Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Návrat do školy

Ráno dorazil Sváťa a s údivem zjistil, že jeho kamarádi zaspali. Vyhnal je z postelí a měli co dělat, aby do školy nepřišli pozdě.

Učitelé Hanku přijali, jako kdyby nikdy nechyběla. Jen jí naložili doplňkové úkoly a v případě problémů nabídli soukromé doučovací hodiny. Když viděla tu záplavu učiva, obávala se, že jejich nabídky bude muset využít. Do zkoušek zbýval už jen měsíc. Bude se muset hodně snažit, aby to všechno zvládla. Utěšovalo ji jedině to, že není sama, komu zabírá učení veškerý volný čas. Také ostatní spolužáci si stěžovali, jak nestíhají zvládnout všechno, co učitelé požadují.

Koncem prvního týdne ve škole měla pocit, že všechno zapomněla, že si nic z toho, co čte, není schopna zapamatovat. Odpoledne začala docházet na doplňkové hodiny a večer rozčilovala Rafana tím, že stále dokola chtěla, aby ji zkoušel z předmětů, kterých se bála.

O víkendu už se kamarád vzbouřil, na papír napsal rozvrh činností pro volné dny a připíchl ho na skříňku v Hančině pokoji.

Dívka se rozčílila a šla mu ten papír hodit na hlavu.

„Tohle přece nejde! Zatím jsem nedohonila ani polovinu toho, co musím umět!“

„Můžeš pro mě za mě šprtat celé dopoledne, ale po obědě jdeme ven.“

„Ty možná. Ale pochop, že já musím...“

Rafan ji vzal za ramena a zatřepal s ní.

„Prober se, ženská, a podívej se, kam jsi založila svůj zdravý rozum. Jestli ho okamžitě nenajdeš, zblázníme se v nejbližších dnech oba!“

„Ty to nechápeš.“

„Jak dlouho jsi nestála na prkně? Pamatuješ si to vůbec ještě?“

Hanka se zamyslela: „Víc jak dva měsíce?“

„Tak vidíš! Koukej si zase u sebe vyvěsit můj rozvrh, nebo si mě nežádej!“

Hanka se zašklebila, ale poslechla.

Zpětně musela uznat, že na Rafanově plánu něco bylo. Znovu objevila ten nádherný pocit z létání na supervolonovém prkně. Po návratu domů se pak cítila nádherně uvolněně.

Během dalšího školního týdne už se Hanka trochu uklidnila. Začala si zvykat na bývalý režim a opět se jí k úlevě jejích kamarádů vrátil smysl pro humor.

Ve čtvrtek večer zkontaktovala dívku malá dračice. Ohnivý krystal Silasienty Hanku překvapil.

„Zdravím tě, sivian. Doufám, že se máš dobře.“

Hanka ucítila mentální fouknutí do vlasů a hned věděla, že se k jejich spojení přidal i Plamínek.

„Také vás oba zdravím a mám radost, že vás slyším.“

„Víš, sivian, před časem jsem slíbila drakům, že jim pomohu pátrat po podzemních úkrytech. Ale nerada bych na takovou akci brala syna. Nemohla bys přijet aspoň na víkend a pohlídat Plamínka?“

Dívka si představila tu horu učení, kterou chce zvládnout... Ale na druhou stranu už je tu jaro a hrozí, že malí draci mohou každou chvíli odjet na své ostrovy a že už je nikdy neuvidí.

„Přijedu moc ráda.“

„V tom případě ti mám vyřídit, že se pro tebe zítra večer zastaví profesorka Ferinová a vezme tě do útulku s sebou.“

„Výborně, budu připravená.“

„A své kamarády můžeš vzít s sebou, pokud budou mít zájem.“

„Já se jich zeptám,“ slíbila Hanka, a když ukončila spojení, zadívala se na učebnice a uvažovala, jestli nemá rozhodnout pomocí losu, kterou si s sebou vezme.

„Snad nemyslíš, že budu tvrdnout tady, když ty máš v plánu výlet,“ zvedl oči od učebnice Rafan, když mu vysvětlila, o co jde.

Druhý den pozvali i Sváťu, ale ten jen smutně zavrtěl hlavou: „Kdepak, tentokrát to nepůjde, táta naplánoval nějaké úpravy kolem baráku.“

„Vždyť máte Vrona.“

„To sice jo, ale občas prý musíme vypadat, že je to naše dílo. Však víš, v okolí pořád nikdo neví, co je Vron zač.“

„No jo. Já zapomněla. Takže nepojedeš?“

„Až někdy příště. Omluvte mě u Sidi.“

Pozdě večer si je vyzvedla uštvaná profesorka Ferinová. Vypadala unaveně a pohuble. Dokonce ani její ohnivé vlasy neměly svůj obvyklý zářivý odstín. Na otázku, co je nového, jen odmítavě mávla rukou. Vzhledem k tomu, že se k ní přestěhoval Rafanův tulík a usadil se na jejím rameni, usoudili, že má asi větší starosti, než by se mohlo zdát.

Mysleli si, že takhle pozdě už bude v útulku klid, ale nebyl. V jídelně se živě diskutovalo. Byla tu skupinka strážců z rezervace a překřikovali jeden druhého. Hanka příliš nepochopila, o čem je řeč, protože spor se točil kolem zvyků jakýchsi norousů, o kterých ještě nikdy neslyšela. Nakonec se jen letmo přivítali se Sidi a šli spát.

Budíček byl přesně takový, jaký očekávali. U Hanky se objevil Plamínek, což Rafanův tulík přivítal s velkým nadšením a jako obvykle to skončilo u divoké honičky po místnosti. Za chvilku k nim do pokoje přišla Ferinová, kterou zřejmě vzbudili i přes zeď. Pohled na rozdováděnou dvojici vyvolal úsměv i na její tváři.

„Dokážeš kontaktovat Silasientu?“ zeptala se Hanky.

„Ano,“ přikývla dívka, „mám jí něco vyřídit?“

„Ráda bych si s ní promluvila ještě než dorazí ostatní draci. Mám kontakt na dvě lodi, se kterými by se mohla vrátit na ostrovy.“

„Dobře, hned ji zavolám.“

„Řekni jí, že čekám na dvoře,“ usmála se profesorka a odešla ven.

„Tak se už asi brzo rozloučíme,“ pohladila Plamínka, když vyřídila vzkaz. Dráček vycítil, jak zesmutněla a přitiskl se k její tváři.

Rafan to nekomentoval a raději se rychle oblékl a vyrazil ven, aby se mohla v klidu upravit i Hanka.

Profesorka Ferinová zatím na dvoře diskutovala s malou dračicí a podrobně probíraly možnosti přepravy na Ostrovy delfína. Když se k nim po chvíli připojila i Hanka s Plamínkem, nic proti tomu nenamítaly.

„No, první loď je o něco rychlejší, ale jak znám kapitána, nebude to žádná procházka růžovou zahradou. Není-li v náladě, je schopen vás zavřít na celou cestu v podpalubí. Já bych spíš doporučila až ten následující termín v červnu. Na Mantě je kapitánem kliďas a dá se s ním mluvit.“

„Dobrá, tak nám u něj předběžně zamluvte místa.“

„Jeho kormidelník mluví drakonsky, takže byste mohli mít s Plamínkem příjemnou cestu.“

„Děkuji vám, že se vedle všech těch starostí, které máte, staráte i o nás. Velice si toho vážím,“ nepatrně se uklonila malá dračice.

Pak Silasienta promluvila s Plamínkem a důrazně mu nařídila za všech okolností zůstat u své sivian. To už se na pozemcích útulku začali objevovat draci. Nejdřív přiletěl jeden černý drak a pak se branou dostavili dva zelení. Hned si začali povídat s profesorkou a se Silasientou. Sidi jim přinesla velkou srolovanou mapu, kterou si dali na zem a ukazovali si na ní prozkoumané oblasti a místa, kde ještě nikdo nebyl. Pak si rozvrhli plán na oba dny a řešili komunikační techniky, aby si mohli včas vyměnit potřebné informace.

Sidi se svým bříškem stále vesele poletovala kolem a zdálo se, že těhotenství jí svědčí. Nakonec nebyla porada příliš dlouhá a draci vyrazili do terénu. Ferinová zůstala v útulku a v jídelně celý den zakreslovala poznámky do mapy.

Hanka s Rafanem se pustili do práce jako jindy, aby Sidi pomohli nakrmit zdejší strávníky a vyčistit jejich příbytky. Ačkoliv byli zvědaví na to, co asi pátrací skupina zjistí, připadalo jim nevhodné vyzvídat. Kupodivu se ale celý den nic zvláštního nedělo.

Večer se zpátky vrátila jen Silasienta. Seděla s jejich profesorkou nad mapou skoro do tmy, ale ať Hanka natahovala uši, jak chtěla, nic zajímavého nezaslechla. Pak Silasienta kývla na Hanku a vyšla ven na dvůr.

„Ráda bys věděla, co se dělo,“ řekla pobaveně na její adresu, „ale bohužel tě musím zklamat, nic jsme nenašli. Prohledali jsme oblast na hranici rezervace. Bylo tam několik podzemních dutin, ale nikde ani stopa po nějakém osídlení. Zítra už se budeme pohybovat v oblasti magické rezervace. Tam už nesmíme bez doprovodu strážců. Bude to pomalejší a náročnější.“

„A co kdybyste je našli, co by bylo?“

„Ti dva zelení draci jsou zdatní kouzelníci a ten černý je zase bojovník, měli by takovou situaci bez potíží zvládnout.“

„To je dobře. Mohu se ještě na něco zeptat?“ využila Hanka sdílné nálady dračice.

„Ptej se.“

„Jak dokážete objevit podzemní dutiny? My na to ve škole máme speciální předmět, ale abych se přiznala, mně to moc nejde.“

„Nevím, jak bych ti to vysvětlila. Dokážu se svou myslí dívat trojrozměrně. Vnímám hustotu, chuť zeminy, dokážu rozlišit jednotlivé horniny, a pokud objevím dostatečně velkou dutinu, dokážu se do ní přenést. Líp to vysvětlit neumím, ale víš co? Já ti to ukážu,“ nabídla Silasienta.

„To by šlo?“ zeptala se opatrně Hanka.

„Předpokládám, že díky tvé dračí podstatě by to jít mělo. Aspoň to můžeme zkusit, jestli se ti ještě nechce spát.“

Plamínek vycítil vzrušení a přestal v dívčině náruči klimbat.

„A co mám udělat?“ zajímala se Hanka.

„Nejdřív půjdeme támhle kousek stranou, aby nás někdo náhodně nevyrušil,“ odvedla je dračice do tmy, „tady se posaď na zem a začátek je stejný, jako když se mnou v mysli komunikuješ. Pak už to nech na mně a důvěřuj mi. Vezmu s sebou i Plamínka, protože i on už se pomalu začíná učit podobným způsobem, jaký teď ukážu i tobě.“

Hanka poslechla a i s dráčkem se posadila. Zaměřit v mysli ohnivé krystaly malých dráčků nebyl žádný problém. Čekala, co bude dál. Ohnivý krystal Silasienty se začal měnit a najednou měl dračí siluetu. Dívka pozorovala, jak tato ohnivá postavička kreslí plamenný kruh kolem ní a jejího svěřence. Bylo to zvláštní, ale plamenů se nebála a zůstala klidná. V okamžiku, kdy byl kruh dokončen, měla pocit, že se ocitla v jiné úrovni kontaktu.

„Musíme začít pomalu,“ slyšela hlas dračice, „zatím jsem ti ponechala z tvých smyslů jen sluch. Doufám, že se nepolekáš, až ti umožním vidět mýma očima. Je to poněkud odlišné, než na co jsi zvyklá, tak počítej s určitou dezorientací.“

„Budu si představovat, že jsem si nasadila dračí brýle,“ připadalo dívce humorné, že má dračice strach o její klid.

„Tak si je nasaď,“ řekla Silasienta a Hance se před očima objevila krajina kolem útulku. Sice čekala určité překvapení, ale teď měla skoro pocit šoku. Dračí vidění nebylo závislé jen na očích, ale i na cítění okolí. Navíc bylo mobilní. Nedívala se jen z úhlu, kde stáli, ale mohla přesunovat úhly pohledu na různá místa a vytvořit v mysli obraz okolí, které odsud ani vidět nebylo. Dračice byla na svůj mobilní zrak zvyklá, ale Hanka měla opravdu pocit závratě a žaludek reagoval podobně jako při mořské nemoci. Chvilku jí trvalo, než své pocity zvládla a byla dračici vděčná, že je tak trpělivá. Musí být úžasné vidět svět z tolika úhlů najednou, když dokáže využít svých možností. Kdyby to teď nezažila na vlastní smysly, ani by si něco podobného nedokázala představit.

„Už si zvykáš?“ zeptala se opatrně dračice.

„Ano,“ odpověděla Hanka, „ale orientovat se v tom nedokážu.“

„Povedu tu ukázku pro tebe pomalu, abys z toho něco měla. Teď ti ještě vrátím čich a pak se spolu podíváme, co se nachází v podzemí pod útulkem. Ničeho se neboj, je to jen záležitost klidné mysli a soustředění.“

Hanka prostřednictvím dračích smyslů ucítila náhle vůně z kuchyně, vůni půdy, trávy, květin, pach zvířat v útulku a k tomu se přidalo vábení jarního větru, který lákal k výletům.

„A teď se začneme pomalu ponořovat pod zem. Zúžím své vnímání jen na malé místo kolem nás, aby tě nerušil příliš široký záběr informací. Dívej se očima i čichem.“

Hanka měla pocit, že je jakýmsi nehmotným duchem, který proniká hmotou zeminy. Nejdřív čichala půdu zeminy a kořínků trav, pak se protáhli štěrkovitou vrstvou a narazili na jíl. Dál byla skála. Dívka ucítila změnu a najednou vnímala vodu, která se vyskytla v dutině. Opět následovala skála.

„Zdejší skály mají železitou nebo vápenitou příchuť,“ řekla dračice, „teď se nelekni, rozšířím vnímání na větší okruh kolem nás.“

Opět tu bylo mobilní vidění, které z různých úhlů zkoumalo hmotu. Zrak prolétl několika dutinami, pískem a skalami, které se teď lišily v odstínech barvy. Zvolna stoupalo vnímání vzhůru, až se prodralo přes kořeny keřů a rostlin ven na vzduch. Tady Silasienta uvolnila Hanku ze své úrovně a opět byly v její mysli z obou draků jen ohnivé krystaly.

„To bylo úžasné,“ řekla Hanka okouzleně, „teď už je mi jasné, jak dokážete objevit, co je pod zemí. Škoda, že pro to nemám takové předpoklady, jako vy.“

„Nepodceňuj se, tvé kvality jsou vysoké.“

„Díky za útěchu,“ zasmála se Hanka.

„Nechceš se přestěhovat, sivian? Ostrovy jsou krásné místo.“

„Děkuji za nabídku,“ posmutněla Hanka, když si uvědomila, že se jejich cesty už brzy rozdělí, „ale musím dokončit školu a mám tu kamarády, které bych nerada ztratila.“

„Ano, já vím,“ přikývla Silasienta, „ale Plamínek trval na tom, abych se zeptala.“

„Dráček smutný, když nebýt svjan. Mám rád svjan,“ snažil se Plamínek vyslovit nahlas své myšlenky.

„Taky tě mám moc ráda,“ podrbala ho za krkem, „ale odjet s vámi nemohu, odpusť mi to.“

Plamínek se k ní přitiskl a Hanka byla ráda, že je tma a není jí vidět do obličeje.

„Ale můžeš se mnou dnes spát, jestli chceš,“ dodala, když potlačila zrádné dojetí.

Ke zklamání všech zúčastněných ani druhý den pátrací skupina nenašla nic zajímavého. Hanka si teď ale byla jistá, že je to tím, že v prohledávané oblasti skutečně nic není. Silasienta by určitě nepřehlédla prostory, které by mohly ukrývat nebezpečného zloděje dračích mláďat a vajec. Má opravdu mimořádné schopnosti, o kterých možná zdejší draci ani nemají správnou představu. Musela to být smůla, že pátrali v místech, kde nic nebylo.

Odpoledne se v útulku objevil Vron se Sváťou, který se tvářil jako kočka u hrnce smetany.

„Ahoj,“ vítal ho Rafan, „vypadá to, že máš pro nás nějakou novinku.“

„Jak jsi to poznal?“ zarazil se malý kamarád.

„Oči ti svítí jak sluníčko v louži. Tak povídej.“

„Můj otec vás dva zve na večeři.“

„Cože?“ vykulila oči Hanka.

„Prý na oslavu toho, že se tě podařilo uzdravit.“

„A já myslela, že je rád, že se mě konečně zbavil.“

„Asi měl špatné svědomí, že se ti to přihodilo zrovna, když jsi byla u nich na návštěvě,“ ušklíbl se Rafan rošťácky a podíval se, co na jeho tvrzení řekne Sváťa.

Ten pokrčil rameny: „To není vyloučené. Tak co? Půjdete k nám na večeři?“

„Jasně,“ přikývla vesele Hanka, „Aničku už jsem neviděla celou věčnost a docela se na ni těším.“

„Taky se jí po tobě stýskalo, když jsi odešla. Nechtěl jsem ti to říkat, abych ke tvému trápení nepřidával ještě další kapky, ale zvykla si na tebe.“

„Myslíš, že si mě ještě bude pamatovat?“

„Vsadím koláč od snídaně, že ano.“

„To je hodně vysoká sázka,“ smál se Rafan, „tu asi, Hanko, těžko něčím vyrovnáš.“

Ukázalo se, že Hančina obava, že už ji Anička nepozná, byla zbytečná. Sotva mrně zahlédlo návštěvu, okamžitě se začalo na Hanku sápat a chtělo chovat. Také Miranda dívku uvítala se srdečným úsměvem.

Během večeře se Anička opět zabydlela pod stolem a nadšeným výskáním uvítala tulíka, když se k ní připojil. Několikrát sice vyhlédla zpod ubrusu, jako by ještě někoho hledala, ale dospělí tomu nevěnovali pozornost. Dundar působil přívětivým milým dojmem, až se tomu Rafan divil.

„Nedal jsi tátovi uklidňující kapky?“ zeptal se šeptem Sváti.

„Jen počkej, to ještě není všechno,“ zašeptal jako odpověď kamarád.

Po večeři Miranda ještě každému nabídla pudink s ovocem a vzala si na klín Aničku, která o tohle jídlo také jevila zájem.

Dundar se rozhlédl po přítomných, a když se setkal s tázavými pohledy, lehce se usmál.

„Musím bohužel konstatovat, že poslední dobou se tady se Sváťou ve večerních hodinách nedá vydržet. Odmítá doma pomáhat, pořád leží v knihách, a pokud začne mluvit, tak pořád jen naříká, jak ty dvě nadcházející zkoušky nezvládne. Po zvážení situace jsem se rozhodl vás požádat, zda by ty dva zbývající týdny nemohl zůstat u vás v Santareně. Jeho pobyt pochopitelně uhradím.“

Rafan údivem povytáhl obočí a Hance málem zaskočila jahoda, kterou si právě vložila do pusy.

„Ale samozřejmě, nevidím v tom žádný problém,“ odpověděl zdvořile Rafan, „myslím, že to prospěje nám všem, když se budeme učit společně.“

„Výborně! Tak jsme domluveni,“ řekl Dundar jako by se nechumelilo. Sváťa se usmíval od ucha k uchu a Hanka šla Mirandě pomoci s uložením Aničky do postýlky. Musela uznat, že během dnešního večera se u Sváťovy rodiny cítila mnohem lépe než dříve.

Pak jim Vron otevřel bránu až na zahradu vedle jejich stromového domečku. Unaveně vyšplhali dovnitř. Hanka vybalila ze zavazadla věci a knihy.

„Tak jsem si říkala, co všechno si musím o víkendu přečíst. A zatím jsem na to ani nepodívala. Fakt nevím, proč jsem vlastně ty knihy vláčela s sebou.“

„To je taková nepřímá úměra,“ konstatoval Rafan, který na tom byl podobně jako ona, „naše svědomí bylo o to lehčí, oč těžší bylo kvůli knihám naše zavazadlo.“

„Kéž by to byla pravda,“ vzdychla Hanka.

„Učení dohoníš,“ utěšoval ji Rafan, „aspoň sis užila víkend s Plamínkem.“

„To je hrozný,“ začal Sváťa šmejdit v zásuvkách, „jak to, že tu máte jen jedny sušenky? Jak tu chvíli nejsem, hned tu vázne zásobování.“

Rafan s Hankou se na sebe významně usmáli. Se Sváťou tu rozhodně bude veseleji.

Ráno je vzbudil Vron, který Sváťovi přinesl ještě několik věcí, co si večer zapomněl.

„Pokud byste něco potřebovali,“ řekl Hance, „víš, jak mě zavolat. Teď musím ještě k Zachariášovi, protože můj pán nařídil, že mu musím za pobyt jeho syna zaplatit.“

„No, tak to máš, Vrone, problém,“ ušklíbl se vesele Rafan, „škoda, že musíme do školy, moc rád bych slyšel, co ti na to Zachariáš řekne.“

„Hm, to není těžké si představit,“ zamrkal kouzelný džin, „nejspíš na mě vezme sekeru a bude mě honit kolem baráku.“

„Aspoň že měl táta tolik rozumu, aby poslal tebe,“ zasmál se i Sváťa, „kdyby dorazil osobně, asi by ze mě byl zase sirotek.“

Celou cestu do školy měli legraci z představy, jak asi Vron dopadl, když musel splnit přání svého pána a jít trpaslíkovi zaplatit.

Hned během prvního vyučovacího dne si Hanka hořce vyčítala, že se do učebnic ani nepodívala. Diana Rena neměla daleko k tomu, aby jí při určování nerostů udělila Ičko, a u profesora Jasanova při magickém vyhledávání také příliš neuspěla. Vlastně ji pochválil jen profesor Smítko, když správně ošetřila povrchovou tržnou ránu. Od té doby, co u něj seděla v první lavici, měla klid i od kluků Pohromakových. Nebo je možná jen při tom náporu učiva před zkouškami přešly roupy.

To, že Sváťa zůstával v Santareně spolu s nimi jim všem rozhodně prospělo. Zase se vrátili k osvědčenému systému učení ve třech a dá říci, že neměli čas vůbec na nic jiného.

Jedno zpestření jim však škola přece jen nabídla. Z hodinek na ně jednoho dne vykoukla postavička s pozvánkou na mimořádnou exkurzi do prostoru pracoviště jednoho z Bdělých. Jak později zjistili, pozvánku obdrželi jen ti, kdo měli atestaci z procházení branou. Zájemci měli potvrdit svou účast a dostavit se po vyučování ke vchodu školy, odkud je jejich třídní profesor vezme na místo, kam by se asi jinak nikdy nepodívali. Každá třída měla jiný termín, aby tam nedorazil příliš velký dav najednou.

„Já nevím,“ váhala Hanka, „to odpoledne mi bude chybět...“

„Hele, co ses nenaučila doteď, to za jedno odpoledne nedoženeš,“ zaťukal si na čelo Sváťa, „A takováhle příležitost se nebude opakovat. To prostě musíme vidět!“

„Copak tě to vážně nezajímá, jak to vypadá u naší nejvyšší ochranky?“ nemohl pochopit Hančino uvažování ani Rafan.

„Ale jo. Zajímá. Ale přišlo to tak nějak v nevhodnou chvíli...“

„Víš co? Dělej si, co chceš!“ neměl její kamarád náladu se dohadovat.

Nakonec Hanka potvrdila svou účast ještě dříve než kluci.


Exkurzi jejich třídy vedl Jasanov. Celých deset minut do nich hučel pokyny, jak se tam mají chovat, koho mohou a koho nemohou oslovit, a čeho všeho se mají vyvarovat.

„Uvědomte si, že jakýkoliv váš prohřešek by mohl být příčinou toho, že už se tam nikdy žádný náš žák nepodívá. Tak se chovejte odpovědně,“ řekl nakonec a vydal pokyn k odchodu ze školy.

Před školou na ně čekala ochránkyně, která jim otevřela bránu. Jakmile prošli, ocitli se v proskleném komplexu místností. Protože bylo krásně, byly některé stěny odsunuté a dovnitř proudil mořem vonící vzduch. Jak si Hanka všimla, měly místnosti i žaluzie, kterými se dalo odstínit slunce nebo zabránit průhledu do místnosti. Ochránkyně je zavedla do velkého sálu, kde byly všude kolem dokola samé mapy a nejrůznější světelné signalizace.

Profesor Jasanov se přivítal se starším vysokým mužem, který tu podle všech známek šéfoval.

„Dovolte, abych vám představil prvního zástupce našeho Bdělého ctihodného Peruna, který tu dohlíží nad tím, aby nedošlo v magických oblastech k nerovnováze,“ řekl žákům Jasanov, „všichni, kteří tu pracují, jsou ochránci a když je potřeba, mohou zasáhnout v podstatě kdekoliv na kontinentu i v jeho okolí. V době nepřítomnosti Bdělého tu má nejvyšší pravomoci jeho zástupce a jak ho znám, neexistuje mnoho kouzelníků, na které by sám nestačil. Tak se chovejte podle pravidel, ať si vás nemusí podat.“

„To měl bejt humor?“ zašeptal s úšklebkem Rafan.

„Nyní se půjdeme podívat k mapám, kde vám ochránci vysvětlí, jakým způsobem kontrolují svěřenou oblast,“ řekl profesor a pokynul žákům, aby ho následovali. Perun jim ukázal místo, kde se jim bude věnovat jedna ochránkyně, a sám někam zmizel. Žena jim začala vysvětlovat, jakým způsobem fungují detektory na odhalení výkyvů magie. Mluvila trochu moc odborně, takže se Hanka raději začala nenápadně rozhlížet po okolí. Vedlo odtud několik chodeb lemovaných na obou stranách dveřmi, asi tu byly i ubytovací nebo odpočinkové prostory. Vtom si všimla, že jí pod nohama proklouzl Rafanův tulík a zamířil někam pryč.

Nenápadně se přesunula za roh do chodby, ve které zmizel, a zašeptala naléhavě: „Plavíku, vrať se, slyšíš mě? Hned se vrať!“

V mžiku měla vedle sebe i Rafana a Sváťu. Ale tulík její příkazy naprosto nebral na vědomí a jedněmi pootevřenými dveřmi proklouzl dovnitř a ztratil se jim z očí.

„To zas bude průšvih,“ zašeptal Sváťa a vyrazil za neposlušným tulíkem, sledován Hankou a Rafanem. Vklouzli do místnosti, ale odtud vedly ještě další dveře. Opatrně je pootevřeli.

„Plavíku, ty jeden lumpe, hned pojď ke mně,“ zasyčel rozzlobeně Rafan.

Vtom vzal někdo zevnitř za kliku a otevřel dveře dokořán.

„No ne, to jsou k nám hosti! Možná by se slušelo zaklepat...“

„Ale... Dobrý den, moc se omlouvám. Víte, my...“ koktal Rafan, když stanul tváří v tvář Demitovi, „Plavík nám utekl a zamířil...“

„Všiml jsem si. Pořád ještě je trochu nevychovaný, ale na druhou stranu chápu, že nemohl odolat, když už tu byl.“

„Moc se omlouváme, neměli jsme v úmyslu...“ přidala se v rozpa­cích k omluvám i Hanka, ale stařík jen mávl rukou, aby ji přerušil.

„Omluva se přijímá, už toho nechte. Využijeme toho, že jste tady a něco vám ukážu.“

„Ale profesor nás asi bude hledat a bude se zlobit,“ namítl Sváťa.

„Já mu to pak vysvětlím. Tak už pojďte!“

Demit je vedl pracovnou, zavalenou knihami a svitky, a otevřel dveře do malé útulné místnosti, která na první pohled vypadala jako ložnice. Vedle nedbale ustlané postele byl široký nízký košík, u kterého spatřili Demitku a Plavíka. Děti se zarazily a překvapeně zůstaly zírat.

„Já myslel, že ti adoptovaní se neto...“ zamrkal Sváťa.

„No vidíš,“ řekl spokojeně Demit, když viděl, jak mu tohle překvapení krásně vyšlo, „ti naši se, zdá se, to..., rozmnožili. Včera se Demitce narodila dvě mláďata. Jako otce si sice podle mého názoru vybrala příliš mladého a neukázněného jedince, ale co může jeden vědět o tom, co tulíci považují za důležité.“

„No to je fantastické,“ zmohl se konečně na slovo i Rafan a posadil se na bobek ke košíku, aby si prohlédl maličké. Demitka po něm ale prskla a nedovolila mu ani nahlédnout.

„Nezlob se na ni, je teď trošku přecitlivělá,“ omlouval ji stařík.

Rafan ucouvl: „Já se přece nezlobím, nemám v úmyslu ji rušit.“

Plavík mu zatím vyšplhal na rameno a nadšeně švitořil.

„Jasně, že máš krásné děti,“ odpověděl mu Rafan, „všichni k nim tobě i Demitce moc gratulujeme. Opravdu jsme to nečekali.“

„Díky,“ odpověděl nahlas Plavík, „já taky nečekal tohle. Moc krásné, velice krásné.“

I ostražitá Demitka se v koši spokojeně rozhlédla po všech, kteří její děti tak nadšeně chválili.

„Asi bychom měli jít,“ usmál se stařík, „myslím, že už vás hledají.“

„No, asi nám to pěkně spočítají,“ konstatoval Sváťa, „ale o tohle bych nechtěl přijít, ani kdybych pak měl zůstat po škole sto let.“

Tiše za sebou zavřeli dveře a Demit je vedl zpět do velké místnosti. Jasanov se právě omlouval a něco vysvětloval Perunovi, který se mračil. Vtom se Perun ohlédl a uviděl staříka. Všiml si i dětí, které kráčely za ním, a zatvářil se nejistě. Pak se ale otočil k žákům a řekl nahlas: „Naši milí malí hosté, nyní máte zcela jedinečnou příležitost osobně se seznámit se ctihodným Demitem, který tu v současné době zastává funkci Bdělého.“

„Rád vás poznávám,“ řekl Demit poté, co žákům odpověděl na pozdrav, „A přivádím vám vaše zbloudilé spolužáky a jednoho zvědavého neposlušného tulíka, který za tenhle drobný zmatek může. Jinak doufám, že se vám u nás líbilo.“

Podrbal dobromyslně Plavíka, který se krčil na Rafanově rameni, dobře si vědom toho, že byl právě pokárán za nespolečenské chování.

„A nezlobte se prosím na ně,“ položil ruku na profesorovo rameno, „vlastně jsem je trochu zdržel i já sám. A těm, co přijdou na exkurzi zítra, vyřiďte mé pozdravy. Rádi je tu uvidíme.“

Jasanov si oddechl a bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce, když sám Bdělý potvrdil, že mohou navzdory dnešním zmatkům přivést žáky i zítra. Stejně si to vypijeme, pomyslela si Hanka, když pozorovala špatně skrývanou profesorovu nervozitu.

A měla pravdu. Sotva dorazili zpět před školu a rozloučili se s ochránkyní, byli ostatní žáci propuštěni k odchodu domů, ale je si Jasanov zavolal k sobě.

„Vy tři zřejmě ani neposloucháte, co vám říkám, jinak byste se nemohli chovat tak ostudně, jako dnes. Máte před zkouškami, proto budu mírný. Uděluji každému z vás od zítřka trest úklidových prací, vždy odpoledne dvě hodiny během následujících tří dnů. Jasné?“

„Jasné, pane profesore,“ odpověděli sklíčeně, ale byli si vědomi, že to mohlo dopadnout i hůř.

Loudali se zvolna k domovu se směsicí pocitů kolísající od zoufalství z představy zkoušek až po nadšení, že právě jejich tulík a Demitka mají rodinu. Navíc se ukázalo, že jejich přítelem je sám Bdělý. Kdo by to do toho staříka řekl...

Následující dny se svorně rozčilovali nad tím, jak jim školní trest ubírá čas na učení. Domů chodili unavení a několikrát se jim stalo i to, že nad knihou usnuli. Hanku sice lákalo strávit ještě jeden víkend ve společnosti Plamínka, ale nakonec zvítězila obava z toho, že neudělá zkoušky. Vyhledávání podzemních zdrojů jí stále ještě dělalo velké potíže. Nerosty ji nebavily a měla problémy s jejich určováním i hledáním. Dokonce ani lekce od malé dračice nezlepšila její výsledky. Kluci zase zápolili s předmětem zachování rovnováhy. Rozčilovali se, že po nich chtějí téměř hodinářskou přesnost, což není v lidských silách. Hanka měla pocit, že nikdy v životě nebyla nervóznější.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:16

Komentáře: