Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Děsivé vize

Ráno Hanka překvapeně vykulila oči, když viděla, že je doprovází i Zachariáš.

„Mám v Dubovníku nějaké jednání, tak se svezu s vámi,“ řekl na vysvětlenou a vzal si s sebou bytelnou hůl. Sváťa je doprovodil až k bráně. Pak Hance a bráchovi popřál hodně štěstí a s povzdechem zamířil ke škole.

„A kdo s námi vlastně jede? Vždyť já ani pořádně neznám základní informace,“ postěžovala si Hanka Rafanovi.

„Klid! To bude v pořádku. Jede s námi Lívia, co nás vyučovala sirénštinu.“

„A to půjdeme do vody ve svém oblečení? Nebude to hloupé? Možná jsem si měla na sebe vzít něco jiného. Nějak mi ráno nedošlo, do jakého prostředí se chystáme...“

„Bez obav! V Dubovníku se převlékneme do jejich oblečení, správce tam prý má na výběr všechny velikosti. A naše šaty nám schová, než se vrátíme.“

Všichni uchazeči i jejich učitelka se sešli v určeném čase a cesta do Dubovníku proběhla hladce. Zato v přístavu byl nával. S tím si ale Zachariáš poradil způsobem sobě vlastním. Zařval „s dovolením“ a jako válečný stroj jim uvolnil cestu. Lidé kolem něj odlétávali na stranu a ostatní za ním už jen kráčeli uvolněným středem. Jeden muž se jim pokusil zastoupit cestu, ale trpaslíkova hůl se mu náhodou zabodla do břicha takovou silou, že jen hekl a odstoupil.

Za chvíli byli venku, trpaslík jim popřál hodně štěstí a vyrazil směrem k tržišti. Oni společně s učitelkou zamířili ke vchodu do podmořské vyhlídkové trasy. Ale těsně před vstupem zabočila učitelka stranou a zabušila na neoznačené dveře. Otevřel jí rozcuchaný chlapík a pustil je dál. Lívia je vedla dlouhou chodbou, až dorazili do kanceláře správce. Pozdravila se s ním a dostala klíč od převlékárny.

Hned bylo vidět, že tu učitelka není poprvé. Zkušeným okem změřila jejich postavy a vybrala jim vaky s oblečením. Kluky poslala do vedlejší místnosti a dívky se s ní převlékaly společně. Hanka zírala na přiléhavou lehkou látku. Nebo to nebyla látka? Trochu jí to připomínalo šupiny. Po navlečení to na ni přilnulo jako druhá kůže. Stejně jako ostatní dívky pozorovala učitelku, jak se to navléká. Jako první si natáhly trikot s polovičními rukávy a dlouhými nohavicemi, které ovšem nezakrývaly intimní partie. Na to si pak dívky natáhly krátké kalhoty ve stejné barvě, ozdobené průsvitnou lehounkou sukénkou. Učitelka jim pak každé upevnila kolem výstřihu jakýsi podivný pružný náhrdelník a zkontrolovala, jestli dobře přilnul na všech místech.

„Ještě musím zkontrolovat naše chlapce,“ prohlásila a odešla vedle.

Holky ztěží zadržovaly chichotání, když se s nimi vrátila a kluci vypadali podobně jako dívky, akorát bez sukének.

„K výbavě patří ještě ploutve a rukavice, ale ty dnes navlékat nebudeme. Ovšem ty z vás, kteří tu budou studovat, čeká rychlokurs pohybu, kde vás je naučí správně používat.“

„A to tam půjdeme bosí?“ nakrčila nosík jedna dívka.

„Věř mi, Beato, že je to nejlepší. V botách bys mezi sirénami působila komicky.“

„Komicky už si připadám,“ šklebila se dívka, ale dál neprotestovala.

„Používají sirény někdy nějakou taštičku nebo kapsičku?“ dotazoval se Rafan, který nevěděl, kam schovat tulíka.

Lívia se zamyslela a pak odběhla do skladu, odkud přinesla opasek.

„Tohle je pracovní opasek sloužící při sběru mušlí. Snad to bude vyhovovat, co říkáš?“

„Jo, to bude skvělé,“ přikývl Rafan.

„Jen nevím,“ rozpačitě si třela ret učitelka, „jak na tvého tulíka připevnit vzduchovou bublinu, aby mohl dýchat.“

„S tím si nedělejte starosti,“ usmál se Rafan, „já ani Plavík žádnou vzduchovou bublinu nepotřebujeme. Dýcháme pod vodou bez problémů.“

„Opravdu?“ povytáhla obočí. Pak se otočila na ostatní a dala pokyn k odchodu. Šli za ní chodbou k nápustní komoře. Otevřela kohoutek a kolem nohou se jim začala zdvihat hladina vody.

„Nyní dobře poslouchejte, co musíte za okamžik udělat. Nejdřív si na svém náhrdelníku stiskněte oba výstupky v úrovni klíční kosti a kolem hlavy se vám vytvoří vzduchová kapsa, která vám umožní dýchat pod vodou. O obnovu kyslíku se starat nemusíte, toto zařízení si ho z vody generuje samo a zároveň automaticky hlídá, zda je váš vzduch ve správném dýchatelném poměru k hloubce, kde se nacházíte. Dále sáhněte k bokům, tam těsně nad pasem ucítíte dvě destičky. Lehce je přejeďte dlaní tak, aby začaly mírně hřát. Ty vám magicky zajistí správnou váhu a odolnost proti tlaku v hloubce. Pokud by vám z nějakého důvodu dělalo potíže hovořit sirénštinou nahlas, můžete samozřejmě použít jen psychickou formu rozhovoru.“

Voda už jim sahala až k pasu, když začala Beata panikařit.

„Ne, já to nezvládnu! Pusťte mě ven! Já pod vodu nechci. Ne, já tam nechci!“

Učitelka vzdychla a přepnula zpětný chod. Voda začala mizet, ale rozrušená dívka se přesto nemohla uklidnit.

„Počkejte tady, hned se vrátím,“ nařídila jim Livia, když voda odtekla a ona mohla dívku odvést pryč.

Po návratu se na ně starostlivě podívala: „Vy ostatní to zvládnete?“

Všichni přikývli. Voda znovu začala stoupat a Lívia jim zopakovala pokyny. Nakonec voda zaplnila celou komoru a oni se vznášeli ve vodě. Ještě jednou je všechny zkontrolovala a otevřela vstup do podvodního tunelu, vedoucího k moři. Proplavali na jeho konec a tam už na ně čekaly dvě sirény, které je srdečně přivítaly.

Spolu s nimi odplavali kousek dál a tam na ně čekalo něco jako vodní brána nebo spíš vodní vír. Siréna jim vysvětlila, že mají pokud možno proplavat středem a plout směrem, kde je nejmenší odpor vody. Hanka se v tomto prostředí cítila nejistě a rozhodně se nehrnula do akce jako první. Když Rafan viděl, jak dívky váhají, vyrazil do víru a zmizel jim z očí. Hanka mu v této chvíli záviděla, že nemusí mít vzduchovou bublinu jako oni. Litovala, že se nezeptala, zda se bublina nemůže porušit nárazem nebo špatným zacházením. Před sirénami už se ptát nechtěla, aby nevypadala jako srab. Pak sebrala odvahu a vyrazila za Rafanem.

Vynořila se v modrozeleném příšeří a uvědomila si, že je kolem množství sirén, které si je zvědavě prohlížejí.

„Hanau, vítám tě, Hanau,“ uslyšela zpěvnou sirénštinu a jedna malá vodní dívka, která se vznášela hned vedle Rafana, se k ní nadšeně vrhla a pohladila ji po ramenech. Teprve v té chvíli jí došlo, kdo to vlastně je. Omaula! Tady ve škole by ji tedy nečekala. Pohladila ji po vlasech a neumělou sirénštinou ji ujistila, jak ráda se s ní setkává. Vodní dívka začala vesele brebentit, ale to už bylo nad Hančiny síly pochopit, o čem je řeč. Rafan jí přispěchal na pomoc a poslal jí do mysli stručný překlad. Omaula radostně vyprávěla, jak ji Delfita hned poslala do školy, aby dohnala to, co jí chybělo v její samotě. Byla mezi svými vrstevníky velice šťastná a doufala, že se k nim do školy dostane i Hanka a Rafan a budou mít možnost se setkávat častěji.

Mezitím dorazili i ostatní uchazeči a učitelka. Sirény je vedly do zvláštního korálového světa, kde byly studijní prostory odděleny rostlinnými závoji a osvětleny řasami, vpletenými do stěn vodní místnosti. Nakonec dorazili na místo, připomínající zahradu. Tady sirény zastavily. Zahradou se proháněla drobná hejna rybek. Malé vodní dívky zde vytvořily skupinku a na pokyn jedné učitelky začaly zpívat. Tady pod vodou to znělo velice zvláštně. Podmanivý nápěv přitahoval pozornost všech naslouchajících, a když zpěv skončil, Hanka pocítila smutek, že ta krása nemá pokračování. Ke skupince uchazečů připlouvaly další malé sirény a nesly občerstvení. Malé barevné balónky ukrývaly nápoj. Učitelka si vybrala žlutý balónek a brčko. Nejdřív ho strčila skrz bublinu do pusy, lehce foukla, aby vypudila mořskou vodu a druhý konec zasunula do balónku. Napila se, vytáhla brčko z pusy a pak z balónku. Ostatní ji pozorovali a pokusili se její systém napodobit. Hanka si při tom sice trochu cucla i mořské vody, ale nápoj byl lehce nasládlý a velice chutný.

Následoval dlouhý projev, ve kterém jim ředitelka této školy ctihodná Sipiliana nastínila, jak je pro ně výhodné studovat právě u sirén a co všechno si mohou vybrat mezi nejzajímavějšími obory. Kdyby jim Rafan nepřekládal, asi by Hanka a Nik z toho projevu zachytili s bídou jen asi deset procent informací. Tulík se nudil a zkoušel, jak nejlépe používat při plavání svůj dlouhý ocásek. Proplouval střídavě mezi žáky a mezi malými sirénami a zachycoval se drápky za jejich šupinaté oblečení. Sirény z toho měly vzrušující povyražení a pokou­šely se Plavíka dotknout nebo ho chytit. To ovšem bylo něco pro tulíka, který honičky a chytání zbožňoval. Jeho dovádění viditelně rozptylovalo i přednáše­jící. Hanka se bála, že se rozčílí, ale nestalo se tak. Sipiliana se zničehonic rozesmála, prohodila několik slov a ukončila svůj projev prohlášením, že je čas začít.

Každého z uchazečů přivedli k jedné vodní sasance, kde se usadil. No, usadil... Voda s člověkem jemně kolébala, takže to usazení nebylo příliš stabilní.

„Vaším úkolem je,“ překládal jim Rafan, „vybrat si jednu korálovou rybku a přilákat ji do své sasanky. Je zcela na vás, jaký k tomu zvolíte přístup. Času máte tolik, kolik budete potřebovat, můžete zkoušet i různé postupy, jestliže první pokus nevyjde. Tak prosím, můžete začít.“

Hanka se nejdřív chvíli rozhlížela a musela uznat, že se jí tu líbí. Barvy korálů a rybek byly okouzlující. Prohlížela si malá hejna a přemýšlela, jakou rybku se má pokusit přilákat. Pak jí padl zrak na jednu obzvlášť pohyblivou, která nejčastěji vybočovala mimo hejno.

„Koukám, že jsi pěkná rebelka,“ oslovila ji v duchu, „možná jsi stejně svéhlavá a ukvapená jako já. A možná i tobě hrozí nějaké nebezpečí. Podívej se na moji krásnou prostornou sasanku. Její žahavá vlákna tě ochrání a pomohou ti přežít. Pojď se na svůj útulek podívat, ať víš, kam se máš schovat, až se objeví nebezpečí.“

Hanka se snažila svou myšlenkovou řeč proložit obrázky a sama byla zvědavá, zdali rybka aspoň trochu na soustředěnou informaci zareaguje. Její jednoduché roztěkané vědomí nevypadalo, že by se nechalo přesvědčit. Pak se ale rybka otočila a bleskurychle vplula do sasanky před Hankou. Ta jen překvapeně zamrkala, jak rychle splnila úkol.

„To bylo velice dobré,“ ozvalo se za ní a dívka překvapeně zjistila, že ji oslovila sama Sipiliana, „až neuvěřitelně dobré. Měla bys docela určitě studovat psychickou manipulaci. Už dlouho jsem nebyla svědkem tak výrazného talentu pro tento obor, jako u tebe. Budeš-li souhlasit, stanu se tvou osobní učitelkou. Vím, že je to tu pro vás trochu stresující kvůli pobytu ve vodě, ale letos jsme připravili odpočinkový prostor podobný vašim podmínkám, abyste se tu cítili lépe. Jsi přijata a doufám, že k nám opravdu nastoupíš.“

„Vy se mnou mluvíte naším jazykem,“ podivila se Hanka.

„Zezačátku, než si lépe osvojíš naši řeč, tě mohu vyučovat i takto. Už se těším na naši vzájemnou spolupráci,“ řekla dívce. Hanka neměla to srdce jí říct, že původně ani nechtěla studovat tady a že si to musí ještě rozmyslet. Pak se rozhlédla. Nikdo z jejích spolužáků zatím neuspěl. Všimla si sirén, které je pozorovaly, a připomnělo jí to jednorožce. Možná i tady hrají roli detaily, které nejsou na první pohled důležité. Co by se asi stalo, kdyby rybku někdo polapil a nacpal ji do sasanky ručně? Vtom si všimla tulíka, který oddělil jednu rybku od hejna a hnal ji směrem k Rafanovi. Hanka měla chuť se zasmát nahlas. Než dvakrát mrkla, byla zděšená rybička v sasance. Nakonec proč ne? Copak sirény neřekly, že mohou zvolit jakoukoliv taktiku? V duchu Rafanovi poblahopřála. I k němu přistoupila hned poté jedna ze sirén, aby si s ním promluvila. No vida, zdá se, že i on bude mít svou osobní podvodní učitelku, pomyslela si vesele dívka. Jedna z malých sirén jí přinesla občerstvení v balónku. Tentokrát už se jí podařilo napít bez problémů.

Vlastně se ani nenudila, když sledovala spoluuchazeče o studium, jak se snaží vyplnit zadání sirén. Pokud si mohla všimnout, Nik se o splnění úkolu ani nesnažil. Z toho usoudila, že považuje zdejší školu za bezpečný úkryt a jestliže se pro ni dívka rozhodne, on s ní nezůstane.

Nakonec kromě Nika vzdali ještě další tři uchazeči. Ostatním se nakonec podařilo rybku do sasanky nalákat. Sirény jim nadšeně gratulovaly a každý ze šesti úspěšných žáků získal jednu osobní učitelku z řad dospělých sirén.

„A nyní vám ukážeme prostor, který jsme připravily pro vás, suchozemce, abyste se tu u nás cítili lépe a mohli odpočívat a spát ve svém prostředí. Teď tam na vás čeká malé pohoštění,“ řekla Sipiliana a vedla skupinku ke skalnatému tunelu nedaleko školních podvodních zahrad.

Po chvilce proplavali do prostorné jeskyně, jejíž větší část byla naplněna vzduchem a dalo se do ní vystoupat po několika schůdcích. Všichni návštěvníci vyšplhali na vzduch a s úlevou vypnuli vzduchové bubliny. Bylo báječné zase normálně dýchat a moci se posadit na připravené travinové polštářky. Na nízkých stolcích byly naservírované různé mušle s občerstvením. Zdálo se, že všechny pochoutky pocházejí z bohatství mořského dna. Hanka opatrně ochutnala a s překvapením zjistila, že to není špatné. Na rozdíl od svých spolužáků spoustu zábran ztratila už u jednorožců a teď si vybírala kousky ryb, maso korýšů a dokonce se nevyhýbala ani rostlinným zeleným chaluhám. Zlákáni jejím příkladem si i ostatní nabídli z toho, co bylo na stole.

Tulík ale občerstvením příliš nadšen nebyl. Otřepal se z vody a vydal se na průzkum okolí. Hanka s Rafanem se vypravili za ním a našli všude kolem jeskyně menší pokojíky, asi na spaní, které zatím nebyly vybaveny zařízením. Všude kromě pokojíků bylo tlumené světlo.

„Až se to tu trochu zabydlí, bude to mnohem lepší, než jsem se odvážil doufat,“ konstatoval Rafan spokojeně. Pomalu se vrátili zpět s tulíkem, který tu ke svému zklamání nic zajímavého neobjevil.

Učitelka už se pomalu zvedala k odchodu, když Rafan najednou zavrávoral, nohy mu podklesly a vlastně měl kliku, že právě pod ním byl jeden z měkkých polštářků, na který se svezl. Oči upřené do prázdna Hance prozradily, že jde nejspíš o jedno z jeho vidění. Podle jeho reakce to tipovala na mimořádně silnou vizi.

„Říkal, abychom na něj nesahali, dokud se sám neprobere,“ zadržela Hanka učitelku, která ho chtěla zkontrolovat, „jinak se mu prý dělá zle.“

„Jsi si jistá?“ nedůvěřivě se na ni zadívala Lívia.

Rafanovi se začala chvět víčka a konečky prstů. Tak silnou rekci u něj zatím neviděla. Tulík mu vyšplhal za krk a přitiskl svou hlavičku na jeho tvář.

„Plavíku, můžeme mu nějak pomoci?“ zeptala se Hanka tiše tulíka.

„Vy nic! Plavík pomáhá,“ odpověděl stručně.

Za několik vteřin se Rafan uklidnil a po chvilce ztěžka otevřel oči. Uviděl starostlivý Hančin pohled, ale neměl sílu se usmát.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se znepokojená učitelka.

„Za chvilku budu v pohodě,“ odpověděl Rafan. Pak vzhlédl a uviděl sirénu, která se rozhodla mu dělat osobní učitelku. Vystoupila na vzduch, tentokrát měla na hlavě vodní bublinu ona. Položila mu ruce na ramena a Rafan cítil, jak se uvolňuje napětí ve svalech a rozjasňuje se mu v hlavě.

„Děkuji, Zivalíjo,“ řekl v sirénštině a usmál se.

„Viděl jsi něco důležitého?“ zeptala se siréna.

„Bojím se, že ano.“

„Chceš o tom mluvit?“

„Budu muset. Ale jen se svými dvěma přáteli, kterých se to týká, a učitelkou.“

„Tak dobrá, pojďte se mnou do vody. Ostatní spolužáci tu mohou během té doby ještě zůstat a odpočívat.“

Lívia pokynula dětem, aby se zase posadily a počkaly, až se vrátí. Rafan, Nik a Hanka ji doprovodili do vody, kde je očekávaly sirény. Zavedly je do jiné jeskyně naplněné vzduchem, ta ale neměla žádné suché dno. Mohli se posadit na kameny, ale nohy zůstávaly ve vodě.

„Uvítám, když vy a ctihodná Sipiliana budete svědky toho, co musím říct,“ požádal Rafan sirény, když se jeho přátelé vynořili z dýchacích bublin.

Hanka s obavou pozorovala jeho sevřené rty, které věštily nepříjemnosti už svým výrazem. Bylo jí jasné, že neuslyší nic veselého. Vzpomněla si na poslední Rafanovo vidění, kdy se Sam ocitl na hranici smrti. Bude to tentokrát stejně zlé nebo horší?

Rafan chvíli seděl mlčky, jako by hledal vhodná slova, pak vzdychl a začal.

„Je mi líto, sestřičko,“ otočil se na Hanku, „ale musím to říct tak, jak jsem to viděl.“

Dívka přikývla a po tomto něžném oslovení se připravila na nejhorší.

„Dnešní vidění bylo trochu jiné než jindy. Skládalo se ze tří obrazů a všechny vypadaly pravdivě. První se odehrál tam, co bydlíme. Můj mladší bratr ležel na zemi, z úst se mu valily krvavé bubliny a bezvládnou Hanku odnášel branou neznámý muž. Než prošel, vyslal proti mně smrtící kouzlo a já věděl, že moje obrana nebude stačit. Tím to ale neskončilo. Vzápětí následoval druhý obraz. Byl z místa, kam jezdíme na prázdniny. Nedaleko klece s tleskavcem leželo rozervané Nikovo tělo a těžce poraněná Hanka se snažila k němu připlazit. Za ní stál stejný muž, jako byl v mém prvním vidění, a se zájmem ji pozoroval. Třetí místo jsem nepoznal, děj se odehrával někde v terénu. Ležel tam mrtvý jednorožec se skvrnou na krku, vedle něj mrtvá Hanka a nad nimi naříkal drak. U Hančina těla klečel opět ten muž a mračil se.“

Rafan se chvilkami zadrhával a občas si rukou nervózně rovnal mokré vlasy.

„Obvykle vidím jen jeden obraz. Nevím, proč to byly tentokrát hned tři najednou. Jsem z toho zmatený.“

„Dar vidět budoucnost,“ promluvila Sipiliana, „nebývá nejpříjemnějším darem, ale může být užitečný. Někdy zjevuje věci, kterým se nedá zabránit, ale v tomhle případě to bylo takzvané vrstvené vidění. To znamená, že budoucnost závisí na tom, jakou cestu si zvolí zúčastnění tvorové. Je tu ale hned několik velice nebezpečných křižovatek a předpokládám, že to, co jsi viděl, jsou nejhorší důsledky vašich budoucích rozhodnutí. Tobě se ale dostalo varování, to znamená, že můžete zvolit takovou cestu, která vám dává šanci se vyhýbat rizikovým místům, kde se má odehrát to nejhorší ze tvé vize.“

„To znamená, že už bychom neměli vkročit ani domů ani do útulku?“ vyděsila se Hanka.

„Přesně tak,“ přikývla vážně siréna, „přijmeme-li teorii, že muž, kterého viděl tvůj kamarád, tě z nějakého důvodu hledá a že nemá přátelské úmysly, zdá se, že je stále ve hře i cesta, jak se tomuto setkání vyhnout. Alespoň do té doby, než zjistíte, kdo to je a proč vás ohrožuje. Co myslíš, jak bude postupovat někdo, kdo tě chce za každou cenu najít?“

Siréna se sice dívala na Hanku, ale odpověděl Nik.

„Existence takového muže je pravděpodobná. A hledat bude nejspíš tam, kde se Hanka pohybuje. V Santareně kolem školy a bydliště, v útulku, na území jednorožců, případně v blízkosti jejího dračího přítele.“

„Nebo tam, kde se zrovna pohybujeme já a Sváťa,“ dodal Rafan.

Hanka si po jeho slovech uvědomila, v jaké pasti se ocitla. Jestliže nemá ohrozit bezpečí svých přátel, jestliže se má vyhnout všem těmto místům, nemá kam jít.

To je zatraceně vysoká cena za to, že jednou na tržišti ukázala prstem na únosce draků. Nebo že by za tím vším vězel Hodal Pohromak?

Ale úplně nejhorší by bylo, kdyby za její hloupost zaplatil některý z jejích kamarádů či známých životem. Potlačila pocit sebelítosti a rozhodla se udělat cokoliv, aby se Rafanovy vize nenaplnily. Ohrozit kamarády a přátele nesmí! Ale co pro to může udělat?

Nik se otočil k ní a uvažoval nahlas: „O tom, že jsi dnes tady mezi sirénami skoro nikdo neví. To bychom asi dokázali utajit, protože všichni předpokládají, že pojedeš k jednorožcům, kde jsi úspěšně složila zkoušky. Problém jsou akorát uchazeči, kteří tu dnes byli s námi. Ti jsou zranitelní.“

Sipiliana se zadívala na Nika a najednou se jí tvář rozjasnila úsměvem: „Ty nejsi žák! Kdo vlastně jsi?“

„Jsem ochránce a mým posláním je zajistit dceři jednorožců bezpečí.“

„Přeješ si, abychom ji schovaly u nás?“ zeptala se ho Sipiliana přímo.

„Zvažuji tuto možnost.“

„Budeme rády, když u nás zůstane, ale bylo by dobré, aby si ostatní uchazeči mysleli, že odešla a už se nehodlá vrátit,“ podotkla siréna, „pak už o Hance budou vědět jen ti, kteří k nám dorazí studovat.“

„Ano, to je přesně ono,“ zajásal Nik a otočil se k Hance, „dokážete s bratrem sehrát před ostatními scénku ve smyslu: do vody už mě nikdy nedostaneš?“

„To si piš, že dokážeme,“ zašklebil se Rafan a spiklenecky na Hanku mrkl.

Pak se Nik obrátil ještě k Lívii, která se nedůvěřivě dívala z jednoho na druhého: „Na vás mám, paní učitelko, také jednu prosbu. Zopakujete prosím vše, čeho jste tu teď byla svědkem, paní profesorce Ferinové nebo zástupkyni ředitele? Před ostatními prosím pomlčte o tom, kde se Hanka momentálně nachází. Budete tak laskavá?“

Spokojil se s jejím přikývnutím a hned začal plánovat podrobnosti, kterými bylo nutné před spolužáky zamaskovat dívčin tajný pobyt u sirén. Pak vydal pokyn, že je čas spustit představení.

Jakmile se vrátili k ostatním, Rafan se mračil a Hanka se tvářila uraženě. Vodní branou propluli zpět do Dubovníku a nakonec ulehčeně vystoupili z vody a šli do převlékárny. Ještě na chodbě se Hanka s Rafanem do sebe pustili. Zatímco se ostatní převlékali, řvali na sebe tak, aby všichni široko daleko slyšeli, oč jde.

„To, že jsem tě doprovodila až sem neznamená, že se nechám na čtyři měsíce uvrtat pod vodu! Co si myslíš? Jsi hrozný sobec. Když chceš mermomocí k sirénám, tak prosím, ale já jedu k jednorožcům!“ soptila Hanka.

„Tak to nevím, kdo je tady sobec,“ zvýšil hlas i Rafan, „a už vůbec nevím, co na těch chlupatých kopytnatcích vidíš. Jsi blázen, když nechceš k sirénám!“

„Nechci a basta! Pod vodu už mě nedostaneš ani heverem!“

„No jo, dlouhý vlasy, krátkej rozum!“

„Trhni si!“

Všichni se bavili pohledem na Hanku a Rafana, takže Nik nepozorovaně vyklouzl ven a poslal dovnitř Zachariáše, který na ně čekal před vchodem. V rychlosti mu všechno vysvětlil a dlužno říci, že trpaslík ihned pochopil, oč tu běží a rád se zapojil do hry.

Vtrhl do chodby, seřval Hanku i Rafana a ráznými štulci je zahnal do převlékárny.

„Omlouvám se,“ řekl učitelce, „jsou někdy hrozně nevychovaní. Ale já už je postavím do latě. Můžete zatím ostatní odvést domů, já dohlédnu na ty své rošťáky a do Santareny je dnes raději vezmu sám.“

„No dobře, jak myslíte,“ přikývla učitelka a popohnala ostatní žáky k východu.

Trpaslík vstoupil do převlékárny. Rafan už byl oblečený, ale Hanka jen smutně seděla na lavici a věděla, že je čas se opět ponořit do vody a doplavat tunelem zpět k siréně, která tam na ni čeká. Ani trochu se jí do moře nechtělo. Zachariáš ji objal a pohladil její mokré vlasy.

„Neboj se, ty to zvládneš a my se postaráme o to, aby se tady nahoře nikomu nic nestalo,“ řekl jí.

„Vydrž,“ mrkl na ni Rafan, „příští týden se vrátím. A když se ti bude večer stýskat, tak se ozvi.“

„Jasně,“ zašklebila se Hanka, „tak já běžím, aby mě neviděl správce. Vezmu si s sebou svoje oblečení. Snad je budu mít kde usušit. Přece jen bych aspoň při spaní mohla vypadat jako člověk.“

Zamávala jim a rychle, než ztratí odvahu, se rozběhla chodbou ke komoře. Napustila vodu a vplavala do tunelu. Když už měla pocit, že ji opouštějí síly, objevila se před ní Sipiliana. Hanka si musela stále opakovat, že je to nutné, aby se nenaplnily hrozivé Rafanovy vize.

Siréna ji zavedla do jeskyně, kterou dnes už jednou viděla. Teď měla v jedné malé místnosti lůžko z travin a suchou pokrývku, jídlo a pití, a ve sklenici světélkující živočichy, kteří tu sloužili jako lampička. Ani netušila, jestli už je večer. Nebyla tu ani obloha ani okna. Rozhodila své mokré oblečení, aby uschlo. Vyždímala si vodu z vlasů, svlékla šupinatý úbor a zalezla do suchého lůžka. Sice měla v plánu ještě zkontaktovat své přátele, ale teplo a únava se proti ní spojily a uvrhly ji do hlubokého zdravého spánku.

„Jsi vzhůru? Hanau, jsi vzhůru?“ probudila ji měkká zpěvná sirénština.

No, jestli jsem nebyla, tak teď už zaručeně jsem, zavrčela v duchu, když si promnula oči a uvědomila si, kde to vlastně je. Cítila se odpočatě a probudil se v ní zvědavý a vzrušující pocit z nového dobrodružství.

„To jsi ty, Omaulo?“

„Jasně,“ ozvalo se a následovala drmolivá sirénština, ze které nebyla Hanka schopná pochytit, o co jde.

„Pomalu prosím,“ naléhavě přerušila malou sirénu, „já hovořím jen trochu a rozumím jen málo.“

„Oblékni se,“ začala Omaula vyslovovat zvolna a zřetelně, „Sipiliana chce s tebou mluvit. Rozuměla jsi mi?“

„Ano. Díky, takhle je to lepší.“

Hanka se oblékla, smotala si vlasy, aby ji nešimraly na krku a rozhodla se zapínat vzduchovou bublinu už na suchu, aby si je nezmáčela jako včera. Pak kývla na Omaulu a opatrně se zeptala na hygienické zvyky sirén. Ta se zasmála a pak ve směsici slov a gest dívce vysvětlila, jak si má počínat a ukázala jí správné vodní proudy. Nakonec se smály obě dvě a v dobrém rozmaru dorazily na místo schůzky.

Sipiliana tam nebyla sama. Vedle ní se vznášela jejich stará známá Delfita Marela, a když se o ni Omaula mazlivě otřela, pohladila vlídně malou sirénu po vlasech.

„Doufám, že tě netížily těžké sny,“ pátravě se na lidskou dívku zadívala Sipiliana.

„Ne. Vyspala jsem se výborně, děkuji,“ usmála se Hanka.

„To je dobře,“ pokračovala siréna, „mám pro tebe takový malý návrh. Tady ctihodná Delfita Marela se nabídla, že do doby, než sem dorazí vaši studenti, tě vezme spolu s Omaulou k sobě domů a trochu tě seznámí s prostředím, ve kterém žijeme, a budeš-li mít zájem, pomůže ti i s výukou sirénštiny. Co ty na to?“

„Jé, to je skvělý nápad!“ zajásala Omaula, ale pak se pod přísným pohledem Delfity zase stáhla, jen oči jí zářily jako dvě hvězdy.

Už jen kvůli tomu Hanka souhlasila. Malá siréna byla tak milá a bezprostřední, v její společnosti to bude určitě zábavnější než ve zdejší škole. Šla si sbalit oblečení, které stejně ještě neuschlo. Rozloučily se se Sipilianou a vyplavaly na volné moře.

„Tak co říkáš,“ otočila se siréna na Omaulu, „troufneš si otevřít tunel k nám domů?“

„Opravdu smím?“ zaradovala se vodní dívenka.

Delfita jí pokynula, aby se do toho dala. Nejdřív se objevil vodní vír, který stále zrychloval. Když rychlost přesáhla možnosti sledování, ustálil se kolem něj kruh změněného vodního prostoru. Vodní brána byla otevřena.

„Jdi první,“ kývla siréna na Omaulu a pak se otočila i k Hance, „a ty ji následuj, ať se nám neztratíš.“

Ocitly se ve vodě mnohem teplejší a světlejší než byla v okolí školy. Všechny barvy tu hned vypadaly mnohem zářivěji.

Omaula je vedla k masivu skal, do kterých se dalo proplout úzkou štěrbinou. Za ní se rozevřel pohled na korálovou zahradu ohraničenou skalami, kam oko dohlédlo. Pestrobarevné rybky se míhaly kolem a uprostřed si hráli dva delfíni, ke kterým se Omaula radostně hrnula. Vesele se obeplouvali v kruzích. Malá siréna je přivedla až k Hance a ukázala jí, jak se má chytit za ploutev, aby ji tihle přátelští mořští savci mohli povozit.

Delfita je chvilku nechala vydovádět a pak je zavolala k sobě. Nejdřív dostala pokyny v sirénštině Omaula. Hanka sice zachytila slova jako spaní, klid, ale celkový smysl rychle mluvené řeči jí unikal. Pak její malá přítelkyně zmizela v prostoru mezi skalami a Delfita se obrátila k Hance.

„Během těch několika dní, které u nás strávíš, bych si představovala rozvržení našeho času asi takhle: ráno společná snídaně, potom mám nějaké povinnosti, takže tě do oběda svěřím do péče Omauly. Pak se budeme asi tři hodiny věnovat mentálním praktikám a výuce. Odpoledne mi budete většinou pomáhat se sběrem potravy a s péčí o její zdroje. Pokud bys měla nějaká přání nebo připomínky, můžeš se na mě s nimi kdykoliv obrátit.“

„Díky, zatím mi nic neschází, jste moc laskavá,“ poděkovala Hanka.

„Dobrá. Tak pojď se mnou, ukážu ti tvůj soukromý prostor,“ vybídla dívku a vyplula směrem, ve kterém před chvilkou zmizela Omaula.

Proplavaly mezi několika špičatými útesy a pak se ponořily do překrásné modré jeskyně. Tady vystoupily na suchou skálu. Vedla odtud příkrá chodba vzhůru, až dorazili do útulné jeskyňky, kde Omaula rovnala traviny, aby měla Hanka na čem spát.

„Ještě ti sem přinesu větší světlo,“ řekla malá siréna.

„Běž se podívat až nahoru,“ vybídla Hanku Delfita a ukázala na pokračování strmé chodby.

Dívka ji poslechla. Chodba se zužovala a za posledním záhybem Hanka vystoupila na denní světlo. Před ní byla asi třímetrová upravená skalní plošina, na kterou už nedosahovaly ani největší vlny. Nastavila tvář slunci a mírný vánek vonící po moři jí čechral pramínky vlasů, které vyklouzly z jejího účesu. Moře se táhlo, kam až dohlédla, narušené jen několika útesy kolem. Byl to nádherný pohled. Umiňovala si, že se sem musí někdy podívat při východu nebo západu slunce. Zpět do modré jeskyně se vracela skoro s lítostí. Delfita už byla pryč a na Hanku zde čekala jen Omaula.

„Matka doporučila, abych tě učila plavat,“ řekla pomalu a podala Hance ploutve a rukavice s blánami. Přesunuly se do volného moře, kde Omaula dívce navlékla na nohy ploutve a ukázala, jak je k sobě zaháknout. Pak jí pomalu předváděla, jak se pohybovat, aby maximálně využila síly ploutve. Hanka se snažila ze všech sil, ale stále se cítila zoufale neobratně. Omaula z toho měla legraci, ale nevzdávala snahu naučit suchozemskou dívku aspoň trochu plavat. Po chvíli se k nim připojili delfíni a bylo ještě veseleji.

Když se obě vrátily domů na oběd, cítila už Hanka svaly, namožené z nezvyklé námahy.

Po jídle je Delfita zavedla ke zvláštnímu kruhu, kterého se obě dívky chytily. Hanku začaly brnět ruce. Zdálo se, že kruh obsahuje nějakou zvláštní energii. Na pokyn sirény se ponořily do relaxační hladiny vědomí a zaposlouchaly se do zpěvavého Delfitina hlasu.

„Dcery moje, následujte můj hlas a mou mysl a zaposlouchejte se do dávných bájí našeho lidu...“

Hanka překvapeně zjistila, že tomu zpěvu rozumí navzdory tomu, že se jednalo o sirénštinu. Nějakým zvláštním způsobem se v její mysli jednotlivá slova spojovala s použitými výrazy a obtiskovala se do dívčiny mysli. Siréna zpívala o časech, kdy sirény bloudily vodami a byly vyháněny mořskými živočichy z každého místa, které se jim líbilo. Pak se ale zrodila královna Monogalinea, která hovořila všemi jazyky světa a uzavřela smlouvu s vládcem všech vod, a od té doby se před národem sirén otevřely nejkrásnější kouty podmořských krajin.

Hanka okouzleně naslouchala a v průběhu písně úplně zapomněla, že se jedná o jazyk, který nezná. Na konci báje jen smutně vzdychla. Ale tím výuka nekončila. Nyní po nich Delfita chtěla, aby spolu s ní opakovaly úryvky z písně. Omaule to šlo pochopitelně mnohem lépe než Hance, ale siréně to nevadilo a ochotně napovídala oběma dívkám.

Zbytek odpoledne byl věnován sběru chaluh a úklidu chaluhového pole. Zdálo se, že je to taková klidná nenáročná práce, ale večer už byla Hanka tak unavená, že opět usnula dřív, než se jí podařilo kontaktovat své přátele. Pokusila se sice o spojení s Plamem, ale jakmile trochu zklidnila mysl, propadla se do spánku. Dokonce ani R’íhan neměl šanci jí dát dobrou noc jako obvykle.

Probudila se čilá a odpočinutá. Protože v trvalém přítmí jeskyně nedoká­zala odhadnout čas, rozhodla se vyšplhat na skálu nad mořem a podívat se ven. S překvapením zjistila, že teprve začíná svítat. Posadila se na skálu, rozhodnutá počkat si na východ slunce.

„Plame, jsi vzhůru?“ zkusila opatrně kontakt.

„Samou starostí o tebe pomalu ani nespím, takže jsem rád, že ses konečně ozvala,“ zazněla odpověď, ale Hanka vycítila, že opravdu spal a že ho vzbudila. Její dračí přítel k ní byl vlídnější, než by k němu byla ona, kdyby ji vytrhl ze spánku takhle časně.

„Jsem v pořádku a momentálně bydlím s Omaulou u sirény Delfity Marely kdesi uprostřed moře. A jak se máš ty?“

„Prima. Trénujeme létání a chystáme se v únoru znovu na dračí festival do Poluty. Snad to letos dopadne lépe než posledně.“

„Dráp je opravdu tak dobrý?“

„Létá obratněji než kdykoliv dřív, všichni ho tu mají rádi a už nikomu nevadí, že mu chybí oko. Stačí se na něj podívat a musíš ho mít ráda. Hodně se změnil od té doby, co jsme s ním měli potíže. Ta ztráta paměti pro něj byla hotové požehnání.“

„Jsem ráda, že to takhle dopadlo.“

„Taky se zdá, že se zakoukal do jedné dračice. Na festival vlastně pojedou spolu, já budu zase jen přívažek. Ale už se v létání také lepším. Kdo ví, třeba i já budu jednou soutěžit.“

„Když budeš trénovat, proč ne. Jinak je u draků všechno v pořádku? Žádný únos nebo něco, o čem se nemluví?“

„Zatím je u nás všude klid. Jediný rozruch je mezi lidmi. Hovoří se o podivné epidemii. Draky ale tahle nemoc nepostihuje.“

„Ano, o tom vím, ale zprávy toho moc neříkají.“

„A jak se ti líbí u sirén?“

„Něco líbí, něco nelíbí. Jako všude. Asi bych se měla ještě zkontaktovat s otcem, pomůžeš mi?“

„Vždycky a s radostí, vždyť víš.“

Hanka oslovila R’íhana jménem. S jednorožcem to bylo zvláštní. Všechny ostatní přátele mohla díky dračí části své osobnosti zkontaktovat pomocí jejich psychického krystalu. Každý ho měl: lidé, kouzelný džin, draci... Ale jednorožce musela oslovit kdesi ve svém nitru. Nikdy ho neviděla jako ostatní. Byl to podobný pocit, jako když hovoří sama k sobě. Slyšela ho ve své mysli a mohli ho slyšet i ostatní, se kterými byla ve spojení, ale jeho krystal se nikdy neobjevil. Jednorožec ale přesto slyšel.

„H'anaríjo, jsi v pořádku?“ ozval se okamžitě po oslovení.

„V tom nejlepším. Promiň, že jsem se neozvala dřív. Měla jsem to v úmyslu, ale byla jsem večer příliš unavená.“

„Rád tě slyším,“ z jeho slov byla cítit úleva.

„Mám ti vyprávět, co se stalo?“

„Byl u nás ochránce Nik a všechno nám pověděl.“

„To je dobře. Asi bych ještě neměla dost sil vyprávět vám to sama.“

„Jsi silnější, než si myslíš,“ vlídně podotkl jednorožec, „jen osud ti v poslední době trochu komplikuje život.“

„Jsi hodný, že mé zbrklosti říkáš osud,“ zasmála se Hanka.

„Mohla bys pro mě něco udělat?“ zeptal se opatrně.

„Co by to mělo být?“

„Mohla by ses spojit s Rafaelem a zprostředkovat mi jeho vize?“

Hanka ztěžka polkla. Otec po ní chtěl, aby znovu prožila ten děsivý okamžik, kdy obrazy věštily zkázu její a jejích kamarádů. Uvědomila se ale, že i on v obrazech nedopadl dobře. A teď by je musela vidět na vlastní oči, aby mu je mohla zprostředkovat. Na druhou stranu připouštěla, že by to po ní otec nejspíš nechtěl, kdyby to pro něj nebylo důležité.

„Pokusím se Rafa zavolat.“

Její kamarád ještě tvrdě spal, takže trvalo poměrně dlouho, než se jí ozval. Po jeho krystalu přebíhala světelná šmouha, ve které se skrývala tulíkova osobnost. Hanka by nedala moc za to, že právě on svého lidského partnera vzbudil.

„Sice tě moc rád slyším, ale nemohlo to počkat na nějakou vhodnější hodinu?“ zíval v krystalu její kamarád.

„Promiň. Večer bývám tak unavená, že se nezmůžu ani na přání dobré noci.“

„Tak jo, povídej, jak se máš.“

„To až potom. Vlastně jsem tě vzbudila kvůli mému otci. Chtěl by si prohlédnout tvé vize. Pamatuješ si je?“

„Do nejmenší podrobnosti,“ zvážněl její kamarád, „a co mám udělat?“

„Promítneš obrazy do mé mysli, kde si je otec může prohlédnout.“

„Hančo, jsi si jistá... Je to opravdu nutné?“

„Nepožádal by o to, kdyby to nebylo důležité.“

„Tak dobře. Připrav se na nejhorší,“ zavrčel Rafan, zavřel oči a jeho krystal se rozsvítil energií. Hanka se v mysli natáhla a dotkla se krystalu. Zaplavily ji obrazy tak, jak o nich její kamarád vyprávěl.

Viděla Sváťu ležet na zemi s hlubokou ranou ve hrudi a muže, který ji pevně svíral a snažil se ji protáhnout branou. Rafan k němu běžel vstříc své smrti. Druhý obraz ji šokoval. Vidět rozervané Nikovo tělo a sebe s tělem pokrytým ranami bylo skoro k neunesení. Za ní stál opět ten podivný muž z prvního vidění. Třetí místo se nacházelo na území jednorožců. Hance se zdálo, že ho poznává. Ležel tam mrtvý R‘íhan, hned vedle něj ona a nad jejím tělem bědoval Plam. Neznámý muž tentokrát tak děsivě nevypadal, spíš smutně a jako by s ním nebylo něco v pořádku.

S úlevou vydechla, když přenos vize skončil. V modrozeleném krystalu se znovu pohnula Rafanova tvář a vůbec nevypadala vesele. V té chvíli je oba zasáhla vlna lásky, přátelství a útěchy. Jednorožec jim tím děkoval za to, že mu vyhověli. Vtom si Hanka povšimla, že se poblíž kamarádova krystalu cosi zatřepetalo. Tentokrát si ale byla jistá tím, že to tulík není. Někdo je poslouchal a možná viděl i přenášené vize. Vyděsila se. To už ale zasáhl Plam a vetřelce zhurta oslovil.

„Kdo jsi?“ zviditelnil magickou fixací obláček, který se snažil vytratit.

Jeho zuřivost obláček vyděsila. Pípnul nesmělým a vyděšeným hláskem: „Omaula.“

Hance se ulevilo. Malá zvědavá siréna ji asi přišla vzbudit a když viděla, že komunikuje, byla zvědavá. Zdá se, že její zvědavost je silnější než rozum.

„Popovídáme si později,“ řekla Hanka všem svým přátelům a ukončila s nimi spojení.

Omaula, která byla schovaná za ohybem skalního tunelu, teď vystoupila k Hance na plošinu zalitou sluncem. Poklekla před ní.

„Na to, co jsem udělala, není omluva. Odejdu sama.“ Siréna byla vážná a v očích měla bezbřehý smutek, tak jak si ho Hanka pamatovala z doby, kdy se ji pokoušeli s Mojeranovými zachránit z vyhnanství.

„Počkej, já asi nerozumím přesně. Kam odejdeš?“

„Pryč ode všech. Sirény mají jediný trest: vyhnanství.“

„I za malé přestupky?“

„Za malé přestupky je to vyhnanství na půl dne nebo den. Za větší, jako jsem dnes udělala já, je to napořád.“

„Tohle že byl velký přestupek?“

„Vstoupit tajně do hovoru je tabu. Omlouvám se. Netušila jsem, že jde o tak vážné věci.“

„Počkej, mluv pomalu, abych ti dobře rozuměla. Já nechci, abys byla trestána. Nic se nestalo. Ty jsi má přítelkyně a já ti věřím. Všechno je v úplném pořádku.“

Omaula vzhlédla. V jejím výrazu došlo k proměně a místo smutku se nyní v její tváři zračil vděk. Upřela na Hanku své zářivé oči.

„Budu tvá sestra,“ prohlásila. Na jednom místě uvolnila svou vodní dýchací bublinu a vytrhla si několik vlasů. Pak je dívce uvázala kolem zápěstí a uklonila se jí.

„Dobře,“ přikývla Hanka s rozpačitým úsměvem, „potom i ty budeš má sestra.“

Napodobila vodní dívku a také uvázala pár svých vlasů kolem jejího útlého zápěstí. Omaula jí oplatila úsměv a objala ji. Pak se obě vrátily do modré jesky­ně a Hanka si uvědomila, že si ten východ slunce ani pořádně nevychutnala.

Delfita si vlasů na jejich zápěstí všimla, chápavě se usmála, ale nekomentovala to. Další dny ubíhaly podobně jako ten první, akorát že Hanka stále lépe rozuměla sirénštině. Lekce po obědě byly mimořádně účinné a Omaula už téměř neslyšela žádost, aby mluvila pomaleji a srozumitelně. Delfíni je povozili po nejkrásnějších místech v okolí a Hanka se dozvídala další a další podrobnosti ze života sirén. Překvapilo ji, že rybí maso tu jedí jen děti ve vývinu, přesněji řečeno ty, které ještě rostou. Dospělí jedinci už se živí výhradně rostlinnou stravou. Omaula jí také pečlivě seznamovala s nebezpečnými a jedovatými tvory moře, kterým je lépe se vyhnout, a vyprávěla o několika divokých bouřích, po kterých byl úklid obytných prostor a sběrových oblastí zatraceně nepříjemný. Hanka už se naučila plavat tak, že Omaule bez problémů stačila v běžném provozu.

Poslední den je Delfita vzala na společný oběd k příbuzným. Omaula se těšila na sestřenky a hlavně na jídlo. Tvrdila, že teta Bufa umí báječně připravovat a kombinovat potraviny.

Hanka se tu cítila trochu nesvá, protože byla celou dobu středem pozornosti. I když už se naučila svou vzduchovou bublinu ovládat natolik, že kousky jídla strkala skrz ni do úst poměrně elegantně, aniž by se celá upatlala, přece jen jí po několika soustech přešla chuť, když na ni sirénské malé děti při každé akci nepokrytě zvědavě zíraly. Mluvit se snažila co nejméně, aby se neztrapnila. Nakonec všeobecná pozornost polevila aspoň natolik, aby si mohla občas vyměnit pár slov s Omaulou.

Po návratu domů si oddechla. Delfita je poslala sbírat mušle, což byla snadná záležitost a mohly se při tom vyhřívat v mělkých sluncem prohřátých vodách.

„Pověz mi, Omaulo, kolik dětí má tvoje teta?“

„Zatím žádné.“

„Žádné? Vždyť jich tam bylo tolik!“

„Ona je bona, vychovatelka, chápeš? Má děti ráda, tak si je bere k sobě.“

„Všimla jsem si, že jí ryby.“

„No jasně, přece čeká miminko.“

„Aha. Ale poslyš, prozraď mi, kdo je otec? Jak se přihodí, že má siréna dítě?“

„Přece z jeskyně.“

„Prosím?“

„No, abych se přiznala, tak ještě přesně nevím. Až budu mít pocit, že chci postoupit mezi dospělé, navštívím jeskyni poznání a tam se všechno potřebné dozvím. Sirény mívají většinou jen jedno dítě, výjimečně dvě. Když některá z nás usoudí, že už nastal její čas, a zatouží po potomkovi, navštěvuje jeskyni do té doby, než otěhotní.“

„Zajímavé. A vždycky se narodí dívka?“

„Mezi sirénami neexistují muži.“

„To je divné. Přece u všech živočichů bývá i matka i otec.“

„Nevím, jak je to u nás, možná jsme oba dohromady. To by ses musela zeptat matky, já se ještě necítím na návštěvu jeskyně. U nás se na tohle téma moc nemluví.“

Hanka sice byla zvědavá, ale Delfity se sama zeptat neodvážila. Omaula to u večeře udělala za ni. Delfita se chvilku zamyslela, podívala se na pramen vlasů na Hančině zápěstí a nakonec pokrčila rameny.

„Tak trochu teď patříš do rodiny, když jste si s Omaulou vyměnily sesterský slib. Vysvětlím ti, jak to u nás chodí, ale ty mi za to slíbíš, že o tom nikde nebudeš lehkovážně hovořit.“

„Slibuji,“ přikývla Hanka.

„Každé společenství sirén má svoji jeskyni dospělosti. Tam se mladé dívky dozvídají, jak funguje náš koloběh rozmnožování. O rituálech hovořit nebudu, na jejich pochopení a poznání máte ještě obě dost času. Jde o to, že každá z nás, sirén se alespoň jednou za život na jedno roční období stane mužem v tom smyslu, aby napomohla narození nových dětí. Toto roční období stráví v jeskyni dospělosti a ty sirény, které zatouží po dítěti, ji tam navštěvují. V dalším ročním období ji vystřídá jiná siréna a ona se opět může stát ženou a bude-li chtít, může mít dítě. Vidím vám na nose, že se chcete zeptat, jestli už jsem také byla mužem. Ano, už jsem i já strávila jedno roční období v jeskyni a díky tomu mám nárok mít dítě, až se k tomu rozhodnu. Stačí vám toto vysvětlení?“

„Stačí. A děkuji za důvěru,“ řekla Hanka.

„To jsem ráda,“ usmála se Delfita, „a teď už se běžte vyspat, zítra časně ráno se obě musíte vrátit do školy.“

Tentokrát si Hanka západ slunce vychutnala do posledního okamžiku. Přijala otcovo přání na dobrou noc a pak ještě zkontaktovala své kamarády. Sváťa byl u rodičů a chystal se na cestu k jednorožcům. Litoval, že tentokrát s ním Hanka nebude, ale byl rád, že se jí u sirén docela líbí, když už nemá na výběr. Rafan už také vybíral věci, které si vezme s sebou, a ptal se i Hanky, co jí má přivézt. Velice se podivil, když zjistil, že nejvíc si přeje jablka, čokoládu a preclíky. Pak dívce sdělil, že na Nikovo naléhání opustili se Zachariášem Santarenu a museli se ubytovat v Dubovníku. Hanka se sice na Nika přímo nezeptala, ale Rafan poznamenal, že ho zítra uvidí, protože je k sirénám doprovodí společně s učitelkou.

„To je fajn. Ráda ho uvidím,“ odpověděla a její srdce se třepotalo radostí nad tou zprávou, „ale na tebe se těším taky, bráško.“

„Zlatý voči,“ zasmál se Rafan, „já tě, Hanko, znám. Když máš nablízku Nika, nevšimla by sis, ani kdyby se objevil sám Plam ve své dračí velikosti.“

„Hele, nech si ty narážky, buď tak hodný!“

„Taky už se na tebe těším,“ zasmál se Rafan a odpojil se.

Hanka se protáhla, zívla a seběhla ke svému lůžku z travin. Podezřívala sirény, že pro ni vybraly traviny s uklidňujícími účinky, protože na nich vždy spala hluboce a beze snů.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: