Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pomsta je sladká

„Ty, Hanko,“ zatahal ji za svetr Sváťa, „a co kdybychom vyrazili společně k jednorožcům? Jejich škola taky může být ohromně zajímavá. P’ujibo by nám určitě ukázal všechno, co stojí za vidění.“

Pokrčila rameny, ale když uviděla Sváťův nadšený obličej, přikývla: „Proč ne. Můžeme zkusit, jestli nás vyberou. A co ty, Rafe?“

„No, já budu asi jako prvňák tvrdnout tady, mě stejně Spanilá nikam nepustí. Kdo ví, jestli nakonec díky ní nepropadnu.“

„To snad ne!“ zhrozila se Hanka. „Opravdu to máš u ní tak špatné?“

„Ať se snažím, jak se snažím, je to zase horší, než dřív.“

„Tulík zlobí?“

„To se říct nedá, ale onehdy ji oslovil jako profesorku Nahnilou. Já ho, lumpíka podezírám, že to dělá schválně. To si jistě umíte představit, jak se její nová přezdívka rychlostí blesku rozšířila...“

„Plavík je vážně číslo. K zulíbání...“

Začal další školní týden. Ferinová se vrátila do školy a v prvních dnech nebyla právě v nejlepší náladě. Ička jen pršela a i Hanka od ní schytala hned dvě najednou. Navzdory tomu, že dračí komunikaci ovládala celkem bez problémů, magická komunikace jí příliš nešla. Vždy měla tendenci sklouznout do naučeného dračího způsobu, takže lidský způsob spojení ztratila dřív, než stihla předat žádanou informaci. Budu to muset natrénovat, vzdychla, když z jejího válce zmizel další žetonek.

Další den dostala dopis od Pauly. Omlouvala se, že nedorazila během prázdnin.

„... a doufám, že ti Vron řekl, o co mě požádal,“ pokračovalo vysvětlení, „protože lhát kamarádce je něco, co bych pro nikoho jiného neudělala. Tvrdil, že jsi v nebezpečí, a pokud se podaří tě zadržet v Santareně, bude to pro tvé dobro. Také souhlasil, že po prázdninách ti mohu všechno říct. Zatím o vás nemám od Vrona žádné zprávy, tak doufám, že jsi v pořádku a ostatní také...“

Dál psala o mamince, která postonává, o sourozencích, kteří rostou jako z vody, i o tom, jak za ní lidé chodí, aby jim pomohla při různých potížích.

Hance se do odpovědi na dopis vůbec nechtělo, i když si uvědomovala, že to bude muset udělat. Bude muset Paule napsat, že jejich kouzelný džin už neexistuje a jak jejich prázdniny proběhly. Ale ne hned. Však ono to ještě týden nebo dva počká.

Na kroužek supervolonu šli spolu s Rafanem bez svých nových prken. Usoudili, že není třeba se před kamarády chlubit, jaké nádherné dárky od Ferelliho rodiny dostali. Však ona budou školní prkna na trénink taky stačit.

Překvapeně zamrkali, když zjistili, že kluci Pohromakovi také dorazili a drze se na profesorku Ferinovou usmívali. Proč je proboha po tom všem nevyrazila? Nejhůř se to ovšem podepsalo na celkové atmosféře. Místo toho, aby se radovali ze svých úspěchů a létali pro radost, začalo se to tu podobat hodině tělocviku. Nejdřív rozcvička, pak pilování náročnějších figur a na závěr část z jejich vystoupení. Učitelka mluvila stručně a bez nadšení, zato kluci Pohromakovi byli asi jediní, kdo tu měl dobrou náladu. Předváděli se na prknech víc než jindy a k údivu všech na to Ferinová neřekla ani slovo.

„To je teda nebetyčná drzost!“ rozčilovala se pak Hanka. „Jak si mohou ti kluci dovolit tohle chování? Po tom, co provedli a jak jim Ferinová svým příchodem zachránila život, by se měli stydět a být jí vděční. Ale tohle? To fakt nechápu.“

„Anděla říkala, že měla profesorka dlouhý pohovor s jejich otcem,“ řekl tiše Rafan. „Prý to pro ni byl velmi nepříjemný rozhovor. Pohromak jí pohrozil, že pokud se na jeho děti jen křivě podívá, zažaluje ji za ohrožení života svých synů, což znamená, že jako učitelku už ji žádná škola nezaměstná.“

„Vždyť ty kluky zachránila... Já to vážně nechápu. Vysvětli mi to.“

„Obvinil ji, že na ně nedala pozor a může za to, že se vůbec do téhle situace dostali. Pokud by ji zažaloval veřejně, škola ji vyhodí dřív, než vůbec dojde k projednávání obvinění. Tak se jí nediv, že je naštvaná a drží se zpátky.“

„Ale to je hrozně nespravedlivé.“

„Ano. Ale dokážeš s tím něco udělat?“

„Ne. Ale rozčiluje mě to. Kluci si teď budou myslet, že jim všechno projde.“

„Kdyby jen to,“ povzdychl Rafan, „Anděla si myslí, že to z jejich strany nebyla jen klukovina, ale že šlo o něco, z čeho získali spoustu peněz. To je ovšem jen domněnka. Nic jí o tom neřekli.“

„Pohromakovi! Bože, jak já je nesnáším! Promiň. Tentokrát jsem tím opravdu Andělu nemyslela,“ dodala rychle Hanka.

„Víš, ona to vůbec nemá snadné. Matka od nich odešla, když byla ještě malá, a vzala si s sebou jen nejstaršího syna Stana a Reného. Otec u nich střídá vychovatelky a vychovatele, ale nikdo zatím nevydržel déle než půl roku. On sám na ně skoro nemá čas a leckdy ho nevidí i několik týdnů. No a teď René přetahuje Patrika na svou stranu a Anděla začíná být sama.“

„Nechceš po mně doufám, abych ji litovala...“ neudržela se Hanka.

„Lítost není to, co potřebuje. A ty to dobře víš! Jen jsem ti chtěl naznačit, že nejsi sama, koho něco trápí.“

„No jo, já vím.“

„Tak měj trochu ohledy.“

Trochu vyčítavě se po Rafanovi koukla, ale dál neprotestovala. Už si zvykla, že kamarád každý večer mizel a tajně se scházel právě s Andělou. Tu a tam je dokonce se Sváťou zahlédli, když ven chodili trénovat dračí obranu.

Plam se teď pravidelně vyptával, jak jim to jde, protože musel podávat hlášení matce. Když tu nebyl Vron, převzal nad nimi kontrolu on. A protože si s ním chtěli povídat i kluci, postupně se Hanka zlepšovala i v tom, jak udržet vzájemnou komunikaci pomocí psychických krystalů. Sváťův zelený se zlatými jiskřičkami zvládala už téměř dokonale, ale na Rafanův musela stále ještě dávat pozor, aby neztrácela kontakt.

Na Plamův spojovací krystal ani nemusela myslet. Jako by stále zůstával její součástí, stačilo si jen na draka vzpomenout a mohli okamžitě komunikovat. Sice ne vždy byl vhodný okamžik na konverzaci, ale i to hned oba poznali a odložili spojení na později. Od posledního společného víkendu se trochu zmírnil i jejich bolavý smutek nad odchodem Vrona. Spekulovali o tom, jak to asi bude s kouzel­ným džinem dál. Opravdu absolvoval první krok na cestě svého vysvobození? Kdo ho asi najde příště? Drak byl první tvor, se kterým si mohla o Vronovi povídat, aniž by se rozbrečela. Možná to bylo tím, že i on měl ke svému bývalému vychovateli blízkou vazbu, i on ho měl opravdu rád. Oba měli stejnou vinu na tom, co se stalo. A navíc byl drak s Vronem až do posledního okamžiku jeho skonu. Oba pociťovali úlevu, že o tom mohou mluvit.

Největšího pokroku Hanka se Sváťou dosáhli při cvičném procházení branou. Doposud měli za sebou prvních třicet úspěšných průchodů a nyní je čekalo cestování se zdejším netopýrem Karlem. Ochotně se nechal zavěsit na kabát nebo vestu, ale těsně před branou si vždycky našel nějakou možnost, jak se zadrápnout za kůži na krku nebo se zamotat do vlasů. Jeho největší specialitou, jak časem zjistili, bylo připlácnutí se na obličej. Udržet v takové chvíli koncentraci bylo poněkud problematické. I jeho zatřepotání křídly dokázalo procházejícího vyvést z rovnováhy.

Teprve, když se naučili zvládnout všechny jeho fígle, dostali se dál. Posledních deset průchodů s netopýrem a zavazadlem už o moc větší problém nebyl, protože zavazadla se většinou chovají mnohem způsobněji než Karel.

Poslední úspěšný průchod branou dokončili ve stejný den a oba to považovali za velké vítězství. Ve školní třídě se vedle jejich válců s žetony objevil v jednom poli barevný symbol brány a profesor Jasanov je pochválil před třídou za úspěšné dokončení atestace.

„My jsme vážně dobří,“ konstatoval Sváťa, „bez téhle atestace by nás ani nemohli vybrat na výměnný pobyt u jednorožců. Profesor Smítko povídal, že poslední úsek cesty k nim vede přes nechráněnou bránu a že jednorožci odmítají nainstalovat stabilní průchod, aby se jim tam necourali nezvaní hosté.“

„Nevíš, kolik tam má jet lidí?“

„Prý nám letos nabídli, aby přijelo dvacet studentů a naznačili, že pro ně připravují nějaký zajímavý zážitek.“

„Tak to bych se možná i mohla vejít do výběru. Je tu ale stále ještě dost kluků a holek, co mají lepší výsledky než já. Třeba ale nestihnou dodělat atestaci z průchodu branou.“

„A co takhle trochu přidat v učení, abys měla lepší hodnocení?“ dotázal se s nevinným výrazem Sváťa.

„Vždyť se učím víc, než všichni ostatní,“ zamračila se na něj Hanka.

„Opravdu?“ provokoval ji z legrace kamarád.

Samozřejmě věděl lépe než všichni ostatní, kolik času teď věnuje studiu. Dokonce i většinu víkendů trávili všichni tři učením. Oni pomáhali Rafanovi zvládnout jeho úkoly a on zase pomáhal jim prokousat se jejich problémy. Často se Rafovi smáli, že vlastně absolvuje dva ročníky naráz. Profesorka Spanilá to však viděla jinak. Už bylo všem naprosto jasné, že si na Rafaela Vrona zasedla. Dělala všechno, co bylo v jejích silách, aby ročníkem neprošel.

„Měl by sis na ni stěžovat,“ ryl do něj Sváťa, ale jeho kamarád jen vrtěl hlavou.

„Ono všechno špatné má i druhou stranu mince. Kdyby mě ta megera tak neproháněla, zdaleka bych toho neuměl tolik, jako když mě rozčiluje tím, že se mě snaží potopit. Burcuje ve mně netušené rezervy a mám v úmyslu nedat jí příležitost k mému propadnutí.“

„No, já nevím,“ pochyboval Sváťa, „já myslím, že by ses to v pohodě naučil i bez její asistence.“

Mysleli si, že se o víkendech budou bez Vrona doma nudit, ale nic takového se nestalo. Dokonce ani nestíhali všechny svoje plány. Zachariáš je občas s sebou brával na výlety, když musel odjet do jiného města sjednat nějaký obchod, pan Mojerana se také občas přihlásil a pozval je na oběd či nějakou akci. Akorát Hanku rozčilovalo, když Zachariáš trval na tom, aby sobotní dopoledne trávila v kuchyni a učila se vařit. Tu a tam se jí sice podařilo na něco vymluvit, ale ne dost často. Z hloubi duše ty služby u plotny nesnášela.

Jaro bylo deštivé a blátivé. Kolikrát se ze svých večerních cvičení vraceli mokří a špinaví. Přesto je Plam nutil, aby stále trénovali a nezanedbávali to.

Jednou večer se Rafan vrátil ze své schůzky s Andělou dřív než obvykle a byl do běla rozzuřený vzteky.

„Nepřišla?“ pokusil se zavtipkovat Sváťa, ale když viděl kamarádův nepříčetný pohled, uklidil se od něj dál z dosahu. Rafan vztekle odhodil zmoklý svetr do kouta a sedl si do křesla. Hned z něj ale vyskočil a začal přecházet sem a tam.

„Asi bude lepší, když nám řekneš, co se stalo,“ uhodila na něj Hanka.

„Zas... Pohro... debi... hnusní,“ drtil mezi zuby a naštěstí mu nebylo příliš rozumět.

Pak se několikrát zhluboka nadechl a znovu se posadil. Tulík opatrně vykoukl z kapsy, jestli je to zklidnění trvalého rázu. Zřejmě usoudil, že už mu nehrozí pád na zem a vyšplhal se Rafanovi ke krku, kde si udělal pohodlí.

„René s Patrikem žalovali otci, že se Anděla ve škole schází s nějakým nýmandem, který pochází bůhví odkud. Otec si na ní vynutil slib, že už se se mnou scházet nebude. Jinak ji prý vezme pryč z magické školy a pošle ji do školy rodinné, kde se bude učit vařit, šít, hospodařit na zahradě a vychovávat děti. Já ty její bratry nejspíš zabiju.“

„Jsem pro,“ zašklebila se Hanka, „ale to by nám asi neprošlo.“

„Tak musíme vymyslet něco, co nám projde,“ podíval se po nich s pochopením Sváťa.

„Taky jim ošetříme supervolonová prkna,“ navrhla Hanka.

„Ale fuj,“ zamračil se Sváťa, „to nemá ani nápad ani eleganci. A navíc bys poškodila školní majetek.“

„Zmaluju je až zmodraj,“ mračil se Rafan.

„To není žádné umění, když jsi starší a silnější. To by spíš chtělo něco...“ zamyslel se Sváťa.

Jeho kamarádi čekali, co z něj vypadne.

„...něco, co by ostatní pobavilo a je rozzuřilo. Mám takový malý nápad ohledně zítřejší snídaně. Zařídím to, ale vám nic neřeknu, abyste neměli průšvih.“

„Jestli máš na mysli nějaké kouzlení, tak to nedělej, na to se přijde.“

„Bez obav,“ mrkl na Hanku Sváťa, „když na to přijdou, tak z toho bude jen malé napomenutí. Ale efekt by měl být dostatečný. Hlavně si nezapomeňte vzít k snídani marmeládu.“

„Tu si přece bereme vždycky, je moc dobrá,“ pokrčila rameny Hanka a byla zvědavá, co jejich malý kamarád hodlá s krabičkami džemu provést.

Druhý den vstal Sváťa velice brzo a zaběhl do jídelny dřív než ostatní. Jeho tvrzení, že nemohl dospat hlady, nepřišlo nikomu, kdo znal jeho setrvalý apetit, nijak divné.

Pak se vrátil do pokoje a usmíval se na Hanku a Rafana, kteří se teprve hrabali z postelí: „Pomsta je sladká v každém ohledu.“

Společně dorazili do jídelny, kde už bylo živo a nezvykle veselo. Velká nádoba na krabičky s marmeládou byla téměř z poloviny prázdná a tlačila se u ní fronta. Rafan se natáhl a vylovil z nádoby po dvou krabičkách, vždy jednu jahodovou a jednu meruňkovou. Posadili se k volnému stolku.

Hanka otevřela jahodovou marmeládu a vtom z krabičky vykoukla bublina s Patrikovým obličejem a prohlásila legračním hlasem: „Jsem Patrik, hloupej zbabělec a žalobníček.“

Obličej se změnil v podobu prasátka. Pak se hmota poslušně smrskla zpět do krabičky a byla z ní opět normální červená marmeláda.

„To je paráda,“ ocenila Hanka nápad svého kamaráda, „a teď meruňkovou...“

Oranžový René řekl: „Jsem René, zbabělý hlupák a žalobníček.“

Jeho obličej plynule přešel do podoby slepice a splaskl v podobě džemu zpět na své místo v krabičce. Kolem se řehonili další spolužáci a brali si další krabičky s sebou do kapes.

Pohromakovi dorazili na snídani mezi posledními a nad marmeládou jim ztvrdly rysy. Hned jim bylo jasné, odkud vítr vane. Chvíli nad situací tiše diskutovali, ale pak se rozhodli, že to nechají být a přejdou to mlčením. To ovšem ještě netušili, kolik krabiček mají jejich spolužáci a kamarádi v zásobě.

Co se týče profesorů, měla celá věc přece jen dohru. Při třídnické hodině museli celou dobu poslouchat, jak nezodpovědné je použití magie pro žertíky podobného druhu, jako byl případ marmelády, a jak je důležité zbytečně nenarušovat rovnováhu sil ve škole, neboť tam nejsou proto, aby se naučili množství kouzel, ale proto, aby ovládli umění používat jen minimum magie, nebo si poradit bez ní. Každý eventuální další případ, který by následoval, ale bude školou už vyšetřován a po zásluze potrestán. Sedmý smysl je dar a nikoliv síla, která by měla sloužit k tak nízkým věcem, jako je posmívání se, nebo narušování společného soužití. No a profesorka Spanilá navíc na Rafana použila kouzlo pravdy, když se ho zeptala, co o těch kouzlech s marmeládou ví. Dá se říci, že byla velice zklamaná, když kouzlo potvrdilo, že Rafan opravdu do příchodu do jídelny netušil, co budou marmelády vyvádět.

Další dny s potěšením sledovali, že marmelády, které si z jídelny žáci odnesli, i nadále bez problémů fungují. Kdyby ještě navíc tušili, že profesorka Ferinová jich taky pár zabavila, aby je mohla ukázat zástupkyni ředitele, byli by sourozenci Vronovi ještě spokojenější.

„Jen počkej, tyhle srandičky si šeredně odskáčeš,“ zasyčel René na Rafana, když se potkali na kroužku supervolonu.

„Tos mě vážně polekal,“ odsekl ironicky Rafan a usmál se na Andělu.

Ta jen sklopila oči a byla smutná. Nešťastně se za ní díval, když odcházela. Ani zamávat se mu neodvážila. Uvědomoval si, že svým zájmem ohrožuje její postavení, ale nemohl si pomoci.

Pomsta Pohromakových na sebe nedala dlouho čekat. Neudála se však ve škole, ale přímo v Santareně. V neděli po ránu si poslední dobou zvykli Hanka a Rafan chodit s prkny na obrovské veřejné hřiště. Touhle dobou tu nebývalo mnoho lidí, takže si mohli perfektně zalítat.

Jednou ale těsně po nich dorazili Pohromakovi. Přišel s nimi i nejstarší bratr Stan, kterého viděli minulý rok na závodech v Polutě. Začali lítat a drželi se tak blízko Hanky a Rafana, že to dívku za chvíli přestalo bavit.

„Já nevím, jak ty, Rafe,“ zarazila prkno těsně u kamaráda, „ale já tady dneska končím. Tohle fakt nemám zapotřebí.“

„To ale bude vypadat, že před nimi utíkáme,“ nesouhlasil s ní.

„Tak ať,“ pokrčila rameny Hanka, „jestli chceš, klidně ještě chvíli lítej, ale já si jdu koupit ke vchodu něco k pití a počkám tam na tebe.“

„Tak jo. Kup pití i pro mě, já za chvíli přijdu.“

Jakmile dívka zmizela z dohledu, měl Rafan pocit, že udělal chybu, když neodešel s ní. René se Stanem v té chvíli začali dorážet na Andělu, která se doposud držela dál od nich. Najížděli do své sestry a snažili se ji při nájezdech lehce ťuknout do ruky nebo nohy. Ačkoliv si Rafan uvědomoval, že jsou dost dobří na to, aby ji nějak vážně poranili, přesto se na to nedokázal nečinně dívat. Anděla kličkovala k zemi, aby tuhle zábavu svých bratrů co nejrychleji ukončila. Rafan usoudil, že už jsou dost blízko u země, tak najel do Reného a shodil ho z prkna. Za jeho zády se však objevil Stan Pohromak a udělal mu totéž. Rafan dopadl nešťastně na záda a vyrazil si dech. To už vedle něj přistál i útočník. Zdvihl otřeseného chlapce na nohy, opřel ho o sloupek zdejšího osvětlení a zkroutil mu ruce za záda. Pak mu je za sloupkem svázal řemínkem, který mu s úsměvem podal René. V té chvíli k nim dorazila Anděla s Patrikem.

„Co to děláte? Nechte toho!“ pokusila se odstrčit Stana od svého přítele, ale její nejstarší bratr se jen zasmál a sevřel její ruku tak, že vykřikla bolestí.

Patrik s rozmachem kopl Rafana do kotníku: „To je za ty marmelády!“

„Počkejte mládeži, tohle by nic nevyřešilo,“ zarazil kluky Stan, „napadlo mě něco jiného. Pojď sem, sestřičko.“

Stan přistoupil k Anděle a přitáhl ji k sobě.

„Běž a vyndej mu z kapsy tulíka,“ postrčil ji.

Anděla o krok couvla a zavrtěla hlavou. Stan se rozmáchl a uštědřil jí facku, až upadla.

„Nech ji, ty hajzle,“ zacloumal pouty Rafan, ale uvolnit se mu nepodařilo.

„Přines tulíka!“ rozkázal Stan podruhé a Anděla schytala za neuposlechnutí druhou facku. Z nosu se jí spustila krev.

„Andy,“ oslovil ji bezmocný Rafan, „vezmi si Plavíka. Prosím.“

„No vidíš, jak tě hezky prosí...“ znovu ji k zajatci postrčil nejstarší bratr.

Anděla roztřesenou rukou vyndala tulíka z Rafanovy zapnuté kapsy.

„Sem!“ nařídil Stan a otevřel batůžek, který právě sebral Patrikovi a věci z něj mu vysypal na zem.

Anděla tam něžně vložila zmateného tvorečka a její bratr zavazadlo rychle zavřel a utáhl popruhy.

Rafan zuřil. Zoufale se snažil uvolnit ruce, ale řemínek se mu jen zadíral do kůže. Alespoň nakopl Reného, který se neopatrně přiblížil. Pak se pokusil vyslat kouzlo znehybnění na Stana, ale ten jen lehce mávl rukou a jeho štít ten slabý útok lehce odvrátil.

„Tak aby bylo jasno,“ zabodl svůj pohled do Rafanových očí a uhodil batůžkem lehce o zem, „od této chvíle bude za každý tvůj prohřešek proti naší rodině potrestán tvůj tulík nebo tady Anděla. Takže si dobře rozmysli, co uděláš.“

René a Patrik se spokojeně šklebili, když viděli Rafanův bezmocný vztek. Naproti tomu Anděla vypadala šokovaně. Stan ji ještě do třetice uhodil přes tvář, i když tentokrát spíš jen symbolicky, aby zdůraznil sílu svých hrozeb.

„Za každý tvůj pohled či slovo schytá sestřička pohlavek. Za každou maličkost, která se nám bude zdát podezřelá, vyprášíme kožich tomu tvému drobečkovi. A jestli někomu jen něco naznačíš, už nikdy se s ním neshledáš. Zato když budeš hodnej, možná ti ho na prázdniny vrátíme. Tak tady o tom hezky přemýšlej, my už musíme domů.“

„Tak pa a buď hodnej,“ poplácal ho po tváři René. Anděla se ani neodvážila zvednout oči, když ji strkali pryč.

Rafan osaměl. Bylo mu hůř, než kdyby ho zmlátili. Sebrali mu tulíka, ublížili Anděle a on nedokázal zabránit ani jednomu z toho. Nenáviděl svou neschopnost. Co když Plavíka opravdu zabijí? Jsem hlupák, neschopný hlupák, nadával si. Opravdu se od nich nechám takhle vydírat? Rafan marně přemýšlel o východisku z této zapeklité situace.

Pak zahlédl Hanku, jak na prkně oblétává hřiště. Po chvíli zahlédla i ona jeho.

„Pohromakovi,“ zaskřípala zuby, když mu rozvazovala pouta, „udělali ti něco?“

Zavrtěl hlavou, ale Hanka ho znala příliš dobře na to, aby jí to stačilo. Prohlédla jeho prkno, ale nezdálo se poškozené. Znovu pohlédla na kamaráda a když uhnul očima, byla si jistá, že se opravdu něco stalo.

„Na,“ vytáhla z kapsy dvě krabičky s pitím a brčkem. Posadili se do trávy a srkali limonádu.

„Vzali mi tulíka,“ zašeptal po chvíli Rafan a Hanka vytřeštila oči.

„To by si snad netroufli. Přece by se bránil...“ nechtěla uvěřit.

„Řekl jsem Anděle, aby si ho vzala. Nechtěl jsem, aby ji dál tloukli, tekla jí krev z nosu.“

„Anděla by určitě Plavíkovi neublížila,“ řekla tiše Hanka.

„Řekli, že ho zabijí, když něco oznámím. Nebo si to odskáče Andy,“ vzdychl Rafan a bezmyšlenkovitě v dlani drtil prázdný obal od limonády, „nevidím jinou možnost, než se tomu podvolit. Prý mi ho na prázdniny vrátí.“

„Nelíbí se mi to. Nevěřím jim.“

„Nesmím ohrozit ani tulíka, ani Andělu.“

„Povíme to Plamovi...“

„Ne!“

„Tak Zachariášovi...“

„Ne.“

„A co pan Mojerana?“

„Ne.“

„Vron tu není a nikoho jiného, kdo by nám poradil, už nemáme.“

„Pochop, já je nemůžu ohrozit! Neměl jsem to říkat ani tobě.“

„Rafe, přece ti neukradli i zdravý rozum!“

„Já nevím. Co když mě budou magicky sledovat?“

„Nesmysl. Prostě tě jenom vydírají díky tomu, že máš někoho rád. A to je pěkně odporná záležitost.“

„Ale neřekneš to nikomu, že ne?“ ujišťoval se Rafan.

„Bez tvého souhlasu ne. Ale byla bych ráda, kdybys aspoň Plamovi důvěřoval.“

„Dobrá. Vysvětli to Sváťovi a Plamovi. Ale jinak nikomu ani slovo! Slib mi to.“

„Slibuji,“ uklidnila ho Hanka a oba vstali a zamířili domů.

Ještě před obědem zkontaktovala draka a aby to nemusela vyprávět dvakrát, přibrala do kontaktu i Sváťu. Zuřivý plamen se ve svém krystalu tentokrát tvářil opravdu zuřivě a nakonec se rozzlobil tak, že vypadl z kontaktu dřív, než ho Hanka mohla požádat o mlčenlivost. Sváťa se mračil a hučel do Rafana, aby to řekl Zachariášovi.

„Copak to nechápeš? Ohrozil bych tím tulíkův život a budoucnost Anděly. Nemůžu to nikomu dalšímu říct. Doufám, že ani ty neporušíš slovo, které jsi mi dal.“

„Neporuším. Ale to neznamená, že se nepokusím apelovat na tvůj zdravý rozum.“

Oba se hádali, nebo snad se dá říct diskutovali po celou dobu oběda. Hanka si všimla, že Rafan každou chvíli sahá na rameno nebo na kapsu a pak, když si to bezděčné gesto uvědomí, zatíná zuby a mračí se. Jen ať se raději hádají, pomyslela si, to je pro něj určitě snesitelnější než klid, kdy o tom musí přemýšlet.

Krátce po obědě, když už v diskusi začaly Sváťovi docházet argumenty, zaklepal někdo na dveře. Hanka otevřela a bělovlasý menší stařík se na ni přátelsky usmál.

„Ahoj, jak se máte?“

„Dobrý den,“ rozzářil se Sváťa, „já si vás pamatuji. Vy máte tulíka Demitku, že?“

„Velmi správně, chlapče,“ pokýval hlavou stařík, „přišel jsem navštívit vašeho tulíka. Doufám, že je zdráv a v pořádku.“

„No, vlastně...“ začal koktat Rafan.

Staříkovy bystré oči se na něj přísně zadívaly: „Správně bych tě měl nechat koupat se ve špatném svědomí aspoň deset minut, ale kvůli tvým přátelům a kvůli tomu malému ňoumovi, který se mé Demitce tak líbí, to půjdeme srovnat hned teď.“

Zvedl dlaň a ve vzduchu se zachvěla mléčně bílá brána. Hanka se Sváťou vykročili blíž, ale stařík se na ně rázně ohlédl.

„Vy dva počkáte tady!“

Pak vzal Rafana za ruku a vkročil do brány.

„Neměli jsme mu říct, že Raf ještě nemá atestaci?“ řekl Sváťa celkem zbytečně, když zmizeli.

Zatím se Rafan se staříkem vynořili na pečlivě udržované zahradě. V následující chvíli je obklopilo několik velkých psů. Stařík udělal piruetu na patě, aby dostal všechny do zorného pole a dál si jich nevšímal. Psi se pomalu rozešli. Kývl na Rafana a společně stoupali po schodišti k hlavnímu vchodu velké budovy, která tak trochu připomínala palác. Stařík zaklepal na dveře a pak do nich jedním prstem strčil a otevřel je. Z velké haly vedly schody po obou stranách nahoru i dolů. Nikde nikdo nebyl. Stařík sáhl do rukávu a vyndal tulíka.

„Hledej, Demitko. Vyřiď Plavíkovi, že si jeho partner přeje, aby se k němu vrátil.“

Tulík zašvitořil a rozběhl se vlevo nahoru. Stařík pomalu vyrazil za ním. Rafan se nejistě rozhlížel, i když tušil, kde asi jsou. Jen se stále trochu obával o osud tulíka a dívky.

Došli k pootevřeným dveřím, odkud se ozvalo: „Ty mrcho jedna mrňavá, počkej až tě chytím! Andělo! Kde jsi? Pojď ho chytit.“

Mezi dveřmi proběhla dvě klubíčka. Jedno vyšplhalo na rameno staříkovi a druhé bouřlivě vítalo Rafana a zatínalo mu drápky do krku.

„Plavíku,“ polkl dojetím a radostí.

„Sakra,“ rozrazil dveře René.

Pak zůstal stát s otevřenou pusou, když uviděl staříka a Rafana.

„Tatí,“ zařval na celý dům, „pomóóc, zloděj.“

Najednou prázdný dům ožil. Rafan pozoroval staříka, ale ten ani nehnul brvou a usměvavě pozoroval, jak se sbíhají lidé.

„To je ale drzost,“ zahalekal Stan, když dorazil, „jak se opovažujete...?“

Pak vstoupil pan Pohromak. Chytil Stana za límec a odhodil ho dozadu.

„Ctihodný,“ poklekl před staříkem, „je nám potěšením, že jste poctil náš dům svou přítomností.“

Rafan i kluci Pohromakovi nevěřícně zírali na klečícího otce. Ze zadních dveří se do místnosti připlížila i Anděla a když uviděla Rafana, překvapeně vykulila oči a usmála se. Na oku se jí začal černě vybarvovat monokl.

Stařík pokynul Pohromakovi, aby vstal.

„Mám pocit, že máte na své děti málo času. Vaše pracovní povinnosti mohou ještě nějaký čas počkat. Vezměte si měsíční dovolenou a věnujte ji svým synům a dceři. Děti jsou požehnání i starost. Té vaší dívce bych doporučil studium minerálů a podzemního ohně, nezanedbejte její nadání. A váš nejstarší chlapec... Slyšel jsem, že je nadaný supervolonista a že ho v Polutě mají rádi. Byla by škoda, kdyby přišel o svou pověst a popularitu.“

„Ctihodný...“ uklonil se uctivě pan Pohromak.

„Ať si najde poctivé zaměstnání, nerad bych o něm během nejbližších let slyšel. Shovívavost, kterou mu dnes poskytnu je poslední, ve kterou může doufat. Vysvětlete mu to, prosím.“

„Jistě, ctihodný.“

„A nyní nás omluvte, už musíme jít,“ řekl stařík, chytil Rafana za ruku a než si chlapec stihl uvědomit, že prošli branou, stáli před jejich stromovým domkem.

„Já...“ vykoktal ze sebe Rafan, „nenalézám slova, kterými bych dokázal poděkovat. Půjdete na chvíli dál?“

„No, chvilku bych možná mohl. Na kávičku a aby si ti dva drobci mohli spolu pohrát,“ přikývl stařík a hbitě vyšplhal nahoru. Ještě než se dostal ke dveřím, Sváťa otevřel, a když uviděl tulíka na Rafanově rameni, zeširoka se usmál.

Trochu překvapeně sledovali, jak stařík otevřel jejich troubu a vyndal z ní svou kávu, ale nepřipadalo jim vhodné se ho vyptávat. Usadil se do jednoho křesla a naklonil se nad stůl, kde byla ještě ze včerejška rozehraná partie šachů na maličké tulíkově šachovnici. Plavík přeskočil na staříkovo rameno a zašvitořil mu do ucha.

„Cože,“ povytáhl muž obočí, „ty si myslíš, že tuhle partii proti inteligentnímu mramoru nedokážu vyhrát? No, to se na to tedy podívám.“

To už ale Plavíkovi skočila na hlavu Demitka a oba začali divoce pobíhat po pokoji, skákali dětem na hlavu, na ramena a strhli do hry všechny přítomné vyjma staříka, který se skláněl nad šachovnicí. Zdálo se, že ani nevnímá ten veselý mumraj kolem sebe.

„Máš pravdu, Plavíku, vyhrát se to nedalo, maximálně to šlo skončit remízou,“ zvedl po chvíli hlavu, „a příště bych ti radil, aby ses nenechal od svého partnera odnést. Jako tulík máš přece spoustu možností, jak se ubránit.“

Dopil kávu a usmál se na děti, které se při jeho slovech zklidnily. Natáhl ruku a do dlaně mu vklouzla Demitka a nadšeně švitořila.

„Ano, ano,“ přikývl muž, „oba vám děkujeme za příjemnou chvilku, kterou jsme u vás mohli prožít.“

„Také bychom rádi...“ řekl Rafan, ale své poděkování nestihl dokončit, protože v té chvíli byl stařík i s tulíkem pryč.

„Jak to udělal?“ podivil se Sváťa. „Vytvořil bránu a použil ji tak rychle, že to vypadalo, jako kdyby zmizel. Nepředstavil se ti, Rafe?“

„Ne.“

„Je to velice milý stařík, takový usměvavý,“ otočila se Hanka na staršího kamaráda, „jen by mě zajímalo, jak se mu tak brzo podařilo dostat tvého tulíka zpět? A jak se o tom všem vlastně dozvěděl?“

„Správná otázka. Věděli jsme o tom jen my tři a Plam. Co se zkusit zeptat draka, jestli v tom nemá drápky?“ dohadoval se Rafan.

„Myslíš?“ podívala se na něj Hanka a zkontaktovala Plama.

„Už je všechno v pořádku? Tak to mám radost,“ ozval se potěšeně drak.

„Kdo poslal toho muže, co se u nás objevil?“

„Přece moje matka Karmaneuduna.“

„Tys jí to řekl?“

„A neměl jsem?“

„No... Vlastně jsme moc rádi, že se to vyřešilo. Poděkuj za nás své matce, prosím.“

„Rád vyřídím.“

„A kdo byl vlastně ten stařík, co nám pomohl?“

„A co myslíš ty? Jaký jste z něj měli pocit?“

„Byl moc milý a příjemný. Ale dokázal se kouknout i přísně. Vypadal na zkušeného kouzelníka.“

„Máš pravdu. Patří mezi ty nejzkušenější.“

„Má nějaké jméno?“

„Myslím, že mu matka říká Demit.“

„Demit a Demitka. No, aspoň se to člověku neplete.“

Víc informací už drak nevěděl. Pak si poslechli podrobné Rafanovo líčení o návštěvě u Pohromakových a vrtalo jim hlavou, kde asi pan Pohromak pracuje, když staříkovi vzdal takovou úctu a když od něj dostal dovolenou.

„Doufám, že teď už nám kluci dají pokoj,“ řekla Hanka a podrbala tulíka na bříšku.

„Možná, ale krk bych na to nevsadil,“ zapochyboval Sváťa, „myslím, že pár marmelád ještě nebylo otevřeno.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: