Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Jak to tenkrát bylo

Hanka prospala celý den a celou noc. Vzbudilo ji tahání za vlasy. Ohnala se a čirou náhodou lapila tulíka. Druhou rukou nahmatala vlasy smotané do hnízda. Zaúpěla při představě, jak bude takovou motanici rozčesávat.

„Plavíku, ty lumpe! Proč nejsi s Rafem?“

„Ty, veliká únava. Plam, taky veliká únava. Ty spát, já zaháním zlý sen. Zaháním sen od tebe i od draka.“

„To je od tebe hezké, ale neříkala jsem ti už stokrát, abys mi nesahal na vlasy?!“

„Plavík moc rád krásné dlouhé vlasy. Hodně dlouho nesahal.“

Hanka se zasmála, podrbala ho a pustila. Opravdu se nedalo čekat, že Plavík vydrží poblíž dlouhých vlasů a nesmotá je do hnízda.

„Jsi vzhůru?“ ozval se v její mysli Plam.

„No jo, už jo.“

„Tak přijď na snídani. Ostatní už tu jsou.“

Oba kamarádi uvítali její příchod potleskem.

„No vida, šípková princezna byla probuzena polibkem k životu.“

„Polibkem, jo,“ zaškaredila se Hanka na Rafana, „to se tvůj Plavík opravdu ještě nenaučil.“

„Nemrač se, je to pryč.“

„Co je pryč?“

„Přece ty katastrofické scénáře! Jsi volná a svobodná, uvědomuješ si to?“ usmál se Sváťa.

„No jo. Už se nemusím schovávat,“ rozzářila se Hanka, „můžu na prázdniny do útulku a k rodičům. To je nádhera! Zase si můžu dopřát úplně obyčejné prázdniny. Máš pravdu, Svatoušku, je to pryč.“

Celý den si užívali zábavu venku, protože bylo krásně a všichni měli nepře­konatelnou potřebu se nahlas smát a vyvádět. Hanka závodila na supervolono­vém prkně s Plamem a její kamarádi se křižovali a prohlašovali, že ji ten pocit svobody asi zabije dřív, než všichni její nepřátelé. Večer byli příjemně unaveni a spokojení. Alespoň do chvíle, než je navštívila Karmaneuduna. Vstoupila mezi ně a všichni z jejího vážného pohledu vycítili, že půjde o něco vážného.

„Ráda bych s tebou mluvila, Hanko,“ řekla dračice skoro až přehnaně zdvořile a kývla na dívku, aby ji následovala do pracovny.

„Taky bych u toho chtěl být,“ ozval se vzdorovitě Plam.

„Jo, to my taky,“ přizvukoval drze Sváťa.

„Hanka za nic nemůže,“ zdvihl odbojně hlavu mladý drak. „To já jsem rozhodl, že si nic měnit nebudeme!“

„Nemám v úmyslu mluvit o rituálu,“ zpražila ho matka pohledem. „Ani o tom, že možná jednou svého rozhodnutí budeš litovat. V tomhle ohledu už se nedá nic změnit. Nikdy z tebe nebude normální drak. Jsi ale můj syn, takže jsem se rozhodla respektovat tvou volbu. I když nerada.“

„Mrzí mě, že jsme vás zklamali,“ tiše se ozvala dívka.

„Ty jsi nezklamala,“ natočila k ní dračice vlídně hlavu, „právě proto bych si s tebou chtěla pohovořit o ne zrovna hezkých událostech z tvého dětství. Co ty na to, Hanko, chceš si to poslechnout tady, nebo mezi čtyřma očima?“

„Vy se na mě nezlobíte?“ zeptala se opatrně dívka.

„Ne, na tebe se nezlobím. Horo řekl, že jsi dala mému synovi k dispozici vše, co bylo možné. Za to, že je můj syn hlupák, který nevidí dál, než na špičku svého černého nosu, za to nemůžeš. Splnila jsi vše, co jsem po tobě žádala a já dnes přišla, abych ještě před vaším odjezdem splnila i svou část dohody. Půjdeš teď se mnou do pracovny?“

Hanka se podívala po svých kamarádech.

„Možná bude lepší, když si to nejdřív poslechneš sama,“ řekl nepřesvěd­čivě Rafan.

Znala ho už hodně dlouho na to, aby poznala, že si přeje pravý opak. Prožili toho spolu už hodně. Kluky i Plama považovala za svou nejbližší rodinu, měli by tedy slyšet i to, co možná nebude nejlepší. Třeba teď vyplave na povrch informace, že její rodina byla ještě horší než Pohromakovi. Ale co! Vron taky nebyl v minulosti svatý, a přece ho měli rádi. Snad bude lepší skočit do toho rovnou, než pak přemýšlet, co jim má a co nemá říct.

„Poslechnu si to tady.“

Dračice se ošila, jako by nebyla ve své kůži, a maskovala to tím, že předstírala hledání pohodlné pozice před dlouhým povídáním. Hanka si všimla, jak Plam matku zvědavě pozoruje. V této chvíli se rozhodně nechovala vznešeně a suverénně jako obvykle. Dračice vzdychla a začala mluvit.

„Otcem Zuřivého Plamene byl drak, kterého jsem opravdu obdivovala a milovala. Bohužel ho zabili lovci draků dřív, než se můj syn mohl vyklubat z vejce. Moc jsem toužila, aby se aspoň naše dítě narodilo v pořádku. To vám vyprávím hlavně kvůli tomu, abyste pochopili moje následné chování. Jednoho dne jsem přiletěla do líhně a vejce tam nebylo. Všechna ostatní byla v pořádku, ale to moje zmizelo. Strážní drak tvrdil, že je všechno v pořádku a nic se neztratilo. Později jsme v jeho mysli našli krátký výpadek paměti. To mu nemohl způsobit nikdo jiný než kouzelník. Povolala jsem mága, aby pro mě vykouzlil vizualizaci okamžiku, který zmizel z mysli dračí stráže. Udělal to a já zjistila, že vejce odnesli dva lidé. Museli to být zdatní kouzelníci, když dokázali takový kousek provést černým drakům. Poslala jsem všechny spřátelené lidi, aby pro mě našli nějakou stopu. Nebylo to snadné, ale nakonec jsem zloděje vypátrala. Byli to manželé Xarovi a jejich dům připomínal orlí hnízdo. Byl zasazený do skal a na terase měli jakousi improvizovanou zahradu, přes kterou stékal malý vodopád. Naštěstí pro mě si potrpěli na veliké a honosné prostory. Když jsem se dostala blíž, už jsem se dokázala magicky napojit na auru uvnitř vejce mého syna. Ucítila jsem jeho přítomnost. Správně bych bývala měla zavolat ochránce nebo Bdělého, aby to vyřešil, ale strach o dítě zatemnil mou mysl. Navíc jsem ucítila i podivný tok magie kolem schránky mého potomka. To už jsem se neudržela a vnikla dovnitř. Sluhové přede mnou utekli a já se drala chodbou tam, kde jsem cítila tep srdce mého nevylíhnutého dráčete. Poslední úsek chodby byl těsný, ale zase už jsem z ní měla výhled do místnosti, kde se dělo něco podivného. U mého vejce stáli dva kouzelníci a dítě, asi pětiletý chlapec. Jak jsem zjistila až později, jednalo se tu o podobný rituál jako byl ten, kterého se předevčírem zúčastnil můj syn a Hanka. Šlo o to přesunout dračí schopnosti do dětské mysli. Dítě se ale bránilo a zpěčovalo. Nechtělo jít k vejci blíž. Otec udržoval propojení mezi vejcem a dítětem a matka se snažila zlomit odpor svého syna. Nakonec ho k vejci s mým synem přistrčila násilím. To už jsem byla skoro u vchodu do místnosti. Dítě se dotklo skořápky, došlo k velké nerovnováze mezi jeho myslí a magií, tělo zareagovalo šokem a chlapec v tom okamžiku zemřel. I život mého syna se zatřepotal na tenké nitce, což mě přinutilo násilím bez ohledu na popraskanou skálu a sedřené šupiny na mém hřbetu se prodrat vchodem dovnitř. Odhodila jsem kouzelníky pryč od mého vejce a napadla je ohněm. Skála kolem nich popraskala a zavalilo je kamení. Někdo za mými zády zaječel hrůzou. Otočila jsem se. Nějaká mladší žena to viděla a prchala odtud pryč. Nevěděla, že už se nemá čeho bát. Neměla jsem důvod zabíjet někoho dalšího. U mého vejce stála malá holčička ve věku tří, čtyř let, opírala se o skořápku a důvěřivě si mě prohlížela. Později mi došlo, že ta žena byla její chůva a že dítě asi uteklo za svými rodiči. Chtěla jsem ji odstrčit od vejce a vzít si svého nevylíhnutého syna zase zpět domů. Ale vtom dorazili ochránci a jeden Bdělý. Okamžitě mě napadli a odehnali od holčičky. Tu vzali a předali její chůvě. Nenapadlo mě, že tu stále ještě působí zbytek kouzla a že mohlo dojít k spontánní výměně části osobnosti mezi tou holčičkou a mým synem. Tenhle fakt jsem zjistila až později, když se můj syn vylíhl a začal být jiný než ostatní draci. Vysvětlila jsem tehdy ochráncům, co se tu dělo. Bdělý se sice tvářil nedůvěřivě, ale když si svou vizualizací ověřil fakt, že život chlapce mají na svědomí jeho rodiče a ne já, začal být vlídnější. Pak vyhrabali ze skal dvě těla. Žena byla mrtvá a muž těžce zraněný. Za týden, i přesto, že se ho snažili léčit, také zemřel. Mě propustili domů s napomenutím, abych příště konflikty s lidmi řešila přes ochránce.“

Dračice se odmlčela a přejela pohledem své posluchače. Seděli tiše a hltali její vyprávění. Otočila hlavu k Hance a podívala se přímo na ni.

„Faktem zůstává, že jsem zabila tvé rodiče a ani se nestarala o to, co se stane s jejich dítětem. Nelitovala jsem svého jednání, ani dnes nelituji. Způsobili smrt svého dítěte a málem připravili o život i to moje. Ty sis ale nezasloužila cestu, na kterou tě uvrhlo mé jednání. Když jsem se začala zajímat o tvou existenci a hledat tě, abys mému synovi vrátila to, co je po právu jeho, všechny stopy po tobě byly dávno pryč. Jediné, co můj kouzelný džin našel, byla červená holčičí mašlička. Byl si téměř jist, že je tvoje, a hledal tě všude možně. Ale dračí část tvé osobnosti to hledání komplikovala. Skrývala tvou skutečnou identitu i velikost tvého sedmého smyslu. Dokud jsi nepoužila větší množství magie, neměl šanci tě objevit. Nějaký čas jsme dokonce mysleli, že už nejsi mezi živými. Pak ses projevila a já začala doufat, že i můj syn bude mít jednou šanci zase být normálním drakem. Džin mě ale upozornil, že úspěšnost akce závisí na dobrovolnosti obou zúčastněných a že je nejdřív třeba, abys získala magické vzdělání. Taky mě přesvědčil, že ti musím poskytnout zázemí, kde by ses cítila dobře a bezpečně. Proto jsem souhlasila s tím, že spolu s tebou budou na magické škole studovat i tvoji dva kamarádi, kteří mají sedmý smysl. Nečekala jsem, že propojení tvé mysli s myslí mého syna bude tak intenzívní, že vás k sobě přivede ještě před rituálem. Pak jsem si řekla, že vaše společné přátelství může mému záměru napomoci. Ale jak se zdá, zmýlila jsem se.“

„Mami, netrap se, všechno je přece v nejlepším pořádku,“ řekl Plam dračici, „mám přesně to, co chci, a Hanka je pro mě víc než sestra. Jsem šťastný, že je to takhle a ne jinak.“

„Musím prohlásit,“ vzdychla znovu dračice a sjela vyčítavým pohledem svého syna, „že Hanka vždy jednala vůči naší rodině vstřícně. Uznávám svůj dluh vůči ní za to, že jsem jí zabila rodiče a zavinila její ne právě veselé dětství v Útulném domově. Jsem jí vděčná za to, že našla řešení vzájemného nepřátelství se Zuřivým Drápem, aniž by ho připravila o život. Tíha viny byla vždy na straně naší rodiny. Takže jsem tě, milá Hanko, chtěla právě teď požádat o odpuštění.“

Drak prosí o odpuštění? Oba kluci se teď cítili trochu trapně, že tu v takové chvíli zaclánějí. Hanka vážně hleděla na dračici a marně se snažila srovnat ve své mysli všechny nové informace. Rodiče, na které si nepamatovala, způsobili smrt jejího staršího bratra, na kterého si taky nepamatovala. Dračice ji požádala o odpuštění, ale neměla spíš žádat o odpuštění ona? Zmrzačila jejího syna Drápa, připravila ji o kouzelného džina, nevrátila Plamovi jeho část mysli... Najednou se jí jako světelný záblesk vynořila v mysli Nestorova rada: Odpusť drakovi jeho vinu a pokus se pochopit, co ho k tomu dohnalo. Najdi sílu odpustit sama sobě i těm, kdo ti ublížili a poznamenali tak tvůj život. Teď teprve si uvědomila, že to nebyla rada, aby odpustila Drápovi. Ta vzpomínka jí pomohla, aby si srovnala myšlenky.

„Vážená uznaná starší ctihodná Karmaneuduno, odpouštím vám všechno, za co byste měla cítit vinu s podmínkou,“ kluci, kteří na ni s napětím zírali, ztuhli při vyslovení toho slova, ale Hanka na ně jen spiklenecky mrkla a pokračovala, „že i vy odpustíte nám všechny komplikace, které jste s námi měla. I když má člověk ty nejlepší úmysly, ne vždy to dobře dopadne. Myslím, že bychom si měli odpustit navzájem.“

„Přijímám tvé odpuštění a dávám ti své. I přes své mládí máš v sobě něco pozitivně dračího,“ pousmála se dračice, „nabízím ti své přátelství.“

„Díky. Cítím se velice poctěna a rozhodně ho budu opětovat.“

„Hlavně, prosím tě, dohlédni na mého syna, aby se aspoň někdy choval jako drak. Jinak si totálně zkazí pověst. Dá se říci, že je to ještě hloupé nezodpovědné mládě.“

„Pokusím se,“ usmála se Hanka a všichni si zhluboka oddechli, když se tón hovoru přemístil do přátelské lehce konverzační roviny.

„Ale mami...“

„Ty mlč, na tebe jsem pořád ještě naštvaná,“ zamračila se dračice, ale zabarvení hlasu naznačovalo, že to není tak zlé, jak to zní.

Plam se přikrčil, ale po straně se rošťácky ušklíbl na kluky.

„No a zítra vás vezmu do útulku pro magická zvířata,“ připomněla jim dračice, „slušně se oblečte, myslím, že tam pro vás chystají nějakou oslavu při příležitosti ukončení studia.“

„A nemohl bych je tam vzít já?“ zeptal se opatrně Plam. „Taky už umím bránu.“

„Já jsem se zaručila jejímu otci, že ji přivedu v pořádku. A ty se drž hezky zpátky a chovej se slušně, nebo tě nechám doma!“ zavrhla Plamův nápad dračice a pak s přáním dobré noci odešla.

„Takže ty jsi vlastně Hana Xarová,“ popíchl ji Rafan.

„Nejsem Xarová a nikdy nebudu! Vždycky budu Vronová!“

„Vždycky budeš Hanka,“ upřesnil Sváťa a dívka se zasmála tomu, jak se zase nechala od Rafana vytočit takovou maličkostí. Starší kamarád se spokojeně šklebil a tulík na jeho rameni nadšeně čiřikal, jako by té legraci také rozuměl.

„Takže teď už konečně víme, proč jsme se z Útulného domova dostali až do školy v Santareně. Přiznám se, že mi to dlouho vrtalo hlavou,“ konstatoval Rafan, „aspoň vidíte, že jsem už tenkrát na začátku měl pravdu. Žádná dobročinnost! Dračice měla zatraceně dobrý důvod, proč nás ze sirotčince vytáhla.“

„Myslím, kluci, že vy za to vděčíte spíš Vronovi,“ podotkl Plam, „matka většinou pozorně naslouchala tomu, co říká, a dala na jeho rady.“

Děti posmutněly. Vron při magickém rituálu potřetí zemřel a kdo ví, co se po jeho osvobození, jestli byl skutečně osvobozen, vůbec stalo.

„Aspoň že se s námi rozloučil,“ polkla Hanka zrádné slzy a stiskla svůj talisman s džinovou pamětí. Předsevzala si, že se bude podrobně a důkladně zajímat o paměťové kameny a jednou se pokusí zjistit, jaký odkaz se v jejím talismanu ukrývá.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: