Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Chrám na pomezí

V neděli ráno si Tom natáhl teplé kalhoty a svetr navíc.

„Vezmi si létací prkno,“ řekla mu Gáagra, „a poleť za mnou. Bude se ti zdát, že je to velice dlouhá cesta, ale to je jen iluze. V žádném případě nikde neodbočuj a nepřistávej. Zároveň hlídej svého bratra, aby se tě celou cestu dotýkal. Kdyby v této oblasti zabloudil, těžko bys ho hledal.“

„Slyšíš, Same? Ne, abys dělal blbosti!“

„Berte mé rady vážně, nebudu je opakovat,“ zamračila se přísně harpyje. „Cestou hrozí ještě jedno vážné nebezpečí. V některých místech budeš mít, Tome, pocit, že musíš opustit své lidské tělo a dál putovat bez něj. Je nutné ovládnout své smysly a zachovat si jednotu. Už ses naučil, jaké to je být mimo tělo a jak se zase vrátit. Kdyby to nutkání bylo příliš silné, drž se svého těla zuby nehty. Je to jasné?“

„Ano,“ přikývl chlapec a učitelka pokynula, aby ji následovali.

Venku plynule přešla do podoby divoké husy. Ještě jednou se po nich ohlédla a pak se rozběhla a zamávala křídly. Po chvilce už se všichni vznášeli vysoko nad nehostinnou krajinou.

Letěli velice dlouho a Tom vnímal, jak se Sam za jeho zády začíná nudit. Snažil se ho zabavit mluvením, ale vzduch byl mrazivý, navíc letěli proti nepříjemnému větru, takže toho zase raději nechal, aby nepřišel o hlas. Začaly ho zábst uši a nadával si, že zapomněl na čepici a rukavice.

„A co vidíš ty, když se rozhlédneš?“ zeptal se Sama.

„Je to tu zajímavé, nikdy jsem nic podobného neviděl. Jako by se tady nad krajinou křižovalo tisíce mostů, po kterých se pohybují závěje světélek. Kdyby to bylo ještě o něco hustší, řekl bych, že vzduchem proudí světelné řeky. Je to něco úžasného, škoda, že to taky nevidíš.“

Tom se pokusil o magický zrak, ale bylo tu příliš rušivých vlivů. Navíc musel hlídat, aby se držel blízko za učitelkou a neztratil se. Trochu teď záviděl bratrovi, že mu není zima a že se má na co dívat.

„Hele, brácho, co to děláš?!“ zazněl mu náhle ostře do uší Samův hlas. „Dávej přece pozor!“

Tom se nejdřív rozhlédl, jestli do něčeho nenabourá, ale pak si uvědomil, že jde o něco jiného. Přistihl se, že málem opustil vlastní tělo. Okamžitě se soustředil na návrat a vzápětí ucítil, jak mu mrznou uši a prsty.

„To je fakt hrozný,“ brblal za jeho zády Sam, „já myslel, že ty máš hlídat mě, a zatím je to úplně naopak.“

Po chvíli vletěli do mlhy. Tom se sice neměl podle čeho orientovat, ale připadalo mu, že je harpyje vede stále výš a výš. Náhle přistála na jakousi plošinku v mlze. Zabrzdil supervolonové prkno a sestoupil z něj vedle ní. Gáagra mávla křídlem, aby odehnala mlhu kolem. Kousek od nich byla velká truhla, kterou otevřela. Vytáhla z ní jakýsi balíček a pokynula Tomovi, aby si tam uložil prkno. Dál vyrazila pěšky směrem do mlhy. Oba bratři ji následovali. Před nimi se objevil začátek schodiště, ale kvůli mlze nebylo vidět, kam až vede. Vždy dohlédli jen na několik dalších stupňů. Po čase to začala být nuda. Schodiště Tomovi připadalo mnohem delší než to v katedrále v Airbowanu. Představa, že tudy budou muset zase šlapat zpátky ho naplňovala depresí. Ale aspoň si trochu zahřál tělo a nohy. V okamžiku, kdy chtěl učitelku požádat o krátký odpočinek, harpyje zastavila.

Rozmotala balíček a ukázalo se, že má v rukou krátký plášť z harpyjích peříček. Přehodila ho Tomovi přes ramena a pod krkem mu ho pečlivě sepnula sponou s obrázkem letícího anděla. Pak chlapci přes hlavu přetáhla černou pásku a zakryla mu pravé oko.

„Tohle opatření ti uvnitř umožní se pohybovat a vidět,“ vysvětlila.

Křídlem odehnala část mlhy a Tom se Samem spatřili obrovské dveře. I harpyje se musela natáhnout, aby dosáhla na kliku. Gáagra však nejdřív sáhla do jakési nádobky vedle dveří a v dlani Tomovi nabídla trochu tekutiny.

„Potři si tím pouze levé oko a dej pozor, aby ses nedotkl toho druhého,“ nařídila.

Sam zvědavě sledoval jejich počínání.

„Uvnitř bude velký chlad, takže nebudeme mluvit a půjdeme co nejrychleji,“ pokračovala, když Tom splnil její pokyn, „všímejte si podlahy a vyhýbejte se světlým místům. Pokud možno se držte těsně za mnou a hlavně nikde neotálejte. Kdo se tu ztratí, nemá šanci se vrátit.“

Pak sáhla po klice a zvolna otevřela obrovské křídlo dveří. Zevnitř to mrazivě zavanulo. Tom se zhluboka nadechl a vykročil za učitelkou. Mrkl ještě okem dozadu, jestli jde i bratr. Za Samem dveře samy zaklaply a tím se všichni ocitli v šeru klenuté chodby. Viditelnost tu umožňovala jen světlá místa na podlaze, kterým se harpyje pečlivě vyhýbala. Kráčela rychle a Tom měl co dělat, aby jí stačil. Jestli předtím venku byla zima, tady byl děsivý mráz. Každé nadechnutí bolelo, a dech se u úst v mžiku srážel do ledových krystalků. Tom přestal cítit uši, ruce i nohy. Setrvačností pospíchal za učitelkou. Jen tak tak se zarazil, když zastavila a otevřela otvor ve stěně chodby. Postrčila Toma dovnitř a když se tu ocitl i Sam, rychle za nimi zavřela. Dotkla se svého náhrdelníku a kolem nich se trochu oteplilo. Ne o mnoho, asi na stejnou teplotu, která byla venku.

„V zájmu Tomova zdraví bychom se neměli zdržet déle než patnáct minut,“ řekla Gáagra a naklonila se do výklenku, kde byla umístěna truhla se Samovým tělem. Otevřela víko a pokynula Samovi, že může přistoupit. Pak couvla do pozadí a zvědavě pozorovala oba chlapce.

Tom nakoukl dovnitř a s uspokojením zjistil, že se bratrovo tělo vůbec nezměnilo.

„No, brácho, máš možnost,“ kývl povzbudivě na svého sourozence.

Sam se o krůček přiblížil, ale dál se nehrnul.

„Co je? Chtěl jsi se přece dotknout svého těla,“ udiveně jeho počínání sledoval Tom.

„Není to mé tělo, nemohu se ho dotýkat.“

„Co to plácáš? Je to tvé tělo! Copak nevidíš tu podobu se mnou?“

„Já nevím... Prostě to nejde,“ nešťastně trval na svém Sam, „tady uvnitř cítím, že to není mé tělo.“

„Máš pravdu,“ vložila se do jejich hovoru harpyje, „už to není tvé tělo. Zapomněl jsi, že k němu patříš a tvá duše už se nechce nechat spoutat do lidské existence. Nebude pro tebe snadné se do něj vrátit. Zažiješ spoustu nepříjemných pocitů, ale ujišťuji tě, že se to časem srovná.“

„Mohu se dotknout bratrova těla já?“ zeptal se Tom.

„Samozřejmě,“ přikývla Gáagra.

Tom se opřel o výklenek a vzal do dlaní bezvládnou ruku. Oddechl si, když zjistil, že je lidsky teplá.

„Same, bráško, kéž bys tu mohl být zase se mnou,“ řekl tiše nehybnému obličeji.

„Ale já tu přece sem,“ ozvalo se mu za zády. Překonal nutkání se ohlédnout a urovnal vlasy na bratrově čele.

Najednou ucítil, že Samův duch stojí vedle něj. Jak stále ještě svíral bezvládnou bratrovu dlaň, zahlédl zlatavý obrys ruky Samova ducha, jak se po milimetrech sune blíž. Snažil se nepohnout, aby nezaplašil to opatrné gesto. V okamžiku, kdy se duch dotkl svého těla, ucukl prudce, jako by se spálil.

„Výborně,“ pochválila ho učitelka, „zvládl jsi první kontakt se svým tělem. To pro dnešek stačí.“

Přistoupila k truhle, a jakmile Tom odstoupil, zase ji zavřela. Pak zkontrolovala sponu u jeho pláště a postavila se ke dveřím. Doufala, že křehký chlapec tu cestu zvládne bez úhony.

„Jste připraveni?“ ohlédla se po Samovi a vykročila. „Tak jdeme zpátky.“

Tom na chodbě poodhrnul pásku z pravého oka. Překvapeně zjistil, že jím nedokáže zahlédnout ani jiskřičku světla, jak by kráčel tmou a nicotou. Pak se mu zase do rukou zahryznul mráz a ztratil v nich cit. Přidal do kroku, aby nezaostal za harpyjí a neztratil se. Najednou jeho podvědomí vyslalo signál, že něco není v pořádku. Ohlédl se a Sam nikde. Intuice ho táhla zpět do chodby. Popoběhl a dotkl se boku harpyje. Ta ale jen mávla rukou a přidala do kroku. Snažil se ji doběhnout, ale podařilo se mu to až těsně u vchodu do chrámu. Gáagřina ruka ho vystrčila z chrámu ven a po krátkém okamžiku váhání zaklapla dveře.

„Kde je Sam?“ zeptala se přísně.

„Nevím, nic mi neřekl. Asi se zdržel. Chtěl jsem vás na to upozornit, ale byla tam taková zima, že jsem ani nemohl promluvit.“

„Tak to je mi opravdu líto. Myslela jsem, že tvého bratra dokážeme zachránit.“

„Musíme se tam pro něj vrátit.“

„To bohužel není možné. Nedokázali bychom ho najít.“

„Ale já ho najdu. Pořád přesně cítím, kde je. Prosím!“

„Ani harpyje se nemohou v chrámu pohybovat neomezenou dobu. Ty tam do deseti minut zemřeš.“

„Nemohu ho tam nechat! Já se pro něj musím vrátit! Třeba ho stihneme najít včas,“ žadonil Tom zoufale.

„Ale jestli to nepřežiješ, váš děda nám srovná katedrálu se zemí,“ vzdychla Gáagra.

Tomovi blýsklo v očích. Částečně nadějí a částečně z představy, jak děda likviduje katedrálu v Airbowanu.

„Já to zvládnu,“ naléhal.

„Tak dobrá,“ přikývla nejistě, „zkusíme to. Ale v okamžiku, kdy nařídím návrat, nebudeš váhat ani vteřinu a poslechneš mě!“

Sklonila se blíž k chlapci. Natáhla se po Tomově ruce a přitiskla ji na jeden kámen ve svém náhrdelníku. Bylo to, jako by se dotkl slunce. Tělo mu prostoupilo příjemné teplo. Pak ucítil, jak ho harpyje prostrčila dveřmi do mrazivé chodby. Na nic nečekal a rozběhl se směrem, kam ho táhl jeho vnitřní cit. Neohlížel se a doufal, že ho Gáagra následuje. Z rukou a nohou se zase staly necitelné pahýly. Neohlížel se na to a pokračoval. Bratr se zřejmě dostal dál, než by měl. Náhle si byl jist, že už je blízko. V ten moment jeho rameno sevřela ruka s drápy a harpyje namáhavě nařídila: „Už dost! Musíme zpět!“

Tom se vytrhl, až z pláště odletělo několik peříček. Nohy měl těžké jako olovo, ale vší silou se vrhl kupředu.

„Same,“ vykřikl tak hlasitě, jak dokázal.

„Tady jsem, brácho. Co je?“ zjevil se u něj zlatavý obrys Samova ducha. To bylo to poslední, co si Tom z Chrámu na pomezí zapamatoval.


Svět se k němu vracel z dálky, celý zahalený v šeru a mlze. První, co ucítil, byla řezavá bolest levého oka. Zatím ale neměl sílu zvednout ruku, aby se bolavého místa dotkl. Před obličejem se mu mihl stín a něco se dotklo jeho čela. Tím místem do něj začalo proudit teplo, které se přelilo celým tělem až do konečků prstů, které ho začaly lehce brnět. Ale ani teď ještě nenašel sílu se pohnout.

„Myslím, že se jeho duch probouzí,“ řekl tiše chraplavý hlas.

„No, však už by bylo na čase,“ zaslechl Samův povzdech, „doufám, že jsme žádný jeho kousek po cestě nepoztráceli.“

„To se pozná, až se probere.“

„Však vůbec nebylo snadné všechno uhlídat. Gáagra ho nesla přivázaného na zádech a já musel za letu cpát jeho ducha, který chtěl pryč, zpátky do jeho těla. Z jedné strany jsem ho tam strkal a z druhé se mi snažil uniknout. Chvílemi jsem myslel, že to nezvládnu. Ale Gáagra řekla, že jeho přežití bude záviset na mé šikovnosti. Tak jsem se snažil. Netušil jsem, že duch se ducha může dotýkat. Bylo to tak zvláštní.“

„Víš co? Běž najít Gáagru a řekni jí, aby se tu večer zastavila.“

„Ale to se už pak nebudu moci vrátit, nezbyl mi ani jediný ajr. A bez něj mě sem brána nepustí.“

„Dobrá, půjčím ti pět ajrů. Až se všechno srovná, můžeš mi je zase vátit.“

„To není spravedlivé. Pro mě je těžké si vydělat ajry,“ nespokojeně reptal Sam.

„Tak moment!“ zarazil ho přísně chraplavý hlas. „Vidím, že je na čase, abychom si promluvili důkladněji!“

„Ale musím za Gáagrou...“ namítl nesměle.

„To nespěchá. Nejdřív je třeba srovnat myšlenky o příčinách a důsledcích. Jestli jsem správně pochopila, co se v chrámu událo, tak se jednalo o to, že jsi se při zpáteční cestě ztratil bratrovi a Gáagře z dohledu. Je to tak?“

„Ano,“ pípl Sam, „totiž... On mě tam oslovil jeden nešťastný sympatický duch a prosil o pomoc. Tak jsem se s ním na okamžik zastavil. Ale nemuseli se vracet, já bych je za chvilku dohnal.“

„Co víš o plynutí času v Chrámu na pomezí?“

„Já nevím, co máte na mysli...“

„To znamená, že o tom nevíš nic. Na tomto místě je čas proměnlivý tak, jako počasí v okolní krajině. Dá se ovšem částečně ovládat. Proto je zde uloženo tvé tělo, aby se ho plynutí času nedotklo. Do chrámu mohou vstupovat duchové, kteří dosud o své tělo nepřišli. Ale jakmile si tu začneš povídat a ztratíš kontakt se svým průvodcem, tok času ti sebere vzpomínky na to, kdo jsi, a myšlenky na návrat. Je to prostor, kde není radno se zbytečně zdržovat.“

„Ale já nic nezapomněl.“

„Dokážeš si podrobně vybavit každý okamžik během rozmluvy s tím nešťastným duchem?“

„Ano. Úplně přesně si vzpomínám na každé slovo. Řekl: zastav se prosím a pomoz mi. Já na to: co potřebuješ? Odpověděl: najdi mi průvodce, nutně se potřebuji vrátit...“

Sam se odmlčel.

„A pak?“ pobídl ho chraplavý hlas.

„Máte pravdu... V tom okamžiku se mi myšlenky zadrhly a já dumal, jestli znám nějakého průvodce a zaboha jsem si nemohl vzpomenout. Ten cizí duch zatím pokračoval: až ho najdeš, dej mu můj prsten, abych se s ním mohl setkat. Pak mě vzal za ruku a prsten mi navlékl.“

„A dál?“

„Vzpomněl jsem si na Toma a příštím okamžiku jsem uslyšel, jak mě volá. Hned jsem za ním spěchal. Když se zhroutil, Gáagra ho vzala do náruče a vyběhli jsme ven.“

„Kdyby se tam tvůj bratr hned nevrátil, znamenalo by to pro tebe odtržení od všeho, co tě pojilo s lidmi. Tvé vzpomínky i jméno by se vytratily a tobě by zbyla jen cesta do zapomnění. Kdo ví, jak by bratr nesl své selhání v roli průvodce. Bez něj by ses do Airbowanu už vrátit nedokázal. Měl by sis uvědomit, že kvůli tvému přání dotknout se těla nasadil svůj život.“

„Nebylo to mé přání, oltář mi to uložil jako druhý úkol.“

„Opravdu? Jak je možné, že tě oltář zapsal?“

„Půjčil jsem si bratrovo tělo.“

„Zajímavé. Tolik jsi toužil po tom, aby ses vyrovnal ostatním spolužákům?“

„To ani ne. Jen jsem se potřeboval na něco zeptat.“

„A na co?“

„Nó,“ nechtělo se Samovi do odpovědi, „chtěli jsme vědět, jaký je druhý Tomův úkol.“

„Proč se tvůj bratr nezeptal sám?“

„On se zeptal, ale oltář neodpověděl.“

„Neodpověděl?“ podivil se hlas.

„Ale jeho první oběť přijal! Jen s ním nemluví...“

„To se mi nějak nezdá. Co na to říká Gáagra?“

„Neví o tom.“

„A proč to neví?“

Sam dospěl k názoru, že už stejně prozradil všechna jejich tajemství, tak začal vyprávět o tom, jak jim jeden starší student hned první den špatně poradil.

„Kdo vám to provedl?“ zeptal se hlas ostřeji, než před tím.

„Nechceme žalovat.“

„Bojíte se ho?“

„Ne. Máme na něj vztek a to nám trochu vylepšuje rovnováhu mysli.“

„Hm, to zní docela rozumně a logicky. Ještě mi pověz, co řekl oltář tobě.“

„Kromě mých úkolů nic. Ale třeba byste nám mohla poradit vy.“

„Budete-li na to mít ajry, poradím. Ale konkrétní návod nečekej. Bude to jen obecná rada. Možná byste na to mohli přijít i sami, kdybyste trochu zvýšili mozkovou činnost.“

„Ach jo, to se dalo čekat. Tak já zajdu s tím vzkazem za Gáagrou.“

„Ještě jsme neskončili, chlapče. Ukaž mi ruku.“

Chvíli bylo ticho. Tom by se hrozně rád podíval, co se děje, ale nedokázal pohnout hlavou.

„Máš velký problém, Same. Přesněji řečeno budeš ho mít, až se spojíš s tělem. Spolu s prstenem jsi přijal nezrušitelný závazek. Ten cizí duch tě bude pronásledovat, dokud mu neseženeš průvodce.“

„To není problém, řeknu bráchovi.“

„Ještě vleče své první břemeno a už bys mu hodil na krk druhé?“

„Tak co mám dělat?“

„Mám ti půjčit ještě deset ajrů na radu?“

„To snad ani ne,“ vzdychl Sam, „zdá se, že budu muset počkat, až Tom ukončí svou službu pro mě. Pak mu řeknu, co se v chrámu stalo.“

„Vida, mozek ti, zdá se, funguje bezchybně,“ pochválil ho hlas, „je důležité umět správně poradit sám sobě.“

„Myslíte, že už se dnes bratr probere?“

„Uvidíme. Ušetřilo by nám to spoustu potíží. Minulou neděli odpoledne, když s vámi váš dědeček nemohl mluvit, vypadal velice rozzlobeně. A teď už běž vyřídit můj vzkaz.“

„Ano, avelleto.“

Kolem Toma se opět rozhostilo ticho. Někdo mu jemně vyměnil obklad na levém oku. Bolest se zmírnila a Tom plynule sklouzl do spánku.

Večer ho opět vzbudily hlasy. Tentokrát ale mluvily rychlou harpyjštinou, takže příliš nerozuměl, o čem je řeč.

Teprve jméno Mojrana ho vyburcovalo k větší pozornosti. Nakonec vyrozuměl, že se harpyje dohadují, zda jejich dědu přivést sem. Dokázal mírně pootočit hlavu, aby zjistil, kdo mluví. Byla to stará Kelaina a Gáagra.

„Tome, Tome, ty ses probral!“ ozval se jásavý Samův hlas.

Obě harpyje jako na povel otočily hlavy jejich směrem. Učitelka přistoupila blíž k němu a položila mu ruku na hruď. Tom cítil, jak ho do kůže tlačí její drápy.

„Vítej zase mezi živými, Tome,“ oslovila ho příjemným altem, „vidíš a slyšíš dobře?“

Mírné přikývnutí hlavou ho stálo spoustu sil.

„Ty i Sam, zdá se, máte problémy s disciplínou a poslušností. Málem jste kvůli tomu opustili nejen školu, ale i své blízké. Doufám, že jste se oba poučili a že příště budete věnovat našim pokynům plnou pozornost a respektovat je.“

Tom se opět pokusil přikývnout. Moc se mu to nepodařilo, ale harpyji to stačilo.

„Trestat vás nebudu, neboť to související okolnosti už udělaly za mě. Tomovo levé oko se pravděpodobně nikdy dokonale neuzdraví a Sam se bude muset vyrovnat s myšlenkou, že jeho jednání bratra nevratně poškodilo. Zítra sem přijede váš děda. Přivedeme ho sem a věříme, že ho oba dokážete uklidnit a vysvětlit mu, že jste si tyto problémy zavinili sami.“

Gáagra se na oba ještě jednou přísně podívala, něco tiše řekla Kelaině a odešla.

„Vyvázli jste ze svého provinění překvapivě lacino,“ podotkla chraplavým hlasem stará harpyje a podrbala se na nose, který v šeru svým tvarem připomínal zobák. Pak sáhla za sebe, vzala do ruky hrnek, podržela Tomovi hlavu a dala mu napít. Upravila pokrývku, dotkla se jeho čela a chlapec s pocitem příjemného tepla znovu tvrdě usnul.

Když se druhý den probudil, cítil se mnohem lépe. Mimoděk nahmatal obvaz na levém oku a podařilo se mu i trochu rozhlédnout. Ležel v nedostatečně osvětlené jeskyni s vysokým stropem. Světlo sem proudilo oknem, vytesaným ve skále těsně pod stropem, a jak si všiml, vedl k otvoru provazový žebřík. Bylo tu vlhko a chladno, ale voněly tu byliny. Dokázal pootočit hlavu a mohl pohnout rukama a nohama. Tělo ho sice bolelo, ale nejhorší slabost zvolna ustupovala.

„Tudy prosím, pane Mojerano, následujte mě,“ ozvalo se v té části jeskyně, kam Tom ze svého lůžka nedohlédl.

Nejdřív se mu před očima objevila Samova tvář: „No vida, už jsi vzhůru! To je dobře. Mně totiž děda nevidí ani neslyší. Harpyje jsou z toho celé vedle.“

„Tome, chlapče...“ naklonila se nad ním dědova starostlivá tvář.

„Dědo,“ vydechl dojatě a usmál se. Pokusil se nadzvednout, ale nešlo to. Pořád ještě ho tělo neposlouchalo.

„Hned tě odtud odvezu domů. Neboj se, já už tě vyléčím.“

Ano, to bude bezva, chtěl odpovědět spontánně, ale ve stejné chvíli si uvědomil, že to nepůjde. Dědova ruka mu hladila vlasy a bylo tak příjemné cítit jeho přítomnost a věřit, že se všechno hladce urovná. Jenže tentokrát to za ně vyřešit nemůže. Tomův zrak sklouzl na Sama, který stál těsně vedle dědy a vypadal smutně.

„Je tu s námi i Sam, dědo,“ připomněl mu.

„Ahoj, Same,“ řekl Mojerana směrem k prázdné zdi.

„Nezlob se, dědo, ale já zůstanu tady,“ prohlásil Tom a snažil se, aby to znělo rozhodně.

„A jsi si tím jistý? Co když se zase něco přihodí?“

„Kdybychom poslechli učitelku, vůbec nic by se nám nestalo, za všechno si můžeme sami. Slibuji, že už se budeme chovat zodpovědně.“

„No, já nevím,“ posadil se děda na kraj lůžka a sevřel ve svých dlaních Tomovu ruku, „nelíbí se mi, co se tu s vámi děje. Gáagra sice tvrdí, že až na to mrazem popálené oko budeš v pořádku, ale zatím na to nevypadáš.“

„To bude dobrý, dědo. Už je mi mnohem líp než včera.“

„Kdyby nebylo Sama, neváhal bych ani vteřinu a odvezl tě domů. Ale když nechceš, nebudu tě nutit. Do prázdnin tě smím navštěvovat každý týden, tak se snaž být do příště v pořádku.“

„Jasně, dědo,“ usmál se Tom, ale cítil, jak už ho rozhovor zmáhá. Asi to na něm viděl i Mojerana, protože se rychle rozloučil a odešel. S úlevou zavřel oči a vytěsnil z pocitů zrádné myšlenky na to, jak mohl právě jet domů, kde nízké podzimní slunce barví listí stromů do rudých a zlatých odstínů. Raději začal přemýšlet o tom, který je vlastně den a co bude dál.

„Napij se,“ uslyšel nad sebou nakřáplý Kelainin hlas. Poslechl a její léčivý dotek na čele ho znovu poslal do říše spánku. Usnul tvrdě a nevzbudil ho ani rozhovor Kelainy se Samem.

„Tvůj bratr je na svůj věk statečný a rozumný,“ konstatovala harpyje, když spícímu Tomovi urovnala přikrývku.

„Přál bych si, aby se už uzdravil,“ vzdychl Sam.

„Žádný strach, probíhá to dobře. Myslím, že se Tom do konce týdne vrátí do vašeho pokoje.“

„Příště bych měl do chrámu asi vyrazit bez něj...“ řekl opatrně napůl jako otázku.

„V chrámu je pro tebe přítomnost průvodce důležitá. Nemůžeš ho z toho vynechat.“

„Nechci ho znovu ohrozit na životě a na zdraví.“

„No, jedna možnost tu je. Ale znamenalo by to pro tebe obrovskou zátěž. Nejsem si jistá, zda jsi připraven to snést.“

„Snesu všechno, jen když bude bráška v pořádku.“

„Slibuješ neuváženě. Ještě ani nevíš, o co půjde, a už vykřikuješ. To jen potvrzuje můj názor, že ještě nejsi připraven podstoupit sjednocení.“

„Sjednocení? To myslíte...?“ Sam se zarazil a pocítil strach.

„Přesně tak. Musel by ses rozhodnout přijmout své tělo. Jak správně tušíš, bude to pro tebe velice nepříjemný zážitek. Ale tvůj bratr už by pak nemusel znovu do Chrámu na pomezí.“

„A co když se mi nepodaří přijmout tělo?“

„Víš co? Nejdřív ti povím, jak by to mělo probíhat,“ řekl Kelaina a zkontrolo­vala, zda Tom opravdu spí. Pak pokračovala.

„Truhla s tělem bude přenesena do katedrály. V té chvíli bude tvá tělesná schránka hodně zranitelná. Pokud se akce nezdaří, už truhlu nebude možné poslat znovu do chrámu. Tím chci říct, že máš na sjednocení jen jediný pokus. Je nutné, abys v tom okamžiku do svého těla vstoupil dobrovolně. Budeš muset přemáhat strach, nechuť a následnou nevolnost, možná i bolest. Tělo tě může škrtit a omezovat. Nebude snadné se přinutit ke splynutí. Proto tvé odhodlání musí být pevné a jednoznačné. Musíš věřit sám sobě, že v rozhodující chvíli necouvneš. Přemýšlej o tom a dobře si rozmysli, než vyslovíš souhlas s akcí.“

Sam hleděl harpyji do očí a uvažoval. Zkusil si představit celou situaci a otřásl se odporem při představě, jak vstupuje do svého původního vychladlého těla. Ne, tohle nedokáže! To je nad jeho síly. To raději odejde do velké náruče zapomnění. Ale co Tom? A co děda? Tom nasadil vlastní život, aby mu dal šanci se vrátit. Hrozně by ho zklamal, kdyby to aspoň nezkusil. Podíval se na svého spícího bratra, na obvaz táhnoucí se přes levé oko a pokrčil rameny.

„Musím si to nechat projít hlavou,“ odpověděl Kelaině a připadal si jako slaboch a zbabělec.

„To je rozumný přístup,“ pochválila ho, „mnohem lepší než tvoje předchozí hrdinské povykování.“

„Budete tam, až se o to pokusím?“ zeptal se.

„Samozřejmě. Celá akce proběhne pod mým vedením. Až se rozhodneš, uděláme vše, co bude v našich silách, aby se sjednocení podařilo. Nejdůležitější první krok ale musíš učinit ty sám. Tohle měj stále na paměti!“

„Věřím vám. A děkuji,“ dodal Sam. Harpyje jen spokojeně přikývla.

Další den už se Tom dokázal zvednout a sníst trochu sladké kaše, kterou mu Kelaina nabídla.

Odpoledne do jeskyně spolu se Samem dorazila i jejich učitelka.

„Jé,“ překvapeně zamrkal bratr, „ty už nemáš bílý pruh ve vlasech.“

„Ano,“ sklonila se k nemocnému Gáagra, „ochranná lhůta Tomovi právě skončila. No a teď se podíváme na zraněné oko.“

Jemně sundala obvaz a Tom se posadil. Rozhlédl se po místnosti, pak zavřel pravé oko a naopak. Několikrát to vystřídal a zahleděl se na učitelku.

„Levým okem nevidím barvy. Všechno je černobílé a do šeda.“

„A vidíš ostře nebo rozmazaně?“

„Ostře.“

„To je výborné,“ zaradovala se harpyje, „dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekala. Byla tu vysoká pravděpodobnost, že na něj už neuvidíš vůbec.“

Během několika příštích dnů si Tom postupně zvykal na zvláštní barevnou disproporci svých očí. Chvíli trvalo, než se s tím sžil a přestal vnímat rozdíly. Díky Kelainině péči se mu rychle vracelo zdraví a síly. Bratr chodil na vyučování a snažil se mu předávat nové vědomosti aspoň teoreticky.

Ve čtvrtek se zeptal staré harpyje, jestli by se zase mohl přestěhovat do své jeskyně. Sladké kaše už měl plné zuby a Kelaina nejspíš jiné lidské jídlo nevařila.

„Pokud se na to fyzicky cítíš, nebudu ti bránit,“ řekla chraptivě, „ale školu bych ti doporučila navštěvovat nejdřív od pondělka. Taky ti s sebou dám užívání. Každý večer si vezmeš lžičku, dokud to nedobereš.“

„Díky. Byla jste na mě moc hodná.“

„Dej na sebe pozor. Ačkoliv jsi zatím malý hloupý kluk, můžeš učitelům téhle školy časem prokázat velkou službu. Zatím tě tím nebudu zatěžovat, protože i tak budeš mít svých starostí dost, ale jednou, až budeš hledat tělo, přijď za mnou.“

„Jaké tělo?“

„Zatím se tím netrap, není to důležité. Jen si pamatuj, že u mě najdeš informaci, která ti usnadní pátrání.“

„Vůbec netuším, o čem mluvíte,“ řekl Tom v rozpacích.

„Přirozeně. Zatím jsi průvodcem svého bratra. Teď je hlavní, aby ses uzdravil a našel mezi spolužáky své místo na slunci.“

Stará harpyje Toma vybavila lékem, odvedla ho podzemním labyrintem do jeskyně kouzel a z jednoho výklenku vylovila jeho supervolonové prkno.

„Také bys měl něco udělat s rovnováhou mysli,“ ťukla drápem ukazováčku na Tomovy hodinky, jejichž pásek byl krásně průsvitný, zdobený jen uzoučkým černým proužkem, „takhle tu dlouho neobstojíš. A nezapomeň brát pravidelně můj lék.“

Sotva se Tom dostal ven z jeskyně, zabolelo ho v očích nezvyklé světlo. Přimhouřil oči a naskočil na prkno. Bylo skvělé zase se pohybovat na čistém vzduchu, i když už bylo chladněji, než čekal. Ještě si nebyl jist svými silami, tak zamířil rovnou k jejich pokoji ve skále. Bylo to tak trochu jako návrat domů. Nejdřív si dal teplou polévku a pak se natáhl do postele s knihou. Vychutnával příjemný klid i vůně známého místa, až po chvilce usnul.

Probudil ho Sam, který seděl na posteli a nahlas zpíval lechtivou vojenskou odrhovačku.

„Proč mě sakra budíš?“ zamračil se na něj.

„Za chvíli dorazí Zen. Přece nechceš, aby tě budil on. Mohl bys z toho mít špatné sny,“ zasmál se bratr.

Tom si představil běsovy uhrančivě divoké oči a uznal, že má Sam pravdu.

Zen měl velkou radost, že zase vidí i Toma a hned vyzvídal, jaké to pro člověka bylo v Chrámu na pomezí.

Ale informace, které dostal, ho zklamaly. Nakonec uznal, že podmínky jsou tam pro člověka příliš tvrdé a že chlapci opravdu neměli šanci se moc rozhlížet po okolí a zkoumat působení času.

Když na konci školního týdne dvojčata prozkoumala svá ajrová konta, bylo to smutné počítání. Sam z Toma díky učení vytahal všechny ajry. Ale bohužel to nestačilo ani na dluh, který měl u Kelainy.

„Budeme muset vyrazit do areálu a trochu to vylepšit,“ prohlásil Tom a bratr jen bezradně pokrčil rameny.

V sobotu se vypravili co nejdřív, aby se v aréně pokud možno vyhnuli spolužákům.

Při otevření magické arény tu byli sami. Tom vyrazil ke sloupům nad arénou a posbíral čtyři stuhy. Ale v okamžiku, kdy se obrátil zpět, uviděl Goliána s Albertem.

„Ale, ale, to je mi náhodička,“ rozzářil se starší chlapec, „zdá se, Berte, že si dnes vylepšíme skóre.“

Pak zastoupil Tomovi cestu k východu a poťouchle navrhl: „Jestli mi dáš stuhy dobrovolně, jednu ti nechám.“

„Ty lumpe, taková podpásovka! Vždyť je brácha po nemoci,“ ječel na něj Sam.

„Co vyvádíš, ducháčku? Přece nabízím slušné zacházení,“ smál se Golián. V Tomovi se zdvihla žluč. Copak mají zapotřebí se nechat takhle okrádat?! To tedy ne!

Sklouzl s prknem do oblouku, aby se kličkou dostal nad Goliána a protáhl se kolem něj k východu. Ale v té chvíli mu pod nohama vybuchla ohnivá koule a zasáhlo ho tisíc bodavých jehliček, pak měl pocit, že vjel do hustého rosolu a pohyb prkna se výrazně zpomalil. Viděl, jak k němu na disku přilétá Albert.

„Tak tohle moc chytré nebylo, kámo,“ smál se, když mu z ruky vytrhl stuhy a nesl je Goliánovi. Zezadu pak na Toma poslal rudou jiskru, která chlapci popálila zadek. Zpomalení trvalo až do chvíle, kdy prošel branou.

„Sakra,“ mračil se Tom, „tohle se fakt nepodařilo. Asi jsem měl přijmout jeho nabídku. Ale ten jeho vysmátej kukuč mi zdvihl mandle. Snad budeme mít kliku aspoň v druhé aréně.“ Drbal si popálené pozadí a pospíchal na další místo. Sam ho zachmuřeně následoval.

Ale ani tady Tom nestihl provést akci dostatečně rychle. Golián si pospíšil za nimi a opět stanul na prkně před Tomem a zablokoval mu prostor kolem východu.

„Tak co? Už můj návrh přijmeš?“ šklebil se mu do obličeje.

„Ani náhodou,“ zatvrdil se Tom. Vsadil na svou hbitost a šikovnost při ovládání prkna. Albert tentokrát čekal u vchodu na zemi. Sam se snažil odpoutat Goliánovu pozornost od bratra, ale nedařilo se mu to. Starší chlapec si ho nevšímal. Tom zatím vyčkával, co útočník podnikne. Vtom do arény vlétly dvě mladé harpyje a dva běsové. Klidně oblétly zvony a posbíraly stuhy. Nikdo na nikoho neútočil, takže v pohodě zamířily ven. Dokonce i Golián jim mírně uhnul. Tom se rozhodl využít situace a vklínit se při odchodu mezi běsy. To ale číhajícího útočníka neoklamalo a tvrdě vyrazil proti mladšímu spolužákovi. Loktem srazil Toma z prkna a chlapec tvrdě dopadl na dno arény. Golián ho navíc při akci ještě nechtěně zasáhl svým prknem do hlavy.

„Ty hajzle, ty debile,“ ječel na něj Sam nadávky, ale víc dělat nemohl.

Albert doběhl rychle k nehybnému Tomovi, kopl do něj, aby obrátil tělo a dostal se ke stuhám. Ty vítězně zdvihl v ruce, aby Goliánovi ukázal, že jsou jejich. Starší chlapec rovněž slétl dolů. Vzal Toma za ruce a odtáhl ho k východu, kde se nehybného těla ujala harpyje. Sam nešťastně poletoval kolem bratra a sledoval, jak ho harpyje ošetřuje a křísí. Asi za deset minut se Tom zdvihl. Harpyje mu podala jeho prkno. Poděkoval jí a vypotácel se z arény ven.

„Promiň, brácho,“ řekl Samovi, „je mi zle, musím domů. Dnes už žádný ajr nezískáme.“

„Kašli na ajry, Tome! Vracíme se, tohle nemá cenu, měl bys radši odpočívat. Nezapomeň, že zítra přijde děda. Kdyby viděl, jak jsi zmlácený, nenechal by nás tu ani minutu.“

„Žádný strachy! Zítra budu fit,“ kasal se Tom, ale měl co dělat, aby cestou domů vůbec udržel prkno ve vzduchu. Byl si jist, že bratr přesně ví, jak mu je. Těšilo ho, že mu nemusí nic vysvětlovat.

Druhý den před dědou sehrál Tom divadlo, jak se všechno obrací k lepšímu. Přesto měli oba bratři strach, že jim na to děda tak docela neskočil. Tomovi se na rukou po jiskrách vyklubalo několik boláků a trhl sebou, když ho děda objal, neboť se dotkl poraněného místa na chlapcových zádech. Netušili, že i muž se ze všech sil snaží, aby na něm vnukové nepoznali jeho obavy, a že ho každý úsměv stojí značné úsilí.

„Vydrž, juniore,“ poklepal při loučení Tomovi po rameni, „za týden začínají prázdniny a konečně si zase trochu odpočineš.“

„Jasně, dědo, už se těším,“ usmál se a oddechl si, když návštěva skončila. Zalezl do postele a připlácl si mokrý obklad na záda. Pořád se necítil dobře. A navíc o víkendu nezískali ani jediný ajr! Připadal si úplně neschopný. Akorát černý pruh na jeho náramku u hodinek se rozšířil na celou čtvrtinu plochy. Z hlediska harpyjí to byl úspěch, ale Tom se ze své nenávisti ke Goliánovi a Albertovi neradoval. Navíc lhal dědovi. Opravdu bude muset přijmou fakt, že nepatří mezi svatoušky.

Od pondělka začal zase navštěvovat školu. Ztráta bílého pruhu ve vlasech se negativně promítla i tady. Spolužáci využili toho, že mu skončila ochrana, a s chutí se bavili na jeho účet. Najednou se Tom stal objektem, na kterém si začali zkoušet svá kouzla. Velké oblibě se těšilo zpomalovací kouzlo. Nejnepříjemnější bylo, když ho od někoho schytal při letu na prkně. Snažil se být ve střehu, aby se kouzlům včas vyhnul, ale zatím to nedokázal. Přistihnout někoho, jak čaruje, nebylo snadné. Navíc musel dávat pozor na výklad učitelky. A protože teď už byla většina hodin v harpyjštině, vyžadovalo sledování výuky veškerou jeho soustředěnost. Když na něj pak za rohem vybafl běs Furontis a Tom se lekl tak, že se mu srdce rozbušilo jako o závod, sesypal se a rozbrečel. Znemožnil se před spolužáky i před učitelkou, která ho poslala předčasně domů do skal. Hodil tam sebou na postel a dál brečel nad tím, že tu musí být, i když se mu tu vůbec, ale vůbec! nelíbí, a kromě bratra a Zena tu nemá žádné kamarády. Brečel nad svou neschopností, steskem po domově, až z toho zoufalství usnul.

Probudil se chladem, protože se zapomněl přikrýt. V šeru zahlédl bratra, jak smutně a zamyšleně sedí na skalním výčnělku. I jako duch si zachovával lidské vlastnosti. Mohl právě tak dobře sedět v prostoru, ale on si vybral skálu. Hned zaznamenal, že Tom nespí.

„Co je? Zdálo se ti něco špatného?“ zeptal se starostlivě.

„Ne. Jenom je mi zima,“ odsekl Tom a vstal, aby si našel svetr a měkké kožešinové návleky na nohy. Zimnice cloumala jeho tělem. Dal si teplý čaj. Ale pořád to nestačilo.

„Už bude ráno?“ zeptal se Sama.

„Jo. Právě začíná svítat,“ odpověděl, „a asi je tam pěkná zima, protože kolem vchodu je jinovatka.“

„Chci se ještě před začátkem vyučování proletět,“ prohlásil Tom, který se konečně trochu zahřál. Do zimy se mu sice nechtělo, ale nejspíš už by stejně neusnul a zatoužil po volném prostoru. Potřeboval být chvilku se svým bratrem a během letu si vyčistit hlavu.

„Vem si rukavice,“ přikývl Sam a následoval svého bratra do mrazivého rána.

Letěli několik minut, ale pak se do nich opřel ledový vítr a závětří našli až za obrovskou sochou sfingy. Na chvíli tu zastavili a pozorovali slunce, které se rudě šplhalo nad obzor.

„Omlouvám se, Same, včera mi povolily nervy,“ řekl tiše Tom, „ale neboj se, já to zvládnu.“

„Já vím, Tome,“ souhlasil bratrův duch.

Sam se zastyděl, že se den před tím na bratra díval skoro s pohrdáním. Tom přece není žádný slaboch. Jen je toho na něj najednou moc a ani on mu to nijak zvlášť neusnadňuje. Uvědomil si, že se Tom ještě pořádně nezotavil a po víkendu je navíc nepříjemně potlučený a popálený. K tomu nyní dostává zabrat i ve škole. Co sakra s tím? Bránil se té myšlence, ale vnucovala se mu jako jediné řešení, jak bratrovi pomoci. Sevřel ho ledový strach.

„Jsi prima brácha. Jsem rád, že mě chápeš,“ řekl dojatě Tom a sbíral sílu, aby se znovu nerozbrečel.

To byla poslední kapka do Samova odhodlání. Nesmí v tom bráchu nechat samotného! Všechno tady se vlastně děje jen kvůli tomu, aby se on sám mohl vrátit mezi lidi. Tak proč to oddalovat?! Vrátí se do svého těla a oba si tu pak zjednají náležitý respekt! Ať to stojí, co to stojí! Když dospěl k rozhodnutí, najednou se mu ulevilo. Byl připraven na nejhorší a sbíral vztek a sílu, aby se dokázal poprat se svými niternými pocity. Pro bráchu! Pak jim všem tady ukážou, kdo jsou Mojeranovi.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: