Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Džinovy služby

Vron se u Šítára necítil dobře. Od té doby, co v ruce sevřel kámen se svou pamětí, si až příliš dobře uvědomoval, že jeho pán není vzor dokonalosti. Během své služby zjišťoval, jaký je kouzelník mstivý a zlomyslný darebák. Mstil se za každou maličkost a všechny jeho báječné plány do budoucna se točily kolem moci a uznání. Nejvíc toužil pokořit draky. Když se mu nepodařilo vychovat a ovládnout jejich unesená mláďata, měl teď v úmyslu každého draka, který se na něj jen křivě podívá, obdarovat jedem z berseret. Rozčilovalo ho, jak se tito magičtí tvorové dívají na lidi svrchu. Nebyl dost silný ani magicky ani fyzicky, aby s nimi zatočil, ale jed by je mohl trochu pocuchat. Vron pro něj musel násobit množství nebezpečné látky z rybiček do stále větších a větších nádob. Džin doufal, že magické výkyvy vzbudí pozornost Bdělých, ale nestalo se tak. Šítár byl až extrémně opatrný. A bohužel měl i mimořádně vyvinutou schopnost pro ukrývání a mazání stop. Mistrovsky mixoval světelnou i stínovou škálu magie a díky tomu dokázal být téměř neviditelný a nepolapitelný. V tomhle by ho opravdu jen málokdo překonal.

Jediné, co Vrona hřálo na duši, bylo osvobození Hanky. Šítár byl spokojen, že se dostala do rukou bláznivého trpaslíka, který ji odvezl bůhvíkam, a že už o ni nebude nikde zakopávat. Naštěstí necítil potřebu si ten fakt ověřovat. Džin netušil, co se s dívkou dělo dál, ale důvěřoval Zachariášovi, že pro ni udělá to nejlepší, co půjde. Byl příteli vděčný, že našel způsob, jak nemocnou Hanku dostat do bezpečí. Bylo by pro něj snadné zjistit, jak na tom dívka momentálně je, ale kvůli Šítárovi to vědět nechtěl. Nemohl mu lhát, takže bylo jednodušší nic nevědět.

Poté, co byl zadržen a uvězněn Seladonin, měli trochu problémy. Šítár začal balit a plánoval se na čas přestěhovat do blízkosti Poluty. Chtěl si s sebou vzít i část knihovny, pro džina přece není problém přenést jakýkoliv náklad. Jenže výběr toho, co si tam vezme, musel udělat sám, což ho oproti původnímu plánu poněkud zdrželo.

Vrona mezitím posílal, aby ošetřil jedem několik stád dobytka, kterým se živili draci. Kouzelníka zajímalo, jak bude fungovat jed podaný s potravou, a přál si otestovat, kolik ho musí drak dostat, aby se to projevilo naplno.

A tehdy dostali nečekanou a nevítanou návštěvu.

Varovný signál od vchodu zazněl pár vteřin před tím, než se návštěvníci objevili. Šítár upustil knihu, co právě držel, a přivolal džina, který uzavíral a balil zbylé nádoby s jedem. První várka už byla přestěhovaná v jejich novém útočišti. Vron uslyšel pánův hlas a v okamžiku stál vedle něj. Ale to už do prostoru knihovny vcházely tři osoby. Žádná z kouzelníkových pastí je nezadržela, což už samo o sobě signalizovalo, že se děje něco neobvyklého.

„No vida, tady je. Šimon Tatar. Už jsme se dlouho neviděli,“ řekl stařík a promnul v dlani kamínek s reliéfem spoutaného draka, „myslím, že nastal čas, abys nám vysvětlil pár podivných událostí ve zdejším okolí.“

„Trhni si protézou, dědku,“ zavrčel Šítár a částečně odrazil kouzla, která ho měla zpomalit, spoutat a polapit. Byl si ale vědom toho, že proti Demitovi a dvěma ochráncům s holemi moci nemá nejmenší šanci.

„Vezmi mě pryč,“ nařídil kouzelnému džinovi.

Vron zaclonil prostor, kde stáli, proti útočné magii a otevřel bránu. Protáhl zpomaleného Šítára skrz otvor. Ocitli se na břehu moře. Džin odnesl kouzelníka do vody a pokračoval v útěku vodní branou. Po několika dalších průchodech doufal, že nebude snadné je pronásledovat. To už se Šítár vzpamatoval a začal zuřit.

„Jak mě mohli najít?! Okamžitě zjisti, jak mě mohli najít! Tohle se mi ještě nikdy nestalo!“

„Byl to ten kámen, co měl v ruce Demit, pane. Copak jsi necítil, že obsahuje zlomek tvé aury?“

„Cože?“

„Je to tak, pane. Má kousíček tvé osobnosti, což mu umožňuje tě zaměřit. Teď by to ale dokázat neměl. Jsme od něj moc daleko.“

„To vidím. Kde to vlastně jsme?“

„Asi půl dne cesty od Kosta Tigre.“

„Vezmi mě do města.“

„Ano, pane.“

„Ne, počkej. Nejdřív ten divnej kámen! Dokážeš ho zničit?“

„Ano. Ale bude tě to bolet pane. Je v něm kousek tebe. Mohu to na tvůj přímý rozkaz udělat, ale hraničí to s možností mého zapuzení. Až proti tomu kousku tvé osobnosti vztáhnu ruku, budeme oba hodně zranitelní.“

„To se nedá nic dělat,“ zavrčel Šítár, „běž k tomu dědkovi a bude-li to v tvých silách, znič ten kámen, díky kterému mě dokáže najít!“

„Hned teď, pane?“

„Okamžitě! Počkám tu na tebe.“

Vron se několika branami přesunul do jejich domu. Ochránci a Demit tam ještě byli. Použil na skrytí své osoby nejlepší ochranu, jakou znal a přiblížil se. Cítil kámen s pánovou aurou na dálku. Uvědomil si, že bude muset být velice rychlý, jinak neuspěje. Vyčkával na vhodný okamžik. Ten nastal, když strážci pořádku vstoupili do laboratoře. Objevili jed a Demitův tulík se začal při pohledu na něj divoce rozčilovat. V tom okamžiku vrhl Vron likvidační kouzlo proti kamenu s pánovou osobností. Ucítil, jak se kámen rozpadl na prach, ale vteřinu poté ho zasáhly dva paprsky z hole moci. Ztratil svou lidskou podobu a byl absolutně bez magie.

„Vidím, že se tvůj pán velice bojí, abych ho znovu nenašel,“ přistoupil k němu Demit, „musím uznat, že utíkat umí opravdu báječně. Ale ty jeho nápady ho stejně jednou přivedou na konec svobodné cesty. Měl by nechat lidi i draky na pokoji a věnovat se něčemu bezpečnějšímu. Vyřiď mu můj vzkaz.“

Pak ho stařík jediným gestem odeslal k pánovi. Kouzelný džin ochráncům zmizel z očí. Zamračeně se podívali po Demitovi, ale ten jen bezmocně zavrtěl hlavou. Bylo to tak daleko, že nedokázal lokalizovat, kde se kouzelník v této chvíli nachází. Zase ztratili jeho stopu.

Kouzelný džin se objevil ve své démonické podobě před svým pánem.

„Co to vyvádíš?“ polekal se ho v první chvíli Šítár.

„Promiň, můj pane. Zabít mě nedokážou, ale sebrali mi veškerou magickou moc. Ale tvůj rozkaz jsem vyplnil.“

„Já vím. Takové křeče jsem v životě neměl. Přál bych ti takovou bolest poznat.“

„Znám bolest velmi důvěrně, pane. Provází mě celou mou existencí.“

„Za jak dlouho se ti magie obnoví?“

„To nejde přesně odhadnout. Asi za jeden až tři týdny.“

„Sakra! To znamená, že teď bude všechna nádeničina na mně. Aspoň, že jsme stihli přestěhovat část věcí. Zbytek budeme muset oželet. Zatracenej dědek! To už je druhej domov, o kterej mě připravil.“

Šítár otevřel bránu a odvedl svého na nějakou dobu nepoužitelného služebníka do nového bydliště. Cítil se oslabený, naštvaný a podvedený osudem. Nějakou dobu se všechno tak báječně dařilo a teď ho najednou stíhá jedna pohroma za druhou. Dokonce ho připravili i o takové drobné radosti, jako byly schůzky s osamělou sirénou na pláži. Zlost bobtnala v jeho nitru jako sopečná láva. Až se kouzelný džin trochu vzpamatuje, navštíví spolu s ním zelené a černé draky. A potom si posvítí na ty zatracené ochránce. Přijde doba, kdy to bude on, koho se všichni budou bát. Akorát si musí každý krok důkladně promyslet a neudělat žádnou chybu.

Nějaký čas se o všechno staral Šítár. Byl z toho velice mrzutý, ale neměl jinou možnost. Když kouzelný džin obnovil tolik magie, aby zase dokázal udržet lidskou podobu, zapojil se do chodu nové domácnosti i on.

Kouzelník se po předchozích zkušenostech rozhodl pro život bez služebnictva. Veškeré práce postupně přesunul na svého jediného spolehlivého služebníka. Jak Vronovi přibývaly magické schopnosti, přibývaly mu i povinnosti v domě. Staral se o jídlo, pití, oblečení i knihy. Podle pokynů Šítára také budoval a upravoval místnosti. Ve speciálně zabezpečeném sklepě si jeho pán schovával svůj poklad - nádoby s jedem. Kouzelný džin zvolna navyšoval množství jedu a děsil se chvíle, kdy se Šítár rozhodne svou zákeřnou zbraň použít na někoho známého.

Jednoho dne kouzelník Vronovi nařídil, aby obstaral nějaké finanční prostředky.

„Kvůli tomu zatracenýmu dědkovi jsme přišli o spoustu věcí. Jestli už se na to magicky cítíš, měl bys sehnat nějaké diamanty a nějakou hotovost. A sežeň to pokud možno mimo zdejší okolí, ať nemáme potíže. Máš na to tři dny. Já se zatím vypravím za svým dračím přítelem.“

„Jak poroučíš, pane,“ odpověděl džin, „mám vyrazit hned?“

„Jo, to bude nejlepší. Stihneš to za ty tři dny?“

„Pokusím se, pane.“

Najít potřebná naleziště neměl Vron díky své paměti problém. V kraji draků bylo hned několik míst, kde se přímo na povrchu daly nasbírat hrsti drahokamů a polodrahokamů. Brzo měl ve vaku víc kamenů, než potřeboval. Ještě by to chtělo některé vyměnit za peníze. Konečně našel záminku, proč navštívit Zachariáše. Už dlouho se mu stýskalo po někom, s kým by si mohl nezávazně popovídat. Bál se možných důsledků toho setkání, ale zároveň mohl získat pár informací, které mu chyběly. Zamířil do Santareny a přistihl se, že se usmívá a těší na přítele. Když dorazil na místo, byl už pozdní večer. Zabouchal na trpaslíkovy dveře.

Zachariáš otevřel a povytáhl obočí: „Jakýpak vítr zahnal nepřátelského pekelného zmetka k mému prahu?“

„Hledám nějakého nenapravitelného šejdíře, aby mi dal prachy za blýskavé kamení. Nevíš o nějakém?“

„Ty jeden vejlupku temných sil, máš pocit, že jsi na správné adrese?“

„Na té nejsprávnější.“

„No tak jo, tak pojď dál.“

Vron ho následoval dlouhou chodbou až do jeho pokoje, který po několika úpravách vypadal spíš jako podzemní doupě. Solná lampa vydávala měkké světlo a všude se vznášel šedavý dým a pach tabáku. Trpaslík zapadl do svého oblíbeného křesla, z jehož madel ošoupaně zírali dřevění draci. Sáhl po fajfce, kterou před malou chvilkou odložil do stojánku a labužnicky zabafal. Vron se usadil na židli proti němu a vysypal na stůl malou hromádku drahokamů.

„Jestli máš nějakou hotovost, Zachu, uvítal bych to.“

„Teď jsem si udělal pohodlí. Snad si nemyslíš, že hned zvednu zadek a budu kolem tebe poskakovat!“

„Ale dokud to neuděláš, tak ti tu budu zaclánět.“

„Jak je libo, myslím, že mi tvé zaclánění tuhle noc přijde vhod. Sice žiješ ve stínu hada, ale evidentně jsi měl v ruce svůj paměťový kámen. Co kdybys mi pověděl o všech událostech v Dubovníku z tvého pohledu?“

„Jistě, moc rád.“

„Já ti pak zas povím...“

Džin ho rychle gestem přerušil: „Hlavně mi neříkej nic o dětech! Momen­tálně je pro všechny bezpečnější, když o ničem z jejich života nic nevím.“

„Chápu. Vlastně poslední dobou o nich nemám žádné informace ani já.“

„Hm, dejme tomu, že ti to věřím. Ale určitě máš informaci z mé minulosti, která mě velice zajímá. Pověz mi, jak se přetrhlo spojení mezi mnou a Dunda­rem. Byl jsem zapuzen nebo jsem zemřel?“

„Nebyl jsi zapuzen,“ odpověděl vážně trpaslík, „poté, co jsi prokázal schopnost se rozhodnout jinak, než po tobě chtěl tvůj pán, jsi zemřel. Alespoň mi to tak povídal Rafan.“

Zachariáš začal Vronovi vyprávět, jak skončila jeho předchozí existence, ve které na žádost Hanky nezabil Zuřivého Drápa.

„Takže já jsem se dokázal rozhodnout podle svého? Navzdory vůli svého pána?“ usmál se zamyšleně džin.

„Tak, tak,“ pokýval hlavou trpaslík, „poslyš, jak vlastně zněla ta kletba, kterou na tebe uvrhla matka tvých dětí? Neříkal jsi něco o tom, že je určitá šance se vysvobodit z bolestivé existence kouzelného džina?“

„Její slova mám vypálená do každé buňky svého těla a pořád brnkají na všechny struny bolesti. Řekla: kéž bys celou věčnost prožíval stejnou bolest, jakou jsi způsobil mně. Smrt přichází a dá mi klid, kéž ty ho nikdy nenajdeš. Zasloužil bys taky umřít rukou milované osoby. Aspoň třikrát bys musel umřít, aby to bylo spravedlivé za to, cos nám udělal.“

„Pokud tomu dobře rozumím,“ drbal se ve vousech Zachariáš, „tak dvakrát už to máš za sebou. Co se stane, až zemřeš potřetí?“

„Najdu klid a zbavím se tý věčný bolesti. I když v současné době už zdaleka není tak hrozná, jako kdysi před mou přísahou Hance.“

„A to jako zmizíš ze světa? Nebo snad získáš šanci umřít jako obyčejný smrtelník?“

„To já nevím, Zachu. Nemám nejmenší představu, co se stane, až ta zatracená kletba skončí. Možná opravdu potkám svou smrt.“

„Nebojíš se toho?“

„Konec své bolestivé existence uvítám s úlevou, to mi věř. Život kouzel­ného džina fakticky není žádný med. Ačkoliv to tak nevypadá, je to proklatě nepříjemný trest.“

„To uznávám,“ kývl Zachariáš a popotáhl z fajfky, „neměnil bych s tebou ani za vidinu věčného života. Ale budeš mi chybět, až zmizíš. Na to, že jsi magický prevít, co nemá vlastní vůli, jsem si tě docela oblíbil.“

Vron se zasmál: „Na to, že jsem kouzelný džin, který miluje jen svého současného pána, k tobě taky chovám přátelské city. Víš, Hanka je moje světlo a táhne mě kupředu. Ty jsi byl moje skála, o kterou se dalo opřít.“

„Vedeš divné řeči.“

„Možná se, Zachu, dnes vidíme naposledy.“

„Jo, svrbí mě pod levou lopatkou a to znamená trable. Měl bys od svého současného pána vypadnout co nejdřív.“

„To bych moc rád, ale on si dává zatracenej pozor, aby mě nějakým omylem nezapudil.“

„Tomu se ani nedivím. Jenže Hanka kvůli tomu žije pomalu jako vězeň.“

„Jestli jsi tou poznámkou sledoval, abych se cítil hůř, tak se ti to podařilo.“

„Jsi vedle. Jen jsem chtěl, abys začal přemýšlet o tom, jaké máš možnosti v prosazování své vůle.“

„Pro mě je vždy na prvním místě vůle mého pána.“

„Nesmysl! Jen musíš poslouchat to, co ti řekne, a to je rozdíl.“

„Co naznačuješ?“

„Přemýšlej o slovech. Každý příkaz se dá vyložit různými způsoby. Hledej skuliny ve slovech svého pána. Já věřím, že to dokážeš.“

„Můj pán je zkušený kouzelník a má mocného přítele.“

„On má přítele? No to mě tedy podrž! To by mě fakt zajímalo, kdo ho může mít rád.“

„To ti říct nemohu.“

„Jasně. Ale víš, co? I sebelepší přátelský vztah se dá narušit. Někdy stačí drobnost, aby nahlodala vzájemnou důvěru. Jen se musíš trochu snažit a hledat příležitost.“

„Nemohu škodit svému pánovi.“

„Však to ani po tobě nechci. Ale možná můžeš otestovat, jak pevné je přátelství ze strany toho, jak říkáš, mocného přítele. Co když tvého pána jen zneužívá a skutečné přátelství v tom není?“

„Myslíš?“

„Mocní se neradi přátelí se slabými.“

„Možná máš pravdu. Budu o tom přemýšlet.“

Vron a trpaslík si povídali celou noc. Ráno přinesl Zachariáš peníze a dokončili obchod. Teprve po odchodu džina zjistil trpaslík, že mu Vron nechal na stole jako dárek dvacet velkých neopracovaných diamantů. Přepadl ho smutek z pomyšlení, že mu za to možná už ani nebude moci vynadat.

Šítár byl nadšen při pohledu na krásné kameny, které mu jeho služebník přinesl. Přinutil džina, aby mu prozradil místa, kde drahokamy nasbíral. Sice ho trochu zklamalo, že jsou hluboko na území draků, ale šikovný kouzelník si s takovou drobnou překážkou dokáže poradit. Pak si ale řekl, že není důvod, proč se namáhat, když má k dispozici kouzelného džina. Stačí lusknout prsty a bude mít kamenů na rozdávání.

Ze své návštěvy u dračího kouzelníka si Šítár přinesl dlouhý seznam věcí, které si Horo objednal. Když ho podrobně pročetl, rozdělil položky na ty, které se daly sehnat na tržišti, a na ty, které bude muset obstarat jinou cestou. Měl pocit, že si toho drak poroučí pořád víc a víc.

„Copak jsem nějaká donášková služba?“ vrčel kouzelník během následujících dní, které musel věnovat shánění požadovaných věcí.

Ve sklepě se začaly vršit demižony s alkoholem, pytle koření, soli, masti na bolest a další.

„Žraločí zuby?“ rozčiloval se Šítár. „Na co proboha potřebuje zrovna tohle? Kde to sakra mám sehnat? Proč si to nevyčaruje, když je tak schopnej kouzelník?!“

„Asi šetří magii na jiné záležitosti,“ odpověděl džin a hned raději zmlkl, když ho jeho pán sjel zuřivým pohledem.

„No dobře. Ty někde seženeš ty zuby a já se zajdu mrknout na tržiště, jestli tam někdo nemá ten hnusnej smradlavej tabák s obrázkem dračího lejna. To bych rád věděl, co na tom může drakům chutnat,“ nařídil Šítár.

Džin přikývl a vypravil se na mořské dno pátrat po nějakých pozůstatcích žraločího chrupu. Ještě se mu nic nepodařilo najít, když uslyšel, jak ho jeho pán naléhavě volá. Přesunul se k němu tak rychle, jak jen dokázal. Kdyby neměl se Šítárem tak hluboké propojení, ani by ho na tržišti nepoznal. Iluze mladého, pestře oblečeného hejska byla dokonalá. Vron si pomyslel, že to jeho pán s opatrností trochu přehání. Všude kolem se mísili nejrůznější zákazníci. Převažovali lidé a draci, bylo tu dokonce i několik trpaslíků.

U stánku, kde stál Šítár, byli i dva zelení draci. Všichni vypadali napjatě a kouzelník se hlasitě rozčiloval.

„Nemůžete jim to všechno prodat, já jsem tu byl dřív.“

„Jen jste si prohlížel zboží. Oni si zatím poručili ten tabák.“

„Ten tabák kupuju já!“

„Je mi líto, pane, stavte se zase příští týden. To mi dorazí čerstvé zásoby.“

„Ať se zastaví oni! Já tu byl dřív. Jime, zařiď to.“

„Takovej malej slizkej červ,“ zasyčel větší drak, „a kváká hlasitě jako stromová žába.“

„Co bys chtěl od mrňavé žížaly v hadrech?“ přisadil si i druhý drak a snažil se ocasem odstrčit kouzelníka od pultu.

Vron nezaútočil na dračí mozek, ale na střeva. Popohnal jejich činnost a pak mrkl na Šítára. Ten netušil, co Vron provedl a povytáhl obočí.

První drak se zavrtěl a chytil se tlapou za břicho: „Schovej mi to zboží, za chvíli se vrátím.“

Vzápětí se zkroutil druhý drak a oba vyrazili značnou rychlostí směrem ke křovinám. Džin se podíval na prodavače a mírným ovlivňovacím kouzlem ho přiměl, aby jim své zboží přímo vnutil. Šítár se pobaveně uchechtl a naložil svému společníkovi na záda vše, co nakoupil.

„Pamatuj si ty dva lumpy,“ nařídil kouzelnému džinovi, „rád bych je v příštích dnech obdaroval něčím malým z našich zásob.“

Jakmile byli doma, začal Šítár intenzivně pracovat na své pomstě. Přinutil Vrona rozmnožit dračí tabák a namixovat do něj značnou várku jedu. Pak ho poslal na tržiště, aby to prodal těm dvěma zeleným drakům. Džin sice chápal, že se kouzelníka dračí urážky dotkly, ale hned je kvůli tomu otrávit? Šel splnit svůj úkol s nepříjemným pocitem odporu. Draky našel snadno a tabák mu sami málem vyrvali z ruky. Nejspíš si ani nevšimli, že není člověk.

„Kouřit a žvýkat tabák je nezdravé,“ upozornil je při transakci.

„Nestarej se, červe, to není tvoje starost,“ utrhl se na něj větší drak a hodil mu pod nohy mince za tabák.

Šítár si při džinově vyprávění spokojeně zamnul ruce a prohlásil, že musí vidět výsledek. Přinutil Vrona, aby je oba proměnil v létající veverky a usadili se poblíž místa, kde draci nocovali. Čekali v temnotě přitisknutí ke kmeni a pozorovali okolí. Zelených draků bylo pět a zdálo se, že si tu v blízkosti tržiště udělali několikadenní zastávku během svého putování z místa na místo.

Po půlnoci se kouzelník a Vron konečně dočkali. Speciální tabák si dopřál větší z obou draků. Hodinu po jeho žvýkání začal neklidně obcházet tábořiště. Dvakrát to vzal kolem, ale než stihl dokončit třetí okruh, přišlo to na něj. Nej­dřív strnul, pak zuřivě zařval a podpálil jednomu kolegovi stan. Vzápětí vyrazil a dupl nejmenšímu z draků na ocas. Ten vykvikl a pelášil pryč z tábořiště. Ostatní se konečně probrali a pokusili se svého zuřícího druha znehybnit. Vron slyšel, jak se Šítár vedle něj spokojeně pochechtává.

Nebylo snadné zkrotit šílícího draka. Chňapal a kousal kolem sebe jako zběsilý. Ti tři, kteří se ho snažili zkrotit, už všichni krváceli. Jak se za chvíli ukázalo, ten nejmenší, co se dal na útěk, běžel pro pomoc. Přivedl mladou ženu s brašnou. Asi lékařku. Ta se jen zběžně mrkla na šílícího zeleného draka a přikázala, aby mu otevřeli tlamu. Vydolovala z tašky dvě lahvičky, nalila jejich obsah na kus přírodní houby a tu mrskla do dračí tlamy. Zelený drak chvilku vypadal, že se udáví, ale ostatní mu nedovolili sousto vyplivnout. Ještě ho drželi asi pět minut. Pak se jejich druh zklidnil a přestal vyvádět. Opatrně z něj slezli, ale stále byli ve střehu. Doktorka jim nařídila, aby mu dali napít. Když viděla, že se drak viditelně zlepšuje, usmála se a rozloučila.

„Co mu to sakra dala?“ natahoval krk Šítár.

„Myslím, že teď a tady to nezjistíme,“ odpověděl kouzelný džin, „pokud nechceme přepadnout přímo doktorku.“

„Ne, to ne, nerad bych si zatím v okolí bydliště kazil pověst,“ řekl po krátkém zaváhání jeho pán. „Jdeme domů. Ale stejně to byla hezká podívaná, dokud to ta ženská nepokazila.“

Druhý den kouzelník s džinem obcházeli hospody a veřejná prostranství a hledali místa, kde se hovořilo o pokousaných zelených dracích. Skoro se zdálo, že o tom nikdo nic neví, ale pak přece jen narazili na jednoho zajímavého opilce. Zaplatili mu pár skleniček, takže si s nimi ochotně povídal. Nebyli si tak úplně jistí věrohodností jeho zpráv, ale zatím to bylo to nejlepší, co objevili.

„... no a jednou takhle navečer přišla za naší doktorkou černá dračice. To víte, černí se tu moc nemotají, tak jsem byl zvědavý, co tu dělá. Šel jsem si pro pivo a sedl si nedaleko nich. Ta černá prohlásila, že má lék na novou nemoc, která se v poslední době vyskytuje. Vysvětlovala příznaky a jak to šílenství, které je součástí choroby, probíhá. To bylo keců kolem té choroby, to vám teda řeknu! No a pak ta černá vybalila spoustu malejch skleniček a přistrčila je k doktorce. Ta se zezačátku bránila to přijmout, ale dračice ji ukecala.“

„A nezaslechl jste nějaké jméno té dračice?“

„Ale jo, představila se docela hlasitě, ale kdo si má ta jejich jména pamatovat?! Nějak jako Kamadoma nebo Darmoduma, já už fakt nevím.“

„A jak vypadala?“

„No, přece jako černej drak.“

„Nic tě na ní nezaujalo?“

„Ale jo, ta naše doktorka o ní pak říkala, že je uzená falší.“

Šítár a džin na sebe pohlédli s porozuměním. Teď už si byli jistí, že dračici dokážou najít. Šítár ani v nejmenším netušil, že jeho služebník teď přemýšlí o tom, jak svému pánovi prozradit co nejméně. Kouzelník naštěstí ani neočeká­val, že by mohl džin vědět něco víc než on. Takže místo, aby se vyptával, spíš jen spekuloval o možnostech, jak propátrat hnízda černých draků a najít tu správnou uznanou starší. Pak ale usoudil, že pomocí kouzelného džina může zvolit i přímější cestu.

„Zajdi za doktorkou a zjisti, která dračice jí přinesla ty léky a zeptej se, jestli neví, kde je vzala,“ nařídil Šítár Vronovi. Ten se jen mlčky uklonil a vyrazil splnit příkaz.

Ovlivnit doktorku a vytáhnout z ní informace bylo pro kouzelného džina snadné. Dozvěděl se přesně to, co předpokládal. Karmaneuduna někde získala protijed a rozdávala ho všude, kam zavítala. Tuhle informaci bohužel před svým pánem zatajit nemohl.

„Takže říkáš, že to byla uznaná starší Karmaneuduna a že lék má přímo od sirén? Jak se mohly informace o podmořském jedu dostat až k drakovi? To teda fakt nechápu. A ještě víc mě překvapuje, že se dokázala domluvit s vodními lidmi. Asi budeme muset vyzkoušet, jestli má té protilátky dost. Postupně navštívíš další chovná stáda a natřeš jejich dobytek jedem. A pak přijde na řadu dračice. Uděláme si na ni čas a trochu ji potrápíme. Ale až potom, co doručíme objednávku Horovi. Už ji máme kompletní?“

„Ano, pane, máme tu vše, co napsal. Nic neschází. Přinesl jsem dokonce i ty zuby.“

„To je dobře. Tak poslouchej, jak to uděláme. Já doručím zboží Horovi a vyinkasuji u něj svou odměnu. Ty zatím navštívíš černé draky a vymyslíš, jak podat dvojitou várku jedu někomu, koho ta zatracená dračice už dlouho zná. Chci aby svůj protijed vyplýtvala na ostatní co nejdříve. Rozumíš?“

„Zařídím to, pane,“ přikývl Vron a v jeho mysli už se klubal zlomyslný nápad.

Pomohl ještě svému pánovi se zavazadly skrz bránu a pak ho opustil. Začal o svém nápadu usilovně přemýšlet. Zachariášovy rady padly na úrodnou půdu.

Náročný zatěžkávací test by mohl prověřit kvalitu vztahu mezi Šítárem a jeho spojencem, mocným dračím mágem. Dokud bude Horo stát na Šítárově straně, i nadále bude kouzelník představovat nebezpečný prvek v životě těch, které si džin v minulých existencích oblíbil. Bude ohrožovat Hanku, její kamarády, a on bude muset v rámci své služby ubližovat dračici a její rodině. Odejít neměl šanci a jeho pán ho nezapudí ani náhodou. Tentokrát byl ale vyřčen rozkaz, který před kouzelným džinem otevíral určitou možnost volby. Výběr draka, který má být otráven, nechal pán na něm. Těch, které zná dračice už dlouho, je celá řada. Splňuje tuto podmínku i dračí mág?

Ještě jednou se zamyslel. Cítil se mizerně, protože intrikoval částečně i proti svému pánovi. Odsunul stranou pocity a zaměřil se na fakta. Karmaneuduna zná Hora už řadu let. Vždy oceňovala jeho znalosti a vážila si toho, že se mocný drak nikdy nechová agresivně. A Horo pro ni měl viditelně slabost. Rozhodně to byl někdo, koho už dlouho znala. Džin usoudil, že tento černý drak v každém případě splňuje vyslovené požadavky. Poslechne Šítárův rozkaz a otráví draka, který je Karmaneuduně blízký.

Rozhodl se najít nějakou zvěř, kterou by mohl nabídnout drakovi jako lahůdku. Nastražit jed do potravy bylo nejjednodušší. Nakonec nalezl ještě něco lepšího, než je zvěřina. Ve stepi objevil čerstvě zabitého funě. Odehnal vlky a vzal si ho. Draci sice vyhlásili, že zabíjení fuňů je proti etice, neboť už lze tyto tvory řadit mezi inteligentní a myslící, ale stejně v nich dosud přetrvával starý pud, který jim říkal, že fuň má to nejchutnější maso ze všech. I ten nejserióznější drak slintal až na zem, když se mluvilo o chuti fuňova srdce nebo o jeho čerstvých játrech. Vron se rozhodl vsadit na to, že neodolá ani dračí kouzelník.

Vron nechtěl Horovi ublížit, takže místo toho, aby jed umístil přímo do oblíbených vnitřností kopytnatce, pomazal jím kůži celého funě. Snad na to drak přijde dřív, než ho kompletně sežere. Věřil, že mág se dokáže uzdravit i bez pomoci Karmaneuduny a doufal, že Horo v jedu bez problému objeví Šítárův prvek. Dál už bude všechno záviset na tom, jak velká důvěra panuje ve vztahu draka a Šítára.

S pocitem špatného svědomí se vrátil domů a očekával návrat svého pána. Kouzelník dorazil zpět ve stavu zuřivosti. Džin přemýšlel, jestli už jeho akci náhodou neodhalil. Ale kletby jeho pána kupodivu směřovaly na hlavu dračího mága.

„Ten zatracenej namyšlenej buran! Co si o sobě myslí? Takhle se s obchod­ním partnerem nezachází!“

„Trochu vína, pane?“ nabídl džin rozzuřenému pánovi jeho oblíbené pití.

„Představ si, co mi Horo oznámil! Řekl, že mi tentokrát žádným kouzlem platit nebude, protože má před sebou projekt, který si žádá všechny jeho síly. Prý mi dá příště dvojnásobnou odměnu. Taková drzost! Měl jsem to zboží zase odvézt zpátky! Tolik si toho naporoučel a pak z něj vypadne, že nezaplatí!“

Šítár vypil naráz nabídnutou pálenku a práskl prázdným pohárem o stůl.

„Tvůj rozkaz jsem splnil, pane. Narafičil jsem potravu, kterou zaručeně sežere známý té dračice,“ oznámil džin svému pánovi.

„Jo, jasně, díky. Já mu to nedaruju! Ten lump! Takhle mě ponížit!“

Vron se hned cítil o něco lépe. Horo byl v nemilosti, takže si vlastně ten jed za své chování k Šítárovi zaslouží. Jeho rozčilený pán se ani v nejmenším nezajímal o to, koho džin otrávil, a ani nejevil snahu se podívat na důsledky jeho akce. Fakt, že tentokrát nedostal zaplaceno, ho natolik vyváděl z míry, že neměl myšlenky na nic jiného.

Druhý den se pánova nálada změnila tak výrazně, že to džina překvapilo.

„Mohu ti s něčím pomoci, pane?“ zeptal se.

„Není třeba. Věnuj se domácnosti. Připrav něco dobrého, na oběd se vrátím.“

Vron uklidil, připravil steak se zeleninovou oblohou a byl zvědav, co tak pánovi vylepšilo náladu. Nebylo obvyklé, aby ho zlost přešla tak rychle. Jak ho zatím poznal, náladu mu zlepšovalo jedině to, když se mohl někomu pomstít, nebo mu ukázat svou převahu. Představa, že by se chtěl mstít právě Horovi, připadala Vronovi nesmyslná.

Jeho pán se vrátil, najedl a měl ještě lepší náladu než ráno.

„Smím vědět, pane, co tě tak rozveselilo?“ zeptal se opatrně.

„Mám pro mého obchodního partnera dáreček,“ poklepal s úsměvem Šítár na jednu ze tří krabiček, které si ze své dopolední výpravy přinesl.

„Už jsi mu odpustil to, že nezaplatil hned?“

„Odpustil? To ani náhodou! Já mu dám projekt, na který potřebuje všechny síly! Od zítřka si užije spoustu legrace. Ještě rád mě zavolá, abych mu pomohl! Pak mu to napočítám i s úroky!“

„Mohu se podívat?“ sáhl džin po krabičce.

„Proboha ne!“ vyletěl bleskurychle Šítár a vyrval mu krabici z ruky. „To by mi tak ještě scházelo, zamořit si to tu svrbilkami!“

„Svrbilky?“

„Nikdy jsi o nich neslyšel, co,“ zašklebil se spokojeně kouzelník, „jednou se mi usadily v bytě a myslel jsem, že se zblázním. Jsou velice rychlé, takže je problém je chytit. Přiblíží se nepozorovaně k tobě, prostrčí sosáček až ke kůži a vysají kapku krve a kousek temného spektra aury. Bolestivě to štípne a kůže pak ještě týden hrozně svědí. Trochu se podobají malým ještěrkám. Pokud vím, tak je draci považují za nejnepříjemnější domácí škůdce.“

„Dokážou štípnout i draka?“ podivil se džin, když si připomněl tvrdost a houževnatost dračích šupin.

„O tom nepochybuj! Protáhnou sosáček mezi šupinami a už kolikrát se stalo, že si potom drak při drbání některé šupiny úplně vyrval z kůže.“

„Mám je dopravit do jeskyně dračího mága?“ nabídl se Vron.

„Ne. Tohle je osobní. Donesu mu je tam sám. Ty jen zařiď, aby si nás Horo nevšiml.“

„A co když bydlí jinde než v jeskyni, kde přijímá návštěvy?“

„Jen se neboj, tyhle potvory se rozmnožují rychle a snadno. Zvlášť když mají dostatek temné magie. Za chvíli je bude mít všude.“

„A je proti nim nějaká obrana?“

„Jasně, že je. Ale jen málo magických tvorů na ně stačí rychlostí. Musí si pořídit párek luskounů. To jsou jediní ptáci, kteří je dovedou chytit a sežrat. Ale luskouny mu dokážu sehnat jen já.“

„Skvělý nápad, pane.“

„Díky za uznání. Takže jestli jsi připraven, můžeme se mrknout do jeskyně toho namyšleného dračího lumpa.“

Vron sice pochyboval, že se jim podaří před velkým mágem návštěvu utajit, ale udělal pro to vše, co mohl. Když se blížili k jeskyni, nakoukl ze zvědavosti za skálu, kde nechal mrtvého funě. Půlka byla sežraná.

Pomalu spolu se Šítárem překonali volné prostranství. Horo si jich doposud nevšiml. V jeskyni byla téměř absolutní tma, narušená jen několika paprsky u vchodu. Vron ale svým magickým zrakem viděl dost dobře. Drak spal úplně vzadu a spal velice tvrdě. Pod jednou policí se válely prázdné lahvičky. Džin vydechl úlevou, že drak měl protilátku, a nenápadně postrčil lahvičky do výklenku, kde nebyly vidět. Jeho pán mu byl v patách i s krabičkou. Džin mu naznačil, že dál už není radno jít. Šítár otevřel krabičku a její obsah odhodil daleko od sebe. Pak tiše vystartoval zpět k východu z jeskyně. Džin se zvědavě podíval na tvory, kteří dopadli na skalnatou podlahu. Bylo jich osm a hned se začali rozlézat po jeskyni. Jeden neomylně zamířil k němu. Vron se rozhodl, že nebude zkoušet, zda dokáže svrbilka kousnout i kouzelného džina, a hbitě se vysoukal z jeskyně za svým pánem.

„Škoda, že se nemůžeme dívat na jejich setkání s Horem,“ vzdychl Šítár, když dorazili domů, „ale umím si to docela dobře představit. Doufám, že si ten magický buran konečně uvědomí, že já nejsem jen tak nějaký človíček, nad kterého se může beztrestně povyšovat.“

„Byl to skvělý nápad, pane, teď si konečně můžeš v klidu odpočinout.“

„To je dobrý nápad,“ podíval se zamyšleně Šítár na svého služebníka, „ale ty, pokud vím, odpočívat nemusíš, takže bych pro tebe měl takový malý úkol. Omrkneš mi opatrně tu černou dračici, co roznáší protijed, a zkusíš toho o ní zjistit co nejvíc. Jaká je, jestli má děti, jak je zdatná v kouzlech, s kým se přátelí, s kým právě bydlí a tak podobně.“

Vronovi se úzkostí sevřely útroby, když odpovídal: „Jak poroučíš, pane.“

Tak už je to tady, pomyslel si džin, když otevíral bránu do dračího kraje. Vybral si opuštěné místo, kde nehrozilo, že se s někým setká. Posadil se na skálu a dovolil vzpomínkám, aby se vrátily do doby, kdy byla Karmaneuduna jeho paní a on vychovával jejího syna Plama. Dračice byla drsná a přísná, ale na službu u ní měl dobré vzpomínky. Problémy začaly až ve chvíli, kdy objevil, že Hanka žije. Paní tenkrát těžce nesla, že část dračí osobnosti jejího syna se přenesla na lidské mládě. Usmyslela si, že se to pokusí jednou srovnat. Velice si přála, aby byl zase Zuřivý Plamen stejný jako ostatní draci. Vrona by zajímalo, jestli její úmysl stále ještě trvá. Pochyboval ale, že by Hanka a Plam souhlasili s tím, co si představovala ona. Zalitoval, že už do toho nemá co mluvit. Možná by Karmaneudunu přesvědčil, aby nechala věci být tak, jak jsou. A jaký asi je Plamův bratr Zuřivý Dráp? Podle toho, co mu vyprávěl trpaslík, našla Hanka způsob, jak jejich nepřátelství utlumit. Litoval, že si nepamatuje tu část akce, u které sehrál poslední roli ve službách Dundara. Kdyby léčitel nebyl tak zaujatý proti drakům, nemusel by tenkrát o svého džina přijít. Jakpak se má asi Sváťa a Anička? U nich to také nebyla špatná služba. Dundar jeho schopností využíval jen velice málo.

Teď to bude horší. Co se stane, až ho pán poštve proti těm, které má rád? Dokáže se vzepřít, nebo bude muset poslechnout? Dokud se do takové situace nedostane, tak to asi nezjistí. Rozkaz týkající se Hanky určitě odmítnout dokáže, ale co když půjde o někoho jiného z její blízkosti? Musela by ho zastavit osobně. Ale co když u toho nebude? Co pak? Vron cítil, že se blíží konflikt, ve kterém by mohl sehrát jak dobrou, tak i velice špatnou roli. Může to nějak ovlivnit? Snad má Zachariáš pravdu, když tvrdí, že každý rozkaz se dá vyložit několika způsoby. Jen přijít na to, co použít. Se směsicí rozporuplných pocitů se vydal směrem ke známému dračímu doupěti, aby splnil rozkaz svého pána a něco zjistil o dračici.

Vzpomínky mu poskytovaly výhodu. Nemusel pracně hledat místa na úkryt, odkud je vidět na jeskyni Karmaneuduny. Magicky zamaskoval svou přítomnost a čekal. Rozhodl se zjistit, jestli je dračice doma a kdo s ní v jeskyni právě teď bydlí. Jestli je tu jen Plam, nebo i jeho bratr Zuřivý Dráp. Teoreticky bylo možné i to, že přijela jejich sestra. Dokázal by se určitě dostat nenápadně až do doupěte, ale pán použil slovo opatrně, což si vyložil ve smyslu pozorovat dračici zdálky.

Odpoledne se konečně objevila. Černé šupinaté tělo se ladně sneslo před jeskyni. Dračice se nervózně rozhlédla, jako by cítila nějakou nesrovnalost. Ještě jednou se vznesla a obletěla kruh nad svým hnízdem. Vron použil své nejlepší maskovací kouzlo, ale přesto měl obavy, že ho může objevit.

Pak ale dračici vyrušil přílet jejího syna Plama a ona přestala pátrat po okolí. Přílet dalších osob uvedl kouzelného džina do úzkostného zmatku. Vedle Plama hladce přistála na supervolonovém prkně Hanka a po chvilce dorazil i Sváťa ve společnosti svého bratra. Všichni se smáli a dobírali si nejmladšího kamaráda, kterému dělalo létání trochu potíže.

Vron nemohl z dívky spustit oči. Celou svou bytostí toužil po tom, aby mohl vylézt ze svého úkrytu, přidat se ke společné radosti a poslouchat jejich zážitky z cesty. Měl pocit, že oni jsou jeho rodina, do které patří. Kdyby nebyl v minulosti takový arogantní hlupák, mohl i on mít svou rodinu. Při pohledu na tyhle děti si uvědomoval víc než kdy jindy hrůzu svého provinění a lítost nad tím, co provedl. Jsou ale věci, které zpátky vzít nejdou. Viděl, jak Hanka objala Plamovu hlavu a smích jejích kamarádů se nesl ozvěnou mezi skalami. Karmaneuduna shovívavě přihlížela a nezdálo se, že by je chtěla kárat za jejich chování. Nakonec se všichni přesunuli dovnitř a kouzelný džin vydechl úlevou. Ještě že tu s ním není jeho pán! Ale co mu teď má říct, když nemůže lhát? Z myšlenek ho vytrhlo Šítárovo zavolání. Nedalo se nic dělat, musel se vrátit domů.

„Kde tak dlouho vězíš, sakra?“ obořil se na něj kouzelník.

„Plním tvé příkazy, pane.“

„No dobrá. Tak co jsi zjistil?“

„Byl jsem u doupěte, kde žije. Měl jsem nepříjemný pocit, že je magicky tak zdatná, že mě dokáže objevit.“

„Ale neobjevila, jak vidím,“ přikývl spokojeně Šítár. „Má nějakého druha a děti?“

„Druha ve své jeskyni nemá, je tam s ní jen syn.“

„Jeden?“

„Viděl jsem jen jednoho syna, pane.“

„Dospělý, nebo mládě?“

„Zdá se, že odrostlejší mládě.“

„Žijí osaměle nebo uprostřed dračí skupiny?“

„Osaměle.“

„No výborně, to rád slyším. Zítra se tam vypravíme spolu. Já vezmu krabičku se svrbilkami, ty vezmeš jed a uvidíme, jestli se nám naskytne příležitost jim zpestřit den.“

Vron poklesl na mysli: „Ano, pane, jak poroučíš.“

Kouzelník si spokojeně zamnul ruce. Pak si vzpomněl na Hora. Doufal, že už ho některá z mrňavých potvor rafla a představoval si ohromného draka, jak po jeskyni honí hbité maličké svrbilky. Ta představa ho příjemně pobavila.

Druhý den začalo venku nepříjemně a vytrvale pršet. Když nepřestávalo ani po obědě, řekl kouzelný džin s nadějí v srdci: „Asi bychom měli ten výlet odložit, pane.“

Šítár se nespokojeně zamračil a přistoupil k oknu, aby se podíval na oblohu. Byla souvisle zatažená, šedavé a černé mraky se prolínaly v závoji deště. Rozhodně to nevypadalo na nějaké zlepšení. Pak se ušklíbl.

„Možná je dobře, že prší. V tomhle nečase určitě nebude nikdo pátrat po vetřelcích kolem doupěte. Déšť nás schová. Na mě nemá co zmoknout a ty, pokud vím, tak taky nejsi z cukru. Jdeme na to. Doufám, že dokážeš otevřít bránu bez vedlejších světelných efektů. A nezapomeň s sebou vzít ten jed. Dej pozor, ať se ti deštěm nenaředí.“

„Tvé přání je mi rozkazem.“

Vron je oba přenesl na místo, kde včera hlídkoval. Skála je trochu chránila před vodou a vchod do dračího doupěte byl dobře vidět.

„Jsou uvnitř?“ zeptal se kouzelník.

„Mám se podívat, pane?“ zeptal se džin a když jeho pán přikývl, použil neviditelnost a vplížil se dovnitř. Nemusel hledat dlouho. Halas z velkého sálu mu prozradil, že skupinka mladých je v knihovně a právě o něčem diskutuje. Dračice byla jako obvykle v pracovně, což poznal podle nasvícené skuliny pode dveřmi. Urychleně vycouval a vrátil se k Šítárovi.

„Jsou doma,“ potvrdil.

„Zavedeš mě tam a zařídíš, aby si mě nikdo nevšiml.“

„Promiň, pane, to není v mých silách.“

„Cože?!“

„Tohle nejde, nechci být zapuzen.“

„Aha. A kde je problém? Proč to nejde?“

„Vchod je chráněn před všemi tvory, kteří se pohybují.“

„Opravdu? A jak to, že ty dovnitř můžeš?“

„Asi při ochranném zabezpečení podcenili některé možnosti vstupu pro kouzelného džina.“

„Hm, to je fakt. Dokud jsem tě nepoznal, taky by mě to ani nenapadlo,“ přikývl s pochopením Šítár, „no, co se dá dělat. Vezmi si krabici a vysyp z ní svrbilky alespoň před vchod. Třeba se některá z těch potvůrek dokáže dostat dovnitř jinudy.“

Vron splnil příkaz. Kousavé ještěrky zalezly do skulin před vchodem, jen jedna si to zamířila dovnitř. Džin a kouzelník ze svého úkrytu viděli, jak z ní ochranné kouzlo vmžiku udělalo jen hromádku popela.

„Sakra,“ zaskřípal zubama Šítár, „měl jsi pravdu.“

Džin si oddechl a blahořečil dračici, že posílila ochranná kouzla u vchodu. Zakomponovala do kouzel i obranu proti kouzelnému džinovi. Zapomněla jen na jeho vazbu k Hance. Tím, že jí byl zavázán přísahou, mohl vstoupit všude tam, kde byla ona. Jestliže byl vchod upraven, aby vpustil dovnitř dívku, fungovalo to zároveň i jako volný průchod pro něj. Byl ale dalek toho, aby něco takového sám od sebe Šítárovi prozradil. Doufal, že jeho pán hlídku u doupěte vzdá, a budou se moci v klidu vrátit domů.

„Zatracený počasí,“ zaklel Šítár téměř neslyšně, „asi to radši dneska zabalíme. Pochybuji, že by osazenstvo v takové slotě vytáhlo paty.“

Vron se chystal otevřít bránu, když ho kouzelník chytil za ruku a zadržel ho.

„Počkej ještě. Někdo jde ven.“

Vron strnul. Před vchodem se objevila Karmaneuduna a za ní vylezli do deště Plam a Hanka.

Kouzelník zalapal po dechu, neudržel se a ukázal prstem: „To snad není možný! Řekni mi, že se mi to nezdá. To je přece ona! Ta holka, co ji Seladonin prodal. Tvrdil jsi mi tenkrát, že ztratila paměť.“

„Já ti nelžu, pane, ani nemůžu. Když jsem ji naposledy viděl, skutečně si nepamatovala ani to nejmenší ze své minulosti.“

„No jasně! Je to ona! Už zase se mi motá do cesty! Zatracená děvka mrňavá! Že já ji tenkrát nezabil!“

„Mírni se, pane, nebo si nás všimnou.“

„K čertu s nimi! Kde máš ten jed?“

Vron zaváhal. Možná nastal čas neposlechnout rozkaz svého pána. Než ale mohl odpovědět, vytvořila Karmaneuduna bránu a všichni tři v ní zmizeli.

„Zatraceně,“ mávl pán na džina, aby zase schoval nádobu s jedem, kterou Vron mimoděk vyndal z vaku.

„To by mě zajímalo,“ řekl zamyšleně kouzelník, „kam se v takovém nečasu vydali. Dokážeš je nenápadně sledovat?“

„Ano, pane, když si to budeš přát, dokážu to.“

„Tak jdem na to...“

„...ne! Počkej,“ kouzelník se zase zarazil a upřel pohled ke vchodu do sluje.

Z jeskyně vyšli Rafan a Sváťa a rozběhli se ke špičaté osamělé skále.

„To jsem blázen! K čemu tam ta dračice má tolik mládeže? A kam se všichni vydali? Víš co? Nejdřív se mrkneme, co mají za lubem ti kluci.“

Vron a Šítár se nenápadně přesunuli tak, aby viděli na skálu, u které se krčili oba chlapci. Vypadalo to, že na něco čekají. Po pár minutách se poblíž otevřela brána, kterou oba dva rychle proskočili.

„Tak to mě zajímá,“ prohlásil kouzelník, „Chvilku počkej a pak otevři malou nenápadnou bránu na stejné místo. Bude-li to bezpečné, vezmeš mě za nimi. Kdyby ne, aspoň se pokus zjistit, kam se poděli.“

„Jak poroučíš, pane.“

Vron zachytil ještě horkou stopu brány a použil její kanál k opětnému otevření. Překvapeně se rozhlédl. Tady to přece zná! Potlačil efekty otevřené brány, aby neupoutal nežádoucí pozornost, a vyhlédl na volné prostranství. Kus před sebou ještě zahlédl v dešti siluetu draka a dvou kluků. Podle aury snadno poznal Plama, Sváťu a Rafana. Všichni mířili ke vchodu do Horovy jeskyně. Plam vstoupil dovnitř, jeho kamarádi se však ukryli těsně před vchodem. Že by je dračí mág pozval na návštěvu? Proč ale potom nešli společně? Džin z toho měl divný pocit. Pak vzdychl, počkal až se dovnitř vplíží i oba chlapci a znovu otevřel bránu pro svého pána.

Ten byl stejně překvapen, jako džin. Vlastně ještě o trochu víc, protože o stycích Hora a dračice neměl nejmenší tušení.

„Co tady proboha dělají?“ vrtěl hlavou v údivu.

„To nevím, pane.“

„Můžeme se dostat dovnitř, aniž by si nás všimli?“

„Tentokrát ne, pane. Kouzla u vchodu jsou posílená.“

„Kruci!“

„Vrátíme se domů, pane?“

„Blázníš? To ani náhodou! Chci vědět, o co tu jde. Mám nápad. Zkusíme se do jeskyně dostat únikovou štolou. Jednou mi ji Horo ukázal, když se mu zásoby nevešly do spižírny. Tam to možná tak přísně hlídané nebude.“

Problém byl, že si Šítár nepamatoval, kde štola ústí na povrch. Zabralo jim hodně času, než objevili ten správný otvor ve skále. Tento vstup byl opravdu ošetřen jen obvyklým hlídacím systémem, se kterým si kouzelný džin bez problémů poradil.

Nebylo jednoduché se tudy plížit ve tmě v naprostém tichu. Kouzelník použil jen tolik zastírací a rozptylové magie, aby svou aktivitou nevyvolal zvědavost. Pyšnil se tím, že při tom dokáže zachovat zdání magické rovnováhy, takže je díky tomu naprosto nenápadný.

Když dorazili do Horovy jeskyně, překvapeně zjistili, že tu nikdo není. Šítár obešel celý prostor a pak svým magickým zrakem odhalil malou bránu, zamaskovanou jako tapisérie. Vron ho pobaveně pozoroval. On o té bráně věděl hned, jak vstoupili. Ale rozhodl se nekazit svému pánovi radost nad tím, jak je dobrej.

Na kouzelníkův pokyn se opět vydal na průzkum druhého konce brány. Ocitl se v opuštěné chodbě. Šítár se tedy protáhl za ním a oba se rozhlíželi, kudy dál. Chodba se kroutila, takže nebylo pořádně vidět ani na jednu stranu.

„Poznáš, kudy šel Horo?“ zeptal se džina kouzelník.

Vron přikývl a ukázal doleva. Kluci to zřejmě zjistit nedokázali, protože jejich stopa vedla opačným směrem.

„Tak jdeme. Ale zařiď, ať si nás nikdo nevšimne! Jasné?“

„Jasné, pane.“

Stoupali členitou chodbou až k místu, kde ústila do obrovského dómu, jehož černé stěny dosahovaly neobvyklé výšky a strop byl hustě protkán světlými žilkami. Vron tady svého pána zarazil a přinutil ho ukrýt se. Přikrčili se v nejbližším výklenku a opatrně nakukovali, co zajímavého se tam děje. Uprostřed prostoru se klenula veliká duhová průhledná bublina. Uvnitř v ní byli uzavřeni Horo, Plam a dívka. Venku vedle bubliny ležela černá dračice a zamyšleně pozorovala dění uvnitř magicky vymezeného prostoru.

„Dokázal bys tu dračici takhle zezadu ze zálohy zabít?“ zeptal se Šítár v duchu svého služebníka.

„Dokázal,“ odpověděl Vron a všechno uvnitř něj se sevřelo úzkostí.

„Tak jdi a zneškodni ji,“ poručil mu pán.

Vron pocítil příval úlevy. Slůvko zneškodnit nemuselo nutně znamenat totéž co zabít. Rozhodl se dračici uspat a ochromit. Vzhledem k tomu, že se soustředila na dění v bublině a nedávala pozor na své okolí, podařilo se mu to jediným zásahem kouzla. Tento magický výboj ale rázem prozradil jejich přítomnost.

Šítár k němu přiskočil a nařídil: „Udělej mi rychle otvor v té bublině, ať mohu dovnitř!“

Kouzelný džin sledoval své ruce, jak otvírají skulinu v bublině a nedokázal jim poručit, aby přestaly.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: