Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Airbowan

Tomovi bylo devět, ale v okamžiku, kdy spolu s dědou vstoupil do Airbowanu, už měl za sebou první zkušenost, která ho nemálo poznamenala. S pomocí dědy a kamarádů sice zavedl malou sirénu Omaulu domů, ale v průběhu událostí málem přišel o svého bratra Sama.

Stala se však zvláštní věc. Jeho bratr-dvojče nezemřel, rozhodl se pro nesmrt. Jeho tělo žilo, stejně tak žila i jeho duše, ale obě poloviny existence fungovaly nezávisle na sobě a nikdo nebyl schopen vrátit tento podivný stav do normálu. V té době se na Samově zasvěcovací minci objevilo jméno magické školy v Airbowanu. Bylo to jako jiskřička naděje pro všechny, kdo měli o chlapce strach. Tom si neuměl představit, že by šel na jinou školu než jeho bratr. Navíc byl teď jeho průvodcem, takže jiná možnost ani nepadala v úvahu.

Pohledem sklouzl na nehybné tělo v dědově náručí a jen těžce sbíral odvahu při pohledu na nevlídné okolí školy, kde se ucházeli o přijetí. Rostlo tu jen pár trnitých pouštních keříků a trav, nikde žádný strom, žádná zeleň, žádná tekoucí voda. Chybělo tu ševelení větru a zpěv ptáků.

„Zazvoň,“ kývl děda směrem ke vchodu. Vrata byla upevněná mezi dvěma vysokými kamennými sloupy.

Tom zatáhl za držadlo vedle dveří. Zvuk zvonu se rozlehl v poklidu zdejšího okolí jako výstražné zvukové znamení v mlze na moři. Tísnivý pocit z mohutných vrat, šedivých zdí a nepřirozeného ticha po doznění kovového tónu zesílil.

„Taky jsi tak nervózní?“ ozval se hlas v jeho mysli.

Díky darům pro průvodce mohl Tom v duchu hovořit se svým bratrem-dvojčetem. Sice nechápal, jak může být mysl živá, když tělo nejeví sebemenší známku vnímání, ale už si začínal pomalu zvykat.

„Jasně,“ odpověděl Samovi, „to je přece normální, ne?“

Obrovská vrata se otevřela, aniž vydala jakýkoliv zvuk, a vysoká postava na ně zevnitř kývla, aby šli dál.

Pan Mojerana pozdravil a chtěl začít vysvětlovat situaci, ale postava jen zavrtěla hlavou a vedla je přes dvůr do šedivé strohé katedrály. Vysoké kamenné chodby, tu a tam prozářené dopadajícím světlem, působily důstojně, ale neútulně. V jedné chodbě odbočili a došli ke kruhovému schodišti. Stoupali po schodech vysoko vzhůru. I trénovaný pan Mojerana už pociťoval únavu nohou, když se konečně dostali ke dveřím. Tom při té námaze sotva popadal dech a díky tomu zapomněl i na svou nervozitu. Postava jim otevřela a pokynula, aby vešli. Sama však nevstoupila, jen za nimi zavřela dveře.

Místnost připomínala knihovnu nebo studovnu. Byla tu dvě klenutá okna, prostorný stůl se spoustou svitků, psacími potřebami a několika ručně psanými starými knihami. Dále bylo všude po policích množství předmětů připomínajících amulety nebo magické pomůcky. Náhle se otevřelo jedno křídlo okna a na parapetu přistála divoká husa.

V příštím okamžiku už před nimi stála mohutná postava a zvědavě si je prohlížela. Nutno poznamenat, že i oni na ni zírali se zájmem a velkým údivem. Ostré rysy v obličeji trochu připomínaly ptáka, snad i proto, že měla čelenku, jejíž součástí byl jakýsi krátký závoj přes uši a krk sestavený z miniaturních šedavých peříček. Ze stejných peříček bylo i jednoduché oblečení. Jen kolem krku měla náhrdelník z jemného zlatého úpletu bohatě zdobený nejrůznějšími kameny. Svalnaté ruce končily dlouhými mozolnatými prsty s drápy. Při pootočení zjistili, že má na zádech složená křídla a že peříčka na oblečení barevně ladí s opeřením křídel. Boty neměla, neboť i prsty na nohou končily ostrými drápy. Přesto vypadala kultivovaně a při troše představivosti i vlídně.

„Vítejte v Airbowanu, ve škole harpyjí,“ pronesla bez úsměvu, ale její altový hlas zněl příjemně.

Odpověděli na pozdrav a byli v rozpacích, co mají udělat dál.

Poodstoupila, aby si je mohla lépe prohlédnout. Dotkla se svého náhrdelníku a vzápětí dovnitř vkročily dvě harpyje a přinesly do místnosti truhlu, připomínající rakev, vystlanou nadýchaným peřím. Hned zase beze slova odešly. Každá měla nepatrně jiný odstín peří a žádnou nezdobil náhrdelník. Tom usoudil, že je to asi odznak postavení.

„Dovolíte?“ přistoupila k panu Mojeranovi a vzala si od něj bezvládného Sama. Děda byl nervózní a bylo znát, že se jen nerad loučí s tělem svého vnuka. Harpyje se na několika místech dotkla chlapcovy kůže, spokojeně přikývla a položila ho do připravené truhly. Zdálo se, že chce hned zaklapnout víko, ale pak se nerozhodně podívala po návštěvnících a rozmyslela si to.

„Posaďte se, prosím,“ řekla a ukázala na stoličky s miniaturními sedátky poblíž stolu.

„Mohu se zeptat, jaké znalosti máte o zdejším prostředí?“ pokračovala, když usedli.

„V podstatě žádné,“ odpověděl Mojerana, „poprvé jsme se setkali se jménem Airbowan až na zasvěcovacích mincích našich dvojčat.“

„Ano, myslela jsem si to,“ kývla směrem k truhle se Samem. „U nás má šanci se zase vrátit zpět do života. Ale ten druhý to tu podle mého názoru nezvládne.“

Podívala se na Toma, na jeho nervozitou ztuhlá záda a prsty zaťaté do kolen. Nejraději by se před jejím pohledem schoval pod stůl, ale věděl, že se na něj dívá děda a dost možná i Sam. Nemohl si dovolit je zklamat. Sebral všechnu odvahu a zadíval se přímo do temně hnědých očí harpyje.

„Jsem jeho průvodce,“ prohlásil a odkašlal si, aby zpevnil hlas, „nemohu tu bratra nechat samotného.“

Harpyje vstala, přistoupila k němu a položila mu ruku na rameno. Ztěžka polkl, ale pohled z ní nespouštěl. Ucítil teplou vlnu šířící se od ramene.

„Tak dobrá,“ řekla a podívala se na pana Mojeranu, „přijmeme je oba. Jmenuji se Gáagra a mám v péči žáky z řad lidí. Budu dohlížet na jejich výuku a řešit eventuální problémy. Říkejte mi jménem, ale můžete používat i oslovení avelleta, to je něco podobného, jako když u vás použijete výraz vážená paní.“

„Těší mě, avelleto,“ uklonil se jemně pan Mojerana a představil sebe i oba chlapce.

Harpyje se směrem k němu také lehce uklonila a začala vysvětlovat: „Nejdřív vás alespoň rámcově seznámím se zdejšími zvyklostmi. Za každého chlapce zaplatíte ročně deseti drahými kameny. Můžete si to dovolit?“

„Ano,“ přikývl děda a usmál se povzbudivě na Toma.

„Dále jim musíte zajistit jídlo, protože ve škole se každý stravuje sám. Později domluvíme podrobnosti. Ubytování je v nevytopených skalních prostorách, takže se připravte na chlad. Základní vzdělání je čtyřleté jako všude jinde. Požadujeme, aby žáci disponovali zcela vyváženou magií temnoty a světla. Kdo si s tím během prvního ročníku neporadí, musí od nás odejít. Dále požadujeme schopnost letu, lidem pro začátek stačí supervolonové prkno. Umí s ním zacházet vaši chlapci?“

„Základy ovládají. Budou-li trochu trénovat, nebude v tom problém.“

„Výborně, vezměte jim sem prkna hned s sebou. Jak jsou na tom s magickým zrakem?“

„Sam ho dostal při zasvěcení, já se to budu muset teprve naučit,“ vstoupil do rozmluvy Tom.

„Je nutné se ho naučit co nejdřív, jinak u nás nevydržíš,“ pootočila Gáagra hlavu k němu, „je v tobě příliš mnoho světla na to, abys tady obstál. Jedině fakt, že jsi průvodce, mě přesvědčil, abych souhlasila s tvým přijetím. Mohl by ses u nás v tomto směru naučit mnoho užitečného. Ale jsi na to dost silný?“

„Já to zvládnu,“ zamračil se trucovitě Tom.

„No, uvidíme... Víš co? Dám ti dvouměsíční ochranu. Pak už to bude na tobě.“

Harpyje ťukla drápem chlapce nad čelem.

„Jé, máš po jejím dotyku ve vlasech bílý pruh,“ ozval se zase po dlouhé době Samův hlas.

„Dále musím upozornit na to,“ vrátila se Gáagra k rozhovoru s dědou, „že domů se jezdí jen v době prázdnin. Víkendy tu jsou zaměřeny na zlepšování fyzické kondice a na trénink praktických dovedností. Vždy jednou za dva týdny máme návštěvní hodiny pro příbuzné.“

„A co Samovo tělo?“ sklouzl Mojeranův zrak na nehybného vnuka v truhle.

„S ním není žádný problém. Dovezli jste ho v dobrém stavu. Uložíme ho v Chrámu na pomezí, kde počká na okamžik splynutí. Nemohu sice zatím na sto procent slíbit, že se to podaří, ale pokusíme se o to.“

„Nebude tu život mého druhého vnuka ohrožen?“

„V průběhu uplynulých deseti let jsme tu měli jen jedno úmrtí v řadách žáků. Stoprocentně se za jeho život zaručit nemohu, jak jistě chápete. Zvažte to. Dopřejte si čas a rozmyslete se. Dokud neproběhl přijímací rituál, můžete se stále ještě rozhodnout pro jinou školu.“

Mojerana se zadumal. Byl sice tvrdý a přísný člověk, ale uvrhnout své vnuky na čtyři roky do šedivého ponurého prostředí, jaké tu spatřil, to bylo moc i na něj. Snad by mohl aspoň Tom... Hned si ale uvědomil, že dvojčata od sebe neodtrhne a Sam má jen tuto jedinou možnost.

„Ne, děkuji, už jsme se rozhodli pro vaši školu,“ odpověděl odhodlaně harpyji.

„Dobře,“ přikývla, „v tom případě pojďme do slavnostní síně.“

Hned bylo vidět, že není zvyklá chodit pěšky po schodech. Šli za ní a všechno se jim tu zdálo neprakticky rozlehlé a vzdálené.

Zastavili se před největšími dveřmi, jaké kdy Tom spatřil. Hned vedle nich se tyčil stojan s obrovským gongem. Gáagra do něj jen lehce ťukla drápem. Málem jim zalehly uši z vibrace zvuku nesoucího se mohutnou chodbou. Dveře se pomaličku rozevřely a pustily je do síně impozantních rozměrů. Podlaha měla vzor mnoha vzájemně nepravidelně propletených kružnic, stěny tvořil světlý šedý kámen a klenutý strop byl neuvěřitelně vysoko.

Kdo to proboha stavěl, podivil se Tom.

„Připadám si tu jako mravenec na stadionu,“ zašeptal mu do ucha Sam.

Uprostřed síně na podlaze zářily dvě z kružnic modrozeleným světlem. Uvnitř jedné z nich byla umístěna truhla se Samovým tělem.

„Řekni bratrovi,“ otočila se Gáagra na Toma, „aby se v průběhu rituálu zdržoval co nejblíže u svého těla. Ty se pak postav do druhé vyznačené oblasti a neopouštěj ji, dokud světlo kružnice nepohasne. Svou zasvěcovací minci polož před sebe na zem.“

Tom přikývl a šel se postavit na vyznačené místo. Děda umístil Samovu zasvěcovací minci a pak došel společně s harpyjí na malé pódium, kde se posadil do jednoho z křesel. Vtom se rozezněly zvony a hlasitost jejich tónů byla nepříjemně ohlušující. Vysoko na stěnách se v jediném okamžiku otevřela všechna okna kolem celé síně. Do sálu se začaly slétat harpyje a zůstávaly stát na parapetech oken. Víc už toho Tom nezahlédl, protože kružnice kolem něj začala stoupat a vytvářet válec, v jehož středu stál. Zpočátku měl pocit, že ho zahalila mlha, ale pak si všiml, že kolem něj hustě poletují drobné prachové částice. Zvolna začaly měnit barvu do odstínů žluté, až nakonec úplně zezlátly. Zlatý prach mu usedal na ruce, na ramena, na obličej. Rychle zamrkal, protože ho ucítil i v očích. Najednou měl pocit, že jeho tělo nic neváží a může se rozletět prostorem. Stoupal ve svém válci vzhůru a kolem něj kroužilo několik sněhobílých andělů s mihotající se duhovou aurou. Vzdálená jemná zvonkohra násobila příjemný pocit lehkosti a štěstí. Jeden z andělů vlétl do jeho válce a něžně ho vzal za ruku.

„Přeji ti vždy jasnou cestu a dostatek síly,“ zašeptal Tomovi do ucha a chlapec v jeho doprovodu začal klesat zpět do svého těla. Válec zmizel a zůstala jen světélkující kružnice. Ještě na okamžik vnímal slavnostní síň jako zářivě bílou, světlem zalitou komnatu, ale vzápětí mu zešedla před očima. Pohaslo všechno kolem něj, jen on se ještě třpytil zlatými zrníčky prachu. Ohlédl se k bratrovi a ke svému údivu uviděl stát vedle těla v truhle průhlednou třpytivou postavu.

„Je to nadějné,“ zaslechl Gáagru, jak mluví k dědovi, „jeho odloučené ego si dosud pamatuje přesný tvar těla. Je tu velká šance, že by se mohl tak za tři čtyři měsíce pokusit o splynutí. Slibuji, že pro to uděláme vše, co půjde.“

Nevěděl, jestli už smí vykročit ze své kružnice. Podíval se na zem. Mince zmizela. Pohled mu sklouzl na pravou ruku. Měl na ní magické hodinky. Byly téměř průsvitné, zakalené jen zlatými zrníčky prachu. Jak tohle asi vyřešili u Sama, napadlo ho.

„Už můžeš opustit místo,“ ujistila ho harpyje.

Okamžitě zamířil k truhle se svým bratrem. I na nehybné Samově ruce byly nyní hodinky. Podíval se na průhlednou postavu, která stála vedle něj. Ta měla kolem zápěstí jen úzký zlatý proužek.

„Ty mě vidíš?“ podivil se Sam.

„Zlatý prach drží tvé obrysy, to je senza. Hned se cítím líp, když vím, kam koukat.“

„A co bude teď?“ zeptal se Sam.

Harpyje došla k jeho truhle a zaklapla víko.

„Tělo zůstane uloženo v Chrámu na pomezí,“ řekla, jako kdyby ho slyšela, „vy se nyní vraťte domů. Budu vás tu očekávat prvního září v deset hodin tak, jak jsme se domluvili. Všechno si přineste s sebou, protože termín příští návštěvy bude nejdřív za dva týdny. Nesnažte se sem dostat mimo domluvenou dobu, nepodařilo by se vám to.“

Pak se zastavila a ukázala na jednu kružnici v síni.

„Tohle je vaše brána a zde k ní máte klíč,“ podala panu Mojeranovi smotaný zlatý provázek, „stačí přiložit jeden konec do drážky.“

„Děkujeme,“ lehce se uklonil děda a postrčil Toma do kruhu, který jim byl ukázán. I Samova silueta se přitiskla k Tomovi. Jako poslední vkročil dovnitř pan Mojerana a přiložil konec provázku ke kružnici. Zlatá šňůrka jako by ožila, rozvinula se po jejím obvodu a zapadla do drážky.

Zrak se jim zamlžil, žaludek zahoupal a najednou stáli uprostřed parku v Dubovníku. Malý kruhový záhon byl zarostlý trávou a plevelem a částečně ho směrem od chodníčku zakrývaly kvetoucí keře. Zlatý provázek ležel stočený na trávě uprostřed kruhu. Tom ho sebral a podal dědovi. Samova silueta sice na slunci trochu vybledla, ale přesto ho pořád viděl.

„To jsem rád, že to máme za sebou,“ oklepal se spokojeně a pohlédl na zamyšleného dědu, „pojedeme teď k nám domů?“

„Budete muset říct rodičům, co se stalo,“ podotkl Sam a Toma při té představě všechny veselé myšlenky zase rychle přešly.

„Myslím, že mě vaši rodiče nepochválí za to, jak jsem vás o prázdninách hlídal,“ vzdychl děda a pomalým unaveným krokem zamířil k veřejné bráně.

„To jsem zvědav, jestli tě táta a máma uvidí, Same,“ řekl Tom.

Děda se pozorně rozhlédl a zavrtěl hlavou: „Myslím, že ne. Ani já Sama nevidím. Budeš nám muset i nadále tlumočit, co říká.“

Veřejná brána byla zahlcena cestujícími. Tentokrát pan Mojerana odložil všechny ohledy a využil priority, které mu zajišťovalo jeho postavení na základně pro budoucí ochránce. Už za hodinu se s Tomem zařadil do skupiny procházejících. Během další hodiny dorazili na pronajatých koních až do malého městečka, odkud už to domů měli jen dvacet minut pěšky.

Mojerana se rozhlédl po kraji s maličkými usedlostmi uprostřed zemědělských ploch. Byly různě barevné podle toho, co se na nich zrovna pěstovalo. Obzor lemovalo ne příliš vysoké zubaté pohoří.

V domku už je museli vyhlížet, protože ještě dřív, než dorazili do jeho blízkosti, jim vyšli vstříc muž se ženou.

„Tati, mami,“ odhodil Tom na zem vše, co měl v rukou, a běžel je obejmout.

„Chlapečku můj zlatej nešťastnej,“ slzela maminka a hladila ho po vlasech.

„Ale, mami,“ jemně se vymanil z jejího objetí, když trvalo příliš dlouho, a šel se přivítat i s otcem.

Děda zatím sebral zavazadla a snažil se kolem nich nenápadně přesunout dovnitř domu. Jestli doufal, že se mu to podaří, doufal marně.

„Tatínku, my jsme vám tak věřili!“ zazněla ostrá a hlasitá výčitka Tomovy matky na jeho adresu.

„Co jsi to s nimi, prosím tě vyváděl?“ mužův hlas zněl mnohem mírněji, ale i v něm byla patrná hořkost. Mojerana si smutně pomyslel, že by ho jeho syn měl znát lépe než jeho manželka a vědět, že se o jejich dvojčata vždy staral se vší možnou péčí a starostlivostí. Měl by si uvědomit, že jsou situace, kdy prostě lidské síly nestačí, i když se jeden snaží sebevíc...

„Potřebujeme se osprchovat, potom vám doma všechno s Tomem povíme,“ odpověděl děda podrážděně.

„Tak ty necháš umřít jednoho našeho syna a teď se staráš akorát o to, aby ses osprchoval, jo?!“ vyjela na něj snacha.

„Kdybys ho doprovázela tak, jak to obvykle rodiče dělávají, možná by to dopadlo jinak!“ odsekl. Nemohl si pomoci. Obvykle se nedal jejími řečmi vyprovokovat, ale tentokrát její slova ťala do bolavého.

„Ještě nám začni vyčítat naši práci!“ naježila se.

„Ale no tak, nechte toho,“ zadržel svou ženu Mojeranův syn a postrčil malého Toma směrem k domku, „raději půjdeme dovnitř.“

„Tak jim přece řekni, že nejsem mrtvý a že tu jsem s vámi,“ hučel bratrovi do ucha Samův hlas. Tom ale jen mávl rukou a spěchal za dědou.

Do večeře vlastně nikdo s nikým nepromluvil. Napjaté ticho narušovalo jen klapání skříněk, cinkot talířů a zvuk sprchy z prostoru dědova bytu. Tom se po umytí nejistě posadil ke stolu a s obavou sledoval matčin zamračený pohled. Sam se uvelebil v dědově křesle, na kterém teď byly pohozeny dosychající ručníky. Toma uklidňovalo, že bratra stále vidí.

„Skoč pro dědu, aby šel na večeři,“ nařídil mu otec a Tom ještě zahlédl, jak maminku pohladil konejšivě po rameni.

Rychle vklouzl do dědova pokoje a vyřídil vzkaz. Mojerana vzdychl a následoval Toma do jídelny. Posadil se na své místo u stolu. Popřáli si dobrou chuť a mlčky společně povečeřeli.

„Víš, Tino,“ přerušil ticho Mojerana, „jsem z téhle situace stejně nešťastný, jako ty. Taky si mnohé vyčítám, ale abych začal raději vyprávět popořadě...“

Postupně vylíčil jejich cestu na Ostrov volby, trápení s potrestanou sirénou a vše, co se kolem toho seběhlo. Tom občas doplňoval podrobnosti a své postřehy. Matčiny oči se zase zalily slzami. Při líčení, jak to vypadá v Airbowanu, byl děda mimořádně stručný. Tom pochopil, že nechce znepokojovat mámu víc, než je nutné. Už vůbec nevypadala tak naštvaně jako při uvítání. Nervózním pohybem ruky si uhlazovala neposlušné vlasy a s tátou si vyměňovala smutné pohledy.

„Víš, snažili jsme se dostat do Dubovníku co nejdřív, ale když jsme konečně dorazili na místo, už jste tam nebyli,“ omluvně pokrčil rameny táta, znovu pohladil maminku po rameni a pak se otočil k Tomovi, „mrzí mě, že jsme aspoň do té školy nemohli jít s vámi.“

„To nic, tati. To je v pořádku. Sam říká, že to děda zvládl skvěle.“

„Ach, bože, Same, to je hrozné, že tě neslyším ani tě nemohu obejmout,“ vzlykla matka a otřela si oči zmuchlaným navlhlým kapesníkem.

Nakonec byl Tom rád, když povídání skončilo a on mohl zalézt do postele. Teprve teď měli s bratrem příležitost probrat všechny společné zážitky a podělit se o dojmy z Airbowanu.

Ráno ho Sam vzbudil hvízdnutím do ucha: „Vstávej, bráško a užij si rodičů, dokud jsou tady.“

„Co tím chceš říct, Same?“

„Byl jsem se v noci za nimi podívat a poslechl si, o čem mluví. Šéf výzkumu jim dal volno jen na tři dny. Taky jim naznačil, že je uvolní z jejich závazků, kdyby s námi potřebovali zůstat. Jenže táta a máma nechtějí uvolnit. Práce je baví a mimo jiné prohlásili, že bude jen spravedlivé, když si s námi děda vylíže to, co navařil. Takže zítra si zabalí svých pár věcí a zase je rok neuvidíme.“

„Tak to řekli?“ zeptal se trpce Tom.

„Slovo od slova. Péče o nás je prostě něco, co jim komplikuje život.“

„No jo, já vím. Ale na druhou stranu je to možná lepší. S dědou se dá líp mluvit.“

Sam měl pravdu. Příští den se máma s tátou rozloučili bez ohledu na dědův vyčítavý pohled a zase zmizeli z jejich života, jako kdyby tu skoro ani nebyli.

„Co budeme dělat?“ vzdychl Tom.

„Neboj se, nudit se nebudeš,“ mrkl na něj povzbudivě děda, „zajedeme koupit nějaká slušná supervolonová prkna a zbytek prázdnin budeme trénovat.“

„Fakt? To je bezva, supervolon mě moc baví.“

„Řekni Samovi, že vybereme nějaké prima prkno i pro něj.“

„On tě slyší, dědo, a vzkazuje, že už se taky moc těší.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: