Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mezi sirénami

Ráno ji Omaula musela vzbudit. Delfita trvala na tom, aby se před odchodem nasnídaly, i když už byly dívky nervózní a chtěly vyrazit. Přesto byly na místě dřív, než dorazila skupinka ze Santareny. Delfita ještě zašla pozdravit Sipilianu, dotykem se rozloučila s oběma děvčaty a zmizela.

Zanedlouho přivedla jedna ze sirén očekávanou skupinku lidí. Bylo jich méně, než Hanka čekala. Zdálo se, že kromě Rafana se ke studiu rozhodly už jen dvě dívky. Hanka připlavala k nim a nadšeně objala Rafana i Nika. Pak se ale musela stáhnout, aby nenarušovala uvítací proslov a cestu k vyzdobenému místu, kde bylo připraveno slavnostní pohoštění. Připojila se k ostatním a hned si uvědomila, jakou má výhodu, když už se naučila pohybovat s ploutvemi.

Během pohoštění se osobní učitelky jednotlivých lidských žáků začaly se svými svěřenci domlouvat na termínu podrobnější konzultace a vyzvídaly, jestli už se uchazeči o studium rozhodli pro některý z nabízených oborů. Rafan se zeptal, jestli je možné jako hlavní obor studovat vizualizaci budoucnosti. Siréna přisvědčila a doporučila, aby si přibral i stabilizaci prostředí. Pak přišla Sipiliana a zeptala se Hanky.

„Já vlastně ani nevím pro co mám vlohy, byla bych raději, kdybyste mi nějaký obor doporučila vy.“

„Dáš-li na mou radu, bude pro tebe nejvhodnější manipulace a ovlivňování mysli. Máš slušné předpoklady v dosahu mysli, ale trochu ti chybí preciznost a jemnost. Ale nic se neděje, to se poddá. Kdyby ti to nevadilo, mohly bychom vyzkoušet i vizualizaci minulosti nebo studium proměn.“

„Ráda zkusím, co je v mých silách.“

„Dobře, jsme domluvené. Odpoledne spolu uděláme pár testů a já podle toho připravím tvůj denní rozvrh,“ usmála se na ni Sipiliana a odplula k někomu dalšímu.

„Tak co, jak tu přežíváš?“ přitočil se k ní Nik.

„Zvykám si. Celkem to jde. Ale co bude pak? Kdy se budu moct vrátit do Santareny, do útulku nebo k rodičům?“

„Snažíme se najít toho člověka z Rafaelova vidění, ale zatím se nám to nedaří. Nikdo ho nezná. Věřím, že to zvládneme dřív, než skončí vaše zdejší studium.“

„Přála bych si, abys tu mohl být s námi,“ vzdychla Hanka.

„Tady jsi v bezpečí a já jsem užitečnější na souši. Přísahám, že toho lumpa, kvůli kterému jsi uvízla pod vodou, najdu. Pak už nebude hrozit, že se vyplní to, co tvůj přítel viděl.“

„Buď opatrný,“ nabádala ho Hanka, neboť stále ještě měla před očima obraz Nikova rozervaného těla z Rafanovy vize, „možná je ten neznámý nebezpečnější, než si myslíš.“

„Neboj se o mě. Spíš tu dávej pozor na sebe, ať se zase nepřimotáš do nějakého maléru. Já teď budu trochu z ruky, abych tě z něj mohl vytáhnout.“

„Budu si hrát na hodnou holčičku,“ ušklíbla se dívka.

„No, hlavně aby ti to vydrželo,“ zasmál se Nik, „naštěstí tu máš aspoň Rafa, aby na tebe dohlédl.“

„Bude se mi stýskat,“ vzdychla Hanka, když zahlédla učitelku, jak na Nika mává, že už je čas se vrátit do Dubovníku.

„Tak se tu drž,“ objal ji Nik a Hance se ze směsice štěstí a smutku až zatočila hlava.

Dívala se za ním, jak odplouvá v doprovodu učitelky a sirény. Zaplavil ji smutek z představy, že ho nejspíš celé ty čtyři měsíce neuvidí. Je to dlouhá doba. Snad bude stačit i na to, aby odhalili totožnost neznámého, který byl podle předpovědí tajemnou hrozbou nejen pro ni, ale i pro její blízké. Kdo to asi je? Mohl si ho najmout únosce draků, nebo ji ohrožuje z jiného důvodu? Kéž by věděla víc. Někdo ji zatahal za ploutev na noze.

„Nech už toho zírání do prázdna,“ zazněl jí v mysli Rafanův hlas, „přesunujeme se do jeskyně.“

Uviděla, jak vleče nepromokavé zavazadlo značných rozměrů, kterého si zatím nějak nevšimla. Možná ho sem dopravily z Dubovníku sirény. Popadla pytel za druhý konec, aby s ním kamarádovi pomohla. V jeskyni měli oba co dělat, aby ho vůbec vytáhli z vody. Další dvě studentky už tu byly a zabraly si pokojíky na jednom konci jeskyně, takže Hance a Rafanovi nezbylo, než dovléci zavazadlo na druhý konec, kde za ohybem našli další dvě lůžka.

„Co to v tom proboha máš?“ byla zvědavá Hanka.

„Doufám, že všechno potřebné. Věci na spaní, nějaké ručníky, jablka, čokoládu, několik knih,“ rozkládal věci do skalních prohlubní, které měli poblíž lůžek, „šachy, sušenky... Hej! Plavíku, ty lumpe, nech ty sušenky, vždyť jsi ráno snědl skoro půl balíčku! Bude ti zle.“

Hanka se zasmála, když viděla, jak tulík hbitě uhnul, aniž pustil ukořistěné sušenky z tlapek. Hned se zapojila do honičky, kterou stejně neměli naději vyhrát. Ale aspoň se příjemně pobavili.

Nakonec Rafan vybalil osobní krabičky s drobnostmi. Hanka pohladila svou dračí sponu do vlasů. Do zdejších podmínek sice moc vhodná nebyla, ale i tak byla ráda, že ji má u sebe. Teď už jejich nový příbytek začal maličko připomínat domov. Jen škoda, že tu nebyla podobná vyhlídka, jako u Omauly. Hanka se s velkou chutí zakousla do jablka a přemýšlela i o tom, že k němu bude přikusovat čokoládu. To pak ale zavrhla a čokoládu schovala na večer.

Odpoledne jim ještě klasické vyučování nezačalo, spíš je čekalo přezkoušení ze schopností. Hanka dostávala různé úkoly, jako zaslechnout, co si myslí krab, jakou náladu má travina a podobně. Po chvíli začala mít pocit, že nemá nejmenší předpoklady pro navržený obor. Jediné, v čem se dokázala trochu orientovat, bylo odhalování přeměn. Magický zrak měla docela slušně trénovaný, i když zatím v trochu jiném směru, než požadovala siréna. V závěru odpoledne dostala seznam školních aktivit. Během dopoledne měla většinu výuky společně se sirénami a převážně se jednalo o trénink soustředění, ponoření do relaxačních hladin mysli, nácvik přesnosti při použití magických schopností. Po obědě měla naplánovány dvě individuální lekce ve vybraném oboru. Jednou týdně byl však odpolední čas věnován pohybovým aktivitám. Každý sedmý den, kdy měly sirény školní volno, byl pro lidské žáky připraven program, který jim umožní blíž poznat krásy podmořského světa i jeho nebezpečí.

Večer se v jeskyni Hanka seznámila s dívkami, které se sem přihlásily ke studiu. Gertruda a Rea se také poznaly až tady a první večer pod vodou se cítily unaveně, nepohodlně a bylo jim chladno. Nabídla jim kus čokolády a tulík hned využil jejich společného rozhovoru k tomu, aby prozkoumal podrobně i prostory, kde se spolužačky zabydlely. Pak se milostivě nechal hladit a drbat, což dívky potěšilo. Hanka jim stručně vysvětlila, jak to u sirén chodí v běžném životě, a slíbila, že jim ráno s Omaulou ukáže i to, jak správně plavat s ploutvemi. Když pak mezi ně přišel Rafan s Hančinou sponou narafičenou ve vlasech, chytil všechny dívky takový záchvat smíchu, že nemohly přestat. Tím opadly poslední zábrany a začali se kamarádit.

Zhruba asi týden trvalo, než si všichni zvykli na nový způsob života. Vyučování u sirén je příjemně překvapilo v tom, že vždy bylo spojeno s nějakým příběhem, bájí nebo jinou mnemotechnickou pomůckou, která napomáhala zapamatování. Vylepšení relaxačních schopností jim umožnilo i lepší využití magie. S postupem času zjistili, že vodní prostředí svědčí vizuálním efektům. Dokonce i Hance se poměrně brzo podařilo vyvolat obraz z blízké minulosti. Odhalování proměn jí šlo, ale jejich tvorba nikoliv. Na to byla nadaná hlavně Rea.

Rafan o svém studiu moc často nemluvil, ale vypadal celkem spokojeně. Občas si oba povídali se Sváťou, který byl u jednorožců bezvýhradně nadšen. Na rozdíl od nich mohl aspoň občas navštěvovat domov a pak jim líčil, jaká je s Aničkou legrace a jak už Girův Péťa hezky chodí. Trochu mu to záviděli, protože se jim stýskalo po slunci a denním světle.

Jednou večer Hanka Rafana poprosila o jablko. Natáhl se do skalní prohlubně, aby se podíval, jestli ještě nějaké zbylo. Pak mu pohled padl do skřínky s drobnostmi. Něco bylo jinak. Podíval se pozorněji a zjistil, že jeho bílá lastura změnila barvu.

„Co tam máš?“ zdvihla se Hanka, když viděla, jak se kamarád zarazil a na něco se soustředěně dívá.

Ukázal jí mlčky perleťovou lasturu.

„Co s tím, to jsi našel?“ nechápala dívka.

„Ne. Tahle je od Delfity Marely.“

„Ale ta byla bílá, ne?“

„No právě!“

„Bude chtít splátku, kterou jí dlužíš,“ pochopila konečně, co jí kamarád ukazuje.

„Vypadá to tak.“

„Zeptám se Omauly, jestli o tom něco neví.“

„Ne,“ zavrtěl Rafan hlavou, „to myslím není dobrý nápad. Raději počkáme, až se přihlásí sama Delfita.“

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny Hanka.

Delfita Marela se opravdu přihlásila. Začátkem března si Hanku, Rafana a Omaulu zavolala Sipiliana a oznámila jim, že na žádost Omauliny matky jim uděluje tři dny mimořádného volna. Pak pro ně otevřela vodní bránu, kterou propluli do teplých vod Omaulina domova.

Tady už na ně čekala Delfita a srdečně je uvítala. Pak poslala dívky, aby Rafanovi ukázaly zdejší okolí. Byla to oproti škole příjemná změna, ale stejně byla Hanka zvědavá, oč půjde.

Po společném obědě poslala Delfita Omaulu, aby vyřídila vzkazy několika sirénám. Když zůstala s Rafanem a Hankou sama, otočila se s vážnou tváří k Rafanovi.

„Ráda bych si u tebe vybrala splátku dluhu, pokud budeš souhlasit.“

„Ano, lastura mi prozradila, že nastal čas splatit to, co vám dlužím. Řekněte, co mám udělat. Jsem připraven.“

„Víš, není to tak jednoduché. Nejdřív ti vysvětlím, oč jde. Na posledním setkání sirén nás jedna skupina, žijící v moři nedaleko Dubovníku, požádala o pomoc při řešení svého problému, který jim v poslední době dělá starosti. Na jejich území vznikla z neznámého důvodu nerovnováha mezi rybami a jedovatými řasami. Abych byla přesnější, řas je příliš mnoho a těch, co je likvidují, naopak málo. Odnepaměti tyto řasy požírají rybky, kterým říkáme berserety. Kromě jedu je v těch řasách něco, co tyto rybky potřebují ke svému životu. Navíc dokážou jed v řasách přeměnit na zbraň, kterou používají proti predátorům. Abych to vysvětlila: berserety jsou na první pohled bezbranné malé rybičky, ale pokud je nějaká jiná ryba z neznalosti pozře, jejich jed se jí dostane do tlamy a ona z něj zešílí. Začne bezhlavě útočit na vše ve svém okolí, na ryby, na rostliny, ba i na kameny. Někdy se omlátí o útesy, jindy napadne ryby ze svého hejna a začne je zabíjet. Berserety jsou tím rámusem varovány a většina z nich má čas utéci nebo se schovat.“

„Vzpomínám si na ty rybky,“ řekla Hanka, „pamatuješ, Rafe, na toho chlapíka, co nám povídal o rybách v podmořském tunelu?“

„Chlapíka si pamatuju, ale na to, co povídal o rybách, už moc ne.“

Hanka si pomyslela, že to opravdu bude náročná splátka, jestliže bude Delfita po jejím kamarádovi chtít, aby vyřešil něco, s čím si neporadily ani sirény.

„Samozřejmě po tobě nechci řešení celého problému,“ pokračovala siréna a Hanka znejistěla, zda také nečte myšlenky jako jednorožci, „ale moc by nám pomohlo, kdyby se tvůj tulík dokázal rybek zeptat, co se s nimi děje. Na místě jich zůstalo už jen pár a jsou nesmírně plaché, což není normální. Jakmile se přiblíží některá ze sirén, dávají se na bezhlavý úprk.“

„No, pokud neutečou i před námi, můžeme se o to pokusit,“ přikývl Rafan, když si předtím vyměnil pohled s Plavíkem.

„Kdyby se vám podařilo něco zjistit, mohlo by to znamenat velkou pomoc pro naše sestry. Pokoušely se zmírnit růst řas magicky, ale po vyprchání použitého kouzla rostliny zdvojnásobily rychlost růstu a vytlačují postupně ostatní vegetaci. Také vylučují nepatrné množství toxinů, které působí dráždivě. Nejen že způsobují kožní problémy, ale občas mají slabší jedinci i potíže psychického rázu. Jestli to tak půjde dál, budou si muset zdejší sirény hledat jiný domov.“

„Uděláme, co bude v našich silách,“ odpověděl Rafan a podíval se na tulíka, který zcela viditelně rozuměl, a také přikyvoval.

Mezitím se zpět vrátila Omaula.

„Výborně,“ usmála se Delfita, „takže zítra ráno vyrazíme na místo a pokusíme se najít nějaké berserety. Dnes mám ještě práci, takže vás svěřuji do péče své dcery Omauly. Předpokládám, že s ní se nudit nebudete.“

Opravdu se nenudili. Už na ně čekali delfíni, kteří si chtěli hrát, a nakonec je vzali s sebou na projížďku podvodními krajinami. Omaula jim dokonce ukázala jeskyni ztroskotanců, kde byly rozpadlé pozůstatky nějakého člunu, staré už dlouho nepoužívané ohniště a zbytky prutů na ryby. Omaula to považovala za poklady, ale Hanka s Rafanem ji vyvedli z omylu.

Druhý den je Delfita zavedla k sirénám, žijícím nedaleko Dubovníku. Vody tu byly chladné a ještě temnější než ve škole. Možná, že by jim přestěhování prospělo, pomyslela si Hanka, když se rozhlédla po zdejším prostředí.

Delfita je představila jedné mladší siréně, které tu všichni říkali Mamája. Byla velice bezprostřední, milá a upovídaná. Vlastními slovy jim vylíčila totéž, co už věděli od Delfity, a ukázala, o které řasy se jedná. Bylo jich tu opravdu hodně. Věnovala se jim celý den. Společně proplouvali podmořskou krajinou v okolí jejího bydliště, ale nezahlédli při tom ani jedinou berseretu.

„Buď jsme dnes měli mimořádnou smůlu, nebo už tu žádné berserety nezbyly,“ vzdychla Mamája, když se večer loučili a domlouvali se, že to zkusí ještě druhý den.

Nazítří už s nimi nešla ani Delfita ani Omaula. Hanky s Rafanem se ujala opět Mamája a s ní pak opatrně prozkoumávali terén. Po obědě se na ně usmálo štěstí alespoň v tom, že pár rybek zahlédli. Mamája jim chtěla nabídnout nějaké krmení, ale sotva to rybky zahlédly, vyplašeně prchaly.

„Já to nechápu,“ pokrčila siréna rameny, „dřív nám ožužlávaly prsty, když jsme jim něco podobného přinesly, a teď se děsí všeho kolem sebe. Moc by mě zajímalo, co se jim vlastně stalo, co tu změnu v jejich chování způsobilo. Ale dnes už se to bohužel nedozvíme. Škoda. Doufaly jsme, že to vyjde.“

„No jo, zítra zase musíme do školy,“ konstatovala lítostivě Hanka.

„Ale poslední březnový týden máme volno,“ zamyslel se Rafan, „možná bychom se mohli vrátit a zkusit to znovu. Nebude to moc pozdě?“

„S řasami už se potýkáme půl roku, takže pár týdnů navíc asi žádnou změnu nepřinese. Nejhorší je, že netušíme, co se s berseretami stalo. Jestliže nám budete chtít věnovat týden vašeho volna, budeme vašimi dlužníky,“ položila si dlaň na srdce Mamája.

„To nestojí za řeč,“ usmál se Rafan.

Na večeři se vrátili k Delfitě a Omaule. Zklamaně jim vyprávěli, jak se nepodařilo berserety kontaktovat ani když je konečně objevili.

„Považuji tvůj dluh za splacený,“ otočila se Delfita na Rafana.

„Ale vždyť jsme ničeho nedosáhli,“ namítl.

„Věnovali jste nám své síly i čas, takže dluh je smazán. Jestliže jim budete chtít pomáhat o prázdninách, budou sirény kolem Mamáji dlužit službu vám.“

„Jenže ony o nic nepožádaly, to byl můj nápad,“ namítl Rafan.

„Jak myslíš. Ale už jsem ti jednou vysvětlila, že přijetí dluhu je mezi sirénami něco jako pečeť přátelství. Budou dotčeny, nepřijmeš-li nabídnutý závazek.“

„Dobře, ještě to zvážím.“

„Věřím, že se rozhodneš správně,“ kývla Delfita spokojeně, „a já tedy budu počítat s tím, že u nás strávíte své prázdniny. Nedojde-li k nějakým změnám, přijdu si vás vyzvednout společně s Omaulou.“

Pak děti odvedla branou zpět do školy.

Následující týdny Hanka hodnotila jako docela zajímavé. Konečně si zvykla na nové prostředí, a studium se přesunulo z oblasti nácviku soustředění do oblasti praktické výuky. Sirény jim dokonce nabídly speciální kurs, kde se mohou naučit vytvoření a použití vodní brány, což všichni přijali s velkým nadšením.

Jediné, co Hance kazilo náladu, bylo to, že se zatím nepodařilo vyřešit její situaci na souši. Hrozba Rafanových vizí byla stále aktuální. Obávala se, že se možná nebude moci vrátit na břeh ani v době, kdy jim skončí zdejší studium. Rafan na tohle téma mluvit nechtěl, takže jediný, s kým si o tom mohla po večerech povídat, byl její dračí přítel Plam. Dívka Rafana podezírala, že jí o svých viděních neříká vše. Vzhledem k tomu, že měl vizualizaci jako svůj studijní obor, čekala, že bude sdílnější. Měla obavu, že stále vidí situace, které nejsou příznivé. Byly chvíle, kdy se musela hodně bránit pokušení vyzkoušet na svém kamarádovi ovlivňovací kouzla. Jenže dát v sázku důvěru přítele by bylo to poslední, co by chtěla riskovat. Tolik rozumu ještě měla.

Nebyla si jistá, jestli se těší na prázdniny. Tentokrát by dala přednost návratu k jednorožcům nebo do útulku. Zatoužila běhat po trávě v obyčejných šatech a zalétat si na prkně. Když pro ně ale Delfita večer před prázdninami přišla, potlačila své pocity deprese a poslušně následovala svého kamaráda a Omaulu.

Měla by být ráda, že je tu Rafan s ní a ne se utápět v sebelítosti! Přesto si nemohla pomoci a celý večer se usmívala jen proto, aby zakryla, jak je jí smutno. Do postele zapadla brzo a doufala, že ji to do rána přejde.

Probudila se časně. Potichu, aby nevzbudila Rafana, se přesunula na skalní terasu, kterou osvětlovaly ranní paprsky. Posadila se a přemýšlela o tom, co si počne, když bude nucena zůstat ve světě sirén. Nechybělo mnoho, aby znovu sklouzla do sebelítosti. Pohled na vlnící se hladinu jí však dělal dobře. Vzpomněla si na L’galu, jak ji učila předat smutek plynoucí vodě. I tady moře odnášelo nepříjemné myšlenky a uklidňovalo mysl. Když pro ně přišla Omaula, cítila už se docela dobře.

Byla by se tak možná cítila i nadále, kdyby Rafan u snídaně neřekl tu větu: „Uvítal bych, kdybys netrvala na tom, že mě doprovodíš. Mohla bys zůstat s Omaulou tady a bavit se.“

„Jak po mně můžeš něco takového chtít?!“ zasyčela výhružně a její dobrá nálada byla rázem tatam.

„Hm, bál jsem se, že to budeš brát takhle.“

„Rafe! Proč to po mně chceš?“

„No, proč asi? Mám strach, že by se ti mohlo něco přihodit.“

„Zase vize?“

„Ne, to nemůžu tvrdit. Jen mám takové divné mrazení v zádech.“

„Víš co? Běž se s tím svým sýčkováním bodnout. Já jdu s tebou!“

„No tak jo, když na tom trváš, už se nerozčiluj,“ pokrčil rezignovaně rameny.

Za dva dny už oba na tenhle rozhovor zapomněli. Hodně času trávili plaváním a zkoumáním zdejšího okolí. Zatím se během jejich pobytu u Mamáji poblíž Dubovníku nic nepatřičného nepřihodilo. Číhali společně na berserety a tulík kolem nich kroužil ve stále větších a větších kruzích.

Čtvrtý den s nimi Omaula na číhanou nešla. Jako naschvál, nebo možná právě proto, se jim konečně podařilo objevit malé hejno. Hanka se pokoušela nenápadně rybky uklidňovat, aby se k nim tulík mohl nepozorovaně přiblížit. Chvilku kolem nich kroužil a pak se mu podařilo dostat přímo do hejna. Berseretám asi nepřipadal nebezpečný, takže se před ním nesnažily schovat. Spolu s nimi se Plavík nějakou dobu vznášel mezi korálovými útesy. Hanka si s Rafanem vyměnila vítězný pohled. Tak se jim to přece jen nakonec podařilo.

Při návratu u Plavíka vyzvídali, co zjistil, ale ten jen rošťácky plaval od jednoho ke druhému a dělal drahoty. Ohromně ho bavilo, jak na něj oba dorážejí.

Když je Mamája viděla tak rozzářené, svitla naděje i v jejích očích. Nejdřív je pozvala k jídlu, ale bylo vidět, že se nemůže dočkat informací. A nebyla sama. I Hanka s Rafanem čekali, co tulík siréně poví.

„Ta rybka prozradila vše, co mohla. Ona bojí sirén,“ začal Plavík, když dojedli.

„Proč by se bála,“ podivila se Mamája.

„Siréna krmit berserety a lákat na útesy u břehu. Hodně jídla a dobré jídlo. Berserety stěhují hejno tam, kde potrava. Hodně jídla, hodně rozmnožují. Ráj pro berserety ale není bez chyby. Siréna dává potravu, ale jednou přinese síť a celé hejno najednou pryč. Znovu potrava, znovu velké hejno a znovu síť. Několik rybek má strach a prchá zpět sem, kde sice jen málo chutné řasy, ale žádná síť. Teď ale velký strach, když se objeví siréna.“

„Tohle všechno že ti rybka pověděla?“ užasli Rafan a Hanka.

„Já se ptám, ona vysílá obrazy. Všechno se vyjasňuje.“

„Rozumíte tomu?“ otočil se Rafan na zamračenou Mamáju.

„Abych řekla pravdu, tak ne. Pokud tvůj tulík mluví pravdu, a já se obávám, že ano, děje se tu něco velice podivného a nepatřičného. Zdráhám se uvěřit, že by některá siréna úmyslně narušila rovnováhu mořského dna.“

Mamája se podívala na ostatní družky, které stejně jako ona zvědavě naslouchaly, a pokrčila rameny. Sirény se dívaly jedna na druhou a nakonec jejich zrak tázavě spočinul na viditelně nejstarší siréně.

Ta chvíli váhala, než začala pomalu mluvit: „I mezi sirénami se může najít jedinec, který nejedná v zájmu všech. Před několika lety jsem slyšela o skupině vodních lidí, která vyhostila jednu svou družku kvůli nepatřičnému sobeckému jednání.“

„Myslíš, že by za tím mohla být ona?“

„To netuším. Jen mě to tak napadlo, když byla řeč o divném chování sirény.“

Rozproudila se diskuse o tom, jestli je tahle možnost natolik reálná, aby se ji tam někdo vypravil prověřit. Pár hlasů bylo proti, protože by to mohlo být nebezpečné. Další ale namítaly, že je načase něco smysluplného podniknout.

„Můžeme si jít ještě zaplavat?“ zeptala se Omaula, která dopoledne pomáhala připravovat jídlo a mrzelo ji, že tulíkův úspěch přišel zrovna v okamžiku, kdy ona u toho nebyla.

Mamája přikývla a doporučila jim, ať neplavou daleko.

Malá siréna vystřelila od stolu tak rychle, že jí Hanka s Rafanem ani při nejlepší vůli nestačili. Byla přímo nabitá energií. Pak na ně ale počkala a vyzvídala, ve kterém místě bázlivé berserety objevili. Zavedli ji tam, ale po rybkách už tu nebyla ani stopa.

„Mohli bychom se podívat trochu blíž k pobřeží,“ navrhla Omaula.

„Nemyslím, že je to dobrý nápad,“ protestoval Rafan, ale malá siréna už ho neslyšela. Vyrazila naznačeným směrem a jejím kamarádům nezbylo, než ji následovat. Po chvíli už bylo moře mělčí a proudění vody je strhávalo rovnoběžně s pobřežím. Omaula se stále držela kus před nimi.

„Měli bychom se vrátit,“ kývla na ni Hanka, když se jim podařilo trochu přiblížit.

„Jasně. Ale nejdřív se trochu povozíme v proudu a podíváme se támhle k tomu ostrůvku. Bydlí tam jen ptáci a jsou nádherní. Hrozně mě baví pozorovat, jak loví ryby.“

„Omaulo...“

„No jo, no jo, já vím. Slibuji, že hned potom se vrátíme.“

Doplavali do blízkosti ptačího ostrova a museli dát Omaule za pravdu. Ptáci se nořili do vody, jako živá torpéda a ti šikovnější při tom dokázali chytit pomalou nebo nepozornou rybku.

Pak vzal Rafan Hanku za rameno: „Tulík tvrdí, že nás někdo sleduje.“

„Toho bych si musela všimnout,“ rozhlédla se pozorně Omaula, ale nikoho neviděla. Plavík však trval na svém.

„Vrátíme se,“ rozhodl Rafan autoritativně.

„Mám udělat bránu?“ zeptala se malá siréna.

„Ano. A pospěš si, prý je jich víc a blíží se. Plavík si myslí, že nám hrozí nebezpečí,“ přikázal Rafan.

Omaula začala tvarovat vodu do víru a nakonec ji roztáhla do brány. V okamžiku, kdy chtěli proplout, brána vybuchla takovou silou, až je síla nárazové vlny všechny omráčila...

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: