Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Neobvyklé úkoly

Zamířili po jedné cestičce směrem do lesa, kde se po chvilce rozevřela paseka, která jim připomněla jejich školní louku jednorožců. Už tu na ně čekala velká skupina jednorožců a všichni si je zvědavě prohlíželi. Ostatně to prohlížení bylo vzájemné. Většina přítomných jedinců byla menšího vzrůstu, Hanka usoudila, že to budou ti, kteří sem chodí do školy. Několik dospělých jednorožců stálo stranou, to asi budou učitelé.

Jednorožec, který je celou dobu doprovázel, se ujal představování.

„Dovolte, abych vám představil učitele zdejší školy, kteří pro vás a naše mladé připravili letošní program. Naslouchající ctihodný B’hara povede celou akci a bude osobně dohlížet na to, aby vše probíhalo tak, jak má, a aby se nikomu nepřihodilo nic nepatřičného. Dále mu budou pomáhat K’rateuleo, náš odborník na kouzelnou manipulaci, S’faidea, strážkyně hranic a léčitelka, a naslouchající K’lumonideotis, strážce života a času. No a pak tu máme naše žáky.“

Jednorožec jim představil všechny přítomné, ale Hanka usoudila, že stejně nemá šanci si zapamatovat jejich jména, tak naslouchala jen na půl ucha, dokud nepadlo jméno, které znala.

„...a dva nejmladší, což jsou V’linea a P’ujibo.“

Opravdu, byl to on. Teď, když se podívala pořádně, ho dokonce i poznala a zaradovala se, že tu mají někoho známého.

Pak si vzal slovo profesor Smítko, poděkoval za milé přijetí a také je představil jednorožcům. Tím byly vyčerpány oficiální nezbytnosti a učitel jim řekl, aby se posadili do trávy do půlkruhu kolem louky a udělali si pohodlí. Také jednorožci se rozstoupili kolem a někteří mladí si lehli do trávy tak, aby viděli na střed louky.

Slova se ujal B’hara a Hanka měla pocit, že mluví, jako kdyby vyprávěl pohádku. Moc příjemně se to poslouchalo.

„Milí přátelé, podobně jako u vás ve škole jsme v minulých letech zkoušeli hrát některé příběhy z našich dějin. Ale tentokrát jsme se rozhodli nabídnout vám něco nového. Nebylo snadné to připravit, ale domníváme se, že se u toho budete bavit víc, než u přípravy divadla. Také si myslíme, že při tom bude vzájemné seznamování lidí a jednorožců mnohem intenzivnější a zajímavější.“

„To jsem zvědav, co vymysleli,“ zašeptal netrpělivý Sváťa.

„Čeká vás tu totiž cesta za pokladem. Nemějte obavy, že to bude nad vaše síly. Když bude potřeba, vždycky vám někdo pomůže, a nakonec každý ze zúčastněných získá kousek z připraveného pokladu. Zatím vám nepovím, co to bude, abych všechno neprozradil hned na začátku. Ale myslím, že nebudete zklamaní.“

Jednorožec počkal, až odezní překvapené šuškání mezi dětmi, pak pokračoval.

„Pro jednoho z našich hostů, který zvítězí, máme připravenou zvláštní odměnu. Bude se smět v Posvátném háji dotknout Zrcadla času.“

Tentokrát to zašumělo mezi mladými jednorožci. Asi to bude něco hodně zvláštního, pomyslela si podle jejich reakce Hanka.

„Ale abyste ani letos nepřišli o zážitek z divadelního představení, rozhodli jsme se vám tu dnes přiblížit příběh dvou mladých jednorožců, kteří byli pro svou lásku ochotní vzdát se toho nejcennějšího. Takže si udělejte pohodlí a já poprosím naše malé herce a mistra kouzel K’rateulea, aby vdechli dávnému příběhu život.“

Z okraje louky se zdvihlo pět mladých jednorožců a postoupili doprostřed prostranství. Najednou se ocitli v jakési bublině, která zvětšila jejich těla a vypadalo to, že všichni stojí na kamenitém prostranství poblíž kouřící sopky.

„Podívej, zdá se, že V’linea a P’ujibo budou hrát ty zamilované,“ drcnul do Hanky nadšeně Sváťa.

Kouzlo obarvilo V’lineinu hřívu do růžova a P’ujibo ji měl stříbřitou s duhovými efekty. Oba kolem sebe tančili a kolem nich se objevovala hejna motýlů. Pak zůstali stát s hlavami u sebe a ozval se zpěv hřejiváčka. Když na scénu přidusali tři jednorožci a ptáčka zaplašili, měli na ně diváci skoro zlost.

„Sestro, tohle není jednorožec, který by tě byl hoden,“ řekl jeden z nich.

„Ale já ho mám ráda,“ odpověděla V’linea.

„Sestro, on nevyrostl na našich pláních, jeho krev není pro tebe dost čistá,“ řekl druhý.

„Ale já ho mám ráda,“ opakovala.

„Sestro, my nedovolíme, aby tě zavedl do zkázy,“ řekl třetí.

„Mám ho ráda, neopustím ho,“ odporovala jim, ale pak sklopila hlavu a odešla ze scény.

Jednorožci se postavili proti P’ujibovi a naklonili výhružně svůj roh.

„Nejsi dost silný pro naši sestru.“

„Nejsi dost rychlý.“

„A nejsi ani mocný kouzelník, abys ji mohl získat,“ řekl ten třetí.

„Jsem silný, jsem dost rychlý a magii rozumím. To všechno však není nic proti mojí lásce, kterou k ní cítím.“

„Dokaž nám své schopnosti!“ řekli bratři a P’ujibo souhlasil.

Následovaly obrazy, ve kterých se přetlačoval s prvním bratrem. Jejich utkání trvalo den a noc a nakonec skončilo nerozhodně. Pak běželi s druhým bratrem stepí o závod, běželi tři dny a tři noci a vyčerpáním klesli na stejném místě. Se třetím bratrem zkoušeli, kdo déle zadrží tok vody v řece. Opět jejich snažení skončilo nerozhodně.

„Když dokážeš na týden umlčet otevřenou horu,“ řekl třetí bratr nakonec a ukázal na sopku, ze které létalo kamení a vytékala láva, „uznáme tvé schopnosti.“

Opět se na scéně objevili oba zamilovaní, ale jejich tanec byl smutný.

„Dokázal bych zavřít ústa hory,“ řekl P’ujibo, „ale to by znamenalo, že se její břicho nadme a způsobí zkázu zdejšího kraje. Nemohu to těm, kdo v něm žijí, udělat. Moc tě miluji, ale nemohu ublížit ostatním.“

„Nechci, abys to udělal,“ odpověděla, „ale ani se s tebou nechci nikdy rozejít. Musíme odtud spolu utéci.“

„Najdou nás.“

„Když utečeme za řeku Labua, tak ne.“

„Ale za řekou Labua už není žádná magie, která by udržela naše schopnosti.“

„Ano. Já vím. Za řekou Labua se z nás po čase stanou obyčejní bílí koně. Ale budeme spolu.“

„Máš pravdu, má nejmilejší. K čemu by mi byl magický roh bez tebe? Bez svých magických schopností se snadno obejdeme, bez své lásky ale nikoliv.“

Hanka cítila, jak se k ní Sváťa přitiskl a oba dojatě sledovali, jak jednorožci odcházejí zvláštní krajinou a brodí se přes řeku. Za ní byly lesy a louky a jejich rohy se zmenšovaly, až úplně zmizely. Nyní spolu putovali dva krásní bílí koně. Oba ale na loukách znovu tančili svůj tanec lásky a znovu nad nimi poletovali motýli a zpívali jim ptáci. Bylo to dojemné.

Po představení se na chvíli rozhostilo úplné ticho, jak v divácích dozníval účinek příběhu. Pak jim děti začaly nadšeně tleskat.

„Těší mě, že se vám to líbilo,“ vzal si opět slovo B’hara, „během dneška a zítřka se vám budou věnovat naši mladí jednorožci a ukážou vám zde v okolí všechno, co vás bude zajímat. Trochu se seznamte a popovídejte si. Pokusíme se udělat vše, abyste se u nás cítili dobře.“

Tím skončila oficiální uvítací slavnost a přes louku se k nim hned hrnul P’ujibo.

„To je bezva, že jste tady, myslel jsem, že Hanka pojede k drakům.“

„Draci letos výměnu odmítli, došlo k nějakým drobným nedorozuměním. Tak jsme tu letos oba,“ usmíval se Sváťa od ucha k uchu.

„Zahráli jste nádherné představení,“ pochválila ho Hanka a P’ujibo radostně potřásl hřívou.

„Nechcete se projít?“ nabídl dětem a vedl je pak různými oklikami a ukazoval zajímavosti školních pozemků.

Také ostatní jednorožci se zamíchali mezi děti. Někteří z nich byli vloni v Santarenské magické škole, takže tu našli své známé a kamarády. Ostatní se trochu nejistě oťukávali, ale všeobecná vlídná atmosféra rychle rozpouštěla nervozitu a obavy. Dá se říci, že ještě do večera se všechny děti skamarádily s některým jednorožcem. Druhý den se žáci obou druhů toulali po zdejších školních pozemcích, učili se hry jednorožců, dováděli, honili se a povídali si. Bylo to docela prima.

Večer profesor Smítko své žáky požádal, aby se domluvili a vytvořili dvojice, ve kterých budou příští dva týdny spolupracovat na hledání pokladu.

„My to máme jednoduché,“ zamrkal Sváťa na Hanku, „jsem moc rád, že jsi se mnou jela.“

„Taky jsem ráda, zatím je to tu moc fajn.“

„Viď? Stejně nechápu, jak můžeš preferovat ty arogantní nafoukané draky. Jednorožci jsou tak úžasní.“

Hanka vzdychla a vzpomněla si na Plama. Nechtěla se hádat, tak tentokrát své námitky raději ani nevyslovila.

Třetí den ráno k nim hned po snídani dorazil B’hara s deseti mladými jednorožci. Chvíli si povídal s profesorem Smítkem a pak poprosil děti, aby se postavili na prostranství ve dvojicích, které budou spolu soutěžit.

„S každou dvojicí,“ řekl na vysvětlenou, „bude po celou dobu soutěže spolupracovat i jeden z našich mladých jednorožců. Pokud máte představu, s kým chcete strávit v příštích dnech nejvíc času, utvořte prosím trojici.“

P’ujibo stál u Hanky se Sváťou dřív, než B’hara stačil domluvit. A protože se během minulého dne stihly děti s jednorožci docela dobře seznámit, bylo vytvoření trojic celkem rychlé a bezproblémové.

Smítko spokojeně pokyvoval hlavou. Vtom na plac doklusal Hugo, který místo snídaně chodil na hodinu běhat.

„Už to začíná? Nepřišel jsem o něco?“ usmál se na profesora, kterému zmrzl úsměv na rtech.

B’hara si se zájmem prohlédl svalnatého tělocvikáře, ale pak odvrátil hlavu a znovu oslovil žáky.

„V těchto trojicích budete nyní soutěžit. Za chvíli vám profesor Smítko rozdá kartičky s nápovědou. Všichni tři budete muset dát hlavy dohromady, abyste přišli na to, co vám kartičky naznačují. Během soutěže má každé družstvo možnost jedenkrát požádat o radu nebo o pomoc někoho z našich či vašich učitelů bez jakéhokoliv postihu. Za každou další nápovědu už však zaplatíte ztrátou bodů. Na školním území smíte používat magii, jak uznáte za vhodné, neboť my dohlédneme na to, aby se nepřihodilo nic nepatřičného. Je to jen na vašem uvážení, jak se svých úkolů zhostíte. Jen vás chci upozornit, že některé akce jsou limitované. Pokud úkol nesplníte v určitém časovém úseku, magická smyčka vás vrátí opět na začátek a musíte se o to pokusit znovu a lépe. Kdybyste více než dva dny tápali, jak dál, opět můžete i v dalších etapách soutěže požádat o doplňující nápovědu.“

„Opravdu se nemůže nic stát?“ zeptal se opatrně profesor.

„Nemusíte mít obavy, naši učitelé budou mít střídavý dozor nad územím školních pozemků, a kdyby se cokoliv přihodilo, jsou schopni si s tím poradit. Pokud budete mít zájem nahlížet, jak si vaši žáci vedou, můžeme vám to kdykoliv zprostředkovat, to není problém.“

„Dobrá, dobrá,“ přikyvoval profesor, ale úplně přesvědčeně nevypadal.

„Pokud budu moci nahlížet i já, pomohu vám při dozoru,“ nabízel se s úsměvem Hugo.

„To je samozřejmé, že vám to umožníme,“ odpověděl B’hara dřív, než se na něco zmohl profesor.

„Takže Hugo nás bude moci šmírovat,“ ušklíbla se Hanka, „to je radostná novina.“

„Radostná?“ zarazil se nad jejími slovy P’ujibo. „Měl jsem pocit, že z toho radost nemáš...“

„U nás se tomu říká ironie,“ začal hned jednorožci vysvětlovat Sváťa, „poznáš to tak, že slova odporují pocitům. V takovém případě mají pravdu pocity, ale není vhodné, aby byly komentovány nahlas.“

„Aha,“ byl z toho trochu zmatený, „takže to znamená, že se vám nelíbí, když váš učitel tělocviku bude sledovat, jak soutěžíte? Proč se vám to nelíbí?“

„Protože je to nesympatickej trouba,“ odpověděla mu Hanka.

„Nemáte ho rádi?“ upřesňoval si jejich pocity P’ujibo.

„Jak bych ti to vysvětlil,“ snažil se najít Sváťa srozumitelnější objasnění, „je tolik zaměřený na krásu a zdraví těla, že už mu na nic jiného v hlavě nezbylo místo.“

„On vůbec toho místa v hlavě moc nemá,“ kývla na souhlas Hanka.

„To je smutné,“ řekl P’ujibo a kamarádi měli co dělat, aby se tomu nezačali smát. Včas si ale připomněli radu profesora Smítka a ovládli se.

Mladý jednorožec ale jejich pobavení přesto cítil a byl z toho zaražený.

„Promiň,“ řekl Sváťa, „ale lidé mají kolem sebe tolik smutných věcí, že se museli naučit se jim smát, aby se z toho nezbláznili. Nemyslíme to zle, jen se smíchem snažíme zmírnit své napětí.“

„Aha,“ přikývl P’ujibo a trochu se uvolnil, „není pro nás snadné pochopit lidské jednání. Budu rád, když mi občas některé věci takhle objasníte.“

„Myslím, že profesor Smítko už rozdal skoro všechny kartičky. Neměli bychom si ty svoje taky vyzvednout?“ ukázala Hanka na chumel dětí kolem učitele.

„Já pro ně dojdu,“ vystartoval Sváťa a vrhnul se mezi ostatní. Za chvíli vítězně donesl první dvě nápovědy do soutěže.

„Tak ukaž,“ zajímala se Hanka i P’ujibo. Jejich kamarád otočil kartičky, aby na ně viděli. Na jedné byla připevněná květina s drobnými kvítky a na druhé byl malý kruh rozdělený na dvě stejné poloviny. Jedna část byla černá a druhá bílá.

„A sakra,“ překvapeně zaklela Hanka, „tahle soutěž asi nebude moc jedno­duchá. Co je to za květinu?“

„Slunivka barevná,“ odpověděl Sváťa a pokrčil rameny, „obyčejná luční kytka.“

„Není něčím zvláštní?“

„O ničem jsem neslyšel. Bohatě kvete, zvlášť když má dost vody. Kvítky, které se rozvíjejí, jsou bílé až růžové, později zmodrají.“

„Co ty na to, P’ujibo?“

„Nemám, co bych dodal, je to přesně tak, jak říká Sváťa.“

„Hm, a co ten kruh?“

„Bílá a černá? Den a noc, světlo a tma, rovnováha?“

„Rovnováha k barevnosti a slunci? Nebarevnost? Tma?“

„Do háje. Jak na tohle máme přijít?“

Zdálo se, že nejsou sami, kdo si s kartičkami neví rady. Několik skupinek odešlo, ale nedalo se odhadnout, jestli soutěžící na něco přišli, nebo jestli jen vyhledali klidné místo na přemýšlení.

„A co se takhle trochu projít?“ navrhl Sváťa.

„No ale kam? Kde tady rostou tyhle kytky?“ zeptala se Hanka.

„Všude, na všech loukách,“ odpověděl jednorožec.

„A není nějaká louka, kde jich roste obzvlášť hodně?“ zeptal se Sváťa.

„Ano,“ dupl si radostně P’ujibo, „pod Blátivým pramenem jich je nejvíc a jsou nejkrásnější.“

„No sláva, tak si uděláme výlet tam. Přemýšlet můžeme i cestou, kdyby nás něco napadlo,“ rozhodla Hanka.

„Ale je to docela daleko,“ namítl jednorožec, „nestihnete oběd.“

Sváťa se zamyslel: „A nemohli by nám dát něco k snědku s sebou?“

„Když je o to požádáme, tak určitě.“

P’ujibo je zavedl ke kuchyni, kde se setkali s velkou ochotou. Za malý okamžik měli připravenou a zabalenou bohatou svačinu.

„Bezva. Tak můžeme vyrazit,“ pobízel je Sváťa, spokojený, že si v batohu nese dostatek zásob na cestu.

„Neměli bychom někomu oznámit, kam jdeme?“ přemýšlela Hanka.

„Není třeba,“ ujistil ji P’ujibo, „bude-li je to zajímat, najdou nás celkem snadno. Tady na území školy se ani ztratit nejde.“

Cesta byla krásná, jako zatím všechno, co tu viděli. Jejich trasu lemovaly zelené svěží lesy, občas potkali potůček a na loukách cvrkal veselý život. P’ujibo občas neodolal a ukousl si několik stébel z oblíbených travin.

„Za chvíli tam budeme,“ oznámil jim jednorožec, když přešli jedno malé údolí napříč a právě šplhali do kopce. Když se dostali konečně na vrcholek, uviděli, že tu končí listnatý les a před nimi se rozkládá obrovská rozkvetlá louka.

„To je nádhera,“ vzdychla Hanka, když jí na ruku usedl motýl a nad hlavou se rozčilovali ptáci, kdo že je tu ruší.

„Pojďte,“ kývl na ně jejich průvodce, „zavedu vás až ke studánce. Vyvěrá tu ta nejchutnější voda, jakou jsem kdy zatím okusil.“

Ono se to snadno řeklo, ke studánce, ale svah byl poněkud blátivý a ohlazený tlapkami a kopýtky zvěře, která sem také v hojném počtu chodila. Než se jim podařilo vyškrábat až na místo, kde nad malou skalkou vytékal čirý pramínek, měly obě děti zamazané ruce i kolena od bláta. Pod pramínkem byla jen mělká prohlubeň, kde si nemohli umýt ani ruce. Museli naklonit hlavu a nechat vodu stékat přímo do pusy. Hanka si při tom zmáčela nejen rukáv, ale i vlasy.

Po dlouhé cestě a závěrečném šplhání byla voda fantasticky chladná a osvěžující.

„Nic lepšího jsem v životě nepil,“ vzdychl Sváťa a naklonil se k prameni ještě jednou. Pak udělal místo i pro jednorožce.

Ten je pak zavedl na jedno vyvýšené místo na louce, kde si rozbalili svačinu. P’ujibo se omluvil a šel se napást o kousek níž. Po jídle se děti opřely o kmeny stromů a dívaly se na louku, která ve slunci zářila barvami.

„Ani se mi odtud nebude chtít,“ vzdychla blaženě Hanka, „je to tu jako kolébka života.“

Sváťa se po jejích slovech narovnal a podíval se na ni, jako by řekla něco důležitého.

„Co je? Něco tě napadlo?“ zeptala se se zájmem, když viděla kamarádův pohled.

„Nevím. Možná...“ zamyšleně se odmlčel kamarád, „řekla jsi kolébka života. Rovnováha! Možná musíme hledat místo, které by mohlo být kolébkou smrti.“

„Cože?“

„Uvažuj. Ta rostlina nás možná měla zavést na místo, kde je plno života. Ale druhá karta nás nabádá, abychom našli protiváhu k životu, to znamená místo, kde žádný život není. Až se P’ujibo nají, musíme se ho zeptat, jestli tu něco takového mají.“

Hanka sice vrtěla nedůvěřivě hlavou, ale jistá logika v tom byla. Sama žádný lepší nápad neměla, takže souhlasila, že by se to mělo zkusit.

Jednorožec byl Sváťovou úvahou nadšen a byl přesvědčen, že jsou na správné stopě.

„Ano. Máme tu několik míst, která by se dala označit za krajinu bez života. Ale které z nich máme hledat?“

„Nemáte tu něco jako mapy?“

„Ale ano, to máme. Jenže nejdřív se musíme vrátit zpět. Do map se můžeme podívat na louce, kde se odehrávalo úvodní přestavení.“

„A kvůli tomuhle nápadu jsme museli absolvovat celodenní výlet,“ smála se Hanka.

„Omlouvám se,“ řekl zkroušeně P’ujibo.

„Za co prosím tě?“ divila se dívka. „Vždyť to byl nádherný výlet. Něco tak kouzelného bych si nenechala ujít ani za nic. Jsem moc ráda, že jsme tu louku viděli.“

„Ale zdrželo nás to...“

„No a? Já toho rozhodně nelituji!“

„Tak už se přestaňte dohadovat a pojďte,“ nabádal je Sváťa, „ať stihneme aspoň večeři.“

Večer u jídla vládla zvláštní tajnůstkářská atmosféra. Nikdo ani náznakem neprozradil, k čemu došel, ale všichni natahovali uši, jestli nezaslechnou něco zajímavého od ostatních.

Po večeři se chtěli jít podívat do map na louku, ale podobný nápad mělo víc lidí a bylo tu poněkud živo.

„Zkoumají, kde všude jsou louky se slunivkami,“ tiše konstatoval P’ujibo, když zahlédl, co si ostatní prohlížejí.

„Asi by bylo lepší sem zajít až ráno, aby nás nikdo neviděl,“ navrhla Hanka.

„To myslíš, že dokážeme tak brzo vstát?“ šklebil se unavený kamarád.

„Budeme muset, jediná šance je zajít sem ještě před snídaní,“ rozhodla za něj a poprosila jednorožce, aby je vzbudil, pokud by zaspali.

„S radostí,“ odpověděl P’ujibo a zmizel.

Ráno je opravdu jednorožec musel vzbudit. Po tom výletě se jim spalo tak báječně, že by to vydrželi nejspíš až do oběda. P’ujibo ale uměl probudit krásně. Jak to dokáže, pomyslela si Hanka, když jí do snu začali cvrlikat ptáci a vytrhli ji tím z náruče spánku.

Když vylezli ze stanů, už nervózně podupával kopýtky opodál a čekal na ně. Na louce zatím nikdo nebyl. P’ujibo se dotkl jednoho pařezu a vybídl kamarády, aby se podívali svým magickým viděním. Poslechli ho a spatřili, jak se před nimi prostírá poloprůhledný obraz krajiny. P’ujibo přejížděl po mapě a pak se zastavil na místě, kde byl jen písek a žádná voda.

„Co tohle?“ zeptal se.

„Je na tom místě něco zvláštního?“

„Občas se tam dají objevit kostry zvířat a polodrahokamy.“

„A další místa?“

„Jedno mrtvé místo je ještě tady. Vyvěrají tu ze země jedovaté páry a zahubí rostliny i zvířata.“

„Br,“ otřásla se Hanka, „a to je všechno?“

„Možná ještě tohle skalnaté místo poblíž řeky,“ našel na mapě krajinu, o které mluvil, „ale to není úplně bez života.“

„A co je tohle?“ zajímal Hanku jeden podivný útvar uprostřed mapy.

„To je vysoká skalnatá hora, na které sídlí ptáci. Na té straně, co je blíž k řece je jich celá obrovská kolonie. Jejich trus tam obarvil horu...“ jednorožec se zarazil a pohlédl na oba kamarády a pak dokončil svou řeč, „vlastně obarvil polovinu hory u řeky na bílo. Černá skála se pod nánosem trusu úplně ztrácí. Vlastně je ta hora z půlky černá a z půlky bílá.“

„Opravdu?“ zubil se Sváťa vítězně na jednorožce.

„Jak je to odsud daleko?“ zeptala se Hanka.

„Když vyrazíme po snídani a nezabloudíme, budeme do oběda zpět.“

„Takže hned, jak se najíme, zkusíme omrknout, jestli tam něco najdeme,“ nemohl už se dočkat Sváťa.

Tentokrát nebyla cesta tak hezká a příjemná. Kamenité a suťovité svahy daly jejich svalům, namoženým ze včerejška, zabrat. I jednorožec musel dávat dobrý pozor, kam šlape, aby nepřišel k úrazu. Slunce pálilo a nikde žádný stín, kde by si mohli odpočinout. Horu viděli už zdálky.

Konečně stáli pod černobílou skálou a rozhlíželi se, zda něco neuvidí.

„Je tu šipka,“ řekl najednou Sváťa.

„Kde?“ divila se Hanka.

„Musíš použít vyhledávací magii,“ ukázal do prostoru. Ale ať se Hanka snažila sebevíc, nic nenašla. Uklidňovalo ji jedině to, že ani jednorožec nic neviděl, a to je přece velice magicky zdatný tvor. Rezignovaně pokrčila rameny a následovala svého nadanějšího kamaráda. Dovedl je až k velkému otvoru, který vypadal jako vchod do jeskyně. Těsně vedle vchodu byla malá římsa, na které bylo seřazeno devět otevřených nádob. Prošli kolem a vstoupili dovnitř. Zdálo se, že od vchodu neproniká do jeskyně žádné světlo. Hanka zkusila osvětlovací kouzlo, ale to selhalo. Sáhla tedy po ohnivé magii, ale jako by jeskyně jakékoliv světlo přímo polykala. Ta temnota jí začala vadit. Dotkla se svého jantarového přívěsku, aby se uklidnila.

„Nedokážu to magicky osvětlit,“ řekla nahlas. „A co vy? Nemůžete s tím něco udělat?“

„Ani si neškrtnu,“ ozval se Sváťa, „budeme muset vymyslet něco jiného. Navrhuju vrátit se ven.“

„Obávám se,“ ozval se jim v mysli hlas P’ujiba, „že vím, co musíme udělat. Tyhle nádoby, které tu vidíme, slouží jako lampička.“

Hanka vzala jednu nádobu do ruky, a když ji otočila, uviděla na jejím dně drobné písmo. Stálo tam: Naplň ji a posviť si.

„A čím se má tahle nádoba naplnit?“ zeptala se podezřívavě jednorožce a podala nádobu Sváťovi, který zkoumal její dvojité víčko. Vnitřní víčko se dalo páčkou sklopit, i v okamžiku, kdy vnější kryt už byl zašroubován.

„My téhle lampičce říkáme mžikátko,“ řekl jim P’ujibo, „budeme ji muset vzít s sebou a pak do ní v noci nachytat mžitky. Zdá se, že jednu lampičku už si někdo odnesl.“

„Myslím, že nám budeš muset vysvětlit, co to je, a jak se chytají. My o nich zatím nikdy neslyšeli,“ otočil se na něj chlapec.

„Co kdybychom se vrátili zpátky? Tady to není moc pohodlné,“ navrhl jednorožec, „do večera budeme mít na povídání spoustu času.“

Usoudili, že je to rozumná úvaha, a vydali se zpět. Oběd byl vynikající, a když si potom sedli do stínu pod stromy, málem tam po té dopolední procházce usnuli. Hanka měla pocit, že je tu tráva měkčí než jinde a i květiny voní víc, než obvykle.

„Tak povídej, jak ta vaše lampička funguje,“ vyzval Sváťa jejich čtyřnohého kamaráda k řeči.

„No, jak už jsem říkal. Musí se do ní zavřít pět mžitek. Čím větší tma, tím lépe svítí. Dospělí jednorožci dokážou mžitky nachytat magickými prostředky, ale já to ještě neumím, takže to budeme muset udělat po lidsku.“

„Proč zrovna pět mžitek?“ podivila se Hanka.

„Jedna nesvítí vůbec, tři svítí nedostatečně a v sudém počtu začnou místo svícení blikat.“

„A co sedm?“

„Ta sklenička už je jim malá a začnou se napadat. A když jedna zhasne, máš místo mžikátka blikátko. Pět je prostě vyzkoušený osvědčený počet.“

„Aha. A jak je budeme chytat?“

„Do ruky to nejde. Za prvé by tě popálily a za druhé jsou neuvěřitelně rychlé, takže je moc těžké je trefit. Musíte si udělat speciální lepivé lapátko. V noci pak vyrazíme do rokliny temnochodů. Jejich srst je tak neuvěřitelně černá, že nic černějšího neznám. To mžitky přitahuje jako magnet. Stačí párkrát mávnout lapátkem kolem temnochoda a je skoro jisté, že na lepu některá uvízne. Pak už ji stačí sfouknout a máte přibližně pět minut na její přemístění do skleničky. Než znovu načerpá dost magie na své zapálení, je mžitka skoro bezmocná. Je z ní na chvíli taková malá černá muška.“

„Bezva, tuhle část jsem pochopila,“ přikývla Hanka, „jen ještě netuším, co to je temnochod a jestli bude nadšen, když kolem něj budeme něčím mávat.“

„Temnochod je druh lenochoda, takže není nijak zvlášť nebezpečný,“ odpověděl P’ujibo.

„Nijak zvlášť? To znamená, že trošku ano?“ zarazil se Sváťa.

„Brání se pliváním a jeho sliny trochu smrdí. Trochu dost smrdí.“

„Jako rochňáci?“

„Dost podobně.“

„No nazdar!“

Ještě před večeří zašli hlouběji do lesa, aby si tu připravili větve s vidlicí na konci. Do vidlice vpletli dlouhou houževnatou travinu a tu pak pro jistou ještě omotali provázkem, který měli s sebou. Na připravenou plochu rozpatlali klacíkem bílou tekutinu, která tu v okolí poměrně často vytékala z poškozené kůry lepovníků.

S večeří nespěchali, protože stejně museli počkat, až se setmí. Povídali si s kamarády, vzpomínali na ty, kdo zůstali doma a poslouchali vyprávění jedno­rožců o stromech a rostlinách z jejich okolí. Po setmění se všichni odebrali do stanů a Hanka se Sváťou se nenápadně vyplížili z tábora na místo srazu s P’ujibem. Ještě že byl bílý a dal se v té tmě, kterou osvětlovaly jen hvězdy, najít.

Vyzvedli si z úkrytu připravená lapátka a jednorožec je pomalu vedl k roklině, hustě zarostlé stromy a křovinami. Občas se museli chytat za jeho ocas, aby se jim při průchodem hustým porostem neztratil. Hanka měla pocit, že už by cestu domů nenašla ani náhodou.

„Snažte se jít potichu, jsme skoro na místě,“ oslovil je v duchu P’ujibo, „držte se mě za hřívu a až vám řeknu, mávejte lapátky co nejrychleji kolem sebe.“

Postupovali pomalu a Hanka už skoro nic neviděla. Doufala, že jednorožec má lepší zrak než oni a povede je bezpečně. Našlapovala opatrně, ale stejně měla pocit, že je každý v okolí musí slyšet.

„Teď,“ řekl jednorožec oba kamarádi začali mávat kolem dokola a snažili se nezasáhnout čtyřnohého průvodce. Párkrát trefili nějakou větev.

„Tak co? Máte?“ zeptal se P’ujibo.

Hanka prohlédla svou lapací větev. Svítila na ní dvě světélka.

„Já mám jednu,“ hlásil Sváťa.

„Já dvě,“ pochlubila se, „mám trochu posvítit?“

„Nejdřív je sfoukněte a pak teprve posviťte,“ radil jednorožec.

Za chvilku už do skleničky umístili tři mžitky. Měli ohromnou radost, jak rychle se jim to podařilo. Jenže temnochod zatím někam zmizel a hledání dalšího nebylo vůbec snadné. Pak P’ujibo jednoho našel. Opět se drželi jeho hřívy a pomalu postupovali kupředu. Vtom zaslechli poblíž hlasy. Vypadalo to, že nejsou sami, kdo tu loví mžitky. Přesto pokračovali v opatrném přiblížení. Vtom se za nimi ozvalo vyjeknutí, před nimi něco zamlaskalo a v té chvíli do nich jednorožec strčil tak prudce, až oba upadli. Hanka chtěla začít nadávat, ale když uslyšela za sebou zaúpění, rozmyslela si to. Vzápětí se kolem rozšířil neuvěřitelný zápach.

„On na mě flusnul. Fuj, to je ale humus,“ ozval se zoufalý dívčí hlas, „posviťte někdo, ať na to vidím.“

„Pojďte pryč, tady už nic nechytíme,“ oslovil je v duchu P’ujibo a když ucítil, že se zachytili žíní na hřívě, zvolna je vedl pryč z tohoto místa. Křižovali roklinu, ale nemohli najít žádného dalšího temnochoda.

„Nedá se nic dělat, musíme to zkusit jinak,“ vzdychl jednorožec, „pokusím se magicky přebarvit na černo a vy budete mávat lapátky kolem mě. Snažte se mě moc nezmlátit a nezapatlat mi srst lepidlem, ano?“

Jako první uhodil P’ujiba Sváťa. Sice se hned omluvil, ale jednorožec ztratil soustředění a musel začít znovu. Když chytili poslední pátou mžitku, byl už P’ujibo na pokraji sil a nejmíň na třech místech hřbetu měl šmouhy od lepidla. Stěžoval si, jak je to nepříjemné a jak ho svědí kůže.

Do tábora dorazili pozdě v noci a ráno jim vstávání zrovna moc nešlo. Snídali jako poslední ze všech soutěžících. Náladu jim nevylepšilo ani Hugovo uklidňo­vání, že jsou na tom ještě celkem dobře a že nemají kam pospíchat.

Cesta k jeskyni se jim zdála delší, než minule. Na kamenitých úsecích klopýtali a u řeky jednorožec požadoval, aby se z něj pokusili umýt to lepidlo z nočního lovu. Nakonec ale přece jen dorazili k otvoru ve skále.

Vstoupili dovnitř a lampička zazářila. Položili ji do výklenku ve stěně a konečně se mohli rozhlédnout po jeskyni. Vedle nich byla hromada kamení a za ní nějaké poklopy s držátkem.

„Tak jdeme na to,“ začal se se zájmem rozhlížet Sváťa. Došli k deseti černým poklopům a dva z nich byl otevřené a prázdné.

„No vida, někdo je před námi,“ konstatoval Sváťa.

Každý poklop měl držátko, ale žádný nešel zvednout. Místo zámku byla na každém z nich malá kulatá prohlubeň. Sice zkusili víko magicky uvolnit, ale nepřekvapilo je, když to nešlo.

P’ujibo začal kopyty přehrabovat kamínky u stěny. Byly tam různé - černé, bílé, barevné, kulaté, hranaté. Hanka se na ně šla podívat zblízka. Zaujal ji jeden bílý, který měl téměř dokonalý kulatý tvar. Když ho vzala do ruky, zjistila, že má na sobě namalovaný kroužek.

„Tenhle zelený má na sobě také kresbu,“ upozornil ji jednorožec a přistrčil k ní to, co objevil.

„Ukaž,“ přišel se mrknout Sváťa a našel na kameni dvě vlnovky, „to je zvláštní. Co to asi má být?“

„U nás to používáme jako symbol pro vodu, pro tekoucí vodu,“ odpověděl mu jednorožec.

„Řeka? Ta je tu hned vedle. Znamená to snad, že ho do ní máme hodit?“

„A co ten bílý?“

„Myslím, že by pasoval do prohlubně tady na víku,“ vzal ho do ruky Sváťa a položil ho tam. Kamínek začal mírně světélkovat.

„No vida, měl jsem pravdu.“

„A co tenhle zelený?“ zeptala se Hanka.

„Pojďme se podívat k řece, jestli nás něco nenapadne,“ navrhl P’ujibo.

Došli k řece a cestou je provázel křik nervózních ptáků. Před nimi byl brod a uprostřed toku vystupoval malý skalnatý hřbet jako ostrůvek. Zuli boty a šli se podívat do vody. Když došli k ostrůvku, zjistili, že část skály je do červena a i tady je prohlubeň, do které se hodí nalezený zelený oblázek. Hanka ho tam vložila a odměnou jim byl pohled na světélkující kámen.

„Super, našli jsme to,“ zajásal Sváťa a pospíchal zpět do jeskyně, aby vyzkoušel poklop.

Zvědavě šli za ním. Poklop ale držel a nevypadalo to, že by chtěl pod jeho rukama povolit.

„Do háje! Asi jsme ještě něco přehlédli,“ konstatoval a zamyšleně se otočil znovu ke hromadě kamení. Hanka se sklonila vedle něj a ještě jednou začali přehrabovat oblázky a zkoumali, nemají-li kresbu.

„Třeba to nebude kámen,“ řekl rezignovaně Sváťa, ale právě v té chvíli Hanka otočila jeden maličký oblázek a našla na něm trojúhelník. Ukázala ho P’ujibovi a ten potřásl hlavou.

„To je znak pro horu,“ řekl jí.

„Snad tím nechceš říct, že...“ ale už nedopověděla svou myšlenku, protože v tom okamžiku všichni pocítili mírnou závrať, a když pominula, stáli znovu před temnou jeskyní a jejich lampička čekala na římse. Mžitky v ní naštěstí zůstaly.

„Magická smyčka, úkol je časově limitován,“ vysvětlil P’ujibo, „musíme začít od začátku.“

„Moment!“ řekla Hanka a zarazila jejich pohyb směrem k jeskyni. „Pokud ten maličký kámen s trojúhelníkem znamená horu, bude muset někdo z nás asi vyšplhat na tuhle skálu.“

Všichni otočili hlavu vzhůru. Nevypadalo to na jednoduchou záležitost. Skála byla strmá a hladká.

„Na mě nekoukej,“ vyděsil se Sváťa, „mě nahoru nedostaneš.“

„Tohle nezvládnu ani já,“ zavrtěla hlavou Hanka, „co si s tím počneme?“

„Asi to bude chtít magii.“

„Ovládnutí?“ zeptal se P’ujibo a ohlédl se po ptácích. „Ne, to asi není to, co na nás naši učitelé uchystali. Možná tvarování kamene. Dokázali byste si vytvarovat schody?“

Hanka se Sváťou se po sobě podívali a pokrčili rameny. Tohle se ještě neučili.

„Teď by se nám hodil tulík,“ vzdychla Hanka, „ten by se s ptáky určitě dokázal domluvit.“

„Plam by taky nebyl k zahození, umí lítat,“ přikývl kamarád.

„Že já si nevzala supervolonové prkno!“

„Nemáte tu nějakou rozumnou bytost, která by dovedla lítat?“ zeptal se P’ujiba Sváťa.

„Napadá mě jedině dryáda, ale to je taková poblázněná bytůstka, kterou nepřemluvíte, aby opustila svůj strom.“

„Nějak to jít musí, když nám to dali za úkol.“

„Je to malý kamínek, možná bychom ho tam dokázali odtransportovat,“ navrhl Sváťa.

„Jen tak naslepo?“ vrtěla hlavou Hanka.

„Pořád lepší, než tam šplhat.“

„A co když se netrefíme?“

„Tak nás to zase vyplivne a můžeme to zkusit znovu.“

„A co si to nejdřív vyzkoušet nanečisto?“

Trénink s kamínkem jim zabral zbytek dopoledne. Ukázalo se, že to nebude tak jednoduché, jak doufali. Teprve když se rozestavili do půlkruhu kolem hory, dokázali společnými silami korigovat pohyb kamínku tak, aby stoupal pomalu a rovnoměrně.

„Tak co? Co uděláme? Vrátíme se na oběd, nebo budeme pokračovat v naší snaze?“ pohlédla Hanka na bratra a jednorožce.

P’ujibo prohlásil, že se přizpůsobí a otočil hlavu k chlapci. Ten sváděl těžký souboj sám se sebou. Představa, že přijde o oběd, byla pro něj poněkud stresující. Na druhou stranu by zase museli absolvovat nepříjemný pochod domů a pak zpět na toto místo, čímž by přišli o čas, který tu nejspíš budou potřebovat na to, aby vyřešili úkol. Nakonec smutně usoudil, že oželet oběd je nejjednodušší volba.

Třikrát po sobě zkusili dokončit úkol, ale ani jednou nedosáhli úspěchu. Bylo to deprimující.

„Nauč mě tvarovat kámen,“ požádala Hanka P’ujiba, „nic jiného lepšího mě nenapadá.“

Jednorožec strávil zbytek odpoledne učením svých lidských kamarádů. Sice dosáhli určitého úspěchu a Hance se podařilo vytvarovat pět schodů, ale byla tak vyčerpaná, že si nedovedla představit, že by šplhala až nahoru tak rychle, aby nepřekročila časový limit.

„Jestli chcete stihnout večeři, měli bychom vyrazit domů,“ připomněl jim P’ujibo. V tom zaujetí ani nezaznamenali, že den poněkud pokročil a slunce se kloní k západu.

Smutně se vydali zpátky. Byli zklamaní, že se jim nepodařilo zvládnout úkol v jeskyni.

Poté, co se Sváťa najedl, zvedla se mu nálada o sto procent. Dokonce i jeho mozkové buňky jako kdyby ožily.

„To není možné, že by to bylo tak složité. Určitě jsme přehlédli něco důležitého,“ začal hned přemýšlet o tom, kde se asi stala chyba.

„Když se tuhle noc na rozdíl od té minulé vyspíme, třeba nám to zítra půjde lépe,“ zívla Hanka. Byla už unavená z toho věčného pobíhání, nevyspání i kouzlení. Už se těšila na své měkké voňavé útočiště ve stanu.

Jako poslední se k večeři dostavila trojice, která dorazila do tábora celá mokrá. Na pošklebování svých kamarádů odpovídali ti tři záhadným úsměvem a nikomu nic neřekli.

„Zdá se, že nás při příštím úkolu čeká koupel,“ zamyšleně sledoval mokré příchozí Sváťa, „doufám, že při tom nebudeme muset plavat.“

„Hele, nejdřív potřebujeme vyřešit úkol z jeskyně, tak nepředbíhej,“ napomenula ho Hanka a po chvíli už se všichni rozešli, aby se na další den dobře vyspali. Hanka chtěla ještě prohodit aspoň pár slov s Plamem, ale při komunikaci znenadání usnula. Drak se jen tichounce s úsměvem stáhl, aby ji neprobudil.

Při snídani spousta lidí zívala, což znamenalo, že většina z nich byla v noci na lovu mžitek.

„Dnes bude u jeskyně živo. Měli bychom vyrazit co nejrychleji,“ šeptala Sváťovi. Po zkušenosti z minulého dne se rozhodli vzít si oběd s sebou. Než se jim ale podařilo vyrazit na cestu, byli už ostatní pryč.

Před jeskyní byla fronta.

„Ach jo,“ vzdychla Hanka, když se zařadili na konec.

„To vypadá na dlouho. Já se zatím kouknu po okolí,“ prohlásil Sváťa a šel se projít kolem hory. P’ujibo s dívkou zvědavě sledovali snahy soutěžících, kteří byli právě na řadě. Zdálo se, že ostatní mají stejný problém s horou jako měli včera oni. Jen je při tom sledovalo trochu víc očí. Když už před nimi čekala jen jedna trojice, vrátil se Sváťa a odtáhl Hanku z fronty.

„Pojď za mnou,“ naléhal na kamarádku a zrychlil krok, „zkus se podívat magickým viděním. Jsou tu šipky.“

„Dobře víš, že je nevidím, nemám pro to takový cit, jako ty.“

„Dobrá, tak mi musíš věřit. Už jen kousek. Tady je to. Tenhle oblouk, to jsou dveře zamaskované skalním povrchem. Zkus do nich strčit ruku.“

Hanka poslechla a její paže bez odporu zmizela uvnitř skály.

„Pojď,“ řekl Sváťa a vtáhl ji dovnitř. Ocitli se v absolutní tmě. Hance se sevřel žaludek i hrdlo. Tmu fakt nesnášela. Sevřela dlaň kolem přívěsku na krku a snažila se dýchat pomalu a pravidelně.

„Když budeš hmatat kolem sebe, ucítíš, že tu jsou schody,“ vysvětloval kamarád. Při představě, že se touhle tmou má pohybovat, se jí zpotily dlaně. Zhluboka se nadechla a přivolala do své dlaně světlo. Bála se, že to skončí podobně jako při pokusu v jeskyni, ale tady magie kupodivu fungovala. Uviděla plošinu před schodištěm.

„No prima,“ zaradoval se Sváťa, „asi by bylo lepší, kdybys tu počkala a P’ujibo ti sem přinese kamínek. Pak půjde položit ten zelený do vody, ty mezitím vyběhneš nahoru a já položím bílý oblázek na černý poklop... Tentokrát to prostě musí fungovat!“

„Dobrá, ale počkám před skálou,“ souhlasila Hanka, „tady uvnitř se mi vůbec nelíbí a děsí mě představa, že musím až nahoru a pak zase zpět dolů.“

„Tak jo. Já to jdu zařídit,“ usmál se a zmizel. Dívka se zatím posadila u skály a čekala na jednorožce. Kupodivu se objevil už za chvíli. Vyplivl do její dlaně nejmenší z kamínků. Mrkla, jestli je to ten správný, a když zjistila, že ano, nezdržovala se a vyrazila do skály na schodiště. S údivem zjistila, že si ani nemusí svítit, protože kamínek osvětluje cestu sám. Čekala, že výstup bude hodně namáhavý, ale zřejmě nebylo třeba šplhat až na vrchol. Nad schodištěm byla malá místnost, ve které objevila stůl s lampičkou. Na desce stolu byla namalována černobílá hora a na jejím vrcholku byla malá prohlubeň přesně na kamínek, který Hanka donesla. Položila ho na místo a ucítila závrať. Polekala se, že nestihla limit a že je magie znovu vrátí před jeskyni. Pak si uvědomila, že stojí spolu se Sváťou a jednorožcem přímo v jeskyni. Chlapec zdvihl poklop a vítězně se usmál na své přátele.

Vylovil ze schránky černý válec, ovázaný bílou tkaničkou. Uvnitř našel svitek s piktogramovým dopisem, střep z vázy a perlu. Rozvinul svitek a všichni se zahleděli na obrázky.

Na prvním uviděli otevřené mžikátko, na druhém stály tři postavy před mostem nad řekou, na dalších byla zobrazena na mostě nejdřív postava jednorožce, pak postava člověka a znovu postava člověka. Na posledním obrázku byla váza.

Sváťa uložil nalezené věci zpět do válce, Hanka vzala mžikátko a vyšli ven. Stále ještě tu byla fronta. Hanka otevřela sklenici, pustila mžitky a prázdnou nádobu položila zpět na římsu, kde ji původně našli. Jednorožec je pak vedl podél řeky, až se ostatním ztratili z dohledu.

Tady se zastavili, aby si znovu a podrobněji na denním světle prohlédli obsah schránky a poradili se o další cestě. Sváťa strčil válec do ruky Hance a sám si rozbalil jídlo, které jim dali s sebou. Dívka nejdřív ze schránky vylovila střep. Zdálo se, že je na něm reliéf, který zobrazuje několik jednorožců. Pak rozložila svitek s obrázky a P’ujibo se jí zadíval přes rameno.

„Víš, kde to je?“ zeptala se ho a ukázala na most.

„Vím. Není to daleko.“

„Prima,“ kývla, sbalila svitek a také si vytáhla balíček s jídlem. Bylo jí jasné, že pokud se nenají teď, pak už na to nebude mít myšlenky. Voda v řece se jiskřivě třpytila ve slunci. Tady na školních pozemcích u jednorožců byla tak čistá, že se z ní dalo bez problémů pít.

P’ujibo je vedl stezkou kolem vody a po dvaceti minutách dorazili k místu, kde se uprostřed rozšiřující se řeky nalézal ostrůvek. Přes něj vedl most spojující oba břehy s ostrůvkem.

„To je zvláštní,“ řekl jednorožec, „je tady u vstupu na most brána a je zavřená. To tu nebývalo.“

„To asi, abychom se při soutěži neboxovali na mostě všichni najednou,“ usoudil Sváťa, a jak se za chvíli ukázalo, měl pravdu. Poblíž se zavlnil vzduch a objevila soutěžní trojice, která byla těsně před nimi. Děti byly poněkud mokré.

„Do háje, zase to nevyšlo,“ řekl kluk a zamračil se.

Když uviděl další zájemce o vstup na most, prohrábl si mokré vlasy a kývl na ně: „Tak jo, jste na řadě, můžete projít branou. Až vás to vyplivne, zase to zkusíme my.“

S pocitem podivné nejistoty prošli branou.

„A co teď?“ podívala se na své druhy Hanka.

„Podle obrázků by měl jako první vstoupit na most P’ujibo,“ řekl Sváťa a pustil čtyřnohého kamaráda dopředu. Ten opatrně vyzkoušel pevnost mostu, ale zdálo se, že je s průzkumem spokojen, tak pokračoval dál. Došel na ostrůvek a zastavil se a v něčem se začal přehrabovat. Sváťa se chtěl vydat za ním, ale nemohl. Jakási neviditelná stěna mu bránila vkročit na most. Musel počkat, až se jednorožec vrátí. Ten za chvilku opravdu přišel a přinesl s sebou jeden střep z nádoby.

„Je tam celá hromada střepů,“ řekl, „nedokázal jsem poznat, který z nich by měl pasovat k tomu našemu. Tak jsem to odhadl.“

Hanka vylovila ze schránky jejich první část vázy. Přinesený kousek nepasoval. Také byl o něco světlejší, než ten jejich kousek. Mezitím už byl Sváťa na ostrůvku a také donesl jeden kousek.

„Trefil ses,“ zaradovala se Hanka, když přiložila jeho část k té původní, „a teď to zkusím já.“

Vyběhla na ostrůvek a při pohledu na hromadu rozbitých nádob se podivila, že byl Sváťa schopen mezi nimi najít správný úlomek. Pak jí jeden padl do oka a byla si skoro jistá, že i ona má tu správnou část. Rozběhla se zpět, ale v půlce cesty jí zmizel most pod nohama a ona se propadla do vody. Doplavala ke břehu a vydrápala se na břeh. V okamžiku, kdy se dotkla pevné země, pocítila závrať a už všichni stáli před branou.

„To bylo rychlé,“ okomentovali jejich návrat čekající, „a teď jsme zase na řadě my.“

Dívali se, jak mizí v bráně a posadili se do trávy.

„Takže už aspoň víme, co máme najít. Každý z nás má přinést jeden chybějící kousek vázy. Pokud se nám nepodaří najít správné části, propadne se most a vrátí nás to sem,“ shrnula Hanka jejich zkušenost.

„Musíme si zapamatovat barvu a reliéf,“ přikývl Sváťa a vyndal jejich střep, aby si ho prohlédl co nejdůkladněji.

Jednorožec se k němu sklonil, aby si i on vštípil do paměti co nejvíc podrobností.

Když se znovu dostali na řadu, chtěla Hanka, aby tentokrát šel jako poslední Sváťa, ale ten se bránil. Představa, že skončí v hluboké vodě, se mu vůbec nezamlouvala.

„Tak bys mohl jít poslední ty,“ otočila se k jednorožci, „třeba bys to přeskočil a vůbec nemusel spadnout do vody.“

„Ve svitku jsem namalovaný jako první, kdo vkročí na most, to by se mělo dodržet,“ nenechal se přemluvit P’ujibo.

Tentokrát jednorožec přinesl správný kousek k jejich váze. I Sváťa našel správnou část a když ji přiložil k prvním dvěma, chyběl už jen trojúhelníkový kousek s hlavou jednorožce v chybějícím reliéfu. To bych měla poznat, pomyslela si Hanka a vyrazila na ostrůvek. Po delším hledání skutečně našla část, o které byla přesvědčena, že je to ta správná. Opatrně vyrazila zpět a držela se zábradlí. Nebylo jí to ale nic platné. Najednou všechny opory zmizely a už zase ucítila studenou vodu, do které se propadla.

„Já už toho mám dost, už mě nebaví se furt koupat,“ protestovala a ani si nevšimla, že už zase všichni stojí před branou, kde ji se zájmem a pobaveně pozorují i další dvě skupiny soutěžících.

Než se znovu dostali na řadu, Hanka už skoro uschla. Tiše se se Sváťou hádala, že opravdu našla ten správný kousek, a přesto se propadla mostem. Nevěřil jí a rozhodl se, že tentokrát bude tím posledním on, protože on vždycky pozná, který díl skládanky je ten správný. Už si docela dobře pamatovali, jak chybějící díly vypadají. Když se Sváťa statečně vydal pro ten poslední, pocítila Hanka strach. Co když jejich úkolem není jen najít dílky, ale i poradit si s propadajícím se mostem? Co když tam brácha spadne a utopí se? Než to stihla domyslet, už viděla, jak Sváťa letí dolů do vody.

„Hrabej rukama a nohama,“ ječela na něj zoufale a snažila se dostat k vodě. Neviditelná zábrana ji ale nepustila. Pak s úlevou spatřila, jak jejich kamarád stylem čubička míří ke břehu a drápe se ven. Pak zafungovala zpětná vazba a všichni tři opět stáli před branou a sklízeli nejen pobavené, ale i chápající pohledy ostatních. Vzhledem k tomu, že by znovu museli poměrně dlouho čekat na další pokus, rozhodli se pro dnešek skončit.

P’ujibo je vedl zpět do tábora jinou kratší cestou. Šli pomalu a diskutovali o možnostech, které by je posunuly ke splnění úkolu.

„Věřím ti, žes měl správnou část, nerozčiluj se,“ uklidňovala Hanka kamaráda, „zřejmě to ke splnění úkolu nestačí.“

„Málem jsem se utopil,“ brblal Sváťa.

„Náhodou jsi plaval báječně,“ smála se Hanka a nevšímala si kamarádova vražedného pohledu.

„Jsem rád, že tě můj boj o život pobavil,“ vrčel dál, ale už se také začal usmívat.

„Potřebovali bychom nějaký delší dostatečně pevný provaz,“ přemýšlela Hanka, „myslíš P’ujibo, že bychom měli požádat někoho o pomoc?“

„Mám nápad,“ pohodil hřívou jednorožec, „něco vám ukážu. Třeba by to mohlo nahradit provaz, který potřebuješ.“

Odbočil z cesty a zavedl je do zvláštního lesa. Ze stromů tady rostlo a po zemi se plazilo neuvěřitelné množství lián. Sváťa jednu vyzkoušel a uznale kývl nad její pevností.

„Zítra ráno se tu zastavíme a jednu si uřízneme,“ navrhl P’ujibo.

„A neohrozí to strom, ze kterého ji uřízneme?“ strachoval se Sváťa.

„To ani náhodou,“ zařehtal vesele P’ujibo, „tohle jsou totiž naprosto bláznivé a nezodpovědné stromy. Musíme tady udržovat trvalou dvoučlennou hlídku, která dohlíží, aby to stromy se svým růstem nepřeháněly. Kdybychom je nechali, zadusili by se za chvíli mezi sebou. Pokud vím, někdo na minulém shromáždění požadoval, aby se hlídka rozrostla o jednoho člena, že dva jednorožci už dozor nad zdejším lesem nezvládají.“

„Bláznivé stromy? To slyším poprvé,“ divil se Sváťa.

„V každém společenství jsou jedinci, kteří se vymykají zdravému rozumu,“ přikývl jednorožec, „ani stromy nejsou výjimkou.“

Pomalu se doloudali do tábora a dali si večeři.

„Měl by ses chlapče začít učit plavat,“ ozvalo se za nimi. Hugo si přisedl ke Sváťovi a začal ho poučovat, jak se pohybovat ve vodě, aby to nevypadalo jako otloukání líných kaprů.

Hanka vyprskla mezi sousty a mrkla po straně na kamaráda: „Nemrač se, pan učitel to s tebou myslí dobře.“

„Nechcete mě nechat aspoň najíst?“ zahuhlal Sváťa s plnou pusou a vyslal k Hance vražedný pohled, který se k jeho obvyklé dobrosrdečné povaze vůbec nehodil.

Hugo se uraženě zvedl a odkráčel k dívkám, u kterých na rozdíl od sourozenců Vronových vždy nalézal pochopení a obdiv.

„No sláva! Už jsem myslel, že mi přestane chutnat,“ okomentoval to Sváťa a přidal si na talíř ještě trochu chřestu.

Druhý den vstali velice brzo a okamžitě po jídle klusali s P’ujibem k lesu a mostu. S potěšením zjistili, že tu jsou jako první. Liánu uvázali k zábradlí před mostem a jednorožec vyrazil k ostrůvku. Po něm se tam vypravil Sváťa.

Hned po návratu Hance hlásil: „Připravil jsem ti tam ten poslední kousek hned na kraj.“

Dívka se chopila konce liány a přetáhla ji na most, kam až dosáhla. Pak šla sebrat připravený střep vázy. Opatrně ho zapnula do kapsy a vyrazila zpět. Popadla liánu, uvázala si její konec kolem pasu a pak ručkovala a zároveň šla opatrně ke svým kamarádům. Pak to přišlo. Už poznala ten pocit, kdy jí mizí opora pod nohama, a pevně se chytla liány. Viděla, jak i kamarádi svírají konec, aby zmírnili škubnutí při pádu. Vzápětí cítila, jak ji vytahují k sobě. Než se nadála, stála vedle nich. Vylovila z kapsy poslední kousek vázy a když ho přiložila k nádobě, zapadl přesně mezi ostatní a váza se sama spojila v jeden celek.

„Super, máme to,“ zajásal nadšeně Sváťa a otočil nádobu dnem vzhůru. Vykutálela se z ní perla a vypadl malý svinutý papírek. Pak se ozvalo tichounké „plop“ a váza zmizela.

„Myslím, že jsme úkol splnili, měli bychom jít,“ řekl P’ujibo a kývl k bráně, kterou vešli dovnitř.

„Jasně,“ souhlasil Sváťa a strčil získané předměty do kapsy.

„Co liána?“ zeptala se Hanka a šla ji odvázat z konstrukce.

„Zahoď ji do řeky.“

Rozmáchla se a hodila smotané klubko doprostřed proudu. Okamžitě zmizelo z dohledu.

„Tak a teď konečně můžeme jít,“ řekla a zamířila k bráně. Před ní už čekaly dvě další skupinky, až na ně přijde řada. Když uviděli Hanku a Sváťu, jak vítězně vycházejí z brány a nikdo z nich není mokrý, začali si šuškat.

Kamarádi jim vesele zamávali a pak poodešli po cestě pryč z jejich dohledu. Posadili do trávy vedle pěšiny a vytáhli z kapsy nejnovější úlovek. Už měli druhou perlu, která vypadala podobně, jako ta první. Na lístku našli jen pár slov.

„Gratuluji, splnili jste další úkol. S tímto lístkem přijďte prosím za mnou. B’hara.“

Smotali papírek a přemýšleli, co je asi bude čekat dál.

„To by mě zajímalo, kolik skupin je před námi,“ řekla Hanka.

„Chceš být první?“ usmál se na ni Sváťa.

„Proč ne? Tebe by to netěšilo?“

„Abych pravdu řekl, tak se spíš bavím těmi záhadami a úkoly, které musíme zdolat. Akorát to plavání mi trochu vadilo, to musím poctivě přiznat.“

„Možná vyhraješ a budeš si moci sáhnout na Zrcadlo času. Pověz nám, P’ujibo, co to vlastně znamená?“

„Je to zcela mimořádná pocta. Zrcadla se lze dotknout jen čtyřikrát do roka. Tři měsíce pak trvá, než Zrcadlo znovu obnoví své schopnosti. Může tě zavést do minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jen několik význačných druidů mělo zatím možnost využít jeho schopnosti. Naprosto nechápu, proč se naši učitelé rozhodli dopřát tento zážitek právě někomu z vás. Je to zvláštní a neobvyklé.“

„Já žádnou výhru nepotřebuju, já jsem spokojený s tím, co mám,“ mávl rukou Sváťa a natáhl se slastně do trávy.

„A to se toho Zrcadla může člověk zeptat na co chce?“ vyzvídala Hanka.

„Nevím, jak to probíhá,“ přiznal P’ujibo, „nikdy jsem v Posvátném háji u Zrcadla nebyl.“

Ještě chvíli si povídali a pak se vrátili do tábora. B’hara tu hovořil s profesorem Smítkem a děti si nebyly jisté, zda je mohou vyrušit. Učitelé si jich však všimli a pokynuli jim, aby přišly blíž.

Hanka vytáhla papírek, ale jednorožec se na něj ani nemusel podívat.

„Vím, že jste uspěli,“ řekl jim vlídně, „ale dnes vám další úkol nedám. Ti, co přejdou most do zítřejšího poledne, se sejdou po obědě na mýtině, kde jste sledovali představení, a vyslechnou si zadání třetího úkolu. Do té doby máte volno. Budu se těšit, že tam uvidím většinu soutěžících.“

„To je bezva, můžeme se povalovat, jíst a odpočívat,“ naplánoval si hned Sváťa svůj oblíbený program.

„Nebo se začít učit plavat...“ neodpustila si rýpnutí do kamaráda Hanka. Tentokrát mu ovšem náladu zkazit nedokázala.

„Mohli bychom si zahrát nějaké hry,“ navrhl P’ujibo.

„Proč ne,“ souhlasil Sváťa, „ale až večer, až nebude takové vedro.“

Bylo velice příjemné nemít chvíli žádné povinnosti a nemuset spekulovat nad nesplněnými úkoly. Všichni tři si nečekaného volna opravdu užívali.

Večer Hanku zavolal Plam a vypadal neobvykle rozrušeně.

„Copak tě vyvedlo z míry?“ divila se Hanka.

„Dnes jsem byl svědkem líhnutí,“ začal vyprávět její dračí přítel, „to ti byl úžasný zážitek. Matka musela na nějakou poradu, tak mě vzala s sebou a dovolila, abych v doprovodu správce líhně přihlížel tomu, jak se maličký drak klube z vejce. Správce líhně mu vůbec nepomáhal, ten chudáček se musel prodrat na svět úplně sám. Zezačátku nedokázal ani pořádně chodit. Bál jsem se, jestli neohrozí další dvě vejce, která se v líhni hřála, ale správce žádné obavy neměl. Většinou bývá přítomna při líhnutí matka, ale ta byla odtud moc daleko a ten nejhezčí okamžik nestihla.“

„To muselo být zajímavé,“ souhlasila Hanka.

„Ale kromě líhnutí jsem se dozvěděl ještě něco zajímavého. Ale musím ti to říct po pořádku. Na malého dráčka se přišla podívat správcova dcerka. Zdálo se, že je zvyklá chodit do líhně běžně. Pak šla zkontrolovat ostatní dvě vejce. Mluvila na ně, jako by to už byli živí tvorové, a hladila je.

Povídám správci: Nebojíte se, že dojde při kontaktu k narušení osobnosti draků a vaší dcery? Jen se zasmál a odpověděl, že to nehrozí. Prý není možné, aby k něčemu takovému došlo z ničeho nic. Povídal: To by musel být sakra silný kouzelnický rituál, aby dokázal ohrozit osobnost draka. Co ty na to?“

„Nevím, co si mám myslet,“ řekla opatrně Hanka.

„Vím, co si myslíš. Já si to myslím také. Ta matčina historka o tom, jak jsme si my dva při náhodném setkání prohodili část osobnosti, je poněkud děravá. Myslím, že mi neřekla pravdu.“

„Mám z toho husí kůži,“ odpověděla mu Hanka, „vůbec si nejsem jistá, jestli chci znát pravdu. Kdo ví, jak to bylo.“

„Zkusím se na to někdy matky zeptat. Ale nevím, zda mi něco prozradí. V některých záležitostech je mlčenlivější než skála.“

„Podle jejího přístupu hádám, že to asi nebude nic moc hezkého. Raději buď opatrný, ať se na nás nenaštve.“

„A co obranná kouzla? Trénujete?“

„Tady se to nehodí, pořád nás někdo sleduje, vypadalo by divně, kdybychom trénovali právě obranu. Kdybys tu tak mohl být s námi. Je tu tak krásně.“

„Jsem rád, že se máte dobře. Zase se někdy ozvi.“

„Měj se fajn, Plame, a dobrou noc,“ poslala mu psychické pohlazení a výměnou ucítila lehké fouknutí do vlasů, kterým ji drak škádlil.

Tentokrát se rozhodla před svými kamarády o drakových objevech pomlčet. Ještě i ráno v ní přetrvával divně svíravý pocit, když si vzpomněla na drakova slova. Jedině mocný kouzelnický rituál by mohl ohrozit osobnost draka... Oni dva si část své osobnosti zcela prokazatelně prohodili. To přiznala svému synovi i dračice. Ale jak k tomu asi došlo? Co se tenkrát mohlo stát? Kdo ví, jestli se to někdy dozvíme, pomyslela si Hanka.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: