Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jsem průvodce!

Hanka se zadívala na dvojčata a byla zmatená. Oba chlapci se tvářili zadumaně a skoro smutně. Vzpomněla si na své nadšení i na to, co vyprávěli o zasvěcení Sváťa a Rafan, a bylo jí divné, že kluci neprojevují radost. Vzala je za ruce, aby se podívala na jejich prsteny. Vypadaly nezvykle. Samův byl celý průhledný, jako by na prstě nic neměl. Tomův byl jakoby složený ze čtyř kousků: oranžového, zeleného, modrého a průhledného.

Pak se Hanka podívala na minci, kterou měla v dlani. Hledala nápisy, určující, do které školy se může uchazeč přihlásit, ale nic nenašla. Mince byla prázdná. Rafan si všiml jejího výrazu a naklonil se, aby také viděl, co ji zarazilo. Vzal Samovu minci a i se Sváťou si ji prohlédl.

„Co to asi má znamenat?“ podal Sváťa peníz panu Mojeranovi.

Děda držel na dlani Tomovu minci, a pokud dobře viděli, tak ta fungovala správně a objevovaly se na ní nápisy měst s magickými školami. Samův peníz byl bez nápisů.

„To je divné,“ vrtěl hlavou pan Mojerana, „nikdy jsem neslyšel, že by se tu někomu stalo něco podobného. Měli bychom se zeptat pořadatelů, co to znamená.“

„Asi ještě nemáte chuť vyprávět, co jste viděli?“ zeptala se opatrně dvojčat Hanka. Oba chlapci zavrtěli hlavami. Podívali se na sebe a chytili se za ruce. Pan Mojerana zatím zastavil jednoho z pořadatelů a ukázal mu minci.

„Ano, máte pravdu, je to neobvyklé,“ přikývl muž, „znamená to, že váš chlapec má sedmý smysl a může se vzdělávat. Zdá se ale, že ještě nebyla splněna nějaká podmínka pro určení, kde má vyhledat svou školu. Dobře svou zasvěcovací minci uschovejte, protože časem, až se ukáže, kam patří, by se měl nápis objevit.“

„A co myslíte? Ukáže se nápis ještě v průběhu prázdnin, nebo bude muset počkat na příští rok?“

„Určitě se to vyřeší do konce prázdnin, jinak by ho labyrint odmítl.“

„Díky,“ uklidnil se pan Mojerana a rozloučil se s pořadatelem.

„Bez tebe do žádné školy nepůjdu,“ ujišťoval Tom zaraženého Sama a ten se konečně aspoň pousmál.

„Měli bychom si na zpáteční cestu nakoupit nějaké zásoby,“ připomínal Sváťa při pohledu na tržiště.

Kluci si schovali své mince do zapínacích kapes u košile a bez obvyklého dovádění se připojili k dědovi.

„To by mě zajímalo, co tam zažili,“ mumlal Sváťa potichu, aby ho slyšela jen Hanka, „takhle zaražené jsem je snad ještě neviděl.“

Zvolna došli na tržiště a začali se dohadovat, co nakoupí. Po chvíli se jejich zavazadla začala plnit suchary, sušeným masem, konzervovanou zeleninou, oříšky, jablky, sušeným ovocem a nakonec i sladkými oplatkami a čokoládou.

Už byli skoro u přístavu, když Sam zatahal dědu za rukáv a upozornil ho na to, že Tom se jim někam ztratil. Okamžitě se všichni začali bedlivě rozhlížet. Zvolna se vraceli po svých stopách a zkoumali dav návštěvníků, jestli v něm Toma nezahlédnou. Pomalu došli až na konec tržiště, ale po Tomovi ani stopy.

„Támhle je,“ zavolal na ně Sam a ukazoval ke skalnatému pobřeží. Na nic nečekal a rozběhl se za bratrem. Opatrně ho následovali a dávali si pozor, aby v tom členitém kamenitém terénu nepřišli k úrazu. Když dorazili na místo, všimli si, že Tom stojí po kolena ve vodě a s někým si povídá. Sam stál na kameni poblíž a díval se na vodu před ním. Shodili boty a zavazadla a vstoupili do vody za nimi.

„Opatrně,“ otočil se na ně s napomenutím Tom, „nebo ji polekáte. Je už chudinka vystrašená až dost.“

„To je přece malá siréna,“ překvapeně konstatoval Sváťa, „kde se tu vzala?“

„Prý podlezla magickou bariéru, aby se podívala na zakázaný ostrov, a teď už nedokáže najít cestu zpět. Prosí o pomoc,“ řekl Tom.

„Ale my o magické bariéře nic nevíme,“ namítla Hanka, „jak jí máme pomoct?“

Všichni se s očekáváním podívali na pana Mojeranu.

„Počkejte tady, skočím se zeptat, co se dá dělat,“ řekl dětem a vyrazil zpět k cestě.

Rafan a dvojčata si začali povídat se sirénou. Hanka je pozorovala ze břehu, kam se spolu se Sváťou posadila, a pomyslela si, že by se taky měla naučit sirénsky. Bez tlumočníka neměla šanci rozumět tomu, co si povídali.

Po chvíli se vrátil zamračený Mojerana. Posadil se k Hance a počkal, až se všichni shromáždí kolem.

„Mám pro vás špatnou zprávu. Nemůžeme a ani nesmíme té maličké pomoci. Pořadatelé to zakázali. Ona porušila nejpřísnější zákaz, takže tu musí zůstat až do konce svého života sama, aby byla výstrahou pro případné další zvědavce. Ostatní sirény o ní vědí a souhlasí s tímto rozhodnutím. Nemůžeme ho o své vůli změnit.“

Tom šokovaně pohlédl na dědu.

„No, moc na mě nekoukej,“ zavrtěl hlavou Mojerana, „prostě to nejde.“

„Musí to jít!“ našel konečně Tom i hlas.

„Dědo, musí být nějaká možnost,“ začal se přimlouvat Sam.

„Tak ji schováme a převezeme na lodi,“ navrhla Hanka.

„Nemůžeme jen tak svévolně porušovat zdejší pravidla,“ trval na svém děda.

„Ale já jsem v labyrintu dostal za úkol ji zachránit,“ postavil se Tom, aby dodal váhu svým slovům, „já jsem totiž průvodce! A ona je první zbloudilá, kterou mám doprovodit domů! Je to prý důležité.“

Pan Mojerana si ho vážně změřil pohledem. Všichni mlčeli a zvědavě pozorovali malého kamaráda, který poprvé promluvil o něčem, co zažil při zasvěcení.

„Posaď se,“ řekl děda a mnul si prstem bradu. Tom poslechl, ale stále vzdorovitě hleděl dědovi do tváře. Hanka se zavrtěla, ale neodvážila se teď zasahovat do jejich sporu.

„Jsi si jistý tím, že máš doprovodit právě ji?“

„Jsem si jistý. Slyšel jsem její volání o pomoc. Nemohu jí odmítnout doprovod. Je to můj první úkol,“ opakoval důrazně Tom.

„V tom případě opravdu budeme muset něco vymyslet,“ vzdychl děda a Tom se k němu důvěřivě přitulil.

„Přemluvíme kapitána, aby ji vzal na palubu,“ navrhla znovu Hanka.

„Nebo ji tam propašujeme tajně,“ vylepšoval nápad Sváťa.

„To by ale musel jet oklikou,“ řekl Tom, „její domov je támhle.“

„Jak to víš?“ zeptal se Mojerana.

„Jsem přece průvodce. Vím to,“ usmál se na něj Tom.

„Víš i jak je to daleko?“

Chlapec nejistě zavrtěl hlavou.

„To nevadí,“ usmál se na něj děda a bylo vidět, jak usilovně přemýšlí. Když si všiml, jak na něm ostatní visí očima, rozhodl se přemýšlet nahlas. Byl zvyklý pracovat s mladými lidmi a nepodceňoval jejich schopnosti. Budou-li o situaci diskutovat společně, možná se objeví nějaký přijatelný nápad.

„Problém je v tom, že bychom měli z přístavu odjet jako všichni ostatní, abychom nevzbudili podezření. Obávám se ale, že kapitán vzhledem k tomu, že má na palubě i další cestující, kteří budou pospíchat domů, žádnou okliku nepřipustí. Museli bychom do Dubovníku a zase zpět, abychom té malé pomohli.“

„A co ta magická bariéra, která ji tu drží?“ zeptal se Rafan.

„Říká, že sem podplavala skalním tunelem, který se vzápětí sesul a žádnou jinou cestu zpět nenašla. Jakmile se přiblíží k místu bariéry, ztrácí sílu,“ vysvětloval Tom.

„Já vím, slyšel jsem, co povídala. Jenom by mě zajímalo, zda ta bariéra funguje jen na ni, nebo zda bude ohrožovat i nás,“ podíval se Rafan na Mojeranu.

„Na ty, co připlouvají v lodích určitě nefunguje,“ řekla Hanka, „jinak by nejspíš na ostrov nepustila ani Vrona, když nás doprovázel.“

„No jo, to máš vlastně pravdu,“ ťukl se do čela Rafan, „jenže siréna potřebuje vodu. Pochybuji, že bychom tady pro ni sehnali bublinu, aby mohla plout s námi lodí.“

„Tak jí půjčíme kýbl, aby do něj mohla strčit hlavu,“ navrhl Sam.

„Ale fuj! To je nedůstojné,“ zamračila se na něj Hanka.

„Kdyby bylo nejhůř, určitě by souhlasila i s tímhle,“ namítl Tom, „víš, ona je naprosto zoufalá.“

„Nebo by mohla plavat za lodí a u bariéry si nastoupit k nám,“ řekl Sváťa.

„Ne,“ zarazil ho pan Mojerana, „uvědomte si, že se chystáme porušit zákon, nebo přinejmenším mezidruhovou dohodu. Riskujeme obvinění a soud. Vy, jako mladiství byste asi vyvázli s podmínkou, proto jsem ochoten do toho s vámi jít. Ale lepší by bylo, kdyby se o tom nikdo nedozvěděl. Na lodi je příliš mnoho zvědavců a to se mi nelíbí. Kapitánovi bych možná věřil, ale jeho posádce a cestujícím už ani náhodou. Měli bychom zkusit vymyslet něco jiného.“

„To znamená,“ zauvažoval Rafan nahlas, „že potřebujeme odjet na lodi jako ostatní, pak se tajně vrátit a mít k dispozici nějaké plavidlo, abychom měli šanci uspět.“

„Jo, to je přesně ono,“ zamrkal pan Mojerana a začal si zase mnout bradu, „možná že by byl způsob...“

Všichni čekali, co poví. Chvíli trvalo, než znovu promluvil.

„Kapitán má na Sépii solidně stavěný a dostatečně velký záchranný člun. Kdybychom se nechali odvézt od ostrova tak daleko, aby už se kapitánovi nechtělo vracet, možná bychom si ho mohli proti nějaké kauci půjčit.“

„Co je to kauce?“ zeptal se Sam.

„Peníze, zlato, drahé kameny, prostě něco, co by kapitánovi vynahradilo, kdybychom mu ten člun nevrátili.“

„A co řeknem kapitánovi, aby nám ho půjčil?“ zajímalo Hanku.

„No, na to budu potřebovat jednoho z mých vnuků, aby sehrál představení na téma: ztratil jsem zasvěcovací minci, musela mi vypadnout na ostrově,“ podíval se děda po Samovi a Tomovi.

„No jasně,“ rozzářil se Sam, „to bude hračka!“

„A pak?“ zeptal se Rafan.

„Pak musíme nějak tiše najít naši malou sirénu a dostat ji přes bariéru. Až ji tady Tom doprovodí domů, můžeme se pokusit o návrat na plavební trasu lodí a některou si stopnout, aby nás i se člunem dovezla do Dubovníku.“

„To zní dobře, to by se mohlo podařit,“ usmál se Sváťa.

„No, je tu ještě pár úskalí,“ pokýval hlavou Mojerana, „musíme správně načasovat naše představení, musíme vymyslet, jak se spojit se sirénou, až budeme ve člunu, no a potom na nás čeká bariéra. Dál to bude záviset na počasí a troše štěstí.“

Hanka si všimla, že se Rafan o něčem dohaduje se svým tulíkem.

„Ne já nic říkat nebudu,“ ohradil se nakonec nahlas, „je to, Plavíku, tvůj nápad, tak to ostatním řekni sám, ať si nemyslí, že jsem tě k něčemu přinutil.“

Rafan postavil tulíka před sebe a ostatní na něj zvědavě upřeli zrak.

„Plavík zůstane u sirény,“ řekl tulík nahlas, „počká a pak vy rychle najít, nebo siréna a tulík najít vás.“

„Opravdu pak tulíka najdeš?“ ujišťovala se Hanka.

„Mezi námi je něco jako lanko,“ vysvětlil Rafan, „najdeme se bez problémů a nemusíme na to použít ani magii ani nic jiného.“

„To je dobře,“ přikývl Mojerana, „použití magie poblíž ostrova by nebylo žádoucí.“

„A neutopíš se?“ oslovil Plavíka Sam.

„Já dýchat jako ryba, voda žádný problém,“ prohlásil sebevědomě tulík.

„Má naše siréna nějaké jméno?“ zeptala se Hanka.

„Jmenuje se Omaula,“ řekl Tom, „půjdu jí vysvětlit, k čemu se chystáme.“

Tulík vyšplhal Rafanovi na rameno, přitulil se na okamžik k němu, a hned potom se rozběhl za Tomem. Rafan vzdychl a smutně se díval za nimi.

„Než se vrátíme na loď, měli bychom se najíst,“ řekl Mojerana a vylovil z batohu placky, sýr a přidal čerstvě nakoupená rajčata. Rozložil vše na ubrousek mezi nimi, nakrájel sýr a pobídl děti, aby se obsloužily.

„Omaula má z Plavíka velikou radost a už se zdá mnohem klidnější,“ řekl Tom, když se vrátil.

Hned po jídle vyrazili k lodi. Byli tak zaujati vlastními problémy, že pan Mojerana zapomněl kapitánovi říct o objevu, který děti udělaly ve skladu zásob.

Poté, co se vrátili poslední cestující, dal kapitán rozkaz k odplutí. Musel dávat pozor na ostatní lodě, protože nebyli sami, kdo ostrov opouštěl. Dál na moři se ale plavidla rozptýlila a už to bylo kolem nich klidnější.

Děti si sbalily své věci do zavazadel, aby byly připravené, ale pan Mojerana nespěchal. Rozhodl se začít až druhý den před večeří. Všichni mu nabídli k dispozici všechny peníze a drahé kameny, které měli s sebou. Snad to bude stačit.

Hanka byla nervózní, ale Sam předvedl bravurní výkon. Celý ubrečený přiběhl za dědou do jídelny a předvedl téměř hysterickou scénu. Hanka se Sváťou to ještě vylepšili tím, že šli prohledat kajutu, jestli to není planý povyk. Ostatní pasažéři je sledovali se soucitným pohledem a Hance dalo hodně práce, aby potlačila vítězný výraz a vypadala zkroušeně. Uvědomovala si, že na Sama zkrátka nemá. Jeho herecké schopnosti naprosto přesvědčily ostatní, že jeho dědovi nezbyde nic jiného, než se s ním opravdu vrátit na Ostrov volby.

Pak se Mojerana vypravil za kapitánem a dlouho do večera se s ním domlouval. Jeho diplomatické schopnosti nakonec slavily úspěch.

Celá akce se uskutečnila za svítání. Kapitán jim nechal spustit člun, kam si vzali zavazadla, zásoby vody a vše potřebné, na co si vzpomněli. Tom dokonce přivlekl kbelík s jablky. Rafan se Sváťou se chopili vesel a za chvíli už pozorovali, jak se během rozbřesku Sépie zmenšuje a odplouvá směrem k Dubovníku bez nich.

„Jak poznáme, kde je magická bariéra?“ zajímal se Sam.

„Omaula to pozná,“ odpověděl mu Rafan, „počká na nás s Plavíkem tam, kde je to ještě pro ni bezpečné.“

„Za jak dlouho tam budeme?“ zeptal se Tom.

„Když budete usilovně veslovat, tak dřív,“ zasmál se Rafan a šplouchl veslem tak, aby dvojčata pokropil mořskou vodou. Kluci prskali, ale protože ze svých míst do vody nedosáhli, aby kamarádovi oplatili stejnou mincí, zůstalo jen u slovního vyhrožování. Hanka se zasmála a uvědomila si, jak Rafan mistrně drobnou akcí uvolnil všeobecné napětí.

Střídali se u vesel a Rafan jim hlídal směr. Jak začalo slunce hřát, docházelo ke střídání častěji a nakonec museli vytáhnou klobouky a čepice, aby jim sluneční paprsky nespálily obličej. Po půl dni už všichni cítili otlačené dlaně a namožené svaly. Naštěstí aspoň vítr byl na jejich straně a nefoukal proti nim. Na chvíli zastavili, najedli se a neochotně znovu usedli k veslům.

„Už jsme celkem blízko,“ utěšoval je Rafan, který u vesel zůstával nejdéle. Hanka se pokusila použít magický zrak, ale nikde nezahlédla ani stopu po nějaké magické bariéře. Přitom už museli být někde blízko ní.

„A jsme tady,“ řekl Rafan. A opravdu! Z vody se vynořila hlava sirény a na ní seděl tulík. Nadšeně švitořil a pak se po provaze, který mu Rafan hodil, vyškrábal do lodi a nadšeně se vítal se svým lidským přítelem.

„Prý se máme zkusit vykoupat,“ tlumočil ostatním Rafan, „Plavík povídá, že je tu skvělá voda.“

„Já bych šel,“ začal se svlékat do trenek Sam.

„Klidně běžte všichni,“ usmál se Mojerana a připevnil jim k okraji lodi žebříček, aby jim usnadnil přístup k vodě. Za chvíli už se všechny děti cákaly kolem. Jen Sváťa se držel poblíž žebříčku, protože plavání stále ještě neovládal. Namočení však bylo v horkém dni velice příjemné. Hanka se potápěla a litovala, že neumí sirénsky, aby si popovídala s jejich novou společnicí, která se s ladností sirénám vrozenou vznášela poblíž nich. Teprve pod vodou Hančin magický zrak konečně slavil úspěch. Kousek od nich uviděla vodu svázanou do podivné struktury. Tohle byl určitě začátek magické bariéry. Plavala se podívat blíž. Náhle cítila zvláštní brnění a měla pocit, že ta upravená voda se k ní stahuje a začíná z ní vysávat energii podobně jako upíří cuc. Rychle se otočila a plavala zpět. Pak ji napadlo, jestli by tu strukturu nemohla narušit. Vyplavala se nejdřív nadechnout nad hladinu a pak se o to pokusila. Nakonec zjistila, že je to plýtvání energií. Sice strukturu narušila, ale okolní voda ji zase poměrně rychle začala obnovovat. Asi tu bylo nějaké silové pole, které vodu ovlivňovalo.

„Už toho nechte,“ zavolal na ně z lodi pan Mojerana, „a vylezte ven, ať se mi tam nerozmočíte.“

Pomalu se nasoukali zpět do lodi. Oblékli se do suchého a usadili se na sedačky.

Pan Mojerana jim každému hodil jablko a ostatní vysypal z kýble do batohu.

„Teď se musíme pokusit o přesun sirény za bariéru. Nejsem tak magicky zdatný, abych odhalil případné pasti a problémy předem, takže se všichni musíme připravit na to, že se mohou vyskytnout potíže. Není ani vyloučeno, že se budeme muset kvůli něčemu vrátit. Teď o tom můžeme diskutovat, ale pak v akci, když zavelím k návratu, tak všichni bez odmluvy poslechnete. Je to jasné?“

„No jo, ale co když budeme mít jiný názor?“ zeptal se Sam.

„Právě proto o tom s vámi mluvím teď. I kdybyste si mysleli pravý opak, tak v té chvíli bez zaváhání poslechnete! Vezměte to jako bojovou akci. Nejvyšší velitel musí být vždy jen jeden, aby nedošlo ke zmatku. Dnes to budu já a ty poslechneš, když něco nařídím. Rozumíš mi?“

„Ano, dědo. Poslechnu tě.“

„Dobrá. Ještě nějaké otázky?“

„Jak to provedeme?“ zeptal se Rafan.

„Zkusil bych to takhle: tu malou vytáhneme do lodi a vzhledem k tomu, že nemáme nic lepšího, naplníme jí kbelík vodou. Ty a já si sedneme k veslům, Sváťa bude dohlížet na její životní funkce, Hanka se Samem ohlídají, aby byla siréna v klidu a nevylila vodu, kdyby došlo na potíže, a Tom nám bude ukazovat směr a dávat pozor na okolí lodi.“

„A kdyby se něco zvrtlo?“

„Budete mi hlásit vše, co by se vám zdálo divné. Já pak rozhodnu, co dál.“

„Měli bychom začít, za chvíli je tu večer,“ ohlédla se Hanka po slunci, které se sunulo k západu.

„Také si myslím,“ přikývl Mojerana a poslal Toma, aby pozval sirénu k žebříčku, kudy ji pak dostanou nahoru. Bylo to snadné. Rafan s Mojeranou ji vytáhli nahoru raz dva. Hanka se Sváťou zatím nabrala do vědra vodu. Mořská dívka vypadala vyděšeně.

„K veslům a jedeme!“ zavelel Mojerana a loď se pohnula. Siréna zabořila hlavu do kýble a Sváťa cítil, jak se chvěje strachy a napětím. Hanka sledovala vodu ve vědru a vedle sebe měla další nádobu s mořskou vodou, kdyby bylo potřeba doplňovat vědro. Přes vodní dívku hodila vlhkou pokrývku, aby jí neublížil horký vzduch. Sice už nebylo tak intenzívní vedro jako v poledne, ale ona na něj nebyla zvyklá vůbec. Jak se dívala do rezervní nádoby, skoro automaticky se mrkla i magickým zrakem a všimla si, že voda se začíná spojovat do známé struktury. S obavou pohlédla na sirénu a na Sváťu.

„Pospěšte si s tím veslováním, nějak rychle slábne,“ řekl Sváťa a snažil se siréně předat trochu energie.

„Dávej na ni pozor,“ prosil ho tiše Tom.

Hanka s obavou sledovala strukturu vody. Už polovina tekutiny se zformovala.

„Myslím, že bariéra působí i na tekutinu v lodi,“ řekla nahlas.

„Je jí čím dál hůř. Nezvládne to,“ zavolal na pana Mojeranu zoufale Sváťa, „neudržím ji naživu.“

„Obracíme zpátky!“ nařídil Mojerana a otočil s Rafanem loď.

„Pospěšte si,“ zašeptal Sváťa a Hanka si všimla, jak má zpocené čelo. Struktura vody se pomalu začala uvolňovat, a když Hanka uviděla, jak poslední částečky vody získaly svou původní podobu, otočila se k Mojeranovi.

„Už jsme mimo dosah bariéry.“

Muž přikývl, ale ještě kousek s Rafanem veslovali, než zastavili. Pak vzal Rafan oslabenou sirénu do náruče a snesl ji do vody, kde ji přidržoval, než se trochu vzpamatovala.

„Neboj se, něco vymyslíme. Příště už se to určitě podaří,“ utěšoval ji.

„Příště už se nevracejte. Raději při tom pokusu umřu, než abych tu celý život zůstala sama,“ odpověděla nešťastně.

Rafan se poté, co se uklidnila, zamračeně vrátil nahoru na loď.

„Tohle přece nemohou dítěti udělat. Copak sirény nemají žádné city?“ rozčiloval se polohlasně.

„Omlouvám se,“ řekl Sváťa, „ale asi nejsem dost silný, abych ji před působením bariéry ochránil.“

„To není tvoje chyba,“ vzal ho za loket Mojerana a otočil si ho k sobě, „uvědom si, že tahle bariéra musí být velice silná, možná by na ni nestačil ani sám Bdělý. Neobviňuj se a raději přemýšlej. Určitě existuje nějaká možnost, jak ji překonat, jen musíme přijít na ten správný způsob.“

„Třeba je ta bariéra někde užší,“ pokrčila rameny Hanka.

„No jo, ale najít takové místo by stálo spoustu času,“ zavrtěl se nespokojeně Rafan, „co kdybys poprosila o radu R’íhana?“

„Můj nový otec je bezvýhradně čestný, tohle se mu nejspíš nebude líbit. Řeknu mu o tom raději až po akci.“

„A co zkusit kolem Omauly vybudovat nějaký štít, aby ji ta bariéra nepoznala?“ navrhl Sváťa.

„Musí dýchat ve vodě. Stačilo by vybudovat štít kolem vědra,“ zamyslela se Hanka.

„Teď už se o nic pokoušet nebudeme,“ utnul nakonec diskusi Mojerana, „musíte trochu nabrat síly a ta malá taky. Vyspíme se a ráno to probereme. Vysvětlete to Omaule, vezměte si něco k snědku a pokuste se usnout. První hlídku bude mít Hanka a až se bude cítit unavená, tak mě vzbudí. Já pak předám štafetu Rafovi.“

Spustili malou kotvu, aby je proud neodnesl nežádoucím směrem. Moře loďkou lehce pohupovalo, ale všichni byli tak rozrušení, že se jim usínalo špatně. Zato když zabrali, usnuli velice tvrdě. Hanka se dívala na hvězdy a stále ještě v duchu probírala možnosti, jak si poradit s podivně reagující vodou. Aby nechtěně neusnula, posadila se na veslařskou lavici a za záda si dala vědro s vodou. Kromě jiného si vzpomněla i na Rafanovo neblahé vidění a i když byla noc, přesto se posadila tak, aby na spícího Sama dobře viděla. Každodenní večerní kontakt s R’íhanem byl tentokrát krátký. Jen k němu vyslala myšlenku, že je v pořádku a je velice unavená. Vycítil, že si dívka nepřeje kontakt a jen jí zdvořile popřál dobrou noc. Zvažovala i spojení s Plamem, ale pochybovala, že by jim dokázal poradit. Akorát by zburcoval všechny okolo, aby jim někdo přišel na pomoc, a byl by z toho malér. Myslela i na malou zvědavou sirénu, která za svůj přestupek musí tak tvrdě a neodvolatelně pykat a žít tady odříznutá od blízkých i od přátel bez naděje na návrat. Pomalu ale jistě se jí začaly klížit oči. Když při druhém usnutí spadla na vědro, šla probudit pana Mojeranu. Pak se zahrabala do pokrývky vedle Sváti a usnula téměř okamžitě.

Probudil ji náraz do něčeho tvrdého a Rafanovo hulákání.

„Vstávejte! Okamžitě vstávejte a něčeho se držte!“

„Co se děje?“

„Dědó...“

„Uhni někam.“

„Pozor na vesla!“

„Něco nás vleče!“

Nad obzorem právě vycházelo slunce a barvilo vlnky růžovým světlem. Jenže nikdo neměl čas tu krásu obdivovat. Loď se kymácela po hladině chvilku sem, chvilku tam, jako by je vlekla neznámá síla. Tom se vyklonil přes okraj lodě a snažil se na hladině zahlédnout nějakou známku toho, že je nablízku malá siréna. Loď sebou trhla a zase prudce změnila směr. Tom přepadl přes okraj jako zralá švestka.

„Tomééé,“ zaječel Sam a bez rozmýšlení skočil za ním.

Okamžitě ho následoval i děda.

„Hlídej loď,“ nařídil Rafan velitelským tónem Sváťovi.

„A ty navaž všechna lana a pusť je do vody, kdyby se někdo potřeboval chytit,“ obrátil se k Hance a také se vrhl do vody.

Hanka se okamžitě pustila se Sváťou do navazování rezervních lan. Neznámá síla je stále vlekla po hladině, ale zdálo se, že teď už směr nemění tak často.

Po chvíli ukázal Sváťa za loď a tam uviděli, jak se jednoho lana drží pan Mojerana a v náruči svírá Toma. Pomohli mu se přitáhnout blíž a vytáhli Toma do lodi. Jeho děda jen kývl a znovu se ponořil. Rafana nikde neviděli, ale to je vzhledem k jeho schopnosti dýchat pod vodou až tolik netrápilo. Největší strach měla Hanka o Sama.

„Zkusím se taky podívat dolů,“ nevydržela to nakonec a sešplhala po žebříčku. Chytila se jednoho lana a odrazila se pod hladinu, aby se podívala, co je to za sílu, která je vleče. Uviděla stín obrovského rejnoka, který měl kolem zadní části těla zadrhnutou smyčku jejich kotevního lana. Do smyčky byla nějakým záhadným způsobem zamotaná i jejich malá siréna. Hanka se musela vynořit kvůli nadechnutí a při tom přemýšlela, jakým způsobem by mohla nejlépe pomoci. Možná by stačilo přeříznout lano a uvolnit loď. Ale musela by to udělat nějak šikovně, aby ten rejnok neodvlekl malou sirénu. Vyšplhala na schůdky a požádala Sváťu o nůž. Pak se znovu vrátila pod hladinu. Bylo to těžší, než čekala. Lano bylo houževnaté a mnohokrát se musela vracet na hladinu, aby se nadechla. Siréna už moc živě nevypadala. Rejnok ale taky zvolna ztrácel sílu. Nakonec lano povolilo, rozmotalo se a z úvazu vyklouzl nejen rejnok, ale i siréna a dětské tělo, které bylo až do této chvíle ukryté pod tělem rejnoka. Hanka už se téměř dusila a musela se plavat nadechnout. Snažila se psychicky kontaktovat Rafana a přivolat ho sem. Nebyla si jistá, jestli se jí to daří, když je tak rozrušená a fyzicky zaměstnaná. Chytila se žebříčku, nadechla se a nůž hodila do lodi. Pak se ponořila a zoufale začala hledat dětské tělíčko. Místo něj zahlédla Rafana. Jak se na něj zadívala, spatřila kousek pod ním růžovou medúzu. Gestem na ni ukázala. Kamarád se otočil a hned vzápětí se vrhl někam do prostoru. Když se odrazila k hladině, všimla si, že kamarád už drží dětské tělíčko. Vynořil se skoro zároveň s ní. Vytáhli bezvládného Sama na palubu a okamžitě mu poskytli první pomoc. Zatímco se Rafan snažil z chlapce dostat vodu, Sváťa se ujal magického léčení. Hanka si vzpomněla na sirénu a tiše Rafanovi vylíčila, co viděla.

„Tak jo,“ kývl, „já se po ní podívám. Ty zatím pomoz Sváťovi.“

Pak se ještě otočil k bezvládnému dětskému tělíčku: „Jestli mě aspoň trochu slyšíš nebo vnímáš, Same, tak prosím neumírej. Moc tě prosím.“

Hance se dojetím zadrhlo v krku, když slyšela tu zoufalou prosbu z úst kamaráda, který většinou vystupoval jako tvrdý suverénní chlap. Pak se Rafan znovu vrátil do vody. Tom byl bledý jako stěna a klečel vedle Sváti.

„Zachraň ho, prosím, zachraň ho,“ šeptal a držel v dlaních bratrovu hlavu.

Hanka položila ruce na Sváťova ramena a posílala mu tolik energie, kolik dokázala. Věděla, že pokud Samovi nepomůže on, nedokázal by to asi ani nikdo jiný. Snad jedině jednorožec. Ale ten je daleko a sem se dostat nedokáže.

Žebříček na boku lodi zaskřípal a do lodi vyšplhal unavený Mojerana. Když uviděl Sama, taky zbledl. Zkontroloval jeho životní funkce a obočí se mu stáhlo do starostlivé linky. Nejistě mrkl po Sváťovi a Hance a sklouzl pohledem na svého druhého vnuka, který se tvářil naprosto zoufale.

„Převlékneme ho do suchého,“ rozhodl Mojerana a šel vytáhnout ze zavazadla čisté oblečení. Převlékl Sama a přenesl ho na měkkou pokrývku, do které ho opatrně zabalil, aby byl v teple.

Po palubě zacupkal tulík a vyšplhal Hance na rameno.

„Rafan chtít tvoji pomoc,“ řekl jí do ucha a zase se spustil dolů. Dívka se otočila a spěchala za ním. Znovu se musela spustit do vody. Začalo jí z toho věčného máčení být chladno.

Rafan přidržoval pod vodou bezvládnou sirénu a taky už vypadal ztrhaně a unaveně.

„Ještě žije, pokud to tak mohu říct, ale zdá se mi, že mele z posledního,“ řekl.

Hanka uchopila ruku sirény a pokusila se k ní vyslat na zkoušku trochu životní síly. Pak se polekala, jestli nejsou právě v pásmu magické bariéry a rychle zkontrolovala vodu kolem nich. Oddechla si, když nenašla žádnou deformaci. Znovu poslala siréně trochu energie.

„Běž si nahoru odpočinout, já ji tu zatím pohlídám,“ řekla Rafanovi.

„Ok, ale teď ji vezmi ze ruce, já jí kolem těla uvážu sedačku z lana, abys ji nemusela přidržovat,“ požádal kamarád Hanku a za chvilku už se siréna vznášela vodou přikurtovaná v provizorním úvazu. Pak Rafan zmizel v lodi a Hanka se pokoušela poskytnout siréně energii k životu. Měla dojem, že se stav vodní dívky pomalu zlepšuje. Náhle pocítila teplý příliv energie a hned poznala, že pochází od Plama. Drak měl neuvěřitelně citlivé smysly, a pokud se jednalo o Hanku, dokázal rychle vycítit její problémy. Vyslala k němu své díky a vděčně přijala magický proud energie a pomalu ho předávala dál. Po nějaké době zaznamenala první trhavý pohyb ruky jejich vodní spolucestující. Začala ji hladit po vlasech. Siréna se pomaličku probírala. Něco říkala, ale Hanka jí nerozuměla. Ještě jednou ji pohladila, vyslala k ní uklidňující obraz a začala šplhat nahoru, aby zavolala Rafana.

Když Hanku uviděl, přikývl a šel ji vystřídat. Cestou jí podal ručník a strčil do pusy kus čokolády. Hanka si všimla, že pusu od čokolády má i Tom a Sváťa.

„Tak co?“ zeptala se.

„Zatím žije,“ vzdychl Sváťa, „ale je to na vlásku.“

„Co siréna?“ zeptal se Mojerana.

„Myslím, že se probírá. Začala mluvit, ale já sirénsky neumím. Poslala jsem za ní Rafa.“

Tom zdvihl hlavu a překvapeně zamrkal a chytil se za hlavu: „Proboha! Já na ni skoro zapomněl! Jsem úplně neschopnej průvodce.“

Mojerana se naklonil přes bok lodi a něco si tlumeně povídal s Rafanem. Pak přidržel Toma, aby se mohl podívat dolů.

Když ho postavil zpátky na palubu, vzal vnuka za bradu a podíval se mu do očí: „Ukaž mi směr, půjdu veslovat.“

Rafan už se také přehoupl přes bok lodi dovnitř.

„Už je dobrá, poplave za námi,“ řekl unaveně a posadil se tam, kde právě stál.

Mojerana se posadil k veslům a uvedl loď do pohybu. Slunce šplhalo po obloze výš a výš a sušilo jejich mokré oblečení. Hanka vybalila nějaké sušenky a rozdělila je mezi přítomné. Mlčky jedli a zapíjeli to obyčejnou vodou.

„Co Omaula?“ zeptala se Hanka Toma, který kontroloval sirénu, jestli je následuje.

„Zatím v pořádku.“

„To je zvláštní,“ zamumlala si pro sebe, „podle mě už jsme daleko za bariérou. Ten zamotaný rejnok nás musel protáhnout skrz ni.“

Po jídle se k veslům posadil i Rafan a loďka se rozjela rychleji. Sváťa trvale seděl vedle Sama a většinu času se tvářil nepřítomně. Hanka se k němu také posadila, aby aspoň trochu přispěla svou energií, když už nedovedla pomoci, jako léčitel. Pak se ohlédla, jestli nemá Mojeranu vystřídat u vesel, ale muž zarputile dřel, asi aby utlumil pocit bezmocnosti nad Samem, kolísajícím mezi životem a smrtí. Tom zatím pendloval mezi bratrem a sirénou a hlídal směr, kterým jeli.

Nyní už bylo jasné, že se jim podařilo dostat za magickou bariéru. Jenže za jakou cenu! Jak z toho mají mít radost, když kluk, který sotva dostal svou první zasvěcovací minci, zápasí se smrtí. Hance připadalo, že je osud k Samovi nespravedlivý.

Zvedla se a šla Rafana vystřídat u vesel. Fyzická námaha jí pomohla překonat pocit psychické bolesti. Za chvíli si uvědomila, jak jí po zádech stékají čůrky potu, ale na duši se cítila lépe.

Den to byl dlouhý a úmorný. Jednu chvíli si myslela, že snad nikdy neskončí. Pak ale Tom došel k dědovi a řekl: „Myslím, že jsme na místě. Omaula je doma.“

„Opravdu? Tak to jsem rád,“ odpověděl děda chraptivě.

Rafan zvedl hlavu a zaposlouchal se. Pak se otočil na Toma.

„Chtějí s námi mluvit, musíme dolů,“ popostrčil ho k okraji loďky, kde mu pomohl bezpečně do vody. Sám se pak odrazil, až se loďka zhoupla a skočil dolů šipku. Hanka se spolu s panem Mojeranou vyklonila přes okraj, aby mohla sledovat kamarády těsně pod hladinou. Mrzelo ji, že neslyší, o čem tam dole diskutují. Pak se ale nad hladinu vynořily dvě sirény s bublinami na hlavách a vyhouply se do loďky. Kluci vyšplhali za nimi. Sirény všem pověsily kolem krku amulety, a když promluvily, Hance došlo, že to nejsou amulety, ale tlumočící zařízení.

Všichni se vzájemně pozdravili, aby se ujistili, že zařízení skutečně funguje. Pak se ujala slova siréna, která do lodi vyšplhala jako druhá.

„Z pověření našeho lidu vám chci oznámit, že na vaše jednání podáme stížnost u mezidruhového soudního tribunálu.“

„Můžete mi objasnit důvod stížnosti?“ ozval se pan Mojerana.

„Porušili jste svým jednáním mezidruhovou dohodu tím, že jste propašovali potrestanou Omaulu přes magickou bariéru.“

„Mohu se zeptat, za co byla potrestaná?“ vmísil se do hovoru Rafan.

„Porušila tabu.“

„Jaké tabu?“

„Sirény nesmí do blízkosti ostrova. Ona ale nerespektovala zákaz. Byla potrestána po zásluze.“

„Doživotní trest za to, že se jen chtěla někam podívat?“ podivil se Rafan.

„U lidí je to možná jinak, ale tady u nás žádnou neposlušnost nestrpíme.“

„Smím se zeptat na něco osobního, aniž bych se vás nějak dotkl?“ ozval se Sváťa. Hanka si teprve nyní všimla, že se k nim také připojil.

„Ptej se,“ přikývla siréna.

„Vy osobně jste nikdy, tím myslím absolutně nikdy nezkusila nic nedovoleného?“

Siréna mlčela. Hanka zaťukala na tlumočící zařízení, jestli náhodou nepřestalo fungovat v tom nejzajímavějším okamžiku.

„Jen jednou, jako malá... Ale rodiče mě za to přísně potrestali.“

„Jak dlouho trval ten trest?“

„Půl dne.“

„A vy,“ otočil se Sváťa na druhou ze sirén, „také jste někdy zkusila něco, co jste měla zakázané?“

„Ano. Dvakrát,“ nejistě odpověděla druhá.

„Jak dlouho trval váš trest?“

„Nikdo nezjistil, že jsem se provinila.“

„Kolikrát se proti poslušnosti provinila Omaula?“ ujal se zase slova Rafan.

„Jednou.“

„A za to dostala doživotní trest?“

„Bylo to těžké provinění. Už ji nemůžeme mezi sebe přijmout zpátky.“

„Prokristapána, copak v tom vašem krásném těle není ani špetka citu?“ nevydržela už mlčet Hanka. „Omaula je dítě, které si vytrpělo dlouhá muka samoty, a vám to nic neříká? Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách, abychom jí pomohli, a vy pro ni nemáte ani zlomek soucitu? Náš kamarád tady na palubě umírá, protože mu nebyl lhostejný její osud a vy se tu oháníte mezidruhovou smlouvou? To si říkáte myslící bytosti?“

„Mluví z ní bolest,“ pokusil se změkčit dopad jejích slov Rafan.

„Když nás před dvěma roky Delfita zachránila, myslela jsem si, že neexistují vznešenější bytosti, než sirény,“ otočila se na něj Hanka, „ale dnes zjišťuji, jak velmi jsem se zmýlila.“

„Vy znáte Delfitu?“ podivila se siréna.

„Dlužím Delfitě Marele jednu splátku,“ odpověděl jí Rafan.

„Zůstaňte přes noc tady. Musíme se jít poradit. Ráno náš rozhovor dokončíme,“ nařídila siréna a pak se svou družkou ladně sešplhala do vody.

„No, zatím to pro nás nevypadá moc dobře,“ povzdechl pan Mojerana, sundal si tlumočníka a odhodil ho do vědra se slanou vodou. Ostatní ho vzápětí napodobili. Nemohli pochopit, že tu místo díků dostali vynadáno. Nejsmutnější byl Tom. Jeho první mise byla opravdu nesnadná a její konec vypadal na fiasko. Navíc kvůli tomu skoro přišel o bratra.

„Pojď mi pomoct s přípravou večeře,“ kývl na něj děda, aby ho nějak zaměstnal.

Sváťa se vrátil k Samovi a Hanka šla sebrat oblečení, které už uschlo, aby tu bylo místo na to, které si právě namočil Tom a Rafan. Když skládala Samovu košili, nahmatala v kapsičce jeho zasvěcovací minci. Věděl snad labyrint předem, že zemře a kvůli tomu mince postrádala názvy míst, kde by mohl studovat? Prázdná mince... Tak proč ji proboha vůbec dostal? Vylovila ji z kapsičky, aby se na ni ještě jednou podívala. Promnula ji v prstech a na minci se objevil nápis. Zkusila, jestli tam není ještě nějaký další, ale nebyl. Jeden jediný nápis s názvem města, o kterém nikdy neslyšela. Proč se tam objevil až teď? Znamená to, že Sam bude žít? Že se probere? Hance se srdce rozbušilo nadějí. Pak ale minci rychle zastrčila zpět a rozhodla se počkat. Raději se nejdřív poradí s Rafanem a Sváťou. Bylo by kruté vzbudit u jeho blízkých naději, kdyby to pak mělo dopadnout špatně. Nebo ještě lépe - zeptá se R’íhana, ale ne dnes. Dokud se nevyřeší jejich situace, nechtěla se pouštět s otcem do diskuse, co udělali dobře a co ne.

Ráno, když se probudila, uviděla Sváťu, jak spí zkroucený v polosedě u Sama. Opatrně zkontrolovala malého chlapce. Nevypadalo to na žádnou změnu. Pak uložila kamaráda do pohodlnější pozice. Musel být hodně unavený, když ho to neprobudilo. Zato pan Mojerana už byl vzhůru a mazal si dlaně léčivou mastí. Hanka si všimla, že na nich má stržené krvavé puchýře.

Aby se zatím nějak zaměstnala, začala připravovat snídani. Litovala, že nemůže v lodi uvařit čaj. Vzpomněla si na prázdné bedny ve skladu jejich bývalé lodi a přemýšlela, zda už cestující na Sépii drží nedobrovolnou hladovku. Uvědomila si, jak ráda by s nimi měnila, kdyby to mohlo Sama vrátit do světa živých.

Sirény se dostavily hned po snídani. Honem si rozebrali odhozené tlumočníky, aby o nic nepřišli a čekali, co bude.

Jakmile se nahoru vyšplhala první siréna, Rafan vydechl údivem: „Delfita Marela, to je ale překvapení! Srdečně vás zdravím.“

„Také vás ráda vidím,“ odpověděla vlídně, „i když podle toho, co jsem slyšela, padaly tu prý včera nevybíravé výrazy na adresu zdejších vodních lidí.“

Hanka se začervenala, když si přestavila, že by toto pokárání slyšel R’íhan. Pak sebrala odvahu a nahlas řekla: „Omlouvám se. Nechala jsem mluvit city místo rozumu.“

„Budu tvou omluvu tlumočit ostatním,“ přikývla siréna, „tvá slova sice vzbudila obecnou nevoli, ale na druhou stranu je nutné přiznat, že měla váhu a přinutila sirény k zamyšlení. Přišla jsem vám říci, že sirény sice nepřijaly Omaulu mezi sebe, ale nenamítají nic proti tomu, abych ji adoptovala já. Pokusím se to dítě vychovat k řádnému životu.“

„Vezmete ji k sobě?“ rozzářil se Tom. „To je skvělé. Už jsem se bál, že ta cesta skončí úplným fiaskem.“

„Slyšela jsem o tvém bratrovi,“ oslovila ho Delfita, „mohu se na něj podívat?“

Rozestoupili se, aby siréně umožnili přístup k Samovi. Sklonila se k bez­vládnému chlapci a prohlédla ho. Když se otočila, jen bezradně zavrtěla hlavou.

„Nevím, co bych vám poradila, jeho duch se příliš vzdálil od těla.“

V té chvíli vystoupila do lodě Omaula, tentokrát už s bublinou na hlavě, aby se mohla pohybovat na vzduchu. Zastavila se před Tomem a položila mu ruce na ramena. Pak se ohlédla po Delfitě. Ta jen kývla.

„Chci ti poděkovat, že jsi mi pomohl najít domov,“ řekla Tomovi pomalu, aby všichni rozuměli, „neumíš si představit, jak pro mě bylo zlé žít odříznutá od svého národa. Jako můj průvodce si nyní zasloužíš odměnu. Delfita se domnívá, že by vám přišla vhod doprava do přístavu. Nebo jestli máš nějaké jiné přání...“

Tom se na ni podíval se směsicí vlídnosti a smutku: „Chtěl bych, aby se bratr uzdravil.“

„Kdyby to bylo v našich silách, pomohly bychom ti moc rády,“ otočila se na něj Delfita, „ale tohle bohužel nedokážeme.“

„V tom případě se opravdu potřebujeme co nejrychleji dostat domů,“ přikývl Tom. Najednou už nevypadal jako malý kluk. Hanka měla pocit, že za těch pár dní jejich donedávna bezstarostný kamarád dospěl o několik let.

„Moje patronka Delfita Marela se o to postará,“ přikývla Omaula, „ještě jednou díky, kéž nalezneš cestu svého srdce.“

Pak obešla i ostatní a srdečně se s nimi rozloučila. Delfita spokojeně sledovala malou sirénu. Pak se rozloučila i ona. Jako posledního si nechala Rafana, se kterým se zdržela nejdéle. Nakonec Mojeranovi vysvětlila, jakým způsobem jim pomohou s návratem do přístavu. Hanka s úsměvem pozorovala Omaulu, která teď vypadala rozzářeně a šťastně. Pro ni tahle akce nepochybně skončila úspěchem. Nakonec vodní návštěva opustila jejich loďku.

Než se Hanka stihla zeptat, jakým způsobem se dostanou do přístavu, loďka se sama od sebe rozjela a všude kolem nich se objevila hustá mlha.

Všech se zmocnil zvláštní pocit a postupně jim zalehly uši. Nedalo se udělat nic jiného, než se posadit na složené pokrývky na dně lodi. Ani neměli chuť si spolu povídat, jen seděli a tupě zírali před sebe. Jemné chvění lodi je téměř uspávalo. Jako by čas i prostor ubíhaly kolem nich bez ohledu na fyzikální zákony.

Najednou se loď zastavila a mlha se rozptýlila. Právě nastával večer. Měli dojem, jako by se probudili z těžkého nepříjemného snu. Nad hlavou se jim začaly množit hvězdy a v dálce spatřili osvětlené pobřeží. Vydechli úlevou, že už je to podivné cestování konečně za nimi.

„Je to, jak říkala siréna,“ konstatoval pan Mojerana, „ta světla, co vidíme, už je Dubovník.“

Pak se zvedl a šel zkontrolovat Sama.

„Nic nového,“ zabručel napůl pro sebe a napůl směrem ke Sváťovi, který dorazil k chlapcovu tělu zároveň s ním. Nic dalšího o Samovi neřekl, ale bylo vidět, jak se na něm podepisuje velká starost a smutek. Bylo to tím zřetelnější, čím víc se snažil chovat jako jindy, jako by se nic zvláštního nedělo.

„Počítám, že se do přístavu dostaneme zítra během dopoledne. Možná tam budeme dřív než Sépie. Kdyby se někdo v přístavu ptal, tak budeme tvrdit, že nás chytila magická bouře. A teď se najezte a zkuste si ještě chvíli odpočinout,“ otočil se k dětem. Poté vylovil ze zavazadel jídlo, sušené ovoce namíchané s čokoládou a rozdal všem na lodi jejich příděl. Mlčky se najedli. Mojerana však po jídle neulehl, jak čekali, ale usedl k veslům a nasměroval příď loďky ke světlům. Rafan se rozhodl mu pomoci a posadil se k druhému páru vesel. Tom se přitulil ke svému nehybnému bratrovi, Sváťa si rozprostřel svou přikrývku z druhé strany a oba zkoušeli usnout.

I Hanka si udělala pohodlí, ale ještě neměla v úmyslu spát. Zavolala Plama.

„Poslyš,“ oslovil drak Hanku, když se přivítali, „nelítáš náhodou zase v nějakém maléru?“

„No, to se pozná, až řeknu R’íhanovi, jak jsem byla drzá na sirény,“ ušklíbla se sama pro sebe, „ale tebe jsem se chtěla zeptat na něco jiného. Slyšel jsi někdy o místě, které se jmenuje Airbowan?“

„Airbowan? Myslím, že už jsem to někdy slyšel, ale nemohu si vzpomenout, kde. Mám se zeptat matky?“

„Počkej, nejdřív se zkusím pozeptat u R’íhana.“

Sotva si vzpomněla na svého nového otce, už pocítila vzájemný kontakt. Zaplavila ji vlídná přítomnost jednorožcovy mysli.

„Přeješ si se mnou hovořit?“ zeptal se jí.

„Ráda bych se zeptala na místo, které se jmenuje Airbowan.“

Když jednorožec chvíli neodpovídal, myslela si, že to místo asi taky nezná.

„Co bys o tom místě chtěla vědět?“

„Zdá se, že tam funguje magická škola. Je to pravda?“

„Ano. Ale není mnoho žáků, kteří by se tam ucházeli o studium. Je to poněkud neobvyklé místo. Divil bych se, kdyby se Mojerana rozhodl přihlásit své vnuky na tuto školu. Nejspíš ani neví, co je to zač.“

Hanka začala vyprávět o událostech, které se jim přihodily od chvíle, kdy chlapci vstoupili do labyrintu na Ostrově volby. Cítila, jak i Plam naslouchá pozorně všemu, o čem je řeč. Jednorožci to nevadilo a občas se zeptal na některé podrobnosti, aby vše správně pochopil. Dívka jim pověděla i o svém objevu, kdy našla na Samově minci nápis Airbowan, který tam před jeho nehodou určitě nebyl. Proč se tam objevilo jméno magické školy tak pozdě a ve chvíli, kdy je v bezvědomí? Znamená to, že se probere? A proč tam má jen jednu jedinou nabídku? Hance to připadalo podivně nevysvětlitelné.

„Mám ještě jednu otázku,“ řekl R’íhan, „má toto místo v nabídce i jeho bratr Tom?“

„To nevím,“ zarazila se Hanka, „myslím, že nikdo nic takového nevyslovil. Ale nejsem si tím jistá, musela bych to zjistit.“

„Je to důležité, běž to zjistit,“ řekl jednorožec, „a jestli tam to jméno školy má, rád bych mluvil s ním a s Mojeranou.“

Hanka se vyhrabala z pokrývky a sklonila se k Tomovi. Ještě nespal. Zvědavě se posadil a podal Hance svůj zasvěcovací peníz. Malým kouzlem si na něj posvítila a rychle prošla seznam škol. Na konci objevila Airbowan.

„Ukaž!“ vzal jí z ruky minci Tom. „To jméno jsem tam předtím neměl! To je divné.“

Mojerana, když viděl, jak si začali svítit a povídat, vstal od vesel, aby zjistil, co se děje. Tom mu podal minci a ukazoval, že se mu tam objevil další nápis. Hanka mezitím vylovila i minci z kapsičky Samovy košile. Opatrně ji osvětlila a na dlani ukázala nápis, který se na ní objevil, Tomovi i jeho dědečkovi. Překvapeně zírali na její dlaň, jako by ani nechtěli věřit vlastním očím. To už na ně přes Samovo tělo mžoural probuzený Sváťa a dokonce i Rafan vstal od vesel a natahoval se přes pana Mojeranu, aby zjistil, co se to tu zajímavého děje.

„R’íhan mě požádal, abych zjistila, jestli mají školu v Airbowanu napsanou na mincích oba kluci. Pokud ano, mám zařídit, aby mohl mluvit tady s Tomem a jeho dědou. Pokud možno ihned,“ řekla Hanka nahlas.

„Dobrá, asi bys jim měla zprostředkovat ten kontakt,“ přikývl Rafan, „já jdu zatím chvíli veslovat. Doufám, že mi pak taky povíte, o co tu jde.“

„Posaďte se,“ pokynula Hanka panu Mojeranovi a ukázala na místo vedle Toma. Sváťa zatím vstal, protáhl se a mrknul na kamarádku: „Jdu pomoct Rafovi veslovat, teď bych asi neusnul.“

Hanka se posadila proti Tomovi a postupně přibrala do komunikačního kontaktu Mojeranu, Toma a k nim se skoro sami ke spojení přidali i drak a jednorožec. Plam díky svým zkušenostem pomohl Hance ustálit kontakt a trochu se stáhl do pozadí, aby nerušil.

„Srdečně vás oba zdravím,“ řekl vlídně R’íhan, „prosím uvolněte se, abychom mohli hovořit o tom, co se stalo. Víte něco o místě jménem Airbowan?“

„Ne,“ odpověděl Tom.

„Já jsem o tom místě už slyšel. Znal jsem dva kouzelníky, kteří tam studovali. Byli to dost zvláštní lidé. Měl jsem z nich občas husí kůži,“ přiznal jeho děda.

„Ano, Airbowan je neobvyklé místo,“ souhlasil jednorožec, „nalézá se na pomezí světa živých a mrtvých. Proto je tak zvláštní. Je to město harpyjí a kouzelníků. Učí se tam ti, kdo mají zájem rozštěpit svou osobnost, aby mohli navštěvovat místa, kam tělo nemůže. Učí se tělo zanechat doma a světem cestuje jen duše. Kromě toho, že se učí osobnost rozdělit, musí se naučit i to, jak duši a tělo zase spojit. To je možná důvod, proč Sam a Tom mají na výběr právě tuhle školu.“

„Ano,“ nevydržel Tom mlčet, „na Ostrově volby jsem viděl to místo, jedna harpyje mi ho ukázala. Půjčila mi brýle, abych ho viděl magickým zrakem. Bylo děsivé, ale po nasazení brýlí se změnilo. Najednou se mi zdálo krásné.“

„Opravdu tam chceš následovat svého bratra, Tome?“

„Bude-li žít... Páni! Já už tomu asi rozumím. On se musí rozhodnout pro nesmrt. Určitě už se rozhodl, když má na minci jméno školy. To znamená, že odteď jsem jeho průvodcem. Musím tam jít s ním.“

„Tome...“ vydechl děda nešťastně, ale měl dost rozumu na to, aby mu to rozmlouval.

„Mohu-li vám něco doporučit,“ vzal si zase slovo R’íhan, „přesuňte se do školy co nejrychleji, než Samovo tělo zeslábne. Harpyje si s vaší situací budou umět poradit. Pro Sama je to ta nejlepší šance, jak obnovit propojení duše a těla. Neříkám, že to bude hned a že to bude snadné, ale mohlo by se to podařit.“

„Kéž byste měl pravdu, bojím se doufat,“ řekl Mojerana.

„Určitě se to podaří, dědo, neboj se, my to zvládneme. Budu Samovým průvodcem a dovedu bratra zpátky k jeho tělu. Pojedeme na to strašidelné místo, jak že se jmenuje? Airbowan. Já to nevzdám, vždyť bez Sama bych byl jen poloviční člověk. Máme pouto, které se nedá jen tak přetrhnout. Neboj se, dědo, zase to bude dobrý.“

„Ale jak se tam dostaneme?“ zeptal se Mojerana.

„Jste blízko Dubovníku,“ odpověděl jednorožec, „zeptejte se strážce veřejné brány. Měl by vám umět poradit.“

„Děkuji za informace a hlavně za naději pro moje vnuky,“ řekl R’íhanovi Mojerana, „nevím, jak vám vyjádřit svou vděčnost. Děkuji i vaší dceři, že nám tento hovor zprostředkovala. Má také velkou zásluhu na tom, že první Tomovo poslání skončilo lépe, než jsem doufal. Můžete na ni být hrdý.“

Hanka se začervenala nad chválou, která podle jejího názoru nebyla zase až tak zasloužená. Ale Mojeranova slova ji přesto potěšila. Pak ukončila spojení a zívla, když se přihlásila únava.

„Běžte si lehnout,“ usmál se na ně Mojerana a potom šel vyhnat od vesel i Rafana se Sváťou. Oba ochotně poslechli a přišli se uvelebit vedle Hanky. Ještě před spaním ji přinutili, aby jim všechno pověděla. Než to dovyprávěla, zjistila, že je z dětí poslední, kdo ještě nespí.

Do přístavu se dostali těsně před polednem. V posledním úseku už panu Mojeranovi nedovolili veslovat, protože měl dlaně rozedřené skoro až do masa. Když konečně přirazili k molu, měli už moře plné zuby. Hanka se těšila, až za chvíli vyleze na prkna, která se nebudou ani kymácet ani houpat. Rafan uvázal se Sváťou loď a Mojerana vynesl za Tomovy asistence Sama v náruči. Hanka sbalila všechny jejich osobní věci a podala je klukům na molo. Nakonec přijala Rafanovu pomocnou ruku a vylezla na pevnou zem i ona. Rozdělili si zavazadla a zamířili k nejbližšímu použitelnému hostinci, kde pan Mojerana pronajal pokoj na jeden den.

Požádal je, aby Sama pohlídali a odešel. Usoudili, že vyrazil do města, aby zařídil přesun do Airbowanu.

Sotva pár minut poté, co zůstali sami, se ozvalo zaklepání. Rafan otevřel a do místnosti vstoupil Vron.

„Jé, to je skvělé, že jsi tady,“ zajásal Sváťa, „možná bys nám mohl pomoci.“

„Byl jsem poslán, abych vás přivedl zpět do útulku. Tvůj otec usoudil, že hned jak se dostanete na břeh, měli byste přestat obtěžovat pana Mojeranu a vrátit se zpátky.“

„Jasně, to není problém. Ale podívej se prosím nejdřív na Sama, jestli bys mu nedokázal pomoci.“

Všichni s nadějí pohlédli na kouzelného džina, který přece dokáže všechno, co po něm jeho pán chce. Sváťa sice jeho pán nebyl, ale nikdo nepochyboval, že i Dundar by s vyléčením chlapce souhlasil. Hanka ale měla pochybnost. Vzpomněla si na chvíle, kdy ani ji nebyl kouzelný džin schopen léčit. Ať si pověst říkala cokoliv, džin rozhodně nebyl všemocný. Přesto spolu s nimi čekala, zda neudělá zázrak.

Vron položil své ruce na Samovu hlavu a soustředil se. Nikdo se neodvažoval ani pípnout. Po chvíli ale kouzelný džin zvedl oči a zavrtěl hlavou.

„Vyléčil jsem jeho tělo a dodal mu životní sílu. Ale jeho duše se nedokáže spojit s tělem. Nevím, jak to zařídit. S něčím takovým jsem se, co si pamatuji, nikdy nesetkal.“

„Škoda,“ vzdychl Tom, „budu teď průvodcem svého bratra a ani nevím, zda si to jeho duše uvědomuje.“

Najednou Tom překvapeně zamrkal a usmál se na všechny okolo.

„Jasně, jasně že to vyřídím,“ řekl a pak se otočil k Vronovi, „můj bratr ti děkuje. Prý už teď má dost sil, aby mohl hovořit se svým bratrem a průvodcem, tím měl na mysli mě. Moc děkuje všem, kteří mu pomáhali, když se musel rozhodnout mezi smrtí a touhle podivnou existencí, kdy nemá sílu ovládnout své tělo.“

„Ty ho opravdu slyšíš?“ podivila se Hanka.

„Úplně jasně, jako když jsme spolu mluvili dřív. Zase se s ním mohu dohadovat, smát, akorát na honěnou si asi nezahrajeme.“

„Snad vám ta škola, kterou jste si vybrali, časem nějak pomůže,“ usmála se na Toma, „začátek jste neměli snadný, budu vám držet palce, aby se to zlepšovalo.“

„Dík. A pozdravujte v útulku, asi se tam v nejbližší době neobjevíme.“

Vron s dětmi počkal na návrat pana Mojerany. Ten vnukům oznámil, že se do Airbowanu přesunou ještě ten den odpoledne. Také poslal vzkaz jejich rodičům, kteří vzhledem k okolnostem dostali mimořádné volno a možná sem dorazí každou chvíli.

„Tak to nebudeme překážet,“ řekl Rafan a kývl na Vrona, že je nejvyšší čas odejít. Vzali si zavazadla, objali na rozloučenou Toma, potřásli si rukou s Mojeranou a Hanka pohladila bezvládného Sama a tichounce mu popřála hodně odvahy a úspěchů. Pak vyrazili do rozpálených ulic Dubovníku.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: