Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Malá dračice a sivian

Zase tu byl pátek a všichni zmizeli domů. Hanka s Rafanem osaměli a přemýšleli, zdali už jsou opravdu všichni pryč a jestli mohou konečně vyrazit na procházku. Drobek v pokoji vyváděl s tulíkem tak, že se báli, aby se v divoké hře o něco nezranili. Když tropili největší randál, vstoupila do místnosti Diana Rena. Jen tak tak stačila uhnout, aby ji při honičce nepřeválcovali. Hanka s Rafanem vystartovali, aby ulovili a umravnili své svěřence. Pak se postavili před zástupkyni a zvědavě čekali, co jim chce.

„Pojďte se mnou,“ řekla a vedla je ven. Zamířila přes dvůr do zahrady.

„Profesorka Ferinová,“ zaradovala se Hanka, když poznala osobu, která tu na ně čekala.

Jejich učitelka se usmála a udělala krok stranou. Za ní stál pískově zbarvený drak, ale byl poněkud větší než Drobek. Jeho hlava sahala profesorce až k hrudi.

„Dovolte, abych vám představila Silasientu,“ řekla Ferinová, „pokud se všechno stalo tak, jak předpokládáme, je to matka našeho malého.“

Hanka skoro nevěřila vlastním očím. Stála tu před ní dospělá dračice s inteligentním pohledem a měla neuvěřitelné dlouhé a husté řasy. Konec ocasu se jí lehce pohyboval ze strany na stranu, možná i ona byla trochu nervózní. Pomalu položila svého dráčka na zem a dál pozorovala dračici. Ta zvolna kráčela blíž a blíž a nemohla z mláděte spustit zrak. Když už byla skoro u něj, přemístil se Drobek do Hančiny náruče. Dračice se na dívku vyčítavě podívala smutnýma očima.

Hanka začala Drobkovi pomalu domlouvat v drakonštině. Silasienta naklonila hlavu a pozorovala dívku, jak mluví. Hanka znovu položila dráčka na zem a postrčila ho blíž k dračici. Drobek ale jevil spíš snahu couvat, než se seznamovat s tvorem, který se tu objevil.

„Omlouvám se,“ řekla Hanka drakonsky, „asi bude potřebovat trochu času, aby si zvykl. Ještě neměl šanci se u nás potkat s drakem. Nevím, jak mu vysvětlit, že jste jeho matka.“

„Jsem šťastná, že můj syn žije, ale jsem smutná, že jsem nebyla u jeho narození. Jsem ti vděčná, má sivian.“

Hanka se v rozpacích podívala na Ferinovou, protože netušila, co to oslovení znamená. Její profesorka se s porozuměním usmála.

„Silasienta tě tituluje jako chůvu,“ vysvětlila dívce.

„A co teď bude?“

„Zítra ráno se má v amfiteátru sejít pár přátel, kteří pracují na tom, aby se věci kolem tohoto případu co nejdříve a co nejlépe urovnaly. Tam se dozvíte všechno, co jsem zatím zjistila a co se pravděpodobně přihodilo, než se dráček dostal k tobě. Bude si teď muset zvyknout na svou matku, aby se s ní mohl vrátit zpátky do jejich hnízda, kam patří. Asi to bude chvíli trvat a my potřebujeme vymyslet, jak to udělat, aby mohli ti dva být co nejvíc spolu.“

„A nevadilo by Silasientě bydlet u nás v pokoji? To by bylo nejjednodušší,“ navrhla dívka tiše Ferinové, „místa je tam dost, Drobek už si tam zvykl, chová se tam naprosto uvolněně a tulík je specialista na to, jak odstranit vzájemné zábrany.“

„Já nevím,“ odpověděla stejně tiše Ferinová, „ona je vážená dospělá osobnost, nejsem si jistá, jestli by jí to nepřipadalo ponižující...“

„Ale vůbec ne,“ otočila se dračice k profesorce a Hanka si uvědomila, že musí mít vynikající sluch a navíc naprosto bez problémů mluví jejich řečí, „sivian má vynikající nápad. Pokud má přítomnost nebude vadit jim, ráda s nimi budu sdílet pokoj. Jsem si vědoma i nepříznivých okolností, kterým musíte čelit. Nechci tu působit žádné problémy a budu se zdržovat uvnitř, aby má přítomnost nevyděsila žáky a jejich rodiče.“

No nazdar, to bude zajímavé soužití, pomyslel si Rafan, který stál opodál a velice pozorně sledoval vývoj celé situace.

„Vážím si vaší moudrosti a zároveň se omlouvám,“ vložila se do hovoru Diana Rena, „jindy by mi bylo velkou ctí vás přivítat jako váženého oficiálního hosta. Není pro mé svědomí lehké souhlasit s vaším návrhem, ale uznávám, že nám v současné neklidné situaci nic jiného nezbývá.“

„Prosím, neomlouvejte se. U nás říkáme, že vina a hrdinství jsou nepřenosné. Nevidím důvod, proč byste se měla omlouvat právě vy. Udělali jste všechno pro to, abyste nám vrátili ztracené mládě a já to velice oceňuji. Špatně bych se vám odvděčila, kdyby tu měl kvůli mé přítomnosti vzniknout nějaký konflikt.“

„Zařídím v pokoji pro Silasientu vše potřebné,“ řekla Ferinová a pak se otočila k dětem, „dám vám zítra vědět, až bude čas se sejít v amfiteátru.“

Zástupkyně je pomalu vedla ke škole. Ukazovala dračici, co kde mají, a vysvětlovala, jak to na škole chodí. Než dorazili do pokoje, bylo tam pro návštěvu už všechno připravené. Ukázalo se, že i Drobkova matka miluje ryby a k tomu dostala i velké množství ovoce.

Hanka s Rafanem byli zpočátku rozpačití a měli obavu, aby se nedopustili nějakého prohřešku proti slušnosti, ale tulík si takové starosti nedělal. Sotva se dračice najedla, uložila se na připravenou matraci. Tulík se zvědavě přišel podívat blíž a Drobek ho následoval. Rafan chtěl Plavíka napomenout, ale než se k tomu dostal, dráčkova matka na něj zamrkala a zavrtěla hlavou. Drobek s tulíkem se zase začali honit, a když nikdo nic nenamítal, brzo přestali brát ohled na své okolí. Matka pozorovala dráčka se zřejmým zalíbením.

Nakonec se uklidnila i Hanka a posadila se ke knize pohádek z dračího světa, kterou jim před několika dny koupil Sváťa. Sotva to Drobek zjistil, přestal jevit zájem o honičku a vnutil se dívce na klín.

Hanka četla zpěvavou drakonštinou a všichni v pokoji tiše poslouchali. Když příběh skončil, dráček automaticky zalehl na deku u Hančiny matrace. Postupně se uložili ke spánku i ostatní a popřáli si dobrou noc.

Ráno Hanku probudil zvuk tekoucí sprchy. Ohlédla se po Rafanovi, ale ten byl stále ještě v posteli. Zato dračice tu nebyla, takže to zřejmě byla ona, kdo vychutnával komfort tekoucí vody.

Hanka se polekala, jestli v Drobkově výchově nezanedbala nějaké hygienické návyky. Pak nad tím ale mávla rukou a usoudila, že teď už si v tom udělá pořádek jeho matka. Jindy by se ještě na chvilku otočila do peřin, ale dnes jí to nepřipadalo vhodné. Raději vstala a šla vyzvednout ze skřínky snídani pro všechny přítomné. Rafan se také probudil a zíval na celé kolo. Když ale z koupelny vyšla dračice, sklapl a začal se tvářit čile. Hanka položila Drobkův tác hned vedle jídla jeho matky a musela se usmát, když si všimla, jak dráček zhltnul svůj příděl a ještě šilhá po matčině snídani. Silasienta mu beze slova přistrčila několik druhů ovoce, ke kterému dráček nedůvěřivě čichal. Pak se osmělil a ovoce snědl. Po snídani byl zvyklý znovu se natáhnout na deku a dřímat, protože se Hanka učila a potřebovala k tomu klid. Dnes se ale žádné odpočívání nekonalo, protože profesorka Ferinová právě svolávala schůzku v amfiteátru.

Bylo tu víc lidí, než čekali. Dorazila i Sidi, pan Mojerana a nechyběl ani zamračený Pohromak. Na jedné straně seděli někteří zdejší učitelé a spolu s nimi i další lidé, které děti neznaly.

„Proč nezačnou? To se ještě na někoho čeká?“ nemohla se dočkat Hanka.

Pak najednou Rafanův tulík seskočil a vyrazil pryč. Udiveně se ohlédli, kam to utíká, a spatřili staříka s Demitkou. I jeho tulík nadšeně seskočil a začal dovádět s Plavíkem. Muž je ale rychle uklidnil a oba tvorečkové se spořádaně vrátili na svá místa.

„No ne,“ zvedl Rafan tulíka a udiveně vrtěl hlavou.

„Výborně,“ řekla nahlas Diana Rena, „vítám mezi námi ctihodného Demita a myslím, že už dorazili všichni pozvaní, takže můžeme začít. Jak jistě víte, tady Felicie Ferinová se v minulých týdnech vypravila na Souostroví delfína, aby získala informace o podivných okolnostech, díky kterým se u nás objevilo mládě draka z této vzdálené země. Myslím, že její informace jsou natolik zajímavé, že byste je měli slyšet, abyste si udělali obrázek, co se pravděpodobně přihodilo. Nyní předávám slovo Felicii.“

„Dovolte, abych vás tu přivítala a zároveň vám poděkovala za podporu,“ řekla profesorka, prohrábla si svůj krátký ohnivý sestřih vlasů a ukázala na Drobkovu matku, „zároveň bych chtěla přivítat a představit vám dráčkovu matku Silasientu.“

Mezi lidmi zašuměl vzrušený hovor, ale rychle ustal, aby náhodou nepřeslechli, co bude dál.

„Ale abych to vzala od začátku. Na ostrovy jsem přijela relativně bez problémů. Daleko horší bylo navázat kontakt se zdejší komunitou draků. Nebylo vůbec snadné je najít. Jsou velice plaší a před lidmi se pečlivě skrývají. Pak jsem se ale seznámila se zvyky na ostrovech, a hned mi bylo jasné, že k tomu tajnůstkářství mají dobrý důvod. Asi bude lepší, když vám o těch zvycích poví sama Silasienta, abych něco nezkreslila.“

Dračice přikývla a postavila se vedle profesorky.

„Jak asi víte, mívají dospívající lidé v různých zemích různé rituály, aby ukázali, jak jsou schopní a zdatní. U nás na ostrovech prokazují svou zdatnost tím, že unesou dračí vejce i s jeho opatrovníkem.“

„To snad není možné, to je hrůza,“ zaznělo šeptání kolem.

„Víte, ono není snadné zmocnit se našeho vejce. Jsme velice rychlí a přemisťování je naší druhou přirozeností. Mladík musí být šikovný a vynalézavý, aby se k nám dokázal přiblížit. Pokud to zvládne, musí být neuvěřitelně rychlý, aby k vejci přilepil magnetovec dřív, než mu opatrovník s vejcem zmizí. Magnetovec je pro nás něco jako závaží. Vysává nám sílu a magii. Pokud je přilepen k vejci, nedokážeme toto vejce přemístit pryč. Pak už mladíkovi stačí, aby odnesl svou kořist někam do úkrytu. Opatrovník ho bude dobrovolně následovat, aby dohlédl na bezpečnost nenarozeného mláděte.“

„A proč to vejce nebrání? Mohl by přece vyvolat poplach a vy byste vetřelce zahnali...“

„Já vám to vysvětlím. Pro nás je nejdůležitější, aby se nic nestalo mláděti, proto se konfliktu snažíme vyhnout. I mladík musí maximálně dbát o to, aby zůstalo vejce nepoškozené, jinak by neuspěl. Zanese tedy uloupené vejce k sobě do úkrytu. Poté většinou opatrovníka požádá o nějakou službu. Obvykle to bývá něco takového, jako ukrást jeho otci nebo náčelníkovi nějaký cenný předmět, nebo uloupit milované dívce prsten nebo náušnici. Když mu opatrovník tento předmět přinese, uvolní mladík z vejce magnetovec a dovolí opatrovníkovi, aby si vejce zase odnesl do bezpečí. Je to takový zažitý rituál, takže obě strany vlastně hrají jakousi předem stanovenou hru. Nedá se říct, že bychom z té hry byli nějak nadšení, ale když už se něco takového stane, splníme to, o co nás únosce požádá, a pak se pokusíme vejce lépe schovat.“

„Něco takového se stalo i v tomto případě?“

„Ano. Opatrovníkem vejce byla v té chvíli má sestra. Byla unesena i s vejcem, tak jsme si mysleli, že všechno proběhne jako obvykle a ona se do týdne vrátí. Bohužel se tak nestalo. Po dvou týdnech už jsme měli vážné obavy a začali hledat stopy. Nebylo to snadné, ale nakonec jsme mladíka, který vejce ukradl, našli. On nám ale sdělil, že vejce daroval někomu, kdo ho potřeboval víc, než on. Ten člověk bohužel nepocházel z ostrovů. Byl to obchodník, který k nám každé léto přijížděl na velké lodi. V okamžiku, kdy jsme zjistili, že získal naše vejce a mou sestru, byla už jeho loď pryč a nikdo na ostrovech nevěděl, kde ho hledat. Netuším, co provedl s naší sestrou, že se nechala odvézt z ostrova, byli jsme z toho všichni velice smutní.“

„Domníváte se, že vaše sestra splnila vše, co po ní únosce chtěl?“

„Dokud měl v moci mé vejce, tak určitě.“

„Jak mohl vědět, kdy se vejce vylíhne?“

„Asi se zeptal.“

„A nemohla se nějak bránit?“

„Už jsem vám vysvětlila, jak to u nás chodí. Myslela si, že po splnění úkolu budou volní. Možná jí to únosce i slíbil. Nevím, jak to bylo a co se stalo, toto vše jsou jen spekulace a předpoklady.“

„Mládě nemůže naznačit, co zažilo?“

„Bohužel. Skoro dva roky trvá, než se naučí mluvit a vzpomínky z raného období se vytrácejí. Obávám se, že není schopno vylíčit, co se přihodilo.“

„Souhlasila byste s tím, abychom magicky vyvolali vizuální vzpomínku na okamžik, kdy se narodilo?“

„Co by to pro mého dráčka znamenalo?“

„Znovu by částečně prožil své zrození a my bychom jeho očima viděli totéž, co tenkrát viděl on. Proto se ptáme na váš souhlas. Možná zažil něco hodně nepříjemného a ten zážitek by pro něj mohl být dost stresující.“

„Jestli dovolíte, odpovím vám až za chvíli, musím o tom popřemýšlet.“

„Samozřejmě.“

„Mohu mít ještě takový technický dotaz?“ přihlásil se jeden z učitelů. „Jak je možné, že váš syn dokázal narušit magický štít kolem naší školy? Nedokážeme pochopit, jak to mohl ve svém věku zvládnout a přemístit se zvenku sem dovnitř.“

„Okamžik,“ řekla dračice, sklonila hlavu a soustředila se, „máte velice dobrý štít. Aha, už to vidím. Můj syn ho prorazil! Tomu nemohu uvěřit ani já. Opravdu by toho neměl být schopen... Jestli dovolíte, opravím to, co poškodil.“

Silasienta se celá schoulila a skoro dvě minuty se ani nepohnula. Pak si protáhla křídla a krk.

„Už by to mělo být v pořádku. Asi byl velice zoufalý a byl se svou sivian spojen silněji, než jsem si myslela. Jsem ráda, že průnik vaším štítem přežil. Omlouvám se vám za jeho narušení.“

„Je pro nás poněkud znepokojivé, že to vůbec někdo dokázal. Vašemu synovi to pochopitelně nezazlíváme, neboť jednal v nouzi a ne ve zlém úmyslu.“

Opět zavládl ruch a tiché povídání, jak si všichni mezi sebou vyměňovali dojmy.

„Nyní bych rád požádal pana Pohromaka, jestli by nám stručně neřekl, co je nového v pátrání po ztracených dracích a vejcích,“ požádal mírným hlasem Demit, asi aby dopřál dračici chvíli k oddechu a přemýšlení.

Pohromak se zdvihl a se svým obvyklým zamračeným pohledem sešel dolů a otočil se k přítomným, aby ho všichni lépe slyšeli.

„Co se týče našeho případu, předpokládal jsem, že malý drak sem byl dovezen lodí. Prošel jsem tedy přístavy a spolu se svými lidmi hledal někoho, kdo by si vzpomněl na nějaké cizokrajné zboží, které se tu poslední dobou objevilo. Prověřili jsme množství obchodníků. Podle toho, co jsme o nich zjistili, jsou v podezření dva. Jeden z nich je Fox, který se se svou lodí vrátil z cest krátce před tím, než se černým drakům ztratila ta dvě vejce. Pokud opravdu dovezl draka s vejcem, určitě ho někomu prodal. Bude ale těžké ho donutit k přiznání. Druhý podezřelý obchodník se jmenuje Krazel a právě teď moji lidé zjišťují, zda to mohl, či nemohl být on.“

„Takže vejce černých draků se zatím nepodařilo najít?“

„Zatím selhávají všechny metody hledání. Ani magická ani jiná cesta nevedla k úspěchu. Skoro to vypadá, že za tím vězí zdatný a dobře informovaný kouzelník. Dokonce jsme zatím nezjistili ani to, zda je lidského či jiného rodu.“

„A jak pokračuje hledání uneseného mláděte zelených draků?“

„Spolupráce se zelenými draky dopadla špatně. Myslí si, že snad úmyslně zdržujeme pátrání a odmítli nám sdělovat své poznatky. Prý budou hledat sami bez nás.“

„To mě překvapuje,“ řekl Demit, „se zelenými jsme zatím vždy vycházeli v pohodě. Čím to, že se tak najednou rozhodli nespolupraco­vat? Neurazil jste je, pane Pohromaku?“

„Nejsem si vědom žádného pochybení, pane. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych našel nějaké stopy a souvislosti.“

„Věřím vám. Přesto bych se ale přece jen zkusil s nimi domluvit. Jistě vám nebude vadit, když se toho ujme Felicie Ferinová. Pokud je mi známo, zelení draci si jí po posledním festivalu v Polutě docela váží. Také by bylo záhodno, aby se i oni dozvěděli to, k čemu jsme tu dnes dospěli.“

Pohromak se uklonil a šel si zase sednout. Profesorka Ferinová ale vypadala, že proti dalšímu úkolu hodlá protestovat.

„Milá Felicie,“ pokračoval Demit, „vím, jak moc se zase toužíte vrátit ke svým žákům. Je mi opravdu líto, že musím o tuto službu žádat právě vás, ale nikoho šikovnějšího a vhodnějšího opravdu nemám. Narušení mezidruhových vztahů je vážný problém, a pokud bude tahle situace trvat déle, je naším úkolem udržet vzájemnou komunikaci za každou cenu. Bez ní bychom se mohli dočkat konfliktů, o které nestojí nikdo z nás. Věřím, že mě pochopíte a ujmete se toho poslání.“

Profesorka se chvíli nešťastně dívala na starého muže a pak rezignovaně přikývla.

„Děkuji vám, Felicie,“ kývl a pak se Demit otočil zase k dračici, „pociťuji trochu výčitky svědomí, ale musím se vás zeptat, jak jste se rozmyslela.“

„Souhlasím, abyste vyvolali vzpomínky mého syna. Doufám, že mu tím rozhodnutím příliš neubližuji...“ odpověděla Silasienta a otočila hlavu k Hance, v jejíž náruči si Drobek hověl.

Demit přistoupil k dětem. Z rukávu vyklepal svého tulíka a podal ho Rafanovi: „Pohlídej mi ho, než skončím.“

Pak se otočil k Hance a natáhl ruce. Opatrně mu podala dráčka, který se na dívku tázavě díval. Demit otočil Drobkovu hlavu k sobě a zadíval se mu do očí. Dráček se k němu důvěřivě přitulil. Starý muž se postavil doprostřed kruhové arény a všichni kolem ztichli. Pak se ve vzduchu zachvěl obraz. Zpočátku byl beztvarý a rozmazaný jako chumáč mlhy. Najednou se ozval slabý třesk a objevily se barevné mžitky a skvrny. Vzápětí se zaostřily a ve vzduchu se objevila hlava dračice. Původně písková barva kůže byla překryta černou spečenou vrstvou. K Hančině překvapení se ze vzdušného obrazu ozval i její hlas.

„Jsi krásný, můj maličký,“ zašeptala téměř nezřetelně, „škoda, že tě neuvidím vyrůstat. Teď budeš muset být velice statečný. Dostanu tě pryč z tohoto pekla, ale na nic víc už nemám sílu. Zůstaneš sám. Najdi někoho, kdo ti pomůže, přežij to, prosím, ať tohle mé trápení není zbytečné...“

„A hele,“ ozvala se zezadu za poraněnou dračí tváří skřípavá drakonština, „myslel jsem, že umíráš. A ty se tu zatím v době, kdy tu nejsem, couráš na místa, kde nemáš co dělat! Koukej odsud vypadnout!“

Nad dračí hlavou se na okamžik objevila silueta mužské hlavy v černém klobouku. Ve stejném okamžiku ji zakryla záře mihotavého oválu brány a jakoby zdálky zaslechli poslední slova dračice: „Utíkej, zachraň se, nikomu nevěř!“

Náhle byla v obrazu kolem už jen tráva, stromy a keře.

Vize skončila a Hanka ucítila, jak se jí na klíně objevil dráček a zou­fale se tiskl k jejímu tělu. Začala ho tiše drakonsky uklidňovat a hladit.

„Zachránila ho za cenu svého života...“ tiše a velice smutně řekla Silasienta, „moje ubohá sestřičko, dokázala jsi to. Draci o tobě budou zpívat.“

Ještě chvíli bylo kolem ticho, všichni tím vzdávali úctu té, která se obětovala.

„Tvá sestra prokázala velkou statečnost. I my na ni budeme vzpomínat,“ řekl tiše Demit, „A tobě děkuji, žes nám umožnila vidět vzpomínku svého syna.“

„Ale to znamená,“ zvedl se Pohromak, „že za tím vším vězí člověk. Škoda, že mu nebylo vidět do tváře. Možná to byl ten lump, který za všechno může.“

„Je to pravděpodobné,“ souhlasil Demit, „ale jistotu nemáme. Právě tak to mohl být někdo, kdo mu jen pomáhá. Stále je před námi více otázek než odpovědí.“

Pak se opět ujala slova Diana Rena: „Dnes jsme se tedy dozvěděli, jak se k nám dostalo mládě malých draků. Asi se ptáte, co bude dál. Nějakou dobu potrvá, než si opět zvykne na svou matku, takže jsme se rozhodli poskytnout Silasientě dočasný azyl na školních pozemcích. Uvítala bych ale, kdyby se o té skutečnosti mluvilo co nejméně, aby rodiče našich žáků neměli zbytečné obavy. Pokud má ještě někdo z vás dotaz, máte možnost.“

„Neměli bychom o svých poznatcích mluvit i s černými draky?“ dotázala se Sidi.

Demit vstal a otočil se k ní: „S černými draky je to teď složité. Ti, co nám zůstali nakloněni, jsou bohužel v menšině. Ostatní nechtějí poslou­chat, co jim říkáme, a zatvrzují se proti lidem víc a víc. Pokud ale vím, ani jejich pátrání není úspěšnější než naše. Pokusím se s nimi promluvit osobně, ale spolupráci od nich čekat nemůžeme.“

„Ještě někdo nějaký dotaz?“ otočila se k zúčastněným Diana Rena.

Lidé kolem si sice šeptali, ale už nikdo se nepřihlásil.

„Končím tedy dnešní poradu a ty, kteří nespěchají, si dovoluji pozvat na oběd do zdejší jídelny.“

Někteří dál seděli a diskutovali, pár lidí se zvedlo a odcházelo a Pohromak jako vždy pospíchal nejvíc.

Rafan pustil Demitku a Plavíka na zem a tulíci se okamžitě začali honit kolem jeho nohou. Drobek je chvilku pozoroval, pak sklouzl z Hančina klína a přidal se k nim. Nejspíš při té vzpomínce žádný výraznější šok neutrpěl. Dovádějící trojice na sebe okamžitě připoutala pozornost. Stařík se postavil vedle dětí a také je s úsměvem pozoroval.

„Mohu se na něco zeptat?“ obrátila se na něj nesměle Hanka.

„Ale jistě. Ptej se.“

„Existuje kouzlo, kterým se dá vrátit ztracená paměť?“

„Pokud tu paměť někdo magicky zablokoval, tak ano. Jestliže má ztráta paměti jinou příčinu, je to problematické a závisí to na okolnostech.“

„Aha. Je to složitější, než jsem si myslela. Díky za odpověď.“

„A jak to jde s dráčkem?“

„Je moc milý. Jen mu někdy schází pohyb a pak s ním není k vydržení. Bude se mi po něm stýskat, až odejde s matkou domů.“

„Jen se neboj, ještě si ho nějaký čas užiješ,“ řekl Demit, „počasí nedovolí drakům plout domů dřív než na jaře nebo v létě. Do té doby budou muset zůstat u nás.“

„Půjdete s námi na oběd?“ zeptal se Rafan a koutkem oka zaznamenal, že jejich rozdovádění společníci zmizeli z dohledu.

„Rád bych, ale povinnosti mě volají jinam. Jen jsem chtěl Demitce dopřát chvilku rozptýlení. To víš, se mnou si moc legrace neužije.“

„Asi bychom měli jít za nimi,“ ohlédla se Hanka, kam že se jejich svěřenci zatoulali.

Pomalu vyšli do zahrady a Silasienta se k nim připojila. Nějakým záhadným způsobem přesně znala směr, kterým malí uličníci odběhli.

Když se Hance v rukou zhmotnil dráček, ani už ji jeho manévr nijak zvlášť nepřekvapil. Jen tulíci se dál schovávali někde v trávě či křoví.

„Však oni nás včas najdou,“ mávl rukou Demit a zamířil k východu ze školy. Měl pravdu. Než se tam dostali, přiběhli oba tulíci a po nohavicích vyšplhali ke svým pánům. Zářili radostí. Staříka jejich radost viditelně potěšila. Pak se rozloučil a zmizel.

Pomalu se otočili a vydali se k jídelně. Silasienta měla obavu, zda je vhodné, aby chodila do lidského stravovacího prostoru, ale Hanka ji ujistila, že tím nic nezkazí a že by je měla doprovázet všude, aby se seznámila s prostorami školy. Když profesorka Ferinová zahlédla dračici v jejich společnosti, hned pro ni přichystala velkou podušku s nízkým stolkem a za malou chvíli už měla dračice k dispozici maso, ovoce i zeleninu. Silasienta vypadala velice spokojeně a Hanka vedle ní posadila Drobka, aby si také mohl vybrat z nabízených potravin. Pak došla pro tác a vybrala si jídlo i pro sebe. Usadila se vedle dráčka a koutkem oka pozorovala, jak mu chutná a jak je spokojený. Dračice mu přistrkovala malá sousta masa a ovoce. Líbilo se jí, jak dráček způsobně bere nabízené kousky a žvýká.

Do jídelny dorazila i Sidi, vybrala si jídlo a zamířila s tácem k Hance a Rafanovi. Podrbala tulíka a usmála se na děti.

„Pozdravuje vás pan Mojerana, bohužel spěchal domů a neměl možnost se zdržet. A co vy, jak jde malému seznamování?“

„Zdá se, že dobře,“ mrkla Hanka dolů na dráčka.

„A co Sváťa? Nemrzí ho, že tu nemůže být s vámi?“

„Trochu ano, ale on si to ve všední dny vynahradí. Pomáhá nám opravdu hodně.“

„Doufám, že se během příštích školních prázdnin vypravíte zase k nám do útulku. Už jsme si zvykli aspoň na týden s vámi počítat.“

„Prázdniny jsou ještě daleko, ale pokud to půjde, tak určitě,“ souhlasila Hanka a Rafan jen přikývl.

Po obědě se všichni návštěvníci rozešli a ve škole zůstala jen Diana Rena, Ferinová a oni s dráčkem a jeho matkou.

Konečně byl klid a děti mohly bez rizika dovolit dráčkovi a tulíkovi, aby se venku vydováděli podle svého, a nemusely se bát, že je někdo uvidí. Nakonec se na břehu řeky postupně sešli všichni - děti, draci i obě učitelky. Ty si hned začaly povídat se Silasientou, zatímco Hanka a Rafan si po krátkém dohadování došli pro prkna a šli si na chvíli zasportovat. Tentokrát se už Drobek nebál a nechal dívku létat na supervolonovém prkně bez problémů.

Večer před spaním Hanka zkontaktovala Plama, aby jemu i Sváťovi vylíčila, co je nového. Naštěstí ani jeden z nich ještě nespal a oba zvědavě naslouchali vyprávění své kamarádky.

„Takže se to Ferinové podařilo? To je paráda,“ radoval se Sváťa.

„Tyhle informace by ale měly zůstat důvěrné,“ upozornila je Hanka.

„Můžeš se spolehnout,“ ujistil ji Plam, „tady u nás je poněkud napjatá atmosféra. Přistěhovalo se k nám několik dračích rodin z okolí, protože mají obavu o bezpečí svých blízkých. Dokonce i Jitřenka se svým bratrem Hurikánem je tady. Požádala mě, abych na něj dával pozor, protože navzdory své poslední nepříjemné zkušenosti se pořád rád toulá. Takže mám o zábavu postaráno.“

„Buď opatrný,“ napomenula ho Hanka, „ten, co ohrožuje draky, bude asi dost nebezpečný a schopný kouzelník. Na tom se shodují všichni, kteří po něm jdou.“

„Neboj se, sestřičko, dám na sebe pozor... A hele! Už tu zase máme našeho zvědavého plamínka.“

„No jo, a já bláhová si myslela, že už usnul.“

„A co je tohle?“ vyjekl najednou Sváťa a málem vypadl z kontaktu. Vedle plamínku se objevila ohnivá koule a zářila oslňujícím jasem.

„Neboj se,“ řekl mu Plam, „to je matka toho malého.“

Hanka se podivila, jak to mohl drak poznat, ale pak si vzpomněla, že by mohla zkusit svůj magický zrak a díky němu i ona uviděla uvnitř plamenů známý dračí obličej.

„Sivian, ty umíš použít dračí kontakt?“ podivila se Silasienta.

„Ano,“ odpověděla Hanka, která si uvědomila, že před Drobkovou matkou nemá cenu zatajovat skutečnost, „právě díky tomu si mohu povídat se svým dračím bratrem a přítelem. Dovolte, abych vás aspoň takto na dálku představila. Tohle je Zuřivý plamen, černý drak, a toto je Silasienta ze Souostroví delfína a matka mého malého chráněnce.“

„Jsem rád, že poznávám matku našeho malého plamínka.“

„Jsem velice překvapena a také mě těší. Ani nevíte, jak moc. Dokonce jste mému malému našel jméno. Plamínek. To se mi líbí. Budete kmotrem mého syna?“

„Kmotrem? Abych se přiznal, tak nevím, co to je.“

„Kmotrem u nás musí být drak a dává dítěti jméno a své požehnání. Moc by mě potěšilo, kdyby byl kmotrem mého syna černý drak. Považo­vala bych to za čest.“

„Ale já se nemohu ukázat u vás osobně.“

Hanka opatrně zkontaktovala i Rafana a přibrala ho do party, aby nepřišel o tak zajímavou diskusi.

„Chápu. Ale to naprosto nevadí. Kmotrem můžete být i na dálku. Pokud ovšem chcete.“

„Dobrá,“ souhlasil Plam, „pokusím se o to. Křtím tě, náš malý dračí kamaráde, jménem Plamínek a prosím vyšší mocnosti našeho bytí, aby ti do vínku dali vše, co budeš potřebovat ke šťastnému a spokojenému životu. Za svědky tohoto požehnání si beru svou sestřičku Hanku a bratry Rafa a Sváťu. Společně ti teď, Plamínku, žehnáme.“

„Děkuji, to bylo krásné,“ řekla dojatě dračice a všichni pocítili její teplý dotyk. I malý Plamínek se všech postupně dotkl a nadšeně přijímal jejich pohlazení.

„Dobrou noc,“ popřáli si navzájem a ukončili kontakt.

Během dalšího týdne se komunikace dračice a jejího syna zlepšovala každým okamžikem. Hanka z toho měla radost, i když si na druhou stranu uvědomovala, že tím svého malého chráněnce pomalu ztrácí. Po večerech dračice dětem vyprávěla o svém domově v Souostroví delfína, o tom, jak tam žijí, jaké jsou jejich zvyky. Plamínka začala učit první slůvka a dohlížela na pravidelnou hygienu. Dráček se naučil poslouchat, a i když se stále chodil mazlit k Hance, začal se obracet i na mámu.

Hanka teď měla mnohem více klidu, když po vyučování dorazil Rafan a Sváťa a začali se společně učit. Dvakrát týdně docházela do jejich pokoje Diana Rena a probírala s Hankou látku, kterou nepochopila nebo k ní měla nějaké dotazy. Vzhledem k okolnostem se pak s dívkou domluvila, že Hanka zkusí v následujícím období docházet denně aspoň na jednu školní hodinu.

Druhý společný týden ukázal, že to opravdu půjde a že pro dračici není problém uhlídat svého potomka, aby neutíkal za dívkou. Po této době se Hanka rozhodla zkusit kompletní návrat do denního vyučování.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: