Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Slavnost

Do slavnosti zbývaly už jen čtyři dny. Ten den večer se však něco neblahého semlelo. Všichni věděli, že se děje něco nepatřičného, ale nikdo nedokázal říct přesně co. U večeře chyběli všichni učitelé a všude vládla nejistota a zmatek.

Večer Hanku zkontaktoval Plam. Vyzvídal, co se děje, a byl zklamaný, že ani oni nic nevědí.

„Až nám něco řeknou, pošlu ti zprávu,“ slíbila mu Hanka.

Další den jim před snídaní zablikaly hodinky a svolaly všechny žáky ze Santarenské magické školy do amfiteátru.

Všichni snídali ve velkém spěchu a běželi obsadit ta nejlepší místa v kruhové aréně. Hanka se Sváťou tam seděli mezi prvními a čekali, co se bude dít. Jejich netrpělivost rostla každým okamžikem.

Konečně do spodního kruhu vstoupila zástupkyně školy ctihodná Diana Rena a další učitelé. Za nimi vešli druháci, kteří začátkem června odjeli do dračí školy a měli se vrátit až těsně před slavností. Všichni kromě zástupkyně se posadili ve spodní části kruhu. Zástupkyně se postavila a celý amfiteátr se rázem ztišil. Hančin talisman se zacukal. Ke spojení došlo okamžitě. Hanka si vložila hlavu do dlaní a snažila se komunikovat nenápadně. Nakonec se rozhodla pozvat Plama do svého psychického krystalu. Vstoupil jemně a tiše, skoro ani necítila jeho přítomnost.

„Milí žáci, jak asi už tušíte, došlo včera k mimořádné události, která bohu­žel naruší letošní slavnost. Po dlouhé diskusi jsme se rozhodli, že máte nárok vědět, k čemu došlo, abyste měli možnost se poučit a možná se příště vyhnout podobným problémům. Jak asi víte, i na našich spřátelených školách bývá zvykem připravit podobné vystoupení, jako tady u nás. Tentokrát se však naši žáci u draků setkali s jednou neblahou událostí. Asi bude nejlepší, když vám o tom poví sami zúčastnění. Prosím Fina, aby začal.“

„Zpočátku bylo všechno prima. Chovali se k nám sice trochu přezíravě, ale zdvořile. Připravovali jsme představení a ve volných chvílích nás draci brali na výlety do okolí. Překvapilo nás, že tam u nich žije tolik lidí, kteří jim slouží. Draci sežerou spoustu zvířat a lidé pro ně chovají stáda skotu. Jednou nás vzali podívat do jedné podobné vesnice. Ti lidé tam byli se svým životem celkem spokojení, vypadali zdravě a nezdálo se, že by trpěli nouzí. Jen správce stáda trval na tom, že si potřebuje neodkladně promluvit s jedním naším průvodcem. Ale draci se mu vyhýbali a neměli ani nejmenší zájem s ním hovořit. Správce však byl neodbytný a nakonec i s celou svou rodinou zastoupil našim průvod­cům cestu a oslovil je. Obvinil jednoho z nich, že dopustil, aby došlo ke zničení nejlepšího chovného stáda dobytka, které tu měli. Vyčítal jim, že nemyslí na budoucnost a nerespektují stanovené dohody. Když je upozornil, že ten incident bude muset ohlásit hnízdu, draci natáhli výhružně hlavy, ale správce nevypadal, že by z nich měl strach. Řekl jim, aby se raději přiznali k tomu činu sami, jinak že si o nich bude myslet, že jsou nejen nezodpovědní, ale navíc i zbabělci. Jeden z našich průvodců postoupil k němu a sípavě se nadechl. V té chvíli se ke správci přibatolila jeho malá dcera. Když muž viděl, jak se drak nadechuje, odstrčil své dítě stranou a pak sám uskočil, jenže v té chvíli ho zasáhl dračí plamen. Byl mrtev okamžitě. Všichni jsme byli šokovaní. I ta malá holčička byla trochu popálená, ale jen lehce. Lidé vzali holčičku a couvli z dosahu draků. Pak naši průvodci vytvořili bránu, beze slova v ní zmizeli a nás tam nechali. Šli jsme za těmi lidmi a řekli jim, že dosvědčíme, co jim náš průvodce provedl, že se na nás mohou spolehnout. Ale oni se na nás dívali naprosto nechápavě. Říkali nám: my nikoho obviňovat nebudeme, tohle se občas stává, zvlášť když je potřeba jednat s dospívajícími jedinci. Nepřejeme si, abyste se do toho pletli.“

Fin vypadal vyčerpaně a začal chraptět. Když se odmlčel, zvedla se v okolí vlna tichých vzrušených hlasů. V Hančině mysli zazněl dlouhý smutný povzdech. Zástupkyně ředitele Finovi pokynula, aby se posadil a gestem vyzvala jednu z dívek, aby pokračovala.

„Vrátili se pro nás asi za dvě hodiny. Nic neřekli, nechali na nás, jak se zachováme. Dlouho jsme se radili a pak jsme usoudili, že na draky žalovat nebudeme, že by to situaci akorát zhoršilo. Ale zase se nám nechtělo to nechat úplně bez odezvy. Tak jsme do našeho představení dopsali jednu scénu, aby si draci uvědomili, jak to mají lidé těžké, když jim někdo jen tak bezdůvodně zabije živitele rodiny. Myslím, že ta scénka se nám povedla, byla určitě nejpůsobivější z celého představení.“

Dívka zavrtěla hlavou, že dál už povídat nechce a šla si sednout. Vystřídal ji zamračený kudrnatý kluk.

„Když jsme tu scénku druhý den zkoušeli, přihlížející draci zneklidněli a ptali se nás, proč jsme ji tam dodatečně zařadili. Pak k nám přišel jeden z dračích profesorů a zakázal nám tu scénku hrát. Zkoušeli jsme s ním diskuto­vat, ale on na svém zákazu trval. Náš pan profesor pak prohlásil, že cenzura je pro nás nepřijatelná a že tedy nebudeme hrát vůbec. Druhý den jsme mluvili ještě s několika dalšími dračími učiteli, ale nikdo z nich se nepostavil na naši stranu. Tak jsme se sbalili a odjeli domů.“

Vtom se zvedla jedna z dívek a také promluvila: „Zapomněl jsi říct, že ještě před odjezdem za námi přišli ti lidé z vesnice a zlobili se na nás, že jsme draky nepochopili a zbytečně rozdráždili. Prý nerozvážně víříme záležitosti, o kterých se tu raději nemluví, a že si nepřejí, abychom se jich jakkoliv zastávali. Mračili se na nás a my nechápali proč. Přece jsme to s nimi mysleli dobře! Jejich postoj nás dost rozladil. Jak tak proboha mohou žít?“

Zástupkyně ředitele dívce pokynula, aby se posadila a ujala se slova.

„Nyní jste slyšeli, co se ve spřátelené škole přihodilo. Není jednoduché řešit konflikty v prostředí, kde jsou úplně jiné zvyky a styl života. Nemůžeme vnucovat naši kulturu jiným druhům, stejně tak, jako ani my nechceme přebírat jejich obvyklé normy chování. Takže, co myslíte, jak by se měl zachovat správný diplomat? První, co by udělal, by byl podrobný rozhovor s obyvateli vesnice. Zjistil by, že podobné příhody se tu občas stávají a že vesničané je akceptují jako přijatelné riziko své existence. Dále by zjistil, že draci většinou pozůstalé bohatě odškodní a sirotkům zajišťují všechny jejich potřeby. Také by přišel na to, že drak se vám ani postiženým nikdy přímo neomluví, ale že je ochoten přiznat pochybení a něčím to vyrovnat. Pokud nechcete draka z něčeho obvinit přímo, je nevhodné a zbytečné používat náznaky a narážky na jeho čin, protože tím ho jedině urazíte, on se zatvrdí a vy nic nezískáte. Přemýšlejte nad tím, co zde dnes bylo řečeno a dobře si to uložte do paměti. To je tedy z našeho dnešního setkání vše. Za chvíli doručím drakům, kteří jsou u nás na návštěvě, zprávu, kterou jim posílají z jejich školy a předpokládám, že nás asi také co nejdříve opustí. Je to škoda, letos se mi zdálo, že jsme navázali velmi dobrou a úzkou spolupráci a že slavnost bude pro všechny jejím plnohodnotným vyvrcholením. Děkuji tímto našim žákům, že byli ochotni tady vše vyprávět a doufám, že příští výměnný pobyt dopadne lépe.“

„Jsem rád, žes mi to umožnila vyslechnout,“ promluvil k Hance tichý a smutný Plamův hlas, „ani nevíš, jak moc mě mrzí, že k něčemu takovému došlo. Až dorazím domů, zjistím, jak to bylo, kdo to má na svědomí a postarám se, aby ti lidé na to nedoplatili. Měj se hezky a užijte si slavnost.“

Než mu mohla něco odpovědět, stáhl se z její mysli. Všichni kolem si povídali o tom, co právě vyslechli, a jejich sympatie k drakům o hodně poklesly.

Ten den večer draci naposledy zakroužili nad školním areálem a zmizeli. Hanka z toho byla smutná, ale ostatním se dost ulevilo. Třeťáci začali horečnatě pracovat na úpravách svého představení, když jim teď odletěla část herců. Zase se v prostorách školního areálu rozběhlo vzrušené hemžení.

Příštího dne ve večerních hodinách zastihl Hanku Plamův signál právě když na verandě pokoje relaxovala, pozorovala západ slunce a vzpomínala na jejich příjemné večery ve třídě. Stačilo jí jen maličko přivřít oči a viděla před sebou draka skoro v živých barvách.

„Zdravím tě, dračí bratříčku.“

„I já tebe, dívko z oranžového krystalu. Jsem moc rád, že nám spojení funguje i na dálku. Je báječné si s tebou občas popovídat. Teď mám pro tebe pár informací. Trochu jsem se u nás vyptával a musím přiznat, že draci incident se zabitým mužem hnízdu neohlásili. Učitelé zdá se tuší, že k něčemu takovému došlo, ale nemají v úmyslu po tom pátrat. Budu to muset udělat já, aby se věci vyjasnily a mohly uzavřít. Nemám z toho radost, ale cítím, že je třeba pročistit vzduch a vztahy. Nejspíš už zítra se dozvím, kdo to má na svědomí. A pozítří mi nezapomeň držet palce - tak to říkáte, že - ať svou přestupovou zkoušku zvládnu úspěšně a se ctí. Potom se ti znovu ozvu. Pozdravuj své přátele a Vrona a ať se vám slavnost vydaří.“

„Buď opatrný, Plame, ať si tím pátráním neznepřátelíš draky. A palce ti určitě budu držet já i Sváťa. Ty to určitě zvládneš s nejlepším výsledkem.“

Potom Hanka ucítila cosi jako pohlazení a spojení s Plamem se přerušilo. Byla vděčná za ten čas, který s drakem tady ve škole strávila, a za to, že se během té doby naučili spolu komunikovat. A teď ji velice potěšilo zjištění, že komunikace funguje bez ohledu na vzdálenost. Nemohla se dočkat, až přijde Sváťa od svých jednorožců, aby se s ním podělila o svou radost.

Než se nadáli, bylo tu ráno posledního červnového dne. Hanka se Sváťou oblékli vestičku se školním znakem a byli přiděleni ke vchodu, kde příchozím rozdávali usměvavé vstupenky, které samy dokázaly navigovat hosta na místo, které si přál najít. Občas se stávalo, že přišel nadlimitní host, který nebyl nahlášen a školní branka se mu odmítla otevřít. Takového pak museli poslat za dozorujícím učitelem, aby ho přijal a schválil.

Stoly v zahradách se zaplnily jídlem a dobrotami, lidé obdivovali nejen zahrady, ale i louku jednorožců, kde byly hostům k dispozici malé léčivé stany, kterými stačilo jen projít a únava z cesty či drobná nevolnost okamžitě zmizela. Všude kolem byl park dobré nálady, kde pomocí vůně květin narostla v člověku chuť dobře se bavit a zapomenout na starosti.

Sirény zase připravily v řece prohlídkovou trasu, kde bylo možné vidět vodní živočichy, napít se různě ochucených vod a dokonce tu měly dvě zastávky u jasnovidek. Tam ale bylo stále tak plno, že lidé museli čekat dlouhou frontu, aby jim siréna pak věnovala tři minuty pozornosti.

Hance se rozzářily oči, když vstupní branou prošel Zachariáš s Paulou, pan Mojerana a kluci, za nimi pak Giro a Sidi a nakonec se objevili i Vron s Rafanem. Sváťa nestačil zírat, když uviděl Rafanův slavnostní oděv. Na levém rameni černé, bleděmodře vyšívané košile měl chlupatou ozdobnou nášivku, na které seděl Plavík. Hanka se musela zasmát, když viděla, jak se tulík zvědavě rozhlíží a snaží se při tom vypadat důstojně.

Rafan jí poklepal na rameno: „Sluší ti to, ale něco tomu chybí.“

Pak vytáhl bleděmodrou stuhu a uvázal ji kamarádce do vlasů těsně nad dračí sponu.

„Dík,“ řekla Hanka a natáhla se, aby podrbala roztomilého Plavíka. Všimla si, že lidé kolem nich rovněž zírají na Rafanova tvorečka, a začínají si nenápad­ně šeptat. Vtom přiběhli Tom se Samem a vzali Rafana za ruku.

„Pojď, musíš honem s námi, už jsme zjistili, kde jsou sirény. Musíme vyzkoušet, jestli si s nimi opravdu dokážeme promluvit. Tak už pojď.“

„Jen běž,“ kývla Hanka, „my máme ještě hodinu službu tady. Pak si vás někde najdeme.“

„Máte to tu krásné,“ kývl Zachariáš, „musíme to tady s Paulou důkladně omrknout a možná se i inspirovat, co dobrého si uvaříme na oslavu vašeho návratu domů.“

Zbývající hodina utekla Hance a Sváťovi velice rychle. Spolužáci je přišli vystřídat a teď byl před nimi jen báječný volný den, který mohou strávit se svými kamarády a přáteli. Našli je poblíž břehu, kde své zajímavosti nabízely sirény a motalo se tu spoustu návštěvníků.

„Byla jsem u věštkyně,“ hlásila hned Hance nadšeně Paula, „prý si nemám v nejbližších letech začínat s klukama, že moje nejlepší příležitost k seznámení se objeví až asi za čtyři roky. A jako první dítě se mi prý narodí rovnou dvojčata. Myslíš, že se dá sirénám věřit?“

„Určitě,“ smála se Hanka, „když předpovídají něco pěkného, tak bych tomu rozhodně věřila.“

„Ony si s námi fakt povídaly a chválily, jak jsme se dobře naučili mluvit,“ tahal Hanku za rukáv Sam, „zvaly nás, abychom k nim někdy přijeli na návštěvu. To je úžasné, viď?“

„Kde je Rafan?“ divil se Sváťa a marně se rozhlížel kolem.

„Najdeš ho v největším chumlu holek,“ smála se Paula, „se svým tulíkem budí pozornost na každém kroku. Sotva se mu podaří uniknout jedné skupince, hned se kolem něj vytvoří jiná.“

„Něco malého bych si zakousl,“ konstatoval Sváťa a táhl je ke stolům s občerstvením. I Hanka přiznala, že by si něco dala, po službě u vchodu jí také vyhládlo. Ani Zachariáš se nedal dlouho pobízet a hojně ochutnával od všeho, co bylo k dispozici. Sváťa dokonce objevil koutek se zmrzlinou, takže se tvářil naprosto spokojeně. Den se vydařil i díky počasí. Oblohu pokrývaly bílé chomáčky mraků, které chvilkami kradly sluneční svit, foukal mírný osvěžující vánek, všechno bylo, jak kdyby si to škola objednala. Nebýt té nepříjemnosti s draky, neměl dnešní slavnostní den chybu.

Po vydatném občerstvení je Sváťa zavlekl k jednorožcům a donutil P‘ujiba, aby jim ukázal, co tu všechno mají a aby je provedl tím nejzajímavějším. Jenže mladý jednorožec by jim nejraději povídal o každé květince, o každém keříku. Nakonec ho musel Sváťa spíš brzdit v jeho výřečnosti a nakonec prohlásil: „Než začne představení, měli bychom ještě skočit do zahrad na malý zákusek a něčeho se napít.“

Rafan se ještě pokusil tulíka přesvědčit, že si má chvíli odpočinout v kapse, ale nepodařilo se mu to. Odevzdaně vzdychl a smířil se s tím, že v centru zahrad bude opět středem pozornosti a v klidu se nenají. Měl pravdu. Sotva si stihl vzít kousek ovocného moučníku, zase se kolem něj sesypaly dívky a začaly vyzvídat, co je to za mazlíčka a kde se dá koupit, a ti co věděli, že jde o tulíka, se zase divili, jak se mu ho podařilo získat.

Když hodinky a vstupenky začaly návštěvníky upozorňovat, že je čas zaujmout místa v hledišti, docela si oddechl. Posadil se mezi Sváťu a Vrona, aby byl co nejdál od obdivovatelek tulíka a udělal si pohodlí. Jeho Plavík se rozhlédl a pak usoudil, že je čas zalézt do kapsy. Dokonce ani začátek představení ho nevylákal ven.

Zato ostatní okouzleně pozorovali, jak magie zúčastněných vytváří ve vzduchu velkou snovou krajinu, ve které se toulá osamělé dítě. Za ním se v temnotě plížila smečka vlků a s nimi tajemná postava pod černým vlajícím pláštěm. Pak jí uviděli do obličeje, ale místo tváře zírala zpod kapuce jen lebka lemovaná rudou září. Postava ukázala kostnatou rukou na dítě a vlci se rozběhli ho chytit.

Na Hančině krku zacukal přívěsek. Co že se Plam ozývá, podivila se, slíbil přece, že dá vědět až po zkoušce. Ale pak ji napadlo, že samozřejmě ví, že právě probíhá představení a že ho asi chce vidět aspoň jejím prostřednictvím. Opatrně se pokusila navázat spojení. Ve vzduchu bylo tolik magie, že se bála, aby nezpůsobila něco nepatřičného. O další školní průšvih opravdu nestála. Přívěsek znovu zacukal. Zavřela oči, pokusila se odpoutat od zvuků představení a vyvola­la ve své mysli nejdřív přímo obraz draka a když neuspěla, pokusila se o obraz krystalu. Marně. Když po chvilce ucítila další zacukání, chtěla ho nejdřív ignorovat, ale pak jí to přece jen nedalo. Zvedla se a začala se opatrně řadou diváků protahovat ven. Pak zamířila dál od místa magické produkce a šla podél břehu řeky. Ve chvíli, kdy usoudila, že už je dost daleko od divadelní scény, se posadila na břeh a znovu zkusila v klidu navázat kontakt. Opět se jí to nepodařilo, ačkoliv přívěsek na jejím krku sebou vytrvale cukal. Byla z toho zmatená. Plam se s ní chce spojit, ale proč, co se děje? A proč jim najednou spojení nefunguje? Možná se něco stalo, možná potřebuje pomoc. Ale jak by mu mohla ona odtud pomoci?

Přívěsek opět zuřivě zacukal, tentokrát naléhavěji než jindy. Znovu zkusila navázat kontakt. A znovu neúspěšně. Mysli, děvče, říkala si, co můžeš udělat teď a tady?

Vron! Plácla se rukou do čela, no jasně, jestli se něco děje, tak jedině Vron s tím může něco udělat.

„To by mě fakt zajímalo,“ ozval se za ní známý hlas, „co to tady teď, místo koukání se na báječné představení, vyvádíš.“

Uvědomila si, že Rafan vlastně ještě nic o Plamovi neví, že díky fanynkám, které ho dnes celý den obléhaly, ani neměla možnost s ním promluvit.

„To je na dlouhé povídání, Rafe. Potřebovala bych mluvit s Vronem.“

„Myslím, že tu bude co nevidět. Když jsem se zvedl, abych šel za tebou, zahlédl jsem Sváťu, jak se snaží ke mně připojit, ale Vron ho chytl za ruku a zadržel ho. Co se tu sakra děje?“

„Raději bych všechno řekla, až přijde i Vron.“

„Tak to můžeš hned začít,“ ozvalo se ze křoví za Rafanem a vzápětí už tu stál i Sváťa a Vron.

Přívěsek na Hančině krku zase zacukal a Sváťa udiveně povytáhl obočí.

„Asi se něco stalo, nemůžu se s ním spojit,“ řekla Hanka na Sváťovu adresu a Vron se po nich zvědavě podíval.

„Asi se něco stalo Plamovi,“ otočila se na Vrona.

„Cože?“ zareagoval udiveně džin, jako kdyby špatně slyšel.

„Chci říct Zuřivému plameni, ale prý mu říkáš Plam. Byl tu na výměnném pobytu a my se s ním skamarádili.“

„A ten výlupek dračí krve mi to zamlčel. Prý má před zkouškou ještě něja­ký doučovací pobyt. Tak to se mu povedlo. Ani mě nenapadlo se zeptat, kde ten pobyt bude.“

„Můžu se zeptat, kdo je Zuřivý plamen?“ vmísil se Rafan, kterému začalo vadit, že je jediný, kdo neví, o co jde.

„To je náš dračí kamarád. Hanka se naučila si s ním povídat i na dálku,“ začal vysvětlovat Sváťa.

„Jenže dneska je to hodně divné. Vím, že se se mnou chce spojit, ale nejde to ani jemu ani mně. Mám strach, jestli se mu něco nestalo,“ znovu se obrátila na Vrona Hanka, „dokážeš zjistit, jestli je v pořádku? Můžeš se s ním spojit ty?“

„S ním ne, ale můžu se spojit s jeho matkou.“

Vron vytáhl z kapsy cosi jako zrcátko, otevřel ho a oslovil: „Má paní...“

„Ano, slyším tě. Co se stalo? Žádal jsi mě, abych tě v téhle době nerušila...“

„Jen se potřebuji ujistit, zda je Plamen v pořádku.“

„Včera jsem s ním mluvila. No, a zítra má zkoušku, takže předpokládám, že je někde zalezlý a nejspíš se ještě učí.“

„Rád bych si byl jist, můžeš ho prosím kontaktovat a zeptat se, zda je všechno v pořádku?“

„Máš nějaký důvod myslet si, že není?“

„Možná.“

„Dobrá, chvíli počkej, zjistím to,“ odpověděl z Vronova zrcátka tichý drsný hlas.

Všichni napjatě čekali na odpověď. Z dálky k nim zazníval ohlas zuřivého boje, který probíhal v magickém představení.

„Co tě vedlo k domněnce, že není v pořádku?“ ozvalo se ze zrcátka.

„Co se stalo?“ odpověděl Vron na otázku otázkou.

„Ty jsi tady, abys odpovídal na otázky, ne já,“ zaznělo zuřivě, ale pak už klidnějším tónem dračice pokračovala. „Zdá se, že zmizel. Nikdo z nás ho nedokáže kontaktovat, jako by se propadl někam hluboko pod zem. A teď mi odpověz na mou otázku!“

„Ta dívka, kterou jste hledala, ukončila první rok studia...“

„Odpovíš mi hned teď! Okamžitě! A nebudeš zkoušet žádné okliky!“

„Samozřejmě, má paní. Ona ukončila první rok studia na Santarenské magické škole, se kterou jste se před lety domluvili na výměnných pobytech žáků. Potkala se tu s Plamem a spřátelili se. Ona tvrdí, že Plam se teď snaží navázat kontakt, ale že je něco špatně. Má o něj obavu.“

„Oni se spřátelili a tys mi nic neřekl?!“

„Nevěděl jsem to, má paní.“

„Tys to nevěděl?!!!“

„Ne...“

„Okamžitě se vrať a najdi mého syna!!! Pak si promluvíme,“ hlas dračice zuřivě syčel.

Vron zaklapl zrcátko a nešťastně se podíval na děti: „Musím jít.“

Mávl rukou, ve vzduchu se objevil náznak brány, ale v mžiku se rozplynul.

„Škola má ochranu, nejde tu použít divokou bránu. Budu muset počkat na konec představení a vrátit se do města, abych se dostal do hnízda.“

„Na druhé straně řeky, támhle ve skalách je oficiální brána přímo do dračí školy. Jen nevím, jestli bude ještě aktivní, když draci odešli,“ ukazovala Hanka přes řeku.

„To nebude problém, s tím si už poradím. Díky,“ kývl Vron a vyrazil přes řeku. Vypadalo to, jakoby klouzal přímo po hladině. Tenhle druh magie tu zřejmě fungoval bez problémů.

„Hej, Vrone,“ zavolala Hanka, „vezmi mě s sebou...“

„...nás!“ zasyčel na ni Rafan.

„Vezmi nás s sebou. Možná mi to spojení u vás půjde líp.“

„Bez obav! Já ho najdu.“

„Co když ho nenajde?“ otočila se na kamarády nešťastná Hanka a držela ruku na přívěsku, který se zase trochu cukal.

„Jsou dvě možnosti,“ zamyslel se Rafan, „buď si půjdeme sednout a dokoukáme představení, nebo vyrazíme ke dračí skále a mrkneme se, zda je brána aktivní.“

„Já bych byl pro to představení,“ řekl Sváťa, „Vron se určitě vrátí a řekne nám, jak to dopadlo. Kromě toho, jeden průšvih už jsme si tenhle měsíc vysloužili...“

Rafan se podíval na Hanku: „Co si myslíš ty?“

Hanka přemýšlela, jestli by dokázala sedět a dívat se na představení, ale usoudila, že to nevydrží. Ještě dřív, než to mohla říct nahlas, zul si Sváťa boty a začal zkoušet palcem, jak je voda studená.

„Co to provádíš?“ otočil se na něj Rafan.

„Když ona si vždycky vybere tu horší variantu,“ vzdychl rezignovaně Sváťa a podíval se na Hanku.

„Nevydržela bych se koukat,“ omluvně pokrčila rameny.

„Tak počkejte,“ řekl Rafan a sklonil se k vodě. Strčil obličej pod vodu a zabublal. Tulík vystřelil z jeho kapsy a začal mu rozhořčeně pobíhat po zádech. Před Rafanem se z vody vynořila dívka se zelenými vlasy. Něco si vzájemně řekli a pak zmizela.

„Zeptal jsem se jí, jestli by nás dokázala na druhou stranu řeky dostat suché,“ vysvětloval Rafan. Po chvíli se před nimi vyhoupl nad hladinu ostrůvek, který připomínal ztvrdlou pěnu. Siréna jim pokynula, aby nasedli. Ostrůvek se dal do pohybu a za malou chvilku byli všichni na druhé straně řeky.

„Mělo by to být někde tady,“ ukazovala Hanka nahoru, zatímco Rafan děkoval vodní dívce se zelenými vlasy.

Začali šplhat a když se po chvíli ohlédli, uviděli, jak představení pokračuje a magicky jiskří duhovými barvami. Po nějaké době se před nimi otevřela veliká jeskyně.

„Támhle to je,“ zajásala Hanka, když si připomněla, jak jí Plam umožnil pohled do dračích prostor. Vzadu v jeskyni na obrovské bráně zářil symbol draka.

„Je aktivní,“ zašeptal nejistě Sváťa a s obavou se ohlédl po svých kamarádech.

„Počkejte chvilku,“ řekla Hanka a šla se posadit na jednu plošinu.

„Zase ho zkouší kontaktovat,“ řekl Sváťa Rafanovi a oba tiše čekali, co bude.

„Nejde to, pořád mě volá a já mu nedokážu odpovědět,“ zavrtěla hlavou a přistoupila k bráně.

Podívala se omluvně na kamarády. Pak se rozhodným gestem dotkla symbolu draka a prošla. Kluci se po sobě podívali a pak ji beze slova následovali.

 

line

Zpět Obsah Dále

09.08.2016 19:48

Komentáře: