Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Splynutí

Hned ten den odpoledne oznámil Sam své rozhodnutí Gáagře. Tom jen nevěřícně zíral, co to do bratra vjelo. Ale vzedmula se v něm vlna obrovské naděje. Hned se ale zarazil a dostal strach, jestli to není příliš brzo, jestli se to podaří. Mrazení v zádech mu signalizovalo nebezpečí. Harpyje vážně pohlédla na oba bratry a pak přikývla. Pokynula jim, aby si udělali pohodlí a vzala si slovo.

„Vybral sis mimořádně vhodnou chvíli. Jestliže uskutečníme akci teď před prázdninami, může jet Tom domů a ty si tady odbydeš to nejhorší během dvou týdnů, než se ti bratr vrátí.“

„Já ale Sama neopustím. Zůstanu tady s ním,“ skočil učitelce do řeči Tom, „jsem přece jeho průvodce!“

„Nevíš, o čem mluvíš,“ pokárala ho pohledem harpyje, „při splynutí samozřejmě budeš přítomen. Ale pak musíš doma nabrat sílu a dobrou náladu. Pro Sama to nebude snadné a bude potřebovat veškerou tvou podporu. Však sám víš, že právě nejsi v nejlepší kondici, tak s tím během prázdnin něco udělej. To bude tvůj nejdůležitější úkol. Je to jasné?“

„Ano,“ schlíple přikývl chlapec.

„Jsi opravdu pevně rozhodnut, Same?“ ujišťovala se znovu o odhodlání jeho sourozence.

„Jsem připravený,“ zlostně odpověděl bratrův duch.

„Dobrá,“ dotkla se kamene na svém náhrdelníku, „provedeme to hned.“

Zavedla oba chlapce do katedrály, kde se konaly všechny důležité školní akce a slavnosti. Kolem nich se začalo dít spoustu věcí. Zdálo se, že jsou v pohotovosti snad všechny dospělé harpyje. Po chvíli dorazila Kelaina a vzala Sama pryč. Gáagra zatím zavedla Toma do jedné místnosti, kde se musel umýt ve zvláštně vonící vodě a dostal podobný plášť, který měl při cestě do Chrámu na pomezí. Trochu z toho znervózněl. Pak ho Gáagra uchopila za bradu a podívala se mu vážně do očí.

„Tvůj bratr učinil závažné rozhodnutí. My mu sice můžeme pomoci, ale až poté, co vstoupí do svého těla. Tento krok musí zvládnout zcela sám a bude potřeba, abys jeho odhodlání podpořil, kdyby zaváhal. Použij cokoliv, protože máte k dispozici jen tuto jedinou šanci. Nevím, co na tvého bratra bude fungovat, takže bude jen na tobě, zda vyzkoušíš povzbuzení nebo posměch, sliby nebo výhrůžky. Musí kompletně vstoupit do svého těla. Pak už to můžeš nechat na nás. Doufám, že chápeš, co po tobě chci.“

„Myslím, že ano. Ale co když to nezvládnu?“

„V tom případě tvůj bratr odjede do velké náruče zapomnění.“

Tom ztěžka polkl a mrazení v zádech zesílilo. Gáagra mu podala pohár a naří­dila, aby ho vypil. Poslechl a po chvilce ucítil sílu a klid. Mysl měl jasnější a vnímavější. Učitelka ho postrčila směrem do katedrály. Tam už uprostřed čekala truhla s tělem. Pomalu došli až k ní. Harpyje stály v oknech a trpělivě čekaly na to, co se bude dít. Několik minut se stupňovalo napjaté očekávání, než se objevila Kelaina se Samem. Stará harpyje měla zvláštní, peříčky vyšívaný plášť a kráčela velice důstojně k nim. Sam plul těsně vedle ní a jediné, na co se díval, byla truhla. Toma rozvibroval strach. Vzpomněl si na chvíle, kdy mu bratr líčil, jak je pro něj nepříjemný pobyt v lidském těle, jak je to nepohodlné a stresující. Vybavil si chvíle v chrámu, kdy se Sam nedokázal dotknout své ruky...

Katedrálou se rozezněla zvláštní hudba. Tóny ševelily jako vítr, který se prodírá sklaními průrvami a občas cinkne o kamínek. Zvyšovalo to všeobecné napětí. Kelaina se zastavila vedle nich a pokynula Samovi, aby přistoupil ke svému tělu.

„Nyní je čas,“ prohlásila hlasitě, „dej se do toho.“

Sam několikrát obešel truhlu a zastavil se u ní. Dotkl se těla a ucukl. Tom skoro napětím přestal dýchat. Zatím povzbuzoval Sama jen v duchu. Ruce měl sevřené v pěst a nehty zarýval do dlaní. Zkus to, bráško, zkus to. Určitě to půjde, říkal mu v duchu. Zatím nenašel sílu to vyslovit nahlas. Doufal, že se Sam odhodlá sám od sebe. Ale ten zatím váhal. Znovu začal obcházet truhlu. Zastavil se a ponořil ruce do těla. Už už se zdálo, že bude pokračovat, když uskočil a zůstal stát metr od těla.

Gáagra zezadu šťouchla do Toma. Popostoupil blíž a otočil se k Samovi: „Ty to zvládneš, Same! Vím, že to zvládneš.“

„Promiň, Tome, nejde to.“

„Slíbil jsi to. Tak to sakra zkus. Kvůli mně, kvůli dědovi!“

Sam se zase o kousek přiblížil. Ohlédl se po Tomovi a znovu vnořil ruce do tělesné schránky a sunul do ní i ramena.

„Ještě kousek, chlapče, ještě kousek,“ tiše pronesla Kelaina.

„Nééé,“ zařval najednou Sam a znovu odskočil od svého těla.

Tom pocítil zoufalství. Náhle si byl jist, že to bratr nedokáže, zavalila ho tak obrovská bolest, že se sesunul na kolena vedle truhly a upřel na bratra oči plné slz. Ten ale nešťastně zavrtěl hlavou.

„Omlouvám se, Tome. Nějak to vysvětli našim. Mám tě rád, bráško, ale tohle není v mých silách. Odejdu do zapomnění. Mrzí mě, že jsem tě zklamal.“

„To mi přece nemůžeš udělat, Same...“

„Fakt mě to mrzí, ale jinak to nejde.“

Tom se natáhl a vzal tělo v truhle za ruku: „Ne, Same, já nic vysvětlovat nebudu. Půjdu s tebou.“

„Nedělej to, Tome,“ zaslechl ještě Gáagřin měkký alt, ale nevšímal si toho. Plynule oddělil své vědomí od těla. Tentokrát to šlo lehce i bez relaxace. Jakmile byl mimo tělo, chytil Sama za rameno a otočil si ho k sobě. Stáli teď jako duchové uvnitř katedrály obklopené harpyjemi a hleděli si do očí.

„Kudy se jde do zapomnění?“ zeptal se Tom, odhodlaný následovat bratra.

„Sakra, brácho, co je to za pitomej nápad?!“

„Jsem tvůj průvodce. Kde budeš ty, tam budu i já!“

„Hned se vrať!“

„Jedině s tebou,“ nepouštěl Tom bratrovu ruku.

Sam odstrkal Toma k jeho tělu a vrhl se rozběhem do truhly. Ve stejném okamžiku, kdy splynul s tělem, přehodila přes něj Kelaina svůj plášť.

„Výborně, máme ho,“ prohlásila chraplavě a harpyje začaly na sebe povykovat.

Jen Gáagra se sklonila k Tomovi.

„Vrať se do svého těla. Slyšíš mě? Tvůj bratr je zpět mezi lidmi, tak se koukej vrátit a probrat!“

Tom ji slyšel a z posledních sil se přinutil ke spojení těla a ducha. Pokusil se postavit, ale nohy ho kvůli vyčerpání neudržely. Znovu klesl na kolena a složil hlavu do dlaní. Přinutil se pravidelně dýchat, aby zahnal nevolnost.

„Dobře,“ pochválila ho Gáagra, „půjdeme si chvíli odpočinout.“

Znovu ho zavedla do místnosti, kde byli před tím, a dala mu napít. Krátce poté se mu přestala točit hlava a dokázal vstát.

„Chci vidět Sama,“ prohlásil.

„Na to máš právo,“ vlídně přikývla a vedla ho chodbou do jiné místnosti, kde jim otevřela dveře Kelaina. Vstoupili dovnitř. Sam ležel na lehátku a sténal. Tom mu položil ruku na čelo a zalila ho radost, že se zase může bráchy dotýkat. Sam otevřel oči a pokusil se o úsměv. Jenže z toho vyšel spíš škleb. Ani si nemuseli nic říkat. Sam věděl, že je jeho bratr vyčerpaný téměř až ke zhroucení a Tom si uvědomoval Samovu bolest a zoufalství. Ale zase budou spolu. Jen je nutné překonat tuhle nevalnou dobu.

„Pojď,“ vyzvala Toma Gáagra k odchodu, „tvůj bratr teď bude několik dní spát. Tělo se musí vzpamatovat a obnovit životní a pohybové funkce. Kelaina se o něj postará, než se vrátíš z prázdnin.“

„A mohu za ním ty čtyři dny, než pro mě děda přijede, chodit?“ zeptal se.

„To můžeš, ale zůstane u Kelainy, takže tě každá návštěva bude stát jeden ajr, jak víš.“

„Už mám jen dva poslední,“ vzdychl Tom.

Harpyje potřásla hlavou: „No, myslím, že za dnešní výkon si zasloužíte ty i tvůj bratr po dvaceti ajrech. To by snad mělo pokrýt vaše nejbližší potřeby.“

„Díky, avelleto,“ usmál se na učitelku Tom a pak s úlevou zamířil do svého skalního pokoje, kde ho čekalo několik osamělých dní. Každou minutou myslel na Sama a prosil osud, aby se zotavil a moc při tom netrpěl.

Během zbylých dní ve škole měl pocit, že ho harpyje šetří. Tolerovaly mu, když náhodou při relaxacích usnul a nenutily ho k žádným mimořádným výkonům při praktickém procvičování probrané látky.

Každé odpoledne hned běžel za Kelainou, aby mohl strávit nějaký čas u lůžka svého bratra. Sam ho sice nevnímal, protože stále spal pod vlivem podávaných nápojů, ale vzhledem k tomu, jak sebou na posteli házel, hádal Tom, že se mu zdají zlé sny. Když mu ale položil svou dlaň na čelo, zklidňoval se a někdy se ze sna usmíval. Stará harpyje ho léčila podobně jako jeho. Dávala mu pít léčivé zklidňující odvary a dotýkala se jemně jeho hlavy a hrudi.

„Jak dlouho bude muset spát?“ zeptal se jí Tom.

„Dokud se tělo nezklidní a nezmizí horečka. Měl by nabrat sílu, aby vydržel novou existenci.“

„A opravdu tu s ním nemám zůstat?“ zaváhal znovu.

„Ne! Tvé místo je tam, kde se dokážeš za dva týdny nejlépe zotavit. Odhoď starosti a dopřej tělu klid a zábavu. Až se vrátíš, bude tvůj bratr potřebovat oporu. Doufám, že mu ji dokážeš poskytnout.“

Když přišel poslední den před prázdninami, dotkla se Kelaina i jeho čela. Zalilo ho teplo a klid.

„Díky,“ řekl.

„No, myslím, že transport domů už zvládneš,“ přikývla stará harpyje a postrčila chlapce ven, protože se nemohl odtrhnout od Samova spícího těla.

„A dědovi všechno vyprávěj až doma. Tvému bratrovi by zatím jeho návštěva neprospěla. Uvidíte Sama po prázdninách,“ dodala.

Naštěstí se děda na nic neptal. Popadl vnuka a přenesl se s ním co nejrychleji do Dubovníku. Tam si dopřáli oběd v hospodě a pak pokračovali v cestě domů. Rodiče tu jako obvykle nebyli. Teprve tam se děda konečně zeptal na Sama, jestli je s nimi. Tom se pustil do vyprávění, co se v posledních dnech stalo. Děda ho ani jednou nepřerušil a pozorně vnímal každý detail, o kterém Tom hovořil. Když skončil, jejich pohledy se střetly. Mojeranův zářil nadějí, v Tomovi se naděje mísila s pochybnostmi.

„Sam to zvládne,“ prohlásil přesvědčeně děda, „ale tebe zatím musíme přivést na jiné myšlenky. Odjedeme do útulku. Tam nebudeš mít čas se nudit a jsou tam kamarádi, které znáš. Věřím, že se tam zase rychle srovnáš.“

Jak řekl, tak to udělali. Už druhý den se ocitli uprostřed známých. Tomovi chvíli trvalo, než se přeorientoval na nové prostředí. Připadal si zpočátku jako cizinec. Zvykl si být uzavřený a opatrný, což se tady jevilo jako něco nepatřičného.

Nakonec mu pomohla Hanka. Přinutila ho, aby promluvil o svém trápení a konejšila ho, když se při tom rozbrečel. Pak si na něco vzpomněla.

„Na, tady ti s sebou něco dám. Když je nejhůř, tak to člověku pomáhá,“ řekla a navlékla mu svůj jantarový amulet, ve kterém zářila sluneční jiskra.

„Ale to si nemohu vzít, je to tvůj amulet,“ utřel si slzy Tom.

„Jasně, že si to můžeš vzít. Podívej, mám ještě jeden amulet, tenhle už nepotřebuji.“

„Je překrásný,“ prohlížel si Tom jantarovou sluneční slzu a pak ji s úsměvem sevřel v dlani a tentokrát objal Hanku on. Cítil sílu magického amuletu. Rozpouštěl jeho vnitřní strach a projasňoval mysl.

„Ty to zvládneš,“ řekla mu.

„Jasně,“ oklepal se a znovu se na ni usmál. Pak běžel dědovi ukázat dárek, který dostal. Mojerana vypadal dojatě, když Hance děkoval.

Nestorův amulet Tomovi pomohl víc, než ostatní tušili. Každý večer ho svíral v dlani a myslel na Sama. Tady v útulku zase našel radost ze života a znovu se otevřel přátelským kontaktům. Bylo mu příjemné, když ho Rafanův tulík lákal ke hře a otvíral tím zarezlá stavidla smíchu. Dokonce i při práci bylo čemu se smát a z čeho se radovat. Škoda, že tu Sam nemohl být také. Bez něj tu pořád něco chybělo.

Dva týdny prázdnin utekly jako voda. V Tomovi se prolínalo několik pocitů. Nechtělo se mu odtud do nehostinného kraje písků a kamení, pryč od kamarádů a od dědy. Ale představa, že na něj čeká Sam, ho stejně silně táhla k Airbowanu. Pan Mojerana zálibně sledoval, jak Tom nyní kypí zdravím a elánem. Zmizela nejen jeho bledost, ale i ublížený výraz v očích. Teď v nich nalézal jen napětí ze zvědavosti, co je s bratrem. I on sám se nemohl dočkat, až se dostanou ven ze síně, kam se při návratu s náručí zavazadel přenesli.

Sam na ně čekal spolu s Gáagrou hned u východu. Byl bledý a kolem očí měl temné kruhy. Ale z jejich příchodu se zaradoval stejně, jako oni, když ho uviděli.

„Brácho, tak jsem tady,“ běžel ho obejmout Tom a vzápětí Sama sevřel do náruče i děda.

„Tak se to podařilo, můj sokolíku,“ zašeptal a po tváři mu tekly slzy radosti.

„Nevím, jak vám poděkovat,“ rozzářeně se otočil k učitelce.

„Ještě není tak úplně vyhráno,“ zchladila trochu jeho nadšení harpyje. „Přibližně půl roku bude trvat stabilizace osobnosti. Měli byste vědět, že to teď pro Sama není snadné. Zapečetily jsme násilím jeho ducha uvnitř tělesné schránky a on se nyní cítí jako zvíře lapené v těsné kleci. Bude potřebovat pochopení a oporu.“

„To znamená, že o Vánocích bude muset zůstat tady?“ zamračil se Tom.

„Ano. Do příštích prázdnin ho musíme nechat zde. Podle toho, jak to bude zvládat, dalo by se uvažovat o tom, že si ho v únoru na dva týdny budete moci vzít domů. Ale pouze za předpokladu, že se od něj jako průvodce nehneš a budeš ho hlídat.“

„On to zvládne! Určitě bude do té doby v pořádku,“ řekl přesvědčeně Tom.

„Uvidíme,“ kývla harpyje.

„Přinesl jsem i tvoje prkno, abychom ta zavazadla nemuseli vláčet pěšky,“ kývl na Toma Sam.

„Dobrý nápad,“ pochválil ho děda. „Dovezte věci k vám, já si ještě promluvím s vaší učitelkou a hned dorazím za vámi.“

Dvojčata naskočila se zavazadly na supervolonová prkna a za chvilku se před nimi otevřel vchod do jeskyně.

„Konečně spolu,“ usmál se Tom, když rozestlal bratrovi jeho postel.

Pak připravil dva hrnky ovocného čaje a jeden podal bratrovi. Sam se schoulil na postel a hřál si o hrnek ruce. To už dorazil i děda a posadil se vedle něj. Objal ho kolem ramen a začal plánovat, jak to udělají o Vánocích. Gáagra mu dovolila, aby tu v té době zůstal se svými dvěma vnuky. Nakonec se mu podařilo zatáhnout do plánování i Toma a Sama. Začali diskutovat, co dobrého má děda určitě přivézt a jaké dárky by se jim tu hodily.

Když se pak loučili, děda vzal Sama za ruce a usmál se: „Ani si neumíš představit, jak je pro mě důležité, že tě zase mohu vidět a slyšet. Mám tě moc rád.“

Sam se k dědovi přivinul, a i když si na mazlení nikdy moc nepotrpěl, tentokrát se od něj nechal hladit déle než obvykle.

Tom po odchodu dědy Samovi stručně povyprávěl, co je nového v útulku. Pak se zeptal, jaké ty dva týdny byly pro něj.

„Nechci o tom mluvit. Bylo to děsivé,“ odbyl ho bratr, „radši povídej ty.“

Tom se nenechal dvakrát pobízet a povídal vlastně až do večera. Pak šli oba spát.

V noci Toma něco vzbudilo. Chvilku mu trvalo, než zařadil podivné zvuky k místu, odkud vycházely. Jeho bratr sebou mlel pod dekou a potlačoval sténání. Tom vstal a tiše přistoupil k němu. Hned nelibě pocítil chlad jeskyně. Posadil se k bratrovi a položil mu ruku na čelo, jak to dělával před prázdninami u Kelainy. Jenže nyní ten dotyk zdaleka nebyl bez následků. Jako by se dotkl rozžhavené plotny. Ačkoliv hned ucukl, prostoupila ho neskutečná palčivá bolest.

„Tome?“ zareagoval bratr. „Nech mi tam tu ruku, prosím. Na chvilku jsi tu moji zatracenou bolest zahnal.“

Tom znovu opatrně položil dlaň na bratrovo čelo. Očekával další palčivý dotyk. Ten přišel, ale už nebyl tak intenzivní jako poprvé. Tentokrát neucukl a vydržel.

„Díky, brácho,“ vydechl Sam a udělal ve své posteli místo, aby se Tom mohl schovat pod deku před nočním chladem.

„Víš, musel jsem se znova učit chodit, sedět, běhat,“ začal se konečně Sam svěřovat svému sourozenci. „Tělo mě ze začátku vůbec neposlouchalo. Připadal jsem si jako hadrový panák, u kterého musíš tahat za provázky, aby se hýbal. Harpyje tvrdily, že je to normální. Nutily mě cvičit, mluvit nahlas, nosit věci. Všechno tak strašně bolelo a já nemohl z těla pryč. Pořád opakovaly, že je to normální. A co je nejhorší, ztratil jsem magický zrak. Už vím, proč se ti tu nelíbí. Taky se mi tu teď nelíbí. Chtěl bych domů. Chtěl bych, aby mě nic nebolelo. Chtěl bych...“

Poslední větu Sam sice nedořekl, ale Tom pochopil.

„Promiň, brácho. Jestli to nezvládnu, tak mi promiň.“

Nezačal Sama utěšovat. Ta bolest, kterou při vzájemném kontaktu pociťoval, byla nejspíš jen část toho, co musel snášet. Nyní si uvědomil, že bratr usíná. Nechtěl ho rušit zbytečnými slovy.

Druhý den mezi spolužáky vyvolali rozruch. U harpyjí asi není zvykem povídat si o událostech dne. Každopádně se zatím žákům nedoneslo, že se Sam sjednotil se svým tělem.

„Od této chvíle mu uděluji ochranu na deset týdnů,“ řekla Gáagra a dotkla se před ostatními Samovy hlavy. Najednou měl bílý proužek ve vlasech.

Odpoledne po vyučování Sam dovedl bratra do jeskyně kouzel. Kelaina už je očekávala.

„Tak co? Cítíš se lépe, když je vedle tebe tvůj bratr?“ zeptala se Sama.

„Ano, avelleto. Dnes v noci jsem se vyspal. Měl jsem menší bolesti než před tím.“

„A co ty, Tome? Jak ses vyspal ty?“

„Trochu mě bolela hlava.“

„Jen trochu?“

„No, možná trochu víc.“

Pokývala hlavou: „Pozvala jsem si vás sem, abych vás naučila vyrovnat se s bolestí. Tom jako průvodce svým dotykem dokáže zmírňovat potíže. Přejímá totiž část tvé bolesti na sebe.“

Sam se omluvně podíval na bratra, ale harpyji se přerušovat neodvážil.

„Nyní tě, Tome, naučím předat bolest zemi. Poklekni, posaď se na paty, jednu ruku zdvihni a druhou polož dlaní na zem. Pomocí zdvižené ruky přivolej sílu a léčivou energii nebe a skrze dlaň na zemi pošli bolest dolů do země, kde se rozpustí v základech. Potom spoj dlaně, aby se srovnala rovnováha. Tak co? Je to lepší?“

„To je úžasné! Pomáhá to.“

„Já vím. Je to stará harpyjí technika. Průvodcovské služby ovládáme už věky.“

„Také na sebe berete bolest?“ užasle vykulil oči Tom.

„Samozřejmě. Jinak by to ani nefungovalo. Chceš-li někomu pomáhat, vždy něčím zaplatíš.“

„Takže jako průvodce budu celý život jen platit?“

„Ano. Budeš na to doplácet. Ale na druhou stranu se ti to zase vrátí.“

„Co se mi vrátí?“

„Dobrý pocit, síla tvého ega. Nevím, jak lépe vysvětlit, o co jde.“

„Děkuji, avelleto.“

„To je pro dnešek vše, pokud ještě nemáte nějaké přání vy dva.“

„No, rád bych si zaplatil jednu radu.“

„Tak povídej, Tome, co bys chtěl vědět.“

„Zajímalo by mě, jaká kouzla by nám mohla nejlépe pomoci v magické aréně.“

Harpyje překvapeně zamrkala: „Čekala jsem sice jinou otázku, ale tahle je rozumnější. Dáte-li na mou radu, koupíte si kouzlo opožděného zrcadlení a kouzlo pláštěnkové. Jsou to sice drobná, nepříliš náročná kouzlíčka, ale podle mého názoru mohou být užitečná i jinde než v aréně.“

„Prima, tak my je bereme.“

„Nebudete litovat,“ přikývla Kelaina a každému z bratrů nabídla jedno kouzlo.

„Máte výhodu, že ušetříte polovinu ajrů, naučíte-li se kouzla navzájem,“ konstatovala, když se s nimi loučila.

Následující dny se dvojčata musela věnovat hlavně učení. Sam byl trvale uzavřený do sebe a nebyla s ním žádná velká legrace. Tom se mu snažil ulevit od bolesti, jak jen to šlo, ale viditelné zlepšení nenastalo.

Trochu vzrušení zažili až v aréně, kde Tom poprvé vyzkoušel nově získaná kouzla. Nadšeně se šklebil, když útočné akce jeho spolužáků mizely v prázdném prostoru, kde už dávno nebyl, a zdržoval se tam jen jeho zpožděný obraz. Nakonec zjistili, že je nejjednodušší, když Tom dá své stuhy hned Samovi, který byl díky ochraně nenapadnutelný. Po pláštěnkovém kouzlu sklouzly dokonce i oblíbené Goliánovy palčivé jiskry. Teď už nebylo pro ostatní tak snadné nejslabšího kamaráda obrat. Přes prázdniny nabral síly a svou hbitostí se dokázal vyhnout většině nejhorších karambolů. Jen Sam byl ještě trochu tuhý v kolenou, ale to se snad časem spraví. Nějaké ajry ukořistili i u jednotlivých disciplín. Sam se vyznamenal ve střelbě z luku na cíl i na dálku, Tom zase poprvé splnil limit u kouzlení na přesnost. Konečně se jejich ajrové konto trochu zahojilo.

Po návštěvě sfingy Sam získal hned dva symboly najednou. To mu konečně trochu zvedlo náladu, protože Tomovi na oltáři přibyl jen jeden obrázek a byl nyní pozadu. Jaký úkol musí splnit se mu ale ani tentokrát nepodařilo z oltáře vymámit. Marně se omlouval, prosil, nic nefungovalo. Ať zkoušel, co zkoušel, ještě i před Vánoci měl pořád jen dva symboly, zatímco Sam se chlubil čtyřmi.

Vánoce strávili společně s dědou. Bylo to sice prima, ale tím, že nemohli aspoň na chvíli domů, stejně oba strádali na těle i na duchu. Hry se jim brzo omrzely a atmosféru Vánoc bez rodičů a bez výletu do zasněženého lesa si nedokázali náležitě vychutnat. Těšilo je jedině to, jak byl děda šťastný, že je má oba vedle sebe živé.

O to víc se pak Tom těšil na únorové prázdniny. Sam byl až na své bolesti a zasmušilost celkem vyrovnaný a stěžoval si na své potíže jen výjimečně. Akorát v noci míval občas těžké sny a vzdychal a mumlal něco ze spaní. Bratrův konejšivý dotyk ho ale zklidňoval, aniž se probudil.

Jedné noci, když se Tom snažil utišit bratrovo naříkání pod vlivem špatných snů, dotkl se nevědomky bratrova druhého prstenu. Místem kontaktu mu do těla pronikl záblesk bolesti, až málem zalapal po dechu. Rázem si vzpomněl na rozhovor, který Sam ještě jako duch vedl s Kelainou. Řekla tehdy, že problémy přijdou, až se vrátí do svého těla. Možná i ten prsten je teď zdrojem Samových nočních můr. Nikdy se na něj bratra neptal. Ještě nenastal ten správný čas pro nový průvodcovský úkol. Znovu se zkusmo dotkl prstenu. Pálilo to tak, že ucukl. Tohle bude muset bratr zatím zvládnout sám. Raději mu položil dlaň na čelo, aby ho uklidnil, a pak se rychle zbavil odčerpané bolesti a vrátil do vyhřáté postele.

Konečně tu byl únor a vytoužené dva týdny prázdnin. Gáagra svolila, aby se Sam společně s dědou a Tomem podíval domů. Toma si ale pozvala do své místnosti ve věži ke konzultaci mezi čtyřma očima.

„Tvůj bratr si zatím vede dobře. To ale neznamená, že je všechno v pořádku,“ řekla důrazně, „jakmile opustíte území Airbowanu, naše magická síla, která vězní jeho ducha v těle, hodně zeslábne. Tam u vás bude mít zase Sam dost schopností na to, aby opustil svou tělesnou schránku, bude-li chtít. Nedovol mu to! Hlídej ho každou minutu, každou vteřinu a nedovol mu to!“

„Ale co když v noci usnu, nebo si bude muset některý z nás odskočit za potřebami?“ nejistě namítl Tom.

„Proto jsem si tě sem pozvala. Nosíš na krku poměrně mocný amulet. Jestli budeš souhlasit, přidám ti k němu malý hlídací kámen s napojením na tělo tvého sourozence. Amulet znásobí schopnosti kamene, a bude-li cokoliv se Samem v nepořádku, upozorní tě. To ale nestačí. Potřebuješ ještě sílu k tomu, abys bratra zarazil, kdyby se ti nepodařilo ho přesvědčit po dobrém. Naučím tě mocné vázací kouzlo. To správně nepatří do dětských rukou, ale ty jsi aktivní průvodce, tak doufám, že budeš dostatečně zodpovědný při jeho užití. Naučím tě ho bez nároku na honorář. Smíš ho vyvolat jen v nejvyšší nouzi, když už to jinak nepůjde. Bytost, proti které ho použiješ, to bude považovat za znásilnění osobnosti a bude k tobě pociťovat nenávist. Účinnost kouzla je přibližně jeden týden, pak se musí znovu obnovit.“

„A bratr teď žije pořád pod vlivem tohoto kouzla?“

„Ano. A před odjezdem ho ještě obnovíme. Druhý týden pobytu doma ale už bude fungovat jen malá zbytková část. Proto ho musím naučit i tebe. Ideální by bylo, kdybys ho nemusel použít a kdyby tvůj bratr už zůstal ve svém těle dobrovolně. Snaž se ho zabavit a rozveselit, ukázat mu, že je život fajn a že stojí za to vydržet a vrátit se zase zpět do své existence.“

Harpyje nastavila ruce a v dlaních se jí během okamžiku rozzářilo malé slunce. Zvolna přiblížila ruce k Tomovi a vtiskla slunce do jeho hrudi. Hlava se mu zatočila a měl dojem, že se na okamžik vznáší ve vzduchoprázdnu. Pocit zvolna ustupoval, až začal vnímat Gáagřiny drápy, které ho tlačily do těla. Vtom harpyje odstoupila a čekala, až se úplně vzpamatuje.

„Kouzlo vyvoláš třením dlaní,“ ukázala mu názorně, „obkroužíš obrys těla, do kterého uzamykáš ducha a zase dlaně spojíš. Uvolníš představu kouzla a vzápětí ji vymažeš ze své mysli.“

Sáhla do jedné krabice za stolem a vytáhla pokusnou myš.

„Dávej pozor,“ kývla na Toma, „teď rozruším její osobnost a ty si vyzkoušíš, co jsem tě právě naučila.“

Chlapec sledoval, jak maličký zlatavý duch myši opouští nehybné tělíčko. Zahnal rušivé myšlenky a soustředil se na vázací kouzlo. Překvapilo ho, jak snadné bylo jeho provedení. Při posledním kontaktu se zvířátkem ale ucítil prudkou zuřivou ozvěnu jeho emocí. Zlatavý duch vklouzl lehce zpět do těla. Myš se rozběhla proti Tomovi a on cítil, že ho chce pokousat. Harpyje ji ale odchytila dřív, než se k němu dostala.

„Právě sis udělal jednoho myšího nepřítele,“ konstatovala spokojeně a hodila hlodavce zpět do krabice. „Bylo to dobře provedeno. Vidím, že sis uvědomil, co kouzlo dokáže způsobit živé bytosti. Přesto bude nutné ho použít, jestli se tvůj bratr pokusí opustit tělo. Mohu tě ujistit, že podruhé už by se sjednocení uskutečnit nedalo. Takže ho dobře hlídej a chraň ho i proti jeho vůli.“

Gáagra se natáhla pro chlapcův amulet a vtiskla do jantarové slzy drobný černý kamínek. Pak Tomovi položila ruku na rameno: „Být průvodcem je krásné i děsivé zároveň. Máš dostatek moci, abys pomáhal, ale ti, co jim pomáháš, nebudou vděční ani tě nebudou milovat. Uzamkni své srdce a používej rozum, jinak to pro tebe bude příliš těžké.“

Pak mu pokynula, že si může vzít své supervolonové prkno a odletět. Tom nezamířil hned zpátky. Odletěl kus dál do pouště, kde se posadil na bludný balvan a začal přemýšlet o tom, co říkala jeho učitelka. Nakonec dospěl k názoru, že se nebude řídit radou, aby uzamkl srdce. Sam si od něj zaslouží férové jednání. Rozhodl se mu říct o všem, co se u Gáagry dělo, i o riziku při použití kouzla. Naskočil na prkno a vyrazil do jeskyně. Tam bratrovi všechno podrobně vylíčil.

„Doufám, Tome, že to na mě nepoužiješ,“ prohlásil vážně Sam.

„Jsem tvůj průvodce, brácho, musíš mě poslouchat. Když nebudeš dělat hlouposti, užijeme si skvělé prázdniny.“

Sam se ušklíbl: „Jasně. Jak poroučíš.“

Když jejich děda přijel, už se nemohli dočkat. Doma je přivítala zasněžená krajina zalitá sluncem.

„Tady je krásně,“ vydechl Tom, když se rozhlédl po obzoru.

Otevřeli vstupní dveře, odložili prkna, zavazadla a teplé oblečení. Vtom cvakla klika od kuchyně a k překvapení kluků se objevili oba rodiče. Vletěli jim do náruče a svět byl najednou hezčí a veselejší. Dokonce i Sam se smál nahlas, když táta předstíral, že mu počítá prsty a končetiny.

Tentokrát rodiče nezmizeli, naopak měli pro své dva syny připravený program na oba týdny. Cestovali společně po známých i neznámých končinách, přespávali v hotelech i loveckých chatách a užili si s rodiči tak, jako ještě nikdy. Tom jim za to byl vděčný, protože Sam byl spokojený, usmíval se a občas večer, než šli spát, dováděli jako malí kluci za starých dobrých časů.

Jen jednou Tom zažil zlou chvilku. Rodiče je zavedli na planinu se zvláštními kameny sestavenými do kruhu. Prý je to poutní místo, kam si lidé chodí vyprosit zdraví. Tom si právě prohlížel zvláštní nesrozumitelné nápisy na jednom z menhirů a chtěl po otci, aby mu řekl, co tam stojí, když náhle ucítil palčivou bolest na hrudi. V mžiku si uvědomil, že to má na svědomí amulet. Ohlédl se po bratrovi. Stál spolu s matkou uprostřed kamenného kruhu a Tom vnímal zlatavé mihotání kolem jeho postavy.

„Same, okamžitě toho nech,“ zaječel tak, že otec vedle něj leknutím nadskočil.

„Pojď sem taky, Tome,“ mávala na něj matka, „tady je prý léčivá síla kamenů nejúčinnější.“

Tom doběhl do kruhu, popadl Sama za ruku a vlekl ho pryč.

„Nech toho, Same,“ cedil mezi zuby naléhavě, „koukej se zase srovnat, nebo tě zmlátím.“

Rodiče nechápavě pozorovali jejich počínání. Tom bratra vyvlekl mimo kruh a z každé strany mu vrazil facku. Mihotání zmizelo. Sam ho odstrčil tak prudce, až si Tom kecl do sněhu. Podíval se po bratrovi a připravil se na seslání kouzla. Když ale uviděl Samovy zuřivé oči, s úlevou se rozesmál, hrábl do závěje a hodil po bratrovi sněhovou kouli. Sam po něm skočil a nacpal mu plno sněhu za krk. Jak se váleli po zemi, dorazili konečně i rodiče a odtrhli je od sebe.

„Co to tu proboha vyvádíte?“ zlobila se máma a oprašovala jim oblečení.

„Radši pojďme zpátky do chaty,“ díval se na ně s podezřením otec, „nebo v tom mokrém oblečení nastydnou.“

U večeře pak prohlásil, že se mu tu přestalo líbit, mrkl spiklenecky na mamku a ta souhlasně potvrdila, že se hned ráno přesunou někam jinam.

Ten den se Tom bál usnout. Sam si toho všiml a zašklebil se.

„Máš strach, že ti uteču? Klidně spi, brácho. Já to tam v tom kruhu neudělal schválně. Víš, byla tam zvláštní energie, která vybízela k tomu, aby se duše spojila s vibracemi mimosvěta. Bylo to tak příjemné, že jsem tomu volání nedokázal odolat. Hrozně jsem tě nenáviděl, když jsi mě přitáhl zpět na zem. Ale už jsem zase v pohodě. Nechci dělat problémy. A už vůbec nechci, abys na mě posílal vázací kouzlo. Takže klidně spi, já to zvládnu.“

„Jestli ne, tak si mě nepřej,“ ušklíbl se s úlevou i Tom.

Zbytek prázdnin proběhl v klidu a bez zádrhelů. Když se zase vrátili domů, přivítal je děda se spokojeným úsměvem. Jako by napětí mezi ním a rodiči najednou zázračně zmizelo. Tak skvělý společný večer kluci ani nepamatovali. Zpět do školy se jim rozhodně nechtělo. Skoro litovali, že dědu tak moc tlačili k cestě na Ostrov volby a že ještě aspoň rok nepočkali. Třeba by všechno bylo jinak...

Při příchodu do Airbowanu přišla Sama zkontrolovat nejen Gáagra, ale i Kelaina. Spokojeně se po sobě podívaly a otočily se k Tomovi: „Tak jak? Žádné problémy?“

„Jen jednou při návštěvě menhirů, ale zvládli jsme to bez magie.“

„Já už nechci být svázaný,“ podíval se na Kelainu Sam.

„Ráda bych ti vyhověla,“ odpověděla chraptivě Kelaina, „ale jsme tu moc blízko pomezí na to, abys to zvládl bez pomoci. Ale uděláme kompromis. Místo plného kouzla použiji jen část na posílení vazby. Zbytek budeš muset ohlídat svou vůlí a rozumem. Souhlasíš?“

„Jako kdybych měl na výběr,“ vzdychl odevzdaně Sam.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: