Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Šťastný nález

Šítár se nespokojeně zamračil, a když vyslechl poslední novinky od svých zpravodajů, došel k názoru, že co si člověk neudělá sám, to nemá. Doufal, že odměna, kterou vypsal na hlavu té holky, co ho na tržišti poznala a poštvala proti němu bandu ochránců, bude dostatečná. Jenže lumpové, zdá se, už nejsou tak dobří, jako bývali. Kolikátý už je to nezdařený pokus? Copak už není nikdo natolik schopný, aby dokázal najít a zneškodnit jednu malou hloupou holku? Připustil fakt, že ji asi hlídají schopní lidé. Ale každá ostraha má přece svou slabinu! Dokonce zklamal i Hodal, a to už je co říct. Rozhodně ho nelitoval, když zjistil, že ho brácha dočasně zbavil magické svéprávnosti. Měl si dát větší pozor!

Šítár neměl v úmyslu zopakovat Hodalovu chybu a zaplést se do lovu dívky osobně, ale vážně uvažoval, že odměnu za její hlavu zdvojnásobí, aby motivoval další zájemce. Poslední dobou ta malá mrcha ale někam zmizela a nedařilo se zjistit, kam. Nakonec nad tou záhadou mávl rukou a rozhodl se raději věnovat své nové hračce. Strčil hlavu do laboratoře a rozhlédl se.

„Alonzo? Jsi tady?“

„Co se děje? Potřebujete něco?“

„Samozřejmě, že potřebuju. Vždyť víš. Chci po tobě šipku, která dokáže proniknout dračí kůží a dopravit náš jed až do krevního oběhu.“

„Myslím, že by stačilo se trefit do oka nebo do tlamy.“

„Hlupáku! Když po tobě jde drak, tak moc času na míření nemáš.“

„Žádná šipka vystřelená kuší nemá dostatečnou rychlost. Co takhle přidat trochu magie?“

„Jejich magické štíty jsou ještě lepší než kůže. Musíme zkrátka najít něco účinnějšího.“

„Má to ale háček.“

„Prosím?“

„Nemáme ještě dost jedu, abychom to mohli zkusit na drakovi. Z těch rybiček se toho vymačká hrozně málo.“

„Než něco vymyslíš, tak už toho určitě bude dost.“

„No, jestli přestanete s těmi pokusy na lidech, tak možná jo.“

„Nebuď drzý a radši se věnuj práci,“ zavrčel Šítár a zalitoval, že je ten chlap tak nenahraditelný. S chutí by mu ukázal, kde je jeho místo. Zatím ho však potřebuje, tak mu ty jeho řeči musí strpět. Jestli se jejich experiment podaří, může drakům vrátit úder, který mu zasadili nedávno. Sice jim unikl, ale přišel při tom o spoustu zajímavých drobností a hlavně o svůj domov, který tak dlouho budoval. Představa pomsty byla velice příjemná. Až bude připraven, spočítá to černým i zeleným. A jestli zbyde trochu jedu, mohl by zkusit proniknout přímo do sídla Bdělého. To by teprve byla třešnička na dortu! Laskal se se vzpomínkou, jak se mu naposledy podařilo dokonce dostat ochránce. Škoda, že všechno jde tak pomalu...

Prošel jeskyní a chodbou a vyšel ven na mořskou pláž. V tomhle nepřístupném koutě útesů bylo málo pravděpodobné, že by potkal někoho cizího. Protože slunce celý den příjemně svítilo, byl kámen, na kterém obvykle sedával, příjemně vyhřátý. Měl rád teplo. Udělal si pohodlí, vytáhl doutník a zapálil si ho. Čekal, až se objeví jeho přítelkyně a zatím pozoroval moře a ptáky. Když dokouřil, vstal a zbytek z doutníku odhodil daleko do vody. U nohou mu vlnky zaplavovaly vyhlazený písek. Jen nedaleko narušovalo tu písečnou rovinu hrdlo nějaké láhve. Zvědavě odhrábl vlhký nános písku a v ruce držel podivnou modrozelenou zazátkovanou láhev. Byla prázdná. Nejdřív ji chtěl zahodit, ale na té láhvi bylo něco divného. Uvědomil si, že téměř pulsuje magií. Šítára se zmocnilo vzrušení. Snad to není...?

Silou vytrhl špunt a s užaslou radostí pozoroval, jak se před ním z mlhy zhmotňuje tělo elementála.

„Co poroučíš, můj pane?“ zeptala se bytost.

„Kdo jsi?“ zeptal se pro jistotu kouzelník a v očích mu jiskřilo poznání.

„Jsem kouzelný džin. Nyní jsi můj pán a můžeš mi poručit, co chceš.“

„To je skvělé,“ zamnul si ruce muž, „opravdu dokážeš splnit každé přání?“

„To zdaleka ne, můj pane, ale budu se o to snažit.“

„Můžeš na sebe vzít nějakou méně nápadnou podobu?“

Džin se proměnil do podoby Šítára.

„Ale ne,“ zamračil se kouzelník, „mohl bys být trochu vyšší, světlé vlasy, široký obličej, svalnaté ruce a nohy, na to třeba pískové kalhoty a modrou košili. Jo, to už je lepší. Jak se jmenuješ?“

„Nevím, pane.“

„Nevadí, budu ti říkat Jime. Umíš čarovat?“

„Nevím, pane, nepamatuji si na nic ze své minulosti, možná ano.“

Šítár sáhl do kapsy a vytáhl zlatý peníz: „Zkus ho rozmnožit. Asi takhle.“

Kouzelník teď držel v ruce dvě mince.

„Kolik kusů si přeješ, můj pane?“

„Dvacet.“

Ještě než dořekl, měl Šítár plné ruce mincí.

„Učíš se rychle,“ usmál se a zastrčil mince zpět do kapsy.

„Ještě ti mohu splnit nějaké přání, pane?“

„Posaď se, trochu si popovídáme. Zajímá mě spoustu věci. Můžeš lhát nebo zabíjet?“

„Budeš-li si to přát, tak mohu.“

„Když se tě na něco zeptám, odpovíš mi vždycky pravdivě?“

„Tobě, pane, lhát ani ublížit nesmím.“

„Výborně! A co já? Mohu ti lhát nebo tě zabít?“

„Lhát mi můžeš, jak je ti libo. Zabít mě sice nedokáže nikdo, ale můžeš mě zapudit.“

„Čím bych tě zapudil, kdybych chtěl?“

„Stačí říct: mé přání je, abych už nebyl tvým pánem.“

„Nic jiného tě nezapudí?“

„Budu zapuzen, jestliže nebude v mých silách splnit příkaz, který mi dáš.“

„A sakra! Tohle je trochu záludné, to bych nerad. Dobrá, domluvíme se takto. Když bude něco nad tvé síly, přijdeš ke mně a řekneš: tohle nejde, nechci být zapuzen. A pak už se nějak domluvíme.“

„Jak si přeješ, můj pane.“

„A neříkej mi pane, říkej mi mistře.“

„Jak si přeješ, můj mistře.“

„To zní taky hloupě. Oslovení pane bude asi nejlepší! Ale bez přívlastků!“

„Jak si přeješ, pane.“

„Dokážeš být neviditelný?“

„Jen pro ty, kdo neovládají magii.“

„A co draci?“

„Ti moji podstatu odhalí jediným pohledem.“

„A co lidé? Ti, co mají sedmý smysl?“

„Ochránci a zdatnější mágové mě poznají také bez problémů.“

„Dokázal bys ochránce zabít?“

„Kdybych ho napadl ze zálohy, tak ano. Jakmile ale použije hůl moci, může mě zbavit magie a vyhostit.“

„Vyhostit? Co to znamená?“

„Pošle mě bez magie zpět k mému pánovi. Po nějaké době se pak moje magie zase obnoví.“

„Zabít tě nemůže?“

„Ne, pane.“

„Dokážeš číst ostatním myšlenky?“

„Když mi to přikážeš, pane, pokusím se o to.“

„Za chvíli se mám setkat s jednou sirénou, budeš mi myšlenkovým přenosem říkat, co si myslí. Uvidíme, jak ti to půjde.“

„Ano, jak si přeješ pane.“

Ještě chvíli Šítár vyzvídal, jakými způsoby džin dovede opatřit peníze a drahokamy, co všechno umí magicky rozmnožit, jestli potřebuje odpočívat a jak rychle je schopen obnovovat magii a jestli umí také ovlivňovat osoby.

Pak se z vln vynořila siréna a přicházela blíž. Od té doby, co ji Šítár naučil pomocí kouzla dýchat venku i bez bubliny, vypadala mnohem lépe. Sice se nikdy neusmívala naplno, ale kouzelníkovi se zdálo, že ho ráda vidí. Hned si důkladně prohlédla jeho společníka a mírně povytáhla obočí.

„Zdravím tě, Šítáre. Nemohu uvěřit svým očím. Ty máš kouzelného džina?“

„Dnes mám šťastný den, Lesibo. Příjemně jsem si zakouřil, našel láhev a teď mám dokonce potěšení si s tebou popovídat,“ odpověděl muž.

Džin k němu vyslal myšlenku: Myslí si, že jsi zdvořilý, ale pochybuje o tom, že by tě těšil hovor s ní. Ona si však s tebou povídá velice ráda. Vypadá to, že jsi jediná osoba, která jí občas dělá společnost.

„Také mám šťastný den, když tě vidím,“ řekla nahlas.

Chvíli si povídali o tom, jak prospívá hejno rybek a spokojeně konstatovali, že se to vyvíjí dobře. Berserety se vesele rozmnožují a pravidelně se objevují při krmení. Siréna kouzelníka upozornila, že už jí dochází krmivo a Šítár kývl, že to zařídí. Pak siréně vyprávěl veselé historky, které zaslechl na tržišti. Nakonec sáhl do kapsy a podal jí plátěný pytlík s ořechy. Siréna poděkovala a tentokrát se i nepatrně pousmála.

Džin hlásil: Je velice šťastná, že jsi nezapomněl na její oblíbenou pochoutku, ale moje přítomnost ji znervózňuje. Má strach, jestli se jí nechceš zbavit jednou provždy.

„Jsem rád, že mi pomáháš, Lesibo, takže se uvidíme zase za týden. Kdyby byly nějaké problémy, stačí shodit támhle ten viklan a já přijdu, jak nejdřív budu moci. Opatruj se.“

„Ty také, Šítáre, budu se těšit.“

Siréna zmizela v moři a kouzelník s džinem se vydali zpět do jeskynního komplexu, plného chodeb a místností. Na zamaskovaných místech byly zkratky vytvořené pomocí zafixovaných bran. Kouzelný džin si spokojeně uvědomil, že se dostal do rukou skutečně schopného mága a byl připraven mu ze všech svých sil pomáhat.

Šítár si ho všude začal vodit s sebou a nejčastěji po něm chtěl, aby mu tlumočil myšlenky lidí kolem něj. Jednou kouzelník načapal sluhu při krádeži vína.

„Odpusťte mi, pane, je to poprvé,“ žadonil přistižený.

„Lžeš! Kolikrát už to ve skutečnosti bylo?“ uhodil na něj Šítár.

„Teprve podruhé, moc se omlouvám, pane, už se to nestane,“ málem mu líbal boty sluha.

Džin zatím vyslal zprávu o jeho myšlenkách: „Kradl už tolikrát, že si to sám nepamatuje, a myslí, že jste nafoukaný boháč, který na to nikdy nepřijde.“

„Máš pravdu, už se to nestane,“ zabodl do hříšníka tvrdý pohled kouzelník a pak kývl na džina, „Jime, zabij ho.“

„Jak si přeješ, pane,“ odpověděl kouzelný džin a zlomil muži vaz. Mág se spokojeně ušklíbl.

„Hoď ho do krabí jámy,“ řekl, „stejně to byl mizerný sluha.“

Občas byl Šítár nucen se stýkat i s lidmi z města. Neměl to rád, ale když chtěl mít klid ve svém současném bydlišti, byl nucen hrát roli podivínského milovníka moře, který zkoumá podmořský život a nechce být ve svém soukromí rušen.

Hledal mezi měšťany někoho, kdo má dostatečně velký vliv, ale nedostatečně vyvinutý sedmý smysl. Takový člověk by ho mohl zaštítit před nežádoucími zvědavci a mohli by si být vzájemně prospěšní.

Zdálo se, že nejvhodnějším kandidátem by byl Seladonin, který se sem se synem nedávno přestěhoval a vystavěl luxusní palác v nejlepší čtvrti Dubovníku. Jeho aktivity nebyly vždy nejčistší. Sice oficiálně provozoval domy nabízející potěšení bohatým pánům, ale mluvilo se i o tom, že obchoduje s lidmi, a dokonce prý i s dětmi. Byl natolik mocný a bohatý, že každého, kdo o tom mluvil nahlas, dokázal umlčet. To byl přesně ten druh moci, který Šítár potřeboval. Přemýšlel, jak s ním nějak šikovně navázat známost. Nakonec mu pomohlo, že si jeho syn zamiloval plachtění na moři.

Způsobit kolizi lodě nebyl pro kouzelného džina velký problém. Stačil silný poryv větru, který plachetnici otočil dnem vzhůru. Čirou náhodou byl na moři i Šítár, který mladíka i dívku, se kterou byl na výletě, zachránil a pak svou magií vrátil jejich plachetnici do správné polohy. Nakonec kouzelný džin zbavil lodní útroby mořské vody. Mladí lidé projevovali vděčnost a nadšení nad magickými schopnostmi svých zachránců.

Když odpluli do přístavu, Šítár si zamnul ruce: „Doufám, že to bude fungovat. Pro jistotu jsem ještě klukovi sebral vestu, kde měl všechno, oč nechtěl přijít: prachy, pár drahých kamenů, hodinky a dokonce i krabičku se zásnubním prstenem. Nechal do něj vsadit moc krásný a drahý diamant, bude ho určitě mrzet, že o něj přišel.“

„Hádám dobře, pane, že mu ho budeš chtít vrátit?“ zeptal se džin.

„Jsi blízko, Jime. Nebudu to já, kdo mu ho vrátí, ale ty. Odneseš tu vestu až k nim domů, zkontroluješ, aby všechno vypadalo naprosto neporušené, aby hodinky fungovaly. Pokusíš se to předat přímo Seladoninovi a použiješ ovlivnění, aby nás pozval k nim na večeři nebo nějakou jinou akci. Za to, co jsme udělali pro jeho syna i za tu jeho ztracenou vestu, kterou vracíme, si přece zasloužíme nějaké uznání. Doufám, že mu to dojde i bez ovlivňování, ale kdyby ne, nějak to zařiď.“

„Jasně, pane.“

Večeře se uskutečnila přesně tak, jak Šítár očekával. A nezůstalo u jedné. Seladonin velice rychle pochopil, jak mu může být užitečný někdo s tak vyvinutým sedmým smyslem a mnohaletými zkušenostmi. Společnou řeč našli skoro okamžitě, ale důvěra se rodila pomalu.

Jednou si z takové návštěvy kouzelník přinesl domů přetržený kožený náramek. Když byl s kouzelným džinem o samotě, vytáhl ho z kapsy a podal mu ho.

„Co říkáš, Jime, dokážeš to opravit?“

Kouzelný džin pozorně prohlédl poškozený magický předmět. Prohlížel si linie magického ovlivnění a nejasně si uvědomil, že už někdy dřív něco podobného v ruce držel. Spojil přetržený pruh kůže a obnovil linie tak, jak mu jeho paměť napovídala.

„Nejsem si jist, zda je to opraveno správně. Musel bych mít v ruce nepoškozený vzor, abych se trefil přesně,“ řekl, když předmět vracel svému pánovi.

„Tak to vykoušíme,“ rozhodl kouzelník a zavolal starou pomocnici z kuchyně. Prsten na její ruce signalizoval, že má aspoň základní magické vzdělání. Tvářila se nevrle.

„Potřebuji tvoji pomoc,“ řekl Šítár a pak ženě navlékl opravený náramek.

Nejdřív se tvářila překvapeně, pak vyděšeně a nakonec se chytila za srdce a skácela se na zem.

„A sakra,“ zaklel kouzelník, „je mrtvá. Buď je to špatně opraveno, nebo to má ještě jiné účinky, než mi Seladonin řekl.“

„Jsem téměř přesvědčen, že je to opraveno správně,“ namítl džin.

„Udělej mi duplikát toho náramku,“ požádal ho kouzelník.

Džin poslechl.

„Nemůžeš to dělat víc potichu? Nechci na sebe upozorňovat. Takovýhle magický randál by mohl někoho vyburcovat k pozornosti.“

„Duplikovat realitu potichu není v mých silách, jedná se o značné narušení rovnováhy a musím na to vynaložit hodně magie,“ bránil se džin.

„No dobrá, beru to na vědomí. Tuhle mrtvolu vrať jejím příbuzným, že dostala infarkt, a dej jim odškodné, ať nedělají zbytečný rozruch.“

Dva dny poté vzal Šítár oba náramky a vyrazil k Seladoninovi. Jima nechal v laboratoři, aby dohlédl na výrobu jedu z pochytaných rybiček.

Tentokrát se kouzelník a boháč sešli v jednom nenápadném stavení, které zvenku vypadalo jako škola pro dospívající slečny. Dívky tam skutečně vyšívaly, učily se vařit, tančit, masírovat, aranžovat květiny a vůbec vše, co by mohly do budoucna potřebovat. Všechny měly bílé blůzky a barevné, pestře zdobené sukně. Na pravé ruce nosily nenápadný kožený náramek. Byly uctivé, milé a poslušné.

„Ty náramky stojí celý majlant, takže musím na holkách vydělat co nejvíc,“ řekl Seladonin, když došli do jeho pracovny, „naštěstí je ještě dost mužskejch, co si rádi připlatí, když dostanou hezkou poslušnou ženu nebo služku.“

„Zkusili jsme ten náramek opravit,“ řekl Šítár a podal předmět jeho majiteli, „ale neměli jsme představu, jak funguje originál, takže si nejsem jist, jestli bude fungovat správně.“

„To hned ověříme,“ řekl Seladonin a zazvonil.

Do místnosti vstoupila stará žena s uhrančivýma očima: „Přejete si čaj?“

„Přiveď Marii.“

Žena zmizela a po chvíli se vrátila s vyšší štíhlou dívkou. Vypadala moc hezky, až na vlasy. Ty měla sice hnědé s příjemně rezavým nádechem, ale byly celé okousané, na jedné straně dokonce chyběl celý vyškubnutý chomáč.

„Vyměň jí náramky,“ nařídil Seladonin.

Šítár magickým zrakem sledoval, co žena dělá. Dívka sice neměla prsten, ale sedmý smysl docela určitě vykazovala. Žena ji posadila na židli a pak ji nevybíravým způsobem zbavila magie. Děvče zalapalo po dechu. Žena sundala náramek a nahradila ho tím opraveným. Po chvilce se dívka vzpamatovala a na pokyn se postavila.

„Musíš lépe pečovat o své vlasy, jinak se do výběrového oddělení vůbec nedostaneš,“ řekl Seladonin.

„Ano, pane.“

„Nebo bys snad chtěla raději na plantáže?“

„Ne, pane.“

„Tak se trochu snaž.“

„Ano, pane.“

„Zdá se, že je opravený dobře,“ řekl, když žena dívku odvedla.

„A tenhle je jiný?“ ukázal Šítár na sundaný náramek.

„No, na první pohled se to moc nepozná, ale mám různé druhy. Některé jsou transportní, některé věrnostní, ale tady většinou pracuji s typem zaručujícím poslušnost. Ale občas se mi do ruky dostanou holčiny, co mají stopy sedmého smyslu a na ty pak potřebuji náramky, které ještě k tomu všemu potlačují magii. Ty jsou úplně nejdražší a bohužel i tak trochu nezákonné.“

„Abych řekl pravdu, taky mám raději ochránce hodně daleko od těla,“ ušklíbl se souhlasně kouzelník.

„Jsem rád, že si rozumíme,“ usmál se Seladonin.

„Budete-li cokoliv potřebovat, stačí říct,“ řekl při loučení Šítár.

Chystal se doma pochválit kouzelného džina za dobře odvedenou práci a přemýšlel, jestli se má dál patlat s berseretami, jestli by nebylo jednodušší říct Jimovi, aby získaný jed znásobil magicky. I když vzhledem k jeho magické hlučnosti by asi bylo lépe, kdyby tu akci provedli někde mimo domov. O tohle své současné bydlení by zatím nerad přišel. Pláž u moře vůbec není špatná. Velké tržiště má skoro u nosu a přátelství s osamělou sirénou taky není k zahození. Kdyby se mu k tomu všemu ještě podařilo dostat na kobylku drakům, nemělo by to chybu. Zvlášť teď, když má k dispozici kouzelného džina. Stačí věci dobře naplánovat a postupně dosáhne všeho, po čem zatouží.

V pohodové náladě dorazil domů, takže ho nepříjemně zaskočilo, když zjistil, že siréna vyhlásila poplach. Seběhl na pláž, kde už na něj netrpělivě čekala Lesiba.

„Co se děje?“ zeptal se.

„Někdo čmuchá kolem berseret. Necháme to být, nebo zasáhneme?“

„Co jsi viděla?“

„Malou sirénu a dvě lidská mláďata. Stále se sem vracejí.“

Šítár se zamyslel: „Nezdá se mi pravděpodobné, že by mohli na něco přijít.“

„Jenže oni ráno mluvili s berseretami, které unikly při posledním zátahu.“

„Jsi si tím jistá?“

„Viděla jsem to. Ale než jsem mohla něco udělat, ztratili se. Dnes se vrátili a courají se tu po okolí.“

„Dobře. Raději je zlikvidujeme.“

„Kdybyste tu malou sirénu nezabili, nechala bych si ji na převýchovu,“ skoro prosebně navrhla Lesiba.

„Proč ne, jestli tě to potěší, zkusíme ji chytit živou,“ pokrčil lhostejně rameny kouzelník.

Šítár zavolal džina a poslal ho napřed, aby se sirénou našel vetřelce. Potom houkl na muže, který měl na starosti člun s rychlým magickým pohonem, aby okamžitě vyplul. Než stihl nasednout, byl už kouzelný džin zpět se zprávou, že je našli a ukazoval jim směr. Pak dal pokyn zastavit a ještě malou chvíli opatrně táhl loďku tak, aby je nebylo slyšet.

„Lidi zlikviduj a sirénu chyť pro Lesibu,“ nařídil kouzelník, „a pospěš si, mám pocit, že už si nás všimli.“

„Jasně, pane.“

Džin vyrazil tak rychle, že předhonil i sirénu.

„Je pozdě, ta malá dělá bránu,“ vykřikla Lesiba vztekle.

Džin natáhl ruku a nechal bránu explodovat. Bubliny po výbuchu zakryly, kam to koho odhodilo. Dokonce i džin se sirénou byli odmrštěni o kus zpátky. Teprve když se voda trochu rozjasnila, uviděl džin, že Šítár vytahuje do loďky bezvládnou dívku. Chtěl mu pomoci, ale kouzelník jen odmítavě mávl rukou.

„Pomoz Lesibě chytit malou sirénu a pak najdi toho kluka a zabij ho.“

Džin kývl a chtěl se otočit, ale kouzelník ho zarazil.

„Ne, počkej. To by se dalo zjistit i zpětně. Měním příkaz. Postarej se o to, aby zůstal pod vodou bez vzduchu a bez kouzel aspoň hodinu. Přesuň ho někam daleko na moře, kde je dostatek žraloků, a sešli na něj iluzi, že je malá rybka. Hlavně po sobě nenech žádnou stopu, kdyby sem ty parchanty někdo přišel hledat. Nesmí tu zůstat ani náznak toho, že byl někdo zabit. Jasné?“

„Jak si přeješ, pane.“

Kouzelný džin vyrazil za malou sirénou, ale tu už mezitím našla Lesiba. Držela vítězoslavně svou bezvládnou kořist a právě otvírala bránu, ve které se obě ztratily. Tady už žádná pomoc nebyla potřeba.

Džin začal hledat mladíka. Vlna ho odmrštila hodně daleko. V kapse měl nějaké magické zvířátko, ale ani to nevykazovalo známky vědomí. Přesně podle pokynů vyrazil na moře a za hodinu odvlekl bezvládné tělo dostatečně daleko. Vybral místo, kde se proháněli dva obrovští žraloci. Pak seslal iluzi. Ale jediná malá rybka, na kterou si vzpomněl, byla bersereta. Bylo zvláštní, že mladík byl stále ještě naživu, a to i přesto, že mu k dýchání nepomáhala ani vzduchová bublina ani žádné kouzlo. Přemýšlel, jestli by ho neměl usmrtit, ale to mu v upřesněných pokynech pán nenařídil. Tak ho nechal být a rozhodl se vrátit k Šítárovi. Měl z toho ale nějak divný pocit. Marně se snažil zjistit proč.

„Tak co?“ zeptal se kouzelník, když dorazil zpět.

„Vyřízeno přesně jak jsi chtěl, pane,“ odpověděl džin.

„Výborně. Zkontroluj laboratoř a pak se stav u Lesiby. Byl bych klidnější, kdyby té malé nechala vymazat paměť. Promluv si s ní o tom a pokus se ji přesvědčit.“

„A co ta dívka?“ zeptal se z náhlého popudu džin.

„Odvezl jsem ji k Seladoninovi. Dal jsem jí ten náramek, co jsi nedávno zduplikoval.“

„A přežila to?“

„Zdá se, že jo. Zjistil jsem u našeho přítele, že je potřeba před navléknutím odebrat pryč všechnu magii. Tentokrát se to podařilo. Seladonin měl z mého dárku velkou radost. Sice má ta dívka sedřenou tvář, jak nabourala hlavou do suti, ale to se časem zahojí. Až se trochu vzpamatuje, zajdu tam a taky jí pro jistotu vymažu paměť.“

„Dobrý nápad, pane.“

„Jo, abych nezapomněl,“ podal Šítár džinovi malou krabici, „tady jsou její školní hodinky a amulet. Zařiď, ať to zmizí. Hodinky už stejně nebude potřebovat a amulet je, zdá se, nějakej divnej paměťovej kámen. Nechci, aby tu zbylo cokoliv, co by někdo mohl hledat.“

„Zařídím, pane.“

Kouzelný džin prošel laboratoří, zkontroloval nejnovější vzorky jedu a provázen nepřátelským pohledem vědce pokračoval chodbou k pláži. Rozhodl se nejdřív zničit nebezpečný obsah krabičky. Vysypal si nežádoucí drobnosti do dlaně. Kámen mu upadl do písku. Zdvihl ho, a když se předmět dotkl jeho dlaně, zažil šok. Jako by se s ním zatočil svět.

V jediném okamžiku ho zaplavily vzpomínky na všechno, co prožil. S hrůzou si uvědomil, komu teď slouží. Pocítil nevolnost při myšlence, že právě on překazil Hance a jejím přátelům útěk před smrtelně nebezpečným zločincem. A Rafaela nechal napospas žralokům! To musí okamžitě napravit! Pán mu nařídil zajít za sirénou. Dobrá, vezme to oklikou.

Viděl, jak siréna vytváří vodní bránu a byl si jist, že to dokáže i on. Místo, kde nechal Rafana, si pamatoval. První vytvoření brány mu sice trvalo trochu déle, ale zvládl to, a za okamžik byl na místě. Uvědomil si, jaké štěstí bylo, že zvolil iluzi právě berserety. Nebezpečné rybky se predátoři ani nedotkli. Zato je začínalo zajímat divné zvířátko, které teď kolem rybky plavalo. Kouzelný džin odehnal žraloky o kus dál.

Tulík se probral dřív než jeho lidský společník a zmateně plaval kolem a strkal do Rafana, aby ho probudil. Když zahlédl džina, naježil se. Ten však na sebe vzal svou bývalou podobu Vrona a Plavík se trochu zklidnil. Pustil ho sice k Rafanovu tělu, ale i nadále ho nedůvěřivě sledoval. Vron sejmul z chlapce rybí iluzi a prohlédl jeho tělo. Na hlavě našel velkou bouli, která zřejmě způsobila bezvědomí, a hned začal s jejím léčením. Brzo se dostavil výsledek. Rafan vzdychl, chytil se za hlavu a otevřel oči.

„Sakra, mám halucinace,“ prohlásil, když před sebou spatřil Vrona. Vzápětí se musel bránit Plavíkovu nadšenému dorážení.

Kouzelný džin ukončil léčebné působení a čekal, až se mladík trochu vzpamatuje.

„Vrone?“

„Jsem rád, že žiješ, Rafe.“

„Někdo tě našel? A poslal mi tě na pomoc?“ rozzářila se mladíkova tvář úsměvem.

„Našel. Ale je to bohužel horší. Můj pán mě poslal, abych tě zabil.“

„Cože?“

„Našel mě Šítár.“

„To snad ne!“ vyděsil se Rafan. „Znamená to, že mě opravdu musíš zabít?“

„Naštěstí ne. Dostal jsem pokyn, abych tě nechal pod vodou. Kromě tebe by se každý jiný utopil. Ale to můj nový pán neví. Pak se mi do ruky dostal můj paměťový kámen.“

„Hanka ho... Co je s Hankou? Žije?“

„Ano. Ale zase jí navlékli protimagický náramek a chystají se jí vymazat paměť.“

„Do háje! Pomůžeš jí?“

„Budu chránit její život svým životem.“

„Snaž se jí pomoci tak, abys umřít nemusel. Kde vlastně je?“

„To...“ odmlčel se džin, „nemůžu říct, i kdybych sebevíc chtěl, to by byla zrada mého pána.“

„Chápu,“ podíval se na džina nešťastně Rafan, „tak mi aspoň ukaž, jak teď u svého pána vypadáš. Pochybuji, že bys měl pořád tuhle starou podobu.“

Kouzelný džin se proměnil a Rafan zalapal po dechu.

„Co se děje?“ nechápal Vron. „Co je špatně?“

„V téhle podobě už jsem tě totiž viděl. Měl jsem několik vizí z budouc­nosti. V každé z nich jsi někoho zabil. Mě, R'íhana, Nika, v jednom dokonce i Hanku.“

„To bych přece neudělal,“ polekal se džin, „určitě bych ji poznal.“

„I na dálku? Bez dotyku?“

„Snad ano. Ačkoliv, dokud mi chyběla paměť... Vlastně máš pravdu. Málem jsem vás zabil oba dva. Jsem pro vás nebezpečný.“

„To možná ano, ale zatím žijeme. Vlastně to setkání s tebou proběhlo mnohem lépe, než ve všech mých vizích. Jen mám strach o Hanku. Někdo vypsal odměnu na její život. Nic o tom nevíš? Nebyl to náhodou tvůj současný pán?“

„O ničem takovém zatím nemluvil. Navíc ji osobně viděl, když ji vytáhl z vody. Že by ji při tom nepoznal? I když povídal, že měla do krve sedřenou jednu tvář. Nemusel ji poznat...“

„A co Omaula?“

„Kdo?“

„Ta malá siréna, co byla s námi. Je hrozně zvědavá a podnikavá. Doufám, že ji nezabili. Taková chytrá a veselá vodní holka, bylo by jí škoda.“

„Ujala se jí jedna osamělá siréna, která žije u pobřeží. Šítár mě poslal, abych té malé vymazal paměť.“

„To je ale pech, že tě musel najít právě on!“

„Nemohu s tím nic udělat. A co ty? Dokážeš se odsud sám dostat?“

„Víš co? Nestarej se a mysli si, že mě tu sežraly ty bestie, co kolem nás krouží. A běž už, ať tě pán nehledá.“

„Máš pravdu. Tumáš,“ strčil džin Rafanovi do ruky krabičku, „pán nařídil, abych to dal pryč.“

Pak vytvořil vodní bránu a bez ohlédnutí se přesunul do místa, kde s oblibou setrvávala Lesiba.

Informace o Rafanových vizích Vrona znepokojila. Byl si moc dobře vědom toho, že mu pán může nařídit cokoliv. Hance přísahal, tam měl šanci odmítnout a umřít. Ale co když mu Šítár nařídí zabít někoho, kdo je Hance blízký? Dokáže odmítnout, nebo poslechne? Nebyl si jist sám sebou.

„Jime? Jsi to ty?“ ozvalo se za ním. Uviděl Lesibu. Vypadala spokojeně.

„Jak se daří malé siréně?“

„Je to divoch, nechce si nechat říct. Asi jí opravdu budeme muset vymazat paměť.“

„Ano. Šítár mě poslal, abych tě přesvědčiĺ, že to tak bude lepší.“

„Ty tohle kouzlo taky umíš?“

„Jistě.“

„Tak pojď se mnou,“ požádala ho a vedla k jeskyni, která měla magicky zapečetěný vchod. Siréna ho pustila dovnitř.

„Moc pěkná jeskyně,“ pochválil její výběr džin.

„Dej se do práce,“ pobídla ho siréna, „já zatím zajdu obstarat nějaké chaluhy a jídlo do zásoby.“

Džin přistoupil k malé siréně a ta se na něj vrhla, aby mu vyškrábala oči. Chytil ji za ruce.

„Rafan říkal, že ti to myslí, tak to teď dokaž.“

Vykulila na něj oči: „Vy jste ho viděl? Zachránil se?“

„Sežrali ho žraloci.“

„Co chcete udělat se mnou?“ polekala se. Nebyla si jistá, co si má o tomto muži myslet. Člověk to nebyl, ale netušila, co je zač.

„Poslali mě, abych ti vymazal paměť.“

„Ne, prosím. To ne,“ škemrala Omaula.

„Je tu jeden problém. Potřebuji, abys pomohla Hance.“

„Moc ráda. Kde je?“

„Blízko. Víc ti říct nemohu. Dokážeš před Lesibou předstírat, že máš vymazanou paměť?“

Siréna se zamyslela a pak přikývla: „Ona touží, abych byla její dcera. Pokusím se jí vyhovět.“

„To bys měla, zachránila ti život, přála si, abychom tě nezabíjeli.“

„Fakt?“

„Myslím, že se cítí osamělá.“

„Naši lidé se zmiňovali o jedné siréně, kterou vyloučili z našeho společen­ství. Třeba je to ona.“

„Možná. Ale teď mě chvíli poslouchej,“ řekl džin a začal dívku poučovat, jak se má chovat a co má říkat, nebude-li si vědět rady. Pak ji varoval, aby se nepokoušela o útěk na vlastní pěst a slíbil, že jí dá vědět, až to bude bezpečné. Do té doby je nutné, aby všechno pečlivě sledovala a dozvěděla se co nejvíc o lidech, se kterými je Lesiba ve styku.

„Naši mě budou hledat,“ řekla Omaula.

„Je ve tvém zájmu, aby tě nenašli.“

„Jak to?“

„Jinak tu přijdou o život a ty si to pak budeš celý život vyčítat.“

„Já se bojím.“

„Chceš tedy raději vymazat paměť? Bude to pro tebe jednodušší.“

„Ne. Já to zvládnu. Už jsem byla v horším průšvihu.“

„Opravdu?“ podivil se tentokrát džin.

„Hanka byla mezi těmi, kdo mi pomohli. Teď je řada na mně, abych jí to splatila.“

„Pozor, už se vrací tvá nová matka, která tě zachránila, když tě našla zraněnou. Měla jsi nehodu, při které jsi ztratila paměť, to je teď nová legenda tvého života. Já jsem ti pokoušel pomoci vzpomenout si na minulost, ale nepodařilo se. Tak se připrav.“

Siréna vplula dovnitř, odložila vak s potravou a kývla na džina, aby s ní šel ven.

„Hotovo?“

„Snažil jsem se jí vštípit nový život jemně, abych příliš nenarušil její psychiku. Kdyby se ukázalo, že ještě nějaké vzpomínky zůstaly, přijdu sem raději ještě jednou a prohloubím působení.“

„Děkuji,“ řekla Lesiba, „pozdravuj Šítára a vyřiď mu, že na obvyklou schůzku přijdu.“

„Vyřídím,“ kývl džin a vyrazil zpět domů za svým pánem. Nebyl si jist, jestli bylo moudré svěřit svůj osud do rukou malé sirény, ale měl teď mnohem lepší pocit než před chvílí.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: