Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Odpuštění

Než se nadáli, byly tu Vánoce. Vron navrhl své paní, aby jako dárek poslala Hance supervolonové prkno a Rafanovi příspěvek na opravu jeho efdvojky. Tentokrát však u dračice neuspěl.

„Ne, takhle by to nešlo. Moc je rozmazluješ. Mají všechno, na co si vzpomenou, a to není dobře. Jednou se budou muset postarat sami o sebe a je třeba, aby se naučili znát hodnotu peněz. Ani skuteční rodiče by jim nemohli dopřát všechno. Jsem ochotná hradit vše, co je důležité pro jejich vzdělání, ale ne to, co mají pro zábavu. Takže ti zakazuji dávat jim drahé dárky, rozumíš?“ peskovala Vrona Karmaneuduna.

„Rozumím,“ odpověděl zkroušeně.

„Chápu, že si to chceš u té malé vyžehlit, ale tenhle způsob by stejně nefungoval,“ domlouvala mu už vlídnějším tónem.

„Asi mám Hanku rád,“ řekl Vron.

„Na kouzelného džina vedeš dost zvláštní řeči,“ nahnula dračice hlavu, aby na něj lépe viděla, „pověz mi, jak jsi věděl, že té dívce můžeš složit vázací přísahu?“

„Jednou jsem potkal jednoho velmi starého kouzelného džina a ten mi to řekl.“

„A co ti ještě řekl?“

„Že pak moje bolest bude poloviční.“

„A proč jsi něco takového neudělal už dávno?“

„Pravil, že ta přísaha musí vycházet z hloubi mé duše. Pokud bych to udělal kvůli sobě, má bolest se zdvojnásobí. A pokud bych pak takovou osobu zradil, zdvojnásobí se na zbytek mé existence.“

„Zajímavé, to jsem nevěděla ani já, a že už jsem přečetla o tvém druhu snad vše, co bylo napsáno. Ještě ti dal nějakou dobrou radu?“

„Ano.“

„Co ti poradil?“

„Až budu opět zapuzen do své láhve, mám myslet na něco hezkého a příjem­ného. Pak má láhev neskončí hluboko v moři, ale někde na mělčině, kde mě někdo najde a vysvobodí z bolesti, kterou v láhvi cítíme velice intenzivně.“

„No vida. Opravdu zajímavé informace,“ usmála se dračice, „já tě ale ještě dlouho zapudit nehodlám. Doufám, že se ti u mě líbí.“

„Samozřejmě, má paní.“

„Dobrá. A abys neřekl, že na dětech šetřím, vezmi je do Dubovníku na Kouzelnou vánoční noc.“

„Ale to bude třikrát dražší, než by byla prkna.“

„To je věc principu, Vrone. Já nechci děti šidit, chci aby se naučily znát hodnoty. Vlastnictví věcí není to, co povznáší. Každý z nich musí sám objevit, co je pro něj důležité.“

„Splním tvoje přání, má paní, pokud se mi ještě podaří sehnat vstupenky.“

„Takovou maličkost jistě zvládneš. Dobře se bavte.“


Vstupenky se nakonec Vronovi sehnat podařilo jen díky Zachariášovi. Jako obchodník a hoteliér měl známé prakticky všude.

Když se tam děti chystaly s Vronem vyrazit, přinesl jim Zachariáš svůj dárek. Nechápavě zíraly na papírové brýle s barevnými sklíčky.

„Kouzelná noc je plná lásky a magie. Někdy člověk zatouží po kousku pravdy. Až toho na vás bude moc a začnete milovat i mořské příšery, tak si je nasaďte, ať se z té lásky nepoblázníte. Taky jsem slyšel, že se tam toulají zloději, kteří využívají té atmosféry, aby vás okradli. Tak bacha na realitu. Ale jinak si to užijte, je to opravdu jedinečný zážitek a stojí za to. Taky jsem tam jednou byl.“

I děti měly dárek pro Zachariáše. Dostal svůj oblíbený tabák do dýmky a od Rafana malý kožený váček. Když ho zvědavě trpaslík otevřel, našel v něm chumel vlasů a chlupů. Tázavě pozdvihl obočí a chlapec začal omluvně vysvětlovat.

„To, co je vevnitř, pro tebe přichystal Plavík,“ řekl a tulík na jeho rameni se napřímil a mrsknul ocáskem, „a mám ti vyřídit, že ti to přinese štěstí a oblibu u lidí, se kterými jako obchodník jednáš.“

Zachariáš zatáhl pytlík šňůrkou a podezřívavě si Rafana změřil: „Opravdu mi vzkazuje přesně tohle? Nevymyslel sis to?“

Tulík napřímil a naježil ocásek a pak prohlásil: „Ty nosit, ty štěstí. Dárek pro tebe. Šachy moc krásná, Plavík velká radost.“

„Aha,“ řekl Rafan, „málem bych zapomněl vyřídit, jak moc se můj tulík raduje z tvého dárku. Šachy ho pořád baví a během vyučování už skoro nevyrušuje. Moc ti za ně děkujeme oba dva.“

„To jsem rád, že jsem se trefil do jeho vkusu,“ usmál se Zachariáš, „no a ten jeho dárek zkusím nosit. Uvidíme. Díky a šťastnou cestu.“

Na oslavu vyrazili vlastně hned po obědě. Nejdřív se šli projít městem, kde ochutnávali opečené klobásky, uzené ryby, sladké kořeněné nápoje, které hřejí i s hrnkem do rukou, povozili se na kolotoči a sledovali malíře, který tu vytvářel portréty na zakázku. Když už všude začalo být příliš mnoho lidí, odvedl je Vron do přístavu, kde na ně čekala velká pramice se zvláštním zařízením uprostřed lodi. Vrtalo jim hlavou, k čemu asi slouží. V přístavu to vypadalo, že tam stojí velká bedna, ale na moři náhle zmizely její stěny a stal se z ní bar a stolek s občerstve­ním. Moře bylo klidné a všude kolem se kolébalo mnoho podobných lodí. Všude zněly vánoční písně, které člověka vezmou za srdce a na obloze se místo mraků honily hvězdy a vytvářely zlaté a stříbřité obrazce. Jako déšť potom klesaly na hladinu, tříštily se a zasypávaly přítomné. Hanka pocítila zvláštní klid. Všechna její trápení zmizela jako mávnutím kouzelného proutku a ona cítila, jak je šťastná a jak prožívá nejhezčí období svého života. Přála si, aby tahle noc nikdy neskončila. Rafan jí podal skleničku s barevným koktejlem a brčkem se zlatým třepením, Sváťa vyjídal zásobárnu sladkostí v lodi a Vron zamlkle sledoval okolí. Přisedla si k němu.

„Mám tě ráda, Vrone,“ řekla tiše.

„Možná je čas si navléknout Zachariášovy brýle,“ řekl jí vlídně džin.

„Cítím se báječně, proč si to kazit?“

Zamávala lidem z okolních lodí a skoro se zalykala štěstím. Už nikdy se nechci vrátit do reality, tady je tak krásně, žádné starosti, žádné trápení, jen pohoda a radost. Postavila se, aby lépe viděla na ostatní loďky. Ti všichni jsou naši přátelé, pomyslela si a měla pocit, že může létat. Ještě že ji Vronova ruka zastavila těsně před tím, než vypadla do vody. Ohlédla se na kluky a s překvapením si všimla, že si nasadili brýle. Proboha proč? Naprosto nechápala, proč si něčím takovým kazí dnešní noc.

„Zmizte,“ řekl Vron někomu ve vedlejší pramici. Hanka nechápala, jak může být k někomu tak zlý.

„Raději si to nasaď,“ řekl Sváťa a podal jí třetí brýle.

Poslechla ho a skoro ji zmrazil chlad prosincové noci. Na lodi vedle nich seděli chlapi v kloboucích a nebylo jim vidět do obličeje. Naštěstí už se vzdalovali.

„Je tu zima, nepojedeme domů?“ roztřásla se chladem.

„Ještě chvilku vydrž,“ řekl Vron a přehodil jí přes ramena teplou deku, „za chvíli přijde požehnání pro nový rok.“

Znovu se posadili a Sváťa Hance nabídl kus čokolády. Pomyslela si, že tu museli mít opravdu velkou zásobu, když ještě něco po takové době zbylo. Vzala si kousek a prohlížela si oblohu v brýlích. Bez magie vypadaly ohňostrojové efekty nějak chudě. Ohlédla se po Vronovi a s úžasem si uvědomila, že mu odpustila jeho minulost. Byla to úleva. I v brýlích ho teď vnímala jako přítele, kterému chce důvěřovat.

„Pořád tě mám ráda,“ řekla mu a Vron se překvapeně otočil. Asi to i v brýlích byla kouzelná noc, protože ji zalilo z jeho pohledu neuvěřitelné teplo. V té chvíli se na obloze objevila oranžová záře, která po chvíli zjasněla na žlutou a uprostřed té záře se objevil muž v plášti a rozhodil kolem sebe bílé světelné vločky, které jako sníh klesaly na oslavence uprostřed moře. Při dotyku mizely, ale zanechávaly kolem sebe pocit čistoty a nového začátku.

„To je nádhera,“ řekla Hanka a vztáhla ruce, aby se jich dotklo co nejvíce vloček.

„Kdo je to?“ zeptal se Rafan.

„To jeden z Bdělých a jeho požehnání,“ odpověděl Vron a zachytil na dlaň jednu z posledních vloček.

Teď už loďky postupně zamířily zpět do přístavu.

„Není kam spěchat,“ řekl Vron, „u brány bude fronta a tady teď bude příjemně. Můžete si sundat brýle, magie už doznívá a zloději šli spát.“

Poslechli ho a schoulili se pod deku k sobě, aby jim nebylo chladno. Kolem nich se vyprázdnila hladina a teď se v ní mihotal odraz opravdových hvězd.

„Teď je ta opravdová kouzelná noc,“ zašeptal Sváťa a natáhl ruku, jako kdyby chtěl chytit hvězdu, „přál bych si, abychom už vždycky patřili do jedné rodiny.“

„...a aby do ní patřili i Vron a Plam,“ natáhla ruku i Hanka.

„...a Plavík a Andy,“ zašeptal skoro neznatelně Rafan, ale Hanka ho přesto slyšela.

„Tak pojďte, je čas se vrátit,“ řekl Vron, když se dotkli mola. Ve veřejné bráně už byl klid, takže se domů dostali rychle a bez problémů.

„Vrone, poraď nám,“ požádal ráno Sváťa kouzelného džina, „jak to máme udělat, aby se nám podařilo procházet nechráněnou bránou. Zatím s Hankou nemáme ani prvních deset bodů a potřebujeme jich padesát.“

Džin chvíli přemýšlel: „To je těžké. Já procházím a ani si neuvědomuji, co při tom dělám.“

„Řekli nám, že musíme udržet ochranné pole kolem každého kousíčku svého těla po celou dobu přenosu.“

„Ochranné pole, říkáš?“

„Takhle nějak to říkal profesor.“

„Jak bych to tak vysvětlil?“ spekuloval Vron a Hanka si přisedla blíž, aby nepřišla o žádné slovíčko.

„Asi takhle... Představte si veliký sud s barvou, do kterého se ponoříte a když vylezete, máte celý povrch těla obarvený. Dokážete si to představit?“

„Úplně jasně! Jsem celá mokrá, ulepená a není mi jasné, jak to pak dostanu pryč z vlasů,“ přikývla Hanka.

„Přesně, to je ono. Ztotožni si magii a barvu a ten pocit, že jsi celá mokrá a ulepená od magie, si zafixuj na dobu přenosu,“ přikyvoval džin.

„Takovou dobu to už trénujeme,“ vzdychla Hanka, „myslela jsem, že to bude snazší.“

„Kéž by to tak fungovalo,“ modlil se Sváťa, „už jsem začal přemýšlet o tom, že se na to vykašlu.“

„Až na to přijdeš,“ uklidňoval ho Vron, „doženeš všechny body raz dva.“

Hned po Vánocích si Hanka se Sváťou vyzkoušeli u brány Vronovu radu. Sice je trochu rušilo, když se na ně přišel podívat profesor Jasanov, ale za chvilku ho přestali vnímat a oba získali tři další body.

„Výborně,“ pochválil je učitel, „zdá se, že jste konečně přišli, jak na to. Jen tak dál.“

V kroužku supervolonu pilně trénovali druhou sestavu. Do poloviny února už moc týdnů nezbývalo. Copak ostatní, ti cvičili jen obvyklé záležitosti, jako otočky, obraty a souhru, ale sólisté to měli tentokrát těžší. Hanka s Rafanem museli natrénovat kromě salt i výměnu prkna a René s Patrikem nacvičovali zápas s dlouhými holemi. Některé obraty sice ještě nezvládali úplně perfektně, ale celkově byli velmi dobří, to musela Hanka uznat, i když je nesnášela.

Už se velice těšila do Poluty a často si o tom s Plamem povídala. Měli pocit, že už se s drakem neviděli celé věky. Když už jednou vyzkoušeli, jak příjemné je být spolu, těžko se smiřovali s tím, že to teď není možné.

„Mluvíš velmi dobře,“ chválil Plam Hančinu drakonštinu.

„To je tím častým tréninkem. Nejdřív si povídám s tebou a pak musím ještě všechno opakovat Rafovi. Už na to skoro ani nemusím myslet. Jen když hledám nějaký výraz.“

„Už se těším, až si spolu pohovoříme přímo. Jsem zvědavý na tvůj přízvuk.“

„Taky se těším. Už nám to cvičení na prkně docela jde. Přijdeš se podívat?“

„Bude-li to jen trochu možné, tak určitě. A co ve škole?“

„Od té doby, co se učíme všichni společně, je to fajn. Kluci mi moc pomáhají. A je při tom i zábava.“

„A co brána? Osvědčila se Vronova rada?“ byl zvědavý drak.

„Je to úplně super. Už jsme se Sváťou zvládli i průchod se zavazadly. Příště se pokusíme projít s netopýrem.“

„Jsem zvědav, jak vám to půjde.“

„No, taky jsem na to zvědavá,“ připustila Hanka jistou obavu.

„Dozvěděl jsem se, že Vron se nám snažil překazit výlet na dračí festival,“ nadhodil Plam opatrně, aby tou informací Hanku nerozčílil.

„Cože?!“ nechtěla uvěřit.

„Prosil matku, aby nám ho zakázala.“

„Ty si ze mě děláš legraci,“ stále ještě nechtěla uznat pravdivost tvrzení.

„Myslím, že se bojí, aby ses tam nesetkala s Drápem.“

„No, toho se bojím taky,“ připustila Hanka, „ale přece kvůli tomu nezůstanu doma!“

„Já jen, aby sis dala na Vrona pozor, kdyby tě náhodou chtěl zapomenout vzít s sebou.“

„Bez obav. Jsem odhodlaná tam jet, i kdyby se potkala bouřka s hurikánem.“

Jako kdyby Hanka svým výrokem přivolala špatné počasí. Uhodily takové mrazy, že zamrzla celá řeka a dokonce i trénink supervolonového kroužku několikrát odpadl. Párkrát byli bruslit, ale to jim moc nešlo, takže toho zase rychle nechali. Pak napadl sníh a mrazy se trochu zmírnily. Ferinová je při cvičení honila tak, že jim ani nestihla být zima.

Termín dračího festivalu se blížil. Škola jim nechala ušít ještě jedny kostýmy na nové vystoupení.

Poslední týden chodila Hanka s Rafanem na louku skoro denně, aby dohnali to, co v mrazech nemohli nacvičit. Obecenstvo jim většinou dělal Sváťa a Anděla.

Pak přišel Hance dopis od Pauly. Psala, že se pokusí v úterý dorazit do Santareny a doufá, že na ni Hanka bude čekat, když teď má prázdniny. Co to tu Paulu tak najednou uprostřed zimy napadlo, divila se Hanka. Nejdřív by přece musela lodí do Dubovníku a v tom případě už by byla několik dní na cestě. Proč by ale dopis posílala až takhle pozdě? Pořád o tom přemýšlela. Něco jí tady nesedělo. Nakonec tu byl pátek a poslední rozloučení se školou před zimními prázdninami.

Doma ukázala dopis od Pauly Vronovi.

„Hm, to si ta tvoje kamarádka moc šťastný termín pro návštěvu nevybrala, že? Co budeš dělat?“

„Nevím. První vystoupení máme až v pátek, teoreticky bych na ni počkat mohla,“ uvažovala nahlas.

„Zůstanu tady a pak tě do Poluty včas dovezu,“ nabídl se Vron.

Hanka se na něj nerozhodně podívala a když ho přistihla, jak uhnul očima, konečně jí svitlo. Plamen měl pravdu, když mě varoval, pomyslela si. Tohle je finta, jak mě zdržet tady. Tak to tedy ne!

„Ale zase by mi chyběl společný nácvik. Pošleme Paule naproti Zachariáše, ona určitě pochopí, že tenhle výlet nemohu zmeškat. Pojedu s vámi v pondělí,“ rozhodla Hanka a džin to nekomentoval.

Když o víkendu balili zavazadla na festival a připravovali si věci, přinesl jim Zachariáš dopis. Hance zatrnulo. Že by další nátlak, aby zůstala doma?

„Kdopak nám to píše,“ chopil se papíru Sváťa.

„A hele, Dan Ferelli, to je překvapení. Zve nás, abychom u nich dva týdny bydleli, že nám ukáže všechny zajímavosti Poluty a uvidíme to nejhezčí, co dračí festival nabízí. Nemáme prý si dělat žádné finanční starosti, protože všechno, co budeme potřebovat, nám zajistí. To je paráda, ne?“

„Ale my už přece máme objednaný hotel...“

„Není problém ho zrušit, pokud chcete přijmout tohle pozvání,“ řekl Vron.

„Jasně, že ho chceme přijmout,“ rozhodl nadšeně za všechny Sváťa a Rafan jen bezmocně pokrčil rameny.

Vron odešel potvrdit jejich příjezd a děti pokračovaly v přípravách.

„Ty si s sebou bereš to porouchané prkno,“ divil se Sváťa, když viděl, co všechno si kamarád balí.

„Půjčil jsem si u Zachariáše dva tisíce tolejrů na jeho opravu. Tvrdí, že v Polutě mi ho opraví dobře, rychle a za přijatelnou cenu. Budu to pak muset splácet z toho, co vydělám o prázdninách.“

„Hm, to zní rozumně. Ale vydělat tolik peněz asi nebude jednoduché.“

„To ne, ale snad to zvládnu.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: