Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návštěva s těžkými následky

Hanka nemohla známé místo ani poznat. Všude ležely závěje sněhu a přikryly krajinu i lesy. Nebýt kousavého mrazu, cítila by se tu jako v pohádce. Dundarův domek oznamoval svou existenci šedavým proužkem dýmu, který se líně motal nad komínem.

Vron je dovedl zvláštním vchodem přímo do Sváťova nového pokoje. Hanka vydechla úžasem. Ještě nikdy neviděla tak krásnou místnost. Dokonce tu byl krb, kde plápolal malý hřejivý oheň. Bylo tu tolik prostoru, že se sem pohodlně vešly i dvě postele navíc. Důvěrně známý nepořádek hlásal, že tu opravdu bydlí jejich kamarád. Kolem se povalovalo oblečení, něco se sušilo před krbem, na stole se mezi otevřenými knihami vyskytovaly načaté sušenky a láhev limonády.

Rafanův tulík usoudil, že aspoň se sušenkami by se mělo něco udělat.

To už se ale ve dveřích, které vedly dál do domu, objevil Sváťa a na ruce měl roztomilé mrně, které si právě cucalo pěstičku.

Kamarádův obličej se rozzářil úsměvem: „Tak už jste tady? To je skvělé! Dovolte, abych vám představil svou uslintanou sestru, asi jí rostou zuby, protože pořád něco cucá a kouše.“

„Aničko, pojď ke mně,“ natáhla se Hanka a vzala si dívku do náruče. Rafan byl rezervovanější. Chvilku mrněti půjčil svůj prst, ale jen do té doby, než ho Anička začala kousat. Pak dítě zahlédlo tulíka a začalo se po něm natahovat.

„Až bude moc těžká, tak ji dej na zem. Ona je tady u mě na koberci většinou docela spokojená,“ řekl Hance Sváťa.

Měl pravdu. Sotva se mrně ocitlo na zemi, vyrazilo po čtyřech k zákoutí, které, jak se ukázalo, ukrývalo krabici s hračkami. Zkušeným pohybem ji zvrhlo a začalo roztahovat chrastítka a panenky po celém pokoji. Pak si s Aničkou začal hrát tulík. Rafan měl obavy, aby dítě svým stiskem Plavíkovi neublížilo, ale jak se ukázalo, tulík si dovedl poradit i bez jejich pomoci.

Slavnostní uvítací oběd naštěstí nebyl tak slavnostní, jak se Hanka bála. Miranda měla plné ruce rozdováděné Aničky, takže se servírováním nakonec pomáhal nejen Sváťa, ale i Hanka. Povídali si o škole, o Sidi a přemýšleli, kdo asi léčitelku v útulku zastoupí, až bude mít mimino.

Po obědě se snažili uspat Aničku, a když se jim to podařilo, vyrazili ven, aby se prošli po okolí a postavili si sněhuláka. Hanka ještě zaslechla na chodbě Dundara, jak Vronovi klade na srdce: „Neber je nikam daleko a hlavně dej pozor, abyste nepotkali draky. Ty potvory se tu teď roztahujou jako doma. Člověk aby se bál vystrčit nos z baráku. Jestli to tak půjde dál, začnu přemýšlet o tom, že se přestěhujeme.“

„Jak si přejete, můj pane.“

„A neříkej mi, můj pane.“

„Ale tady nás nikdo nemůže slyšet.“

„To nevadí. Tykej mi a říkej mi Dundare, jako všichni. Rozumíš?“

„Jak poroučíš, Dundare.“

„Ach jo, raději už běžte.“

Sotva Hanka vyšla ven před práh, hned schytala kouli sněhu za krk. Ohlédla se na stranu, odkud ta zrádná koule přiletěla, a zahlédla šklebícího se Rafana.

„Jen počkej, to si vypiješ!“ zapojila se do bitvy a spolu se Sváťou bombardovali staršího kamaráda, dokud nevypadal jako reklama na sněhového muže. Pak jim Sváťa ukázal, kde je báječná dlouhá klouzačka. Dováděli a bavili se, dokud se nezačalo šeřit.

„Já už mám hroznej hlad, pojďme domů,“ navrhl Sváťa.

„Jsem pro. Mám ruce jako dva rampouchy,“ smála se Hanka, když zastrkávala větvičky místo uší do postaveného sněhuláka.

To, že se Anička probudila se špatnou náladou, slyšeli už zdálky. Hlas měla opravdu dobře vyvinutý. Vron se ujal jejího chování a za chvíli už se uplakané mrně uklidnilo a zabořilo tvářičku do džinova ramene. Tady měl Vron trochu jinou podobu, než když chodil k nim do domku. Ale zdálo se, že postupně koriguje svůj vzhled, protože už to nebyl takový rozdíl, jako když ho v jeho nové existenci potkali poprvé.

„Nepotřebujete nanosit nějaké dříví?“ zeptal se Rafan.

„Není třeba,“ mávl rukou Sváťa, „stejně ho tu máme spíš jen pro dobrý pocit a na ozdobu. Teplo nám v celém baráku zajišťuje Vronovo kouzlo.“

Večer vytáhl jejich malý kamarád velikou krabici a vysypal na koberec její podivný obsah.

„Co to má být?“ zeptal se podezřívavě Rafan.

„To jsou přece masky,“ odvětil s nevinným výrazem Sváťa. Nevinnost toho pohledu vzbudila v jeho kamarádech podezření, že na ně malý hostitel něco chystá.

„Masky? A k čemu to má být?“ nejistě se zeptala Hanka.

„Zítra odpoledne tu máme v hospodě takovou slavnost pro děti. A na tu se chodí v maskách. Domluvil jsem se s tátou, že tam půjdeme a přineseme jim tam drobné dárečky a bonbóny. To už mám všechno připravené, akorát musíme ještě vyzkoušet a upravit masky, ve kterých tam půjdeme.“

„Něco takového na mě nedostaneš,“ zavrčel Rafan, když mu kamarád podal masku medvěda. Hanka si prohlížela kostým víly a šklebila se nad konstrukcí, která držela na zádech průsvitná křídla.

„A za co půjdeš ty?“ otočila se na Sváťu.

Kamarád vylovil z krabice helmu s dlouhým zobákem, postavil se na jednu nohu a zamával lokty jako křídly: „Přece za čápa.“

„Víla, medvěd a čáp? To je ale nesmyslná skupinka.“

„Proč nesmyslná? Víla symbolizuje štěstí, medvěd sílu a čáp hojnost dětí. Jsem přesvědčen, že naše masky sklidí největší úspěch. Počkej, až tam vkráčíš v průsvitných vílích šatičkách...“

„Ne, to v žádném případě! Na to zapomeň,“ vzepřela se Hanka, „křídla přežiju, tuhle příšernou čelenku si taky vezmu, hůlku do ruky, no, proč ne, ale do šatiček mě v tomhle mrazu nedostaneš, to ani náhodou.“

„Ale to bude hrozná škoda...“

„Nebo tam nepůjdu vůbec.“

„Tak dobře. Jak chceš. Křídla, čelenku, hůlku a plášť...“

„Svatoušku!“ oslovila ho Hanka výhružně.

„To je všechno. Na ničem dalším netrvám.“

Ten večer se ještě několikrát pohádali při úpravách kostýmů, ale nakonec je Sváťa přesvědčil, že je to pro dobrou věc, že z toho zdejší děti budou mít velkou radost. Jemu a jeho nevinnému výrazu se prostě nedalo odporovat. Hanka i Rafan své protesty vzdali a začali spolupracovat.

Než šli spát, byly všechny masky připravené k použití.

Hance se tu usínalo krásně. V krbu praskal oheň, před nimi byly ještě celé prázdniny a ráno se mohlo vstávat, až se člověku zachce. Venku pohvizdoval vítr, ale uvnitř pokoje bylo příjemné teplo.

Uprostřed noci vyletěl Rafan z postele a shodil při tom prázdnou sklenici od limonády. Než ji ve světle doutnajících oharků v krbu našel a postavil zpátky na stůl, vzbudil i Sváťu.

„Co je? Vždyť je ještě noc. Děje se něco?“ zeptal se rozespale.

„Ale nic, jenom jsem měl špatný sen,“ zašeptal Rafan.

„Sen? Jenom sen nebo vidění?“ začal se probírat jeho kamarád. Rafanova vidění nebylo možno brát na lehkou váhu.

„Já... nejsem si jist. Měl jsem takový hrozný strach, že jsem se z toho probudil. Možná to byl opravdu jen sen.“

„Co se ti zdálo?“

„Seděl jsi na sněhu a držel Hanku na klíně. Byla v bezvědomí a já se hrozně bál o její život. Na hlavě měla tu jiskřící vílí čelenku, co si dnes zkoušela. Nevím, co se jí stalo, to jsem neviděl.“

„Co by se jí ve zdejší hospodě mohlo stát? To byl asi opravdu jen sen. Běž si lehnout, než ji vzbudíme a dostaneme vynadáno oba.“

Rafan zapadl zpět do postele, ale nepříjemného pocitu se zbavit nedokázal.

Ráno se probudili do nádherně slunečného mrazivého dne. Po snídani si do svého pokoje půjčili malou Aničku. S radostným výskáním proháněla po koberci tulíka, a když ho chytila, měla snahu si ho prohlédnout hodně zblízka. Jak to Plavík dělal, aby mu neublížila, to netušili. Akorát vždycky, když si chtěla jeho ocas strčit do pusy, zašimraly ji jeho dlouhé chloupky pod nosem a holčička kýchla. Toho tulík hbitě využil a zase jí utekl. Pak si Hanka vyzkoušela, jak je těžké krmit temperamentní mrně nastrouhanými povařenými jablky. Za chvíli už seškrabovala létající sladkou hmotu ze sebe i z koberce. Sváťa se chvilku dobře bavil, ale pak se nad dívkou slitoval a při krmení ji vystřídal. On sám už měl mnohem větší praxi v tom, jak uhýbat zvědavým a mávajícím ručkám mrněte. Když Anička usnula uprostřed hraní na dece mezi hračkami, přikryl ji Sváťa lehkou pokrývkou a vytáhl z police krabici hry Člověče nezlob se. Místo hlasitých komentářů používali při hře gestikulaci a tichou mimikou vyjadřovali jásot nebo zoufalství, podle toho, jak jim padaly body na hrací kostce. Vlastně to takhle potichu byla větší legrace než normálně.

Když se Anička probudila, museli hru složit, aby jim nesnědla kostku nebo figurky. Pak je Miranda přišla pozvat k obědu. Tentokrát se snažila vykouzlit sváteční atmosféru. Na stole byl dlouhý zelený ubrus, na něm červené prostírání, květiny a několik skleněných džbánů s různě barevnými nápoji. Ubrus byl ke stolu připevněn několika sponami, asi kvůli Aničce, aby ho nestrhla. Dundar jen zabručel, když ho Miranda poslala, aby si převlékl košili, na které chyběly dva knoflíky, za jinou. Pak se posadili a Vron začal servírovat jídlo. Anička se dožadovala toho, že chce na zem, tak jí raději vyhověli, aby byl klid. Hbitě odlezla k nejbližší skřínce s nádobím a spokojeně začala vyklízet hrnce a misky ven na podlahu.

Vtom Hanka ucítila známý závan tepla. Anička přesně ve stejné chvíli vytáhla veliký hrnec z vyšší poličky, který s rámusem dopadl v drnčivém točení na zem. Všichni se otočili za hlasitým zvukem, takže si ani nevšimli, jak se Hance v náruči zhmotnil Plamínek.

„No nazdar!“ zmatkovala Hanka a honem přemýšlela, jak tu návštěvu před Dundarem zatajit. Sundala svého dračího chráněnce z klína a strčila ho pod stůl za dlouhý ubrus. Tím pohybem upoutala Sváťovu pozornost a on jediný spatřil, co provádí. Otočil oči v sloup a chytil se mlčky za hlavu.

„Zůstaň schovaný a buď tiše,“ nařídila v duchu Plamínkovi, „ten muž tady by tě neměl vidět.“

Miranda vstala, uložila vytahané nádobí a vzala Aničku zpět ke stolu, kde ostatní jedli. Dítě ale dlouho na klíně nevydrželo a zase chtělo dolů. Matka mu vyhověla a Hanka se zakuckala, protože Anička neomylně zamířila přímo pod stůl. Když tam seběhl i tulík, Rafan se sklonil a nahlédl pod ubrus, aby zkontroloval, co se tam děje. Ale velice rychle se narovnal zpět a zabodl oči do talíře. Hanka s obavou pozorovala, jak mu koutek úst cuká smíchem. Hanka zhltla poslední sousto.

Naklonila se ke Sváťovi a tiše zašeptala: „Dostaň mě odtud.“

Kamarád zamrkal, rozhlédl se po stole a natáhl se pro přídavek moučníku. Při tom pohybu smetl Hance do klína sklenici se zbytkem červené limonády. Kolem jejich židle vyběhl tulík a obloukem se zase vrátil pod stůl. Dundar se na syna zamračil.

„Ty nešiko,“ odstrčila Hanka židli a prohlédla si mokrou červenou mapu na svém triku, „podívej se, jak teď vypadám!“

Pak pokrčila rameny a nešťastně se podívala na Mirandu: „Omluvte mě prosím. Musím se jít převléknout.“

Dřív než mohl někdo něco odpovědět, vyběhla z místnosti.

„Půjdu jí to oblečení dát do pořádku,“ řekl Vron a odešel těsně za ní.

Na chodbě ji chytil za rameno, otočil ji k sobě a jediným pohybem ruky skvrnu magicky odstranil.

„A teď si pospěš,“ řekl jí, zatímco ji postrkoval ke dveřím Sváťova pokoje, „než ti tři pod stolem něco provedou a mého pána z toho trefí šlak.“

Hanka zapadla do pokoje svého kamaráda a přivolala si Plamínka. V mžiku se přemístil do její náruče a blaženě zabořil svůj čumáček pod její bradu.

Zatím v jídelně Anička neblaze nesla, že zmizel ten zajímavý tvor, co ho objevila pod stolem, a začala hlasitě fňukat. Miranda pro ni sáhla pod stůl a ve Sváťovi byla malá dušička, jestli Hanka stihla odlákat svého chráněnce. S úlevou uviděl, že se pod stolem nalézá jen tulík a dívá se na něj rošťáckým pohledem.

„Plavíku,“ hmátl po něm Rafan, „nedělej tady neplechu.“

„Pohlídej ji chvilku, než to tady trochu uklidím,“ strčila Miranda Sváťovi do ruky Aničku a zdálo se, že je ráda, když Sváťa s Rafanem nabrali směr ke svému pokoji.

„Já zatím s Vronem zkontroluji okolí, jestli se nepřihodilo něco nepatřičného,“ řekl Dundar a začal se oblékat, aby náhodou nemusel pomáhat při mytí nádobí.

Hanka se zatím zkontaktovala se Silasientou a tiše naslouchala, jak matka dráčkovi důrazně domlouvá a kárá ho za přesun bez jejího svolení. Pak se začala omlouvat dívce.

„Už je to v pořádku,“ přerušila ji Hanka, „nic moc se nestalo. Ve středu přijedeme do útulku a tam Plamínek může přicházet, kdy se mu zachce. Ale náš současný hostitel by se mohl polekat, že dráček ublíží jeho dítěti, asi by bylo lepší, kdyby se zatím s Plamínkem neviděl.“

„Rozumím,“ řekla Silasienta a nařídila synovi, aby se vrátil.

„Svjan,“ zaškemral dráček a vyčítavě se na Hanku podíval.

„Sivian...“

„Svjan.“¨

„No dobře, jak myslíš,“ zasmála se Hanka tomu, jak komolí její oslovení, „ale teď se musíš vrátit k mámě. Už brzo za tebou přijedu a budeme si hrát. Teď to ale není vhodné. Tak měj rozum, kamaráde a hezky se vrať.“

Plamínek se ještě jednou přitulil a pak zmizel.

„Kdyby tohle viděl táta, tak ho na místě raní mrtvice,“ konstatoval s úlevou Sváťa.

„No, moc nechybělo, a mohli jsme si ověřit, jestli je tvá úvaha správná,“ ušklíbl se Rafan, který se celou situací očividně dobře bavil.

„Nevím, co ti na tom připadá k smíchu,“ zašklebila se na něj i Hanka, „mohl z toho být velice nepříjemný trapas.“

„Víš, zajímalo by mě, jak by se k té situaci Dundar postavil,“ nepřestal se Rafan usmívat, „třeba by sem povolal to své komando, které tu trénuje proti drakům.“

„Já vím, o co ti jde,“ zakabonila se Hanka, „uvítal bys, aby nás vyhodil z domu ještě před slavností a ty sis nemusel oblékat tu medvědí masku. Ale máš smůlu. Teď půjdu Mirandě pomoct s nádobím a pak tě ten převlek nemine.“

„Bude to bezva, co? Já už se na to taky moc těším,“ usmál se na Rafana Sváťa a ten jen odevzdaně vzdychl.

Když se odpoledne převlékali do masek, otevřely se dveře a vstoupil Vron. Děti se jako na povel otočily a vyprskly smíchy. Kouzelný džin měl na hlavě parohy.

„To je skvělé,“ rozzářila se Sváťova očka, „to budou zdejší děcka čubrnět.“

„No, to teda jo,“ řehtala se Hanka.

Pak jim Sváťa každému přidělil košík s dárky a sladkostmi a neobvyklý průvod vyrazil k hospodě ve vesnici. Kolem bylo živo, pobíhaly tu děti převlečené za rytíře a princezny nebo za některé ze zvířátek. Hned se sesypaly na příchozí a s výskáním vytahovaly z jejich košíků dárečky a čokolády. Než se propracovali dovnitř hospody, polovina nadílky byla pryč. Našli si jeden volný stůl v koutě, kam se usadili. Vron nechal Sváťovi nějaké peníze a řekl, že se musí vrátit domů, protože Dundar něco potřebuje a volá ho.

Když kouzelný džin odešel, Sváťa vzdychl: „To by mě zajímalo, jestli ho táta opravdu zavolal, nebo jestli se jen chce Vron vyhnout zdejší slavnosti.“

„Vzhledem k těm parohům bych si vsadil na druhou možnost,“ odpověděl mu Rafan.

Muzikanti tu nejspíš byli jen proto, aby dělali rytmický kravál, protože nic z toho, co hráli, se nepodobalo známým písničkám. Hospodský jim donesl točenou limonádu a mísu oříšků.

„Tenhle randál asi dlouho nevydržím,“ naklonil se k Hance Rafan, „doufám, že tu nechce Sváťa setrvat až do večera.“

Hanka, která se kvůli křídlům nemohla ani pořádně posadit, s ním vřele souhlasila. Vtom začali hrát muzikanti nějakou obzvlášť hlasitou melodii a lidé se jako na povel zvedli a začali vytvářet hada, který se proplétal mezi stoly a přibíral za sebe další tanečníky. Když dorazil až k nim, nezbylo jim nic jiného, než se také připojit a křepčit v rytmu s ostatními vesničany. Tohle nejspíš vílí křídla nepřežijou, pomyslela si zlomyslně Hanka a byla ráda, že na sobě v tom horku nemusí mít kožešinový přehoz, jako Rafan. Pak naštěstí skladba skončila a oni se mohli zase posadit. S chutí se napili studené limonády.

Slavnost byla v nejlepším, když dovnitř vtrhl malý kulhavý muž a zařval na celou místnost: „U stáda je drak!“

Ženské vytřeštily oči, děti vypískly úlekem a nadšením, že se děje konečně něco zajímavého, a chlapi se zvedli od stolů, kde až do teď popíjeli pivo. Většina z nich zůstala nerozhodně stát a rozhlížela se, co podniknou ostatní. Pět mužů však pokračovalo plynule v pohybu. Nezaváhali ani na vteřinu a rozběhli se ke vchodu. Ještě než vyběhli ze dveří, křikli na sebe pár pokynů.

„Přines zbraně! Já vezmu štíty.“

„Já ti pomůžu.“

„A sakra,“ zaklela Hanka, zatímco už si Rafan strhával masku a medvědí plášť. Pomohla mu s knoflíky na zádech a pak se vyvlékla z vílích křídel, které pohodila na židli. Vyběhli do chodby, v poklusu si natahovali zimní oblečení a vyrazili ven do mrazivě slunečného podvečera.

„Kudy teď?“ zeptal se Sváti Rafan, když nikde nikoho neviděl.

„Pojďte za mnou. Mají stádo v zimní ohradě,“ mávl na ně Sváťa a vyrazil vyšlapanou pěšinou mezi zasněženými keři.

Přestože se nikde nezdržovali a dorazili na místo, které tu bylo pro stádo vyhrazeno, svižným poklusem velice rychle, muži z komanda byli ještě rychlejší než oni.

Kousek dál v ohradě mezi dobytkem už se bojovalo. Po zášlehu dračího ohně se ze sněhu jen zakouřilo a ozval se bolestný sten. Pak zařval drak. Hanka se téměř rozklepala intenzitou bolesti v jeho hlase. V následujícím okamžiku se zachvěl vzduch a otevřenou branou se na bojiště dostavil další černý drak. Okamžitě ho uvítalo několik speciálních šípů. Odpověděl mohutným zášlehem plamene. Muži museli mít nějaké speciální štíty, protože se za ně přikrčili a zášleh přežili téměř bez zranění.

„Oni se snad zbláznili. Ti draci je zabijou,“ nechápala Hanka uvažování těch několika bojujících, kteří proti drakům vyrazili vyzbrojeni jen mečem, štítem a kuší.

„Musíme ty muže zarazit,“ popadl Rafan Sváťu a táhl ho blíž k ohradě. Přikrčili se a pohybovali se podél ohrady, aby je pokud možno nebylo vidět.

„Plame,“ naléhavě oslovila dívka v duchu svého dračího kamaráda, „dva černí draci od vás tady bojují proti lidem, budeme potřebovat někoho, kdo tu melu dokáže zastavit.“

„No nazdar! Rozumím a pokusím se to zařídit tak rychle, jak jen to půjde,“ odpověděl a přerušil spojení.

Pak v mysli vyvolala temný Vronův krystal.

„Co se děje?“ oslovila ji neosobní tvář elementála.

„Ozbrojené komando zaútočilo na draka, kterého zahlédli u stáda. Už je tu i druhý černý drak.“

„Hlavně se do ničeho nepleťte, rozumíš?! Hned jsme tam,“ odpověděl Vron a zmizel.

Hanka ucítila, jak se kolem ní zvedá magie. Rafan se Sváťou se zaměřili na zbraně mužů a pokusili se je vyřadit z provozu. Šípy přestaly létat. Hanka se kryla a vyrazila ke kamarádům. Konečně uviděla prvního draka zblízka. Měl v tlamě zabodnutý šíp a nemohl díky tomu chrlit oheň. Dva muži ho chtěli napadnout mečem, ale druhý drak, který už měl v křídlech také několik šípů, se právě nadechoval k ohnivému útoku.

Pak se věci začaly dít překotnou rychlostí. Téměř ve stejném okamžiku se nedaleko nich objevila brána a z ní se vynořili další dva draci, ale tihle byli zelení. Hned se postavili po boku černých, aby chránili zraněné napadené draky.

Druhá brána se otevřela vedle ohrady kousek od útočících mužů a vynořil se z ní Dundar s Vronem.

Mezitím se sem od osady přibližoval dav lidí, ozbrojených sekerami, vidlemi a jiným vesnickým nářadím. Blížili se pomalu a v chumlu, ale zdálo se, že navzdory svému chabému vyzbrojení jsou odhodláni bránit svůj majetek. Zuřivý dračí řev ale jejich tempo viditelně zpomalil. Navíc už se ocitli natolik blízko, aby si uvědomili, jak jsou draci velcí. Čtyři hroziví protivníci už byli trochu moc i na jejich kolektivní bojové odhodlání.

Vtom ze křoví vedle Hanky vylétl malý šíp a klepl jednoho ze zelených draků do nosu. Ten hekl a zatřepal překvapeně hlavou. Černý drak, který právě chrlil svůj ohnivý dech na útočící komando, stihl ale zaznamenat nové ohrožení a stočil konec plamenného útoku na křoví, ze kterého vylétl poslední šíp. Dívka uviděla malého chlapce, jak se raduje z úspěšného zásahu a vůbec si neuvědomuje, že se k němu právě blíží smrtonosný plamen. Vrhla se plameni do cesty a doufala, že magický most, který je učila Karmaneuduna, bude fungovat.

„Zabij je, zabij ty draky!“ rozlehl se bojištěm Dundarův zvučný hlas rozkazující Vronovi. Koutkem oka ještě zahlédla Sváťu, jak se vrhl ke svému otci, ale ten ho prudce odstrčil za sebe a zdvihl ruce, aby seslal kouzlo. Dál už se ale musela soustředit na to, aby zakryla svým tělem chlapce a odklonila přes magický most do země plamen černého draka, který je oba ohrožoval.

Jednoho ze zelených draků zasáhlo Dundarovo kouzlo. Zařval bolestí a Hanka si byla jistá, že v následující chvíli zaútočí na lidi i on. Zaznamenala dotyk magie, jak Vron kolem jejího těla utkal ochranný štít.

Náhle na svém rameni ucítila Rafanovu ruku a uslyšela jeho naléhavý hlas: „Zastav je, zastav draky, než někoho zabijou! Jestli toho nenechají, jsme v háji. Zkus je oslovit.“

Otočila se, aby se podívala, jestli se náhodou nezbláznil, když po ní chce něco takového, ale setkala se jen s nezvykle vážným autoritativním pohledem. Že by je na hodinách krizového vyjednávání učili i tohle?

„Jsi jediná, kdo tu celkem slušně umí drakonsky,“ pokračoval kamarád v důrazném naléhání, „zastav je. Prosím!“

„Má pravdu, zkus to, pomůžu ti,“ prodral se do její mysli Plamův hlas.

Proč zrovna já, sakra, zaklela v duchu, ale Rafanovu úsudku důvěřovala a rozhodla se to zkusit. Zavřela oči a sahala po soustředění. Vtáhla obraz z bojiště do své mysli a rozkouskovala draky do jednotlivých krystalů. Silou vůle a magie tlačila obrazy jednotlivých draků do určených zatím beztvarých míst ve své mysli a řvala na ně v duchu drakonsky: „Poslouchejte mě, sakra, tak už mě přece poslouchejte! Nechci nic jiného, než s vámi mluvit! Je to životně důležité, tak zapněte své dračí mozky a už mě konečně poslouchejte!“

Čtyři temné krystaly začaly nabývat tvar a zamihotaly se v nich dračí tváře. Cítila Plamovu podporu a energii, kterou k ní posílal.

„Apeluj na jejich moudrost, na to, že i relativně malý konflikt by mohl skončit válkou,“ slyšela zdálky Rafanův hlas, jak jí napovídá, „A pak jako první umírají ti nejslabší. Zahynou děti a jejich mláďata, pokud se teď všichni nevzpamatujeme a nedomluvíme.“

Hanka cítila, jak se v její mysli krystaly vyjasňují a jak získává pozornost oslovených draků. Vší svou vůlí upevňovala své a Plamovo soustředění a pak pokračovala ve svém proslovu.

„Jste natolik silní, že dokážete zdejší vesničany a těch několik bojovníků, kteří tu jsou, docela nepochybně zabít. Ale opravu to chcete?! Přemýšlejte, páni draci! Každá smrt během této šarvátky může mít za následek válku! A válka znamená mrtvé děti, mrtvá mláďata, mnoho mrtvých dětí a mláďat, protože ti nejslabší umírají ve válce jako první! Opravdu to chcete?!“

Hanka si se zadostiučiněním uvědomila, že ji pozorně poslouchají, protože je překvapila a protože o nic neprosí. Díky dračí části své osobnosti věděla, že zvolila správnou taktiku, jak je přinutit naslouchat.

„Myslíte si, že jste v právu, ale pravda je jinde. Tohle všechno vzniklo kvůli nedorozumění a nepochopení. I lidé si myslí, že jsou v právu! Oni ale nemají vaši moudrost a moc zastavit tenhle naprosto zbytečný a nebezpečný konflikt. Vy tu moc máte! Ale máte i dost moudrosti na to, abyste si to přiznali?!“

„Mládě, hloupé lidské mládě,“ zasyčel zraněný černý drak.

„Mládě s dračími schopnostmi,“ řekl zamyšleně zelený.

Pak se otočil k Plamovu krystalu a zamračeně se zeptal: „A proč jsi tady ty?“

„Protože moje matka uznaná starší ctihodná Karmaneuduna už je na cestě k vám, aby pomohla urovnat tenhle zbytečný a nežádoucí konflikt.“

Vedle krystalu zeleného se rozhořel maličký plamínek a Hanka dostala strach, že se drak začne ptát i na něj.

„Dobrá,“ řekl zelený drak, „pokud na nás ti lidé přestanou útočit, nikoho z nich nezabijeme.“

Hanka se otočila na Rafana, aby ho uklidnila, ale ten se s obavou díval do strany. Tam stál Dundar, snažil se odstrčit Sváťu, který vší silou svíral jeho ruku, a řval na Vrona: „Na co čekáš?! Zabij je. Okamžitě ty draky zlikviduj!“

Vtom se podvečerní šero rozsvítilo dalšími dvěma záblesky, jak se sem dostavili pomocí bran dva lidé a na druhé straně velká černá dračice. Příchozí muž svíral hůl moci a osvítil její září celé bojiště.

Hančina mysl se okamžitě vyprázdnila a spojení se všemi draky bylo přerušeno. Teprve teď si uvědomila, kolik energie ji ten kontakt stál a jak je vyčerpaná.

Muž pozdvihl hůl: „Volám vás k pořádku a k zastavení akcí. Všichni prosím couvněte o krok zpět, ať vidím, kdo je ochoten přistoupit v dobré vůli ke smírnému jednání.“

Vesničané couvli zpět o tři kroky, bojovníci a děti o jeden, draci se neochotně zakolébali a ustoupili sotva o pár centimetrů, ale ustoupili. Nepatrně couvl i Dundar, ale Vron vykročil dopředu. Záblesk světla ho zasáhl plnou silou a přemístil ho za Dundara.

„Co děláte mému příteli?“ protestoval Sváťův otec.

„Dokud neodvoláte příkaz, který jste mu dal, je zbaven veškeré magie,“ odpověděl ochránce.

„No dobře,“ zavrčel léčitel, „odvolávám své příkazy, že má někomu ublížit. A teď mu vraťte jeho schopnosti.“

„Po nějakém čase se mu samy obnoví,“ řekl muž třímající hůl moci. Pak se otočil k drakům a odkryl pohledům přítomných svého průvodce. Hanka vykulila oči, když zjistila, že člověk, který s ním vstoupil branou, byla Ferinová. Ta se vydala naproti Karmaneuduně.

„To jsou věci, co?“ otočila se Hanka k Rafanovi. Ten se právě šklebil bolestí a Hanka si všimla, že si na noze prohlíží velkou spáleninu.

„Měl by sis to nechat ošetřit,“ řekla.

„To nic není. Jeden z těch bojovníků mě zachraňoval,“ kývl Rafan k pětici, která zaútočila na draky, „takže mě vyrušil uprostřed kouzla pro magický most. Strhl mě sice za svůj štít, ale moje noha to nestihla. Plavík mu za to málem vyškrábal oči. Dalo mi dost práce tomu mrňousovi vysvětlit, že to ten chlap v podstatě myslel dobře.“

„Podívej, draci se stahují,“ ukázala Hanka. Karmaneuduna přesvědčila čtyři draky, aby opustili ohradu, kde vyděšeně bučel dobytek, a odešli na volné prostranství.

„Pojď za Sváťou, ošetří ti nohu,“ řekla Hanka a nasměrovala Rafanovy kroky k místu, kde se před ochráncem hlasitě rozčiloval Dundar.

„...vyhnali odsud veškerou divokou zvěř a teď budou požírat náš dobytek? Tak to teda ne! Nechceme od nich žádné pitomé drahokamy. Chceme, aby odešli,“ mohutně gestikuloval Sváťův otec, aby zdůraznil své rozhořčení.

„No, možná bychom se s nimi za jistých podmínek mohli domluvit,“ připustil nesouhlasně muž z vesnice, „ty, Dundare žádnou nouzí netrpíš, ale my tady bychom uvítali nějaký příspěvek na naše životní potřeby.“

„Oni vás zotročí. To opravdu chcete sloužit drakům?“ domlouval Dundar mužům z vesnice a dál se mračil na ochránce, který dohlížel na to, jak se zúčastněné strany dohodnou. Sváťa stál vedle otce a pořád ještě ho držel za ruku.

„Rafan potřebuje ošetřit,“ zašeptala mu Hanka tiše do ucha, aby nerušila hádající se muže. Pak se rozhlédla, kde vlastně vězí Vron. Zjistila, že vysvětluje několika odvážnějším ženám vesničanů, které doprovázely své muže, co se tu vlastně událo, a jak to bylo s jejich dobytkem a drahokamy.

Sváťa se sklonil k Rafanově spálené noze a začal s jejím léčením. Hanka se rozhodla zatím omrknout, co tu vlastně dělá jejich profesorka. A protože si Ferinová povídala s draky, vyrazila Hanka k nim.

„Dobrý večer, paní profesorko,“ řekla Hanka hlasitě, aby nepůsobila dojmem, že přichází vyzvídat. Otevřela svou mysl, aby ani draci neměli pocit, že se blíží člověk s nepřátelskými úmysly. Pak se nepatrně zatetelil vzduch a v náruči měla Plamínka. Znovu se zavlnil vzduch a vedle nich stála Silasienta.

„Synu, tohle nejde, nemůžeš za svou sivian, kdykoli si vzpomeneš, to je vrchol neposlušnosti!“ spustila rozzlobeně na Plamínkovu adresu, ale pak si zvolna uvědomila, že stojí uprostřed pětičlenné dračí skupiny a všichni na ni s velkým údivem hledí.

„To je ale milá návštěva. Dovolte, abych vás seznámila,“ řekla duchapřítomně Ferinová, „tak tohle je Silasienta ze Souostroví delfína a její syn, který se narodil z vejce ukradeného malým ostrovním drakům. Její sestra byla vydíráním přinucena ukrást vejce černých draků. Bohužel svůj čin a záchranu tohoto malého dráčka zaplatila svým životem, jak už asi víte.“

Pak představila černé a zelené draky.

„Také bych rád zaplatil svým životem, kdybych mohl zachránit naše dva mladé, které nám ukradli,“ pokýval hlavou zelený drak, „všechny stopy vedou někam sem do blízkosti Magického lesa. Máme ale důvodnou obavu, že jedno z ukradených mláďat už zemřelo.“

„Už to tu nějaký čas hlídáme,“ řekl zraněný černý drak, „ale na žádný náznak něčeho neobvyklého jsme nenarazili, i když i my si myslíme, že tahle oblast je mimořádně podezřelá.“

Hanka se natočila tak, aby si Plamínek z bezpečí její náruče mohl prohlížet hrozivé postavy černých a zelených draků, které ho velice zajímaly. Hanku překvapilo, že se jich nebojí.

„Možná bych vám mohla pomoci s hledáním,“ nabídla se Silasienta. „Až bude v útulku sivian a pohlídá Plamínka, zkusím se poohlédnout po zdejších úkrytech. My ostrovní draci jsme na hledání úkrytů specialisté. Třeba budu mít štěstí. Mám trochu pocit viny za to, že to byla právě moje sestra, která vám způsobila tolik problémů.“

„Mohu mít osobní otázku?“ naklonil k ní svou hlavu zelený drak.

„Ale jistě. Ptejte se.“

„Proč jste si jako sivian vybrala lidskou dívku?“

„Já ji nevybrala. Ani u nás něco takového není zvykem. Vybral si ji můj syn, když se narodil, a já byla v té době ještě na ostrovech. Ale uznávám, že si vybral dobře. Jsem s ní velice spokojená.“

Hanka si uvědomila, jak se rychle stmívá. Jediné, co dosud kolem nich zářilo, byla ochráncova hůl. Teď se pomalu blížil k nim i se dvěma muži z vesnice.

„Přicházíme vyjednávat o dobytku,“ řekl ochránce.

Draci se k němu otočili a čekali, až začne.

„Ale nejdřív, jestli dovolíte, odstraním následky vašeho střetnutí.“

Ochránce vyndal z dračích křídel zbytky šípů a zacelil ty nejnepříjemnější bolestivé rány. Zdálo se, že tím u draků získal trochu sympatií, i když nahlas ani černí ani zelení nic neřekli. Pak se pustil do vyjednávání, kdy, jak a kolik dobytčat jsou vesničané ochotní obětovat za dračí drahokamy. Jeden ze zelených draků se po chvilce vzdálil a začal si povídat se Silasientou. Profesorka se k nim připojila.

Hanka se začala ohlížet po klucích a po kouzelném džinovi. Uvědomila si, že Vron teď bude nějakou chvíli magicky nepoužitelný, že budou muset domů cestovat po svých. Což o to, domů to nebylo tak daleko, ale kdo je ve středu dopraví do útulku?

Dráček se spokojeně držel jejího kabátu a ani se nezdálo, že by mu byla zima. Přesto si Hanka kabát rozepnula a přetáhla ho ze stran přes něj. Vrona našla, jak čeká opodál, až se Dundar unaví a přestane se hádat s obyvateli vesnice.

„Jak je?“ zeptala se ho.

„To víš, nic moc. Ale tenhle ochránce byl aspoň natolik slušnej, že mi nechal dost magie na uchování lidské podoby.“

„No jo, škoda, že Dundar nikdy neposlouchá, co mu Sváťa říká,“ vzdychla unaveně Hanka. Pokrčila nechápavě rameny a pozorovala léčitele, jak stále dokola vesničanům opakuje, že jsou hloupí, když se chtějí domluvit s draky, a nabádá je, aby jim aspoň zakázali vstup do okolí vesnice. Sváťa s Rafanem stáli vedle něj a tvářili se znechuceně. Hlouček kolem nich se pomalu zmenšoval. Lidem už asi byla zima, všechno podstatné bylo řečeno, tak se pomalu začali rozcházet a vracet domů nebo do tepla hospody.

I dobytek v ohradě se zvolna uklidňoval. Hanka pocítila úlevu, že to všechno tak dobře dopadlo. Sice bylo několik zraněných, ale nikdo nezemřel. Dokonce se možná konečně všichni domluví a přestane tu být trvale napjatá situace. Odevzdaně čekala, až zelení draci a profesorka ukončí rozhovor se Silasientou a bude jí moci vrátit Plamínka. Už se cítila hodně unavená, a kdyby tu měla postel, neváhala by ani vteřinu, zalezla by do ní a spala a spala... Dokonce měla pocit, že i Plamínek v její náruči pomalu usíná.

Najednou zahlédla, jak se kolem ohrady prosmýkl malý kluk. Jestli se nemýlila, tak to byl ten, co trefil zeleného draka do nosu šípem.

„Proboha, to ne,“ vyděsila se Hanka, „to by tak ještě scházelo, aby něco proved!“

Vytáhla dráčka zpod kabátu a vrazila ho Vronovi do náruče: „Na, pohlídej ho zatím. Já se po tom malém darebákovi podívám, aby tu nezpůsobil další katastrofu.“

Hanka vyrazila za klukem. Protože už se skoro úplně setmělo, musela sáhnout po magickém vidění, aby ho mezi keři, kde se ukrýval, objevila. Když malý uprchlík spatřil, že je mu na stopě, začal utíkat dál.

„Zastav se, slyšíš mě? Okamžitě zastav a počkej na mě,“ zavolala a rozzlobeně se pustila za ním. Kličkoval mezi porostem a bylo jasné, že to tu dobře zná. Ale díky magickému zraku dívky neměl šanci jí uniknout. Už ho skoro měla, když zahlédla neobvyklou siluetu. To, co původně vypadalo jako skála, zobrazil magický zrak jako draka. Hanka se polekala. Proč by se tu měl nějaký drak schovávat?! Přece všichni draci byli u ohrady s ochráncem.

„Ale, ale, tomu říkám skvělý malý bonus, takové náhodě se opravdu nedá odolat,“ ozvala se tmou syčivá drakonština, „dnes to tedy vyřešíme jednou provždy.“

Hanka se ze vzdálenosti dvou metrů dívala do nenávistného oka Zuřivého drápa. Okamžitě sáhla po magii ochranného mostu, ale cítila, jak je vyčerpaná a obávala se, že to nebude stačit.

„Plame, potřebuji pomoc,“ stihla ještě zavolat, než ji zasáhl dračí dech s plamenem a temnou podsložkou, způsobující pronikavou bolest. Hanka vložila všechnu svou sílu do magického mostu. Ucítila, jak se v její náruči zhmotňuje Plamínek. Její ochranné kouzlo zakolísalo. Naštěstí dráček téměř ve stejném okamžiku zmizel. Její mysl a tělo zalil proud energie, který k ní vyslal Plam. Společnými silami vykryli dračí dech a společně zaúpěli, když Zuřivý dráp proti Hance vyslal magickou střelu. Ani Plam už neměl dost magie, kterou by mohl napadené dívce poskytnout. Dívka držela ochranu z posledních sil. Někdo si ale nejspíš všiml, že se něco děje, protože uslyšela Sváťu a Rafana, jak volají její jméno. Zuřivý dráp rozzlobeně zasyčel a pak jejím směrem vrhl další kouzlo. Ucítila, jak síla kouzla trhá zbytky její ochrany a zaplavuje tělo. Ještě zahlédla, jak se od dračího nosu odrazil šíp a pak na Drápovu hlavu zaútočil Plamínek. Pokusil se zasáhnout jediné drakovo oko, ale černý drak ho prudce smetl tlapou, až dráček odletěl několik metrů do křoví. Víc už neviděla, protože jí došly síly a upadla do bezvědomí. Bezděčně ještě sevřela v dlani svůj magický slunečně jantarový talisman.

To už tu však byla rozzuřená Silasienta odhodlaná postavit se sebevětšímu nebezpečí, aby ochránila syna. Hned za ní se na místě vynořil ochránce. To už ale Zuřivý dráp proskočil magickou branou a zmizel dřív, než ho mohli zahlédnout. Malá dračice se okamžitě začala ohlížet po synovi, který se celý potlučený belhal ven z křoví. Vzala ho do náruče a začala kontrolovat, jestli je v pořádku. Ochránce poklekl k nehybné dívce. Najednou stáli kolem všichni, kdo tu ještě po odpoledním konfliktu zbyli. Sváťa se prodral mezi nimi a vrhl se k Hance. Položil si její hlavu do klína a zavřel oči.

„Je tu někdo z vás léčitel?“ rozhlédl se ochránce po přítomných.

„Já se na ni podívám,“ přikývl Dundar, poklekl vedle syna a položil své ruce na Hančino tělo. Pak zdvihl oči k Ferinové, která stála hned vedle ochránce, a zavrtěl smutně hlavou.

„Nepřežije to,“ řekl tiše, „mohu jí jen zmírnit bolesti.“

Znovu se sklonil nad dívkou, ale Sváťa zašermoval rukama v obranném gestu.

„To ne, tati, to ne. Nesahej na ni.“

„Synku, je to marné. Bude jí lépe, když už nebude trpět, jen zmírňuji její bolesti.“

„Ale tím ji zabíjíš, nesahej na ni, tati,“ zoufale žádal Sváťa a vyslal prosebný pohled i k Rafanovi.

Ten přistoupil k Ferinové a tiše ji požádal: „Prosím, odvolejte Dundara od Hanky.“

Učitelka po něm loupla očima, ale pak vzala léčitele za loket a pokynula mu, aby dívku nechal v péči svého syna: „Dopřejte Sváťovi to, oč žádá. Věřím, že ji zbytečně trpět nenechá.“

„Bude to ale pro něj těžké,“ namítl Dundar, „vždyť je to ještě malej kluk na to, aby mu někdo umřel v náručí.“

„Ano,“ souhlasila Ferinová, „bude to pro něj těžké, ale on to zvládne. Nechte ho s ní.“

„Když myslíte,“ neochotně souhlasil léčitel a s obavou sledoval syna, jak nehybně sedí na sněhu.

„Co to bylo za kouzlo? Co se jí vlastně stalo?“ zajímala se Karmaneuduna, která ve své mysli vnímala zoufalé prosby svého mladšího syna, aby s tím něco udělala a nenechala Hanku zemřít.

„Nejsem si jist. Ale všechny mé smysly mi říkají, že to děvče umírá a že jí není pomoci, je mi to líto,“ řekl ochránce, „jestli mě teď omluvíte, pokusím se vystopovat toho, kdo jí to udělal.“

„Můj syn tvrdí, že to byl jednooký černý drak. Pomohu vám najít směr, kterým zmizel,“ nabídla se Silasienta a podala potlučeného Plamínka Vronovi, aby ho zatím podržel. Rafanův tulík vyšplhal po nohavici kouzelného džina až ke svému dračímu kamarádovi. Tichounce začal švitořit do Vronova a Plamínkova ucha.

Mezitím Silasienta s ochráncem po krátké živé diskusi otevřeli bránu. Muž zákona ji použil, a vyrazil stíhat násilníka, který tu tak zdánlivě nelogicky a bezdůvodně napadl lidské dítě.

Profesorka Ferinová si svlékla huňatou vestu z ovčí vlny, poklekla k Hance a nacpala ji pod dívčino tělo, aby pro ni udělala aspoň něco. Dundar stál dotčeně opodál a byl v rozpacích, jak se má v tomto případě zachovat. Karmaneuduna svou mocí zahřála aspoň půdu pod dětmi. Byla rozhodnutá tu setrvat, dokud bude třeba. Cítila zoufalou bolest Plama, takže svému synovi aspoň umožnila pohled na umírající dívku. Zelení draci vypadali smutně. Nechápali, co vedlo útočníka k takové zbytečné a neefektivní akci. Vron držící Plamínka a Plavíka ustoupil o několik kroků dál do tmy. Po chvilce už tam stál sám. Ostatní ho ve tmě vidět nemohli, ale džinův zrak byl natolik dobrý, že on na Hanku dohlédl a nešťastně sledoval Sváťu, jak drží na klíně hlavu své nejlepší kamarádky. Vedle Rafana se najednou zjevila Silasienta. Malá dračice vypadala rozčileně.

„Kde je ten muž, kterému jsem svěřila syna? A kde je můj syn? Neviděli jste ho? Zmizel mi a necítím, kam se poděl. Je to divné.“

Draci i zbylí lidé se rozhlédli, ale Vron ani Plamínek nikde nebyli.

„No jo,“ řekl roztržitě Rafan, „můj tulík také zmizel. Možná jsou někde spolu...“

„Ale kdyby byli někde poblíž, tak bych to věděla,“ nervózně přešlapovala malá dračice, „kde jen mohou být?“

Ale žádný z přítomných jí nedokázal odpovědět. Nikoho ani nena­padlo, že ti dva malí rošťáci vyrazili pro pomoc.

Znali se z pobytu ve škole natolik dobře, že pro ně nebyl problém se domluvit. Vrona tulíkův nápad nadchl a s pomocí Plavíka Plamínkovi vysvětlil, kdo by mohl jeho sivian pomoci, a kde je možné ho najít. Jediný problém byl, zda dokáže malý dráček sebe a tulíka přenést na správné místo. Tulík měl úplně jinou orientaci, než bylo obvyklé. Nezajímaly ho vzdálenosti ani jiné podobné nepodstatné věci. Zato dokázal Plamínkovi určit místo pobytu své malé přítelkyně, na kterém se mají vynořit, a namaloval na něm imaginární kružnici. Obtiskl ji do Plamínkovy mysli a ujistil ho, že se nemohou ztratit. Malý dráček Plavíkovi bezvýhradně důvěřoval a bez dalšího ptaní se i s malým tulíkem přenesl. Nikdo mu nevysvětlil, že to není možné, že je to příliš daleko, takže to zkusil a dokázal to.

Vynořili se vedle dalšího tulíka, který leknutím vyskočil skoro metr do výšky. Pak zašvitořil a začal radostně lítat kolem nich. Nakonec je zavedl do pokoje, kde seděl Demit. Oba tulíci vyskočili na stůl před něj a začali jeden přes druhého švitořit.

Stařík dvě vteřiny naslouchal, pak je zahnal do svého rukávu.

„Veď mě,“ přikázal Plavíkovi, dál už se ničím nezdržoval, vzal za tlapku dráčka a jediným pohybem ho protáhl vykouzlenou branou. Rázem se ocitli zpátky na místě konfliktu v nízkém porostu za dobytčí ohradou, jen malý kousek za Rafanovými zády. Byla tu mrazivá tma, prosvětlená jen sněhovou pokrývkou. Stařík pustil dráčka, vyklepal tulíky, odstrčil Rafana a Ferinovou a prošel mezi nimi rovnou ke Sváťovi. Poklekl k dívce a postupně podržel dlaně nad její hlavou, pak nad její hrudí. Láskyplně položil ruku Sváťovi na hlavu. Ten otevřel oči a vyčerpaně na starce pohlédl.

„Nech to na mě, chlapče,“ řekl mu muž tiše, „jestli to jen trochu půjde, zachráním ji.“

Všichni přítomní jako očarovaní pozorovali, jak stařík vyvolává namodralý světélkující obraz toho, co se před chvílí přihodilo. Skoro to vypadalo, jako kdyby se pro přítomné zastavil čas a jen on sám byl schopen pohybu. Všichni mohli na vlastní oči vidět, čím drak dívku napadl. U posledního útočného kouzla stařík obraz zastavil a namodralé světlo zmizelo.

„Nemohu tomu uvěřit,“ tiše vzdychla Karmaneuduna.

„Tvůj starší syn žije,“ překvapeně konstatoval jeden z černých draků.

„Nevím, jestli z toho mám mít radost,“ svěsila hlavu dračice.

„Co jí udělal? To poslední kouzlo... Neznám ho, co to bylo zač?“ zeptala se staříka Ferinová.

„Je zázrak, že ještě žije. Možná je to díky tomu, že v závěru konfliktu už byla na konci svých sil a žádná magie jí nezbývala. Tohle kouzlo bývá používáno na mágy, obžalované z nejhorších magických zločinů. Jeho účelem je, aby dotyčnému navždy zabránilo užívat sedmý smysl. Odsouzený je zbaven magické energie, pak je na něj sesláno toto kouzlo. Od té chvíle může potrestaného každá magická aktivita ohrozit na životě. Takže se buď musí odstěhovat na nemagické území, nebo nosit antimagický náramek. Jeden takový musíme nyní navléknout i Hance.“

„Ale ne, to snad ne,“ zhrozila se Ferinová, „to je strašné.“

„Mám ji snad raději nechat zemřít?“ zeptal se Demit.

Profesorka nešťastně zavrtěla hlavou: „To ne. Pokud opravdu není jiná možnost, pomohu vám.“

Sváťa i Rafan sledovali jejich rozhovor s nejvyšší pozorností, ale příliš moudří z toho nebyli.

Stařík vylovil z kapsy širší kožený proužek, přejel po něm dlaní a vzápětí držel v ruce náramek. Profesorka vyhrnula Hance rukáv, aby jí ho mohl natáhnout.

„Pokud to přežije, bude nás nenávidět,“ smutně povzdechla Ferinová a pohladila dívku po vlasech.

„Co pro ni teď můžeme udělat?“ zeptal se Demita Dundar, po jehož boku se krátce po příchodu staříka objevil i kouzelný džin.

„Přenést do tepla a léčit nemagickými prostředky,“ odpověděl stařík a podíval se zkoumavě po tazateli. Potom se dotkl Vronova ramene a džin cítil, jak mu stařík vrátil část magické energie.

„Díky,“ řekl překvapeně.

„Ona je do budoucna tvá šance,“ ozval se mu v mysli Demitův hlas, „ale teď je řada na tobě, abys jí pomáhal.“

„Ale jak? Jak jí mám pomoci?“ zeptal se bezradně Vron.

„Kdybych to věděl, řekl bych ti to. Musím o tom teprve přemýšlet. Zatím jsem ale neslyšel o nikom, komu by se tohle kouzlo podařilo neutralizovat. Teď už pro ni víc udělat nemohu.“

„Demitko,“ zavolal pak muž nahlas na svého tulíka, a sotva se tvoreček vyšplhal po jeho noze, zmizel stařík branou dřív, než se někdo z přihlížejících zmohl na nějakou reakci či slovo.

Vron se sklonil k Hance, vzal ji do náruče a otočil se na Dundara: „Vezmu ji zatím do hospody, mají tam pár místností na přespání.“

„Dobře,“ přikývl léčitel, „to není špatný nápad, zůstaň tu s ní.“

„Taky bych u ní chtěl zůstat,“ řekl prosebně Sváťa.

„Nic takového,“ důrazně zamítl jeho nápad otec, „my teď jdeme domů. Když to její organismus zvládne, můžeš se za ní jít podívat zítra.“

„Nechám u ní tulíka,“ řekl Vronovi Rafan a pohladil Plavíka, který se uvelebil Hance na hrudi.

Džin přikývl a smutně se usmál. Sváťa se dotkl Hančiných vlasů a pak neochotně následoval otce, který ho sledoval přísným pohledem. Společně s Rafanem vyrazili studenou nocí k domovu.

„Kdybych mohla nějak pomoci, dejte mi vědět,“ rozloučila se Ferinová a odešla branou společně se zelenými draky.

Silasienta se dotkla drápkem dívčina čela: „Doufám, že toho lumpa dostanou. Nevím, jak bych mohla pomoci, i když bych pomohla moc ráda.“

Malý Plamínek se jen smutně díval.

Jako poslední k Vronovi přistoupila Karmaneuduna. Naklonila hlavu až k bezvládné dívce v jeho náruči a tiše promluvila: „Opatruj ji, jak nejlíp umíš. Věřím, že to zvládne, její dračí podstata jí dá sílu. Až budeš mít čas a možnost, zastav se u mě, budu zatím hledat v našich archivech. Třeba se mi podaří najít něco užitečného.“

„To bych ti byl vděčný, dračí paní,“ kývl kouzelný džin, „pozdravuj svého mladšího syna.“

„Také tě zdraví a prosí, abys to děvče zachránil,“ kývla černá dračice.

„Udělám vše, co dokážu,“ slíbil kouzelný džin a díval se na černé draky, jak mizí v bráně. Pak zamířil k hospodě, kde uložil dívku do postele. Koupil od hostinského nějaké byliny a dával jí aspoň mokré léčivé obklady a občas vlažný čaj. Tulík se od Hanky ani na minutku nevzdálil.

Sváťa skoro celou cestu k domovu statečně šlapal, ale těsně před cílem se zapotácel slabostí. Rafan ho zachytil a podepřel.

„Pojď ke mně,“ oslovil svého syna Dundar a pak ho vzal do náruče. Sváťa chvilku váhal, ale pak se přitiskl ke svému otci a rozplakal se. Muž ho hladil a snažil se svými schopnostmi aspoň trochu zmírnit jeho vyčerpání.

Pak kývl na Rafana a společně dostali Sváťu dovnitř. Dorazili pozdě a díky únavě měli jedinou myšlenku: svléknout se a zalézt do postele. Možná právě díky tomu vyčerpání dokázali bez problémů usnout, aniž by je trápilo přemýšlení nad tím, co se přihodilo.

Druhý den ráno Rafan zjistil, že je Sváťa nemocný. Měl horečku, blouznil a byl neklidný a celý propocený. Dundar okamžitě přišel, aby se ho pokusil vyléčit. Bylo to ale složitější, než si myslel. Jediné, co dokázal, bylo přechodné snížení horečky. Malá Anička dávala hlasitě najevo svou mrzutost z toho, že nemůže chodit za bratrem, jak byla zvyklá. Rafan na Sváťu dával pozor, nosil mu pití a převlékal ho, když se moc zpotil.

I Rafan se trápil. Přemýšlel, k čemu mu je dar vidění, když nedokáže ovlivnit události, na které ho vidění upozorňuje. Teď měl špatné svědomí, že dovolil Hance jít ven, když tušil, že se jí něco stane. Trápil se, i když v hloubi duše věděl, že by ho kamarádka stejně neposlechla, kdyby jí nařídil zůstat doma. Sváťovy problémy mu také na náladě nepřidaly a chyběl mu tulík, kterého nechal u Hanky.

Když chtěl Vron Hanku dopravit zpět do domku, léčitel mu to zakázal. Odůvodnil to tím, že jeho nemocný syn teď potřebuje klid a on nedovolí, aby ho něco stresovalo. Byl z toho všeho nepřetržitě rozladěný, což ještě umocňovala jeho manželka požadavkem, aby hlídal malou, když vaří, protože se bála nechat holčičku v blízkosti nemocného Sváti. Také mu vyčítala, že nedokáže vyléčit chlapce a začla nahlas pochybovat o jeho schopnostech.

Večer Dundar prohlásil, že musí zkontrolovat dívku a Vrona, a utekl do hospody. Rodinu nechal, ať si poradí, jak umí. Miranda nadávala, kudy chodila. Její manžel se vrátil opilý pozdě v noci a Rafan slyšel, jak se hádají za zdí. Vybavila se mu nepříjemná vzpomínka z vlastního dětství a se smutkem se podíval na nemocného kamaráda. Takže tohle je taky součást života v rodině, pomyslel si trpce, když usínal.

V úterý bylo Sváťovi o něco lépe i přesto, že Dundar díky kocovině nebyl schopen použít své léčitelské schopnosti. Chlapec se několikrát za den probudil, snědl trochu polévky, vypil čaj a zase usnul. Rafan začal hlídat malou Aničku, aby aspoň trochu ulehčil Mirandě, která se snažila pro všechny vařit.

Odpoledne paní domu zjistila, že se její muž zase nenápadně vytratil pryč a začala zuřit. Nadávala, bouchla dveřmi, a nakonec požádala Rafana, aby zašel do hospody a přivedl Dundara zpět.

Znechucen přiděleným úkolem se vydal do vesnice. Neměl nejmenší představu, jak Sváťova otce přemluvit, aby se s ním vrátil domů a čelil tam hromadě problémů a nenaladěné maželce.

V hospodě bylo živo a Dundar byl středem pozornosti. Vyprávěl jednu z oblíbených historek z doby, kdy lovil draky. Když zahlédl Rafana, hned na něj zahalekal a uvolnil vedlejší židli, aby si k němu mohl sednout. Mávnutím ruky odmítl chlapcovy protesty a vyprávěl dál. Rafan se tedy rezignovaně posadil a poslouchal.

„...a Barabar s Gufem zahákovali a ukotvili její křídla a Tor jí vrazil oštěp do oka a do mozku. Za půl hodiny zhebla. Bylo to velké vítězství. Celá vesnice tři dny oslavovala, baby se nám samy cpaly do stanů a chtěly děkovat, neumíte si představit, jak nám byli všichni vděční. Však jsem tam taky potkal Annu, svoji první ženu.“

„To byla ta, co ti pak utekla s pastevcem?“ zeptal se rozjařeně jeden z vesničanů.

„Ty troubo, s touhle ženskou jsem měl syna, ta by mi neutekla.“

„Takže to byla ta, od které jsi utekl ty kvůli tomu, že se s tebou pořád hádala?“

„Hele, strč si ten svůj hospodskej humor někam. Sice se hádala, ale vždycky jsem se k ní vrátil. Nebejt tenkrát toho velkýho požáru, moh’ jsem mít ještě jednoho kluka, asi jako je tady tenhle,“ plácl po zádech znechuceného Rafana, „ty vypitá hlavo, možná ani nevíš, co to je, ale my se tenkrát s Annou měli rádi.“

Dundar si zhluboka přihnul piva ze džbánu.

„Miranda chce, aby ses vrátil domů,“ řekl mu tiše Rafan.

„Teď nám tady káže, jak se měli rádi,“ halekal vesničan, „A minule vykládal, jak se hádali do krve a děkoval požáru, že se jí zbavil.“

„Teď teda kecáš,“ zdvihl se Dundar, ale vzhledem k vypitému množství piva neudržel balanc a zase sebou plácl zpět na židli, „jediný, vo co jsme se hádali, bylo, jestli náš kluk bude kouzelník nebo voják. Jinak jsme si báječně rozuměli.“

Rafana polilo horko. Podíval se na opilého léčitele a stáhl se mu žaludek. Vzpomínka ho zanesla zpátky do Útulného domova, kde léta žil jako sirotek. Jednou se zeptal sestry Agáty na svou minulost, jestli vědí kdy, kde a komu se narodil.

„Jo, chlapče,“ odpověděla mu tenkrát sestra, „přivedla tě sem jedna žena, která tvrdila, že jsi bloudil opuštěný po kraji. Protože tě dlouho nikdo nehledal, domnívala se, že jsi asi přišel o rodinu při velkém požáru, kdy jedna vesnice skoro celá vyhořela. Takže netušíme ani kdy ani komu ses narodil.“

Na podobu svých rodičů si nepamatoval. Jediné, co mu utkvělo v paměti, byly hádky jeho rodičů, jestli má být druidem nebo vojákem. Bál se toho jejich křiku a schovával hlavu pod deku, ale nebylo to nic platné. Chtěl jim říct, aby se nehádali, že nebude ani druidem ani vojákem, ale oni ho neposlouchali a nepřestávali na sebe křičet. Pak od nich otec odešel a matka byla zlostná a nespokojená. Co bylo dál, už si nepamatoval. Všechny ostatní vzpomínky, které si dokázal vybavit, se týkaly výhradně Útulného domova, sester a osiřelých dětí, které tu žily. Nepamatoval si ani žádný požár. Třeba je to jen taková hloupá shoda okolností.

Opilý léčitel dál vykřikoval svá opilá moudra a Rafan ho pozoroval a přemýšlel, zda by bylo možné, aby byl Dundar skutečně jeho otcem a Sváťa jeho nevlastním bratrem. Sváťu by rozhodně bral, ale Dundarem si zdaleka nebyl jistý. Uvědomil si, že by nechtěl poslouchat tohoto muže a nechat ho rozhodovat o svých záležitostech. Ne, to raději zůstane bez otce a bez rodiny. Uvědomil si, jak je Vronovi vděčný za jeho nápad udělat z něho, Hanky a Sváti sourozence. Stala se z nich za dobu školní docházky přesně taková rodina, po jaké toužil. Jenže Sváťa teď začal patřit jinam a Hanka... Tiše se pomodlil za to, aby Vron dokázal jeho kamarádku zachránit. Bez ní by to v jejich stromovém domečku bylo zatraceně smutné. Nechal Dundara u jeho nedopitého džbánu a vyklouzl na chodbu, kde skoro vrazil do Vrona.

„Tak co, jak jí je?“ vyhrkl.

„Pojď se podívat,“ vzal ho džin do pokoje, kde dívka ležela. Rafan vstoupil a do obličeje mu vlétlo malé nadšené tornádo, ze kterého se vyklubal Plavík.

Hanka se neklidně převalovala na posteli a mumlala něco nesrozumitelného.

„Pomalu se probírá,“ řekl Vron, „myslím, že dnes nebo zítra už se zase vrátí mezi nás.“

„Zítra jsme se měli přesunout do útulku,“ vzdychl Rafan, „Sváťovi už je sice líp, ale pochybuji, že ho tam otec v tomhle stavu pustí. A Hanka...“

„Neboj se o ni, už nehrozí, že by zemřela. Demit jí zachránil život.“

„No jo, Demit! Plavíku, mám pocit, že mi ještě dlužíš jedno vysvětlení,“ otočil se Rafan na svého tulíka, který se celý schoulil a tvářil se, jako že neslyší.

„Nezlob se na něj,“ usmál se Vron, „on i malý dráček jen chtěli pomoci. Vždyť i já jsem tam mohl bez své magie jen stát a koukat.“

Rafan se ušklíbl a posadil se na postel k Hance. Vzal ji za ruku a pohladil po vlasech. Pak mu pohled sklouzl na kožený náramek. Připomnělo mu to chvíli, kdy je vychovatelky poslaly do díry. I teď měl z té vzpomínky mrazení v zádech.

„Co znamená antimagický náramek?“ zeptal se Vrona.

Kouzelný džin posmutněl a chvíli zaváhal, než odpověděl: „Neutralizuje veškerou magii, kterou Hanka má.“

„To znamená, že ona teď nemůže provádět žádná kouzla?“ v Rafanově hlase zaznělo skutečné zděšení.

„Vůbec žádná,“ přikývl tiše Vron, „dokonce se díky tomu náramku ani nebude moci spojit s Plamem...“

„Cože?“ podíval se na něj nešťastně Rafan.

„Myslím, že ji čeká probuzení ze špatného snu do ještě horší skutečnosti. Obávám se, že to ponese hodně těžce.“

„A kdyby si ho sundala?“

„Umřela by.“

„Kvůli tomu kouzlu?“

„Přesně tak. V okamžiku, kdy by osvobodila svůj sedmý smysl, obnovující se magie by se velice rychle obrátila proti ní a postupně ochromila všechny její svaly, včetně srdce. Pak by zemřela. Vzhledem k tomu, jak velké má nadání, byl by to asi dost krátký proces.“

„Bože, to je hrozné!“ složil chlapec hlavu do dlaní.

„Nebude to snadné ani pro vás,“ položil mu Vron ruku na rameno, „budete ji muset přesvědčit, aby to nevzdala a bojovala. Všichni se budou snažit najít cestu, jak to kouzlo zlomit, ale možná to bude nějakou dobu trvat. Musí vydržet a nevzdávat to, i když to pro ni bude zlé.“

„To ani nebude moci chodit do školy?“

„Ne. Zatím musí zůstat u Dundara. Teď bude muset cestovat opatrně a dávat pozor i při průchodu chráněnými branami. Jakákoliv silnější magie ji může ohrozit.“

„A bude s tím Dundar souhlasit?“

„Uvidíme,“ pokrčil rameny Vron.

„Miranda mi nařídila, abych ho dnes přivedl z hospody dřív domů. Nevím, jak to mám udělat.“

„Tak pojď, pomohu ti,“ řekl Vron a doprovodil Rafana do lokálu. Došel za léčitelem, dotkl se ho a ten si pak bez řečí nechal navléknout kabát a bez prostestů následoval chlapce domů.

Sváťa byl vzhůru a jedl polévku. Rafan mu tlumočil celý rozhovor, který vedl s Vronem. Nemocný kamarád byl z toho ještě nešťastnější, než on. Dlouho do noci diskutovali o tom, co potkalo jejich kamarádku.

Ráno Vron přivezl Hanku. Chlapci z pokoje uslyšeli, jak se léčitel zase hádá se svou ženou. Chtěl, aby se dívka vrátila do Santareny, ale Miranda ho ukřičela, že je bezcitnej chlap, kterej by vyhnal nemocnou holku někam, kde se o ni nikdo nepostará a to že ona nedopustí. Vron zatím Hanku uložil na postel do Sváťova pokoje a podal Rafanovi Plavíka.

„Připrav se, hodím do útulku aspoň tebe,“ řekl mu, „protože jestli zase dala Sidi všem svým pomocníkům dovolenou, bude potřebovat každou pomocnou ruku.“

„A ty už máš zase zpátky svou magii?“ podivil se Sváťa.

„Demit pomohl nejen Hance, ale i mně,“ usmál se džin a ještě než odešli, naposledy zkontroloval Hančin stav.

„Už je jí líp?“ strachoval se Sváťa.

„Myslím, že ano,“ přikývl Vron, „až se probudí, ať jí Miranda udělá meduňkový čaj.“

„Udělám jí ho sám,“ přikývl Sváťa a vyhrabal se z postele, aby se rozloučil s Rafanem a Plavíkem.

Hanka se probrala před obědem. Když uviděla Sváťu, jak si v posteli listuje v knížce, usmála se.

„No sláva, měla jsem takový děsivý sen...“ pak jí pohled sklouzl na ruku s koženým náramkem, na který si nepamatovala, a zarazila se.

„Nebo to nebyl sen?“

„Abych řekl pravdu, nějak se bojím ti říct pravdu,“ nervózně opětoval její pohled Sváťa, „stalo se totiž něco hodně nepříjemného.“

„Někomu se něco přihodilo?“

„Přesně tak.“

„Nějaké vážné zranění?“

„No, i tak by se to dalo formulovat.“

„Kdo byl zraněn?“

„Ty.“

Hanka vstala a prohlédla si celé tělo, pak si ohmatala hlavu, šla se podívat do zrcadla.

„Co se mi stalo?“ dívala se s obavou na kamaráda, který se tvářil smutně a nešťastně.

„Copak to necítíš?“

Dívka si najednou uvědomila, že má její kamarád pravdu. Něco chybělo. Něco velmi důležitého bylo pryč. Zděšeně zjistila, že část její mysli nefunguje. Pokusila se o spojení s Plamem... nic! Jen kůže pod náramkem ji začala svědit. Chtěla si ho stáhnout, ale Sváťa ji zarazil.

„Nesmíš ho sundat, jinak tě zabije tvá vlastní magie,“ řekl jí přímo a začal vyprávět, co se stalo poté, když ji našli zraněnou.

Hanka se posadila na postel a nevěřícně naslouchala. Připadalo jí, že příběh pojednává o někom jiném. To přece nemůže být pravda, že je obětí kouzla, které se používá proti nejhorším magickým zločincům. Proč právě ona? S odporem se dívala na kožený náramek, kterému vděčí za život. Pak se prstenem dotkla svých školních hodinek a nechápavě konstatovala, že ani ty teď nefungují. Sváťa jí vtiskl do ruky hrnek s čajem a ujišťoval ji, že spousta lidí se bude zabývat hledáním řešení její nezáviděníhodné situace.

K obědu jim Miranda přinesla polévku a kaši. Hned po jídle Hanka i její kamarád usnuli a vzbudili se, až když byla tma. Sváťa Hanku lákal k oblíbeným hrám, ale marně. Její apatie ho děsila, tak jí aspoň předčítal nahlas. Po večeři znovu usnuli. V noci je vzbudila hádka Dundara a jeho ženy. Miranda léčiteli vyčítala, že zase přišel opilý a že ji pří vší té práci nechává samotnou.

Během dalších dvou dnů se oba marodi téměř uzdravili a začali Mirandě opět pomáhat s hlídáním Aničky a s přípravou jídla. Vron jim vyřizoval vzkazy od Rafana, Sidi, od Plama i Silasienty. Hanka smutně uvažovala, jak dlouho asi bude muset přežít bez svých schopností.

Druhý prázdninový týden už byli oba úplně zdraví, ale Sváťa zůstal ze solidarity ve společnosti Hanky. Chodili na procházky s Aničkou a občas je venku doprovázel i Vron, aby se mohli vydovádět na sněhu a na ledě.

Dundar už snášel Hančinu přítomnost bez připomínek. Zvykl si na to, že dívka obsluhuje u stolu, hlídá Aničku, přišívá jeho knoflíky a čistí a suší mu promočené boty. Vron se snažil v dívčině přítomnosti vyvarovat magické aktivity, aby nejitřil její bolavé vzpomínky.

Poslední den před koncem prázdnin se k Dundarovi objednala návštěva. Na oběd přišel Giro, Sidi, Rafan a pan Mojerana.

Před hosty byl najednou z Mirandy a léčitele dokonalý manželský pár a oběd proběhl v té nejlepší náladě.

„Máte to tu moc krásné,“ usmála se Sidi, „doufám, že i my dva budeme mít jednou tak hezký domov. Myslím, až se nám narodí to malé.“

„Určitě ano,“ přikývla vlídně Miranda. Rafan se tvářil skepticky, a když se na něj pan Mojerana káravě podíval, sáhl po limonádě a začal si hrát se sklenicí.

„Vlastně jsme tady za Dundarem přijeli s prosbou,“ podíval se na léčitele Giro, „moje žena už by se měla ve svém stavu trochu šetřit, tak jsem si myslel, jestli by nám někdo šikovný nemohl občas trochu ulehčit při léčení našich pacientů. Co ty na to, Dundare, byl bys ochoten nám v útulku aspoň jednou týdně vypomoci svým uměním?“

„To jste mě překvapili,“ usmál se Dundar, potěšen chválou a důvěrou, kterou mu právě Giro vyjádřil.

„Já nevím,“ namítla Miranda, „už takhle má spoustu práce a je celé dny pryč. Obávám se, že asi nenajde volnou chvilku na tak důležitou činnost.“

„No,“ loupl po ní nesouhlasně očima její muž, „myslím, že bych si měl pro přátele mého syna čas najít. Bude mi ctí vypomáhat u vás v útulku. Který den by se vám nejvíc hodil?“

„To je od vás moc milé,“ rozzářila se Sidi, „kdybyste souhlasil se čtvrtkem, moc by se mi to hodilo, bylo by to skvělé.“

Miranda se zamračila, protože měla pocit, že jí to její manžel dělá naschvál. Poslední dobou se vracel domů stále později a později. A teď k tomu všemu ještě vezme práci navíc.

„Neboj se,“ řekl jí tiše Sváťa, „já ti budu pomáhat, to se zvládne.“

Vron zatím uvařil kávu a Sidi si začala s Dundarem povídat o práci v útulku. Pan Mojerana kývl na děti a odešel s nimi do jejich pokoje.

„Jak to zvládáš?“ zeptal se Hanky a kluci se na něj se směsicí obav podívali.

„Občas je to k nepřežití,“ stáhl se její obličej bolestí a jen silou vůle potlačila pláč.

„Nevzdávej to, ani my to nevzdáváme. Hledáme v archivech, ptáme se zkušených, prověřujeme knihovny. Zatím nic, ale jednou to může vyjít. Uč se dál aspoň teoreticky. Kdyby bylo nejhůř, dej mi vědět po Vronovi.“

Dívka jen přikývla, protože se bála, že kdyby promluvila, zradil by ji hlas. Pak ale za ní přišla Sidi a objala ji. To už Hanka nevydržela a rozbrečela se naplono. Sidi jí šeptala do ucha slova útěchy, ale co může utěšit toho, kdo je najednou bezmocný a neúplný.

„Hele, ženská, zastav ty svý potoky, nejsem zvědavej na umáčený svetr,“ zavrčel na ni Rafan, když se chystal k odchodu do Santareny a objal Hanku na rozloučenou. Přes slzy se usmála a pohladila tulíka.

Najednou tu zase zůstali jen se Sváťou a jeho rodinou. Hanka se děsila dalších dní, kdy ji opustí i Sváťa a bude každý den odcházet do školy. Jak to tu sama přežije?

První týden se snažila věnovat Aničce a pomáhat Mirandě. Večer se učila se Sváťou a usmívala se, když vyprávěl o zážitcích ve škole a o tom, jak situaci komentoval Zachariáš.

Víkendy se ještě daly přežít, ale vždy, když se podívala do soucitných Mirandiných očí, měla pocit, že už tu nevydrží. Nemohla mluvit s Plamem, stýskalo se jí po Rafanovi a byla nešťastná, že ani nedokáže zavolat Silasientu či Plamínka. Možná už brzo odjedou domů a kdo ví, jestli se do té doby pro ni najde nějaká pomoc. Ruku okolo náramku už měla celou rozdrásanou, jak se každou chvíli drbala.

Ve čtvrtek, když Dundar s Vronem odešli pomáhat Sidi do útulku, vzala malou Aničku do Sváťova pokoje, aby si tam mohla v klidu hrát. V pokoji na ni čekalo překvapení. Zpoza křesla vykoukla malá žlutá hlava a vzápětí měla v náruči Plamínka. Malá Anička nadšeně zamávala rukama a sápala se po tom zajímavém stvoření.

„Máma dovolila jen jeden pokoj, jen čtvrtek,“ řekl Plamínek a Hanka ho nadšeně podrbala pod krkem. Pro jistotu zatarasila dveře křeslem, aby sem náhodou Miranda nepozorovaně nevtrhla. Pozorovala, jak dítě pronásleduje dráčka, který mu vždy v poslední chvilce někam zmizí a dobře se při tom baví. Pak se společně uvelebili na koberci a tahali se o hračky. Bylo to po dlouhé době to nejhezčí odpoledne, jaké Hanka zažila.

V průběhu třetího týdne po prázdninách Hanku přestalo bavit učení. Věčné omílání teorie jí začalo připadat nesmyslné. Stále častěji upadala do apatie a Sváťa už nevěděl, jak ji vyburcovat k větší aktivitě. Ani první jarně teplé dny nedokázaly dívce zvednout náladu. Dokonce i Vron se začal o Hanku bát a začal ji víc hlídat. Dívka to ale vycítila a pokusila se vyhýbat i kouzelnému džinovi. Už nechtěla slyšet o tom, jak se ostatní snaží najít něco, co jí pomůže, už nestála o jejich soucitné pohledy, rozčilovala ji přítomnost kohokoliv vyjma Aničky. Začala utíkat pryč z domu a vyhledávat samotu.

„Aspoň pročti ty knihy, co jsem přinesl,“ rozčiloval se Sváťa, když večer seděla a koukala do prázdna, „třeba tam najdeš něco užitečného.“

„Nechce se mi,“ odvrátila pohled.

„Pokud se nebudeš aspoň trochu snažit, prošvihneš závěrečné zkoušky,“ namítl kamarád.

„Jaký zkoušky? Řekni mi, jaký zkoušky?“ vylítla Hanka zlostně. „Já už v Santareně žádný zkoušky skládat nebudu. Copak to nechápeš?!“

„Nevzdávej to, Hanko, prosím,“ zoufale se na ni podíval Sváťa.

„Na mě už žádný psí oči neplatěj,“ hořce se zamračila dívka a otočila se ke Sváťovi zády. Ten jen tiše vzdychl a nechal ji být. Radil se s Vronem, radil se s Rafanem, ale žádný z nich nevěděl, jak Hance pomoci v jejím trápení. Kouzelný džin navštěvoval všechny knihovny, o kterých věděl, mluvil s každým, kdo si byl ochoten povídat o problémech s kouzly, několikrát byl i u Karmaneuduny, ale stále nic. Rafan mluvil o Hančiných problémech s profesorkou Ferinovou a Dianou Renou, ale jejich doporučení nezabírala. Ani malý Plamínek a jeho čtvrteční návštěvy neměly očekávaný efekt. Dívka se před nimi uzavírala stále víc sama do sebe.

Jednoho krásného dne, kdy slunce začalo otvírat poupata jarních květin, utekla Hanka krátce před tím, než se měl Sváťa vrátit ze školy, pryč z domu. Svižným krokem se pustila k lesu a bez přemýšlení vyrazila pěšinou mezi stromy. Uprostřed sluncem prosvícené paseky se posadila na starý padlý kmen a rozplakala se. K čemu byly poslední roky ve škole? Proč jen musela poznat prostředí, ve kterém teď nemůže žít? A ten pitomý náramek... Nenáviděla ho, nenáviděla ty, kdo jí ho navlékli, nenáviděla všechny, kteří dokázali kouzlit...

„Plame,“ vzlykala i v duchu, ale její dračí bratr, její druhé já, které jí bylo vždycky tak nablízku, ji neslyšelo, důvěrně známý hlas neodpovídal. Nikdy nebyla víc sama. Měla pocit, že se zblázní. Nohou mezi listím mimoděk drtila rozvíjející se kvítky sasanek a spolu se smutkem narůstal i její vztek. Neměla sílu vrátit se domů a čelit Sváťovu nátlaku, aby se učila a předstírala dobrou náladu. Nevěděla, co má dělat. Dokonce i slzy už jí docházely.

Kůže pod náramkem ji zase intenzivně svědila. Zuřivě škrábala ruku až skoro do krve. Potom v jediném divokém impulsu náramek servala z ruky. Měla dojem, že když to neudělá, přijde v té chvíli o rozum úplně.

Ve stejném okamžiku, kdy ho přetáhla přes prsty, zavalila ji povodeň magie. Ucítila známý kontakt s Plamem, uviděla les magickým zrakem, aniž se o to musela snažit, pocítila závrať štěstí...

„Nedělej to,“ uslyšela zoufalý Plamův hlas, „navlékni si ho zpátky, nebo umřeš.“

Hlas jejího dračího přítele ji probral. Měla nepředstavitelnou radost, že ho po tak dlouhé době slyší, a rozhodla se poslechnout. Ale už to nebylo v jejích silách. Náramek jí vyklouzl z ochrnutých prstů.

„Snažím se, Plame, ale nedokážu to. Neposlouchají mě ruce,“ odpověděla láskyplně. Všechna zlost posledních týdnů z ní vyprchala a les byl najednou krásný. Z dálky k ní doléhal dračí hlas, který volal Vrona a matku a prosil je o pomoc. Nevzrušovalo ji to. Klid, který se v ní rozléval, když se sesunula na zem vedle rozdrcených jarních květů, byl příjemný. Zase byla sama sebou.

Koutkem oka zahlédla, jak se vedle ní objevil kouzelný džin a za ním ještě někdo.

„Kde je ten náramek?“ zoufale kolem ní rozhrabával listí Vron.

„Tady,“ řekl ten druhý hlas a do zorného úhlu Hančina nepohyblivého oka se dostala Nikova tvář. Ucítila nával tepla a zmatku. Kde se tu vzal?

„Rychle! Pospěš si, navlékni jí ho,“ svíral její ruku Vron.

Najednou v její mysli zhasla všechna světla a na ruce pocítila palčivou svědivou bolest.

„Holčičko, holčičko moje, prober se. Prosím...“ hladila ji po vlasech Vronova dlaň. Snažila se pohnout rukou, ale pořád to nešlo.

„Pomoz mi,“ obrátil se džin na svého společníka.

„Já zrovna velký expert přes léčení nejsem, ale slyšel jsem, že prý někdy pomáhá dýchání z úst do úst,“ řekl Nik.

Rty, které se dotkly jejích úst, už cítila velice zřetelně. Zaplavila ji vlna štěstí a zmatku. Brněly ji konečky prstů a najednou dokázala i zamrkat a pohnout očima. Podívala se Nikovi do očí a ten se na ni zářivě usmál.

„No vida, jedno políbení a je zdravá,“ zašklebil se uličnicky na Vrona.

V očích kouzelného džina se dala vyčíst nesmírná úleva.

„Rčení o tom, jak někomu spadl kámen ze srdce, mi vždycky připadalo směšné a nadnesené. Dneska jsem ho pochopil,“ řekl Vron a pomohl Hance se posadit.

Nik vytáhl z kapsy lahvičku a pobídl dívku, aby se napila. Polkla doušek a málem se zakuckala. Krk měla jako v ohni.

„Co jí to dáváš,“ čichl si k lahvičce džin, „nezbláznil ses náhodou? Alkohol malé holce?“

„Tak malá už zase není,“ zastrčil Nik dotčeně svou lahvičku a usmál se na Hanku.

„A vůbec, kde ses tu tak rychle vzal?“ obrátil se na něj tázavě Vron.

„Měl jsem službu, když přišla žádost dračice o urgentní pomoc.“

„Aha. Koukám, že Plam volal o pomoc na všechny strany. No, v každém případě bylo dobré, že ses tu objevil,“ přívětivě se usmál džin.

„Bylo mi potěšením,“ mrkl na dívku jedním okem Nik, „jen doufám, Hanko, že už něco podobného zkoušet nebudeš.“

„Ne. Už to neudělám,“ sklopila hlavu.

„Beru tě za slovo,“ zvedl její hlavu za bradu a podíval se jí vážně do očí, „kolem tebe jsou lidi, co tě mají hodně rádi. Tímhle bys jim hrozně ublížila. Chápeš?“

Dívka celá zrudla a mlčky přikývla.

„A teď mě omluvte, už musím jít,“ ustoupil Nik stranou a když mizel v bráně, uvědomila si Hanka, že tu byl i se svým kvanterem.

Hanka se pokusila postavit, ale nohy ji zradily.

„To bude dobré,“ řekl Vron a vzal ji do náruče.

Na chvilku se mu rozostřil pohled a zůstal nehybně stát.

„Co je?“

„Neboj se, nic se neděje. Musel jsem jenom uklidnit všechny zúčastněné. Plam skoro šílel, Silasienta se rozčilovala, jak je skoro nemožné udržet Plamínka na uzdě, aby nezmizel za tebou a Rafan se Sváťou by mě určitě zkusili uškrtit, kdybych jim nedal vědět, co s tebou je.“

„Omlouvám se, nechtěla jsem způsobit takový poprask.“

„Chtěla ses zabít...“

„Ne. To jsem neměla v úmyslu. Jen jsem měla pocit, že se určitě zblázním, když si ten náramek okamžitě neservu z ruky. A pak už nešel dát zpátky.“

„Zdá se, že to nebyl chytrý nápad.“

„Já vím. Omlouvám se.“

„Máš pocit, že by ses cítila lépe v Santareně nebo v útulku?“

„Já nevím. Asi to bude všude stejné,“ vzdychla Hanka, „A tady mám aspoň Aničku. Je moc milá, když zrovna nevyvádí nebo neřve. Rozhodně mě nešetří ani nelituje. A vůbec, pusť mě na zem, myslím, že už dokážu jít sama.“

Zvolna došli k Dundarovu domku. Sváťa jim vyběhl naproti a snažil se prohlížet Hanku tak nenápadně, až ho plácla do zad.

„Přestaň s těmi útlocitnými pohledy, jsem v pořádku.“

„No tak promiň, že tě mám rád a bojím se o tebe,“ zašklebil se Sváťa, ale bylo vidět, že se mu ulevilo. Večer se Hance věnoval víc, než obvykle. Nebylo to nepříjemné, ale dívka věděla, že dříve nebo později jí to zase začne lézt na nervy.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: