Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rolničky pro tleskavce

Vron se branami vracel ke své dračí paní a stále ještě přemýšlel o tom, zda bylo správné přiznat se dětem ke své minulosti. Nebyl na tu část svého života hrdý. Od dětství ho vychovávali jako žoldáka a zabijáka. Jediné city, které znal, byly zuřivost, nenávist, euforie z vítězství a hrdost na to, jak je bezcitný a jak dokáže zničit téměř kohokoliv.

Spolu s kletbou, která mu přisoudila věčnou bolest, však získal i něco dalšího. Aby mohl prožít bolest ze ztráty, musel zároveň pocítit i lásku, která byla násilně přetržena. Schopnost cítit lásku, to bylo pro něj něco nového, co během lidského života nepoznal. Jako džin byl teď vlastně mnohem lidštější než jako člověk. Dřív by něco takového považoval za slabost, ale teď ho mrzelo, že přišel o Hančinu důvěru a přátelství. Chyběl mu její úsměv a bezprostřednost. Asi byla chyba jim to říkat...

„No, sláva, že jsi taky jednou doma,“ přivítal ho Plam, když dorazil do rodinné jeskyně Karmaneuduny.

„V útulku mě nepotřebují, tam jsou v bezpečí,“ řekl Vron a usmál se na draka, „a co je nového tady?“

„Můj bratr Zuřivý dráp se právě vrátil s karavanou expedice. Přivezli dva zraněné draky. Mají omrzlé tlapy a křídla.“

„Ale?! Já myslel, že tam nějaký čas zůstane.“

Plamen zamrkal a vtáhl do nozder vzduch. Vron zpozorněl. Tohle byla známka, že se mladý drak chystá udělat něco, co se vymykalo normálu.

„Když už je bratr tady, domluvili jsme se s matkou, že bychom si spolu s bratrem zaletěli na dračí festival do Poluty. Dráp je v létání machr, možná by mohl v tamějších závodech vyhrát nějakou z disciplín.“

„Plame, to snad nemyslíš vážně! Já chápu, proč chceš do Poluty, ale tohle není šťastný nápad.“

„Když jinak by mě tam matka nepustila...“

„Já vím, ale uvědom si, že Hanka tvého bratra těžce urazila!“

„Myslím, že už na to zapomněl,“ odpověděl nejistě Plamen, „a pak, nemusejí se tam přece vůbec potkat.“

„Chceš ji vidět, já vím, ale mám z toho mrazení v zádech,“ vzdychl Vron a otočil se, protože do jeskyně právě vstoupila Plamova matka.

„No vida, můj služebník se mi zase na chvíli vrátil. To je dobře. Mám pro tebe pár úkolů. Pojď hned se mnou.“

Vron následoval svou paní do její pracovny.

„Potřebuji doplnit pár safírů a opálů. Doletíš mi pro ně. Pak bych ráda poslala zprávu vedoucímu expedice. Doufám, že to všechno stihneš co nejdřív.“

„Má paní...“ oslovil ji opatrně Vron.

„Ano? Přeješ si něco?“

„Prý se Zuřivý dráp vrátil domů...“

„Ano, to je pravda. A co má být?“

„Měl bych prosbu, má paní. Pověz mu o tom, proč podporuješ Hanku na studiích.“

„Ty jsi se zbláznil, ne?!“ zasyčela dračice.

„Je to tvůj syn, pochopí to.“

„Nic takového nepřipadá v úvahu! A opovaž se mu něco naznačovat! Celá ta záležitost musí zůstat v naprosté tajnosti. Nikdo se to nesmí dozvědět. Rozumíš? Nikdo!!! Přísahej, že nikomu nic ani nenaznačíš!“

„Přísahám, má paní.“

„No proto.“

„Mám ale obavu o život té dívky. Není ještě tak zdatná, aby se sama ubránila. Má velkou kouzelnou sílu, ale v praxi... Dovol mi prosím aspoň, abych ji naučil magický most.“

„Džine, tobě přeskočilo! To je dračí kouzlo. Ona je člověk!“

„Ale něco dračího v sobě má. Myslím že by to zvládla.“

„O to tady přece nejde. Nikdo jiný než drak nemá právo se něco takového učit. Zakazuji ti jakoukoliv aktivitu v tomto směru. Zradila bych draky, kdybych to dovolila.“

„A pokud ji Dráp znovu napadne?“

„Budeš ji chránit jen do té míry, abys neublížil mému synovi. Zakazuji ti jakkoliv Drápovi ublížit.“

„A pokud ji Dráp zabije?“

Dračice se něj podívala s nevolí.

„Prostě to zařiď tak, aby ji nezabil. Moc dlouho trvalo, než jsme ji našli. Zuřivý plamen potřebuje, aby mu pomohla. Nechci o ni přijít. Postarej se o to, jsi snad kouzelný džin, ne?“

„Ano, má paní, pokusím se. Jen nevím, bude-li to v mých silách.“

„Už nechci slyšet žádné výmluvy. Pusť se do práce.“

Vron se uklonil a vydal se vyplnit to, co mu paní nařídila. Byl ale velmi znepokojen vývojem situace. Nepochyboval o tom, že Zuřivý dráp si velmi dobře pamatuje poslední setkání s Hankou a své ponížení, které tehdy musel překousnout. Tenhle Plamův bratr rozhodně nezapomínal a neodpouštěl. Jestli se v Polutě potká s Hankou, bude z toho malér. Vron neměl sebemenší představu, jak zařídit, aby k tomu nedošlo.


Děti zatím v útulku pilně máčely funě léčivým roztokem. Byla to namáhavá práce, než člověk namočil všechny části jejich těla. Fuňové sice chápali, že jim chtějí pomoci, ale to neznamenalo, že klidně stáli. Pokožka je svědila, takže se snažili podrbat o všechno, co bylo v jejich blízkosti, to znamená i o ty, kteří jim pomáhali. Zároveň se pokoušeli i o psychický kontakt a loudili o další podrbání. Než se všem podařilo napatlat celé postižené stádo, skoro jim nezbyly síly na ostatní zraněná či nemocná zvířata. Pak ještě všechny nakrmit a občas vyčistit klece. Po večeři většinou padli do postele a usnuli dřív než se stihli přikrýt.

Ráno je čekalo tvrdé probuzení v podobě Mojeranových vnuků. Převlečeni za šašky, na límcích a čepicích plno rolniček, vpadli do jejich pokoje jako velká voda, poskakovali jim po postelích a halekali nadšením, když se je Rafan s Hankou snažili chytit a vyhodit.

„On vás ten elán za chvilku opustí,“ vzdychl si Sváťa, když se hrabal unaveně z postele a protahoval tělo a bolavé končetiny. Hned po snídani dostali za úkol rozvést potravu pacientům v areálu. Když už byli skoro hotovi, potkali Sidi. Kývla na Hanku, aby nechala zbytek práce klukům a šla s ní.

Zastavily se před klecí slepého tleskavce.

„Poslední dobou jsme na něj skoro neměli čas. Už málem ani nechce chodit ven z klece,“ řekla Sidi a ukázala na apatického dravce.

„Ale dřív přece občas i uletěl. Vzpomínám si, že jste ho museli hledat,“ řekla Hanka.

„To ano, ale teď už to není pravda. Mám pocit, že to vzdal. Oblékni si tohle,“ řekla Sidi a podala Hance koženou vestu s vycpávkou na rameni a kapucou. Pak třikrát plácla do vycpávky. Musela to ještě dvakrát opakovat, než dravec nešikovně přeskočil z větve na ramenní vycpávku.

„Chtěla jsem tě poprosit,“ řekla Hance, „abys ho v tomto týdnu vzala párkrát na procházku. Mám špatné svědomí, že ho tak zanedbáváme. Je sice slepý, ale jinak mu nic není. Pokud to ale vzdá a nebude žrát, přijdeme o něj a to bych nerada.“

„Můžu ho vzít s sebou k fuňům?“ zeptala se dívka.

„Beze všeho. Nemyslím, že by ti uletěl. Ale pokud nebudeš mít tu koženou vestu na sobě, dej pozor, ať ti nezatne drápy do ramena. Dost to bolí.“

„Díky, dám si pozor.“

Hanka si došla pro kbelík s léčivým roztokem, usadila tleskavce na břevno ohrady a pustila se do práce jako všichni ostatní. Srst fuňů vypadala jako posypaná moukou. Plíseň na ní byla úporná a trvalo velice dlouho, než ji dokázali zlikvidovat. Než dva jedince vyléčili, tři další se nakazili. Bylo to deprimující. Sama plíseň sice zvířata přímo neohrožovala, ale při tom, jak se o všechno drbali, si rozdírali kůži do krve a na jejich zanícené boky nebyl právě příjemný pohled.

„Díky tomu, že jste přijeli, mohla jsem Gira poslat ke stádům, aby se pokusil najít zdroj nákazy,“ řekla jim Sidi, když u jídla diskutovali o tom, jak se s touhle epidemií vypořádat.

„A zdejší dva fuňové se také nakazili?“ zeptal se Rafan.

„Ne a to je na tom to divné. Přitom byli v neustálém kontaktu. Asi se to přenáší potravou nebo vodou, kterou tam pijí. Doufám, že to Giro objeví.“

„Objednal jsem další léčivý prášek,“ řekl pan Mojerana, „odpoledne ho pojedu vyzvednout. Mohli byste mi zatím pohlídat kluky?“

„Jasně,“ usmála se Hanka, „já na ně dohlédnu.“

Po obědě vzala Toma a Sama s sebou a šla čistit klece. Tom si na to vzal čepici s rolničkami, takže se ani nemusela moc ohlížet a po sluchu věděla, kde kluci jsou. Pomáhali jí nosit čistou slámu a bez řečí odváželi kolečko s odpadem. Vlastně jim to šlo báječně od ruky. Když byli hotovi s úklidem, vzala kluky ke kleci tleskavce. Natáhla si koženou vestu a kapuci a pozvala ptáka na vycpané rameno. Trochu jí zavadil při přistání o obličej, ale naštěstí to nebylo drápem. Pak si šli vyzvednout kýbl s roztokem, Hanka vzala z kuchyně pro ptáka pár odřezků masa a vyrazili k fuňům. Tam Hanka posadila tleskavce na ohradu, dala mu pár kousků masa a poslala Sama, aby přivedl prvního funě. Jak Tom poskakoval kolem nich, všimla si Hanka, že se za ním pták několikrát otočil. No jasně, slyší rolničky na jeho šaškovské čepici, uvědomila si. Pak svlékla vestu a se dala do práce. Jedním okem přitom hlídala i kluky. U nich člověk nikdy neví, co je napadne. Fuňové záhy zjistili, že tu jsou dvoje dětské ruce ochotné k drbání a Tom se Samem za chvíli nevěděli, kterého z nich podrbat dřív. Pak Hanka začala natírat fuňovi břicho a hlídat kýbl, aby ho neklidné zvíře nepřevrhlo. Když zvedla hlavu, uviděla oba malé kluky, jak sedí na hřbetě dalšího funě a vesele uhánějí podél ohrady.

„Tome, Same, zpátky!“ zařvala na ně, ale dost pochybovala, že by ji slyšeli. Vtom tleskavec roztáhl křídla a vznesl se do vzduchu. Letěl za funěm, který nesl malé jezdce. Ten se naštěstí otočil a zamířil s oběma kluky na hřbetě zase zpět směrem k Hance. Vtom tleskavec zaútočil na hlavu jezdců. Jeho nálet byl tak těsný, že Tomovi smetl z hlavy čepici.

Fuň zastavil před Hankou. Stáhla oba kluky dolů, každému vlepila pohlavek a pak si oblékla vestu. Šla hledat, kde skončil tleskavec. Seděl na zemi a drbal zobákem Tomovu čepici s rolničkami. Hanka popleskávala rukou o rameno, ale ptákovi se moc nechtělo. Pokusila se odkopnout čepici z jeho dosahu, ale tleskavec slyšel rolničky a vrhl se za zvukem. Znovu vítězně popadl čepici a pustil se do ní. Nakonec se Hance podařilo opatrně odtáhnout zbylé cáry a zabalit rolničky tak, aby necinkaly. Strčila je do kapsy a tentokrát už pták na její pokyn mávl několikrát křídly a naskočil na vycpávku ramena.

Kluky poslala pro další kýbl s roztokem a dravce opět posadila na břevno plotu. Začala přemýšlet o tom, co viděla a uvažovala, jestli by se tulík dokázal domluvit s funěm a slepým ptákem. Než Tom se Samem dovlekli další kýbl, došla k názoru, že by to stálo za pokus.

„Tak co, nezlobili tě moc?“ ptal se pan Mojerana Hanky u večeře. Kluci na ni zezadu mrkali a prosebně vrtěli hlavou.

„Ani ne. Spíš mi pomáhali,“ zašilhala na ně Hanka, „akorát jsme přišli o Tomovu rolničkovou čepici.“

„Zdá se, že ho to moc netrápí,“ konstatoval s úsměvem děda, „já ji tedy v žádném případě postrádat nebudu. Stejně s ní dělal jen neplechu.“

Po večeři se kluci usadili ke knížkám a Hanka se zastavila nad Rafanem: „Copak to čteš?“

„Učím se. Copak potřebuješ?“

„Ty se učíš o prázdninách?“ podivila se Hanka a málem zapomněla, proč přišla.

„Přece víš, že mi třídní nic nedaruje. Musím se na tu naši megeru Spanilou připravit, aby zase neříkala: Rafe, chlapče, ty ve svém věku bys měl jít spolužákům příkladem.“

Rafan ji napodobil tak dokonale, že se Sváťa s Hankou neubránili smíchu.

„Chci se jít chvíli projít ven a něco malého zkusit. Půjčil bys mi tulíka?“

„Malého? Venku?“ zbystřil pozornost Rafan.

„Neboj se, nic se mu nestane. Jen bych ráda věděla, zda by dokázal něco vysvětlit slepému tleskavci.“

„Aha,“ uklidnil se její kamarád a podal jí svého magického přítele.

Hanka pospíchala, aby všechno stihla, dokud je světlo. Jeden jutový pytel nacpala slámou, vzala provazy a zamířila k fuňům. Chystala se oslovit místní klisnu, ale fuňové byli tak zvědaví, že jich přiběhlo víc.

„Odpoledne tu na ohradě seděl slepý pták,“ začala vysvětlovat slovy a zároveň se pokoušela fuňům předat i obrazovou informaci v myšlenkách. Tulík jí seděl na rameni a pozorně celou situaci sledoval.

„Byl by někdo z vás tak laskav a ochoten k malé zkoušce? Upevním na sedlo tento pytel a uvážu k němu tři rolničky. Pták touží létat, ale nemá oči. Chtěla bych vyzkoušet, zda by dokázal přistát na sedle a nechal se odvézt domů.“

Tulík na Hančině rameni začal švitořit a fuňové dali hlavy dohromady. Pak Hanka ucítila jejich symboličtinu. Předali jí obraz dvou fuňů - na jednom jela dívka a na druhém pták.

„Tak to se mnou zkusíte? To je báječné,“ zaradovala se Hanka a oba funě, kteří k ní přistoupili, přátelsky podrbala. Vyvedla je z ohrady, osedlala a k jednomu sedlu pečlivě přivázala pytel s rolničkami. Zastavili se u klece s tleskavcem. Hanka sáhla pro koženou vestu a tulíka si raději vzala do ruky.

„Myslíš, že bys dokázal tady tomu ptákovi vysvětlit, co jsme pro něj vymysleli?“ obrátila se na tvorečka.

Tulík opět začal švitořit a Hance se zdálo, že tleskavec pozorně naslouchá. Když skončil, pozvala plesknutím dravce na své rameno. Poslechl okamžitě.

Vyjeli krokem kousek do stepi, kde už nebyly ani stromy ani keře. Nechala ptáka přestoupit na rukavici a vyhodila ho do vzduchu. Zároveň pobídla funě s rolničkami, aby vyrazil dopředu. Pták se vznesl a kroužil nad běžícím fuňem. Hanka je následovala, aby viděla, jak to dopadne. Po chvíli tleskavec zakroužil níž a nakonec bezpečně dosedl na pytel mezi rolničky. Zamířili zpět domů a Hanka spokojeně sledovala, že pták bez problémů zvládá jízdu v sedle, jen tu a tam vyrovnával balanc křídly. Doma dívka odměnila pamlsky všechny zúčastněné a šla vrátit tulíka Rafanovi.

„Tak co, jak vám šla konverzace?“ přivítal je.

„Když se zítra nebudeš povalovat u knihy, uvidíš sám,“ nechtěla Hanka nic prozradit, ale předpokládala, že tulík stejně všechno vyzvoní. Ale zmýlila se.

„Cože, ty mi taky nic neřekneš?“ začal se Rafan rozčilovat a tulík radostně vypískl, když vstal a začal ho honit. Nakonec se k jejich dovádění připojil i Sváťa s Hankou.

Další večer se kluci připojili k výletu do stepi. Tleskavec už nedočkavě čekal na svůj let. Díky rolničkám se bez problémů orientoval v prostoru a nakonec opět bezpečně přistál v sedle funě.

V pátek Hanku vyhledala Sidi: „Byla jsem u tleskavce, vypadá jako vyměněný. Co že tak pookřál? Co jsi s ním provedla?“

Hanka se šťastně usmála: „Podařil se mi takový malý experiment. Jestli chcete, tak sraz je po večeři u fuňů, něco vám ukážu.“

„Někam pojedeme?“

„Jenom kousek do stepi.“

„Tak dobře, budu se těšit,“ mrkla na ni Sidi, než vyrazila za svými zvířecími pacienty.

Večer to byla opravdu velká výprava. Přidali se i malí kluci a pan Mojerana.

Tleskavec je radostně vítal a čechral si brčka. Vyjeli do stepi a Hanka měla pocit, že i fuňové se celkem dobře baví. Zvolna následovali běžícího funě s rolničkami a pozorovali kroužícího ptáka. Každý den se odvažoval o kousek dál a výš. Pak se ozval zvláštní zvuk, něco jako silné tlesknutí, a dravec se objevil kousek nad funěm. Obratně dosedl na pytel se slámou. Hanka nechápala, jak to tleskavec dokázal.

Sidi se přiblížila k udivené dívce a vysekla jí poklonu z koňského hřbetu.

„To se ti opravdu povedlo, to je úžasné.“

„Ale takový manévr jako dnes ještě nikdy neudělal.“

„Takhle oni loví. Ještě jsem to zblízka neviděla ani já. Dokázala jsi malý zázrak. Báječný nápad.“

„On to vlastně nebyl tak úplně můj nápad, přivedli mě na to Tom se Samem. Taky dodali ty rolničky,“ smála se Hanka, když viděla, jak se kluci naparují, že mají zásluhu na něčem tak úspěšném.

V sobotu se vrátil Giro s dobrou zprávou. Našel ložisko plísně v soutěsce, kterou fuňové používali jako zkratku na pastviny. Zdálo se, že se situace obrací k dobrému. Teď už jen stačí vyčistit skály v soutěsce a doléčit nemocné jedince.

„No konečně,“ řekla s úlevou vyčerpaná Sidi a objala nositele zprávy.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: