Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Paměť kouzelného džina

Když v pátek po obědě dorazil Vron, požádal ho syn jeho pána, aby jim otevřel bránu do Santareny. Vzápětí se děti ocitly v parku poblíž náměstí, kam brával Vron Sváťu při cestě do školy. Zvolna celá skupinka došla až k ubytovacímu kompexu u Zachariáše. Děti si s uspokojením všimly, že trpaslík už přejmenování provedl a na vratech je teď velká cedule s nápisem Kouzelné zahrady.

„Ještě bychom se měli poradit kvůli našim problematickým předmětům,“ připomněla Sváťovi Hanka. „V útulku nějak nebyl čas se tím zabývat a za dva dny nám začne hrozit přeřazení na jinou specializaci.“

„Pojď s námi,“ řekl Sváťa Vronovi a následoval své kamarády do známých míst.

„Neměli bychom si nejdřív v kuchyni objednat večeři?“ zeptal se jako by nic Rafan a zamířil ke vchodu do staré budovy. Hanka se Sváťou ho pomalu nervózně následovali. Vron sice zaznamenal zvýšenou nervozitu dětí, ale netušil, že je to kvůli němu. Zvolna šel za nimi. Zachariáš tu naštěstí byl. Když mu Hanka ukázala Vrona, zaběhl trpaslík do skladu a vrátil se s malou modrou krabičkou.

„Mám tady něco, co by se mohlo hodit tady Sváťovi, chcete se na to podívat?“ oslovil trpaslík Vrona a podal mu krabičku.

Kouzelný džin ji vzal do ruky a otevřel. Děti napjatě natahovaly krk, aby zahlédly, o co tu jde. Vron vypadal jako hypnotizovaný. Rafan se neklidně otočil na trpaslíka.

„Žádný strach,“ pousmál se Zachariáš, „ta věc je ve správných rukou. Vron si to ke mně kdysi sám uložil a občas si to chodil kontrolovat. No a těsně před tím, než jste cestovali na dračí festival do Poluty, mi vysvětlil k čemu tahle maličkost vlastně slouží. Možná měl nějaké špatné tušení, protože mi důrazně kladl na srdce, abych to tu pro něj opatroval. Jen doufám, že ten jeho kamínek bude fungovat.“

Vron upřel oči na trpaslíka a řekl: „Ty jeden fousatej lumpe, tos mi to nemohl dát dřív?“

Zachariáš se uchechtl: „Hele, ty nepovedenej magickej chameleóne, vynořil ses do nesprávných rukou. Nemůžu za to, že jsem se na slavnosti s tvým pánem do krve pohádal. Rychleji se to zařídit nedalo.“

Najednou se tvář a postava kouzelného džina přeměnila do podoby, kterou děti znaly z minulých let. Zase byl tady tak, jak si ho pamatovaly, a díval se na ně s porozuměním a pochopením.

„Vrone,“ zajásala Hanka a objala ho.

„Co to je za kámen?“ zvědavě nahlížel do krabičky Rafan.

„Uložil jsem si do něj svou paměť na minulé životy. Díky němu jsem si teď vzpomněl na vše, co jsme spolu prožili, kromě posledního úseku mé existence. Nevzpomínám si, co se stalo v Polutě ani jak skončila má předchozí životní etapa. Všechny ostatní vzpomínky se mi díky tomuto kameni vrátily.“

„To je senzace,“ objal ho i Sváťa, „moc jsi nám chyběl. Teď už to zase bude jako dřív. A co si nepamatuješ, o tom ti budeme společně vyprávět.“

„No, úplně stejné to asi nebude. Mám nového pána a musím teď poslouchat jeho.“

„To my přece chápeme. Ale to, že sis konečně vzpomněl, je pro nás důležité,“ usmívala se Hanka, „jsi vlastně jako naše rodina. Chceme tě občas vidět a taky se tu a tam o něčem poradit.“

„Taky vás rád vidím a jsem šťastný, že si tak dobře vedete i beze mě,“ kývl Vron.

„Hele, nechcete si jít o svých dojmech povídat raději k sobě do domku? Já tady na rozdíl od vás potřebuju pracovat,“ zabručel trpaslík a mrkl na děti.

Hanka a oba kluci měli pocit, že se k nim vrátil ztracený člen rodiny. Obývací pokoj v domku byl zase na chvíli plný báječné nálady. Během svačiny Sváťa Vronovi vylíčil, co jim provádějí ve škole bratři Pohromakovi.

„Poslyš, neslíbil jsi náhodou Andy, že o tom nikomu neřekneš?“ připomněl Sváťovi jeho slib Rafan.

„Pokud sis nevšiml, tak to žádnému člověku nevykládám. A náš kouzelný džin si to zkrátka nechá pro sebe. A navíc potřebujeme jeho pomoc, musíme vymyslet něco, co by jim znemožnilo vysávat naši magii. Nenapadá tě, Vrone, nějaké řešení?“ podíval se Sváťa na kouzelného džina s nadějí v očích.

„Sice by se dal použít štít nebo ochrana aury, ale toho by si vaši učitelé všimli. To je jako když vám někdo nenápadně strká brčko do sklenice limonády. Pokud saje pomalu a nenápadně, nikdo si toho nevšimne. Pokud ale sklenici přiklopíte, nebo přikryjete dlaní, je to nápadné.“

„Kdyby mi někdo strkal brčko do limonády, nalila bych do ní projímadlo, aby si to příště ten lump rozmyslel,“ zavrčela s nevolí Hanka.

„A nešlo by něco podobného provést i s magií?“ zeptal se kouzelného džina Rafan.

Vron se zamyslel. Pak se usmál a přikývl.

„Myslím, že by to šlo. Bolení břicha ale nedoporučuji, protože byste ho museli vydržet i vy. Ale asi byste jim mohli zkusit namixovat speciální drink. Hanka zvýší ve své magii složku ohně a Sváťa zaktivuje teplo. Za chvilku vás naučím, jak na to. Pak už jen bude potřeba donutit kluky, aby odebrali magii střídavě od Hanky a od Sváti. To znamená, že byste měli měnit svá místa, aby neměli čas se věnovat jen jednomu z vás.“

„A co se stane, když si cucnou ode mě i od Sváti?“ zajímalo Hanku.

„Neboj se, neublíží jim to. Jen to způsobí zajímavý efekt a doufám, že by je to mohlo odradit od dalších pokusů,“ odpověděl džin.

Pak se věnoval nejdřív Hance a vysvětloval jí, jak má zdvihnout ve své magii složku ohně a jak ji udržovat na určité úrovni. Pak spokojeně přikývl, když to dívka zvládla.

„Tebe to naučím až doma,“ řekl Vron Sváťovi, „už jsme tu moc dlouho a měli bychom se vrátit, než se Dundar začne divit, kde jsme se zdrželi.“

„Tak jo,“ souhlasil chlapec, „to podstatné jsme vymysleli, teď už jen aby to na hodině léčitelství fungovalo.“

Vron otevřel bránu hned v zahradě a Hanka s Rafanem se dívali, jak jejich kamarád i s džinem mizí v oválu. Věřili, že teď se věci kolem nich nutně musí obrátit k lepšímu, když se jim vrátil jejich skoro ztracený magický přítel.

V pondělí ráno se díky bráně objevil Sváťa přímo na zanedbané části zahrady vedle stromového domku. Vron ho tu opustil a zmizel.

„Konečně se nám trochu normalizovaly poměry,“ konstatoval spokojeně, když se vydal do školy spolu s Hankou a Rafanem. „Odpoledne si mě zase vyzvedne u vás. Teď když už nemáme školní komnatu, můžeme se tu učit dohromady tak jako dřív.“

„Než nám na to tvůj táta přijde,“ doplnila ho Hanka.

„Toho bych se teď nebál. Přes den má dost práce, v noci zase brečí Anička, většinou mu na mě moc času nezbývá.“

Školní výuka začala tvrdě už od prvního dne. Hanka měla tu smůlu, že hodina přemisťování byla hned po ránu a sem s ní bohužel Sváťa nechodil.

Profesor Jasanov přinesl na hodinu dva drátěné kruhy na zvláštním podstavci. Žáci se na to poněkud nezvyklé zařízení dívali se zvědavým zájmem.

„Na tomto modelu,“ usmál se učitel jejich zvědavosti, „se v příštích týdnech budeme učit vytvoření malé brány. Pro začátek nám bude stačit jen jeden kruh. Díky zařízení podstavce si můžeme nastavit posilovač magie, který umožní trénink i těm, kteří by na vytvoření pole brány jinak neměli dostatek sil.“

Učitel odložil jeden kruh do police a nechal si u sebe na stole jen jeden. Na podstavci pootočil dvěma zubatými kolečky a podíval se po dětech.

„Dávejte dobrý pozor. Vaším úkolem je ovlivnit částice tady uvnitř kruhu. Uprostřed je potřeba částice zrychlit a po obvodu kruhu zpomalit. Můžete si pomoci i tím, že prostředek zahřejete a jeho okolí ochladíte. Pokud se vám to podaří, uvidíme mihotavé chvění. Tak co? Pustíme se do toho?“

Žáci přistupovali jednotlivě ke kruhu. Hanka sledovala, jak se většině z nich daří rozechvět vzduch uprostřed určeného prostoru. S trémou přistoupila blíž. Když na ni přišla řada, zaměřila své soustředění na určený kruh. Vzápětí ucítila známou slabost a hned věděla, že je zle. Koutkem oka zahlédla, jak Rafan za jejími zády vytlačil bratry Pohromakovy stranou, ale bylo pozdě. Vzduch se pod Hančinou rukou ani nepohnul.

„Á, slečna Vronová,“ zvolil profesor káravý tón, „zdá se, že máte problém s mým doporučením, abyste si zvolila jiný obor. Já vám přece nechci ublížit, je ve vašem zájmu, abyste se raději věnovala něčemu, na co stačíte. Copak sama necítíte, že je to nad vaše síly?“

„Já to dokážu, pane profesore, dovolte mi...“

Ale Jasanov ji ani nenechal domluvit. Tentokrát už se tvářil přísně a zachmuřeně. Na čele mu naskočila nevlídná vráska a ukazováčkem píchl do vzduchu těsně před Hančiným obličejem.

„Ne. Už jste, milá slečno, měla dost času,“ pokračoval v neosobním vykání, „abyste prokázala alespoň zlomek předpokladů pro magické přemisťování. Podle mého názoru nastal čas podívat se pravdě do očí. Pokud do konce týdne sama nepožádáte o přeřazení, budu nucen svolat učitelskou komisi, která provede vaše přezkoušení a rozhodne o dalším zařazení podle vašich schopností.“

Hanka sklopila oči, aby nebylo vidět slzy, které jen stěží zadržovala. Jen vědomí, že bratři Pohromakovi od ní čekají právě takovou reakci, jí dodávalo sílu přemoci pláč. Já je nenávidím, opakovala si v duchu, když odcházela od učitelského stolku. Zbylou část hodiny ani už nedávala pozor, ani si nešla vyzkoušet žádnou techniku. Ignorovala i Patrikovy úšklebky a k Renému se otočila zády.

Ta příhoda ji rozhodila tak, že při dalším vyučování místo soustředění přemýšlela o tom, co asi zažijí její trýznitelé, až se dostanou ke Sváťovi. Představovala si, jak jim bude hořet na těle oblečení, jak zčernají a zmizí jim vlasy... Jen doufala, že její ohnivá složka byla před použitím upířího cucu dostatečně aktivní.

„Hanka Vronová nám jistě ráda zopakuje, o čem jsem právě hovořila,“ vytrhl ji z jejích pomstychtivých myšlenek hlas Diany Reny, která jim přednášela o... Hanka absolutně netušila, o čem to vlastně bylo.

„Prázdniny už skončily, děvče, je čas odložit snění a vrátit se do školní lavice,“ napomenula ji.

Poslední hodinu před obědem měli základy léčitelství.

„Tak co, jdeme na to?“ mrkl na ni spiklenecky Sváťa.

„Je řada na tobě, mě už vycucli,“ vzdychla Hanka.

„Tak jo. Hlavně aby to fungovalo.“

„Doufám, že mě dnes nevyrazí i z tohoto oboru,“ ušklíbla se Hanka a pak zmlkla, protože do třídy vstoupil profesor Smítko.

„Doufám, že jste o prázdninách trénovali dovednosti, které jsme už probírali,“ řekl na adresu žáků, „pro jistotu si uděláme malé praktické opakování tepelného působení. Postupně ke mně přistupte a oblast na mé ruce, kterou vám označím, lehce zahřejete, aniž byste se mě dotkli. Musí to být příjemné teplo, nikoliv žár. Tak prosím.“

Hanka se zařadila dopředu, a když na ni profesor vrhl nespokojený pohled, rychle se mu klidila z dohledu a sledovala bratry Pohromakovy, jak se snaží dostat za záda jejího kamaráda. Když se to Patrikovi na chvíli podařilo, Hanka se nacpala mezi ně a sledovala, jak se teď snaží o totéž i René.

Pane bože, ať to vyjde, modlila se.

„Slabé, velice slabé,“ prohodil profesor i na adresu Sváti.

Pak mu padl zrak na kluky Pohromakovy a pozdvihl obočí.

„A tohle má být co?“ zeptal se profesor přísně.

Hanka na nich zezadu neviděla žádnou změnu, ale všimla si, jak Sváťovi cukají koutky úst a jak se snaží nesmát. Kluci jako kdyby oněměli. Dívka se protlačila blíž, aby se mohla podívat, proč na ně ostatní tak zírají. Pak to uviděla. Oběma bratrům totálně zčervenaly oči a když se pokusili něco říct, kouřilo se jim z pusy.

„Musím vám říci, že provozovat v mých hodinách něco jiného, než to, co právě vyučuji, je naprosto nepřípustné. Uděluji každému z vás Ičko za úmyslné ignorování výuky. Postavte se prosím támhle do kouta a něco s tím udělejte. Dokud se vám to nepodaří srovnat, nevracejte se do výuky. Jasné?“

Kluci se schlíple přesunuli na vyznačené místo a Hanka se zadostiučiněním sledovala, jak nejsou schopni se svých příznaků zbavit. I v této hodině si vykoledovala napomenutí, aby dávala pozor a nemyslela na věci, které se netýkají léčitelství.

Nejlepší na tom bylo, že kluci se ani neodvážili do jídelny na oběd. Když Hanka se Sváťou vyprávěli Rafanovi, co se stalo, hřálo je vědomí, že konečně došlo i na ty dva lumpy.

První hodinu po obědě na ně čekal tělocvik. Běhání s plným žaludkem nepatřilo k jejich oblíbeným činnostem. Tentokrát ale Hugo Star přišel s novinkou. Prohlásil, že je bude učit základy správné relaxace a rozsadil je v tělocvičně na malé pohodlné polštářky.

„To teda nevím, jestli neusnu,“ mrkla na Rafana Hanka, když učitel nařídil, aby si udělali pohodlí. Vtom se do tělocvičny vplížili i Pohroma­kovi.

„Páni, ono je to ještě nepřešlo,“ vykulil oči Sváťa, když je uviděl.

Tělocvikář se na ně jen zběžně podíval a zabručel něco jako: „To je ale divná móda.“

Rafanův tulík zbystřil pozornost a vyhrabal se ven z kapsy, kde předtím spokojeně dřímal. Rafan s údivem sledoval, jak Plavík vyrazil směrem k Patrikovi. Chvíli ho obíhal, jako kdyby si ho prohlížel a pak mu po zádech vyšplhal na rameno. Patrik, když viděl, že se na něj Rafan dívá, se neodvážil tvorečka shodit ani zahnat. Tulík mu otočil ocásek kolem krku a z očí chlapce se začala ztrácet červená barva. Za okamžik měl oči jako dřív.

„A teď ještě já,“ sáhl po tulíkovi i René, když viděl, že jeho bratr už se svých příznaků zbavil. Jenže tulík prskl, vysmekl se mu z dlaně, odrazil se od jeho brady a vrátil se k Rafanovi.

„Ty zmetku jeden mrňavej,“ zasyčel vztekle René, ale víc nic se neodvážil udělat.

„To bylo dobré,“ pochválil Plavíka Rafan, „Patrik přece jen pro Andy tu a tam něco udělá. Zasloužil si kratší trest.“

„Ticho, prosím,“ napomenul je Hugo, „dýchejte pomalu podle mého počítání, nádechy hezky hluboko až do břicha...“

Vedle Hanky se někdo svalil na podlahu. Někdo za ním se zasmál.

„Co je zase?“

„Prosím, Dan asi usnul.“

„Zdá se, že vás moje nová technika vůbec nezajímá,“ rozzlobil se tělocvikář. „Dobrá. Příště se opět vrátíme k obvyklému způsobu cvičení.“

„...a běhání,“ ušklíbla se Hanka.

„Doufám, že kolegové pochopí, že jsem se pokusil o změnu vyučovacích stereotypů, ale narazil jsem na váš politováníhodný nezájem. Odložte polštářky a zacvičíme si naši sestavu číslo šest pro posílení zádových partií.“

„Ach jo,“ zvedl se Rafan, „to už tu dlouho nebylo.“

Vzhledem k tomu, že tělocvik mívaly vždy dvě třídy dohromady, bylo za chvíli v tělocvičně téměř nedýchatelno. Běhání venku, i když byla zima, se Hance zdálo mnohem přijatelnější.

Hned po vyučování se přesunuli domů do stromového domečku, kde se mohli v pohodlí osprchovat, vždy tu byla k dispozici mísa s ovocem a dokonce i Sváťovy oblíbené sušenky.

Kluci hned vytáhli učení, aby to měli co nejdříve z krku, ale Hanka zadumaně seděla s podepřenou bradou.

„Co je s tebou zase?“ hodil po ní polštář Rafan.

„Víš, ta brána, asi to opravdu nedokážu...“

„Nesmysl! Budeš lepší než ostatní. Kašli na to a pojď si napsat tabulku z dějin.“

„Možná na to opravdu nemám.“

„Já z tebe asi vyrostu, ženská jedna bláznivá,“ zamračil se Rafan, zvedl se, zavrtěl hlavou a odešel ven.

„Co je? Co jsem provedla?“ nechápala dívka.

„Děláš si úplně zbytečné starosti a jeho to rozčiluje,“ mávl rukou Sváťa a pokračoval v psaní.

Hanka se šla posadit k němu a také vytáhla sešit. Otevřela ho, ale pak se znovu zamyslela a kamarád nad ní jen bezmocně zavrtěl hlavou, když si všiml, že ještě nenapsala ani písmenko.

Do pokoje se vrátil Rafan. Nesl obyčejný dřevěný špalík, ve kterém bylo zastrčené z drátu vytvarované oko velikosti talíře.

„Na,“ strčil předmět do ruky Hance, „tady máš svoji učební pomůcku.“

„Ale to je jen drát a dřevo, nemá to žádný magický zesilovač,“ namítla dívka.

„Ty,“ zdůraznil gestem Rafan svá slova, „žádný zesilovač nepotřebuješ. Vyzkoušej to.“

„Možná se mi ještě úplně nevrátila magie...“

„Vyzkoušej to!“ opakoval skoro až výhružně.

Hanka postavila dřevo s kruhem na stůl, podívala se nejistě po kamarádech a pak se zadívala na prázdný prostor uprostřed drátu. Když se v něm zavlnil vzduch, zářivě vzhlédla k Rafanovi.

„Tak vidíš,“ řekl smířlivě a sedl si zpět k úkolům.

„Jak jsi to udělala?“ zajímal se Sváťa.

„Hele, vy dva, pojďte už konečně dodělat ten dějepis, nebo se nepohneme z místa,“ zavrčel na ně Rafan a usmál se, když viděl, že ho poslechli.

Byli hotovi ještě dřív, než dorazil Vron. Hanka ukazovala Sváťovi, co je učil Jasanov, a vůbec ji nepřekvapilo, že kamarádovi stačí jen říct a hned všechno umí.

Kouzelný džin vstoupil dovnitř ve své dřívější podobě a střetl se s rozzářenými dětskými tvářemi. Dokonce i tulík se mu vydrápal na rameno a nadšeně švitořil.

Vron si vzpomněl na svou první návštěvu Ostrova volby, kdy mu Nestor dal zvláštní radu: Najdi čtyři životy, dej jim možnost volby a tři vezmi s sebou. Pomoz jim, poznej sebe, a získáš důležitý klíč, kterým se odemyká cesta ke svobodě ducha. Nyní už ta slova dávala smysl. Aby se kouzelný džin osvobodil ze svého nekonečného prokletí a utrpení, musel by třikrát zemřít. Byl si jist, že jednou už se mu to díky těmto dětem podařilo, i když si na to sám nedokázal vzpomenout. Nestor měl pravdu, oni jsou klíč, který odemkl jeho duši. Není už jen nástrojem svého pána. Může být i něčím navíc. Stále ještě potřebují jeho pomocnou ruku a on touží po jejich náklonnosti. Bude-li to v jeho moci, poskytne jim vše, co bude k jejich dobrému startu do života nutné.

„Fungovalo to, Vrone,“ oznamoval mu hned Sváťa, „představ si, jak se tvářili, když se jim to přihodilo.“

„Ještě moc nejásej, pravděpodobně nevědí, proč se jim to stalo, a zkusí na vás svůj podraz znovu,“ řekl Vron, „teprve potom si uvědomí, že by to mohla být vaše obrana.“

„Ach jo,“ vzdychla Hanka, „tak to mě asi vyrazí z přemisťování.“

„Když se nenecháš, nevyrazí tě,“ řekl důrazně Rafan.

„Jasanov se bude zlobit a pošle mě před komisi.“

„Ať pošle. Všem ukážeš, jak probranou látku ovládáš. To by neměl být problém.“

„A nebude si pak myslet, že jsem mu to dělala naschvál?“

„No, to možná ano, ale to zvládneš. Přece tě nerozhodí jeden školní průšvih!“

„Vlastně máš pravdu,“ zasmála se Hanka, „kdyby Jasanov jako čaroděj za něco stál, měl by přijít na to, co mi ti dva Pohromakovi provádějí.“

„To by musel mít mimořádné vlohy a navíc důvod k magickému prověřování svých žáků,“ řekl Vron, „jinak opravdu neměl šanci přijít na takové malé záludné kouzlíčko, jaké vaši spolužáci provozovali.“

„Říkáš malé,“ zapochyboval Rafan, „ale co kdyby něco takového provedli člověku v boji nebo v situaci, kdy jde o víc, než jen o výuku?“

„V takovém případě můžeš použít štíty.“

„Anděle nepomohly.“

„Opravdu?“ zamyslel se Vron. „V tom případě je to vážnější, než jsem si myslel. Asi se nejedná jen o kouzlo odsávající magii, ale také o oslabení osobní aury. To by ve svém věku ještě neměli umět. Tohle žádný opravdový mág děti neučí. Patří to totiž mezi nebezpečné bojové metody magie.“

„Máme se bát?“ zeptala se Hanka.

„Pojď ke mně blíž,“ řekl jí Vron a položil jí ruce na ramena. Dívce se zatočila hlava. Netušila, co kouzelný džin dělá, ale důvěřovala mu. Chvíli měla skoro pocit na omdlení, ale najednou se všechno kolem začalo zase jasnit a tělem se jí rozlila úleva.

„Co jí to provádíš?“ zamračil se Rafan, když je pozoroval.

„Vyčistil a zacelil jsem její auru. Někdo by těm dvěma Pohromako­vým měl vysvětlit, jak je to jejich kouzlo nebezpečné.“

„Kdybychom se o tom kouzlu jen zmínili, hned by bylo jasné, že nám to musela říct Anděla,“ namítl Sváťa, „slíbili jsme jí mlčenlivost.“

„Na tvou auru se také musím podívat.“

„Teď ne, až večer doma,“ odmítl chlapec, „raději nám pověz, jak se tomu kouzlu máme ubránit.“

„Existuje jedno ochranné kouzlo, říká se mu obrněná aura,“ odpově­děl pomalu Vron a trochu váhavě pokračoval, „jenže i to už patří do kategorie bojové magie. Nejúčinnější je, když ho nad vámi vyřkne někdo z přátel.“

„Naučíš nás ho?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„To není kouzlo pro děti.“

„Tak ho nauč Rafa, tomu už bylo patnáct.“

„I on je pro mě pořád ještě dítě.“

„Tak budeš muset naši auru obrnit ty,“ nechtěl se vzdát Sváťa, „přece to dokážeš, ne?“

„Není problém to kouzlo aktivovat, ale mohlo by to pro vás znamenat potíže. Nevím, jestli vás pak školní ochranný systém pustí do budovy...“

„Zkusíme to a uvidíme...“

„Taky nevím,“ pokračoval zachmuřeně Vron, „jak to pak vysvětlíte učitelům. To kouzlo je při napadení dost viditelné a učitelé ho velmi pravděpodobně nedokážou zrušit. Navíc i oni mohou při jeho odstraňování utrpět zranění. Když o tom tak přemýšlím, tohle nebude vhodná cesta.“

„Tak co nám poradíš? Na hodině přemisťování je na ně Hanka sama.“

„Ať se hodí marod.“

„To nemůžu, už tak mi hrozí, že mě z téhle specializace vyhodí,“ namítla dívka.

„Nech se vyhodit. To je má rada,“ řekl zcela vážně Vron a čelil zamračeným dětským pohledům, „školní rok je dlouhý, a budou-li tě pravidelně ohrožovat něčím podobným, zanechá to na tobě následky.“

„No, tos mi teda poradil,“ ušklíbla se smutně Hanka.

„Život není jen o přemisťování,“ domlouval jí džin, „to, co tě tam naučí, tě mohu naučit i já. Zapiš se na něco jiného, kde budeš mít klid.“

„A opravdu mě to naučíš? Slibuješ?“

„Pokud můj pán nerozhodne jinak, tak slibuji.“

„Tak dobře, zapíšu se na něco jiného. Ale v základech léčení jim spolu se Sváťou ještě trochu znepříjemníme život. Však oni pochopí, že nás nemají otravovat!“

„Měli bychom jít,“ řekl Vron Sváťovi, „aby se Dundar nedivil, kde tak dlouho vězíme.“

„No tak jo,“ kývl Sváťa a sbalil své učební pomůcky. Na cestu si vzal ještě dvě sušenky a vyrazil s džinem domů.

„Na co se mám ale zapsat? Přemisťování mě zajímalo ze všeho nejvíc,“ mudrovala Hanka, „stejně je to nespravedlivé, že se nemůžu náležitě ubránit proti zákeřnosti dvou malých darebáků. Mám z toho špatný pocit, když jim uhýbám z cesty.“

„Ber to tak, že na tom vlastně ještě získáš. Vron tě naučí všechno, co budeme s Jasanovem probírat, a ty máš možnost si přibrat i něco dalšího.“

„Ale co?“

„Co třeba ovlivňování počasí?“

„Taková blbost.“

„A co rovnováhu nebo podzemní zdroje?“

„Když vidím, co musíte zvládnout na hodinách rovnováhy, necítím se na to. Jemná magie mi nikdy moc nešla. Ale ty podzemní zdroje, to by se dalo zkusit.“

„Andy říká, že to učí Diana Rena a že je to moc zajímavé.“

„Cože? To tam budu chodit s Andělou? Ach bože, já si to snad ještě rozmyslím.“

„To měl být vtip, doufám,“ zaškaredil se na ni Rafan, „trochu nepovedenej.“

„Jasně! Co jiného? Nepovedenej vtip,“ zaklapla sešity rozladěná Hanka a vytáhla supervolonové prkno, „mám náladu pod psa a potřebuju si zalítat. Jdeš se mnou?“

„Víš, že jsi občas praštěná nesnesitelná ženská? Jasně, že jdu s tebou. Musím tě hlídat. V téhle náladě bys byla schopná někoho zabít.“

Úkoly sice neměli hotové, ale sportovní vyžití v areálu jim udělalo dobře.

Druhý den požádala Hanka k Jasanově úlevě o přeřazení na specializaci hledání podzemních zdrojů. Z hodin přemisťování nakonec odešel i Rafan a prohlásil, že se hodlá nadále víc věnovat technikám zachování rovnováhy a krizovému vyjednávání.

I když měla Hanka pocit, že prohrála a vyklízí pozice, ulevilo se jí. Stres, do kterého ji dostali kluci Pohromakovi z jedné strany a učitel z druhé strany, zmizel, a dívce se znovu vrátila dobrá nálada a chuť do učení. Vron splnil svůj slib a začal ji pomalu učit to, co by jinak probírali na přemisťování. Kluci se přidali, takže nové techniky trénovali všichni dohromady.

Na hodině léčitelství došlo ještě jednou k podivnému úkazu, který změnil barvu očí bratrů Pohromakových a zakalil jejich dech. Spolužáci se pokoušeli vyzvídat, jak to dělají, a profesor Smítko je začal na hodinách velice pečlivě sledovat. To zajistilo Hance a Sváťovi konečně klid k práci.

Venku začalo přituhovat, na loužích se přes noc objevil ledový škraloup a na kalendáři se blížily Vánoce. Hanka už měla dárky pro oba kamarády. Sváťovi zabalila stavebnici hradu, kde místo kostek byly díly z čokolády a pro Rafana pořídila leštidlo na supervolonové prkno. Své kamarádce Paule, se kterou si občas psala, poslala balíček plný bonbónů pro ni a její sourozence, o které se musela starat.

Když jí Zachariáš přinesl dopis, myslela si, že je právě od Pauly. Ale nebyl. Psal jí Varubi z rezervace a nabádal ji, aby si na vánoční svátky nesjednávali žádný program, že se chystá jedno velké překvapení, u kterého by neměla ona ani její kamarádi chybět. Nic víc k Hančině lítosti dopis neprozradil. Jen to, že si ji a Rafana někdo včas vyzvedne. Obě děti přemýšlely, o co se může jednat, ale ať si lámaly hlavy sebevíc, na nic nepřišly.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: