Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Krátký výcvik

Odpoledne už seděli v sedle fuňů a společně mířili na základnu. Hanka si chtěla v klidu užít cestu, ale nebylo jí to dopřáno. Její fuň byl plný energie a stále ji psychicky přemlouval, aby jeli rychleji. Ukazoval jí, jak nádherné je běžet s větrem o závod. Nadšeně propagoval vlající hřívu a dívčiny vlasy, nutil jí obraz, jak běží rychleji než jejich stín. Hanka musela obhajovat pomalý pohyb, který jí umožní se rozhlížet a pohodlně sedět. Vysvětlovala mu, že chce jet společně s kamarády. Když dorazili na místo, docela si oddechla a vyndala pro svého funě zasloužený příděl stepního pórku.

„Opravdu jsi chtěl běžet rychleji než vítr?“ zeptala se svého čtyřnohého společníka.

„Vlastně ani ne,“ odpověděl fuň, „zapíchl se mi do kopyta kamínek, takže by to ani nešlo.“

„A že něco neřekneš?“ zavrtěla hlavou dívka a sáhla do sedla pro bodec, kterým vyčistila kopyto.

„Díky. Za kamínek i za to, jak jsem si s tebou krásně popovídal. Už mi to neběhá jako kdysi, když jsem byl mladý. Teď mám bolavé klouby.“

„A proč tedy nosíš lidi?“

„No přece abych si popovídal. S tebou se mi komunikovalo báječně.“

„Cože? Skočila jsem ti na špek? Ach jo. Proč jen mě to nepřekva­puje?“ vzdychla rezignovaně Hanka.

„Protože jsem fuň,“ zařehtal potěšeně a rozverně potřásl hřívou. Dívce nezbylo, než ho podrbat a zasmát se.

Na základně bylo tentokrát živo. Hanka s Rafanem zjistili, že budou bydlet společně u pana Mojerany a sdílet pokoj s Tomem a Samem. Odnesli si tam zavazadla a zjistili, že kluci ještě nedorazili.

Pan Mojerana jim na odpoledne půjčil supervolonová prkna, aby si mohli aspoň na chvíli zalétat, než jim začne tvrdý režim. Sice tu nebylo možné díky magickému omezení létat příliš vysoko, ale to jim nevadilo. Užívali si to až do soumraku, kdy je zavolali na večeři.

„V klidu se najezte,“ řekl jim Mojerana, „za chvíli se objeví moji vnuci a jak je znám, budou si chtít užít vaši společnost.“

Měl pravdu. Kluci dorazili a hned začali oba kamarády tvrdě okupo­vat. Chtěli si hrát, povídat o posledních zážitcích a dovádět s tulíkem.

„Poslyš, neměli bychom se přestěhovat se spacákem pod širák?“ vzdychla Hanka, když konečně kluci usnuli a i oni mohli zalézt do postele.

„Já bych byl pro,“ přikývl utahaný Rafan.

A to ještě oba netušili, co je čeká v dalších dnech. Hned ráno je pan Mojerana vytáhl potichu z postele a po lehké snídani je odvedl ke skupině dospělých, kteří se tu připravovali ke vstupu do řad ochránců. Hanka s Rafanem absolvovali spolu s nimi rozcvičku, pak všichni vyrazili na opičí dráhu, následoval trénink ve střelbě z luku a oběd. Po jídle si je vyzvedl pan Mojerana, přibral své vnuky a odvedl je na louku, kde spolu s ním začali cvičit zvláštní techniky, zaměřené na rovnováhu, plynulost pohybu, správné dýchání a posilování rukou a nohou. Zpočátku se to nezdálo nijak zvlášť namáhavé, ale večer už je tak bolely svaly, že ani neměli náladu na hry s Tomem a Samem.

Třetí den se Hance zdálo, že tenhle výcvik nemá šanci přežít. Sotva chodila, všechno ji bolelo, a pokud mohla posoudit, Rafan na tom nebyl o mnoho lépe. Zato Mojeranovi vnuci neztráceli nic ze své energie. Hanka nakonec požádala, jestli by nemohli chodit spát ven. Tom se Samem požadovali totéž, ale jim to děda nedovolil. Asi správně pochopil, že si starší kamarádi potřebují od věčné pozornosti jeho vnuků odpočinout.

Na začátku druhého týdne se to začalo lepšit. Oba kamarádi si uvědomili, že získávají slušnou kondici. Některé činnosti je dokonce začaly bavit. Mojerana přidal ke cvičení trénink s tyčí a naučil je i pár úderů, které během dalších lekcí důkladně procvičovali. Aby se nenudili, prokládal trénink rychlostními hrami a závody. Překvapeně zjistili, že Mojerana je i ve svém věku rychlejší a silnější než oni.

Začátkem třetího týdne už pro ně večery neznamenaly jen chvíle bolesti a vyčerpání. Chodili si po večeři zalétat, tu a tam s sebou brali i Toma a Sama, aby je naučili, jak si s prknem poradit. Kluci byli šikovní a učili se velice rychle.

Protože bylo pořád teplo a krásně, spali Hanka i Rafan venku. Hvězdy tu zářily jako diamanty a báječně se pod nimi usínalo. Jednou v noci Hanku vzbudilo něco rušivého. Na pravé ruce ji tlačily nějaké výstupky. Otevřela oči. Bylo ještě šero, slunce zatím nevyšlo, ale moc k tomu nechybělo. Sklouzla pohledem k ruce. V náruči držela svého starého známého malého dráčka. Nejdřív se zaradovala, že ji našel i tady, ale pak si všimla, že nějak těžce dýchá. Trochu se pootočila, aby se jí líp leželo, a ještě na chvíli usnula.

Probudila se ve chvíli, kdy nad ní stál Rafan a povídal si s tulíkem. Zavrtěla se, ale pak si vzpomněla na spolunocležníka a koukla se, jestli tam ještě je. Nic se nezměnilo. Pomaličku se posadila, ale dráček se při tom neprobudil. Jen ležel a sípavě dýchal. Váhavě a opatrně ho pohladila. Otevřel oči a podíval se na ni. Začala na něj tiše mluvit drakonštinou. Zdálo se, že ho to uklidňuje. Tentokrát se ani nepokusil utéct.

„Tulík říká, že je vyčerpaný, půjdu mu sehnat něco k jídlu,“ řekl tiše Rafan a opatrně odešel.

Hanka se vyhrabala ze spacáku, ale malého z náručí nepustila. Teď už bylo jasné, že skutečně není v pořádku. Rafan donesl z kuchyně několik různých pochoutek. Postupně se je pokusili nabídnout dráčkovi. Vzal si kousek pečené ryby a kousek sýra.

„Co si s ním počnu?“ dívala se na něj nešťastně Hanka.

„Zkus ho nechat ve svém spacáku. Třeba tu na tebe počká,“ navrhl Rafan.

Hanka přikývla a pak vyrazila s kamarádem na každodenní rozcvičku. Hned jak skončili, běžela zkontrolovat dráčka. Ležel a spal. Tentokrát se rozhodla dojít pro pana Mojeranu.

„To nevypadá dobře,“ řekl, když uviděl Hančina chráněnce, „budeme asi muset požádat někoho o pomoc. Postarám se o to. Asi by bylo lepší, kdybys u něj zatím zůstala.“

Hanka kývla a posadila se k malému vyčerpanému tvorečkovi. Rafan jí donesl oběd a opět nějakou nabídku pro dráčka. Dostali do něj pár kousků syrové ryby, ale nic víc nechtěl.

„Je mu hůř,“ oznámil jim tulík.

„Drobku můj malej nešťastnej,“ chovala ho Hanka a konejšila ho nesmyslnými drakonskými slůvky.

Pokusila se zkontaktovat Plama, ale ten měl nějaké lítání a slíbil, že se ozve hned, jak skončí.

Vlastně nemohla dělat nic. Léčit neuměla a Sváťa byl daleko. Občas se pokusila malému nabídnout vodu nebo kousky jídla. Stále jen ležel a nehýbal se. Pak se konečně ozval Plam. Když mu ukázala malého dráčka, málem překvapením vypadl z kontaktu.

„Dokud jsem ho neviděl na vlastní... přesněji řečeno na tvé oči, neuměl jsem si představit, jak je malý,“ konstatoval udiveně.

„Tulík tvrdí, že je to mládě, a nikdo netuší, kde se tu vlastně vzal. Bohužel mu teď není dobře. Nevím, jak mu mám pomoci.“

„Zkusím se poradit s matkou,“ řekl Plam, „taky netuším, co by se dalo dělat.“

„Je tak bezmocný...“

„Poradím se s ní hned. Nadarmo není uznaná starší, věřím, že na něco přijde,“ dodal Plam a zmizel z kontaktu.

Odpoledne se pomalu klonilo k večeru, když Hanka zaslechla kopyta koně. Dívala se, kdo to přijíždí a s překvapením zjistila, že to není fuň, ale jednorožec.

„R’íhane,“ vykročila mu nadšeně naproti, a kdyby neměla v náruči dráčka, asi by ho objala, jak byla šťastná, že vidí někoho, kdo si ví se vším rady.

Jednorožec se zastavil a zahleděl se na ni a jejího svěřence. Zůstala zticha a nerušila ho. Čekala, až něco řekne sám. Trvalo docela dlouho, než promluvil. Zdálo se, že usilovně přemýšlí a trochu váhá.

„Je slabý, velice slabý,“ oznámil Hance, „neznám jeho druh, proto je těžké určit, co mu chybí. Myslím si ale, že je nějakým způsobem fixovaný na tebe, že tě dva týdny hledal, neměl dost potravy a tím hledáním se hodně vyčerpal. Taky se obávám, že mu nesvědčí magická blokáda téhle základny. Měl by se odtud co nejdřív dostat pryč. Předal jsem mu sice trochu energie, ale bojím se, že to nestačí.“

„Co mám dělat?“ zeptala se Hanka.

„Přesně to, co jsi dělala, než jsem dorazil. Chovat, konejšit, uklidňo­vat. Já si teď musím promluvit s někým na základně.“

Jednorožec odběhl a místo něho se objevil Rafan s Plavíkem. Tulík se posadil dívce na rameno a švitořil tak dlouho, až dráček zvedl hlavu a vzal si zase pár kousků jídla.

Znovu se poblíž ozvala kopyta. Tentokrát se opravdu jednalo o dva funě. Děti překvapeně zíraly na jezdce, kteří se tu objevili.

„No tohle,“ udiveně zavrtěla hlavou Hanka, „kde se tu bere Ferinová?“

„Copak Ferinová, ale proč proboha přijíždí zrovna s Pohromakem? To mi tedy řekni, co s ním může mít společného?“ tiše se divil i Rafan.

„Tak tady jste,“ řekla jejich profesorka, když u nich zastavila a sklouzla z funě. „Ráda vás vidím.“

Oba zdvořile pozdravili, ale Andělin otec spíš jen zabručel, než že by odpověděl.

„Přijeli jsme kvůli němu,“ ukázala Ferinová na dráčka v Hančině náruči, „je možné si s ním promluvit?“

„To se musíte zeptat jedině tulíka,“ odpověděla Hanka, „my se s ním dorozumět nedokážeme.“

„On mládě,“ promluvil tulík, „ještě nenaučil mluvit, a taky moc nemocný.“

„Hrome, to chcete říct, že jsem se sem trmácel úplně zbytečně?“ zavrčel Pohromak.

Návštěvníků si všimli i lidé uvnitř jídelny a začali se pomalu trousit ven. Vzápětí se objevil i pan Mojerana a jednorožec. Hanka poodstoupila stranou, aby to množství lidí kolem ní dráčka nestresovalo, ale aby slyšela, o čem bude řeč. Jednorožec se postavil hned vedle nich.

„Jak vidíte, v žádném případě není možné si s ním promluvit. Řekl bych, že to není ten jedinec, kterého hledáte,“ odpověděl Pohromakovi pan Mojerana a pak se usmál na Ferinovou, „rád tě vidím Felicie.“

„V tom případě není důvod, abych se tu zdržoval,“ sáhl Pohromak po uzdě funě.

„Můžeme vám nabídnout večeři i nocleh,“ řekl správce základny.

„To nepřipadá v úvahu. Díky. Musím jet,“ mávl rukou, nasedl a vyrazil směrem, odkud před chvílí s profesorkou přijeli.

„Neurazil jsem ho něčím?“ obrátil se k Ferinové udivený správce.

„Ale ne, on už je takový. Má velké starosti s vyšetřováním. Doufal, že by tu mohl najít stopu, ale zdá se, že je to další slepá ulička.“

„A zůstanete na večeři aspoň vy?“

„To určitě. Uvítám, když mi během jídla povyprávíte všechno, co se tu kolem toho dráčka odehrálo. Pověřili mě, abych se pokusila zjistit, kde se tu vzal, a vůbec všechno, co se ho týká.“

„Povíme ti všechno, co víme, Felicie. Pojď se najíst,“ pozval ji dovnitř Mojerana a kývl na Rafana, aby se přidal. Hanka měla taky sto chutí jít s nimi, ale jednorožec ji zarazil.

„Bude mu líp venku a v klidu. Předpokládám, že po večeři vás dva doprovodíme do útulku pro magická stvoření. Bojím se, že tady by tvůj chráněnec nepřežil ani do rána.“

„Opravdu je na tom až tak zle?“ polekala se Hanka.

„Zůstaň klidná a povídej mu. Myslím, že mu to dělá dobře,“ napomenul ji R’íhan.

Dívka ho poslechla. Posadila se s dráčkem na klíně a v drakonštině mu začala povídat o tom, jak s Plamem létali a koupali se, jak je kolem útulku krásně a jsou tam samí milí tvorové. R’íhan stál poblíž a snažil se dráčka svou energií udržet při životě. Osedlaný fuň Ferinové se taky přišel podívat blíž.

Hned po večeři se objevili pan Mojerana s Rafanem a Ferinová. Tom se Samem ven nesměli, tak aspoň vykukovali z okna jídelny.

„Tak se, Hanko, připrav, pojedeme do útulku,“ řekla profesorka.

„Máte nákladní koše?“ zeptal se R’íhan Mojerany.

„Jistě.“

„Tak mi je připněte. Do jednoho budeme muset dát dráčka a ve druhém mohou být na vyvážení věci Hanky. Za základnou otevřu bránu a dohlédnu na to, aby se našemu pacientovi při průchodu nic nestalo,“ navrhl jednorožec.

„A ty se posadíš na funě se mnou, ten kousek nás určitě obě uveze,“ řekla Ferinová Hance. Fuň, který je zvědavě pozoroval a naslouchal, souhlasně zafuněl.

„Já ti přinesu věci,“ kývl Rafan a odběhl.

Mojerana zatím navlékl jednorožci koše a neustále se za to omlou­val, i když to byl R’íhanův nápad.

Po chvilce bylo všechno připraveno a mohli se rozloučit.

Rafan ještě Hance strčil do ruky chleba s pomazánkou: „Na, vždyť ty jsi vlastně ani nevečeřela.“

„Dík,“ usmála se na něj a nechala se vysadit na funě před Ferinovou.

„Jedeme,“ nařídil R’íhan a vyrazil.

Když je odvedl dost daleko od základy, kde už ho nerušil její magický štít, dal jednorožec pokyn k zastavení. Hanka zkontrolovala dráčka v koši. Pořád vypadal apaticky, ale byl naživu. Ferinová odstrojila funě, dala mu všechen stepní pórek, který měla u sebe a poděkovala mu.

„Udělal bych to i bez odměny,“ naznačil jim psychicky fuň, ale do pórku se okamžitě pustil.

R’íhan mávl hlavou a v rudém oparu zapadajícího slunce se objevil chvějící se oblouk brány. Prošel jako první, následovala ho dívka a jako poslední prošla profesorka.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: