Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Konflikt

Toho dne odpoledne Patrik zaklapl skleněnou magickou destičku, která mu sloužila ke spojení s otcem, a zašklebil se na Reného: „Prý už nemá cenu, aby se za námi trmácel. Doufá, že ty zbylé tři dny si bez něj určitě poradíme sami.“

„Super, to znamená, že si můžeme dělat, co chceme. Nikdo nás nebude napomínat ani buzerovat.“

„Co podnikneme?“

„Vyděláme si svých dvacet tisíc.“

„Ty myslíš tamto?“

„Jasně. Co jiného?“

„Nestačil by zelený?“

„Sám dobře víš, že ne.“

„Já nevím... až tak moc ty peníze nepotřebuju,“ podíval se nejistě Patrik na bratra.

„Neblázni. Hurikána už máš přece skoro zpracovaného.“

„No jo, ale něco jiného je balamutit hloupého malého draka a něco jiného je udělat z něj cíl experimentu.“

„Slíbili jsme, že to zkusíme.“

„To nestihneme, večer máme vystoupení.“

„Tak přestaň vymýšlet výmluvy a jdeme na to!“

Dorazili na známou paseku nedaleko dračího městečka a Patrik symboličtinou zavolal Hurikána. Přiletěl téměř ihned.

„Máš?“ zeptal se hned.

„Mám,“ odpověděl Patrik a podal mladému drakovi lahvičku s opepřeným olejem.

Dráček si obsah vylil na jazyk a spolkl.

„Ovšem bez aktivátoru to bude fungovat jen pomalu,“ řekl René.

„Jaký aktivátor?“ zamrkal Hurikán zvědavě.

„No, pokud se injekcí přidá tahle látka k růstovému oleji, budeš růst a sílit mnohem rychleji,“ vysvětloval Patrik.

„A máš tu látku?“ vyzvídal drak.

„Mám. Ale obávám se, zda to zvládneš. Je to trochu silné a způsobuje to na nějakou dobu určitou malátnost. Myslíš, že bys to vydržel?“

„Jasně. Já vydržím všechno. Potřebuji vyrůst co nejrychleji.“

René nezaváhal a vbodl látku drakovi pod kůži. Chvíli čekali, jak to na Hurikána zapůsobí. Drak začal rychleji mrkat, jako by se mu zamlžoval zrak, několikrát přešlápl, podklesly mu nohy a lehl si.

„Ale strýc říkal, že by mu to nemělo nijak vážně ublížit,“ zašeptal nejistě Patrik.

„To sice říkal, ale dokud se to nevyzkouší v praxi, nikdo to nemůže tvrdit na sto procent,“ pokrčil rameny René.

„Neměli bychom...?“ mrkl Patrik k ústupové cestě.

„Ještě chvilku vydrž. Podívej, už se probírá,“ zastavil ho René.

„Hurikáne, jsi v pořádku?“

„V pořádku,“ kývl drak.

„Můžeš chodit?“

„Chodit,“ znovu kývl a přistoupil k Patrikovi.

„Můžeme ti vylézt na záda?“ zeptal se René.

„Na záda,“ kývl drak.

René se vyšplhal Hurikánovi na hřbet a kývl na Patrika, aby ho následoval.

„Příliš riskujeme a už bychom se měli vrátit,“ protestoval Patrik, ale vylezl za bratrem.

„A jak se cítíš teď? Dokázal bys létat?“

„Létat,“ přikývl drak a vznesl se do vzduchu.

„Doneseš nás ke stadionu?“ křičel René, aby přehlušil hluk letu.

„To je paráda,“ proměnil se Patrikův strach v nadšení.

Zatím už se ale v dračím táboře začala Jitřenka shánět po svém bratrovi, protože byl nejvyšší čas vyrazit na místo, kde se budou vyhlašovat vítězové dnešního rychlostního závodu. Po chvíli už kromě Vzduchoplavce, kterého stále bolely zuby, hledali Hurikána všichni. Nakonec Jitřenka sáhla po magii.

„Letí, letí tímhle směrem,“ řekla Drápovi, který byl nejblíže, a vyrazila do vzduchu. Dráp za ní letěl v těsném závěsu. Plamen trochu zaostával, ale ne o moc. Stále je měl v dohledu. Nechápal, co se mohlo stát. Hurikán byl sice zvědavý a neposlušný, pořád se někde toulal, ale tohle bylo trochu moc i na něj.

Letěli směrem ke stadionu. Najednou Dráp a Jitřenka začali kroužit a klesat k zemi vedle stadionu. Plamen zahlédl, jak tlačí k zemi letícího Hurikána. Co to má proboha na zádech? Nejsou to lidé? Zmocnilo se ho neblahé tušení, že půjde do tuhého. Dosedl na zem hned vedle Jitřenky. Dračice vypadala zmateně.

„Hurikáne, co si myslíš, že děláš?“

„Děláš,“ opakoval dráček jako ozvěna.

„Podívej se na mě, posloucháš mě vůbec?“

„Vůbec.“

Dráp zatím držel v šachu dva chlapce. Když se pokusili utéct, šlehl po nich ohnivým plivancem a popálil jim nohy. Oba se zastavili a neodvažovali se pohnout.

„Co se to s tebou stalo?“

„Stalo.“

„Co jste s ním provedli?“ zahřímal rozzuřený drak na znehybněné kluky.

„To nic, za chvíli ho to přejde,“ pokusil se rozechvělým hlasem uklidnit draka René.

„Zneuctili jste jedince našeho rodu, ohrozili jeho zdravý rozum a za to vás čeká trest. Trest smrti,“ zaduněl ortel, vyřčený Zuřivým drápem.

„Nemůžeš je zabít, jsou to jen děti,“ namítl Plamen, ale měl pocit, že ho bratr nevnímá.

To je ale malér, pomyslel si. Co teď?

Zavolal Vrona: „Zuřivý dráp chce zabít dvě děti. Mám pocit, že jednoho znám ze santarenské školy. Vypadá to zle, přijď prosím.“

„Počkej ještě, Drápe, potřebuji zjistit, co Hurikánovi dali,“ zabrzdila ho Jitřenka.

Kde je proboha ten Vron, nemohl se dočkat přítomnosti kouzelného džina Plam. Pokusil se ještě zkontaktovat Hanku, ale ta ho odmítla, že momentálně nemá čas.

Vron se ale nezdržoval nadarmo. Okamžitě našel profesorku Ferinovou a nastínil, o co jde. Pak poslal Sváťu a jeho kamaráda Ferelliho za dětmi, které se připravovaly na vystoupení. Odtáhl učitelku na ochoz a prvního zeleného draka požádal, aby okamžitě poslal někoho vlivného pod stadion, jinak že dojde k mezidruhovému konfliktu. Pak mávl rukou, vytvořil bránu a spolu s profesorkou prošel na místo pod stadionem. Draci stáli nedaleko. Oba se tam okamžitě rozběhli. Vron přistoupil k Jitřence, aby zjistil, co může udělat pro Hurikána, a Ferinová spěchala, aby oslovila draka, ohrožujícího kluky.

„Je nepřípustné, abyste ublížili lidským dětem,“ postavila se profesorka přímo před Zuřivého drápa a její drakonština zněla téměř úderně.

„On nám popálil nohy, paní profesorko,“ tiše zezadu žaloval Patrik, ale nevypadalo to, že by si ho učitelka chtěla všimnout. Dál neohroženě stála před obrovským drakem a hleděla na něj.

„Pokud jsou to mláďata, kdo je za ně odpovědný?“ zasyčel drak.

„Já odpovídám zde v Polutě za jejich životy.“

„Pak ty, ženo, po právu zemřeš místo nich. Odsuzuji tě k smrti.“

To už ale vedle nich přistával zelený drak, který svou velikostí zastínil všechny černé draky.

„Tady nejsi na svém území, abys mohl vynášet rozsudek. Pokud to uděláš, bude to v Polutě považováno za vraždu,“ zahřímal nově příchozí a tím, že začal drakovi tykat, zdůraznil své vyšší postavení.

„Oni ohrozili mládě našeho druhu a za to je u nás jediným trestem smrt. Nesnažte se do toho plést!“

„Jsem předsedou dračí rady, která pořádá tento festival. Ale ani já tu nejsem na svém území. Tohle je město lidí a platí tu jejich zákony. Vlastně jsi jejich host a chystáš se popravit jejich děti.“

„Zástupce těch dětí,“ upřesnil Dráp, ale zelený jen mávl tlapou.

„Kde to jsem? Co se tu děje, Jitřenko?“ ozval se slabý drakonský hlas a všichni se jako na povel otočili k Hurikánovi, od kterého právě odstoupil Vron.

„Bratříčku, jsi v pořádku?“ naklonila se k němu starostlivě dračice.

„Ano, ale nevím, jak jsem se tu ocitl,“ odpověděl Hurikán a zmateně se rozhlížel po přítomných.

„Na co si pamatuješ?“

„Byl jsem na kraji dračího městečka, potkal jsem dva malé lidi, kteří mluvili drakonsky a dali mi něco, abych rychleji rostl. A pak už nevím, co bylo dál.“

„Vidím, že mládě vašeho druhu žádné vážné poškození neutrpělo,“ naklonil se blíž zelený.

„Je to černý drak a byl zneuctěn! Proti jeho vůli se vozili na jeho hřbetě! To nelze prominout!“ rozčiloval se Zuřivý dráp a nehodlal ustoupit.

„Vy jste zákonná zástupkyně poškozeného?“ otočil se zelený drak zdvořile k Jitřence. „Přejete si vznést oficiální obvinění?“

Jitřenka se bezradně ohlédla na Drápa, který zuřivě přikyvoval.

„Ano,“ řekla poněkud nejistě.

„Dobrá,“ kývl zelený drak, „v tom případě se dostavíte v neděli ráno na dračí závodiště, kde se sejde mezidruhová soudní porota, která v tomto případě vynese konečný verdikt. Souhlasíte s tímto postupem a podřídíte se rozhodnutí poroty?“

Během řeči se zelený drak nasunul mezi dračici a Zuřivého drápa tak, aby na něj neviděla, a čekal na její odpověď.

Jitřenka se podívala na svého bratra, který už vypadal zcela v pořádku a přikývla: „Ano.“

Drak se otočil k profesorce Ferinové a sehnul hlavu na její úroveň: „Vaši svěřenci ohrozili zdraví a osobnost zde přítomného mladého draka. Jste ochotna podrobit se rozhodnutí mezidruhové soudní poroty, která tento incident vyšetří?“

„Ano. Ale chtěla bych ještě na něco upozornit.“

„Tak prosím,“ dal jí slovo zelený drak.

„Nejen dračí mládě bylo poškozeno na svém zdraví a osobnosti. Moji svěřenci byli zde přítomným drakem popáleni a jejich léčení bude trvat několik dní.“

„Také si přejete vznést obvinění?“

„Ne. Přikláním se k názoru, že pochybili a do této situace se dostali vlastním zaviněním. Přesto bych uvítala, kdyby se na to pohlíželo tak, že už vlastně za svou chybu byli zde přítomným drakem potrestáni.“

„Vezmeme váš názor v úvahu,“ souhlasil zelený drak, „takže v neděli ráno se na závodiště k výslechu dostaví oba obvinění se svou zástupkyní, dále poškozený se zástupkyní, zde přítomný drak přijde jako svědek a jako druhý svědek bude vyslechnut i kouzelný džin. V mezidruhové porotě zasedne černý drak, který tu není přítomen a se kterým prosím do té doby o případu nemluvte. Dále bude v porotě jeden zelený a jeden červený drak a za lidi předpokládám přítomnost starosty města.“

„Nechceme v radě růžového draka, kterému tak trapně říkáte červený,“ protestoval rozezleně Dráp, ale zelený se k němu znechuceně otočil zády.

Plamen ucítil dotyk na rameni. Vedle něj stáli s Hankou oba kluci a jejich kamarád. Byl tak soustředěný na scénu před sebou, že si ani nevšiml, kdy dorazili.

„Ferinová je fakt dobrá,“ řekla uznale Hanka a pak se otočila na Plama. „Co vlastně kluci provedli?“

„Omámili Hurikána a svezli se na něm,“ odpověděl drak Hance, ale jen tiše v myšlenkách. Jenže Zuřivý dráp, jako kdyby měl radar, upřel oči přímo na ně. Ačkoliv se v tu chvíli před ni postavil Vron, byla si Hanka jistá, že ji Dráp viděl a poznal.

„Okamžitě odtud zmizte,“ rozkázal jí psychicky Vron a dodal, „to byl hodně hloupý nápad sem chodit!“

Zuřivý dráp pomalu obešel zeleného draka a zasyčel mu přímo do očí: „Jistě chápete, že teď o vaše přihlouplé vyhlašování vítězů nemáme zájem, strčte si ty své pocty vy víte kam!“

Pak kývl na svého bratra a Jitřenku a všichni černí draci se vznesli a zamířili k dračímu městečku.

Ferinová mezitím prohlédla své svěřence a usoudila, že jejich zranění není tak hrozné, jak vypadalo. Pak se otočila k velkému drakovi.

„Ještě jednou se omlouvám, moc mě celá ta situace, kterou zapříčinili mí svěřenci, mrzí. Je velká škoda, že byla narušena atmosféra festivalu, když se letos tak povedl.“

„I nám je líto, že to černí draci vyhodnotili jako nepřátelský akt a že to musíme předložit porotě. Doufám, že se vaši chlapci brzo uzdraví.“

„Děkuji. Myslím, že budou za pár dní v pořádku.“

Pak její úsměv vyhasl, když se podívala po provinilcích, kteří se vytrvale dívali do země, aby učitelce nemuseli pohlédnout do rozhněvané tváře. Zelený drak se vznesl a dosedl na ochoz, kde už na něj čekali další draci a pořadatelé, zvědaví na to, co se tam dole semlelo.

„Máš v pořádku uši?“ ozvala se zlostná otázka, která Hanku přiměla se otočit.

Vron držel Sváťu za košili pod krkem a nedíval se právě vlídně.

„Neříkal jsem, abyste všichni počkali v hledišti?! Neřekl jsem to snad dost jasně?! Z čeho jsi usoudil, že vaše přítomnost zde bude někomu k užitku?!“

„Já... já... my...“ nemohl chlapec najít slova, kterými by se na Vronovo rozčilení dalo odpovědět.

„Celou dobu jsem vyvíjel maximální úsilí, aby Dráp o Hančině přítomnosti na festivalu pokud možno nic netušil, a ty to úplně zbytečně v jednom okamžiku zmaříš. Uvědomuješ si, že ohrožuješ její život?“

„Neuvědomil jsem si...“ pípl Sváťa a oddychl si, když ho Vron konečně pustil. Také Dan Ferelli se jen opatrně krčil za Rafanem a bál se, aby i na něj náhodou nedošlo a neschytal svůj díl za to, že všechny kamarády dovedl až sem.

Díky Vronovi si jejich přítomnosti všimla i profesorka Ferinová. Počkala, až dostanou vynadáno, a pak na ně kývla.

„Doprovoďte Patrika a Reného na ošetřovnu. Najdete ji hned vlevo za vchodem. Já teď musím za ostatními dětmi, aby neměly obavy, co se stalo.“

Pod dozorem Vrona se přesunuli k ošetřovně, kde si kluky zatím nechali, a pak se vydali nahoru do hlediště. K ostatním dorazili právě ve chvíli, kdy jeden z pořadatelů Ferinové gratuloval k tak šikovné skupině dětí a vyjádřil své uznání za to, jak jejich číslo v problematické chvilce zachránilo situaci. Profesorka po příchozích loupla očima, ale na pořadatele se usmála a vyjádřila polichocení nad jeho uznáním.

„Jako dík jsme se rozhodli vaši skupinu supervolonistů zařadit do čela slavnostního průvodu, který se vždy koná na závěr festivalu v neděli odpoledne. Doufám, že i vy se osobně připojíte ke svým svěřencům a společně s nimi se symbolicky rozloučíte s účastníky festivalu.“

„Bude nám ctí,“ uklonila se Ferinová a usměvavý pořadatel odklusal někam dál.

„No,“ podívala se učitelka na příchozí, „za prvé bych vás měla pochválit, za druhé bych vám měla vynadat. Víte co? Smažeme oboje a budeme tento festival považovat za úspěšné vyvrcholení toho, co jsme tenhle školní rok dokázali. Pozvání do čela slavnostního průvodu je tu velkou poctou a můžete to považovat za pomyslnou zlatou medaili za vaše vystoupení.“

„Jak jsou na tom kluci?“ zeptala se nesměle Anděla, která už od profesorky vyslechla, co se přihodilo.

„Máme si je na ošetřovně vyzvednout, až půjdeme po skončení programu domů,“ řekl Rafan a posadil Anděle na rameno tulíka.

Všichni se znovu usadili do hlediště, aby sledovali zbytek programu. Vyhlašování vítězů proběhlo jen jako vsuvka mezi čísly, protože tu měli jen zeleného draka, který obsadil třetí místo. Černé draky konferenciér omluvil, že měli starosti se svým nejmladším členem a nemohli se dostavit.

Po závěrečném ohňostroji a defilé vyrazili k ošetřovně, aby tu vyzvedli Patrika a Reného. Oba kluci na všechny otázky krčili rameny. Sice ještě trochu kulhali a měli poněkud ohořelé boty a kalhoty, mezi nimiž prosvítal obvaz, ale jinak už odešli po svých bez připomínek. Profesorka jim nařídila, aby se až do zasedání poroty nehnuli z domova a aby o celé věci informovali své rodiče. Anděla vrátila Rafanovi tulíka a smutně se připojila ke svým bratrům.

Ani Hance nebylo moc do řeči a cestou domů přemýšlela, jak to asi v neděli dopadne.

Ráno při snídani Dan oznámil, že u sobotního oběda jich bude o dva víc, že je navštíví bratr, který Dana o prázdninách doprovázel na Ostrov volby, a přijde i jejich otec, aby je konečně poznal osobně.

„Tak se nikde netoulejte a přijďte na oběd včas, otec si potrpí na přesnost,“ dodal na závěr.

„Máme se i svátečně obléknout?“ zeptal se nerozhodně Rafan.

„Není třeba,“ zasmál se Dan a hned je uklidnil, „tohle je přátelské posezení a ne nic oficiálního. Otec taky dává přednost pohodlnému oblečení před seriózním vzhledem. Nedělejte si s tím starosti.“

Stejně si starosti dělali, i když ne ani tak kvůli oblečení, jako spíš kvůli tomu, zda takovému bohatému a úspěšnému muži nebudou připadat poněkud hloupí a nudní. Proto je velice příjemně překvapilo, že do jejich věže dorazil štíhlý plešatý pán v kostkované košili a s veselou jiskrou v očích se představil jako Danův tatínek.

Chvilku po něm přiběhl i Danův starší bratr. Se všemi se srdečně pozdravil, ale pak se omluvil, že na něj čeká jeden důležitý zákazník a zase zmizel.

Oběd byl jako vždy vynikající a povídání o supervolonu prolomilo ledy ostychu. Pan Ferelli byl velký fanoušek tohoto sportu a dokonce vyšlo najevo, že i Dan už vyhrál ve své věkové kategorii několik závodů. Jen jeho bratr byl spíš obchodník než sportovec. V příjemné pohodě dojedli oběd a pan Ferelli je pozval do zkušební haly, kde se testují nové výrobky.

Byla to obrovská krytá hala a několik mužů a žen tu létalo na velmi zajímavých prknech a obraty, které prováděli, připadaly Hance teoreticky nemožné. Kdyby to tu neviděla na vlastní oči, nevěřila by.

„Když na ně koukám, vidím, že vlastně ještě vůbec neumím lítat,“ řekla Vronovi.

„Milí přátelé,“ ozvalo se jim za zády. Otočili se a uviděli pana Ferelliho, jak má v ruce Rafanovo prkno.

„Naše rodina se rozhodla, že na rozloučenou, jako takové dodatečné poděkování za záchranu mých kluků, připraví pro každého z vás dárek. Rafovi jsme si dovolili opravit a malinko vylepšit jeho prkno a tady Hance,“ sáhl po prkně, které měl v ruce asistent, „věnujeme podobné, jako má její kamarád.“

Hanka s nevěřícným výrazem sáhla po dárku a s úžasem prohlížela nebesky modrou eftrojku, která byla o něco málo kratší než Rafanovo vylepšené prkno. Teprve po chvilce zase našla svůj hlas, aby mohla poděkovat. Nikdy si nemyslela, že by mohla vlastnit něco tak nádherného.

Sváťa se se směsicí obav podíval na Dana, který také držel v ruce supervolo­nové prkno. Jeho pohled byl tak výmluvný, že si toho Dan všiml a zasmál se.

„Neboj se, tohle závodní žihadlo je moje a jdu si zalétat s Hankou a Rafem, pro tebe máme něco jiného.“

Pan Ferelli zazvonil na kolejnici u vchodu a zkušební letci se stáhli, uklidili prkna a odešli.

„A teď je na hodinu tahle plocha jen a jen vaše,“ řekl Hance, Rafanovi a Danovi. Nemusel je pobízet dvakrát. Všichni hned vyrazili do vzduchu a nadšeně kroužili kolem, aby otestovali, jak se nová prkna budou chovat.

„No a pro tebe,“ otočil se pan Ferelli na Sváťu, „jsme vybrali něco jiného. Můj syn říká, že máš hodinky s jednorožcem. Nechal jsem si poradit a sehnal pro tebe jednu poměrně vzácnou knihu.“

Pan Ferelli sáhl na židli za sebe a podal Sváťovi balíček. Chlapec odmotal z knihy ochranný obal a před ním se objevila velká silná kniha s nápisem Svět jednorožců. Kniha už na první pohled vypadala staře a ohmataně. Když ji ale otevřel, uviděl překrásné ilustrace a nádherné písmo. S velkým přemáháním ji zase zavřel a rozzářeně poděkoval dárci. Bylo časné odpoledne, ale on už se těšil na večer, až tento skvost bude moci v soukromí otevřít a něco si přečíst.

Ostatní zatím poletovali na všechny strany, honili se a dováděli. Rafan nadšeně zjistil, že jeho opravené a vylepšené prkno je fantasticky obratné a že se s ním otočí téměř na místě. Hanka si sice tak jistá sama sebou nebyla, ale nádherný pocit z toho, že teď vlastní tohle „žihadlo“, nepolevoval.

Večer, když se všichni vypravovali na poslední festivalovou večerní slavnost, Sváťa prohlásil, že ho bolí hlava a zmizel ve svém pokoji. Pak si Hanka uvědomila, že jako dárek dostal knihu a přestala kamaráda litovat.

Jestli ostatní večery byly na stadionu krásné, tento byl velkolepý. Ferinová předvedla nádhernou jízdu s jiskřícími obručemi, také viděli znovu číslo „sedmi princezen“. V lóži s nimi seděla i Anděla, která byla tentokrát nucena přijít bez doprovodu bratrů.

Hanka ucítila Plamův kontakt. Její dračí kamarád musel stejně jako ostatní zůstat v dračím městečku a tvářit se uraženě. Černí draci na slavnost nedorazili. Dráp trval na tom, aby neustále zdůrazňovali svůj nesouhlas s chováním ostatních vůči nim. Chvíli si aspoň na dálku povídali o zážitcích z dnešního dne, pak se Hanka opatrně zeptala: „Co se ještě zítra dopoledne na chvilku sejít? Tam, co minule...“

Drak se zamyslel: „No, Vron a Dráp budou muset jít ráno na soudní zasedání... Já jsem pro. Přijdeš sama?“

„Ano. To bude nejbezpečnější. Už se těším.“

„Já také. Bude fajn být chvilku sami.“

Večer byl zakončen nejdelším a nejbarevnějším ohňostrojem, jaký kdy zažila. Rafan pak musel Andělu doprovodit domů, takže se Hanka vracela s Danem a Vronem. Sváťa přesně tak, jak Hanka předpokládala, stále ještě četl svou novou knihu. Sice jevil snahu si o ní začít s nimi povídat, ale už bylo pozdě a všem se chtělo spát.

Ráno hned po snídani Vron odešel na zasedání poroty a Hanka se nemohla dočkat signálu, že je čistý vzduch a že se mohou s Plamem sejít. Využila toho, že se kluci přesunuli na ochoz, aby viděli, co se děje na závodišti. V okamžiku, kdy jí drak oznámil, že Dráp odešel, vyklouzla ven. Bude to jen na chvilku, říkala si, budu zpět dřív, než si všimnou, že jsem pryč.

Konečně doběhla na místo srazu a odemkla bránu stadionu. Po chvilce dorazil Plam.

„Bratříčku,“ uvítala ho dojatě a byla šťastná, že je tady a že jí drak čechrá učesané vlasy. Teď mi nic nechybí, pomyslela si. Navzdory všemu ho zase jednou vidí, navzdory všemu tu stojí aspoň na malou chvíli vedle něj a mohou si povídat nahlas. Chvíli spekulovali o tom, co asi rozhodne dnešní ranní zasedání poroty. Pak přišla řeč na dračí i lidskou školu.

„Doufám, že mě na konci školního roku vyberou, abych se mohla zúčastnit výměnného pobytu u vás,“ řekla drakovi, „zatím mám školní výsledky docela dobré.“

„Věřím, že se ti to podaří. Jen nevím, jak se na to bude tvářit Vron,“ naklonil drak hlavu, aby ho mohla drbat pod krkem.

„Je to školní akce, nemůže ji zrušit,“ zasmála se Hanka.

Pak se drak najednou zarazil.

„Co je? Děje se něco?“ zeptala se znepokojeně.

„Dráp mě kontaktoval. Sice jen na okamžik, ale asi bychom měli jít.“

„Tak jo,“ kývla Hanka.

Než však stačila udělat jediný krok, zazářila vedle nich veliká brána a z ní se vynořil Dráp.

„Já to tušil. Takže ty se, bratříčku, pořád scházíš s tou drzou budoucí mrtvolou,“ zasyčel vítězně.

„Ona je pro naši matku důležitá, nemůžeš ji zabít,“ namítl znepokojeně Plamen.

„Žádný člověk nemůže být důležitější než dračí čest! To přece víš!“

„Vrone,“ zavolal Plam polohlasně, „jsme v rejži.“

„Džina z toho vynech. Stejně nemůže nic udělat proti členům své rodiny. A matka jistě také uzná, že taková malá drzá nicka nestojí za rozčilování.“

Hanka pozorovala, jak Zuřivý dráp mluví o její smrti, ale strach kupodivu neměla. Sbírala sílu pro štítové kouzlo a dávala pozor, jestli se Plamův bratr nadechne.

Vtom se otevřela další brána a byl tu Vron. Bleskově zhodnotil situaci a postavil se před Hanku. Dráp se tentokrát nenadechl, ale mávl tlapou a hodil po nich zlatavý šíp. Vron před sebou vztyčil stříbrný kruh. Plamen se rozběhl proti bratrovi, aby mu zabránil v dalších kouzlech. Vší silou do něj strčil.

Zlatavý šíp se odrazil od Vronova kruhu a zamířil zpět k Drápovi. Ten zlostně odstrčil bratra a než stihl uhnout, zasáhlo ho vlastní kouzlo do levého oka. Zuřivý dráp zařval bolestí, až se nad nimi otřásla poškozená střecha stadionu. Místo oka mu zůstala tmavá spálená kůže.

Vronův stříbrný zrcadlový štít se rozplynul a džin se zhroutil Hance do náruče. Neudržela ho a sesunula se i s ním k zemi.

„Co se ti stalo?“ polekala se. „Vrone, co je? Jak ti mohu pomoct?“

„Zachraň se, ať má moje smrt nějaký smysl. Jinak umřu úplně zbytečně a ponesu si dvojnásobnou bolest. Běž, uteč! Okamžitě! Na Drápa ještě sami s Plamem nestačíte.“

Kouzelný džin během své řeči zakroužil rukou a vytvořil malou mihotající se bránu: „Pospěš si, než mi dojdou síly. Ve jménu mé příští bolesti běž! Teď!“

Strčil do ní a Hanka propadla vytvořenou branou. Uvědomila si, že už automaticky použila trik, který tak dlouho trénovala při procházení školní cvičnou branou. Ocitla se před domem, kde byli ubytovaní. Vyběhla nahoru do věže a ucítila Plamův kontakt. Beze slova ji vtáhl do svého komunikačního krystalu. Uviděla stadion jeho očima. Dráp si držel zraněnou hlavu a zbývajícím okem se nenávistně díval na bratra.

„...zatracenej mizernej zrádce rodiny! Ale vlastně jsi džina zabil ty, když jsi ho zavolal. Máš, co jsi chtěl. A tu tvou drzou kámošku taky dostanu. Drak urážky neodpouští. Dneska utekla, ale já si ji najdu, to si piš. A pak z ní nezbude ani mastný flek. Už nemá džina, který by ji ochránil. Vyřiď jí, že ji dostanu. Možná zítra, možná pozítří...“

Pak Dráp vykroužil bránu a zmizel v ní.

Plamovy oči se sklonily k zemi. Něžně tlapou nadzvedl džinovo tělo. Ještě žil. Hanka se dívala Plamovýma očima a z jejích vlastních jí tekly po tvářích potoky slz.

„Hanka je v pořádku,“ řekl tiše drak Vronovi, „dostala se domů a je tady v duchu se mnou.“

„Díky bohu,“ zašeptal džin.

„Zavinili jsme tvé zapuzení, je mi to líto. Kéž bych dovedl vrátit čas,“ řekl smutně Plam.

„Nejsem zapuzen. Umírám. Je to mnohem příjemnější, než zapuzení. Sice to bolí, ale cítím klid.“

„Opravdu?“ podivil se drak. „To znamená, že jsi o krok blíž svému osvobození.“

„Jdu krajinou stříbrných stínů a bolest mizí. Poděkuj Hance za její cit. Mám ji rád.“

To už Hanka nevydržela a vypadla z kontaktu. Schoulila se do křesla a zalykala se slzami. Jako by převzala Vronovu bolest. Já za to můžu, obviňovala se a nenáviděla se za to, že ji napadlo uskutečnit tuhle schůzku. Kdyby nebylo jí, mohlo být všechno jako dřív. Budou teď sami a kdo ví, co na to řekne Plamova matka, když díky nim přišla o tak cenného služebníka. A Vron... nemohla myslet ani zastavit slzy.

Kluci sešli z ochozu: „Tak už to skončilo...“

Rafan se podíval na Hanku a zarazil se.

„Co je? Co se stalo?“ zeptal se polekaně.

„Vron... umřel,“ dokázala zašeptat mezi slzami.

„To není možné,“ zavrtěl hlavou Sváťa a ukázal rukou k závodišti, „vždyť ještě před chvilkou...“

„Já jsem ho zabila!“ vyhrkla a utekla do svého pokoje, kde za chvíli promáčela polštář.

Kluci se po sobě podívali a nevěděli, co říct.

„Podává se oběd,“ mávl na ně Dan, který už nosil na stůl plné talíře, „pojďte, ať to nevystydne.“

„No tak, co je s vámi?“

„Hanka řekla, že zabila Vrona...“ podíval se na něj zamyšleně Sváťa.

„Nemyslím si, že ho zabila,“ řekl Rafan a mimoděk pohladil tulíka, „možná se jen stalo něco kvůli ní...“

„Klíč,“ plácl se do čela Dan, „nechal jsem jí klíč od starého stadionu, aby se mohla s tím svým drakem ještě jednou sejít.“

„Jdeme se tam podívat,“ zavelel Rafan a všichni vyrazili poklusem na místo, kde se s Plamem naposledy viděli.

Vrata byla pootevřená a drak tam ještě byl. V jeho tlapě se rýsovala mlha, která svým tvarem vzdáleně připomínala postavu. Když vstoupili dovnitř, rozplynula se.

„Umřel,“ řekl Plam a na zem ukápla dračí slza.

„Co se tu stalo?“ zeptal se Rafan.

Drak se na něj nešťastně podíval.

„Vron bránil Hanku před Drápem a při tom mého bratra nechtěně zranil. Kvůli tomu se dostal do konfliktu se závazkem k matce, takže zemřel. Vlastně jsem ho zabil já, když jsem ho sem přivolal na pomoc.“

Chvíli mlčky stáli ve společném smutku.

Rafan si nenápadně promnul oči a přistoupil blíž k Plamovi: „I Hanka říká, že ho zabila. Ale to není pravda. Žádný z vás ho nezabil. Vron udělal jen to, co si zvolil.“

„Ano. Myslím, že teď je o krok blíž ke svému osvobození z existence džina. Bude mi chybět,“ vzdychl Plamen a zdvihl hlavu, „a vám určitě taky. Ale čas se vrátit nedá. Musím už jít.“

„Sbohem,“ dívali se, jak odchází.

„Za chvíli začne slavnostní průvod, měli bychom si pospíšit,“ připomněl jim Dan. Smutně přikývli a poslechli. Dan za nimi zamkl bránu a klíč strčil do kapsy.

„Vlastně za to můžu já, neměl jsem jí ten klíč dávat,“ zašeptal tiše sám pro sebe a vzdychl, „až do teď to byla taková krásná a povedená slavnost...“

Hanku museli z pokoje vytáhnout téměř násilím.

„Copak to nechápete? Já na tu slavnost prostě jít nemůžu! Nedokážu se teď dívat na rozjásané davy. Nechtějte to po mně.“

„Ferinová tě vlastnoručně uškrtí, když nepřijdeš. Musíš jít!“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou Hanka a znovu se rozplakala.

Na schodech se ozvaly kroky a Rafan pustil do pokoje Andělu.

„Vy ještě nejste převlečení?“ podivila se.

„Už na tom pracujeme,“ řekl Rafan a strčil obě dívky do Hančina pokoje, „pomoz prosím tě Hance, ať to stihneme.“

Přes slzy se na něj zuřivě podívala, ale před Andělou už neměla sílu odporovat. Za chvilku společně spěchali na místo srazu. Při odchodu Hanka zjistila, že jí Rafan strčil do kapsy tulíka a byla mu za to vděčná. Ještě pořád se jí chtělo brečet, ale díky Plavíkovi se aspoň dokázala ovládnout.

„Kde proboha vězíte?“ vyjela na ně rozčileně profesorka, když se objevili. Hned všechny hnala na místo, kde pořadatelé rozmisťovali účastníky v čele průvodu.

„No, to je dost, že jste tady! Za chvilku vyrážíme,“ ukazovali hned Ferinové a jejím šesti supervolonistům, kam se mají zařadit. Bylo tu plno ruchu. Hudebníci zkoušeli kousky skladeb, lidé na sebe pokřikovali a jednotliví draci se opatrně prodírali davem.

Konečně vyrazili širokou hlavní ulicí skrz celé město. Tentokrát je Ferinová ani nepeskovala za to, že zapomínají na úsměv. Ostatně ani ona se na mnoho úsměvů po cestě nezmohla. Lidé na ně mávali, halekali a užívali si poslední slavnostní okamžik festivalu.

Hance ta cesta kolem města připadala nekonečná. Ale díky hluku a díky tomu, že pořád musela hlídat, aby nikomu nenajela prknem na paty, nemusela myslet na Vrona. Přesto si oddechla, když všechno skončilo.

Ferinová jim dala dvě hodiny na zabalení věcí. Smutně se rozloučili s Danem a jeho otcem, který je přišel vyprovodit k bráně. Naposledy jim poděkovali za dárky a pohostinnost a připojili se k Ferinové, která tu už čekala. Během chvilky dorazili i všichni ostatní, kteří tu byli bez rodičů, a společně se přesunuli do Santareny.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: