Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hladová cesta do Dubovníku

Pomalu se prodrali tržištěm a došli ke své lodi. Na její palubě už na ně čekal kulaťoučký chlapík a vítal je vřelým úsměvem.

„Já jsem nějakej Franta Soudek a kapitán povídal, že mám tu vaši kocábku bezpečně hodit do Dubovníku. No tak jsem teda tady,“ hnal se k nim a každému hned podával ruku. Jeho úsměv byl každopádně nakažlivý.

„Jestli si chcete svoje zavazadla uložit do kajuty, tak vám ukážu, kde je,“ nabízela Hanka.

„Jaký zavazadla, děvče? Já nemám nic, než tenhle svůj kabát a všechno, co nosím s sebou, se mi vejde do jeho kapes. Ale stejně mi to ukaž, abych věděl, kde si můžu zdřímnout.“

Na to, jak byl tlustý, se do podpalubí protáhl značně šikovně.

„Co mu říkáš?“ otočil se Sváťa k Rafanovi.

„Na můj vkus je trochu moc tlustý a trochu moc se směje.“

„To mně se docela líbí, je milej,“ oponoval Sváťa.

Pak zpozorovali, jak na ně z Barakudy mávají, že je čas vyrazit na cestu. To už se ale Franta Soudek znovu přesunul na palubu, kde zatím kluci začali odvazo­vat jistící lana a připravovat loď na zvednutí kotvy.

„Hej, mládenci, to ani nebude žádný gáblík před cestou?“ halekal zklamaně, ale přesto se přidal k nim a bez zjevné námahy vytáhl kotvu. Pak pomohl Sváťovi s plachtou, zatímco Rafan stál u kormidla a jejich malou loď, která zvolna nabírala vítr, šikovně vyvedl z přístaviště na moře. Tulík využil toho, že na něj nemá čas, vyšplhal mu na hlavu a začal pro sebe z jeho vlasů splétat pohodlný vyhlídkový pelíšek.

Krátce po vyplutí se všichni sešli u kormidla, aby se poradili, jak si rozdělí služby a zorganizují práci v průběhu cesty. Jejich nový kulatý společník se nabídl, že vezme noční služby u kormidla.

„To víte, mládeži, já už tomu spaní moc nedám a hlavně nemám rád ta vedra přes den. Takže se klidně střídejte přes den a já vám to ohlídám v noci. Jestli to teda nevadí.“

„To bude super,“ odsouhlasil to za všechny Sváťa.

Počasí jim zatím přálo. Mírný vánek nadouval plachtu a loď klidným tempem brázdila mořskou hladinu. Asi hodinu si ve vlnách za lodí hrálo hejno delfínů, ale před západem slunce se ztratili. Hanka šla uvařit k večeři kukuřičnou kaši s uzeným a Franta Soudek zatím učil Sváťu námořnické odrhovačky. Zpívali tak nahlas, že Rafan před tím rámusem raději utekl. Přišel pomáhat Hance do podpalubí a rozčilo­val se, že tak falešný zpěv už dlouho neslyšel.

Hanka pro jejich nového strávníka vybrala největší talíř, co našla, ale ukázalo se, že ani tato velikost Frantu neuspokojila. Sváťa začal poté, co snědl svoji porci, šilhat po přídavku, ale neměl šanci, neboť kastrolu se zmocnil námořník. Vylízal vše do posledního drobečku a ještě se rozhlížel, zdali všichni dojedli své porce.

„No, bylo to dobré, děvče, to se ti musí nechat, že uvařit umíš, ale na moji náturu,“ řekl a poplácal se po břiše, „to byla dost skromná porce. Příště na tu kaši raději vezmi větší kastrol. Takhle bych za chvíli ztratil sílu.“

„No, když myslíte,“ odpověděla nejistě Hanka.

„Dneska už to nech bejt, to je dobrý, já se dorazím támhle sušenkama.“

Rafan stěží zadržoval smích, když viděl jak Sváťova zásoba oblíbených sušenek mizí v nenasytném strávníkovi. Malý kamarád jen nešťastně koukal na to boží dopuštění a nezmohl se na slovo.

Hanka námořníkovi nabídla k pití čaj, ale Franta jen odmítavě mávl rukou s poznámkou, že má na palubě tři soudečky, které mu s sebou dal kapitán. Vzal si nahoru na palubu prázdný korbel a poté, co si do něj načepoval z jednoho soudku pivo, usadil se spokojeně u kormidla.

Děti zatím dole komentovaly Frantovu chuť k jídlu.

„Tedy, pánové,“ kroutila hlavou Hanka, „tohle vypadá bledě. Obávám se, že déle než tři čtyři dny s našimi zásobami nevydržíme. S takovouhle návštěvou Vron při nakupování potravin opravdu nepočítal.“

„Můžeme zkusit rybařit, pruty tu jsou, ale na úspěch bych moc nesázel,“ uvažoval Rafan, „spíš to vidím tak, že až dojde jídlo, budeme společně hladovět.“

Sváťa se po něm vyčítavě podíval a vylizoval zapadlé drobečky z pytlíků po sušenkách. Občas některý drobeček přenechal tulíkovi, který mu pomáhal při přehrabování se v prázdných obalech.

„A až budete mít velký hlad, tak si s Frantou zazpíváte,“ ušklíbla se Hanka.

„To má k humoru opravdu daleko,“ zakabonil se na její slova hladový kamarád.

Další den rabování potravin pokračovalo. Franta Soudek si po obědě krátce zdřímnul a hned poté požadoval vydatnou svačinu, ačkoliv ho Hanka upozorňovala, že tu nebývá zvykem svačit něco jiného než ovoce.

„To bych ztratil všechnu sílu, děvčico,“ odbyl ji a šel si otevřít tři masové konzervy, které měly být druhý den k obědu. Dívka rezignovaně pokrčila rameny.

Třetí den už na oběd zbylo jen pár brambor, do kterých Hanka zamíchala opečené kousky z poslední slaniny. Každému nandala na talíř polovinu toho, co obvykle, a Franta Soudek nevěřícně zíral na svůj talíř, kde měl sice víc než všichni ostatní, ale vzhledem k jeho apetitu toho bylo zoufale málo.

Všichni svou porci zhltli a zadívali se na Hanku. Ta jen pokrčila rameny.

„Už máme jen košík scvrklých jablek, čtyři cibule a pár mrkví.“

„To si děláš prču, ne?“ zadíval se na ni zuřivě námořník.

„Je mi líto, já vás varovala, že už toho moc k jídlu nemáme.“

„To není možné, vy se přede mnou snažíte něco schovat!“

„Klidně prolezte celou loď. Zůstala už jen voda a to, co jsem jmenovala.“ „No, to se na to můžu...“ začal být námořník sprostý a vypálil ven. Slyšeli jen, jak prolézá celou loď. Nakonec bouchly dveře a Franta Soudek zapadl do své kajuty.

„Teď už s ním asi žádná legrace nebude,“ vzdychl Sváťa.

„Tak už víš, proč nám ho kapitán Barakudy hodil na krk?“ neodpustil si otázku Rafan.

„Třeba by si ho mohl vzít zpátky...“

„Idealisto,“ zasmála se Hanka, „ten je rád, že se ho zbavil.“

„No jo, ale co teď budeme dělat?“ posteskl si Sváťa.

„Co by? Hladovět! Zavzpomínáme si na Útulný domov. Tam se nám to stávalo každou chvíli, ne?“

„Jasně. To zvládneme. Za pár dní se nacpeme, až nám bude špatně,“ pokusila se Hanka zvednout kamarádům morálku.

Večer se námořník chopil kormidla jako každý den, akorát už se neusmíval.

Ráno vstal Rafan brzo, v žaludku mu kručelo a venku ještě nezačalo svítat. Vyšplhal na palubu a rozhlédl se. Franta Soudek ležel na palubě a chrápal. Kormidlo bylo přivázané. A kde je Barakuda? Rafan zatřásl námořníkem. Ten zavrčel, vypadlo z něj pár nadávek a vyhrabal se na sedačku u kormidla.

„Hele, ztratili jsme se,“ konstatoval, když ani on nenašel doprovodnou loď.

„Dokážete nás dostat do přístavu i bez doprovodu?“ zeptal se Rafan.

„Když mě nakrmíte, tak jo.“

„Dobře víte, jak na tom jsme. Vždyť je i ve vašem zájmu se co nejdřív dostat na břeh.“

„Jo, to je fakt. No, snad to zvládnu. Hele, vem to za mě a udržuj kurs. Já jdu odpočívat, abych to vydržel.“

Rafan vzdychl a posadil se ke kormidlu. Měl o tomhle muži značné pochybnosti, ale snad aspoň dokáže určit směr do přístavu. Po východu slunce se zvedl vítr a loď zrychlila. K obědu mu Sváťa přinesl jablko a přišel ho vystřídat. Obloha se poněkud zatáhla a vítr začal foukat nárazově. Barakudu nezahlédli. Večer zavládl klid, jen vlny přetrvávaly i v bezvětří. K večeři už nezbylo nic. Námořník byl nevrlý a pivo mu v soudcích taky už docházelo. Děti po jeho příchodu urychleně vyklidily palubu, aby nemusely poslouchat nářky a nadávky. Sváťovi začalo být nevolno, jak se loď na vlnách kymácela na všechny strany. Nakonec se mu ale podařilo chvíli usnout.

Probudil se tvrdým dopadem na podlahu. Pokoušel se postavit, ale úhel podlahy se stále měnil. Málem znovu upadl, ale Rafan ho zachytil a podržel, než se zase dalo po podlaze udělat pár kroků. Všude byla tma, takže se ven dostali spíš po hmatu. Venku zuřila bouře, burácel hrom a vysoké vlny pohazovaly lodí. Pod svitem blesků se klukům podařilo vyšplhat na palubu, ale všude se valila voda a kymácení lodi jim téměř znemožňovalo pohyb. Rafan zapnul kapsu s tulíkem na oba knoflíky a pak vyhákl na stěně klubko lana, které Hanka používala na sušení prádla a přivázal si ho kolem pasu. Druhý konec hodil Sváťovi, aby se také uvázal. Opatrně se propracovávali na záď ke kormidlu. Franta Soudek tam nebyl. Kormidelní kolo se točilo bez kontroly všemi směry. Rafan se ho pokusil ustálit, ale bylo to nad jeho síly. Vtom dorazil silný větrný poryv, utrhl kus plachty a v následujícím okamžiku praskl stožár. Chvilku visel přes zábradlí, ale pak se nadul zbytek plachty a spolu s ní se ulomená část stožáru překotila do moře. Jedno lano prasklo a švihlo Sváťu přes hlavu. Vzápětí byl chlapec spolu s plachtou stržen přes vylomené zábradlí do moře. Rafan se vší silou držel kormidla, ale když ucítil, jak mu uvázaný provaz stahuje kalhoty, omotal smyčku kolem hlavice u zábradlí. Vtom se přes loď převalila hora vody, hlavice povolila a Rafan cítil, jak ho voda splachuje pryč z paluby. Začal k sobě přitahovat provaz a po chvíli nahmatal tělo svého kamaráda. Zděšeně zjistil, že je v bezvědomí. Objal ho zezadu a snažil se jeho hlavu držet nad vodou. Po chvilce zápasu s vlnami ucítil, jak se Sváťa pohnul a začal kašlat a zvracet. Snažil se manévrovat směrem k lodi, ale s hrůzou zjistil, že se loď vzdaluje. Boj s vlnami byl vysilující.

I Hanku vyhodily vlny z postele. Uhodila se o stolek. Chvilku byla dezoriento­vaná, ale další náraz ji vzpamatoval. Natáhla si kalhoty a také se vypravila ven zjistit, co se děje. Nejdřív se podívala do kajuty kluků. Nebyli tam. Vyrazila tedy k výlezu na palubu. Než se jí podařilo vyšplhat po mokrých a neustále zaplavovaných schodech nahoru, byla kompletně mokrá a potlučená. Blesk ozářil loď a Hanka zjistila, že chybí stožár a že kluky nikde nevidí. Opatrně postupovala až na záď. Nikdo nikde nebyl, ani námořník, ani Rafan ani Sváťa. Ohlédla se a uviděla masu vody, jak se na ni řítí. Objala zbytek stožáru všemi končetinami a lapala po dechu. Já jsem tu sama, uvědomila si překvapeně. Co se jim stalo? Kam se poděli? Z prostoru se k ní blížila další hora vody. Nadechla se a snažila se udržet na místě. Co když...? Zaplavila ji vlna paniky. Vlastní nebezpečí nebylo nic proti představě, že se něco ošklivého přihodilo klukům.

„Nepanikař, uklidni se,“ ozval se v její hlavě známý hlas.

Byl pro ni jako světélko v temnotě: „Plame, oni všichni zmizeli, umřeme tady, utopíme se.“

„Nesmysl. Přestaň se klepat a dobře se drž. Zkus najít Sváťův komunikační krystal. Říkala jsi, že je jako zářivě zelená slza. Až se přežene vlna, tak to zkus.“

„Vidím ho, já ho vidím, on žije.“

„Dokážeš mě na chvilku přijmout do svého krystalu?“

„Zkusím to. Pojď ke mně.“

Její mysli se dotkla dračí přítomnost. Ohromně ji to uklidnilo, i když věděla, že je přítomen jen v mysli a že skutečně za ní přijít nemůže. Přihnala se další vlna a Hanka už skoro necítila ruce.

„Rafan taky žije, ale oba jsou dost daleko od lodi,“ oznámil jí drak.

„Jak to víš?“

„Už jsem přece s Rafem jednou mluvil, nepamatuješ? Umím tvým prostřednic­tvím najít jeho krystal.“

„On má taky krystal?“

„Pro dračí oči má každý jedinec se sedmým smyslem svůj krystal.“

„A co mám dělat? Sotva se sama držím, nedokážu jim pomoct.“

„Možná by ses mohla raději něčím uvázat. Přece jen by bylo lepší, kdybys ses udržela na palubě. Loď vypadá celkem bytelně a žádná bouře netrvá věčně.“

„Pane bože, já se o ně tak bojím...“

Rafan kuckal a prskal vodu, když se pokusil nadechnout v nevhodný okamžik. A to mi siréna slibovala, že budu umět dýchat pod vodou, pomyslel si.

„Musíš dýchat jen uvnitř sebe a ne vdechovat vodu,“ napověděl mu v myšlen­kách tulíkův hlas, „já to taky umím. Je to docela fajn, když je jeden zapnutý v kapse a celou dobu je pod vodou.“

Rafan to zkusil podle tulíkovy rady. Opravdu to fungovalo. Jen to plavání jim nešlo. Když se zablýsklo, uviděl, že je loď zase o kousek dál. Napadla ho jen jediná věc, kterou ještě může udělat. Ponořil obličej pod vodu a začal volat o pomoc. Sice pochyboval, že ho nějaká siréna v tomhle bouřlivém počasí uslyší, ale zkusit to musel. Nic jiného, co by se dalo podniknout, ho nenapadlo. Sváťa už sice dýchal, ale nespolupracoval. Stále ho musel držet a bylo to čím dál namáhavější.

Najednou ucítil, jak se o něj něco otřelo. Snad to není žralok, vyděsil se. Pak se ale před ním vynořil čumák delfína. Opatrně se ho chytil za ploutev. Delfín je oba táhl směrem k lodi.

Zdálo se, že bouře trochu polevuje. Hance se konečně podařilo vstát a najít vhodný kus provazu, kterým se zajistila. Po chvíli se vlny zmenšily a ztratily na síle.

„Blíží se k lodi, spusť jim z paluby žebřík nebo lano,“ řekl drak a pak opustil její krystal. Komunikační spojení se přerušilo, ale Hanka se mezitím vzpamatovala a začala se chovat prakticky. Blesky ještě stále křižovaly oblohu, ale už to nebylo přímo nad hlavou. Pak zahlédla plavce s delfínem. Napnula všechny síly, aby dokázala překlopit stočený provazový žebřík přes zábradlí. Když viděla, že Rafan nemá dost sil a Sváťa se nehýbá, shodila dolů ještě lano, na kterém uvázala smyčku. Po chvíli se jí podařilo za pomoci Rafana vytáhnout bezvládného kamaráda na palubu. Bouře ustala, ale vlny přetrvávaly.

Rafan přeřezal provaz, který ho poutal se Sváťou a rozepnul kapsu s tulíkem.

„Dokážeš poprosit delfína, aby se poohlédl, zda kolem není ještě nějaký další živý člověk?“ řekl svému maličkému tvorečkovi a ten přikývl.

Hanka zatím prohlížela Sváťu a našla na jeho hlavě velkou bouli. Jinak žádné vážnější zranění neměl. Zajistila jeho tělo, kdyby ještě přišla nějaká velká vlna a otočila se k Rafanovi. Ten ale upřeně zíral přes zábradlí a když přistoupila, ukázal na hladinu. Delfín k lodi dostrkal tělo malého chlapce. Hanka slezla dolů a Rafan táhl tělo zavěšené do smyčky nahoru na palubu. Chlapec se nahoře posadil a držel si hlavu. Náhle se objevil druhý delfín s dalším úlovkem. Tentokrát to byl mladý muž. Když ho chlapec uviděl, zázračně ožil a snažil se pomáhat při jeho záchraně. Nebylo to ale třeba. Muž měl dost sil, aby sám vyšplhal na palubu. Objal chlapce a plakal úlevou, že se jeho mladší bratr zachránil.

„Barakuda se začala potápět. Námořníci spustili člun, ale když jsme se do něj spouštěli, přišla vlna a oba nás spláchla do moře. Už jsme se nedokázali dostat zpět,“ vysvětloval mladý muž, „ještě, že mě ten delfín dotáhl sem. Je to jako zázrak.“

Dole pod lodí se ozvalo delfíní zaskřehotání. Dva mořští savci dotlačili k lodi soudek, kterého se držel jejich známý.

„Zaslouží si své jméno,“ konstatoval Rafan, když spouštěl lano, aby pomohl muži na palubu. Navzdory tomu, že Franta Soudek už dva dny nejedl, vyšplhal se nahoru vlastními silami.

„Nikoho dalšího už nenašli,“ tlumočil tulík delfíní švitoření. Poděkovali svým zachráncům a začali zvolna uklízet palubu, aby se dalo projít bez rizika, že o něco zakopnou a zase skončí dole. Bouře zmizela a rozednilo se.

„Podívejte, břeh už je na dohled,“ ukázal Franta Soudek k obzoru. Jenže loď byla plná vody, bez stožáru, bez plachty...

„To je v pohodě, vodu vyčerpáme,“ kývl námořník na Rafana oba zmizeli v podpalubí. Za chvíli se díky ručnímu čerpadlu začala valit voda pryč z vnitřku lodi.

Hanka s úlevou pozorovala, jak mraky mizí v dálce. Šla se podívat do kajut a přinesla na palubu deky. Sice byly vlhké, ale ne vyloženě mokré. Dvě podala muži a zachráněnému chlapci, který se klepal zimou a možná i zažitým šokem, a do jedné zabalila Sváťu. Pak došla pro pitnou vodu a přinesla nahoru celý korbel. Zachránění se vděčně napili.

„Je mi líto, ale k snědku tu nemáme vůbec nic,“ omluvila se za nedostatek pohostinnosti, „až se trochu uklidní vlny, pokusím se uvařit alespoň čaj.“

„Nedělej si s námi starosti, jsme rádi, že jsme naživu,“ řekl mladý muž, který do obou dek zabalil svého třesoucího se malého bratra a tiskl ho celou dobu k sobě.

Hanka omyla Sváťovi obličej od slané vody a zkusila mu trochu kápnout i do pusy. Zasténal a začal se probírat. S její pomocí se pomalu posadil. Dala mu ještě jednou trochu napít.

„Asi budu zvracet,“ řekl a pokusil se postavit a dojít k zábradlí. Opatrně mu pomohla a držela ho, aby znovu nespadl do neklidného moře.

„Tak to nejhorší jsme vypumpovali,“ oznámil Rafan, když se vynořil z podpalubí. Posadil se vyčerpaně u kormidla, které jim teď bez plachet nebo pohonu k ničemu nebylo. Hladina se pomalu uklidňovala a na obzoru už zase vykukoval pás modré oblohy.

„Kdes nechal Frantu?“ divila se Hanka.

„Došly mu síly, když šel kolem své kajuty. Zapadl tam a svalil se na postel. Než jsem mu přinesl čistou vodu, už spal.“

„Máš představu, jak se teď dostaneme na břeh?“ zeptala se s obavou.

Pokrčil rameny: „To nemám. Leda že by něco napadlo Frantu, až se vzbudí.“

Konečně se pás modrého nebe otevřel i nad nimi a ocitli se na slunci. Hanka se rozhodla rozložit vlhké deky po palubě, aby uschly, a všimla si, že se i zachráněný chlapec konečně přestal třást. Rafan jí začal pomáhat s dekami. Náhle se zarazil a zahleděl se do prázdna. Všichni se na něj zvědavě podívali.

Do mysli mu značnou silou vstoupily obrazy symboličtiny. Pokud tomu správně rozuměl, bytost, která mu na jeho volání poslala delfíny, žádala, aby teď hned za ní přišel do vody u lodi.

Rafan si zul boty a před nechápavými pohledy ostatních začal šplhat po provazovém žebříku dolů k hladině. Tulík, který mu až doposud seděl na rameni, se bleskurychle zahrabal do kapsy u košile.

„Co to děláš, Rafe?“ zeptala se s vážnou obavou Hanka.

„Žádný strach, jdu si jen promluvit s našimi zachránci,“ mávl na ni kamarád a skočil do vody.

Viditelnost pod vodou moc valná nebyla, ale pak před sebou rozeznal tři sirény. Ta s nejdelšími vlasy mu pokynula a symboličtinou se zeptala, jestli delfíni našli a dopravili k lodi ty lidi, které hledal.

Usmál se a v plynulé sirénštině poděkoval a ujistil je, že jejich pomoc dorazila včas a že díky nim přežili bouři ještě další dva lidé.

„Ty nepotřebuješ dýchat?“ podivila se jedna siréna z doprovodu.

„Při zasvěcení jsem jako dárek dostal schopnost dýchat pod vodou.“

„To je velký dar pro člověka. Co si pamatuji, a já toho už pamatuji hodně, jen dva lidé před tebou obdrželi podobnou schopnost. Važ si toho.“

„Velice si toho vážím,“ ujistil nejstarší sirénu Rafan, „a ještě jednou děkuji vám i tvorům moře za rychlou pomoc a záchranu mých přátel.“

„A kam máte vlastně namířeno?“

„Než nás chytila bouře, plánovali jsme dojet do Dubovníku, to je přístav s podmořským vyhlídkovým tunelem.“

„Ano, vím, které místo máš na mysli. Vítr vás poněkud odchýlil z trasy. Dřív jak za dva dny se tam nedostanete.“

„Asi to bude trvat ještě déle. Přišli jsme o stožár a naše loď teď nemá pohon.“

Siréna s nejdelšími vlasy se zamyslela a Rafan čekal, co bude.

„Pokud ti teď poskytneme ještě jednu pomoc, bude to podle našich zákonů znamenat, že nám budeš zavázán jednou splátkou. Odhaduji tě na velice nadějného čaroděje, tudíž jsem ochotna ti nabídnout pomoc při dopravě vaší poškozené lodi na určené místo. Za to bys pak někdy v budoucnosti musel poskytnout pomoc siréně, která tě požádá o splátku. Asi neznáš naše zákony, takže tě musím varovat, že odmítnutí takové pomoci by ti u nás vyneslo přísný trest. Dobře si rozmysli, jestli ti naše nabídka stojí za případné potíže se splátkou v budoucnu.“

Rafan přemýšlel. Pokud se nedostanou včas do Santareny k zápisu, bude muset navštěvovat jinou magickou školu, než jeho přátelé. Už teď je vlastně dost pozdě a kdo ví, zda právě v této chvíli jsou ještě nějaká volná místa. Ale za pokus to stojí. Možná bude jednou svého rozhodnutí litovat...

„Nemusíš mít obavy, že bychom po tobě chtěly něco nemožného,“ uklidňo­vala ho jedna ze sirén, když viděla, jak si to rozmýšlí, „u nás je to běžný druh závazku. To, že ti ho ctihodná Delfita Marela nabídla, je i jistý druh pocty pro někoho odjinud. Je to něco, jako u vás pozvání do rodiny a zároveň, jak bych to přesněji řekla, vyjádření důvěry.“

„Omlouvám se. Jen jsem zvažoval naši situaci a možnosti,“ polekal se Rafan, jestli je svým váháním neurazil.

„Neomlouvej se, je moudré přemýšlet o svých krocích.“

„Rozhodl jsem se přijmout vaši pomoc a budu vám zavázán splátkou do budoucna.“

Nejstarší siréna odněkud vylovila malou mušli a rozlomila ji na dvě poloviny. Podala mu jeden kousek bílé lastury.

„Tohle si schovej. Dokud je bílá, nic se neděje, ale když ztmavne, je to pro tebe upozornění, že tě někdo od nás brzo zkontaktuje a požádá o splátku. Vlastně jsi od této chvíle něco, jako přítel mé rodiny.“

Instinkt Rafanovi říkal, že této siréně může důvěřovat, ale přesto měl obavu, co ho díky tomuto závazku čeká. Na druhou stranu ale musel přiznat, že bez jejich přispění by možná v moři nepřežil ani on ani Sváťa a že je fér, když se jim to někdy pokusí splatit.

„Teď se vrať na loď,“ řekla mu siréna, „pošlu ďasumovce, aby vás dopravil do přístavu. Je ještě mladý a trochu divoký, tak se nepolekejte, pokud to s vámi bude trochu mávat. Určitě vás ale bezpečně doveze až na místo.“

„Děkuji, ctihodná Delfito.“

„A jaké je tvoje jméno?“

„Rafael Vron.“

„Tak šťastnou cestu, Rafaeli,“ popřála mu nejstarší siréna a spolu se svými družkami zmizela v kalné vodě.

Vynořil se nad hladinu a uviděl, jak ho všichni vyhlížejí přes zábradlí. Rychle vyšplhal nahoru.

„No, to je dost, že ses vynořil, musela jsem ostatní držet skoro násilím, aby tě nešli zachraňovat,“ uvítala ho Hanka vyčítavě, „zvlášť když i já jsem měla strach, jestli to tvé dýchání pod vodou opravdu funguje.“

„Jak vidíš, funguje perfektně,“ usmál se a zašilhal na tulíka, sedícího na rameni, který si právě pečlivě ždímal ocásek, „mluvil jsem se sirénami. To ony nám poslaly delfíny na pomoc.“

„Vážně? To je paráda,“ ozval se Sváťa, kterému se pomalu začala do tváří vracet barva.

„Také slíbily, že naši loď dopraví do Dubovníku. Jen prý to asi bude trochu divoká jízda. Říkaly, že se nemáme polekat, bude-li to s námi poněkud mávat.“

Sotva to dořekl, s lodí něco cuklo, až se všichni museli zachytit zábradlí nebo toho, co měli při ruce. Pak se rozjeli téměř neuvěřitelnou rychlostí proti vlnám.

„No ne, to teda zírám,“ radostně sledoval vlny za lodí Sváťa.

Z podpalubí jako zátka z láhve vylétl Franta Soudek: „Co se to sakra děje?“

„Vezeme se do Dubovníku, domluvil jsem podmořskou spolupráci,“ kývl Rafan směrem k vodě.

„U všech mořských ďasů! To nemůžeš člověka varovat? Lekl jsem se tak, že to spraví jen dvojitá večeře,“ rozčiloval se námořník.

„Pokusím se uvařit aspoň čaj,“ řekla Hanka a zmizela v podpalubí.

„To je jízda, co?“ kývl Sváťa na zachráněného chlapce. Ten neodpověděl, jen se pokusil o zdvořilý úsměv.

„Nezlob se na něj,“ řekl muž, „má panickou hrůzu z vody. Vůbec nechtěl vstoupit na loď. Jenže na Ostrov volby se člověk jinak nedostane a otec trval na tom, že má nadání a že ho tam musím vzít. Vysvětlil jsem mu, jak bezpečná je plavba lodí...“

„Tak to je fakt smůla, že vás potkalo právě tohle,“ přikývl Sváťa, „odkud jste?“

„Z Poluty. Víš, kde to je?“

„Jasně. Jednou jsme se tam byli podívat na závody.“

„Ano. Poluta je místo, kde se provozují snad všechny sporty na světě. Náš otec vyrábí sportovní pomůcky a na bídu si rozhodně stěžovat nemůžeme.“

„Já teď půjdu do druhého ročníku magické školy v Santareně,“ otočil se Sváťa zase na chlapce a podal mu ruku. „Jsem Svatopluk Vron. A ty?“

„Dan Ferelli. U nás v rodině ještě nikdo do magické školy nechodil, tak nevím, co bude,“ promluvil konečně hoch.

„Neztratil jsi při té bouři peníz, který ti dali na ostrově?“ zeptal se ho Sváťa.

„Nevím,“ pokrčil rameny chlapec a sáhl si do kapsy u kalhot.

„Neztratil,“ usmál se a ukazoval ho Sváťovi.

„Půjč mi ho,“ řekl Sváťa a prohlédl si nápisy na minci. Pak je trochu zklamaně ukázal Danovi a jeho velkému bratrovi.

„Santarenu v nabídce nemáte, ale je tu Poluta. Můžeš se zapsat do školy u vás ve městě,“ vysvětloval.

„To je výborné,“ zaradoval se muž, „až bude tohle všechno za námi, pozvu vás někdy k nám do Poluty. Asi nejhezčí je to tam v době dračích slavností koncem února.“

„Taky už se nemůžu dočkat, až tahle cesta skončí,“ vzdychl Sváťa, „mám takový hlad, že už asi brzo začnu okusovat vlastní boty.“

Dan se usmál a mladý muž vypadal, že se mu ulevilo, když jeho bratr začal mluvit a reagovat na lidi kolem.

To už Hanka přinesla na palubu konvici s čajem a pak každému podala hrnek.

„Br, je hořkej,“ protestoval Sváťa, ale pil dál.

„Kdybys v minulých dnech nevylízal cukřenku, mohl být sladký.“

„Těch pár drobečků cukru, co zbylo v cukřence po návštěvě Franty, by ho stejně neosladilo,“ ohradil se dotčeně.

„Už abychom byli v přístavu,“ vzdychl námořník a nalil si další hrnek čaje.

Síla ďasumovce musela být nevyčerpatelná. Zastavil jen na chvíli v noci. Druhý den před polednem dotlačil loď až k přístavnímu molu pro velké lodě, a aniž se ten velký tvor ukázal na hladině, zase zmizel, jako by ani neexistoval. Námořník s Rafanem vyskočili na molo a loď důkladně přivázali.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: