Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Škůdci Magického lesa

Konečně tu byly prázdniny. Sváťa vzdychl. Rafan s Hankou se balili na cestu do Magického lesa. Vron jim řekl, aby tentokrát počítali s tvrdými přírodními podmín­kami a vybavili se na pořádnou zimu. Prý budou přespávat ve stanech na sněhu nebo si mohou postavit iglú. To rozhodně nebylo prázdninové pohodlí podle Sváťova gusta. Ale zůstat dva týdny doma bez kamarádů by bylo horší. Navíc ho pobyt v Magickém lese přitahoval. Nikde člověk nemohl být blíž magické přírodě než tam. Jen kdyby to nebylo právě v zimě! Hanka po něm hodila dvoje teplé ponožky. Chytil je v letu a strčil do svého vaku. Dobrá nálada jeho přátel byla nakažlivá. Konec konců jsou to jen dva týdny. Snad to nějak přežije.

„Kam dáš spacák, když máš polovinu batohu nacpanou sušenkami?“ nahlédl mu přes rameno Rafan a tulík při pohledu do Sváťova zavazadla nadšeně zašvitořil.

„Hele, drž Plavíka dál od mého batohu, to je zásoba na zlé časy!“

„Radši si přibal dva svetry,“ radila mu Hanka, „nečekej, že tě vezmu k sobě do spacáku, až budeš mrznout.“

„Pospěšte si, za chvíli nás přijde Vron vyzvednout,“ pobízel je Rafan.

„Kdo vlastně všechno jede?“

„Jen drsní jedinci,“ zasmála se Hanka, „a jeden trestanec.“

„Nechápu, jak tě může otec trestat takovým tvrdým způsobem.“

„Jako bys neznal jednorožce. Mají se mnou problémy, protože u nich všichni žijí spořádaně a podle pravidel.“

„Všichni, až na jednu divokou lidskou holku,“ popíchl ji Rafan.

„Já otcovy tresty beru. Člověk se při tom aspoň cítí nějak užitečný.“

Zvenčí se ozvalo hvízdnutí.

„Vron už je tady! Nic si nezapomeňte a jdeme na to!“ popadl Rafan své zavazadlo a Sváťův spacák. Vyběhli z domku a překvapeně se zarazili.

„To je přece Dan! Dan Ferelli! Čau, chlape, kde se tu bereš?“

„Prý se bude makat ve trojicích, tak abychom byli správně do počtu.“

„Ve trojicích? A nepřepočítal se někdo? Vždyť jsme čtyři.“

„Však ono se to v Magickém lese srovná,“ kývl na ně Vron a otevřel na zahradě bránu.

Prošli a ocitli se na planině, kde si vítr pohrával se sněhovou pokrývkou a hrnul ji do malebných záhybů. Široko daleko nikde nikdo.

„Kde to jsme?“ obrátila se Hanka na Vrona.

„Čekáme na dalšího člena naší výpravy.“

„Tady?“

„Konečně přišel čas odpovědí na některé otázky,“ ukázal Vron k obzoru. Dva stíny rostly a změnily se v černé draky.

„Plame! Karmaneuduno!“ rozběhla se jim Hanka naproti.

„Promiň, sestřičko, a odpusť mi mé mlčení,“ řekl drak, když přistál. Hanka překvapeně sledovala, jak z jeho hřbetu slézá člověk.

„Tule?“ nechtěla věřit svým očím.

„Ve jménu našeho přátelství jsem porušila zvyklosti,“ promluvila dračice, „a pomohla tomuto chlapci. Chystali pro něj smrt. Vím, že jsi ho chtěla zachránit. Nebylo to v tvých silách, ale v mých ano. Tak jsem to pro tebe udělala.“

„Tenkrát na zahradě... To byla tvoje brána?“ vykulila dívka na Karmaneudunu oči.

„Ano. Plamen mě upozornil, že máte potíže.“

„Tak to už se nedivím, že nikdo nedokázal vystopovat autora,“ zasmála se Hanka a běžela dračici obejmout, „jsi báječná přítelkyně, ale proč jste nám aspoň nenaznačili, že se nemusíme o Tula bát?“

„Je to příliš choulostivá situace. Co kdyby z toho vzešel konflikt mezi draky a lidmi? Pletla jsem se do věcí, do kterých by drak správně neměl strkat čumák. Je v zájmu nás všech, aby se to nikdo nedozvěděl.“

„Máš pravdu, Karmaneuduno, budu mlčet.“

„To nestačí, Hanko, je potřeba vaši vzpomínku opatřit bezpečnostní pojistkou.“

„O tom jsem nikdy neslyšela, co to znamená?“

„Jakmile se tě někdo na toto naše setkání zeptá, nebo bude pátrat ve tvé paměti, vzpomínka zmizí, a ty v tu chvíli budeš mluvit pravdu, že se na nic nepamatuješ a nevíš, kdo tvého kamaráda osvobodil. Důvěřuješ mi?“

„Absolutně.“¨

„Tak mi dovol malou úpravu tvé paměti.“

„Samozřejmě, udělej to,“ pohlédla na ni s úsměvem dívka. Dračice se dotkla drápem jejího čela.

„A co vy? Chcete vymazat vzpomínku nebo vložit pojistku?“ zeptala se Karmaneuduna kluků.

„Pojistku,“ odpověděli jednohlasně.

„A co ty?“ otočila se Hanka k Vronovi.

„Já už tuhle pojistku dávno mám,“ zasmál se, „proto jsem ti nemohl na otázky o Tulovi odpovědět.“

Tulian vzal Hanku za loket a otočil si ji k sobě.

„Máš skvělé přátele. S jejich pomocí jsem sledoval všechno, co se dělo. Je mi moc líto, že profesorka Ferinová a mág Artitan doplatili na to, že mi pomáhali. Chtěl jsem, aby mě pustili na proces, abych mohl svědčit, ale všichni byli toho názoru, že by moje přítomnost vše jen zhoršila.“

„Buď si jist, že měli pravdu. Tvůj život je stále ještě v ohrožení a navíc bys ohrozil i mír mezi lidmi a draky,“ vložil se do toho Vron, „proto budeš nyní vystupovat jako spolužák Dana Ferelliho. V rezervaci nehrozí, že by tě někdo poznal. Ostatně Dan je tu taky poprvé, takže na tom budete podobně. Nebo bys raději zůstal u draků, Tule?“

„No, oni jsou fajn a jsem jim moc vděčný, ale radši budu o prázdninách s vámi,“ omluvně pokrčil rameny směrem k Plamovi.

„To je v pořádku,“ ušklíbl se drak, „jsi člověk a patříš k lidem. Pomohli jsme ti rádi a přejeme ti na tvé další cestě sílu, zdravý rozum a štěstí.“

„Ještě jednou vám za všechno děkuji,“ otočil se k drakům Tul, hodil si přes rameno zavazadlo, které mu podal Vron, a zařadil se mezi kluky.

„Umím si představit, co jste riskovali,“ pohlédla Hanka na dračici, „jsem vám oběma moc vděčná. Ani nevíte jak.“

„Tak se mějte o prázdninách krásně a nezmrzněte tam,“ naklonil se Plam k Hance a tlamou jí shodil čepici. Když se pro ni shýbla, rozfoukal jí uvolněné vlasy.

„Hele, brácho, dej pokoj!“ ohnala se po něm dívka, ale její oči se smály. Drak k ní natáhl hlavu a nechal se obejmout. Na okamžik v té pozici setrvali, aby se ujistili, že je zase mezi nimi všechno v nejlepším pořádku.

„Tak co? Všichni připraveni?“ zeptal se Vron. „Ještě musíme vyzvednout jednoho dospělého, který vytvoří trojici s Tulem a Danem.“

„Jsem v pokušení začít přijímat sázky na to, kdo to bude,“ ušklíbl se Rafan.

„Já bych stejně sázet nemohl, já tady nikoho neznám,“ pokrčil rameny Tul.

To už je ale Vron vybídl, aby prošli otevřenou branou. Naposledy zamávali drakům a použili průchod. Nyní stáli na kraji lesa a kousek před nimi se kouřilo z komína malého srubu. Vron k němu bez okolků zamířil. Zabušil pěstí na dveře a zahalekal: „Hledáme třetího do party, je tady někdo volný?“

„To jste vy?“ ozvalo se zevnitř a závora se odsunula. Před nimi se objevil mladý vousatý muž, který neomylně spočinul pohledem na Tulovi. Hance připadal povědomý, ale nějak ho nemohla zařadit.

„Ale to je přece Silmur,“ zašeptal vedle ní Sváťa. Hanka se otočila, aby viděla reakci Tula.

Její spolužák stál jako vrostlý do země a jen se díval.

„Myslel jsem, že tě zabili,“ polkl ztěžka Tulian.

„Ani nevíš, jak rád tě vidím živého a zdravého,“ přistoupil k němu Silmur a srdečně ho objal. Tul ho vzal kolem krku a Hanka si všimla, jak mu slzy stékají po tváři. Setřel je hned vzápětí, ale dojatý výraz mu na tváři zůstal.

„Všechno jsi věděl a nic jsi nám ani nenaznačil,“ vyčítavě obvinila Vrona Hanka.

„Byl by blázen, kdyby něco prozradil tak ukecané ženské, jako jsi ty,“ ušklíbl se na ni Rafan a rychle uhnul před Hančiným loktem.

„Doufám, že tě uspokojí aspoň fakt, že se všechno dozvídáte jako první,“ adresoval Vron svá slova Hance.

„Zdá se, že to budou zajímavé prázdniny, ale co s nimi bude pak?“ zeptal se Vrona Rafan.

„To během prázdnin musíme vymyslet,“ mrkl na něj spiklenecky Vron.

„Ty tam budeš s námi?“ podivil se Sváťa. „Ale to potom nejsme správně do počtu. Neříkal jsi snad něco o trojicích?“

„Jsme do počtu úplně přesně. Moji dva parťáci už čekají přímo na místě. Chcete začít vybírat sázky na to, kdo to je?“ pohlédl na Sváťu rozpustile Vron.

„Hmmm, tohle bych asi vyhrál,“ usmál se Sváťa. „Co takhle dva malí úplně stejní kluci?“

„No jo, dost dobrý, boduješ,“ přikývl Vron.

„Tak já jsem připraven,“ přinesl si Silmur ze srubu zavazadlo, „můžeme vyrazit.“

„Bezva,“ kývl hlavou Vron, „tak jdeme.“ A vyrazil pěšinou k lesu.

„A kde je brána? Copak ti došla magie?“ udiveně zaprotestoval Dan Ferelli.

„Mladíku, tady jsme tak blízko k Magickému lesu, jak jen to šlo. Každý rozumný člověk už se za touhle hranicí vyvaruje jakékoliv magie. Jasné?“

„To znamená cestu pěšky?“

„Přesně tak. Jestliže si pospíšíme, možná stihneme i pozdní oběd.“

Dan protáhl obličej a srovnal si popruhy batohu. Pak vyplázl jazyk na Rafana, který se na něj zašklebil.

Po několika hodinách chůze dorazili k dalšímu srubu, akorát že tenhle byl podstatně větší. Tady už vnímali podivné magické anomálie velice silně. Museli být někde uprostřed magické rezervace.

„Tak jsme tady,“ prohlásil Vron, „tohle bude naše základna, kde máte šanci se usušit a ohřát, když bude nejhůř. Bude tu s námi Divoch a ještě dva další strážci. Oni vám pak vysvětlí, jakou pomoc očekávají. V současné chvíli doufám, že tam na nás čeká hlavně teplý oběd a moji dva malí parťáci.“

Vtom se dveře rozletěly dokořán a ze srubu vyběhli dva kluci. Tkaničky na botách nezavázané, svetr oblečený naruby, ale oba se halasně překřikovali: „Vrone! No konečně! Ahoj Hanko, ahoj Rafe, čau Svatoušku!“

„Nazdar Same, čau Tome...“

Najednou se dvojčata zarazila a ohlédla se do prázdných dveří. Nikdo v nich nestál, ale oba kluci tam zírali jako očarovaní. Sváťa poklepal rukou Tomovi na rameno, ale ten na to vůbec nezareagoval.

„Páni! To je teda pecka! A my jak blbci pátráme po všech královstvích světa,“ prohlásil zničehonic Sam.

„O čem to mluví?“ znejistěla Hanka.

Tom se rozhlédl po lidech, kteří právě dorazili a na všech tvářích nalezl rozpaky.

„Vy ho asi nevidíte ani neslyšíte,“ řekl jim, „ale je tady s námi zbloudilý duch Karel...“

Znovu se otočil do dveří a povytáhl obočí.

„Právě teď si vzpomněl, že se nejmenuje Karel, ale Korlin,“ opravil se s omluvným pokrčením ramen.

„Cože?“ vyjekl Tul.

„Korlin? Jsi si tím jist?“ zahleděl se tázavě na Toma Silmur.

„A který z vás je budoucí král?“ zeptal se Tom.

„Korlin se jmenoval můj bratr,“ řekl tiše Tul.

„Duch říká, abych ti půjčil jeho prsten,“ stáhl si Tom prsten a nabídl ho Tulovi, „pak prý ho uvidíš i uslyšíš.“

„A co vám duch říkal, když jsme přišli? Vypadali jste jako přešlí mrazivým kouzlem,“ zvědavě se vmísila do jejich debaty Hanka.

Odpověděl jí Sam: „Povídal: No konečně! Konečně jste mi přivedli pravého krále. Teď už jen potřebuji své tělo, abych mu mohl předat amulet.“

„Krále? Netušila jsem, že už je Tulian králem. Zdá se, že si budeme mít hodně co vyprávět.“

„Ženská jedna ukecaná, už si zase pouštíš pusu na špacír?“ zašeptal jí do ucha Rafan a Hanku skoro polil studený pot, když si uvědomila, jak snadno člověku ujede něco, o čem by se vůbec mluvit nemělo.

„A nemohli bychom tohle všechno řešit uvnitř u oběda?“ oslovil přítomné věčně hladový Sváťa.

„No jasně! Divoch stejně nadával, že se někde couráte a oběd zatím vystydne,“ zasmál se Sam, „pojďte dovnitř.“

„To začíná vypadat dobře!“ mrkl na Sváťu Dan Ferelli. „S vámi se člověk vždycky nachomejtne k něčemu zajímavému. Už se těším, co se semele tentokrát.“

„Hele, postupuj dovnitř,“ dloubl do něj Rafan, „a nesnaž se nám přičarovat nějaké problémy. Nikdo z nás o žádné potíže nestojí.“

Při obědě vyprávěla hlavně dvojčata. Kluci už byli najedení a byli rádi, že mají posluchače. Sam jim všem vylíčil, jak přišli ke Karlovi, vlastně Korlinovi, jak si duch ze své minulosti skoro nic nepamatuje a nedokázal jim ze začátku ani říct, co po nich chce. Teprve postupem času pracně sbírali střípky informací. I když už dnes konečně znají totožnost svého ducha, stejně je tu mnoho dalších otazníků. Všechno ukazuje na to, že je jeho skutečné tělo v Chrámu na pomezí, kam vůbec není snadné se dostat. Navíc je před nimi dilema, mají-li se tam vypravit sami, nebo požádat o pomoc harpyje.

„A vy byste to bez jejich pomoci dokázali?“ zapochyboval Sváťa.

„Těžko říct, Karel se sice...“

„Korlin!“

„Korlin se sice dušuje, že on nás tam zavede, ale při jeho roztržitosti... nevím, nevím.“

„Bez doprovodu harpyjí to rozhodně nezkoušejte,“ řekl Vron, „z toho, co jste vyprávěli o minulé návštěvě, jsem pochopil, že je to záludné místo s problematickým během času. Neriskujte své životy.“

Tul se zpočátku všeobecné zábavy neúčastnil a potichu si povídal s prázdnou židlí vedle sebe. Pak ale podal prsten Silmurovi a začal bedlivě naslouchat tomu, co dvojčata vyprávěla. Po obědě dal Silmur prsten kolovat.

Hanka ho navlékla a s úžasem zjistila, že opravdu vidí ducha. Vzájemně se představili a podala prsten dál. Její schopnost vidět Korlina ale nezmizela. Nyní i ona mohla naslouchat rozhovorům, které vedl se svým průvodcem. Tul byl z toho podivného zážitku celý rozhozený. Poznala to podle toho, jak se uzavřel do sebe a jen pozoroval své okolí. Přemýšlela, jaké to asi je, když se člověk potká s někým blízkým v téhle podivné podobě. Pak ji napadlo, zda by se nemohl vrátit do života podobně jako Sam. Její úvahy přerušil Divoch, který ji gestem přivolal k sobě. Když uviděla u dřezu tu haldu špinavého nádobí, ani se nemusela ptát, co chce. Vyhrnula si rukávy a dala se do toho.

Hned jak skončila, se všichni oblékli a Divoch je zavedl do lesa.

„A teď k tomu, proč tu potřebujeme každou pomocnou ruku,“ začal jim vysvětlovat. „V minulém roce se tu neobvykle přemnožily savule. Pro toho, kdo je nezná, tak připomínám, že sice vypadají jako průsvitní zelení motýlci, ale rodí se jako bílé housenky. Než se zakuklí, dokážou vysát ze svého okolí neuvěřitelné množství magie. Už tohle léto jsme s nimi měli potíže. Několik stromů zahynulo a podzemní obyvatelé lesa trpěli různými nemocemi. Než jsme přišli na to, co to způsobuje, byli jsme dost nešťastní a báli se o celou rezervaci.“

„Chytání motýlků v zimě, to bude fakt super zábava,“ ušklíbl se Dan.

„Nejde pochopitelně o motýlky, ale o jejich kukly. Musíme je sesbírat dřív, než se začnou líhnout. Jinak by příští generace savulí úplně zničila Magický les. Právě tady v těchto místech je to nejzamořenější. Dobře si prohlédněte tenhle kmen. Kukly vypadají podobně jako kůra, ale dají se odhalit a sbírat pomocí spirálovců. Teď vám předvedeme, jak se to dělá.“

Jeden ze strážců vyšplhal do koruny stromu, kde otevřel pouzdro, které se mu houpalo u pasu. Z obalu se rozrolovala podivná rostlina, která obtočila celý kmen tak důkladně, že vypadal jako zabalený do dárkového papíru. Divoch chytil spodní část rostliny a třetí strážce pomocí oka na tyči zachytil její horní okraj. Pak rychle obíhal strom, aby rozmotal celý pruh rostliny. Spolu s Divochem natáhli pruh na zem. Ten, co byl v koruně, zatím slezl dolů, popadl vak a začal z pruhu sbírat hnědé zámotky, které tu byly vidět mnohem lépe než na kmeni. Pak Divoch spirálovce znovu sbalil do ruličky a vložil do obalu. Kmen označil křížkem pomocí křídy.

„Tak tady vidíte, proč je potřeba pracovat ve třech,“ otočil se k ostatním, „sice se to zdá snadné, ale až to budete dělat třetí den po sobě, garantuji vám, že vás bude bolet celé tělo. Za chvíli si to všichni natrénujete a večer vám ukážu mapu a systém, podle kterého budeme postupovat. Dnes zůstaneme na noc ve srubu, ale další dvě noci už spíme v terénu. Proto jsem chtěl do party jen zdatné jedince. Myslíte, že to zvládnete?“

„No jasně,“ odpověděl nadšeně Dan, „přihrajte nám jednoho spirálovce a jdeme na to.“

„Ještě malá připomínka,“ řekl Divoch, „musíte zámotky sbírat rychle, aby spirálovec neměl čas se nasytit. On totiž funguje podobně jako savule a vysává z kukel magii. Bude-li sytý, odmítne spolupracovat. A najít v lese jiného není snadné. Takže pozor na to.“

Zbytek odpoledne strávili tréninkem. Divoch jim nedal pokoj, dokud nedokázali manipulovat se spirálovcem stejně rychle jako on. Opravdu to nebylo úplně snadné. Spirálovec měl snahu se kroutit, a když ho nedrželi pořádně, dokázal se zamotat velice rychle a bylo zatraceně obtížné ho znovu rozbalit. Ani šplhání na stromy nebylo vždy jednoduché. Hanka byla ráda, že u nich tuhle činnost zastal Rafan. Nejlépe spolupracovali ve trojici Vron s Tomem a Samem. Vron vždy jedno dvojče vyhodil do koruny stromu a pak už všechno šlo jako po másle. V další trojici se ujal funkce šplhavce Dan, který byl jako veverka. Když byl kmen vysoký, udělal mu Silmur stoličku ze spojených dlaní. Tul se zase ukázal jako šikula při lapání horní části spirálovce. Nakonec je Divoch označil za způsobilé a vrátili se promrzlí do srubu.

V kamnech zatím vyhaslo a chvíli trvalo, než si mohli uvařit čaj. Přesto byli spokojení a těšili se na samostatnou práci. Obzvláště Dan Ferelli oplýval dobrou náladou a bavil celou společnost svými zážitky ze školy a ze supervolonových aktivit. Jeho bezprostřednost jako by strhla všechny zábrany, dokonce i Tul se několikrát srdečně zasmál jeho historkám. Tom a Sam nadšeně naslouchali, když líčil, jak vzniká nový druh sportovního zápolení, které označoval jako supervolonový víceboj, kde nestačí jen perfektně ovládat prkno, ale člověk musí zároveň provozovat další zajímavé věci, jako prohození míče brankou, která je menší než míč - schválně si někdy zkuste magicky slisovat míč - nebo v rychlosti sebrat deset válců, odnést je na zaoblenou plochu a postavit z nich komínek, který nespadne, když odletíte. Snad by se bavili až pozdě do noci, kdyby je Vron nezarazil. Divoch vytáhl mapu a ukázal jim, jak budou postupovat. Půjdou v pásu vedle sebe a ošetří všechny neokřížkované stromy. Večer se dostanou na plošinu, která je chráněna skalou a tam přespí ve stanech.

Další den budou pokračovat směrem k vrcholu, kde se otočí zpět a ošetří vedlejší pás tak, aby byli do večera co nejblíže ke skalní plošině, kde stráví další noc. Odtud se během práce přesunou do blízkosti srubu. Všechno je rozplánováno tak, aby se každý třetí večer mohli ohřát u kamen, usušit mokré věci a dopřát si pořádnou teplou večeři. Divoch slíbil, že se jim o stany postará, ale spacáky a jídlo si budou muset odnést v batohu. Pak je zahnal spát. Před usnutím Hanka ucítila, jak jí otec poslal psychické pohlazení a zároveň se ujistil, že je jeho lidská dcera v pořádku tam, kde má být. Jeho nevtíravá péče byla Hance příjemná. Pocit, že někam patří, že o ni má někdo starost jí dlouhá léta chyběl, takže si ho teď dokázala vychutnat.

Probuzení přišlo dřív, než jim bylo milé. Všichni zívali a protestovali. Akorát Rafan vyskočil beze slova a hned začal balit spacák.

„Zabalíš i můj?“ smlouval mžourající Sváťa a ani si nevšiml, že tulík využil jeho rozespalosti a staví si v jeho vlasech hnízdo. Až teprve, když se mu Sam s Tomem začali smát, odchytil Rafanova kamaráda, vstal a učesal se. Pak společnými silami vzali Hančin spacák a protestující dívku z něj nemilosrdně vyklepali.

„To si říkáte kamarádi!“ mračila se na ně.

„Hele, ženská, neremcej a radši se rozhlédni. Vron už zabalil skoro všechny bágly, včetně jídla a oblečení, Divoch už je se svými parťáky dávno pryč a ty jsi poslední sedmispáč.“

„Strážci rezervace odešli už před dvěma hodinami,“ upřesnil duch Korlin.

„Díky za informaci,“ zavrčela na něj Hanka rozmrzele. Jakmile se však rozkoukala, začala Vronovi pomáhat se snídaní.

Pak už to všechno šlo docela rychle. Vyrazili do slunečného mrazivého dne a po chvilce narazili na okřížkované stromy. Pustili se do práce v pásu hned vedle nich. Do večera stihli vyčistit docela slušný kus lesa.

Na plošině už na ně čekaly postavené stany a uvařená teplá polévka. Napůl ji jedli napůl srkali z hrnků a hřáli si střídavě ruce a záda nad ohněm. Vron ještě pověsil nad plameny kotlík s vodou na čaj.

„Co s těmi kuklami budete dělat?“ zeptal se Sváťa Divocha, když mu pomáhal sesypávat obsah jejich pytlů do jednoho velkého.

„V útulku je využijí jako krmivo pro drobná zvířata. Obzvlášť ptáci je milují. Akorát se musejí uchovat ve tmě a chladu, aby se jim tam nezačaly líhnout.“

Jeden ze strážců rozdal dětem oblé kameny z okolí ohniště, aby si trochu nahřály spacáky, než do nich vlezou.

„Hlavně, mládeži, pamatujte na to, že jsme v nestabilní oblasti, kde i drobná kouzla mohou způsobit problémy,“ varoval je Vron těsně před tím, než se malí brigádníci odebrali do stanů, „takže doporučuji buď jít spát v botách nebo strčit obuv do spacáku, jinak budete mít ráno problémy se obout. A s magií, ani s tou zateplovací, není radno si tu zahrávat. Jasné?!“

Navlékli na sebe všechno, co měli, a zahrabali se do spacáků. Sváťa využil možnost se beztrestně přitulit těsně k Hance. Ačkoliv je dělilo několik vrstev oblečení a spacáků, bylo to příjemné, a když se člověk tvářil, že už napůl spí, ani nehrozilo, že se Hanka začne rozčilovat. Noc byla mrazivá a tichá.

Ráno je probudil a vyděsil hlasitý povyk. Rozčilené hlasy dvojčat přehlušilo Vronovo zaklení. To přivedlo Rafana i Hanku do absolutně bdělého stavu a oba vylétli ze spacáků a vyrazili ven ze stanu. Hanka klopýtla o rozespalého Sváťu, takže se za kamarádem o něco opozdila.

Jakmile se jí podařilo protáhnout ven, naskytl se jí nezapomenutelný pohled. Jako první uviděla Samovu zadnici a divila se, proč má ruce zabořené do sněhu. Tom stál vedle jejich plátěného příbytku a mával chlopní, aby vyvětral. Rafan a Vron klečeli ve sněhu a hrnuli před sebou sníh na hromadu.

„Co se to tu proboha děje?“ zahalekal z vedlejšího stanu Dan.

„Už je to dobrý,“ kývl na Vrona Rafan a vytáhl z hromady sněhu před sebou očouzenou dětskou botu. Sklepával z ní sníh a prohlížel ji.

„Až na tkaničku to přežila docela dobře,“ prohlásil nakonec.

„Jo,“ zavrčel Vron, vytáhl ze sněhu druhou botu a hodil ji směrem k Rafanovi.

Pak popadl Sama, vzal ho za ruce a otočil k sobě: „A co ty? Jak to vypadá? Co ruce?“

„Snad dobrý,“ řekl chlapec nejistě, „promiň, Vrone, já myslel že se nic nestane.“

„Kdybych vám to včera neříkal! Žádná kouzla!“

„Když ty boty byly tak ledové...“

„No, teď je máš ještě navíc mokré, očouzené a bez tkaniček,“ postavil mu je před stan Rafan, „vezmi si do nich aspoň suché ponožky, ať ještě navíc nenastydneš.“

Vron vzal Sama do náruče a odnesl ho ke stanu: „To byla dobrá rada. Vyměň si ponožky a rychle se obuj. Místo tkaniček si uřízni kousek ze šňůry u batohu.“

Hance už se zpět do vychladlého spacáku nechtělo, tak vyrazila k ohništi, aby rozdělala oheň a uvařila čaj. Po chvíli se sem začali trousit i ostatní.

U snídaně se kvůli chladu moc nezdrželi, raději vyrazili do terénu, aby se zahřáli prací. Večer už začali pociťovat únavu, všechny rukavice měli navlhlé a zdálo se, že i spacák hřeje nějak míň než minulou noc. Třetí den je přesně podle Divochovy předpovědi bolelo celé tělo. Aspoň že se mohli těšit na návrat do srubu, kde bude teplá večeře a krásně sálající kamínka.

Hanka se Sváťou a Rafanem tam dorazili mezi posledními. O to příjemnější pro ně byl vstup, protože už tu bylo krásně teplo a Tom jim okamžitě donesl hrnek teplého čaje. Všechny zavlhlé věci vybalili a rozložili do prostoru, aby to uschlo, a než se umyli, byla hotová večeře. Dostali guláš s rýží a jako moučník teplý koláč. Pohodlně se uvelebili a vychutnávali pocit plného žaludku a tepla. Hance se pomalu klížily oči, když se jí dotkl Plamův kontakt.

„Nerad tě ruším, sestřičko,“ řekl jí drak, „ale jste na podivném místě, kde nedokážu Vrona kontaktovat. Jen s tebou mi to kupodivu funguje. Můžeš mu něco vyřídit?“

„Samozřejmě. O co jde?“

„Řekni mu, že Artitan naléhavě hledá Silmura. Jeho otec je prý nemocný a ještě před smrtí by chtěl se synem promluvit. Vron bude možná vědět, kde Silmur je.“

„Jo, já se zeptám, co s tím,“ odpověděla Hanka a tlumočila vzkaz nahlas.

Silmur prudce vstal a obrátil se na Vrona: „Musím okamžitě domů.“

„To se snáz řekne než udělá. Tady se nedá otevřít brána.“

„Ukažte mi, kudy mám jít a já vyrazím třeba pěšky.“

„Nepouštějte ho tam,“ vynořil se vedle něj duch Korlin, „mohlo by se mu přihodit něco zlého.“

Vron se na oba zamyšleně podíval. Pak oslovil Hanku.

„Řekni Plamovi, ať se nějak spojí s Artitanem.“

„A nebude jednodušší, když se s ním spojím přímo já? Dokážu to, už jsme v kontaktu byli,“ prohlásila a než jí to mohl Vron zakázat, zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit.

„Pane Artitane,“ oslovila ho v duchu, když ucítila, že na její spojení zareagoval, „Vron by s vámi potřeboval mluvit.“

Pak přibrala Vrona do jejich psychického spojení, aby mohli s mágem rozmlouvat přímo. S úlevou konstatovala, že necítí žádné mimořádné magické kolísání. Tohoto typu spojení se asi výkyvy energie netýkaly.

„Dostali jste můj vzkaz?“

„Ano, a Silmur chce za každou cenu vidět otce. Je to ale pro něj bezpečné?“ zapochyboval Vron.

„Není. Sem ho rozhodně přivést nechci. Ale můžeme se zkusit někdy v noci sejít u Zachariáše. Řekněte den a hodinu, já tam staříka vezmu.“

„Vydrží to?“

„Věřím, že ano, jinak bych to nenavrhoval.“

„A co dnes v noci, ve tři hodiny?“

„Dnes by to bylo výborné,“ souhlasil Artitan, „budeme tam na vás čekat.“

Hanka otevřela oči a skoro se polekala, když viděla, jak je všichni napjatě pozorují.

„Zvládnete ještě dneska hodinu ostré chůze a jízdu na koni?“ zeptal se Vron Silmura.

„Samozřejmě. Žádný problém, už jsem naprosto zdráv.“

„Akorát, že to nebudou koně, ale fuňové. Snad to nebude vadit,“ přikývl Vron.

„Chci jet také,“ prohlásil kategoricky Tul a pokusil se neúspěšně odstrčit ducha, který se mu postavil do cesty. Nakonec odhodlaně prošel jeho obrazem a chytil Silmura za loket. Silmur se tázavě podíval na Vrona.

„V žádném případě! Chápu, že starého pána znáš a rád bys ho viděl, ale ty jsi nejhledanější osoba magického světa, tvoji přítomnost nemůžeme v Santareně riskovat. Doufám, že to chápeš.“

Když Vron viděl, jak je Tul zklamaný, dodal: „Hlavně tu dej pozor na Dana a na kluky, ať nezboří srub, než se vrátíme.“

Zboření srubu ale tento večer nehrozilo. Všichni byli tak unavení, že usnuli, sotva zalehli. Hanka si nedovedla představit, že ti dva muži budou pochodovat mrazivou nocí a ještě přemlouvat funě, aby je zavezli na bezpečné území mimo rezervaci, nemluvě už vůbec o cestě zpátky.

Druhý den ráno si pěkně přispali. Na stole našli vzkaz od Divocha a strážců, v němž jim nakreslili, kde budou večer postavené stany. Hanka se hned pustila do přípravy snídaně a jídla a tentokrát jí jako první přišel pomoci Tul. Mezitím se z postelí vyhrabali i ostatní. Vstal i Vron se Silmurem, ale na obou se podepsal noční výlet. Nehýřili energií jako obvykle, spíš se jen přizpůsobili tempu dětí.

„Tak co? Sešli jste se?“ nemohl to vydržet Tul, aby se nezeptal.

„Ano,“ přikývl Silmur, „asi hodinu jsme si s otcem povídali.“

„No a? Co ti chtěl říct tak důležitého?“

„Povídal hlavně o mojí mámě. Umřela, když mi byly dva. Pak už mě vychovával on sám.“

„A co ti řekl?“

„No, byly to spíš takové osobní věci. Promiň, nechce se mi o tom mluvit,“ pohlédl omluvně na Tula mladý muž.

„Ne, ty promiň, že tak neomaleně vyzvídám. Chovám se hloupě,“ odpověděl v rozpacích Tul.

„Rád bys věděl, co je doma nového,“ kývl chápavě Silmur, „ale co jsem se doslechl, není to nic potěšujícího. Barada čeká, až bude Dianě sedmnáct, aby si ji vzal za ženu. Vládnutí mu ale, jak se zdá, moc nejde. Na hrad jezdí naštvaní lordové a žádají daňové úlevy. Aby se mu nevzbouřili, tak mnohým z nich musel vyhovět. Taky na hradě drží rodinu lorda Hungara.“

„A proč proboha?“ podivil se Tul.

„Jsi přece následník trůnu, měl bys to uhodnout.“

„Že by se Hungar snažil vyvolat rebelii proti královně?“

„Ani ne tak proti královně, jako spíš proti tomu, aby vládl král.“

„To Hungar mě chtěl zabít?“

„Ale kdepak, to není jeho styl. Namáhej trochu své mozkové závity. Komu jako následník stojíš v cestě?“

„Baradovi. Ale když jsem nezvěstný, tak mu to může být jedno, ne?“

„Ostatní ho neuznají, dokud na jeho krku neuvidí královský amulet. A ten pravděpodobně nemá, nebo mu nefunguje.“

„Nemá ho. Amulet mám zatím u sebe já, ještě jsem ho nedokázal předat právoplatnému nástupci,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a zírali na ducha Korlina.

„Nejdřív se ale musím dostat ke svému tělu, bez něj se nemůže předání uskutečnit,“ pokračoval smutně duch.

„Je jenom dobře, že ho Barada nemá,“ uklidňoval ho Silmur, „než aby ho získal on, to ať raději navěky zmizí.“

„To nejde. Nemohu odejít, dokud ho nepředám. A věř, že už mě to věčné bloudění na pokraji života a smrti unavuje. Ani nevíš, jak rád bych zapomněl a odešel.“

„Korline...“¨

„Brácho,“ ozvali se Silmur a Tul skoro současně a lítostivě se zahleděli na mlžnou postavu před sebou. Stejně smutně se na svého společníka díval i Tom, který byl svědkem jejich rozhovoru. I Hance se sevřelo srdce lítostí nad Korlinovým osudem.

„Abys mohl nastoupit na trůn,“ otočil se Silmur k Tulovi, „musíš mít královskou krev, což máš, musíš být plnoletý, to bude za necelé tři roky, a musíš chytit a zkrotit svého divokého koně. Do té doby ať je amulet raději nedostupný.“

„A Barada se sňatkem s mou sestrou nemůže stát králem?“ zamyšleně se zeptal Tul.

„Jestli ho tvá sestra bude chtít, může to zkusit. Všechno ale nasvědčuje tomu, že o něj nestojí. Musel by ji donutit. To ale my dva nepřipustíme, co říkáš?“

„Schováváme se tu jako dva zajíci. Co proti Baradovi zmůžeme?“

„Domluvil jsem se s Artitanem, že až skončí jeho trest, pomůže nám. Vrátíme se domů pod jeho ochranou a nějaký nezvaný lord se zákeřným mágem budou muset jít po svých.“

„Opravdu nám pomůže?“

„Dal na to své slovo.“

Tul se usmál a radostně objal Silmura: „To je skvělé, to by mohlo vyjít. Artitanovi věřím.“

„Mám pocit, že bychom s předáním amuletu neměli otálet,“ protestoval duch Korlin, „něco mi říká, že je to naléhavé, že bychom měli jednat rychle.“

„Ještě vydrž, bráško. Tohle je dobrý plán. Prosím.“

Duch se zachvěl, ale už nic nenamítal. Hanka se rozhlédla. Všichni už v téhle chvíli stáli kolem nich a sledovali dění. Teď už veškeré bariéry a tajnosti padly. Dívce se ulevilo, že aspoň tady mezi nejbližšími nemusí hlídat každé slovo, které řekne.

Znovu vyrazili do terénu a pustili se do práce. Příští den zjistili, že už jim to jde nějak lépe a tělo si zvyklo na každodenní námahu. Zase se jim vrátil elán a humor. A Tom se Samem začali po večerech vymýšlet lumpárny. Neuplynulo ráno, aby se někdo nestal terčem jejich žertů. Jednou to byly zauzlované tkaničky u bot, jindy šňůra od stanu natažená přes cestu, studené kameny ve spacáku místo teplých a další drobnosti, které jim zpestřovaly táborový život. Největší legraci si užili, když si od Hanky půjčil Tul jehlu a ráno našli Dan, Sam a Tom všechny své rukávy a nohavice zašité.

Dva týdny prázdnin jim utekly jako voda. Vyčistili pořádný kus Magického lesa a Divoch si mnul ruce, že stihli víc, než se očekávalo. Najednou byl před nimi poslední večer ve srubu. Strážci odešli už odpoledne s poslední nasbíranou várkou kukel, aby ji odnesli a dopravili do útulku, takže tu zůstali sami.

„Vy dva budete muset zatím zůstat ve srubu,“ otočil se Vron k Silmurovi a Tulovi, „tady jste před magickými pátrači v bezpečí. Zatím je problém najít místo, kde byste nebyli ohroženi. Akorát, že tu o vás ví příliš mnoho lidí. Sice jsou spolehliví, ale člověk nikdy neví, co se může semlít.“

„Díky za vaši starost a pomoc. Cítím se zavázaný, ale neumím si představit, jak se vám můžeme odvděčit,“ odpověděl Silmur.

„Vděk? K čemu by to bylo? Osud nás svedl, abychom se pokusili rozmotat vaše problémy, tak se o to prostě snažíme. Přátelství má větší cenu než všechny závazky, nemám pravdu?“ mrkl Vron na Hanku.

„Škoda, že se Tul nemůže vrátit do školy,“ vzdychla, „chybí nám při učení do počtu.“

„Ani nevíš, jak rád bych se vrátil,“ tiše si posteskl spolužák.

„Opravdu by to nějak nešlo zařídit?“ zeptal se Vrona Sváťa.

„Je mi líto. V Santareně by ho našli,“ pokrčil rameny.

„A co v Polutě?“ zeptal se Dan Ferelli.

„To bych si musel promluvit s tvým bratrem a otcem. Ale stejně by tam nemohl chodit do školy. Vsadím se, že špehové hlídají u všech magických škol, jaké existují.“

„Ale mohli bychom je schovat mezi pracovníky v supervolonovém vývoji. Tam se hodně dbá na bezpečnost a cizí lidé se tam nedostanou. A Tul by měl aspoň možnost trénovat na nejlepších prknech.“

„Stejně bych na žádné závody nemohl.“

„Teď ne. Ale až budeš plnoletý, mohlo by se ti to hodit.“

„A byli byste aspoň mezi lidmi,“ nadchl se pro ten nápad Dan, „vždyť nikdo nemusí znát váš původ. Přijdete tam třeba jako sourozenci, aby nebylo divné, že chcete bydlet spolu. Budete normálně pracovat a koho by pak napadlo, že se skrýváte.“

„Až co řekne tvůj otec,“ mírnil jeho plánování Vron.

„Bude souhlasit, jak jinak!“

Hanku napadlo, jestli tuhle variantu Vron nenaplánoval už dřív. To, že sem pozval Dana Ferelliho jen proto, aby jich byl správný počet, bylo poněkud nedostatečné vysvětlení. Jestli ale uvažoval o tom, že Tula a Silmura schová do Poluty, byl to chytrý tah. Upevnil jejich vzájemné přátelství a zároveň vyřešil současný princův problém.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: