Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jedeme k jednorožcům

Ve škole se jako tradičně koncem školního roku nahromadilo množství látky, kterou bylo ještě potřeba bezpodmínečně zvládnout a nervozita učitelů i žáků stoupala. Druhý ročník bylo potřeba ukončit s více než dvaceti žetony, aby mohl žák postoupit do vyšší třídy. Letos to ale Hanku netrápilo, neboť se v průběhu roku držela na více než čtyřiceti žetonech a pak to za pomoci kluků dotáhla až na padesát. Sváťa měl sedmdesát pět, jen Rafan na tom byl bledě a vypětím všech sil měl dvanáct žetonů.

V půlce května dostala Hanka a Sváťa vyrozumění, že byli vybráni do skupiny, která během června navštíví jednorožce. Zachariáš jim při té příležitosti upekl dort ozdobený lesem a několika marcipánovými jednorožci.

V posledním květnovém týdnu vyfasoval Rafan od profesorky Spanilé tři Ička. Kudy chodil, tudy skřípal zubama a mračil se na celý svět.

„Neblázni, vždyť to všechno umíš,“ uklidňovala ho Hanka, „ty postupové zkoušky určitě uděláš. Vždyť umíš dokonce i to, co jsme se letos učili my. Mohl bys dělat zkoušky za oba ročníky najednou.“

„Ta baba určitě vyhrabe něco, co ještě neumím. Musím projít všechny knihy, co jsme měli, aby mě na něčem nenachytala. Už jsem obdržel upozornění, že se mám dostavit k přezkoušení 19. června. Doufám, že mi budete držet palce aspoň na dálku.“

„Žádnej strach, Rafe, to zvládneš. Přece nechceš udělat Nahnilé radost a propadnout...“ zasmála se Hanka.

Rafan na ni pobaveně zamrkal: „Máš pravdu. Spanilá květina si tuhle zkoušku za rámeček nedá. I kdybych se měl učit celou dobu beze spánku, nedostane mě!“

„No,“ zašklebila se na něj kamarádka, „to už se poslouchá líp. Ale vzhledem k tomu, co už umíš, si spánek klidně dopřej. Možná to všechno dělá jen proto, aby tě nemusela mít ve své třídě.“

Před posledním květnovým víkendem svolal profesor Smítko žáky, kteří byli vybráni do výměnné skupiny s jednorožci. Bylo jich dvacet, s některými se znali ze třídy, jiné občas vídali na hodinách tělocviku nebo v jídelně. Hanka se rozhlédla a s úlevou konstatovala, že tu není nikdo z rodiny Pohromaků.

„Ztište se prosím,“ oslovil přítomné profesor a odkašlal si.

„Vítám vás ve skupině, která bude letos reprezentovat naši školu ve vzdělávacím komplexu jednorožců. Je to pro vás pocta i odpovědnost. Uvědomte si, že podle vašeho vystupování si jednorožci udělají obrázek o tom, jací lidé se nacházejí v naší škole. Byl bych opravdu nerad, kdybychom po sobě zanechali špatný dojem.“

Jedna z dívek se přihlásila a zeptala se: „A jak s nimi budeme vlastně mluvit? Budou tam všichni rozumět naší řeči?“

„Samozřejmě,“ odpověděl profesor, „jednorožci se už jako malí naučí rozumět více řečem, než člověk po celoživotním studiu. Jen si musíte zvyknout, že s vámi budou komunikovat v duchu, nikoliv nahlas. Zpočátku budou nejspíš používat naše slovní obraty, ale může se vám stát, že budou komunikovat myšlenkami, což je jejich běžný způsob dorozumívání. V tomhle směru nemusíte mít žádné obavy. Daleko větší starosti mi dělá to, že mají poněkud jiný smysl pro humor než my. Určitě je nepobaví neštěstí nebo neschopnost někoho jiného. Takže bych doporučoval nesmát se kamarádovi, který zakopne a upadne. Jednorožec by to pochopil jako vaši nevychovanost. V žádném případě pak není vhodné posmívat se někomu z nich. Na to by hleděli podobně jako na vyhlášení nepřátelství. Nuže, pozor na to!“

„Jak tam budeme bydlet? A co si máme vzít s sebou?“

„Tábor, kde budeme bydlet, je vybaven stany. Ze zkušenosti mohu říci, že to jsou velice příjemné stany s pohodlným lůžkem. Dále jsou zde k dispozici hygienické bloky vybavené záchodem a sprchami. Jídlo můžete dostat po celý den i noc. Většinou tu kvůli nám bývají přítomni čtyři lidští kuchaři. I když to bude výhradně rostlinná strava, mohu vás ujistit, že chuťově ji pro nás dovedou připravit s překvapující dovedností. A co s sebou? Kromě oblečení si myslím, že nebudete potřebovat nic dalšího. Pokud někdo ovládá hudební nástroj, ať si klidně vezme. Rozhodně by se vám mělo vše vejít do jednoho zavazadla, které si celou dobu ponesete s sebou.“

„A co nás tam čeká? Budeme také připravovat divadelní představení?“

Profesor Smítko se usmál a pokrčil rameny: „Abych pravdu řekl, nevím. Sám jsem zvědavý, co pro nás letos jednorožci připravili. Prý to bude něco nového. Musíme se nechat překvapit. Jinak jsem vám chtěl říct, že máte od víkendu až do čtvrtka volno, takže naše skupina se v pátek ráno v osm sejde před veřejnou branou v Santareně. Doufám, že profesorka Běhounková, která nás má doprovázet, se do té doby uzdraví.“

„To jsem zvědav, jestli tam bude P’ujibo,“ řekl Sváťa, když se vraceli do svého pokoje.

A už tu byl poslední den ve třídě, kdy jim učitelé poblahopřáli k postupu do dalšího ročníku a těm, kdo odjíždějí na výměnný pobyt popřáli mnoho zdaru. Ti, co neodjíždějí, se pak v neděli večer vrátí do školy, kde zůstanou celý měsíc a spolu s absolventy prvního ročníku pomohou při přípravě závěrečné slavnosti.

Pak se všichni nahrnuli do jídelny, kde na ně čekalo malé pohoštění.

„Propadlík, propadlík...“ zaslechla Hanka posměšné hlasy, když si se Sváťou sedali s jídlem ke stolečku. Zvedla se a uviděla Rafana, jak se zastavil u stolku, kde seděli sourozenci Pohromakovi. Rychle se propletla mezi stolky a začala postrkovat svého kamaráda pryč od pošklebujících se kluků.

„A ty jsi nepropadla?“ šklebil se na ni René.

„Myslím, že mám v kapse ještě jednu prima marmeládu,“ řekla nahlas, až se sedící u okolních stolků s nadějí ve tvářích ohlédli, „jejda, to je smůla, asi jsem ji zapomněla doma. To mě fakt mrzí...“

Klukům se vytratil škodolibý úsměv z tváří a Rafan se konečně nechal dostrkat až ke stolku, kde seděl Sváťa.

„Nevšímej si jich,“ řekla mu Hanka a šla pro další tácek s chlebíčky.

„To se jí snadno řekne,“ vzdychl Rafan, „ale co si teď o mně pomyslí Anděla. Vypadám jako největší blbec pod sluncem. Propadnout hned v první třídě!“

„A přemýšlel jsi o tom, co říkala Hanka?“ zahuhlal Sváťa s plnou pusou.

„To jako o čem?“

„Požádej i o přezkoušení za druhý ročník.“

„Ty jsi se zbláznil! Budu rád, když se naučím všechno z toho prvního,“ mávl nad tím nápadem rukou Rafan. Pak se otočil a uviděl další prváky, jak si na něj ukazují. Odhodil zbytek nakousnutého chlebíčku na stůl a zvedl se.

„Jdu do pokoje,“ oznámil kamarádovi stroze a zmizel dřív, než se Hanka stihla vrátit s jídlem.

„Těžce to nese,“ pokrčil rameny Sváťa a přitáhl si k sobě tác, který položila na stůl, „šel se schovat.“

„Já vím, chápu ho,“ vzdychla Hanka a podepřela si bradu.

„Možná bychom to místo něj mohli udělat my,“ polkl Sváťa, aby mohl promluvit.

„Co máš na mysli?“

„Aby ho přezkoušeli i z látky pro druhý ročník. On sám o to požádat nechce.“

Hanka zaktivovala své hodinky: „Zkusím, jestli by pro nás Ferinová neměla pár minut času.“

Chvilku čekala, jestli se jí podaří zkontaktovat třídní učitelku, a pak prohlásila: „Přijme nás, ale musí to být hned teď. Tak nech to jídlo a jdeme.“

Sváťa chňapl ještě po jednom chlebíčku na cestu a nechal se odtáhnout na chodbu. Za chviličku stáli v pokoji své profesorky.

„Tak copak vás trápí?“ zeptala se jich.

Hanka mrkla na kamaráda a když viděla, že ještě nedožvýkal, ujala se slova.

„Možná víte, že Raf v první třídě propadl a bude muset absolvovat postupovou zkoušku.“

„Ano, vím o tom. Nestává se často, že by někdo nezvládl první třídu. A když jde o chlapce s tulíkem, je to obzvlášť choulostivá záležitost. Ale nemějte obavu, rozhodli jsme, že ho nebudeme stresovat víc, než je nutné, a že tuto zkoušku bude skládat pouze za přítomnosti své profesorky Spanilé. Doufáme, že to dobře dopadne.“

„Propána, jen to ne!“ neudržela se Hanka.

Profesorka se na ni se zájmem zadívala a pozvedla tázavě obočí. Mezitím už Sváťa spolkl to, co měl v puse.

„Nebude drzé, když řekneme svůj názor?“ zeptal se.

„Vzbudili jste mou zvědavost. Mluvte,“ pokynula jim Ferinová.

„Celý rok jsme se všichni tři společně učili a my jsme přesvědčeni, že Raf ovládá látku nejen prvního ročníku, ale i druhého. Myslíme si, že by bez problémů zvládl i přezkoušení za druhý ročník. Jen si nejsme jistí, zda je možné, abychom o toto přezkoušení místo něj požádali my.“

„Chcete naznačit, že s látkou prvního ročníku neměl problémy?“

„Jasně že měl! Ale daleko menší, než třeba já vloni!“ vložila se do toho Hanka.

Ferinová se zamračila a gestem zarazila Sváťu, když se nadechoval k dalšímu proslovu.

„Požádejte svého poručníka, ať škole pošle písemnou žádost o přezkoušení Rafaela. Mělo by v ní být přímo napsáno, aby komise zjistila úroveň znalostí žáka a podle nich ho zařadila do patřičného ročníku. Na základě této žádosti se na místě zkoušky sejdou čtyři vyučující z této školy a s nimi i zástupkyně ředitele.Váš kamarád pak bude podroben důkladnému testu. Souhlasíte s tím?“

„Ano,“ prohlásil Sváťa s jistotou, kterou Hanka zdaleka necítila, „to je přesně to, o co nám šlo.“

„Povíte o té žádosti svému bratrovi?“ zeptala se učitelka zvědavě, když se otočili k odchodu.

„Asi ne,“ řekla po krátkém zaváhání pravdivě Hanka, „rádi bychom se ve zdraví dočkali odjezdu k jednorožcům.“

„V tom případě jsem opravdu zvědavá, jak Rafael v testu dopadne,“ pousmála se Ferinová a rozloučila se s nimi. Vyšli zvolna na chodbu a dumali, zda tímto činem svému kamarádovi nezkomplikují život.

„Já mu věřím,“ řekl Sváťa, když zamířili naposledy do svého školního pokoje. Za chvíli si tady sbalí věci a už se sem nikdy nevrátí. Od příštího roku budou všichni denně docházet do školy z domova. Sice tu stále budou mít v jídelně k dispozici snídaně, obědy i večeře, pokud o to budou stát, a budou moci využívat rovněž odpočinkové boxy, ale na noc budou muset domů.

Hanka naposledy vyšla na svou oblíbenou terasu. Sváťa zatím za pomoci Rafana třídil věci, které si potřebuje s sebou vzít na výměnný pobyt, a co by tu Rafanovi měl nechat, aby v červnu něco nepostrádal. Nakonec to bylo celkem jednoduché. Knihy se mu stejně do batohu nevejdou, takže si vybral jen oblečení a pár drobností. Zatím se mu ze sušenek, které měl nachystané na stole, v jedné nestřežené chvilce ztratilo jedno balení. Když to zjistil, rozhlédl se po pokoji, až objevil tulíka vykukujícího za polštářem.

„Já tě vidím, ty jeden mlsoune!“

Chvilku se honili po pokoji, ale pak chlapec mávl rukou: „No dobře, tak si ty sušenky schovej. Já tu příští měsíc nebudu, tak aspoň budeš mít něco na zub.“

Hanka už si také sbalila všechny věci a všichni vyrazili k domovu.

„Musíme skočit ještě na chvilku za Zachariášem,“ řekl Sváťa a mrknul na Hanku, „abychom se domluvili kvůli jídlu na tenhle týden. Odjíždíme až v pátek ráno, tak abychom tu nehladověli.“

Rafan kývl a ani mu nebylo podezřelé, že tam šli oba.

„Musíme s tebou projednat jednu důležitou věc,“ pošeptal Sváťa trpaslíkovi, který právě kontroloval pečeni v troubě. Zachariáš se ohlédl a když uviděl, že i Hanka se tváří vážně, sundal si koženou zástěru a odvedl je oba ke stolku na terasu. Po cestě přibral z lednice krabici se zmrzlinou a misky.

Opuštěná terasa s výhledem do zahrady byla zalitá květnovým sluncem a kolem sloupků rozkvétaly modré zvonce.

„Tak povídejte, co se děje,“ vyzval je Zachariáš.

Podrobně mu vylíčili, co domluvili s profesorkou Ferinovou.

„On si fakt nezaslouží, aby skutečně propadl,“ nemohla se Hanka ani teď ubránit spravedlivému rozhořčení, „jak jen mu to ta učitelka mohla udělat?!“

„Nejlepší by bylo, kdyby přeskočil druhý ročník a mohl chodit do třídy s námi. Pak už by mu nehrozilo, že si na něj Spanilá zasedne,“ vysvětloval Sváťa.

Trpaslík se drbal ve vousech a usmíval se: „No, je to od vás tak trochu podraz na kamaráda... Ale jak tak o tom přemýšlím, je to dost dobrej nápad. Hned to napíšu a pošlu. Chacha, jestli se mu fakt podaří přeskočit druhou třídu, moc rád bych viděl tu ženskou, tím myslím tu Violu Nahnilou, jak se tváří.“

„Až Rafan zjistí, co jsme tu dnes na něj ušili, tak nás zabije,“ vzdychla Hanka a pak se otočila na Zachariáše, „možná bys mu to měl říct spíš ty, až tu nebudeme.“

„Víte co? Řekneme mu to až na školní slavnosti. Doufám, že se do té doby vrátíte od svých kopytnatců.“

„Jasně,“ přikývl Sváťa, „měli bychom se objevit těsně před slavností.“

„Tak jsme domluvení! Teď už běžte, ať nepřipálím večeři,“ zvedl se Zachariáš a při jejich odchodu se pochechtával.

V sobotu je na oběd pozval pan Mojerana. Když jim gratuloval k ukončení dalšího školního roku, přiznal Rafan, že v první třídě propadl. Mojeranovi vnuci vykulili oči a pak si začali ze svého staršího kamaráda nezakrytě utahovat. Chechtali se tak, až je musel děda vykázat z jídelny pro neslušné chování. Pak jako obvykle zavedl řeč na prázdniny a ptal se, jestli mají nějaké plány, nebo jestli se i tentokrát připojí k němu.

„Letos v létě chystají v rezervaci velké čištění vodních toků. Požádali mě, jestli bych nemohl přivést nějaké dobrovolníky, kteří by se téhle akce chtěli zúčastnit jen za ubytování a stravu. Měli byste zájem?“

„Určitě,“ usmál se Rafan, když ho tulík začal tahat za vlasy a za ucho, „přece říkám, že ano, Plavíku, tak už toho nech. Já přece vím, že by ses zase někdy rád podíval domů.“

„Prima. Jako program na prázdniny to zní docela dobře. Jen jestli se po minulé zkušenosti nebudou bát nás tam pustit,“ řekla Hanka.

„Nemohli jste za to a kromě toho už jste se osvědčili v útulku pro zraněná magická zvířata. Myslím, že vás uvidí rádi,“ odmítl její obavu pan Mojerana.

„My už budeme hodní,“ objevili se ve dveřích Tom a Sam, ale v očích jim stále svítily poťouchlé ohýnky.

„Dobrá,“ souhlasil děda, „posaďte se k nám a přemýšlejte o tom, čím se od sebe liší smích a posměch. Až naši hosté odejdou, ověřím si, jak důkladně jste přemýšleli a poslechnu si, kolik rozdílů jste objevili.“

Kluci se posadili a najednou začali vypadat zamyšleně.

Ještě chvíli si povídali o útulku, o jednorožcích, o školní slavnosti, o dracích. Hanka panu Mojeranovi stručně vylíčila, jak skončil Vron a jak při tom Zuřivý dráp přišel o oko.

„To není dobré,“ řekl jí pan Mojerana, „když máš mezi draky celoživotního nepřítele. Dráp ti nikdy neodpustí, že jsi ho urazila v přítomnosti jiných draků. Je důležité si uvědomovat význam slov, která člověk použije. Tentokrát tě v Polutě zachránil Vron, ale kdo tě zachrání příště, až tě Dráp někde najde?“

Jen tak tak, že se Hanka neprořekla, jak je Plamova matka učila obranné kouzlo. Mojeranova vážná slova jí připomněla, že by měla důkladně trénovat i nadále.

„Musíme dát pozor, aby ji pokud možno nenašel,“ řekl Sváťa, „a naučit se pár kouzel, abychom se ubránili.“

„A nedá se s drakem nějak domluvit, aby toho nechal?“ zeptal se Tom.

„Co kdyby se mu Hanka omluvila?“ navrhl Sam.

Pan Mojerana se na kluky podíval a zavrtěl hlavou.

„Drak přijme omluvu jen od někoho, kdo je silnější, než on. Jinak je omluva považována za slabost a zbabělost. Draci se většinou neomlouvají vůbec. Ale pokud by Hanka Drápa porazila v souboji a pak ho ujistila, že si ho váží a že neměla v úmyslu ho urazit, je jistá naděje, že by mohlo dojít ke smíru. Mám ale obavu, že Drápova nenávist je příliš velká na to, aby se nad ni povznesl i v takové situaci, kterou jsem nastínil. Myslím, že nejjednodušší cesta by byla draka rovnou zabít.“

„Chcete mi říct, že dokud Dráp bude živ, bude mým nepřítelem?“ zamračila se Hanka.

„Ano,“ odpověděl muž, „smrtelně nebezpečným nepřítelem. Měj to na paměti!“

„Páni,“ řekl obdivně Tom, „asi se budeš muset naučit zabíjet draky.“

„Ale já nechci zabíjet draky,“ ohradila se Hanka, „mám je ráda, jsou úžasní.“

„Když myslíš...“ pokrčil rameny Tom, „já mám mnohem raději jednorožce. Neplivají oheň a mají vlídné oči.“

„Hm, mám stejný názor,“ usmál se Sváťa, „někdy ti půjčím svou knihu, kterou mi dali v Polutě. Tedy jestli už umíš číst. Vypráví o jednorožcích a jejich historii.“

„Jé, tu bych viděl moc rád. Letos jsem se ve čtení ohromně zlepšil,“ nadšeně kýval Tom.

Nakonec se rozloučili a domluvili si schůzku na školní slavnosti.

V neděli večer doprovodili Rafana do města. Na rozdíl od nich se vracel do školy, kde stráví celý následující měsíc. Zbylé dny do odjezdu nutil Sváťa Hanku, aby spolu s ním studovala knihy a záznamy o jednorožcích, aby si tam neudělali ostudu svou neznalostí. Občas o tom diskutovali i s Plamem, ale ten toho moc o národu jednorožců nevěděl.

Konečně tu byl pátek, den odjezdu. Zachariáš je vyprovodil k bráně, kde měli sraz s profesorem Smítkem. Už se tu začali scházet vybraní druháci a za několik minut se přiřítila i menší kulatá postavička jejich profesora. Smítko se netvářil příliš nadšeně. Příčinu jeho nálady všichni pochopili v okamžiku, kdy dorazil na místo srazu svalnatý muž v šortkách a krátkém triku.

„Hugo Star? Jen to ne!“ chytlo se za hlavu několik spolužáků.

„Nuže, milí žáci, tady pan kolega z profesorského sboru se uvolil, že s námi pojede jako druhý pedagog, když se nám paní učitelka nestihla uzdravit. U jednorožců ještě nikdy nebyl, tak se obracejte se svými dotazy spíš na mě,“ řekl Smítko a vypadal, jako když ho bolí zuby. Pak vytáhl seznam a zkontroloval, zda jsou tu všichni. Poté za ním vyrazili k veřejné bráně.

S jedním přestupem se dostali do Arkidy a odtud do mezistanice Druidský háj. Tady nařídil profesor Smítko odpočinek. Vyústění veřejné brány bylo v celkem nenápadné nízké budově, která byla obklopena lesy. Vedle někdo postavil z hrubě otesaných prken malé posezení, kam se ani všichni nevešli.

Hugo Star vytáhl z batohu lahvičku a začal si natírat obličej, ruce a nohy.

„Co to máte?“ otočil se zvědavě Smítko, když ucítil kořeněnou vůni.

„To je výživný olej, který ochrání kůži před sluncem a hmyzem. Chcete taky?“

Smítko se úkosem podíval, jestli si z něj náhodou nedělá legraci, pak otočil oči v sloup a zavrtěl hlavou.

„Na co tu čekáme, pane profesore?“ zeptala se jedna dívka.

„Za pět minut dorazí průvodce, který nás dovede k poslední bráně naší cesty.“

Jak se po chvíli ukázalo, průvodcem byl velký bílý jednorožec. Přivítal se se všemi a pokynul jim, aby ho následovali.

„Bože, ten je krásný,“ rozplýval se Hugo Star a nemohl z něj spustit oči.

Jednorožec je vedl lesem asi dvacet minut, až se dostali na velkou paseku. Uprostřed volného prostoru se mihotala zelenavá brána.

„Takže, mládeži, tohle je nechráněný přesun, tak nezapomeňte, co jste se naučili ve škole. Hezky po jednom se přeneseme na místo určení. Já půjdu první a tady kolega Star a náš průvodce jako poslední. Je všechno jasné? Nějaký dotaz?“

„Ehm, jaksi, já,“ ozval se tělocvikář, „dosud nemám atestaci z procházení bran.“

„Cože?“ zvedl na něj hlas profesor Smítko.

„Jaksi, já jsem netušil...“

„Člověče, vy asi ani neumíte číst, když jste se přihlásil místo profesorky Běhounkové.“

„Asi jsem v textu přehlédl...“

„No to se mi snad jenom zdá,“ zavrčel Smítko, „takže my jdeme jako první a ostatní po jednom za námi. A hezky opatrně, ano?“

Potom popadl Huga za ruku a zcela neelegantně ho dovlekl k bráně. Otočil se, aby zkontroloval kolegovo vybavení, něco mu tiše řekl a pak ho protáhl dovnitř.

„Tak jdeme na to,“ řekl Sváťa, když viděl, jak ostatní váhají, a vyrazil k bráně. Hanka měla sice trochu trému, ale když kamarád zmizel, přistoupila k zeleně mihotavému oválu a prošla.

„Odstup na stranu,“ řekl jí profesor, když se vynořila z brány na jiné pasece. Postavila se tedy opodál vedle Sváti a čekala, až se sem dostanou všichni. Tělocvikář vypadal trochu zmateně a pobledle. Nakonec prošel poslední z žáků i jednorožec.

V tu chvíli na paseku vstoupili další tři jednorožci a uklonili se žákům a profesorovi.

„Vítejte ve školních prostorách pro jednorožce. Jsme šťastní, že jste se v pořádku dostali k nám. Doufám, že se stejně jako my těšíte na dobu, kterou tu společně strávíme,“ řekl jeden z nich a pokynul hostům, aby ho následovali. Vedl je úzkou lesní cestou do kopce, až se před nimi rozevřela planina s výhledem přes zalesněné údolí. Zde bylo vybudované posezení pro návštěvníky a na stolcích už čekalo krásně naaranžované pohoštění. O kousek dál bylo postaveno dvacet dva stanů a hygienické zázemí. Všechno bylo velice citlivě a úpravně zasazeno do přírodního celku. Profesor poslal žáky, aby si odložili zavazadla ke stanům, kde chtějí spát, a sám se usídlil na opačném konci, než Hugo.

Pak se všichni posadili k pohoštění. Přišli se jim představit dva z mužů, kteří budou pro návštěvu vařit. Byli moc milí a zajímali se, co komu chutná. Nikdo neměl žádné zvláštní požadavky až na Huga Stara. Ten okamžitě nadiktoval, kterou zeleninu může ráno a kterou večer, které koření nesmí dostávat a co potřebuje během dne vypít. Profesor Smítko pozoroval svého kolegu s výrazem ptáka, který vidí smradlavého brouka.

Po jídle dostali čas na to, aby se zabydleli a vzpamatovali po cestě. Vybalování bylo jednoduché, Hanka batoh hodila do stanu a měla hotovo. Raději se šla podívat kolem tábořiště a s údivem zjišťovala, že všude roste měkká bohatá tráva, poletují motýli, ptáci, ale nikde nenarazila na mravence nebo jiný obtížný hmyz. Pak se posadila na místo s výhledem do údolí a měla tu pocit příjemné pohody a klidu. Po chvilce ji objevil Sváťa a přisedl si.

„Myslím, že se mi tu bude líbit,“ otočila se na něj.

„Všem se tu líbí,“ přikývl kamarád, „jenom náš profesor se nějak moc mračí. Myslím, že mu vadí přítomnost Huga.“

„To by mě zajímalo,“ smála se tiše Hanka, „jak asi vnímají našeho tělocvikáře jednorožci.“

„Možná dobře,“ odpověděl vážně Sváťa, „je to pohlednej chlap s krásným tělem a s vybranými stravovacími návyky. Myslím, že jednorožci si také zakládají na krásném těle. Nikde jsem nečetl ani neslyšel, že by kdy existoval nějaký ošklivý jedinec.“

„To jako myslíš, že Smítko se svým bříškem a pleší to má u nich špatné?“

„Nevím. Jezdí už sem řadu let, tak s nimi asi vychází dobře. Taky o nich tvrdí, že se sice neradi dělí o své vědomosti, ale přesto si každý rok odtud vozí nějaké nové byliny a nápady.“

Na hodinkách jim zatančily postavičky a objevila se blikající šipka.

„Konec odpočinku, máme program,“ zvedla se Hanka a zamířila se Sváťou k prostoru před stany.

Profesor Smítko počkal, až všichni dorazí.

„Tak co? Už nikdo nechybí? Dobrá. V tom případě můžeme vyrazit na slavnostní uvítání.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: