Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Školní trable s magií

Nebylo to ale tak snadné, jak si představovala. Zjistila, že ani společné učení ji nepřipravilo na praktická cvičení. Teorii znala dokonale, ale učitelé teď přísněji posuzovali hlavně její zvládnutí v praxi. Nejen že kulhala při magickém vyhledávání, ale i při základech přemisťování se nevyrovnala ostatním, o léčitelství ani nemluvě.

„Nic si z toho nedělej, to dohoníš,“ utěšoval ji v prvních dnech Sváťa.

Jako další kapka k jejímu trápení se ukázalo, že na oba předměty, které si vybrala jako specializaci, docházejí i René a Patrik Pohromakovi. René stejně jako Rafan zvládl postupové zkoušky a Hanku teď čekal pobyt ve společnosti obou Pohromakových až do konce května. Neměla z toho radost. Na rozdíl od bratrů, kteří si stejně jako Hanka vybrali základy přemisťování a léčitelství, si Anděla zvolila jako specializaci hledání podzemních zdrojů a krizové vyjednávání. Na tom druhém se určitě domluvila s Rafanem, pomyslela si Hanka. Letos kroužek supervolonu kvůli nepřítomnosti Ferinové nefungoval, tak to byla jediná možnost, jak se ti dva zamilovaní mohli vidět.

Přítomnost bratrů Pohromakových na hodině byla pro Hanku skutečná pohroma. Pravidelně jí stáli za zády, když se pokoušela o praktické užití kouzel a nehorázně se smáli, když neuspěla. Uštěpačné poznámky o její neschopnosti ji pronásledovaly všude, kde se s nimi potkala. Úplně stejně se oba chovali při výuce léčitelství i ke Sváťovi. Jediný, koho neobtěžovali, byl Rafan. Hanka se domnívala, že je k tomu možná přinutil otec po konfliktu v minulém roce, kdy se pokusili vzít kamarádovi tulíka.

„Takže dnes budeme dělat něco velmi jednoduchého. Bude to jen takové malé opakování, abychom se připravili na složitější záležitosti,“ řekl jim Jasanov při hodině přemisťování, „takže tady máme tenkou dřevěnou tyčku a kousek skleněné trubice. Vaším úkolem je magicky prosunout tyčku skrz připravenou rouru, nedotknout se stěn a zlehka ji položit na druhé straně. Tak prosím, přistupte po jednom a udělejte, co jsem vám řekl.“

Rafan to zvládl bez sebemenší námahy. Pak přišla řada na Hanku. Když se přesouvaný předmět ocitl uprostřed trubice, pocítila dívka lehkou závrať. Tyčka cinkla o stěnu a pak spadla dolů a učitel ji musel z trubice vyklepat ručně.

„Ale, ale, není ti dobře? To bylo opravdu slabé,“ zavrtěl hlavou profesor.

„Hotový čajíček,“ křenil se Patrik.

„To víš, někdo na to prostě nemá,“ zlomyslně si přisadil René.

Hanka zatnula zuby a pustila k trubici dalšího.

„A nyní,“ řekl učitel, „zakryji skleněný válec a provedeme totéž, ale poslepu. Tak prosím, pojďte to zkusit.“

Občas tyčka někomu cinkla, ale všichni ji dostali na druhou stranu válce, až na Hanku. Ta opět zažila ten divný pocit, jako předtím a zase ztratila nad tyčkou veškerou kontrolu.

„Tak já nevím, patří vůbec na tuhle školu?“ zaryl si René.

„Možná by potřebovala opakovat první ročník,“ řehtal se Patrik na celé kolo.

Podobné situace teď Hanku provázely skoro každý den. Ať se snažila, jak se snažila, vždycky něco selhalo, nepodařilo se, či skončilo jinak než mělo. Bylo to jako začarovaný kruh. Nebylo jí jasné, čím to je, že nezvládne ani to, co dřív. V hodinách léčení na tom byl podobně i Sváťa. Profesor Smítko, který je vyučoval, nad ním vrtěl hlavou.

„Svatopluku, doposud jsi byl docela šikovný, ale nevím, zda jsi zvolil tu správnou specializaci pro tento ročník. Možná by ses měl zamyslet nad změnou své volby,“ řekl Smítko, když chlapec nedokázal ani zahřát magický kamínek.

Nedokázala to ani Hanka, což velice pobavilo Patrika a Reného, kteří si vedli dobře.

To mi snad dělají naschvál, myslela si Hanka a rozčilovalo ji, že nemůže přijít na kloub svým neúspěchům. Když podobné věci trénovala doma, všechno se dařilo, ale před učitelem jí to nešlo. Přičítala to trémě. Teď už se opravdu bála před každou hodinou.

„Za tím musí být něco jiného,“ tvrdil Sváťa, když po vyučování seděli v pokoji a on Hance vložil do ruky žhavý kamínek, „jenom nemohu přijít na to, co to je.“

„Mám pocit, že ztrácím magickou sílu. Netuším, jak je to možné.“

„Ale proč máte problémy jenom vy dva?“ mračil se Rafan, který také marně přemýšlel, jak kamarádům pomoci.

„Nedává to smysl,“ vrtěl hlavou Sváťa, kterému ta záhada nepřetržitě vrtala hlavou.

Rafanovi se v dalších dnech podařilo dokončit atestaci na procházení nechráněnou branou. Měl situaci poněkud složitější než jeho kamarádi, protože musel kromě netopýra Karla zvládnout i tulíka, který si se zdejším netopýrem velice rozuměl a svému partnerovi průchod branou zpestřoval nečekanými manévry. Nakonec Rafan zvládl průchod navzdory všem naschválům, které Plavík dokázal vymyslet.

Během následujícího víkendu se Silasienta s Plamínkem přestěho­vala do jeskynních prostor, které dřív sloužily k pobytu draků při výměn­ných pobytech.

„Nebude vám tam zima?“ bála se Hanka.

„Ale kdepak,“ smála se dračice, „my jsme draci s ohnivou podsta­tou, umíme si poradit s chladem i s horkem, nedělej si starosti, sivian.“

„A co když se bude Plamínkovi stýskat?“

„Večer tě budeme navštěvovat. Není to tak daleko, přemisťování by neměl být problém.“

„Na jakou vzdálenost se vlastně dokážete přemístit?“

„Obvykle tuto techniku pohybu používáme maximálně tak na dva tři kilometry, ale jsou i tací, kteří to v nouzi dokázali až na vzdálenost dvaceti kilometrů.“

„To je úžasné. Nechápu, jak to mohl Plamínek dokázat, když byl tak malý.“

„My už se s tou schopností rodíme.“

„A neutíkají vám mimina, když se něčeho polekají?“

„To bychom byli špatní rodiče, kdybychom nedokázali blokovat nežádoucí výlety našich potomků,“ zasmála se znovu dračice.

Hanka jim v jeskyni nechala i oblíbený Plamínkův polštářek, knihu dračích pohádek a dva míče.

Další dny probíhaly bez větších změn. Hanka chvílemi zuřila, chvílemi jí bylo do breku, ale své dva specializované předměty zoufale nezvládala. Učitelé jí téměř pravidelně naznačovali, aby si vybrala něco méně náročného, ale ona zatvrzele odolávala nátlaku a odmítala změnit specializaci.

Aspoň, že draci byli spokojení. Večer chodívali na návštěvu a Plamínkovo dovádění a mazlení Hance zlepšovalo náladu. Silasienta ji opakovaně ujišťovala, že její magická energie je v pořádku a že se nemusí bát toho, že by ji ztrácela.

Pomalu se blížily prázdniny, když dostali dopis od Sidi. Vzkazovala jim, aby se připojili ve čtvrtek k panu Mojeranovi a přijeli do útulku s ním. Zároveň jim oznámila, že pro draky připravili poblíž útulku nové bydlení a že je tam během prvních prázdninových dní přestěhují. Pokud nenastanou problémy, zůstali by u nich draci až do jara. Hanku zaplavil smutek. Plamínek už teď patřil matce a bude ho vídat čím dál méně. Proč jen to je s těmi draky tak složité, vzdychla a zastesklo se jí i po Plamovi.

Dva dny před začátkem prázdnin přivlekl Rafan v pauze mezi obědem a dalším vyučováním do jejich pokoje Andělu.

Na Hančin tázavý pohled odpověděl mávnutím ruky.

„Tohle si prostě musíte poslechnout. O tom se nedá vyprávět z druhé ruky. Andy slíbila, že vám to řekne, pokud se to nikdo další nedozví.“

„Máme slíbit mlčení, aniž víme, o čem bude řeč?“ podezíravě si prohlédla kamaráda Hanka.

„Přesně tak. Jinak se totiž nic nedozvíte. Podle mého názoru byste to ale rozhodně vědět měli,“ řekl Rafan a nabídl rozpačité Anděle židli.

„No dobře, žádný člověk se od nás nikdy nedozví, co nám tu teď řekneš,“ slíbil Sváťa i dívka.

„Pověz jim to, Andy. Prosím.“

„Rafánek povídal, že je to pro vás důležitá informace,“ začala nesměle, „nevím, jak začít...“

„Možná u strýčka,“ napovídal Rafan.

„Ano. Máme strejdu Hodala, který nás každé dva týdny navštěvuje. Moc si rozumí s mými bratry a oni s ním také. Tu a tam si je dokonce bere na víkend k sobě. Ze začátku jsem s nimi také jezdila, ale poslední dobou už mě s sebou nechtějí. Od té doby, co je u nás René, se mi Patrik trochu odcizil a já s tím nemohu nic udělat.“

Rafan přinesl Anděle sklenici limonády a ta se na něj vděčně usmála.

„V poslední době učí strejda kluky i různá zajímavá kouzla. Nejhorší na tom je, že oni si je ze všeho nejdříve zkouší na mně. Už jsem měla místo nosu na dvě hodiny chobot, nebo jsem se osypala svědivými boláky. Začala jsem se kvůli tomu učit ochranné a odrazové štíty. Nedávno se mi podařilo odrazit jejich kouzlo zpět a místo, abych byla zavšivená já, drbali se ve vlasech oni. Nakonec byly ty jejich vši tak velké, jako můj nehet na malíčku,“ zasmála se Anděla a napila se limonády.

„Jednou se mi po jejich návratu od strejdy stalo něco divného. Kluci se vrátili nadšení a hned jsem jim na očích viděla, že na mě něco chystají. René řekl: upír, vlasy. Patrik přikývl. Aktivovala jsem štíty. Jenže najednou jsem ucítila závrať, štíty zmizely, protože jsem na ně neměla dost magie, a v následujícím okamžiku jsem obrostla po celém těle hustými chlupy.“

Nemá to doma snadné, pomyslela si Hanka a přistrčila blíž k Anděle i talířek se sušenkami.

„Byla jsem dost zoufalá, protože jsem se toho nemohla zbavit. Nakonec se nade mnou Patrik slitoval a kouzlo zrušil. Řekl mi: neboj se, do večera máš svou magii zase zpátky, to je jen takové dočasné upíří kouzlíčko. To nás naučil strejda. Říkáme tomu upíří cuc. Je to rychlé, nenápadné a hlavně dotyčná osoba vůbec netuší, že právě přišla o veškerou magickou energii. Už jsme si s tím užili spoustu srandy. Pak ale přišel René a bratr honem změnil téma hovoru. Asi mi to původně ani prozradit nechtěl.“

„Dočasné upíří kouzlíčko...“ povytáhl obočí Sváťa, „tak takhle to tedy je. No jasně. Vždyť se nám to stávalo jen na hodinách, kde s námi byli oba její bráchové.“

Hanka se musela hodně držet, aby nahlas neřekla: co se divíš? Vždyť jsou to Pohromakovi! Pak se ovládla a zeptala se: „A že to samé neprovedli taky Rafovi?“

„Táta jim slíbil okamžité přeřazení na vojenskou školu, jestli se někdy jen otřou o kluka s tulíkem. Toho se oba dost bojí.“

„Takže se aspoň mstí na mých kamarádech,“ konstatoval znechu­ceně Rafan.

Anděla se natáhla pro sušenku a půlku nabídla tulíkovi, aby zakryla svůj smutný výraz.

„Promiň. Ty za to přece nemůžeš,“ otočil se k ní Rafan a pohladil ji po ruce, „moc ti děkuju, že jsi to vyprávěla mým přátelům. Myslím, že jsi jim tím ušetřila jedno velké trápení během prázdnin.“

„To určitě,“ usmála se i Hanka. „Díky.“

„Máš to u nás,“ řekl Sváťa, „teď už jen musíme vymyslet, jak se tomu upířímu cucu ubránit.“

Ve zbývajícím dnu se ale spíš museli bránit tomu, aby je učitelé nepřeřadili do jiných specializovaných předmětů.

Konečně tu byly podzimní prázdniny. Draci se s nimi přišli rozloučit do pokoje. Plamínek se společně s tulíkem pletl všem pod nohy. Zakopávali o ně, když balili věci, které bylo nutno přemístit zpět do jejich stromového domečku u Zachariáše. Teď už nebude důvod, aby se zdržovali po vyučování ve škole. Draci budou bydlet jinde a Sváťa se bude muset vracet k rodině hned po vyučování tak jako dřív. Jediné štěstí bylo, že útulek pro magická zvířata považoval Sváťův otec za dobrou praxi pro život a byl ochoten tam syna pouštět alespoň během prázdnin. Už se těšili, jak se tam všichni za několik dní sejdou.

Zachariáš na své mladé přátele čekal s povozem, aby nemuseli vláčet zavazadla v rukou. Hanka měla pocit, že poprvé vidí trpaslíka usmívat se naplno. I oni měli radost, že se s ním po tak dlouhé době opět setkali. Hned se domlouvali na společné večeři a těšili se na posezení a povídání o všem, co se od začátku školního roku přihodilo. Domek je uvítal svou vlídnou atmosférou. Skoro byli překvapeni, jak jim najednou připadá malý, když si zvykli na pobyt ve velikém rohovém pokoji. O to byl ale útulnější a za chvíli už tu zase byli doma.

Na večeři přišli o něco dřív a Zachariáš je vzal na malou procházku do zahrady. Vedl je směrem za hotel, kde zvolna obrůstala nově založená zahrada. Před nimi se otevřel pohled na novou krásnou budovu, připomí­nající zámek.

„Tak jak se vám líbí nová budova Domova snů?“ zeptal se pyšně trpaslík. „Překrásné ubytovací prostory, větší zahrada, luxusní pokoje... Nechcete se tam přestěhovat?“

„Vypadá to úžasně,“ pochválila budovu Hanka, „ale my se cítíme doma tam, kde jsme teď.“

„Já si to myslel,“ kývl dobromyslně Zachariáš, „ale aspoň byste mi mohli pomoci najít pro něj jméno. Domov snů už mám a nic lepšího mě nenapadá.“

Hanka zamrkala nadšením, protože se jí právě v hlavě vylíhla spásná myšlenka.

„To je skvělý nápad. Když tuhle budovu pojmenuješ Domov snů, mohou se ostatní prostory jmenovat třeba Kouzelné zahrady,“ rozzářila se Hanka. „A nám to vyřeší jeden malý nepříjemný problém.“

„A nemáš pocit, že je to vůči Dundarovi trochu podraz?“ zasmál se Hančinu nápadu Rafan, který okamžitě pochopil, co má jeho kamarádka za lubem.

„Copak to pečete za mými zády?“ změřil si je podezíravě trpaslík.

„Sváťa musel otci slíbit, že v budoucnu do Domova snů nikdy nevkročí. On je zvyklý své slovo neporušovat, ale tohle řešení by mu umožnilo nás zase navštěvovat.“

Trpaslík zaznamenal poťouchlý ohníček v jejich očích a ušklíbl se: „A taky byste mi sem konečně mohli přivést i toho zatraceného Vrona. Vy jste ale hlavičky mazaný, já to beru. A protože na téhle nešťastné situaci mám taky svůj díl viny, zařídím tohle všechno už zítra a vy dejte Sváťovi vědět, že Kouzelné zahrady čekají na jeho návštěvu.“

„Senzace,“ objala Hanka Zachariáše.

„Rád vyhovím, když můžu,“ zamnul si ruce trpaslík, „ale teď už se konečně pojďte najíst. Jsem moc zvědavý na vaše vyprávění. Něco jsem se už sice doslechl od Mojerany, ale slyšet to z první ruky od vás je vždycky lepší.“

Byl to velice příjemný večer a ani další dny nebyly špatné. I když bylo chladno, vytáhli Rafan a Hanka svá prkna a užívali si zábavu a pohyb. Přece jen bylo znát, že v letošním školním roce netrénovali každý týden. Pak si Hanka vyzvedla u poručníka nějaké peníze, aby doplnila zásobu triček, na kterých se jí hodně podepsala přítulnost Plamínka.

Ve čtvrtek ani nemohli dospat, aby nezmeškali schůzku u veřejné brány. Pan Mojerana se tam jako obvykle dostavil se svými vnuky Tomem a Samem.

Když dorazili do útulku, Sváťa už tam byl a netrpělivě na ně čekal. Hned je zatáhl stranou, aby jim sdělil novinky z okolí.

„Představte si, že se tu v okolí zdržuje několik černých draků. Od Vrona jsem se dozvěděl, že se jedná o takzvanou létající hlídku, která tu hledá stopy po únosci vajec. Všichni mají obavy, aby se náhodou nesetkali s našimi malými draky. Nikdo nemá představu, co by s nimi udělali.“

„To se zdržují někde tady poblíž?“ zajímal se Rafan.

„Prý mají základnu u jezera, kam jsme se chodili s Plamem koupat.“

„No jo, to je fakt celkem blízko. Dělají nějaké problémy?“

„To snad zatím ne. Jenom je tu teď v okolí méně zvěře a lovci si stěžují, jak je pořád těžší a těžší zásobovat zdejší nemocné masožravce.“

„Co tomu říká tvůj táta?“

„Myslím, že se snaží založit nějakou protidračí skupinu.“

„No nazdar!“

Pak je zahlédla Sidi a přišla je přivítat. Usmívala se, měla trochu kruhy pod očima, ale vůbec nevypadala ustaraně. Asi to ohrožení nebude tak zlé, pomyslela si Hanka.

„To je dobře, že jste tady. Většina pomocníků z útulku využila toho, že tu týden budete, a vzala si dovolenou. Doufám, že vám nebude vadit, když vás zaměstnám hned odpoledne.“

„Jasně, že ne, už jsme se sem těšili,“ usmíval se Sváťa.

„Jinak naši dráčci se v pořádku přestěhovali a nové bydlení se jim líbí. V jídelně na mapě vám pak ukážu, kde je můžete najít. Řekla jsem jim, aby se tu objevili až navečer, až na ně budeme mít čas.“

Děti se šly ubytovat a hned poté se vrhly do práce, kterou už tady docela dobře znaly. I když tu odměna za práci byla spíš jen symbolická, vůbec jim to nevadilo. Měly tu kamarády, seznamovaly se se zajímavými druhy magických tvorů a hřál je pocit, že jejich práce přináší někomu prospěch a úlevu.

Večer Hanka seděla u jídla, když se v její náruči zhmotnil Plamínek. Uvědomila si, že nepatrný okamžik před jeho objevením pociťuje teplo, které ji upozorňuje na příchod jejího chráněnce. Objala ho a měla dojem, že za těch několik dní, kdy ho neviděla, nějak povyrostl.

„Siv,“ řekl a podíval se jí do očí.

„Drobku, vlastně Plamínku, ty umíš další slovo,“ zaradovala se.

„No jo, celé slovo sivian se ještě nenaučil,“ řekla Silasienta, která se zhmotnila krátce po svém synovi.

„A jak to tu zvládá?“

„Když tu teď bude mít i tebe, tak bude určitě nejšťastnější na světě,“ zasmála se dračice a šla se přivítat i s ostatními obyvateli útulku.

Plamínek se nemohl nabažit Hančiny přítomnosti a skoro ji ani nenechal dojíst večeři. Naštěstí ho na chvíli odlákal Rafanův tulík. Až je lidé kolem museli napomínat, aby při svých divokých hrách nezbořili jídelnu. Nakonec to ale byl příjemný večer plný pohody a zajímavého povídání.

„A přijď se zítra podívat na naše bydlení,“ zvala Hanku před odchodem dračice.

„Moc ráda,“ slíbila dívka a něžně na rozloučenou podrbala svého malého chráněnce.

Ráno hned po roznášce vody a krmení, vyrazila Hanka na místo, kde měli svůj úkryt Silasienta s Plamínkem. Z dálky by nikdo neuhodl, že v těchto místech mohou být nějaké jeskyně. V terénu se zdvihalo jen několik skalních hrbolů a pár větších kamenů. Pod nimi ale byly dvě větší jeskyně a za úzkou neprůchodnou prasklinou se rozevíral další podzemní prostor.

„Počkej, sivian, já ti naše útočiště ukážu zblízka,“ řekla dračice, „ničeho se neboj a uvolni se.“

Než se Hanka vzpamatovala, Silasienta k ní přistoupila, nadzdvihla ji, vzduch se přechodně ohřál a najednou stála uprostřed prostoru, kde oba draci v současnosti bydleli. Měli tu vystlaná lůžka, hračky pro Plamínka a na rovné kamenné desce také jídlo. Světlo tady zajišťoval podivný kámen uprostřed jeskyně, který rovněž vyzařoval teplé vlny.

„Máma tě přenesla,“ radoval se Plamínek a hned Hance ukazoval kamínky, které tu dostal na hraní. Byly barevné, měly nejrůznější tvary, některé dokonce připomínaly zvířata.

„Máte to tady hezké,“ pochválila jim to Hanka.

„Ano, taky se nám tu líbí,“ mávla tlapou Silasienta a osvětlovací kámen se rozzářil jasněji, „do jara tu v pohodě vydržíme.“

„Akorát už vás neuvidím tak často,“ vzdychla Hanka a láskyplně pozorovala Plamínka, jak se honí za míčem, který mu přihrála.

„Můj syn nikdy nezapomene na svou sivian, i když budeme od tebe hodně daleko. Vždy budeš v jeho srdci a v mém také. Možná se spolu dokážeme dorozumět i na větší vzdálenosti. Pořád mi vrtá hlavou, jak je možné, že používáš dračí způsob komunikace. Je v tobě, sivian, něco dračího. Cítím to, ačkoliv netuším, jak je to možné.“

Hanka se zavrtěla, jak ji zaskočila přímočará poznámka vnímavé dračice. Pak se rozhodla jí říct pravdu. Tedy alespoň tu pravdu, kterou znala.

„Matka Plama tvrdí, že jsem se jako malá dotkla jeho vejce a došlo k tomu, že jsme si s drakem vyměnili část osobnosti. Fakt je, že jsme si s Plamem velice blízcí, skoro jako sourozenci.“

„Ano. Pokud je v tobě část dračí osobnosti, vysvětluje to mnohé. I to, že si tě Plamínek vybral jako svou sivian a hledal tě, když ses mu ztratila.“

„Myslíte, že je možné, aby se část osobnosti přenesla mezi člověkem a drakem pouhým dotykem?“ rozhodla se zeptat na názor Silasienty dívka.

Dračice se na ni podívala a chvíli se zdálo, že přemýšlí, jak odpovědět. Pak zvedla hlavu.

„Nevím, jak je to tady u vás a u velkých draků, ale u nás by něco takového možné nebylo. Zdá se, že i ty o tomhle vysvětlení pochybuješ.“

„Pochybujeme o tom oba, já i můj dračí bratr máme podezření, že nám jeho matka nechce říct pravdu. Asi se událo něco zlého.“

„A ty bys chtěla znát pravdu?“

„Já nevím. Trochu se toho bojím. Myslíte, že by šlo udělat něco podobného, jako když nám Demit ukázal, co viděl po narození Plamínek?“

„Obrazy z minulosti lze vyvolat. Ale dokážou to jen ti nejzdatnější čarodějové a stojí je to mnoho sil. Musí existovat velice vážný důvod k tomu, aby provedli podobné kouzlo.“

„Asi se nikdy nedozvím, co se opravdu stalo...“

„Komplikuje ti to nějak život?“

„Ne, myslím, že ne. Když o tom uvažuji, řekla bych, že spojení s Plamem můj život spíš obohacuje. Nechtěla bych o ten vzájemný vztah přijít.“

„Jsi rozumná dívka.“

Ještě chvíli si s dračicí povídala o Plamínkovi, ale pak se musela nechat přenést ven z obytné jeskyně, aby se mohla zase vrátit do útulku k práci.

Týden utekl jako voda a pomalu nastal čas zabalit věci a přichystat se k návratu domů. Černí draci se neukázali, ani nikoho neohrožovali, jen lovci si opakovaně stěžovali, že svou přítomností vyplašili snad všechnu zvěř. Také na vyjížďky s tleskavcem museli teď jezdit s doprovodem někoho ze strážců, aby o ně Sidi neměla starost. Pro Toma a Sama si sem přijeli rodiče. Hanka si je zvědavě prohlížela. Byli to milí málomluvní lidé. Dívka nechápala, po kom vlastně Sam zdědil svou výřečnost a vitalitu. Pan Mojerana se s nimi také rozloučil, neboť mu vzkázali ze základny, že ho potřebují.

„Zdá se, že se do Santareny budeme muset vrátit sami,“ konstatovala Hanka, „konec konců cestu dobře známe, tak by to neměl být problém.“

„Samotné vás nepustí. Ještě přece nejste plnoletí. Ale možná by vás tam Vron mohl hodit, až pro mě přijde,“ nabídl jim pohodlnější variantu Sváťa.

„A nebudeš mít kvůli tomu doma problémy?“ zeptal se Rafan.

„Táta má teď spoustu jiných starostí a Miranda se určitě ptát nebude.“

„Tak jo, možná bys nás mohl při té příležitosti aspoň na chvíli navštívit.“

„Myslíš?“ zamrkal Sváťa, kterému už kamarádi prozradili, že Domov snů, kam podle otcova nařízení nesmí vkročit, se teď nachází poněkud stranou od jejich příbytku.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: