé už jsem dokázal vycítit i všechno, o čem ostatní mluvili, a dokonce jsem zjistil, že ten zkažený žaludek měl z jasmínové limonády, pokud tomu tak u nich říkají.“

„Hm,“ přikývla kysele Hanka, „já tam žádné červené kytky neviděla ani to, že mu nebylo dobře.“

„Neboj, to se poddá, přece sem kvůli tomu chodíme, ne?“

„Víš, Svatoušku, ty jsi někdy tak nesnesitelně nadanej. Občas mi tím lezeš na nervy.“

„Promiň, já se jen musel s někým podělit o svoje nadšení. A tobě můžu říkat i to, co by mi ostatní záviděli a možná by se pak ode mě odtáhli.“

„Já ti přece taky závidím...“

„No jo, ale ty se na mě jen zašklebíš a za chvíli už je zase všechno v nejlepším pořádku. A já mám prima pocit, že jsem to mohl někomu povědět.“

„Jasně, jen se vytahuj, já to přece unesu!“

„Tak už se nezlob.“

Hanka se sice ještě mračila, ale nával vzteku už ji přešel. Představila si, jak by jí asi bylo, kdyby na téhle škole studovala sama, bez něj. Co je to za bláznivou myšlenku? Rychle se ohlédla na svého kamaráda, jestli se jí náhodou nesnažil tuhle představu vsugerovat a když viděla, jak se nenápadně rozhlíží kolem sebe, byla doma. No jasně!

„Víš, že je vrcholně neslušné se někomu cizímu míchat do myšlenek.“

„Ale ty přece nejsi cizí, to se nepočítá.“

„Stejně to nedělej, za chvíli bych se bála s tebou bydlet.“

„Tak dobře, máš pravdu, byla to ode mě hloupost.“

Po večeři je v pokoji čekalo překvapení. Na stole leželo podobné pouzdro, jaké viděli na kroužku.

„Co to je?“ podivil se Sváťa a vrhnul se na to. Opravdu to byl disk a byl od Rafana.

„To nemohl napsat obyčejný dopis?“ šklebila se Hanka, ale hned se posadila a naslouchala.

Bylo tam spoustu údajů o rezervaci, o kolonii tulíků i o propuštěném šéfovi strážců, který mu sehnal literaturu a vše, co kdo zajímavého o tulících vyprávěl.

„To nemůže mluvit normálně lidsky?“ mračila se při poslechu.

„Nejspíš potřebuje trénovat, aby ho pak madam Falíja nevyhodila ze sirénštiny.“

„A teď mi řekni vše, co nám Raf chtěl sdělit,“ otočila se po skončení záznamu Hanka na Sváťu.

„A nebudeš se pak na mě mračit?“ zašklebil se a rozpustile zamrkal Sváťa.

„Hele, bráško, nediskutuj a povídej.“

Hanku potěšilo, že tentokrát už jí ze zprávy tolik neuniklo. A když si ji poslechla podruhé, odhalila i všechno, co Sváťa vyprávěl.

„Jasně. To bude tím, že Raf je pro nás blízká osoba. Z jeho zprávy vycítíme víc, než by dokázali jiní. Je něco jako náš brácha,“ uvažoval Sváťa nahlas, „měli bychom mu odpovědět, určitě by ho to potěšilo.“

„Nebylo by jednodušší napsat dopis?“ navrhla Hanka.

„Neuhýbej, my to zvládneme,“ smál se Sváťa a obrátil se na školní hodinky. Hanka s obdivem sledovala, jak z nich během deseti minut získal všechny potřebné informace.

„No vidíš,“ šklebil se vítězně, „a je to! Zítra si půjčíme záznamové zařízení, přepíšeme disk naším vzkazem a pošleme ho rychlou poštou zpět.“

Vlastně to nakonec bylo úplně jednoduché. Během prosince si vyměnili s Rafanem disk ještě jednou a už se pomalu blížily Vánoce. Volno sice měli jen čtyři dny, ale Vron se tvářil tajemně a prohlásil, že pro ně má velké překvapení - dárek nedárek.

Přišel je vyzvednout před školu a před jejich stromovým domkem trval na tom, že dovnitř musí vstoupit se zavázanýma očima.

Chvíli trvalo, než se jim poslepu podařilo vyšplhat a dostat se do společného pokoje. Krásně to tam vonělo po jehličí, po skořici a hořících svíčkách. Vron jim pomohl sundat teplé kabáty, ale šátek na očích si museli nechat.

„Teď vezmi za ruku Sváťu a za druhou tě vezme osoba, kterou máš uhodnout,“ řekl Hance Vron a ona ucítila mozolnatou dívčí ruku a jemnou vůni mýdla. Nebyla si jistá, kterým smyslem to uhodla, ale věděla to okamžitě.

„Paulino,“ vyjekla radostně a strhla si šátek z očí. Objaly se a přihlížejícím se zdálo, že se už se od sebe neodlepí. Hanka byla nevýslovně šťastná. Teprve v této chvíli si uvědomila, jak moc jí chybí dobrá kamarádka, které se lze se vším svěřit a která má pochopení. Sváteční atmosféra byla s Paulou mnohem svátečnější. Měly si toho tolik co vyprávět a těch několik vánočních dnů bylo zoufale krátkých... Ani dárky nebyly tak důležité, jako jejich setkání. Paulina vyprávěla o své nové rodině, o dětech, které díky Vronově štědrosti mají šanci chodit do školy a něco se naučit. Hanka zase povídala o své škole, o učitelích, o spolužácích, o tom, co se učí a co jí nejde.

Vron usoudil, že z toho musí Sváťu brnět hlava, takže ho během Vánoc každý den bral někam ven, aby měla děvčata trochu soukromí a mohla si povídat bez všetečných otázek a poznámek jejich kamaráda. Hanka mu za to byla vděčná. Jen škoda, že to tak rychle uteklo.

„Neboj se, ještě se uvidíte,“ utěšoval ji Vron, když je vyprovázel ke škole, „podařilo se mi tady sehnat pro Paulu práci v místní prodejně léčivých přípravků. Zároveň bude docházet do kurzu lidového léčitelství, což jí pak doma pomůže uživit své sourozence. Bude tu s vámi bydlet až do konce školního roku. Doufám, že vám to nevadí.“

„Bezva,“ zaradovala se Hanka.

„Ach bože,“ zavzdychal Sváťa a uklidil se z dosahu své kamarádky, „co si počnu, než se vrátí Rafan?“

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: