Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Den ve škole

V den školní slavnosti vstávali brzo, hlavně Hanka už se nemohla dočkat, až se zase dostane na břeh. Doufala, že je Nik vezme k Zachariášovi.

„To jsi snad spadla z višně, ne?“ zasmál se ochránce. „Jdeme rovnou na náměstí k učitelské přenosové kabině.“

„A to mám snad jít na slavnost v hadrech, které na sobě mají mapy soli a voní akorát tak rybinou?!“ zamračila se dívka.

„Neboj,“ pohladila ji po rameni Paula, „něco jsem ti zabalila a Zachariáš to vezme s sebou do školy. Tam se v pohodlí převlékneš. Budeme tam brzo, takže si stihneš umýt i vlasy.“

„No ještě že tak! Kdybys na to nemyslela ty, naši chlapi mě tam opravdu nechali jít v tom, co večer nosím tady. To bych pak asi ani nevylezla mezi lidi.“

„To by mělo své bezpečnostní výhody,“ konstatoval poťouchle Nik a hned se klidil z dosahu dívek, aby si za to nevysloužil šťouchanec pod žebra.

Nakonec se všichni přesunuli k Dubovníku. Sirény se s nimi srdečně rozloučily, dokonce je přišla vyprovodit i delegace ze školy, ve které pochopi­telně nemohla chybět ani Omaula.

„Dávej na sebe pozor, sestřičko,“ řekla dojatě.

U správce podmořského tunelu se převlékli a vyšli na slunce. Hanka neměla mnoho času na rozhlížení, protože Nik vzápětí otevřel bránu do Santareny, kde se ocitli ve známém parku. Brána pro učitele byla jen pár kroků odtud. Nebyla opatřena kabinkou, jako vstupní prostory pro žáky a jejich doprovod, ale Hanka cítila, že patří mezi luxusnější brány s ochranou.

Prošli hned dovnitř do prostor školy. Tady uviděli Zachariáše, jak si povídá s Ferinovou. Trpaslík se při pohledu na ně rozzářil úsměvem. Takový úsměv u něj snad Hanka ještě nikdy neviděla. Běžela ho obejmout. To byla dlouhá doba, kdy necítila jeho známý tabákový odér.

„Prý sis vedla velice dobře,“ potřásla jí rukou profesorka, „jsem ráda, že ses v pořádku vrátila.“

„Pro nás máš taky věci na převlečení?“ vyzvídal Sváťa u Zachariáše.

„No jasně. Zástupkyně ředitele byla tak laskavá, že nám pro dnešní den zapůjčila k užívání rohový pokoj, kde jste bydleli loni. Tam se můžete osprchovat i převléknout. Věci už máte v pokoji.“

„To je servis, jak pro vzácnou návštěvu,“ ušklíbl se Rafan.

„Tak my se skočíme hodit do gala, než se sem nahrnou davy,“ řekla Hanka, popadla za ruku Paulu a vyrazila k budově.

„A my bychom se zatím mohli mrknou po nějakém občerstvení,“ navrhl Sváťa. „Holky nás stejně nepustí do koupelny dřív než za hodinu, tak bychom ten čas mohli smysluplně využít.“

„Copak? Sirény ti nedaly snídani?“ zasmál se trpaslík.

„Chaluhy načerveno, chaluhy nazeleno, už by to chtělo malou změnu, viď Plavíku?“ mrkl na kamarádova tulíka, který nadšeně přikyvoval a přestěhoval se na Sváťovo rameno. Co se týče jídla, i tulík považoval Sváťu za odborníka a byl ochoten vyrazit za občerstvením v jeho společnosti.

„Teda, že tě brácha utáhne na vařené nudli, to bych nečekal,“ podíval se na svého malého chlupatého společníka vyčítavě Rafan. Tulík místo odpovědi jen vesele zašvitořil a zůstal u Sváti, který se na kamaráda vesele zašklebil a vyrazil s Plavíkem na rameni k zahradám.

„No tak to vidíš,“ vzdychl Rafan a otočil se na Zachariáše, „na to, že se ten mrňous živí hlavně magií, je zatraceně mlsnej.“

„Běžte si také vybrat něco dobrého,“ usmála se na ně Ferinová, „my tady s Nikem máme ještě nějaké jednání, tak nás omluvte.“

Hanka s Paulou si zatím užívaly luxusu civilizace. Teď, když mýdlem voněla nejen jejich pokožka, ale i vlasy, cítily se obě báječně. Navzájem si rozčesávaly mokré prameny vlasů a Paula se Hance svěřovala, jak se jí nádherně změnil život po přestěhování k trpaslíkovi.

„Prohlásil, že i já mám nárok na trochu té zábavy, dokud jsem mladá, a sehnal nám báječnou paní na výpomoc. Děti si svou novou chůvu zamilovaly na první pohled. Však je taky nestoudně rozmazluje! Ani nevíš, jaká je to úleva, když najednou nemusím každý den vařit. Práce v Domově snů mě baví. Najednou je pro mě všechno mnohem lehčí. A navíc je tu Nik. Zamilovat se je tak krásné, to si ani neumíš představit.“

Hanka si tiše pomyslela, že si to představit umí, a byla ráda, že jí Paula rozčesává vlasy a nevidí jí do obličeje. Ještě pořád v ní jedním drápkem vězela neopětovaná láska, a zatraceně to bolelo, zvlášť když se v tom její nejlepší, ale nic netušící kamarádka začala takhle šťourat.

„On je tak úžasnej, hrozně moc toho ví, a přitom vůbec není namyšlenej. Snaží se mi pomáhat s dětmi i se vším ostatním. Taky je úžasně něžný a ohleduplný. Nikoho lepšího jsem v životě nepotkala. Přála bych si, aby to trvalo věčně.“

„Au,“ řekla Hanka, když Paula narazila na obzvlášť zacuchané místo.

„Promiň, já nerada. Asi tě moje řeči o Nikovi nudí, omlouvám se. Ale jsi má nejlepší kamarádka, snad chápeš, že si o tom potřebuji s někým popovídat.“

„Slyšela jsem, že se mu stýská po Junis,“ pokusila se Hanka převést hovor na méně choulostivé téma.

„Opravdu?“ podivila se Paula. „Mně tvrdil, že už se s tím vyrovnal.“

„Mám z toho trochu špatné svědomí,“ vzdychla Hanka, „vlastně se mu odcizila v době, kdy mě hlídal, aby mi nikdo neublížil. Mrzí mě to.“

„Co blbneš? Ty děláš, jako kdyby umřela. Vždyť znáš mužský... Občas přehánějí. Já v tom nevidím žádný problém. Junis je u toho, koho miluje, má se tam skvěle a Nik ji může vidět, kdykoli si vzpomene. Průšvih je, když umírá dítě nebo někdo blízký, a ty mu nemůžeš pomoci. Tohle za žádnou tragédii nepovažuji. No řekni sama. Zvlášť když ten, koho máš ráda, je u někoho, koho máš taky v lásce. Tohle se podle mě dá zvládnout úplně snadno.“

Paulin realistický pohled na situaci působil na Hanku jako hojivý balzám. Okamžitě jí odpustila hloupé řeči o Nikovi a bylo jí líp. Kamarádčinu radu vlastně mohla v pohodě vztáhnout i na sebe. Paula má pravdu, tohle se dá zvládnout. Byla by hloupá, kdyby se kvůli svým poblázněným citům připravila o nejlepší kamarádku, kterou pro její schopnost proplouvat životem s nadhledem a humorem stále obdivovala.

Někdo zaklepal na rám dveří a vstoupil: „Už můžeme dál?“

Rafan se Sváťou obhlédli zkušeným okem situaci a spokojeně na sebe mrkli.

„Koupelna už je volná, přišli jsme akorát,“ usoudil Sváťa a šel prohrábnout zavazadlo, aby našel své věci.

„Nik nepřijde?“ zeptala se Paula.

Rafan se mrkl na hodinky: „Asi tak za půl hodiny sem dorazí nejen Nik, ale i Diana Rena, Ferinová, Zachariáš, Sváťův otec, Hančin otec a já nevím, kdo ještě. Doufám, že se sem všichni vejdeme.“

„Cože, už za půl hodiny?“ vyděsila se Paula. „Tak to sebou musíme hodit!“

„A jak sem proboha dostanou R’íhana?“ podivila se Hanka.

„Copak R’íhan, ten se sem vejde snadno, já akorát doufám, že nepozvali i Karmaneudunu,“ ušklíbl se Rafan.

Měli co dělat, aby se zvládli převléknout a upravit. Špinavé šaty nacpali do vaku a Paula dokonce stihla trochu uklidit pokoj, kde se měli všichni sejít.

Obě profesorky dorazily přesně a spolu s nimi i jednorožec a trpaslík. Po chvilce se objevil i Nik a v patách mu šel dokonce sám Demit.

Hanka si umiňovala, že při setkání s jednorožcem zachová před ostatními dekorum, ale když se její čtyřnohý otec objevil a uvítal ji svým nezaměnitelně vstřícným kontaktem, neudržela se a objala ho. Hned se omluvila za své nepatřičné způsoby, ale cítila, že je R’íhan jejím jednáním velice potěšen a nic jí nevyčítá.

Vzápětí hladinu pozornosti narušilo další divoké setkání.

Místností se přehnala živá smršť v podobě několika tulíků. Byli tak rychlí, že v prvním okamžiku ani nebylo možné je spočítat.

„Omlouvám se,“ řekl tiše Demit, „myslel jsem si, že by měl Plavík zase jednou vidět své potomky, když už jsme měli v plánu se tu setkat. Jsou ale bohužel trochu divocí. Nejspíš jsem se jako jejich vychovatel moc neosvědčil.“

Chumel malých tvorečků se na chvíli zastavil a konečně bylo vidět, že jsou čtyři. Plavík olizoval ucho jednoho z nich, zatímco na špičku jeho ocásku útočil další účastník setkání. Ohnal se po něm a znovu vypukla honička, v níž nebylo možné postřehnout, kde kdo momentálně je.

„Už jsou skoro stejně velcí jako rodiče,“ zasmála se Hanka, když ji tulíci použili jako odrazový můstek při úprku přes vršek nábytku, „v tom chumlu ani nedokážu přesně říct, který z nich je Plavík.“

Tulíci skákali i po hlavách ostatních a šplhali po závěsech.

„Nebojíte se, že je někdo adoptuje, když jsou pořád mezi lidmi?“ zeptala se Demita profesorka Ferinová.

„Mám říct pravdu? Modlím se, aby už je někdo adoptoval. Lumpík a Lotranda mi nedopřávají ani chvilku klidu. Ale zdá se, že jsou zatraceně vybíraví. Ještě nikdo je...“ Demit se zarazil. Dva tulíci se v té divoké honičce srazili uprostřed skoku. Jednoho z nich stařík bleskurychle zachytil, ale na druhého nedosáhl. Tady prokázal svůj postřeh Nik. Sklouzl do kleku a chytil toho druhého dřív, než mohl narazit na ostrou hranu krbových kamenů.

„A dost!“ nařídil Demit a tulíci se pokorně se svěšenými ocásky došourali k jeho nohám. Nik rozevřel dlaň, aby pustil Lotrandu, kterou zachránil před bolestivým pádem. Ta ale místo toho, aby se vrátila ke starci, vyšplhala Nikovi na rameno, usadila se tam a začala si česat pomuchlaný kožíšek. Nik se zářivě usmál, ale pak se s obavou podíval po Demitovi.

„Já být tebou, tak se moc neusmívám,“ zabodl do něj oči stařík, „Lotranda je ten nejneposlušnější a nejdivočejší tulík, jakého jsem kdy potkal. Nebudeš to s ní mít lehké.“

„On ji..., ona ho..., ona si ho vybrala?“ zamrkala překvapeně Hanka a taky se rozzářila, když si uvědomila, jak moc to Nikovi přeje. Tulík se určitě rychle a účinně postará o to, aby se mladému ochránci už nikdy nestýskalo po Junis, tím si byla jistá. Vzpomněla si, jak i ji Plavík vždycky utěšoval, když jí bylo zle. Tulíci jsou na tohle k nezaplacení. Paula přistoupila k Nikovi a podrbala Lotrandu pod krkem. Ta si dívku prohlédla, mrskla ocáskem a nastavila i druhou stranu krku, aby ji mohla Paula podrbat i tam.

„Hodně štěstí, Lotrnado,“ přikývl Demit a vzdychl, „stejně nechápu, jak si tihle malí vybírají své lidi. Lotranda přece Nika zná už dlouho. Jak je možné, že se rozhodla právě teď a tady?“

„Možná kvůli tomu, že teď nedávno Nik přišel o Junis,“ řekla Hanka tiše, aby ji slyšel jen Demit.

„Ale ta přece neumřela, pokud vím,“ namítl stejně tiše stařík.

„To sice ne, ale přilnula v době, kdy mě Nik hlídal, k jeho synovci.“

„Aha, to jo, to by bylo možné,“ podrbal se ve vousech. Pak sáhl do kapsy a každému tulíkovi podal oříšek. Ukázal jim, aby se přesunuli do kouta a v klidu tam zůstali. Jen Lotranda odmítla opustit Nikovo rameno. Drobila mu slupky na triko a mladík se při tom blaženě usmíval. Hanku opět bodl střípek závisti, když viděla, jak její kamarádka Paula slupky z jeho trika láskyplně sbírá.

„Dojemné, co?“ přistoupil k Hance Rafan, vrazil jí do ruky jablko a zaclonil jí výhled na Nika.

Podívala se na něj a měla pocit, že jí čte myšlenky. Ušklíbla se na něj a zakousla se do šťavnatého ovoce. Pak se ohlédla po Sváťovi. Ten právě seděl na bobku u tulíků a podstrkoval jim sušenky. Rafan sledoval její pohled a pobaveně zamrkal.

„Jestli chce ukecat Lumpíka, aby se k němu přidal, tak to má marné. On nemá šanci tulíka získat.“

„Proč myslíš?“ zarazila se Hanka nad jistotou, s jakou její kamarád své tvrzení pronesl.

„Tulík je problematické stvoření. Ačkoliv nemá rád zlo, živí se temnou stránkou magie. U Sváti by navzdory stálému přísunu sušenek strádal hladem. Náš bráška je příliš čistý a dobrý na to, aby mohl poskytnout domov tulíkovi.“

Hanka si pomyslela, že je to nespravedlivé, ale to už jejich pozornost přitáhla Diana Rena. Netrpělivě jim připomněla, že se původně sešli za úplně jiným účelem, než je umisťování tulíků do rodin.

„Ještě tu není Dundar,“ podotkl Nik.

To už ale jmenovaný vstoupil do dveří společně s profesorem Smítkem. Sváťa se zvedl, aby otce uvítal. Dundar se na něj usmál a vzal ho přátelsky kolem ramen. Pak se ale zamračil, když uviděl, že tu je i Zachariáš. Mezi nimi stále přetrvávala jistá nevraživost.

„Takže nyní jsou tu všichni zákonní zástupci Vronových Hanky, Rafaela i Svatopluka. Takže můžeme začít,“ kývla na přítomné profesorka Ferinová a předala slovo zástupkyni ředitele.

„Jak možná víte, proběhl včera slavnostní ceremoniál při příležitosti ukončení základního studia žáků čtvrtých ročníků. Jisté okolnosti vám nedovolily se této slavnosti zúčastnit, takže tuto důležitou kapitolu vašeho života uzavřeme dnes tady. Jsou tu vaši zákonní zástupci, aby i oni byli svědkem vašeho úspěchu. Podařilo se vám bez problémů složit zkoušky na jinodruhových školách, takže vaše základní vzdělání prohlašuji za ukončené a tímto vám za celý učitelský sbor gratuluji.“

Profesorka Ferinová přistoupila k Rafaelovi, potřásla mu pravicí, pogratulovala a pak ho požádala, aby jí podal levou ruku. Dotkla se jeho prstenu maličkým stříbrným párátkem, tedy asi to nebylo párátko, ale Hance ten název sám naskočil v mysli. Totéž zopakovala i u ní a u Sváti. Hanka se podívala na svůj prsten a zjistila, že jí na něm po dotyku hůlky přibyl maličký diamant.

„Nyní se vás musím dotázat, jestli máte zájem u nás pokračovat v dalším studiu,“ vzala si znovu slovo Diana Rena, „pokud ano, zůstane vám zatím současný model školních hodinek, jestli však máte jiné plány, vyměníme vám je za všeobecný model, protože jinak by vám tyhle hodinky po ukončení studia na naší škole automaticky přestaly fungovat a byli byste bez možnosti sledovat zprávy a nové informace z magického světa. Takže jaké je vaše rozhodnutí?“

„Budu pokračovat ve studiu,“ přikývl Rafan.

„Já také,“ přidal svůj hlas bez zaváhání Sváťa.

„I já chci pokračovat,“ odpověděla váhavě Hanka, „ale nevím, jestli mi to okolnosti umožní.“

„Prozatím stačí tvoje přání dál studovat,“ přikývla zástupkyně, „kdyby se něco změnilo, budeme to řešit aktuálně. Tímto tedy končím oficiální část našeho setkání. Máte ještě někdo nějaký dotaz?“

„Nikdy jsem tu nepotkala žádného studenta vyššího ročníku. Kde vlastně studium probíhá?“ zeptala se Hanka.

„Kousek proti proudu řeky jsou prostory určené pro žáky na středním stupni. A docela určitě jsi je tu potkala, jenže tě ani nenapadlo, že jsou ve vzdělání výš než ty. Chodí sem na jídlo, sportovat nebo se bavit, jejich vstup není omezen. To jen pro žáky základního stupně je vstup na pozemky pro pokročilé studenty zakázán. Spolu s lidmi tam občas potkáš i jinodruhové studenty. Ti ale sem na pozemky základní školy nechodí. Ještě nějaký dotaz?“

Když už se nikdo neozval, spokojeně přikývla: „Pak je možná čas, abychom se vypravili na slavnost a hezky si to užili. Vidím, že vaši tulíci už jsou celí nervózní, že se tak dlouho museli chovat tiše, tak už vás nebudeme zdržovat. Přeji hezké prázdniny.“

Smítko a Ferinová se rovněž rozloučili s tím, že se v rámci studia budou vídat i po prázdninách a spolu se zástupkyní prošli dveřmi pryč.

Sváťa je chtěl následovat, ale Demit ho zadržel.

„Ještě malý moment. Než se rozloučíme, rád bych s vámi probral pár bezpečnostních opatření. Jak jistě víte, kouzelníku Šítárovi pomáhá v současnosti kouzelný džin, což komplikuje ochranu tady Hanky. Sice se zatím zdá, že má kouzelník v plánu jiné věci, než pátrat po ní, ale riziko přesto trvá. R’íhan mě požádal, abychom ji i nadále hlídali. Takže se chci teď a tady s vámi všemi domluvit. Slyšel jsem, že vás k sobě na nějaký čas pozvala Karmaneuduna. Je to pravda?“

„Ano,“ odpověděl jednorožec, „dračice pozvala všechny tři, aby u ní strávili první dva týdny prázdnin, a zaručila se za jejich bezpečnost. Dovolil jsem to.“

„A vy?“ otočil se Demit na Dundara a Zachariáše.

„Slíbil jsem, že Sváťu pustím, i když tím nejsem dvakrát nadšen,“ zašklebil se chlapcův otec, jako když ho bolí zuby.

„Důvěřuji slovu dračice,“ kývl i Zachariáš, „ale po návratu bych ochranu Hanky i já považoval za nezbytnou.“

„Dobrá, jsme domluveni,“ usmál se Demit, „takže Niku, dávám ti dva týdny dovolené a pak budeš pokračovat v dohledu.“

Mladý ochránce přikývl a spiklenecky zamrkal na Paulu.

„Tak na co ještě čekáte?“ rozhlédl se Demit po přítomných a hvízdl na tulíky. „Jdeme se nadlábnout a slavit.“

„No konečně, málem jsem dostal hlad,“ hrnul se hned ke dveřím Sváťa.

Jako poslední tu zbyla Hanka s jednorožcem.

„Slavnost není nic pro mě, raději se vrátím domů. Jsem přesvědčen, že ti tu nic nehrozí a večer si vás vyzvedne Karmaneuduna. Dobře se bavte a snažte se vyjít s draky v míru.“

„Jsi ten nejlepší otec, jakého jsem si mohla přát,“ dotkla se Hanka jeho hřívy, „máš pro mě tolik pochopení, lásky, jsem moc ráda, že mám rodinu u vás.“

„To rád slyším. Snažím se neomezovat příliš tvou svobodu, chápu, že jako člověk máš jiné touhy a potřeby než my. Hlavně na sebe dej pozor. Měj na paměti, že jsi člen našeho stáda a máš jistou odpovědnost za to, že mezi draky a jednorožci nevypukne žádný spor. Važ dobře své jednání a slova, až tam budeš.“

„Budu to mít na paměti,“ přikývla vážně a vyšla spolu s otcem z budovy do zahrad. Doprovodila ho k louce jednorožců, kde se s ní rozloučil. Pak se vydala hledat mezi davem lidí své přátele. Konečně se cítila svobodná. Procházela se tu mezi spolužáky a jejich blízkými, dýchala vzduch prosycený známými vůněmi a trochu ji bolely svaly, protože na chůzi jsou potřeba jiné, než na plavání.

Zachariáše našla snadno u stolku, kde se dospělým podávala medovina. Chvíli si povídali, když se objevil Sváťa, zatáhl Hanku a trpaslíka ke stolům s nejrůznějšími lahůdkami a ukazoval, co je nejlepší.

„Kdes nechal Rafa?“ divila se Hanka.

„Hádej. Je to ale tak triviální, že ani hádat nemusíš,“ zašklebil se na dívku a hned bylo jasné, že jde o Andělu.

„Jen aby nás pak našel,“ pokrčila rameny Hanka.

„Neblázni. Draky přehlídnout nemůže.“

„A co tvůj táta? Neztratil se ti?“

„Ani náhodou. Sedí už v hledišti s profesorem Smítkem a mám pocit, že si spolu náramně rozumí. Kdybych zůstal s nimi, ani bych si zdejší hostinu neužil. No jen řekni sama. Není to skvělá změna proti jídelníčku jednorožců nebo sirén?“

„No, změna to je,“ musela přiznat.

„Kdo ví, čím nás budou krmit draci. Musím se trochu slušně najíst aspoň dnes.“

„Neměli bychom už jít také do hlediště?“ zeptal se trpaslík.

„Asi jo,“ souhlasil Sváťa a vedl je k místu, kde seděl jeho otec.

Posadili se o kousek dál, aby od něj byl trpaslík v bezpečné vzdálenosti a nedošlo zase k nějakému nežádoucímu incidentu mezi nimi. Hanka se pohodlně usadila, když se v její mysli ozval známý hlas.

„Tak už jsme s matkou tady, sestřičko,“ oznámil jí Plam, „ale klidně se dívej, tentokrát na sebe budeme mít spoustu času.“

„Už se na tebe těším,“ poslala mu aspoň pohlazení myšlenkou a ucítila známé fouknutí do vlasů. Usmála se a pak už začalo představení. Udělala si pohodlí a měla v úmyslu si užít poslední divácký zážitek se vším všudy.

Malý začarovaný jednorožec se ztratil rodičům. Protože jeho roh nebyl kvůli zakletí vidět, nebylo možné ho mezi ostatními koňmi najít. Tentokrát to ani nebylo příliš o černé magii, jako spíš o hledání ve všech magických koutech země. Nakonec se ukázalo, že jediný, kdo může ztracené mládě najít, je malý zlatý dráček z dalekých krajin. Kdepak se asi autoři inspirovali? Že by znali Plamínka? Hance se to líbilo a Sváťa byl přímo nadšen. Nadskakoval obdivem při každém vydařeném efektu. Hanka se usmívala, ale i ona cítila radost při pohledu na úspěchy třeťáků.

Uteklo to rychleji, než by si přála. Setmělo se a už tu byl konec představení. Podle obrovského potlesku se dalo soudit, že i ostatním se letošní pojetí divadla dost líbilo.

„Tak pojď, je čas jít,“ vzal ji kolem ramen Zachariáš, zatímco se Sváťa loučil s otcem.

Draky bylo opravdu vidět už zdálky. Kolem nich byl chumel lidí, kteří si s nimi chtěli povídat. Postupně se tu sešli všichni tři. Hanka se musela usmát, když viděla, jak Rafanovi září oči radostí. Jeho vztah s Andělou se nejspíš vyvíjí slibně.

Hanka se přitočila k Plamovi. Nějak povyrostl, co ho neviděla. Stále ještě byl o něco tmavší než ostatní černí draci a začínal působit impozantně.

Pak k ní otočil hlavu a řekl v myšlenkách: „U řeky máte člun, přejeďte na druhou stranu a počkejte na nás v dračí jeskyni. Pokusíme se přijít co nejdříve.“

Hanka oznámila kamarádům, že je čeká šplh do dračí jeskyně.

„Cože?“ zamračil se Sváťa. „Vždyť už je tma. Než se tam doškrábeme, bude půlnoc.“

„Neremcej,“ napomenul ho Rafan, „měsíc krásně svítí, aspoň si po tom sezení protáhneme tělo.“

Vyrazili hned a do jeskyně se nakonec dostali dřív než draci. Posadili se tedy společně na skálu u vchodu, odkud byl krásný rozhled na osvětlenou školu, kde ještě doznívala oslava. Měli tu výhled i na draky a Hanka uvědomila Plama, že už jsou na místě. Za chvilku uviděli, jak se draci vznesli, zakroužili nad školou a zamířili ke skále.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: