Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nespokojený duch

Návrat do Airbowanu se Tomovi a Samovi příliš nezamlouval. Prázdniny s přáteli byly tak hrozně krátké... Zdejší ovzduší bylo na hony vzdáleno kamarádskému prostředí ve srubu. Tady zase museli oprášit ostražitost a bojového ducha. Ačkoliv už si v arénách dokázali docela dobře poradit s ostatními spolužáky, po návratu jim to tu připadalo nevlídné. Barevné siločáry magie pro ně ztrácely svou krásu a oba za dlouhých večerů přemýšleli o tom, jaké by to bylo v nějaké jiné škole, kde člověk může mít spoustu kamarádů.

Navíc jim začal volné chvíle znepříjemňovat duch Korlin. Od chvíle, kdy se setkal se svým bratrem a vzpomněl si na amulet, který má předat, s ním nebylo k vydržení.

„Omlouvám se, Tome, že zase obtěžuji, ale nemohu si pomoci. Doveď mě prosím k mému tělu, amulet se opravdu musí dostat ke králi co nejdříve,“ opakoval různými slovy skoro každý večer.

„To není tak snadné, Korline,“ domlouval mu trpělivě Tom, „jestli je tvé tělo v Chrámu na pomezí, jakože nejspíš ano, nebude snadné se tam dostat. Je to zatraceně nebezpečné místo. Jak tam najdeme tvé tělo?“

„Povedu vás, já ho určitě najdu.“

„Nebo tam zapomeneš, proč jsme přišli a už se nevrátí nikdo z nás.“

„Já zaručeně nezapomenu, musím dokončit své poslání.“

„Já nevím,“ vzdychl Tom, „sami cestu do chrámu najít nedokážeme.“

„Já ano,“ naléhal Korlin, „povedu vás.“

„Zavedeš nás i k truhle s ochranným pláštěm?“

„Jaké truhle?“

„Tak vidíš. Bez pláště bych tam možná nepřežil.“

Korlinovo naléhání Toma ale nutilo se zajímat o cesty do Chrámu na pomezí. U Kelainy si půjčil několik knih o průvodcích. Číst ve starých harpyjských znacích ho učila Alekta a pomáhala mu i s pochopením informací, které tu nalezl. Chrám na pomezí byl podle všeho záhadou i pro harpyje. Kdo jim pomáhá při rozmnožování? Proč se tam čas chová tak podivně? Kdo chrám vybudoval a stará se o něj? Na žádnou z těchto otázek v knihách odpověď nenašel. Zato se dozvěděl, že plášť z harpyjích peříček dokáže uchránit nejen před chladem, ale i před nežádoucími nárazy magické energie.

Jednou, když byla Alekta svědkem Korlinova naléhání, řekla při odchodu Tomovi: „Nepodceňuj duchovo vnímání. Jestli má pocit naléhavosti, tak na tom určitě něco je. Duch dovede vycítit nebezpečí a problémy, raději se snaž mu vyhovět.“

„Blázníš, Alekto?! Kdybych na něj dal, hnal by mě do Chrámu na pomezí už zítra. Ptal jsem se Gáagry, jestli by nás tam nevzala, ale odmítla, prý musím najít harpyji, která do chrámu Korlinovo tělo donesla. A sám do chrámu netrefím. Duch sice ano, ale bohužel neví, kde je truhla s ochrannými pomůckami. No a ty jsi zase moc mladá na to, abys tam mohla vstoupit. Tak mi řekni, kdo mi může pomoci.“

„Já vím, kde je truhla a schody do chrámu. Dovnitř ale opravdu zatím nesmím. Je to zakázáno.“

Tom se zadíval na kamarádku-harpyji a skoro se mu udělalo mdlo při představě cesty do chrámu. Ale najednou se to nezdálo tak nemožné. A co když má duch pravdu a předání amuletu nemůže počkat? Okamžik bojoval sám se sebou, než se zeptal.

„Ty bys byla ochotna nás dovést ke vchodu?“

„Ano,“ přikývla po delším rozmýšlení a pak vážně dodala, „ale měl bys u mě dluh.“

„Musím si to nechat projít hlavou,“ usmál se na ni Tom a kývl na rozloučenou. Mít dluh u harpyje, to není žádná legrace, ale na druhou stranu by to možná vyřešilo jejich problém. Kdyby z chrámu dokázali přinést amulet, už by věděl, komu ho předat, a Korlinovo poslání by tím pádem bylo naplněno. Kdyby se to podařilo...

„Já všechno slyšel,“ ujistil ho Sam, „to není dobrý nápad. Raději se drž původního plánu a počkej.“

„Nesmíme čekat, není čas,“ odporoval jako vždycky Korlin, ale bratři si ducha nevšímali. Dívali se na sebe a věděli, že to není snadné rozhodnutí. Kdo má pravdu? Mají čekat nebo nemají?

Při vyučování právě probírali stopování kapky vody proti proudu toku a času. Bylo to fascinující. Jako by stoupali do kopce proti času. Stálo je to hodně magie, ale bylo to velice zajímavé. Kapka ze skal je vedla nitrem masivu, kde byly rozlehlé podzemní prostory. Těmi stékala voda a brala s sebou rezavou stopu horniny. Pramínek vyvěral z hloubi země, kde horkost hnala páry a tekutinu vzhůru. Dál už stopovat vodu nedokázali. Podivný zážitek se jim ale vryl hluboko do paměti.

V sobotu ráno se jako vždy chystali do arény a na sportoviště, aby získali nějaké ajry. Tentokrát se duch Korlin postavil Tomovi do cesty: „Nechoď tam. Dnes ne!“

„Co blázníš? Musíme si obstarat nějaké ajry. Potřebujeme je.“

„Dnes ne. Dnes zůstaň doma. Tohle není dobrý den na sportování.“

„Nesmysl,“ mávl rukou Tom a prošel skrz ducha, i když to obvykle ze slušnosti nedělal. Korlin se za ním jen rezignovaně otočil. Byl smutný z toho, jak málo váhy dával průvodce jeho slovům. Také se o něj bál. Instinkt mu říkal, že to dnes v aréně nedopadne dobře. Oni mu ale nevěří. Pomalu letěl na sportoviště za nimi.

V magické aréně proběhlo všechno bez problémů, jen jeden mladý běs se pokusil jim sebrat stuhu, na což doplatil svými stuhami. V nejlepší náladě se vydali i do arény fyzické zdatnosti.

Nalétli dovnitř a vzápětí za nimi vystartoval na plac i Golián. Ke stuhám se nehrnul, čekal, až to udělají oni. Tom se Samem si vzájemně kryli záda a sebrali své stuhy. Jedním koutkem stále pozorovali svého tradičního soka. Jakmile měli vše, vyjel po nich.

„Pozor na něj, držte si odstup!“ houkl Tomovi do ucha duch Korlin.

Chtěli uklouznout obvyklou kličkou, ale čekalo je překvapení. Golián sáhl pod svůj krátký kabát a bleskovým hmatem vytáhl sekeru. Ohnal se po jednom prknu, které rázem ztratilo výkon a Tom se řítil k zemi. Sam se pokusil bratra zachytit, ale v té chvíli do něj narazil Golián a sebral mu stuhy. Tom zatím ztěžka dopadl na záda na dno arény. Golián se kolem něj mihnul a sebral stuhy i jemu.

„Vy jste ale moulové, ani létat neumíte,“ zasmál se jejich nepřítel a prošel východem z arény.

„Sakra, prkno je v háji,“ zaklel Sam, když zdvihl bratrovo poškozené létací náčiní.

„Co je s tebou?“ houkl na Toma, když uviděl, že nevstává.

„Nevím, nemůžu pohnout nohama,“ nadzdvihl se Tom a zase si bezmocně lehl na zem.

To už k nim dorazila harpyje od brány.

„Bratr spadl a něco se mu stalo,“ vysvětloval Sam.

Harpyje otočila Toma na břicho a přejela mu rukou po zádech. Na jednom místě nechala ruku o něco déle.

„Už by to mělo být v pořádku, vstaň,“ řekla zraněnému chlapci.

„Hrozně to bolí,“ hekal Tom.

„To je normální, to se srovná. Ale zůstaň tři dny na lůžku a zbytečně nevstávej. Ve škole tě omluvím,“ nařídila mu. Pak se otočila na Sama.

„Vezmi ho domů a dohlédni na bratra, ať nevstává z postele. Tohle bylo vážné zranění.“

„Nevěděl jsem, že se tady v aréně mohou používat zbraně.“

„Tohle bylo dřevařské náčiní a ne zbraň v pravém slova smyslu,“ odpověděla harpyje, „to tu zakázané není. A ani neútočil přímo na vás, takže se proti řádu neprovinil.“

„Zničil nám supervolonové prkno.“

„Můžete si půjčit školní vznášecí disk.“

„Díky,“ zavrčel Sam a naložil opatrně Toma na své prkno. Doma ho neobvykle něžně doprovodil na lůžko a na stolek vedle něj postavil čaj a mísu sušenek. Korlin ve své éterické podobě seděl v nohách postele a soucitně hleděl na svého průvodce, který hekal při každé změně polohy těla.

„No tak dobře,“ zaškaredil se na něj Tom, „nekoukej tak bolestně, uznávám, že jsi měl pravdu a já tě měl poslechnout. Stačí?“

Duch neodpověděl.

„Já vím, co chceš naznačit,“ zachmuřil se Tom, „že bych měl poslouchat i tvé ostatní řeči. Ale uznej, že to není snadné.“

„Vím, že to není snadné, ale je to nutné,“ odpověděl konečně Korlin.

„No dobře,“ vzdychl Tom, „pokusím se to naplánovat.“

Dlouho se Samem a Alektou probírali každý krok. Sam měl trochu obavy. Jedno jejich prkno bylo odepsané a školní létací disk nebyl žádný zázrak. Bude to namáhavá cesta.

„Hlavně se musíme teple obléknout,“ připomněl Tom.

„Opravdu Korlinovi tolik důvěřuješ?“

„Hele, brácho, pochybnosti jsou to poslední, co potřebuji slyšet.“

Sam po něm loupl očima, ale zmlkl.

Několik dalších školních dní proběhlo v pohodě. Konečně tu byla chvíle, kterou tak dlouho plánovali.

Odpoledne vyrazili do okolí jako obvykle. Pak na ně Alekta kývla, aby ji následovali. Sam, Tom a Korlin se snažili udržet tempo, které nasadila. Letěli hrozně dlouho, ale dosud se nesetmělo. Zavedla je na místo, které si pamatovali. Otevřela truhlu a nabídla bratrům pláště a pásky na oči. Začali být nervózní. Po schodišti šli s pocitem, že by tu vůbec neměli být a že nejspíš dělají největší chybu svého života. Mlha se válela všude kolem nich, ale Alekta je vedla bez zaváhání. Když se konečně vyšplhali až nahoru, dosedl na ně stres plnou silou. Sam musel Alektě pomoci, aby dosáhla na kliku. Tam jim pak nabídla gel na oči a upravila jim pásky a pláště. Byla tam příšerná zima. Korlin nervózně kmital kolem nich.

„No, kamarádi, teď už je to na vás a na vašem duchovi. Vyhýbejte se světlým místům v podlaze a hlavně se tam zbytečně nezdržujte. Jste si jistí, že dokážete potom najít východ?“ ptala se jich starostlivě a taky vypadala nervózně.

„Nemá cenu se zdržovat, jdeme na to,“ prohlásil Sam.

„Ale ne, ty počkej tady!“ odstrčil ho Tom. „Nemá cenu, abys tak riskoval, počkej tu s Alektou.“

„Sklapni! Jdeme na to,“ ušklíbl se Sam a rozevřel křídlo dveří. Kývl na Korlina a náhle byli všichni tři uvnitř.

„Veď nás,“ poručil Tom Korlinovi.

Duch plul chodbou a asi po třech minutách odbočil do jedné postranní a najednou stáli přede dveřmi. Duch několikrát radostně proplul dovnitř a ven.

„Tady je to. Otevřete.“

Tom zacloumal klikou, ale nešlo to. Až teprve, když se do dveří zároveň opřeli oba bratři a duch se dotkl kliky, dostali se dovnitř. Stála tam podobná truhla, v jaké před rokem ležel i Sam. Tom zvedl víko a díval se do tváře mladíkovi, velice podobného Tulovi.

„To jsi ty?“ Vydechl překvapeně. „Jsi tak mladý. Kolik ti vlastně bylo, když...?“

„Když se to stalo? Patnáct.“

Silný mráz jim pronikal až na tělo. Už přestávali cítit končetiny. Uvědomili si, že je potřeba, aby si pospíšili.

„Amulet je to, co má tvé tělo na krku?“ zeptal se Sam.

„Ano, to je on.“

„Předáš nám ho?“

„Musím ho předat následníkovi trůnu.“

„Tak si vlez do svého těla a sundej si ho,“ vybídl ho Sam.

„To není moje tělo.“

„Je.“

„Nedokážu se ho dotknout. Musíte ten amulet sundat vy. Pak ho odneseme následníkovi,“ nejistě řekl Korlin.

„Dobře, udělám to,“ vzdychl Tom, „musíme si pospíšit, nebo tu zmrzneme.“

Sklonil se nad tělem, jednou rukou nadzdvihl nehybnému mladíkovi hlavu a druhou uchopil řetízek amuletu. Dlaní mu projela šílená bolest, jako by uchopil rozžhavený drát. Neubránil se výkřiku bolesti. Jeho postižené oko se naplnilo bílou září světla a z té bolesti se propadl do bezvědomí.

„Brácho,“ zachytil ho Sam, když se kácel k zemi. Oslepující záře zaplavila celou místnost a dveře za nimi zaklaply. Sam se k nim vrhl, ale marně se pokoušel je otevřít. Nešlo to.

„Neopouštěj mě, jsi můj průvodce, neopouštěj mě,“ kvlílel vedle bezvládného Toma duch a svíjel se vedle truhly se svým tělem. Mráz se po zavření dveří trochu zmírnil, ale ani si toho nevšimli.

„To je konec,“ přitáhl si Sam do klína Tomovu hlavu, „neměl jsem dovolit, abyste sem šli.“

Stáhl si rukavice, aby se mohl dotknout bratrovy tváře: „Tome, bráško, odpusť mi to. Za tohle všechno můžu já. Kéž by se to dalo vrátit zpátky.“

Slzy mu mrzly na tvářích a smutně se díval na Korlina, který klečel u nich, a pořád opakoval: „Nenech ho umřít, takhle to nesmí dopadnout. To jsem nechtěl.“

Netušili, kolik uplynulo času, když se dveře místnosti znovu otevřely a v nich stála harpyje. Byla obklopená tím podivným světlem. Jediným mrknutím pochopila celou situaci. Vzala Toma do náruče a kývla na Sama.

„Jdeme,“ poručila.

Na chodbě se otočila ke světlu a uctivě řekla: „Díky, zářící. Netušila jsem, že je v tobě tolik soucitu a shovívavosti ke slabostem nás smrtelníků. Chovám k tobě velikou úctu a lásku. Děkuji ti i za ně.“

Pak nasadila rychlé tempo a než se Sam vzpamatoval, prostrčila ho východem ven. Tam čekala Alekta a nervózně si kousala drápy na rukou. Stará harpyje z kluků strhla pláště a pásky a hodila je Alektě k nohám.

„Ukliď to, dole si pak promluvíme,“ zasyčela na ni. Samovi hodila k nohám supervolonové prkno, kývla na ducha a vzápětí se pekelnou rychlostí řítili k zemi. Tam otevřela uprostřed mlhy bránu a protáhla oba bratry skrz průchod. Stáli před jeskyní kouzel. Vešli a harpyje Toma uložila na známé lůžko. Sam a Korlin jen opatrně z povzdálí přihlíželi.

„Bude žít,“ prohlásila stará harpyje na jejich adresu, „ale vaše záchrana mě stála veškerou magii, co mám. Oba dva budete mými dlužníky. Jak jste si vůbec mohli dovolit vstoupit do Chrámu?! Provinili jste se proti nejzákladnějším pravidlům Airbowanu. Až se Tom uzdraví, budete vyloučeni.“

„Chtěli jsme pomoci jemu,“ ukázal Sam na Korlina.

„To sice chápu, ale bylo vám přece řečeno, že nejdřív musíte najít harpyji, která tam jeho tělo odnesla. Bez ní je zbytečné se o cokoliv pokoušet.“

„Jak to, že Tom nedokázal sundat Korlinovi amulet?“ pokoušel se Sam dozvědět co nejvíc, dokud je harpyje rozčilená a je ochotná rozmlouvat.

„Je to mocný amulet. Nejde ho ukrást, musí být předán dobrovolně.“

Vzala Toma za ruku a prohlédla mu dlaň. Spálenina od řetízku amuletu se mu táhla přes všechny prsty. Harpyje sáhla pro mastičku a potřela postižené místo.

„Jak na tom je?“ zeptal se Sam opatrně.

„Je to jen šok z bolesti a prochlazení, myslím, že bude za dva dny v pořádku.“

„Můžu se zítra stavit?“

„Ne. Vy dva už sem nikdy nebudete mít přístup.“

Sam na Kelainu vyděšeně vykulil oči.

„Běž domů,“ řekla mu.

Ale Sam přistoupil ke staré harpyji a objal ji.

„Mám vás rád a... omlouvám se.“

Pak se otočil a vyběhl ven, takže už neměl šanci zahlédnout zvláštně vlídný a dojatý Kalainin pohled.

Před svou jeskyní se setkal s Alektou. Byla zvědavá, jak je Tomovi a pak si nechala vyprávět, jak dopadli uvnitř.

„Vy jste viděli zářícího?“ vydechla užasle, když se líčení nachýlilo ke konci.

„No, viděli jsme spoustu světla, nevím, co to bylo.“¨

„Škoda, že jsem tam nešla s vámi. Zářícího vidělo jen pár jedinců. Musí to být nádhera.“

„Spíš je to na oslepnutí. Ale zdálo se, že právě to světlo přivolalo Kelainu.“

„Zářící vám zachránil život? To je úžasné. Sice budu nejspíš do konce života čistit za trest okolí školy, ale jsem ráda, že jsem tam šla s vámi. Kelaina mi vlastně ani nevynadala, akorát Gáagra. Jen počkej, tebe taky zítra zpucuje. Připrav se na to.“

„No průšvih je, že jsme se tam sice dostali, ale vlastně jsme neuspěli. Korlinův problém jsme nevyřešili. Tom z toho bude smutný. A taky nás asi vyhodí ze školy.“

„Fakt?“

„Jo, Kelaina by to neřekla, kdyby to nebylo v plánu.“

„To je škoda. Ostatní nejsou tak prima jako vy dva.“

„Tenhle školní ročník už asi nedokončíme. Děda se bude zlobit.“

„A co ten váš duch?“

„To fakt nevím,“ pokrčil rameny Sam a celý večer přemýšlel o tom, co bude, jestli je opravdu vyloučí ze školy.

Druhý den opravdu došlo na dlouhé a důrazné kázání o tom, co si žáci mohou a co si nemohou dovolit. Nejhorší na tom bylo, že tomu kázání naslouchala celá škola. Viděl Goliánův poťouchlý úsměv i Alektin smutný pohled. Nakonec mu třídní učitelka oznámila, že jejich pobyt v Airbowanu skončí v okamžiku, kdy na návštěvu dorazí někdo z příbuzenstva. Do té doby se budou učit stejně jako ostatní.

Další den se objevil Tom s Korlinem. Vypadal celkem v pořádku, až na zavázanou ruku. Spálenina od amuletu ho pořád bolela. Duch vypadal obzvlášť nešťastně. Držel se v povzdálí a téměř s nimi nepromluvil. Ani Tom nebyl o moc veselejší. Na vyučování jen rezignovaně zíral před sebe a večer ani neměl obvyklou chuť k jídlu. Sam nevěděl, jak ho zase probudit k životu.

„Pojď, aspoň zajdeme ke kerberovi a ohlásíme splnění dalšího úkolu. Kouzlo protiproudu jsme zvládli a dvacet ajrů taky máme,“ pobízel odpoledne Toma.

„A k čemu? To myslíš, že najdeme za ty tři dny poklad a dokončíme ročník?“

„No, to možná ne, ale můžeme se kerbera na něco zeptat. Třeba umí odpovídat i na otázky, které se školou nesouvisí.“

Tom jen pokrčil rameny a zdálo se, že zase upadne do letargie, ale duch Korlin se zatřepotal a přišel blíž.

„Odpovědi potřebujeme,“ řekl opatrně.

Tom se na něj znechuceně podíval a vstal. Sam se usmál a podal bratrovi supervolonové prkno. Sám naskočil na disk a vyrazili ke kerberovi.

Smutně se dívali, jak jim přibyl další symbol, a věděli, že požadovanou kouzel­nou větev a padesát ajrů, které po nich trojhlavý pes požadoval, už neseženou.

Sam se postavil před třetí hlavu a zeptal se: „Jak máme co nejrychleji najít poklad?“

„Místo oběda uvolněte zlatý vlas. Na jeho konci je to, co hledáte.“

„Hmm,“ zavrčel Sam a otočil se na Toma, „tak to byla promarněná otázka, vymysli si nějakou lepší, brácho.“

Ten se jen smutně ušklíbl: „Já mám jednu otázku. Jak zjistím, která harpyje dopravila tělo Korlina do chrámu?“

„Zeptej se a ukaž své znamení po amuletu. Ta, která tělo odnesla, bude mít podobné znamení.“

„Mám se vyptávat?“ zamračil se Tom, ale pak se jeho tvář rozjasnila. „Vlastně tu nemám co ztratit. Zkusím to. Ale měl bych sebou hodit, moc času nám tu nezbývá.“

Jako by do něj vjela nová energie.

„Jdeš se mnou, Same?“

„Že váháš. Dáme se do toho,“ zasmál se bratr a rozpustile mávl na kerbera, „díky, nejvyšší avelleto, měj se tu fajn.“

Do večera se jim podařilo oslovit tři harpyje z řad učitelek. Báli se, že nedostanou odpověď, ale kupodivu harpyje odpověděly celkem ochotně. Bohužel to byla odpověď záporná.

Než šli spát, mrkli spíš jen tak ze zvědavosti na mapu k pokladu. Ani s novým dílkem nedokázali poznat, kterého území se podivná mapa týká. Znechuceně ji odhodili do kouta. Mrzelo je, že tohle už nedokážou vyřešit a že neuvidí, z čeho se vlastně poklad skládá.

Uprostřed noci Toma probudil zvláštní sen. Zdálo se mu, že je jejich jeskyně plná brouků a že našli odhozenou mapu. Začali na mapě po sobě šplhat a vytvářet zvláštní útvary. Hodil po nich sněhovou kouli, která se změnila v bláto a zakryla brouky rozbahněnou vrstvou. V té chvíli se probudil. Před očima mu setrval obraz zabahněné mapy a ještě v podvědomí se mu spojil s jednou vzpomínkou. Najednou věděl, kde je jejich poklad ukrytý. Nakonec to nevydržel a vzbudil bratra. Znovu rozložili mapku na posteli. Ještě jim chyběly tři dílky uprostřed, ale přesto měli jistotu, že Tomův objev je správný.

Další den měli napilno. Kromě učení a vyptávání měli v plánu vyrazit za pokladem. Po vyučování se vybavili světlem a vyrazili k Uplakané skále. Nejdřív bylo potřeba najít cestu do jeskyně, kudy voda protékala, a která se shodovala s mapou k pokladu. Na soukromý pozemek divoké harpyje se jim moc nechtělo, ale Korlin za nimi přiletěl a hlásil, že našel vstup. Znovu museli narušit ohraničené území. Naštěstí bezpečnostní systém vstup povolil a nařídil jim, aby se nezdrželi déle než jednu hodinu. Protáhli se dovnitř a v odlescích světla s uspokojením konstatovali, že se nezmýlili. Prohledali celý prostor, ale nic nenašli.

„Co to říkal kerberos o zlatém vlasu?“ snažil se vzpomenout Tom.

„Místo oběda uvolněte zlatý vlas... Proč místo oběda? To nechápu,“ snažil se rozšifrovat nápovědu Sam.

„Nic zlatého tu nevidím. Žádná nit, žádný vlas... To jsem blázen. Co by to mohlo znamenat?“

„Místo oběda nejspíš znamená, že tu musíme být přesně v poledne.“

„Proč v poledne?“

„Zlatý vlas, zlatý vlas, uvolněte zlatý vlas...“ Sam nasměroval světlo ke stropu a pátral očima i magickým zrakem.

„Támhle by to mohlo být,“ ukázal Tom ke straně, kam se dalo dosáhnout. Byl tam zapasovaný podivný kámen. Když ho uvolnili, zjistili, že je to drahokam. Zároveň dovnitř pronikl paprsek světla.

„Zlatý vlas,“ vydechli oba najednou.

„Vrať to na místo,“ vyzval Sam bratra, „zkusíme se sem dostat v poledne.“

„Ale to bychom museli zítra. Pozítří přijde děda a balíme.“

„Vynecháme vyučování a zkusíme cestu za pokladem. Vyloučení už přece jsme, tak co víc nám mohou udělat?“

Jak řekli, tak udělali. Poblíž Uplakané skály počkali na polední slunce a vlezli dovnitř. Paprsek mířil do okrouhlé prohlubně. Sam si vyhrnul rukáv a sáhl do hloubky. Nahmatal malý kruh. Zatáhl a z otvoru se pomalu vynořilo zvláštní pružné pouzdro. Tom mu ho pomohl otevřít.

„Gratuluji,“ ozvalo se nad nimi a oba kluci nadskočili leknutím. Dokonce i Korlin v úleku vyrazil k východu.

„Jste první, kdo objevil poklad,“ řekla neznámá harpyje, „máte právo si vzít první dvě kouzla z pouzdra.“

Sam sáhl dovnitř a na dlani se mu rozzářilo magické světlo. Zvolna se mu vsáklo do dlaně.

„Právě jsi získal kouzlo brány a dokončil jsi úspěšně tento školní rok,“ přikývla harpyje.

Tom opatrně hrábl do pouzdra, které mu bratr přistrčil pod nos. I na jeho dlani zasvětélkovala magie a vstřebala se mu pod kůži.

„A ty jsi získal dar jazyků. Budeš rozumět a hovořit všemi způsoby, jaké existují. Blahopřeji. I ty jsi úspěšně dokončil tento školní rok. Můžete se dál učit nebo podle svého uvážení zvolit cestu domů a prázdniny.“

„Nemůžeme se vrátit, od zítřka jsme vyloučeni ze školy,“ vzdychl Sam.

„To mě mrzí, ale asi jste si to zasloužili,“ přikývla nevzrušeně harpyje, „teď už můžete jít. Jen ještě vraťte kámen na své místo a zakryjte sluneční vlas.“

Učinili, co požadovala, a už byli téměř na odchodu, když se najednou Tom ohlédl. Natáhl k harpyji svou dlaň.

„Jsem poznamenaný amuletem. A co vy, také máte podobné znamení?“

Harpyje vyhrnula rukáv a přikývla: „Amulet je i moje prokletí. Co ode mě chceš?“

„Amulet se musí dostat k novému králi.“

„Ty znáš nového krále? Kdo jsi?“

„Jsem Korlinův průvodce a následníka trůnu znám osobně.“

„Tak ho sem přiveď. Zařídím, aby byl amulet předán.“

„To nebude snadné. Jak ho sem mám dostat?“

„Tvůj bratr přece nyní ovládá kouzlo brány. Ale dej pozor. Ostatním harpyjím se nebude moc líbit, že se jim sem někdo courá skrz bránu. Musíš být připraven na případnou konfrontaci, až se budeš vracet.“

„Jak se jmenujete?“

„Divoká.“

„To je divné jméno pro harpyji.“

„Jiné už nemám.“

„Děkuji vám, avelleto, já se vrátím.“

„Budu tě čekat. A teď už běžte.“

Korlin se krčil ve výklenku těsně před vchodem a čekal, až vylezou.

„Čeho se děsíš?“ smál se mu Tom. „Tohle přece byla ta harpyje, co ji tak zoufale hledáme. Tys ji nepoznal?“

„Ne, udělalo se mi nějak mdlo,“ odpověděl zahanbeně duch.

„Takže ani nevíš, že jsme právě úspěšně ukončili druhý ročník školy v Airbowanu.“

„Opravdu?“ začal se Korlin pomalu uklidňovat.

„A frčíme domů,“ naskočil Sam vesele na létací disk.

Odpoledne se s nimi přišli rozloučit spolužáci. Zen s Alektou se zdrželi nejdéle. Trochu smutně si povídali dlouho do včera.

Ráno si pro ně přišly Gáagra a Kelaina. Kluci si sbalili všechny věci a vylezli ven obložení zavazadly. Harpyje na ně hleděly s nečitelným výrazem.

„Je nám líto, že neexistuje jiné řešení. To, co jste provedli, nelze odpustit. Vyloučení byla jediná možnost. Těší nás aspoň to, že se vám podařilo dokončit ročník. Doufám, že díky tomu odcházíte s pocitem dobře odvedené práce,“ promluvila Gáagra.

„Díky, avelleto, za vše, co jsme se tu naučili. Omlouváme se za potíže, které jsme způsobili,“ odpověděl Tom, „neudělali jsme to naschvál. Doufali jsme, že tím někomu pomůžeme.“

„Jsi ještě příliš mladý na průvodce,“ kývla na něj Kelaina, „ale jednou budeš patřit mezi nejlepší. Myslím, že se ještě uvidíme. Užívejte s bratrem své schopnosti rozumně a s velkou opatrností. A studujte dál.“

Zvolna se přesunuli do katedrály, aby tu počkali na dědu.

Když dorazil Mojerana, vzaly si ho harpyje stranou a chvíli s ním důvěrně hovořily. Děda se ke vnukům vrátil zamyšlený. Pohlédl na ně, sevřel rty a pak se všichni tři přesunuli do Dubovníku. Dvojčata byla poněkud nejistá z toho, že na ně děda zatím pořádně nepromluvil. Mlčky se dovlekli i se zavazadly do nejbližšího hotelu. Děda je nechal v pokoji, přikázal klukům, aby tam zůstali, a někam zmizel. Nejistě se po sobě podívali a bylo jim úzko. Takhle zle to ještě nikdy nevypadalo. Co s nimi děda provede? Korlin se držel v pozadí a taky ani nedutal.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: