Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zrcadlo času

Druhý den ráno je Hugo vytáhl ze stanů brzo ráno a nutil je trénovat slavnostní nástup ještě před snídaní. Když viděl jejich znechucené obličeje, vyhrožoval jim, že zůstanou bez jídla, pokud se nebudou víc snažit. Nakonec se mu podařilo zkazit náladu dětem i sobě. Profesor Smítko rozumně uznal, že je nutné zasáhnout, takže děti odvelel ke stolům a svého kolegu zatáhl stranou a tam mu domlouval.

Pak přiklusali mladí jednorožci, aby nastoupili na paseku společně se svými lidskými kamarády. Nakonec se podařilo všeobecný zmatek zvládnout a za profesorem Smítkem se seřadily trojice soutěžících. Vzorně dopochodovaly na místo slavnosti a jednorožci spořádaně dovedli děti až ke svým rodičům. Organizátoři nechali všem dostatek času, aby mohli vzájemně prohodit pár slov a pak se společně posadit na vyhrazená místa.

Poté, co se všichni utišili, vystoupil mág K’rateuleo se svými pomocníky a nad pasekou se objevily komponované obrazy ze zajímavých okamžiků soutěže. Naštěstí těch neúspěšných pokusů nezařadili jednorožci mnoho. Na to ostatní se celkem dalo dívat.

Pak začalo hodnocení jednotlivých úkolů. Hanka tak úplně nepochopila systém, podle kterého se přidělovaly body, ale nijak ji to netrápilo. Vlastně ani nedávala moc pozor, protože přemýšlela o Rafanovi a jeho zkoušce. Moc ráda by viděla profesorku Violu Spanilou, jak se tváří, když ostatní souhlasili, aby Raf mohl postoupit do třetího ročníku. Až se vrátí, musí jim to všechno podrobně vylíčit.

„Dávej pozor,“ strčil do ní Sváťa, „teď budou vyhlašovat trojice postupně od posledního umístění až k prvnímu.“

Hanka se rozhlédla a viděla B’haru, jak něco ukazuje jednorožci vedle sebe.

Pak se otočil k obecenstvu: „Protože jste všichni byli tak dobří, rozhodli jsme se, že v druhé polovině nebudeme rozlišovat umístění. Poprosím teď našeho mága K’rateulea, aby nám ukázal, kdo skončil na šestém až desátém místě.“

Nad pasekou se objevily obrazy pěti trojic.

„Děkuji našim soutěžícím za jejich výkony a navzdory tomu, že nejsou mezi prvními, oceňuji jejich šikovnost a snahu. Navíc jim musím poděkovat i za to, jak se podíleli na záchraně stromů z našeho lesa. Milí přátelé, udělali jste nám větší radost, než si dovedete představit.“

Pak se zdvihl Hugo a začal roznášet skupinkám malé dárky. Poté B’hara pokračoval a postupně představil soutěžící na dalších místech. Hanka se divila, že ještě nepřišli na řadu a Sváťa vedle ní nervózně poposedával. Když nebyli ani na třetím místě, podívala se Hanka po svých kamarádech s tázavým pohledem.

Nebyli ani druzí...

„No a naší vítěznou trojicí se stali sourozenci Vronovi a P’ujibo. Prosím tuto trojici, aby se dostavila sem k nám,“ řekl B’hara a Hanka se svými kamarády vstala a za všeobecného potlesku se všichni tři vydali k němu.

„Děkujeme ti, P’ujibo, že jsi se tak vzorně staral o naše hosty a na tři dny ti udělujeme titul vítěze,“ vyhlásil jednorožec, pak se dotkl P’ujibovy hřívy a ta začala duhově zářit.

„Bylo těžké určit, kdo z vás se má stát absolutním vítězem,“ otočil se B’hara k Hance a Sváťovi, „nakonec rozhodl závěrečný test, který lépe a rychleji zvládl Svatopluk. Máš velké nadání, mladý muži, a já jsem rád, že můžeme výsadu dotknout se Zrcadla času nabídnout právě tobě.“

Pak se otočil k Hance: „Blahopřeji i tobě, Hanko, tvé magické schopnosti jsou obdivuhodné a v zahradě kouzel máš možnost zvolit si kouzlo naprosto bez omezení. Vybírej ale moudře. Ne každé atraktivní kouzlo je člověku k užitku.“

B’haru vystřídal profesor Smítko a každému z nich potřásl rukou a věnoval na památku magický kamínek s obrázkem jednorožce.

Po jejich odchodu se nad pasekou vystřídaly obrazy ze soutěže o nejkrásnější kámen.

Na závěr si vzal slovo opět B’hara: „Nyní pro naše mladé přátele ze santarenské školy otvírám bránu do kouzelné zahrady. Všechno si dobře prohlédněte. Najdete v ní nejrůznější krystaly. Vedle každého bude popis kouzla, které v sobě příslušný kámen nese. Hanka Vronová si může vybírat zcela bez omezení, pro ostatní budou s ohledem na získané bodové ohodnocení některá kouzla nepřístupná. Ale i tak je jich tam dostatek na to, aby každý pro sebe našel něco zajímavého. Nepospíchejte s výběrem, v klidu přemýšlejte, co vám bude nejvíc k užitku. Můžete se i poradit se svými kamarády či profesorem. Vybírejte opatrně a moudře.“

Vedle jednorožce se objevil ovál prostorné brány a všichni opatrně vyrazili k ní.

„Neměli bychom...“ než Hanka stačila doříct, že by si měli dát pozor, už do brány vstoupilo několik dětí.

„Neblázni,“ uklidňoval ji Sváťa, „tady nic nehrozí. Pojď, já tě doprovodím. Stejně by sis beze mě vybrala špatně.“

„No dovol,“ bránila se Hanka, ale proti doprovodu nic nenamítala, „stejně je divné, že tobě žádné kouzlo nenabídli.“

„Asi usoudili, že žádné nepotřebuji, když jsem byl nejlepší. Kdo ví, třeba je moje výhra cennější než všechna nabízená kouzla dohromady.“

Společně vstoupili do zahrady. Všude bylo plno květin a podél cestiček byly zídky, na kterých se třpytily kameny a u nich byla popsána kouzla. Děti nadšeně halekaly a upozorňovaly se navzájem na nejzajímavější možnosti. Profesor Smítko mírnil však jejich nadšení a domlouval jim, aby si vybraly něco užitečného. Hugo se naštěstí přes bránu neodvážil.

„Páni, kouzlo neviditelnosti, podívej,“ rozjařeně četla Hanka u jednoho kamene, který byl pro ostatní nepřístupný.

„Počkej,“ zadržel její ruku Sváťa, „neunáhli se. Nejdřív prohlédneme i ostatní kameny. Pak se sem můžeš případně vrátit. Máme dost času.“

„Tak jo,“ souhlasila, ale byla přesvědčená, že nic lepšího už nenajdou.

„Podívej, kouzlo pamatování, nebo kouzlo zpomalení pádu. To by se taky občas hodilo, co říkáš?“ nabízel Sváťa.

„Hm.“

„Kouzlo ovládnutí drobných zvířat.“

„Jako třeba šneků nebo žáby?“ zašklebila se.

„A co kouzlo pro nalezení pitné vody?“

„Copak žijeme v poušti?“

„To je ono,“ otočil se k ní kamarád rozzářeně, „tohle je přesně to, co potřebuješ.“

„Ukaž... Kouzlo dobrého magického zraku? Já nevím. Neviditelnost se mi líbí víc.“

„Neblázni. Copak máš v úmyslu být špiónem, nebo detektivem? Nebo chceš někoho šmírovat? Nebo krást?“

„To nechci. Ale někdy by se hodit mohlo.“

„Jasně. Každé kouzlo, které tu najdeš, by se někdy mohlo hodit. Ale magické vidění ti dělá potíže už dlouho. Jak se chceš bez této schopnosti v příštím ročníku obejít?“

Hanka se na něj smutně podívala a trochu proti své vůli přikývla: „Nejspíš máš pravdu. Ale zkazil jsi mi radost.“

„Vezmu tě za to s sebou do Posvátného háje.“

„Myslíš, že ti to dovolí?“

„Nevím, ale pokusím se o to. Přál bych si tě mít s sebou.“

„Poslechnu tě,“ usmála se Hanka a vzala do dlaně krystal dobrého magického zraku. Než si mohla kámen prohlédnout, začal mizet. Za okamžik už na dlani neměla nic. Rozpačitě se po sobě podívali, ale to už k nim přistoupil profesor a poklepal Hanku po rameni.

„To je v pořádku, teď už vybrané kouzlo ovládáš a už nikdy ho nezapomeneš.“

Pomalu se vydali k východu a vrátili se k P’ujibovi, který na ně čekal před branou. Jeho hříva duhově zářila a když pohazoval hlavou, otáčeli se po něm všichni v okolí.

V táboře pro ně zatím připravili slavnostní oběd. Na stolech byly naservírovány snad všechny druhy zeleniny, vedle nich pak misky s nejrůznějšími omáčkami, s pečivem, s ovocem a na zvláštním pultě si mohli vybrat nápoje namíchané do efektních barevných pruhů ve sklenicích.

P’ujibovi rodiče jim dělali společnost a vyzařovala z nich radost, že jejich syn s kamarády byl v letošní soutěži nejlepší. Všude byl slyšet vzrušený hovor, jak si děti mezi sebou sdělovaly své dojmy a zážitky. Také se domlouvaly s jednorožci, kdo s kým kdy má odejít, co je v rodinách čtyřnohých přátel očekává a na co se mohou těšit.

„Tebe bude po obědě očekávat na pasece B’hara a K’lumonideotis, aby tě doprovodili do Posvátného háje,“ připomenul Sváťovi P’ujibo, „půjdeme na paseku s tebou a počkáme, až se vrátíš.“

„No,“ rozhlédl se Sváťa nerozhodně po pochoutkách na stole, „ještě trochu se posilním a můžeme vyrazit.“

„V klidu se najez, není kam pospíchat,“ uklidňoval ho P’ujibův otec, „dnešní den patří vítězům a soutěžícím. Nenajdeš tu nikoho, kdo by ti chtěl kazit náladu spěchem nebo čímkoliv jiným.“

Jsou moc milí, pomyslela si Hanka a natáhla se do mísy pro hrozen žlutého zralého vína.

„Ochutnej ještě ten malý čokoládový dortík,“ radil jí Sváťa, „ten se jim moc povedl.“

„Už mám tak plný žaludek, že se mi tam stěží vejde tohle víno,“ smála se dívka.

„No, taky už mám dost,“ pohladil si žaludek její mladší kamarád a usmál se na netrpělivého P’ujiba.

„Prima, tak můžeme jít,“ řekla Hanka a všichni společně zamířili na paseku, kde našli B’haru ve společnosti K’lumonideotise a S’faidey, kteří se podíleli na přípravě celé akce, takže nemohli chybět ani na jejím vyvrcholení.

„Vítejte,“ vyšel jim vstříc B’hara a pozdravil se s P’ujibovými rodiči. Pak k nim došli i ostatní dva jednorožci.

„Dřív než tě vezmeme k Zrcadlu času,“ obrátil se jednorožec na Sváťu, „měl bych ti asi vysvětlit, jaké jsou jeho možnosti a co si vlastně můžeš přát. Čtyřikrát do roka je možné požádat Zrcadlo o pohled do minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Vzhledem k tvému věku a zkušenostem ti bude umožněno, aby se ten pohled týkal pouze tebe nebo tvých nejbližších příbuzných, to znamená sourozenců nebo rodičů.“

„A mohu se zeptat na něco, co se týká tady mé sestry?“ zeptal se Sváťa.

„Ale ona není tvoje sestra,“ zavrtěl hlavou B’hara, „na její záležitosti se ptát nemůžeš.“

„Aha.“

„Tak se zeptej na svou budoucnost,“ napovídala Hanka, „třeba co bude za deset nebo dvacet let.“

„Kdepak, to v žádném případě! Co kdybych zjistil, že budu mrtvý nebo nemocný? Ne, ne, svou budoucnost rozhodně znát nechci,“ kategoricky zamítl kamarád její návrh.

„Tak na co se zeptáš?“

„No, je tu jedna věc, která by mě zajímala. Zeptám se na minulost. O své matce vím, že zemřela při porodu. Nikomu ale nikdy neřekla, kdo je můj otec. Dalo by se to zjistit?“ obrátil se s dotazem na B’haru.

„Ano, to by se pravděpodobně dalo pomocí Zrcadla zjistit.“

„No vida. Přece jen se možná dozvím něco nového,“ mrkl Sváťa na Hanku.

„Ještě bych ti rád něco řekl o cestě do Posvátného háje. Musíme projít třemi ochrannými pásmy. Možná ucítíš mírné brnění či ztrátu orientace, ale nemusíš mít obavy, bezpečně tě provedeme až na místo.“

„Mohla by se mnou jít do Posvátného háje taky má sestra Hanka?“

„Ona není tvá sestra.“

„Já vím, ale osud z nás v poslední době udělal sourozence. Ona je pro mě nejbližší člověk, kterého mám.“

„Nejsem si jist, zda dokáže projít ochrannými pásmy. Víš to, že má dračí srdce?“

„Samozřejmě,“ díval se Sváťa jednorožci z očí do oka, „dokonce znám i černého draka, který zase má její část srdce.“

„Černí draci nejsou vždy přátelé...“

„Černí draci nejsou vždy nepřátelé,“ odpověděl B’harovi se vší vážností, které byl schopen, „a ona je někdo, komu absolutně důvěřuji.“

„Dobrá, respektuji tvou volbu, ale...“

S’faidea, strážkyně hranic a léčitelka, postoupila o krůček dopředu a dotkla se rohem Hančina ramene.

„Myslím, že projde, vezmu si ji na starost. Kdyby přece jen došlo k nějakému problému, vrátíme se,“ řekla ostatním.

„Po celou dobu se dobře drž mé hřívy,“ řekla pak Hance a kývla na ostatní, že mohou vyrazit.

Hanka ani nepostřehla, jak se dostali na území, po kterém kráčeli. Opravdu ji trochu brnělo tělo, ale po chvilce to ustalo. Zpočátku kráčeli cestou mezi vysokými jehličnany. B’hara šel vzadu a hlídal, jestli všechno probíhá bez problémů. Přece jen si nebyl jist, zda K’lumonideotis správně rozluštil příznivá znamení, když rozhodl, aby do Posvátného háje vstoupil mladý člověk, který se v nejbližší době ukáže u jednorožců a prokáže své kvality. Ale znamení vždycky bývají nejasná. Snad se rozhodli správně. To, že se chlapec dozví, kdo je jeho otec přece nemůže výrazně ovlivnit zdejší život.

Znovu Hanka ucítila zvláštní nadlehčující závrať a cesta najednou vedla pouští, kde byl písek, kam jen oko dohlédlo. Poslední úsek cesty pro změnu kráčeli vodou mezi mořem a skalami. Hanka se dívala na své promočené boty, ale neodvážila se požádat o zastávku, aby si je mohla zout.

Po dalším pocitu závrati se najednou ocitli mezi velice zvláštními stromy, které se k nim natahovaly, jako by je chtěly očichat. Nad zemí se tu vlnila vrstva mlhy, takže nebylo vidět, kam člověk šlape. K’lumonideotis je vedl přímou cestou bez jediného zaváhání. Konečně dorazili k něčemu, co vypadalo napůl jako brána, napůl jako zrcadlo. Prostor mezi rámem se stříbřitě mihotal. Tady všichni zastavili.

„Tohle je Zrcadlo času,“ řekl K’lumonideotis, „zde vlevo ty tři pultíky, to jsou navigační ovladače času.“

Přistoupili blíž. Každé zařízení mělo svůj prstenec popsaný různými symboly a uprostřed prstenců se vznášely bílé alabastrové koule.

„Nás bude zajímat toto první zařízení, které ovládá minulost. Až ti řeknu, mladý muži, dotkneš se té bílé koule a budeš si v duchu představovat den, kdy byl počat tvůj život v mamince. Já ti pomohu najít ten správný čas a spolu se podíváme do dne, kdy se tvoji rodiče určitě museli setkat. Budeme-li mít štěstí, uvidíš, jak tehdy vypadal tvůj otec a pokusíme se zjistit, kdo to byl a co dělal.“

„Může se se mnou dívat i moje sestra?“ zeptal se Sváťa.

„Ne. Tohle je tvůj výlet časem a jen my dva uvidíme, kam nás zavede,“ odpověděl jednorožec a Hanka měla dojem, že byl tím přáním nemile překvapen.

„Ale můžeš jí ten obraz zprostředkovat,“ vložila se do toho S’faidea a Hanka se neudržela a překvapeně se na ni ohlédla. Skoro se jí zdálo, že na ni její zastánkyně mrkla.

„To mě ale bude rušit,“ namítl K’lumonideotis. Nakonec asi zvítězila jeho velkorysost a úcta k hostům.

„Dobrá. Zkusíme to. Ale abys nerušila naši cestu, budeš muset zůstat naprosto klidná, uvolněná a pokud možno bez emocí. Rozumíš?“

Hanka přikývla. Potlačila svou netrpělivost a zvědavost a pokusila se oprostit od všeho rušivého ve svém nitru. Jednorožec spokojeně přikývl a přistoupil k ovladači. Pomaličku roztočil kruh kolem koule a pak pokynul Sváťovi, aby se povrchu bílé koule dotkl. Točící se prstenec se po chvilce zastavil a její kamarád se i s jednorožcem postavil před zrcadlo. V Hančině mysli se objevil zamlžený prostor. Zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit.

Šedá mlha se začala proměňovat v krajinu. Vypadalo to na vesnici a oni mířili k osvětlenému oknu jedné chalupy. Obloha na jednom konci zarudla a zdálo se, že světlý pruh ohlašuje svítání.

„Ne, ještě se nedívej,“ řekl jednorožec Sváťovi, když chtěl nakouknout oknem do chalupy, „rodiče mají intimní chvilku. Zdá se, že jsme se trefili do času obdivuhodně přesně. Zatím se rozhlédneme kolem domu.“

Obešli stavení, u kterého na dvoře chovali slepice, kozu a králíky, podívali se na zahradu, která byla vzorně udržovaná, a pak se vrátili zpět a nakoukli oknem do chalupy. Muž si právě natáhl košili a žena si zavazovala zástěru. Muž ji láskyplně políbil a pomohl jí zavázat mašli.

„Bylo mi s tebou tak dobře, Leni,“ vtiskl jí další polibek do rozpuštěných vlasů.

Otočila se a přitiskla mu dlaň na ústa: „Nic neříkej, nic neslibuj. Dnes odjedete a zůstane jen vzpomínka na hezkou společnou noc. Nechci se loučit. Prostě jen tak odejdi, jako by se nic nestalo.“

„Jsi moc krásná, já se vrátím,“ vzal její dlaň do svých rukou.

„Když to uděláš, budu ráda. Když ne, svět se nezboří,“ odpověděla mu s uličnickým úsměvem a začala se česat. On si vlasy jen prohrábl prsty a sáhl po svých botách.

„Na, tady máš svačinu, aby neměl po cestě hlad,“ strčila mu ještě ve dveřích plátěný balíček.

Láskyplně se na ni podíval, pak se otočil a vyrazil po cestě pryč. Taková krásná a milá maminka, pomyslela si Hanka, a Sváťa ani neměl šanci ji poznat... Pak si uvědomila, že nemá rušit jednorožce svými emocemi a soustředila se na muže, kterého teď sledovali. Za vesnicí bylo několik stanů a vozů a většina mužů tu chodila s obvazy, berlemi nebo nechodila vůbec. Muž se zastavil u prvního stanu.

„Tak co, Dundare, zase jsi byl prohánět sukně?“ smál se chlapík, který tu seděl u ohně.

„Sklapni! Je tady všechno v pořádku?“

„Celkem jo, až na Koumese. Celou noc blouznil, bude zázrak, když vydrží cestu.“

„Mrknu se na něj,“ odpověděl Dundar a vstoupil do stanu. Nahlédli dovnitř za ním. Už znali jeho jméno a teď viděli, že se pustil do převazu rány.

„Můj otec léčí lidi,“ zašeptal vzrušeně Sváťa.

„Uklidni se,“ domlouval mu jednorožec, „jinak nám kontakt se zrcadlem zmizí.“

Ale na Sváťu už těch emocí, co musel během vidění držet na uzdě, bylo příliš. Ještě zahlédli, jak muž přikládá dlaň na čelo nemocného a pak obraz zmizel v šedavé mlze.

„Vidění skončilo,“ prohlásil K’lumonideotis a vedl Sváťu zpět k ostatním. Hanka se dívala na zrcadlo, ale to teď vypadalo, že má mezi rámem jen prázdný prostor.

„Viděla jsi moji maminku?“ otočil se Sváťa na Hanku, když se jednorožci začali opodál o něčem dohadovat.

Přikývla, ale to už je zarazila vracející se S’faidea: „Vyprávění si schovejte na později. Teď musíme vyrazit domů.“

Zpáteční cesta se Hance zdála mnohem delší. Ale možná to bylo jen tím, že už byla unavená. K’lumonideotis se s nimi nevracel. B’hara a S’faidea je dovedli zpět na paseku, kde na ně čekal P’ujibo a jeho rodiče.

„Kéž bych to také mohl vidět,“ povzdechl jejich čtyřnohý kamarád, když k nim přiběhl.

„Také se jednou dočkáš,“ odpověděl mu vlídně B’hara.

„Šlo to dobře?“ zajímal se P’ujibův otec R’íhan.

„Dá se říci, že ano,“ odpověděl jednorožec a pak si začal s R’íhanem o něčem zaujatě povídat.

Děti zatím líčily svůj zážitek P’ujibovi, aby z toho také něco měl, když s nimi soutěžil. Hanka byla nadšená tím, jakou milou a báječnou maminku Sváťa měl. Litovala ho, že ji vlastně nikdy nepoznal a že nemohl žít v té útulné chalupě, kterou navštívili.

„Dundar?“ zarazil se P’ujibo, když mu vyprávěl Sváťa o otci, který léčil zraněné.

„Kdybych měl ještě jednu možnost se podívat do zrcadla,“ řekl chlapec, „podíval bych se do přítomnosti, jestli můj otec žije a kde bych ho mohl najít. Líbil se mi, moc rád bych se s ním seznámil.“

Dospělí zaslechli jeho slova a otočili se. R’íhan udělal krok k nim, chvilku váhal, pak ale přistoupil ke Sváťovi a oslovil ho.

„Není nutné se ptát zrcadla. My tvého otce známe.“

„Cože? Vy víte, kde bydlí?“ rozzářil se Sváťa a nadšeně čekal, co mu ještě jednorožec poví.

„Ano. Víme. I pro nás je překvapení, že je tvým otcem. Je léčitel a bylinkář. Bydlí se ženou, které se v nejbližších dnech narodí dcera.“

„Takže já budu mít maličkou sestřičku?“

„Nevlastní.“

„To je jedno. Moc rád bych je všechny poznal. Je to možné?“

Hanka se zadostiučiněním pozorovala, že Sváťovu prosebnému pohledu nedokáže odolat ani jednorožec.

„Ano. Myslím, že na to máš právo. Dnes už je ale pozdě. Bylo by vhodné, abyste přespali v táboře. My zítra ráno přijdeme a já tě doprovodím k tvému otci,“ navrhl R’íhan.

„Přál bych si s sebou vzít i Hanku.“

„Nejsem si jist, jestli je to vhodné. Pro tvého otce to bude cizí dívka a její příchod mu nejspíš způsobí rozpaky.“

„Tolik let jsem vyrůstal bez něj. Co je na tom divného, když jsem hledal zázemí jinde? On má ženu a já zase sestru. Nevidím důvod, proč bych ji měl nechat při tak závažném kroku tady.“

„Jsi mnohem zdatnější diplomat, než tvůj otec,“ zasmál se R’íhan.

„A jaký je otec?“

„No, asi ti nedokážu odpovědět. Je takový... lidský. Trvá na svých názorech, i když nejsou správné. Je plný emocí, má rád úspěch, často se směje, často se zlobí. Asi to budeš muset posoudit sám. My jednorožci se na některé věci díváme jinak, než lidé.“

„Už se na ten zítřek těším.“

„Kéž nejsi zklamán,“ řekla P’ujibova maminka.

B’hara a S’faidea se s nimi rozloučili a nechali děti v péči P’ujibových rodičů. Ti ještě chvíli diskutovali o organizaci příštích tří dní. Nakonec usoudili, že se zařídí podle toho, bude-li si chtít nechat Sváťův otec děti u sebe. Kdyby byly potíže, vezmou si malé hosty na starost sami.

V osiřelém táboře zůstala na noc jen Hanka se Sváťou. Oba učitelé totiž doprovodili děti, které měly největší strach, že se s rodinami jednorožců nedokážou domluvit. Byl tu až nezvyklý klid a ticho. Akorát jeden z kuchařů jim přišel oznámit, že večeři i snídani budou mít připravenu jako obvykle. Nějak se jim nechtělo jít spát. Seděli před svými stany v trávě a pozorovali, jak na nebi přibývá hvězd. Hanka zavolala Plama a pokusila se zkontaktovat i Rafana. Ten byl ale z nějakého důvodu nedostupný. Podělili se tedy o své zážitky aspoň s drakem.

„Jsi dobrý přítel,“ uznale řekl Plam chlapci, když Hanka vylíčila, jak vybojoval její účast v Posvátném háji, „tvá důvěra je zavazující i pro mě. Budu si to pamatovat.“

„Nepřeháněj,“ odmítl chválu Sváťa, „já to vlastně Hance slíbil. Všechno tady byla naše společná práce, taky si zasloužila tam být.“

„Uvědomuješ si, že setkání s otcem může hodně změnit tvůj život?“ zeptal se drak.

„Ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ řekl Sváťa, „ale vím, že se s ním určitě chci setkat. Líbil se mi, když jsem ho v Zrcadle viděl.“

„Pokud tě přijme a já myslím, že ano, už nebudeš o sobě rozhodovat sám. Bude za tebe zodpovědný a bude ti mluvit do života. Jsi na to připraven?“

„Já nevím,“ zarazil se Sváťa, „vždycky jsem si přál mít rodinu jako ostatně všichni, kdo žili v Útulném domově. Pak o mé budoucnosti začal rozhodovat Vron. Teď jsme ale v Santareně zůstali jen my tři a Zachariáš. Vlastně si ani neumím představit, jak to funguje v normální rodině.“

„Sice mám jenom matku,“ zasmál se drak, „ale jedno asi bude společné. Rodina, to znamená lásku, věčné dohadování a kompromisy. Není to vždycky snadné.“

„Všechno má nějaké výhody a nějaké nevýhody,“ pokrčil rameny Sváťa, „stejně jsem na svého otce zvědavý.“

„Ať vám to dobře dopadne,“ popřál jim na rozloučenou Plam.

Než zalezli do stanů, ještě chvilku seděli a tiše se dívali do noci. Oba přemýšleli nad tím, co se možná změní v příštích dnech.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: