Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

To by táta nepochopil

„Je ti líto, že tam nejsi s ním?“ zeptal se P’ujibo, když prošli branou zpět.

„Ano. Ale té ženě se nelíbila představa, že bych tam zůstala. Nechtěla jsem dělat potíže.“

„To bylo velmi rozumné,“ pochválil její rozhodnutí R’íhan, „teď jen povím vašim učitelům, jak se věci mají a půjdeme k nám domů.“

Hanka rychle snědla oběd, aby nezdržovala. Společně s R’íhanem prošli další branou.

„A tady jsme doma,“ zařehtal radostně P’ujibo, když se konečně ocitli na louce poblíž řeky. Kolem bylo plno listnatých stromů a šumění řeky tu překřikovali akorát ptáci.

„Pojď, ukážu ti svoje nejmilejší místo na koupání,“ lákal kamarádku mladý jednorožec a zamířil k řece.

Hanka se nenechala dlouho přemlouvat, shodila oblečení a v trikotu hupsla do vody za P’ujibem. Nechávali si tělo masírovat proudem mezi kameny, cákali na sebe a dováděli jako malí. Pak si lehli na slunce a blaženě odpočívali. Zpátky se vraceli oklikou, protože chtěl jednorožec Hance ukázat, kde rostou nejkrásnější květiny, kde zpívá hřejiváček a kde mají hnízdo tleskavci.

S údivem zjistila, že zatímco byli pryč, objevil se na louce její stan a dokonce i stolek se sedátkem. Přemýšlela, jestli sem náhodou nemusel dorazit i kuchař, ale P’ujibo ji ujistil, že jídlo pro ni dostali zabalené s sebou, takže bude mít veškeré pohodlí, na jaké je zvyklá.

Druhý den si udělali výlet k Divoké vodě. Když ale Hanka uviděla ten potůček proplétající se mezi obrovskými ohlazenými balvany, musela se smát tomu nadsazenému názvu.

„Nenech se mýlit tímhle pohledem,“ poučil ji R’íhan, „v době, kdy víc prší, se tudy valí divoký nezkrotný proud plný bahna a kamenů. V takové chvíli by nebylo možné do vody ani vkročit. Podtrhla by ti nohy a vzala by tě s sebou.“

„Budeme sbírat kameny?“ nedočkavě přešlapoval P’ujibo.

„Pro nás ne,“ odpověděla matka, „ale rozhodli jsme se to, co dnes vy dva najdete, věnovat Hance a jejímu kamarádovi jako památku na pobyt u nás. Takže vy dva se věnujte hledání a my s otcem se zatím projdeme po okolí.“

„Bezva nápad,“ radoval se mladý jednorožec a hned začal Hance vysvětlovat, že divoká voda splavuje z hor i některé polodrahokamy a drahokamy a často je ohladí téměř k dokonalosti. Takže stačí procházet mělkou vodou a kolem naplavených kamenů u břehu a dobře se dívat. Hned se do toho oba pustili a Hanka si vzpomněla, jak kdysi chodili z Útulného domova na mořský břeh sbírat jantary. Byla z toho docela prima zábava. Hanka sbírala kamínky, které ji něčím zaujaly, do kapes, P’ujibo do tlamy. Pak je vždy odnesli ke břehu, aby na závěr sběru provedli jejich vytřídění. S tím jim nakonec musela pomoci P’ujibova matka, která nejlépe věděla, jakou má který nález cenu. Nakonec si Hanka odnesla deset nejkrásnějších a nejcennějších ohlazených kamenů.

Sváťa zatím poznával svou novou rodinu. Otcova žena na něj sice hleděla s úsměvem, ale on z toho měl takový divný pocit, že ve skutečnosti jí nový syn vadí. Snažil se k ní být galantní a pomáhat jí, ale ledy neprolomil ani svou snahou.

Zato otec byl fajn. Když jednorožci odešli, uvolnil se a byl ochoten si povídat až do noci. Vyprávěl synovi o svých dobrodružných cestách, kdy doprovázel vojenské oddíly, které zajišťovaly pořádek v příhraničních oblastech. Bojovali proti banditům, proti černým drakům, kteří nechtěli opustit území, které jim nepatřilo, proti zlodějům koní a jiným bandám, terorizujícím své okolí. Sváťa okouzleně naslouchal, jeho otec mu přidal jako hrdina.

„Poslyš, ale ta škola v Santareně, ta se mi moc nezdá,“ prohodil při večeři, „tobě se tam líbí?“

„Moc. Máme prima učitelku, hodně jsem se tam toho naučil a díky výměnným pobytům jsem tě vlastně našel.“

„Ale slyšel jsem, že si tam zvou i černé draky.“

„To je pravda. Ale letos s tím byly nějaké problémy, takže nepřiletěli. Škoda. Ale na druhou stranu díky tomu jela Hanka k jednorožcům se mnou.“

„Ona by dala přednost drakům?“ zeptal se otec nevěřícným tónem.

„Ano. Má mezi nimi jednoho dobrého kamaráda.“

„Žádný černý drak není nikdy dobrým kamarádem, to si zapamatuj. Jsou to arogantní bestie, které mají pro člověka akorát pohrdání.“

„Někteří možná ano,“ připustil Sváťa a byl zaražen faktem, jak je jeho otec proti nim tak zaujatý.

„Ty je neznáš tak, jako já. Hlavně se od nich drž co nejdál!“

Sváťa zaváhal, zda má vykládat otci jejich loňské zážitky, nebo to, že je na studiích vlastně sponzoruje dračice. Přemýšlel, co všechno může říct, když celé minulé dva roky vlastně tak či onak souvisely s draky. Usoudil, že asi bude muset říct pravdu aspoň v tom podstatném, protože jinak by jeho vysvětlení ztrácelo smysl. Raději to ale odložil na ráno.

Druhý den otec rozhodl, že si udělají výlet po okolí a domů se vrátí až odpoledne, až bude čas, aby se Sváťa vrátil do tábora. Miranda hned souhlasila, byla ráda, že bude mít přes den klid. Připravila jim s sebou nějaké jídlo a dokonce jim zamávala, když odcházeli.

Jak Sváťa vzápětí zjistil, potřeboval otec zkontrolovat, jaké škody způsobil požár a jak moc narušil život zdejším lidem, rostlinám a zvěři. To však nebránilo tomu, aby si dál povídali. Otec ho požádal, aby vyprávěl o tom, jak se z Útulného domova dostal do Santareny. Sváťa znovu zaváhal, co všechno má otci říct. Rozhodl se pro zjednodušenou verzi jejich příběhu. Vyprávěl otci o muži, který sloužil dračici a na její přání zachránil z domova Hanku. Aby se necítila sama, přibral i její dva kamarády, kteří měli dobře vyvinutý sedmý smysl. Muž jménem Vron se o ně dobře staral a dostal je do školy v Santareně. Teprve později se dozvěděli, že jejich studia vlastně sponzoruje černý drak. Dundar se sice nerozčílil, když to všechno slyšel, ale Sváťa cítil, že mu to není milé. Raději se rozhodl pomlčet o tom, kdo vlastně Vron ve skutečnosti byl i o všech jejich zážitcích s Plamem. Raději převedl řeč na jejich prázdninové brigády v útulku a zmínil se i o tom, že slíbil panu Mojeranovi prázdninovou výpomoc v Magickém lese.

„Mít známé v téhle rezervaci, to vůbec není špatné,“ usmál se otec, „klidně tam na ten měsíc jeď. Zbytek prázdnin pak strávíš u nás. To už bude tvůj malý sourozenec na světě a já doufám, že Miranda uvítá, když tu bude někdo, kdo jí bude trochu pomáhat.“

„A tenhle pátek máme ve škole veřejné divadelní představení. Byl bych moc rád, kdybyste se na něj přijeli oba podívat.“

„Moc rád přijedu. Jen nevím, jestli ta cesta nebude pro Mirandu příliš namáhavá. No, uvidíme. Zeptám se jí.“

V místě, kam už požár nedosáhl, se zastavili a posvačili. Dundar se zasmál, když viděl Sváťův apetit.

„Vidím, že se budu muset hodně snažit, abych tě uživil,“ řekl a podal mu další kus svačiny.

V té chvíli se k nim snesl havran a před jejich očima se proměnil v člověka.

„Úkol je splněn, můj pane.“

Sváťa zatajil dech. Ani nemusel použít svůj magický zrak, aby poznal, koho má před sebou. Kouzelný džin ho ale jen lhostejně přejel pohledem.

„Nikde už nehrozí samovznícení?“

„Nikde, můj pane.“

„Dobře Rone.“

Otec pohlédl na Sváťu a přistihl ho, jak v bezmezném údivu zírá na příchozího.

„Copak tak kulíš oči?“ zeptal se ho.

„Vždyť tohle je... to je přece... kouzelný džin!“ koktal s rozzářenýma očima.

„Tys to poznal? Jsi fakt dobrej, Svátíku. Jsem pyšný na tak šikovného syna.“

Sváťa zatnul nehty do dlaní, aby se přinutil ke klidu.

Pak zatahal otce za rukáv: „Jak víš, že se jmenuje Ron?“

„Představil se tak.“

„A nemohli bychom mu říkat Vron?“

„Proč?“

„Na památku toho člověka, co se o nás staral. Měl jsem ho rád.“

„Copak on už nežije?“

„Ne. Teď nám dělá poručníka Zachariáš, co u něj bydlíme. Vronovi se během minulých prázdnin přihodilo neštěstí. Zabil ho drak.“

„Černý drak?“

„Ano.“

„Tak tady sám vidíš, co je to za sebranku! No dobře, můžeme našemu džinovi říkat Vron. Jemu to nejspíš vadit nebude. Co na to říkáš, džine?“

„Jak si můj pán přeje.“

„A tady si dobře prohlédni mého syna Svatopluka. Budeš ho chránit a pomáhat mu. Rozumíš?“

„Vždy budu s radostí sloužit i synovi svého pána,“ uklonil se džin.

„Díky. Myslím, tati, že máš velké štěstí, když se ti podařilo najít kouzelného džina.“

„To určitě. Akorát, že tenhle vypadá jako úplný nováček. Nic moc neumí, ale docela rychle se učí. Až ho trochu vytrénuji, bude z něj docela zdatný pomocník. Ale zatím nikomu nic neříkej, ani Miranda to ještě neví. Slib mi, že o něm nikomu neprozradíš ani slovíčko.“

„Kdy jsi ho našel?“

„Asi před týdnem. Dole mezi tůněmi. A teď prosím tvůj slib.“

„Slibuji,“ řekl neochotně Sváťa.

„Doufám, že nezklameš mou důvěru,“ řekl Dundar, jako kdyby mu viděl do duše.

„Slyšel jsem, že džinové dobře ovládají kouzlo bran,“ řekl Sváťa, „možná bys mohl ušetřit za veřejné brány, až se v pátek vydáš do Santareny.“

„Vidím, že máš praktického ducha, chlapče, to by stálo za úvahu,“ zasmál se Dundar a nařídil kouzelnému džinovi, aby přece jen i nadále hlídal, jestli v okolí nehoří.

Ještě obešli další dvě spáleniště a pak už byl nejvyšší čas, aby uvažovali o návratu.

Hance pobyt u jednorožců utekl rychleji, než čekala. Když poobědvala a zabalila kamínky, které s P’ujibem nasbírali, byl pomalu čas k tomu, aby se vypravili za Sváťou. Už se nemohla dočkat, až uslyší, jak se ty dva dny měl a jaký je vlastně jeho otec.

Branou dorazili ke známému domku, ale tentokrát je nikdo nevítal. Z domku se však ozývalo divné sténání.

„Ona rodí,“ řekla znepokojeně P’ujibova matka a vyrazila k domku.

„Nemůžeš tam vstoupit, pokud tě nepožádala o pomoc,“ zastoupil jí cestu manžel.

„Tak se tam podívám já,“ řekla Hanka a vyběhla ke dveřím. Otevřela je a uviděla ženu zkroucenou bolestí na posteli. Nikdo u ní nebyl. Sténala a kousala pokrývku.

„Potřebujete pomoc?“ zeptala se nesměle Hanka.

„Honem pro někoho běž a řekni mu, že potřebuji pomoc. Budu rodit,“ zasténala žena a Hanka vyrazila zpět k jednorožcům.

„Mám k ní přivést někoho, kdo jí dokáže pomáhat při porodu,“ řekla jim.

„Já to určitě zvládnu,“ řekla P’ujibova matka, pak se otočila k muži a synovi, „vy dva najděte Dundara s chlapcem, ať se hned vrátí.“

„A já?“ zeptala se Hanka.

„Ty půjdeš se mnou a budeš mýma rukama. Neboj se, nebudu po tobě chtít nic mimořádného,“ řekla P’ujibova matka a vkročila do domu.

„Najdi čisté prostěradlo a přehoď ho přes tu širokou postel,“ dostala Hanka první příkaz. Když ho vyplnila, vyhnala ji P’ujibova matka do kuchyně, aby ohřála vodu, připravila na stůl deku a čistou osušku a pak počkala, až jí řekne, co dál. Z vedlejšího pokoje se dál ozývalo sténání a Hanka měla strach, jestli porod probíhá normálně, když ta žena tak úpí a naříká.

„Hotovo,“ oslovil ji měkký hlas, dveře se otevřely a vzduchem plulo ke stolu maličké mimino, „omyj ho teplou vodou, zabal do čisté osušky a přines ho sem k nám.“

Hanka omyla maličké vrásčité děvčátko, nemotorně ho zabalila do osušky tak, aby mu koukala jen hlavička a ručičky, a přinesla ho do pokoje. Rodička ležela na posteli a v jejím obličeji se zračila úleva. Hanka položila dítě matce do náruče, a až se jí sevřelo srdce, když viděla, jak se matka na holčičku usmála.

„Blahopřeji, máte moc hezkou dceru. Žehnám jejímu osudu,“ řekla P’ujibova matka.

„Taky blahopřeju,“ přidala se i Hanka a s trochou sebezapření dodala, „je opravdu krásná.“

To už ale do místnosti vtrhl i Dundar a klekl si k posteli své ženy: „Bože, ona už je na světě, to je nádhera. Děkuji ti, Mirando, máme moc krásnou dceru.“

Hanka přemýšlela, jestli je divná ona, když o kráse miminka pochybuje, nebo jestli je jen zvykem říkat o všech narozených dětech, jak jsou krásné, i když tomu tak není. Pomalu se stáhli zpět do kuchyně, aby nechali rodiče o samotě. Sváťa jen zvědavě nakukoval dveřmi, ale Hanka je raději zavřela.

„Kdes byl proboha tak dlouho, když jsem tě potřebovala?“ uslyšeli i za zavřenými dveřmi výčitku ženy.

„Ale lásko, přece jsi souhlasila, abychom se šli projít. A všechno dobře dopadlo, tak už se netrap a nerozčiluj, to nedělá maminkám dobře.“

„Odrodil mě chlupatej jednorožec. Já se hrozně styděla. Všechno bylo tak zvláštní. Měl jsi tu být.“

„To nebyl on, ale ona, P’ujibova matka. Nikoho lepšího sis u porodu přát nemohla. Určitě zařídila, abys měla menší bolesti, než je obvyklé. A její požehnání je jako dar. Buď ráda, že to tak dopadlo.“

„Ať už jdou všichni pryč, chci být s tebou sama.“

„Už nikdy nebudeme sami, lásko. Teď máme dvě děti,“ odpověděl Dundar a vrátil se k ostatním do kuchyně.

„Nebudeme zdržovat,“ řekla P’ujibova matka, „musíme už jít.“

„Velice děkuji za vaši pomoc,“ uklonil se jí léčitel, „a omluvte mou ženu, je ještě trochu rozrušená po porodu.“

„Já ji chápu, není třeba se omlouvat. Jen se ještě rozlučte s chlapcem, já počkám s mužem a synem venku.“

Hanka následovala P’ujibovu matku před dům a byla ráda, že je konečně na čerstvém vzduchu. Po chvíli se objevil i Sváťa.

„Ta je ale maličká,“ řekl, „otec mi ji ukázal. Mám sestru Aničku. Vlastně ji pojmenovali Belana, ale myslím, že Anička zní lépe. Kdybys viděla ty maličké prstíky. Je rozkošná.“

„Já vím, byla jsem první člověk, který ji držel v náruči. Má štěstí, že má takového skvělého velkého bratra,“ usmála se Hanka Sváťovu nadšení. Radovala se spolu s ním, i když zároveň pociťovala i kapku hořkosti nad tím, že má teď domov a rodinu, kam ona nikdy patřit nebude.

Prošli společně do tábora. Už se sem začali pomalu vracet i ostatní spolužáci. Jejich povídání o zážitcích se protáhlo dlouho do večera. Nikdo však žádným vyprávěním nedokázal trumfnout Sváťu, který tu nalezl otce. Než šli spát, vysypala Hanka kameny od Divoké vody a polovinu jich přisunula před kamaráda: „Tohle máme na památku od P’ujibovy rodiny. Škoda, žes tam nebyl s námi.“

Sváťa pokrčil rameny: „Taky mě to mrzí, ale všechno najednou se stihnout nedalo.“

„Tak mi aspoň řekni, jaký je táta.“

„Je docela fajn. Jenom má trochu jiné názory než já.“

„A cos čekal? Je to dospělý člověk, který už něco viděl a zažil.“

„Nemá rád černé draky.“

„Opravdu?“

„Raději jsem mu o Plamovi ani nevyprávěl. Myslím, že by to nepochopil.“

„A o jeho matce jsi mu řekl?“

„Jen to, že platila naše studia. Neslyšel to rád.“

„Třeba se to časem podá,“ utěšovala Hanka kamaráda, ale sama z toho také byla smutná.

„O tom pochybuji,“ ušklíbl se Sváťa.

„A co jste celou tu dobu dělali?“

„Byli jsme se projít a zkontrolovat, co shořelo. Představ si, že jsem tam potkal...“ Sváťa se zarazil a pak omluvně pokrčil rameny, „promiň, slíbil jsem vlastně otci, že to nikomu neřeknu. Je to můj první slib, asi by nebylo dobré, kdybych ho porušil.“

„Z toho si nedělej hlavu. Mně nevadí, když mi to neřekneš.“

„Ale já bych ti to řekl hrozně rád,“ podíval se na ni tak nešťastně, že se tomu až musela zasmát.

„Nech to plavat. Slib je slib a měl by se dodržet. A přestaň se tvářit tak provinile, nebo začnu být zvědavá, o co jde.“

„Mám tě rád, Hanko,“ řekl Sváťa tak vážně, až ji píchlo u srdce. Místo odpovědi ho krátce objala. Pak ho ale rychle odstrčila a zalezla do svého stanu, aby nepoznal, že i ona je dojatá a tečou jí slzy.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: