Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nejsem kouzelník

Zachariáš nevěděl, kam dřív skočit. Na tržišti nakoupil tolik zásob, že je nemohl pobrat. Teď litoval, že dal Paule měsíc volna, aby si mohla společně se svými sourozenci užít prázdniny. Odjela do útulku pro magická zvířata, kam ji i s ostatními dětmi pozvala Sidi. Trpaslíkovi bylo hned jasné, že za tím vším vězí hlavně zamilovaný Nik. Přál Paule trochu toho rozptýlení, ale měl strach, že mu asi brzo odejde a zase bude muset hledat nějakého spolehlivého člověka, který by mu pomohl s Domovem snů. Sidi pozvala na dovolenou do útulku i jeho, ale to už by svůj hotel a všechna ubytovací zařízení mohl rovnou zavřít. Nakonec se domluvili na jednom víkendu, kdy uspořádají párty pro Hanku, Sváťu a Rafana, aby spolu s nimi oslavili jejich úspěšné ukončení základního vzdělání. Trpaslík teď sháněl nejrůznější dobroty, ovoce, sladkosti a vůbec všechno, co si děti při pobytu u něj zamilovaly. Když zahlédl ještě nádherná červená jablka, usoudil, že si bude muset sehnat pomoc, jinak svůj nákup domů nedopraví. Původně přišel jen pro pár maličkostí a teď mu najednou jeho vak nestačil. Jazyk se mu vedrem lepil na patro, tak se zastavil u stánku s pivem a poručil si jeden džbánek. Posadil se s ním do stínu a pozoroval dění kolem sebe.

Všude vládl obvyklý ruch, lidé kupovali hlavně zeleninu, čerstvé ryby a ovoce. Pak zahlédl ošuntělého chlapíka, který vláčel těžké bedny pro jednoho prodavače. Když donesl zásoby na místo, prodavač mu do prachu tržiště hodil pár mincí. Chlapík se kupodivu nenaštval, pečlivě sebral mince ze země a otočil se ke stánku s pivem. Spočítal drobné v dlani, podíval se na vývěsku s cenami, vzdychl, zastrčil drobné do kapsy a otočil se pryč.

„Hej, ty tam,“ houkl na něj Zachariáš, „pojď sem. Zvu tě na jedno chlazený.“

„Mě?“ podivil se muž, překvapeně si prohlédl trpaslíka a pomalu se vrátil ke stánku. „Tak jo, proč ne.“

Když si muž zhluboka přihnul piva, přimhouřil slastně oči a přisedl si se zbytkem nápoje ke svému hostiteli.

„Jo, tady ho maj fakt dobrý. Díky,“ přikývl spokojeně.

„Odkud jsi?“ zeptal se trpaslík.

„Z Kalady.“

„To je hodně daleko. Kde ses vzal tady?“

„No, já vlastně ani nevím. Jsem vysloužilej voják. Propustili mě ze služby kvůli úrazu hlavy. No a problém je, že si ani na to zranění, ani na to, co bylo pak, nemohu vzpomenout.“

„Třeba máš rodinu, která tě hledá.“

„Jsem si jistý, že žádnou rodinu nemám. Ani rodinu, ani přátele. Tak nějak nepatřím nikam.“

„Pomůžeš mi s nákupem domů?“

„No jasně. Máte to předplaceno,“ zasmál se chlapík a hodil do sebe zbytek piva.

Trpaslík ještě v rychlosti obešel tržiště a nakoupil další druhy ovoce, aby měl dostatek ingrediencí na oblíbenou desítkovou zmrzlinu a oba vyrazili k domovu.

Před vraty s nápisem Kouzelné zahrady stál muž a dva malí chlapci.

„Jé, podívej, dědo, strýček Zachariáš se akorát vrací,“ vypískl jeden z nich a běžel trpaslíkovi naproti, aby se s ním přivítal.

„Rád tě zase vidím, Tome,“ pousmál se trpaslík a podstrčil chlapci lízátko.

„Ale no tak, Zachariáši, necpi do nich pořád ty sladkosti, zkazí se jim zuby,“ napomenul trpaslíka děda.

„Víš co, Mojerano, dopřej jim taky pár dětskejch radostí. Potřebují si trochu obalit nervy.“

„Promiň, příteli, ani jsem tě nepozdravil. Rád tě vidím. Ale mezi námi, ošetřit nervy bych potřeboval spíš já,“ mrkl na trpaslíka děda obou chlapců, na kterých spočinul láskyplným pohledem.

„Buď rád, že jsou zase oba mezi námi,“ zašeptal Zachariáš a podal lízátko i druhému chlapci.

„Jo, to jo, je to malý zázrak. Ale když oni jsou teď jako utržení ze řetězu. Jak je na okamžik spustím z očí, hned si koledují o malér.“

„Víš co, raději pojďme dovnitř,“ vybídl všechny trpaslík.

„Tady se jim nemůže nic stát,“ zamrkal trpaslík na chlapce a pozval Mojeranu dovnitř.

Nakoupené zásoby složili do chodby a Zachariáš požádal muže z tržiště, aby to postupně nanosil dozadu do skladu. Kluci okamžitě vyběhli do zahrady a začali se honit.

Muž odnosil zásoby na vyhrazené místo a vyšel před dveře. Nechtěl být drzý a courat se uvnitř domu při hledání trpaslíka a rozhodl se radši počkat venku. Nedaleko od lavičky, kam se posadil, si hráli oba malí kluci a nějaká dívenka, asi stejně velká jako oni, je zvědavě pozorovala. Teprve se zpožděním si polekaně uvědomil, s čím si to vlastně hrajou. Vzduchem poletoval krumpáč a rýč a chlapci magicky usměrňovali směr jejich letu. Vypadalo to, že se snaží se vzájemně zasáhnout.

Vstal a rozběhl se k nim: „Hej! Okamžitě toho nechte! Přestaňte, je to nebezpečné!“

Zahradní náčiní kleslo k zemi a kluci se odbojně zamračili.

„Že jim to ale šlo, co?“ nadšeně poskakovala dívenka.

Raději zvedl nářadí a rozhodl se ho odnést k domu.

„Zkuste si zahrát třeba na schovávanou nebo si pinkejte s míčem,“ usmál se na zakaboněné kluky a otočil se na cestičku vedoucí zpět k domu. Nářadí opřel o stěnu a opět se usadil na lavici vedle vchodu. Pak se z domu vynořil trpaslík a děda obou chlapců.

„Všechno ti tu kvete, je tu nádherně,“ pochválil Zachariáše Mojerana.

„Á, ty jsi tady,“ otočil se na ošuntělého muže trpaslík, „jestli chceš, měl bych pro tebe ještě nějakou práci. Pak si můžeme dát společně večeři a dá se tu v pohodě i přespat.“

„To je od vás laskavé,“ přikývl souhlasně muž, „do čeho se mám pustit?“

„Vidíš tu pískovou pěšinu?“ ukázal trpaslík před sebe. „Tak tu je potřeba zbavit plevele. Jestli ta činnost není pod tvou úroveň, můžeš hnedka začít.“

Zachariáš sáhl do chodby a podal muži motyku a hrábě. Chlapík je převzal a vykročil. Když odložil hrábě a zdvihl motyku k prvnímu kopnutí, proběhla kolem něj holčička a za ní se hnala děsivá ohnivá koule. Už ji téměř dohonila a spálila jí koneček mašle, která za ní vlála. Muž nezaváhal, mávl rukou a ohnivou kouli odchytil. Ta pak v jeho dlani uhasla. To už se sem hnal Mojerana i trpaslík.

„Vidíš,“ řekl jeden chlapec druhému, „nemusíš se trefit, koule se dají i naprogramovat, aby sledovaly toho, koho chceš zasáhnout.“

Holčička se zastavila a začala fňukat.

„Neboj se, už je to pryč. Tady ti nikdo neublíží,“ klekl si k ní muž a oklepal jí z vlasů zbytky spálené mašle.

„Co to tu zase vyvádíte?“ přiběhl konečně Mojerana a obořil se na své kluky.

„To byla jen taková legrace. Vždyť se jí nic nestalo, dědo.“

„Tome! Copak už si neumíte hrát normálně?“

„Normálně je to nuda,“ odpověděl dotčeně chlapec.

„Same! Berte přece trochu ohledy i na druhé.“

„Musí mít ruku spálenou na kost.“

„Cože?“

„Chytil naši kouli. Tak musí mít spálenou ruku.“

„Stalo se vám něco?“ otočil se Mojerana na klečícího muže.

Ten vstal, pohladil dívenku po vlasech a ukázal dlaně. Kromě mozolů na nich nebylo nic zvláštního.

Sam nevěřícně přistoupil blíž, dotkl se mužovy ruky a pak mu pohlédl do očí.

„Vy musíte být suprovej kouzelník.“

„Ale kdepak,“ zasmál se muž, „vůbec nejsem kouzelník.“

„No jo, nemáte prsten. Ale bez magie by vám ten žár spálil ruku na kost,“ se zájmem se na něj zahleděl Sam.

Se stejným zájmem se na muže díval i Zachariáš. Ten chlap mu byl něčím sympatický. Možná by ho mohl zaměstnat na delší dobu.

„Asi mám odolné ruce.“

„Pojedete s námi do útulku?“ zeptal se Sam.

„Neznám útulek,“ pokrčil rameny muž a Sama pohladil.

Mojerana překvapením zamrkal, když viděl, že chlapec neucukl. Od té doby, co se vrátil z Airbowanu, nesnášel, když na něj někdo sahal. Tenhle muž byl asi něčím zvláštní. Tázavě pohlédl na trpaslíka. Ten pokrčil rameny, ale už se rozhodl, že to s mužem zkusí. Pak Mojerana odvedl vnuky do města a muž se vrátil k plevelům na cestičce. Také trpaslík se vrátil k práci.

Před večeří muže zavolal a pozval ho k sobě. Muž se umyl a zasedl k nízkému dřevěnému stolu, kam trpaslík naservíroval na velkém prkénku pečené maso a čerstvý chléb. Vedle postavil dva korbele s pivem a vyzval svého dnešního hosta, aby se pustil do jídla.

„Děkuju,“ řekl muž, když zahnali hlad, „tohle byl po dlouhé době fakt dobrej den.“

„Co je na něm dobrýho?“

„Dost práce, dost jídla a pivo na spláchnutí prachu.“

„Kdybys chtěl, můžu tě zaměstnat. Pro začátek za stravu a ubytování.“

„V Kouzelných zahradách?“ zeptal se muž a vytáhl z kapsy vizitku. Zachariáš povytáhl obočí, když na ní uviděl kontakt na své ubytovací zařízení.

„Odkud ten papírek máš?“

„Nevím. Měl jsem ho mezi doklady.“

„A jak se vlastně jmenuješ?“

„Vron.“

Když trpaslík dlouho nic neříkal, podíval se na něj muž s tázavým pohledem. Trpaslík ho propaloval pohledem a mlčel.

„Bonifác Vron se jmenuji, ale dávám přednost druhému jménu.“

Ani teď se nedočkal odezvy.

„Něco je špatně?“

Konečně se trpaslík nadechl a zareagoval.

„Mám pro tebe jednu kontrolní otázku. Zabil jsi někdy ženu a dvojčata?“

Muž vstal a jeho dobrá nálada zmizela.

„Ano. Zabil jsem své děti a jejich matku,“ řekl tiše, ale zřetelně, pak vzdychl a vyrazil ke dveřím.

„Kam jdeš?“ zarazil ho přísně Zachariáš a také vstal.

„Jestliže o mně víte tohle, myslím, že je čas odejít. Stejně mě nezaměstnáte.“

„Zaměstnám tě. A zítra se mnou, panem Mojeranou a jeho kluky pojedeš navštívit útulek pro nemocná magická zvířata. A teď ti ukážu, kde budeš spát.“

„Ale...“

„Neodmlouvej! Musím teď chvíli o něčem přemýšlet a na to potřebuju klid.“

Zachariáš odvedl Vrona do podkrovní místnůstky s překrásným výhledem z okna. Do ruky mu vtiskl klíč a z komody vytáhl povlečení na postel.

„Ráno si můžeš přispat. Vzbudím tě, až bude čas vstávat,“ řekl bez jediného slůvka vysvětlení a nechal muže, aby se srovnal se situací, jak umí.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: