Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Láska na první pohled

Druhý den na ně ve škole čekalo první testovací dopoledne. Profesorka Stínová zavedla všechny, kdo u ní studovali vizualizaci, na louku, kde stál průhledný hranol, velký asi jako školní skřínka na šaty. Hanka se jako obvykle posadila co nejdál od Patrika a Reného Pohromakových, protože od nich člověk nemohl čekat nic dobrého. Zato Tulian se s nimi rychle skamarádil. Každou chvíli se něčemu společně smáli, až je musela profesorka napomenout. Rafan se posadil vedle ní. Sváťa na vizualizaci nechodil, ten se věnoval práci s rostlinami.

„Dávejte pozor, prosím, nebudu to znovu opakovat,“ zatleskala profesorka Stínová a všichni ztichli.

„Zatím nejste ještě tak zdatní, abyste něco převedli do obrazů vlastními silami. Proto je zde tento hranol, kde je uvnitř pomocná energie. Vaším úkolem je zjistit, co se v místě, kde teď hranol stojí, odehrálo včera odpoledne v šest hodin. Snažte se o poctivé zobrazení toho, co vidíte a nenechte se zmást tím, co viděli ostatní. Dvanáct bodů dostanou ti, kdo vizi znázorní naprosto přesně, jinak vám za každou chybičku strhnu tři body. Takže můžeme začít. Vidím, Patriku Pohromaku, že máš plno energie, tak se pojď předvést jako první.“

Hanka sledovala spolužáky, kteří byli před ní. Obraz byl až na nějaké maličkosti vždycky stejný. Přiletěl hnědý strakatý ptáček a usedl na větev. Největší rozdíly byly v podobě větve. Občas se zasmáli, když byl někdo nešikovný a ptáčkovi chyběly nohy nebo zobák. Pak došlo na Hanku.

Nespěchala a dopřála si plné soustředění. Překvapeně zjistila, že větev vůbec nevidí a dokonce i ptáčkův zobák chybí. Poctivě zobrazila svou vizi a hned zaslechla řehot spolužáků.

„Kdyby neopisovala, možná by se nezmohla ani na ptáka,“ rozeznala posměšný Patrikův výrok. Zrudla a spěchala se posadit. Po ní nastoupil Rafan. Překvapeně zaznamenala, že jeho obraz má ještě méně podrobností, než ten její. Ptákovi chyběl zobák, nohy... a ocásek byl sotva viditelný.

„Hele, měl by sis od ní sednout dál, třeba je blbost nakažlivá,“ chechtal se René. Rafan si ho však nevšímal a vrátil se k Hance.

Jako poslední přistoupily k hranolu Julie s Gitou a skoro to vypadalo, že se předhánějí v podrobnostech. Jejich obrazy byly barevné a pták měl nejen dlouhý barevný ocas, ale i krásnou chocholku na hlavě.

„Výborně,“ pokývala Stínová hlavou, když se všichni vystřídali, „takže nyní už víte, jak se s hranolem zachází a dovedete do něj promítnout obraz. Příští testovací hodiny už budou individuální a nebudete mít šanci opisovat, ani se inspirovat tím, co jste viděli u ostatních. Nyní si ukážeme, jak to mělo být správně a jak se kdo dokázal přiblížit skutečné vizi.“

Pohlédla na hranol a v něm se objevil obraz přesně stejný, jaký předvedl Rafan. Všichni kolem zaraženě ztichli a dívali se jeden na druhého.

„Jak vidíte, dokáže vaše představivost doplnit i to, co ve skutečnosti chybělo. Je nutné se na vizi soustředit a interpretovat ji přesně. Jakékoliv přikrašlování ubírá na věrohodnosti vašeho umění. Naučte se zkoumat podrobnosti, jinak nedokážete v tomto oboru uspět.“

Pak jim přidělila body. Jediný Rafan získal plný počet. Hanka za nohy a ocásek přišla o polovinu bodů. Podobně jako ona dopadli i další tři spolužáci. Několik dalších získalo tři body a ostatní odešli z hodiny s prázdnou.

„Jak to, že tě ty jejich nechutné poznámky vůbec nevyvádějí z míry?“ otočila se Hanka na Rafa, když Pohromakovi zmizeli v bráně.

„Těší mě, že si to myslíš,“ ušklíbl se na ni kamarád, „taky mě dokážou nadzvednout, ale nedávám to na sobě znát a tím jim beru vítr z plachet.“

„To já nedokážu,“ zavrtěla bezradně hlavou.

„Zkus to. Oni se baví tím, že tě vytočí. Když nebudeš reagovat, přestane je to bavit.“

„Hm. Nikdy je to nepřestane bavit. Nechápu, co na nich Tul vidí.“

„Miluje supervolon stejně jako oni. A je princ. Pohromakům lichotí jeho zájem.“

„Když to vidím, tak ani nemám chuť jít po obědě na setkání kroužku. Zase tam budou zaclánět.“

„Nebuď labuť. Proletíme se, okoukneme, jaké talenty se letos urodily a pomů­žeme Ferinové, kdyby s nimi měla moc práce. Bude legrace. Přece tě to taky baví.“

„No tak jo. Máš pravdu. Nenechám dvěma hloupými kluky zkazit celý školní rok.“

„Moje slova,“ souhlasně přikývl Rafan.

„Teď mám Dianu Renu a magické předměty, co ty?“

„Vyšší mimodruhovou diplomacii, ale nevím, jestli tam vydržím, zatím je to dost nudné.“

„Tak se potom sejdeme v jídelně,“ kývla na něj Hanka a také prošla jednou z bran.

Očarovávání předmětů a fixaci magie si zvolila jako doplňkový kurs. Z toho, co se nabízelo v době, kdy měla volno, vypadal nejzajímavěji. Sem naštěstí žádný z Pohromaků nechodil, tak se mohla bez problémů soustředit na učivo. Zástupkyně ředitele naštěstí dávala přednost praxi před teorií, takže to Hanku zaujalo. Každý z nich obvykle dostal na svůj stolek dva stejné předměty. Jeden byl očarovaný, druhý ne. Tentokrát na ni čekaly dvě hůlky a peříčko. Když se pírka dotkla první hůlkou zdvihlo se na chvíli do vzduchu. Jejím úkolem bylo přijít na to, jak hůlka funguje a pokusit se vložit podobnou magii i do té druhé, zatím prázdné. Profesorka jim vždy nechala dostatek času na vlastní zkoumání a teprve potom jim pomohla radou nebo ukázkou. Hanka se soustředila na svůj úkol, takže si ani nevšimla, že do místnosti vstoupil někdo další. Teprve když učitelka zavedla příchozího k prázdnému stolku hned vedle ní, zdvihla hlavu. Překvapeně vykulila oči na novou spolužačku. Anděla! Anděla Pohromaková! Kde ta se tady vzala? A že Rafan nic neřekl? Nebo to snad neví?

„Ahoj, Hanko,“ kývla na ni známá tvář.

„Ahoj. Kde se tu bereš?“

„Táta řekl, že nás chce mít pohromadě, tak mě zase přihlásil sem. Akorát jsem v Renoru musela dokončit pár zkoušek, takže jsem dorazila až dnes.“

„Rafan to ví?“

„Ještě ne. Bude to pro něj překvapení,“ usmála se rozzářeně Anděla.

„Zaskočí mu oběd, až tě uvidí v jídelně,“ ušklíbla se Hanka vesele.

„Ale, ale, dámy! Prosím o klid! Povídat si můžete, až hodina skončí. Teď se věnujte svým úkolům, ať zbytečně neztrácíme čas,“ napomenula je profesorka.

Obě se na ni provinile koukly a začaly se věnovat předmětům na své lavici. Po skončení hodiny Hanka klepla Anděle na rameno: „Odpoledne se jdeme kouknout na úvodní setkání supervolonového kroužku. Jestli můžeš, tak se taky zastav.“

„Díky. Zkusím to,“ usmála se na Hanku Anděla a zmizela v rámu dveří.

Už není tak protivná jako dřív, pomyslela si Hanka. Na rozdíl od svých bratrů se nechovala povýšeně ani arogantně. Zapátrala v paměti, proč ji kdysi tak nesnášela. Pak nad tím mávla rukou. Teď je z ní prostě normální docela fajn holka, tak proč to komplikovat.

V jídelně se sešla se Sváťou a Rafanem. Dokonce byl jejich oblíbený stůl volný. Ještě než se usadili, odstrčila Rafa k židli v rohu: „Dneska si sedni sem!“

„Změna zasedacího pořádku? Co se děje?“ zajímal se, ale bez odmlouvání se posadil na nové místo.

„To abys měl přehled.“

„A co má sledovat?“ divil se Sváťa. Otočil se tázavě na Rafa, jestli ví, o co jde, a zastihl ho s vykulenýma očima a otevřenou pusou.

„Co se děje?“ otočil se směrem do místnosti, ale Hanka ho připlácla zpět na židli a přitiskla si prst na ústa. Rafan se mezitím vzpamatoval a sáhl po lžíci na polévku.

„Ta polévka už není horká,“ smála se Hanka, když viděla, jak lžící jezdí v talíři a vůbec nejí.

„Kde se tu vzala? Proč mi nic nenapsala? A jak ty o ní víš?“ zasypal Hanku přívalem otázek.

„Zase chodí do školy s námi. Jinak nic nevím, to se musíš zeptat jí. A nečum tak nápadně, nebo si tě bráchové všimnou,“ napomenula kamaráda.

„Páni,“ rozzářil se Rafan a odstrčil polévku, „ve škole to vlastně není tak špatné, co říkáte?“

Tulík mu sklouzl po rukávu, přeběhl po stole a vyšplhal na Sváťovo rameno. Tam se přitiskl k jeho tváři a obtočil mu ocásek kolem krku.

Hanka udiveně sledovala Plavíkovu reakci: „Co mu je?“

Sváťa se na ni podíval se zvláštním výrazem v očích.

„Možná vnímá, na co myslím. Právě jsem uvažoval o nabídce, kterou jsem dnes dostal,“ podrbal malého tvorečka za ouškama, „ale když na to kývnu, studium by u druidů trvalo půl roku a během té doby bych se musel zříci všech kontaktů s vnějším světem. Je to lákavé, ale odloučení od vás a od domova... Zdá se mi to dlouhé.“

Sváťova řeč konečně vytrhla Rafana z transu.

„A co ti vlastně, brácho, nabídli?“ otočil se na něj.

„První z dvanácti stupňů, kterými musí každý druid projít.“

„Ale to je úžasné! To jsi přece vždycky chtěl,“ usmál se Rafan.

„To ano. Ale proč mám žít tak dlouho v odloučení od světa?“

„Asi to nějaký důvod má. A jestli to fakt chceš, pak neváhej a jdi do toho!“

„Mám tři dny na rozmyšlenou a nejsem si jist, jestli je ta pravá chvíle.“

„Večer doma to ještě probereme,“ ukončil najednou Rafan debatu a zvedl se aniž pozřel jediné sousto. Tulík jen tak tak stihl vyšplhat zpět na jeho rameno.

„Klidně běž, já tvůj tác odnesu,“ chápavě se usmál Sváťa a přitáhl si Rafanův talíř. Omluvně pohlédl na Hanku a pustil se i do porce svého kamaráda.

„Jen aby tě tam druidové uživili,“ zavrtěla nechápavě hlavou Hanka, když do štíhlé postavy zmizel další příděl jídla.

Po obědě zašli na chvíli k řece. Teplý podzim roznášel kolem plno vůní a plynoucí voda uklidňovala hladinu emocí. Hanka Sváťu přesvědčovala, že by měl podobně jako Vron jít za tím, co ho baví. Taková příležitost se mu už nikdy nemusí naskytnout. Mohl by celý život litovat, že ji promarnil.

„Půl roku uběhne jako voda,“ kývla směrem k říčnímu proudu.

„Snad máš pravdu,“ vzdychl a strčil si do pusy stéblo trávy.

„Zase ve vzdělání postoupíš o kousek dál. Možná budeš jednou ve velké radě rozhodovat o osudu Magického lesa.“

„To asi sotva. Ani by mě to nelákalo. Mám trochu jinou představu o svém životě.“

„Jasně. Budeš mít dům uprostřed krásného zdravého lesa.“

„Jo, to by se mi líbilo. Ale kdo ví, co bude za pár let. Já vím jen to, co bude za pár minut.“

„A co?“

„Začne supervolonový kroužek. Jestli si nepospíšíš, přijdeš pozdě.“

„A sakra, ani jsem si nevšimla, jak ten čas letí,“ oprášila si Hanka písek z oblečení a oba vyrazili branami k louce jednorožců.

Tady už bylo živo. Snad ještě nikdy se tu nesešlo tolik lidí najednou. Malí zájemci se nejistě rozhlíželi po starších kamarádech a Rafan pomáhal Ferinové dopravit na louku všechna použitelná prkna. Dalšího pomocníka neznali. Vypadal dospěle a Hanka přemýšlela, kdo to asi je.

Pak profesorka pokynula přítomným, aby se rozesadili kolem na trávu. Počkala, až se všichni zklidní a pak kývla na neznámého pomocníka.

„Všechny vás tu vítám a jsem nadšená, že vás dorazilo tolik. Kdo ještě nezná našeho nového asistenta, tak vám představuji Vincenta Šarmanta. V prvním ročníku bude pomáhat při výuce základů magie a povede zájmový kroužek zaměřený na speciální magické efekty. Zároveň je vítanou posilou našeho supervolonového kroužku. Skvěle létá a co hlavně, je výtečným choreografem hromadných vystoupení. Jestli si, vy starší, ještě vzpomínáte na vydařené vystoupení sedmi princezen, tak to bylo nacvičené právě podle jeho návrhu.“

Všichni uznale zatleskali mladému muži na uvítanou. Zářivě se usmál a veselé, uhrančivě hnědé oči podtrhly jeho okouzlující zjev. Hanka skoro zapomněla dýchat, když na ní na okamžik spočinul jeho jiskřivý pohled.

V následující chvíli pak profesorka požádala nově příchozí, kteří už někdy létali, aby předvedli, co umí. Dva malí kluci vypadali slibně a malá holčička, která prkno pomalu ani neunesla, všechny překvapila svou obratností a radostí z létání. Pak přišla řada na ostatní. Tulian se vytasil s prknem nejvyšší kategorie. Všichni kolem si se zájmem prohlíželi nejnovější supervolonový model.

„Špičkový model nikomu sám o sobě úspěch nezaručí,“ zamračila se profesorka na Tuliana, „vím, že dobře létáš, ale ve škole bys měl možná používat zdejší vybavení. Tohle ještě není povoleno ani na závodech.“

„To jenom otázka času, paní profesorko,“ zašklebil se na ni René a Hanka nechápala, kde bere tu drzost se chovat k Ferinové tímhle způsobem. Ani učitelka nevypadala, že má radost z toho, jak se bratři Pohromakovi chovají. Když si Hanka vzpomněla, jaké problémy v minulosti profesorce způsobili... Divila se, že je tu učitelka vůbec snese.

„Možná by ses, Vincente, mohl věnovat našim největším talentům,“ oslovila asistenta a kývla směrem k nejstarším klukům.

„To bych jistě udělal s největší radostí,“ zazubil se oslovený na Tuliana a kluky kolem něj, „ale dostal jsem úžasný nápad na skupinové vystoupení starších dívek a malé Jasny. Ještě na tom trochu zapracuji a garantuji vám, že to bude fantastický úspěch. Jen si ještě trochu prověřím umění zdejších slečen, jestli proti tomu nic nemáte.“

Profesorka se zatvářila, jako by kousla do šťovíku, ale přikývla: „No dobrá, jak myslíte. Nechci vám bránit v rozletu.“

„Mohu vás poprosit, dívky, abychom se společně kousek proletěly,“ oslovil Hanku, Gitu, Julii a Andělu.

Chtě nechtě musela Hanka obdivovat jeho eleganci a vybroušený styl. Působil sice maličko agresivně, ale jí to připadalo vzrušující. Doletěly s ním na druhý konec louky a přistály těsně vedle něj. Ukázal jim několik postojů a radil, jakým způsobem přejít do další pozice. Ke každé dívce přišel jednotlivě a opravoval postoj nebo polohu rukou.

Hance jemně natočil dlaň a vedl její předloktí požadovaným směrem. Jeho dotyk způsobil, že se celá zachvěla.

„Je úžasné, jak létáš,“ řekl tiše, „vidím, že to máš v krvi. Pár drobných detailů a budeš dokonalá. Nikdy jsem neviděl větší talent.“

Podívala se mu do očí a málem se jí podlomila kolena. Je možné, že by někdo úžasný a dokonalý měl zájem právě o ni? Nemohla tomu uvěřit. Ale mladíkův pohled skoro pálil. Jestli existuje něco, jako láska na první pohled, pak mě to postihlo právě teď, pomyslela si cestou zpět a její srdce zpívalo štěstím. Než se vzpamatovala, byli už na cestě domů.

Rafan jí luskl prsty před obličejem: „Probuď se, spící princezno, na sny je dost času v posteli. Chováš se dneska hůř než já.“

„Asi jsem se zamilovala,“ pokrčila rameny. Rafan se koutkem oka podíval na Sváťu, který se tvářil jako smutné zatoulané štěně. Hanka si ve své euforii ničeho nevšimla. Hned po večeři zapadla do své malé ložnice, kde mohla nerušeně dát průchod krásným snům a představám. Kluci zůstali v pokoji a Rafan přinesl Sváťovi čokoládu, kterou měl schovanou právě pro takové krizové situace.

„Rozhodl jsem se, že tu nabídku přijmu,“ vzdychl, zatímco čokoláda pomalu mizela v jeho puse, „nemohl bych se koukat na to, jak Hanka flirtuje s tím nechutným krasavcem, co se dnes objevil na supervolonu. Já ji pořád miluju, a i když jsem poslechl tvou radu, abych na ni nedotíral, není to nic platné. Jako kdybych neexistoval.“

„Jo, kámo, s ženskejma to není jednoduchý,“ chápavě přikývl Rafan, „nikdy nevíš, co je napadne. Ale věřím, že ses rozhodl dobře. Než se vrátíš, snad ji to poblouznění přejde.“

„A co když to bude vzájemné?“

„To bych se dost divil. Ten maník je sice přitažlivej a navoněnej, ale mám z něj nepříjemný pocit a Anděla taky. Hádal bych, že naše Hanka nebude zrovna ten typ, co hledá. Řekl bych, že holkám plete hlavu jen tak, aby nevyšel ze cviku.“

„Myslíš?“

„Netrap se tím a zkus to u druidů.“

„A co když tu zatím Hanka provede nějakou pitomost?“

„Máš pocit, že pořád ještě nedostala rozum?“ zasmál se Rafan.

„Já nevím,“ odpověděl Sváťa nešťastně, „ona má vzácný dar se vždycky dostat do maléru, aniž by to zamýšlela. Budu mít o ni strach.“

„Nemůžeš ji držet za ruku, když o to nestojí.“

„Ráno se sbalím a odejdu.“

Rafan mu tulíka posadil na rameno a šel se umýt. Víc pro svého brášku udělat nemohl. Jeho beznadějná láska ke starší Hance neměla žádné řešení. Snad mu to půlroční odloučení udělá dobře.

Ráno Hanka překvapeně hleděla na Sváťu, který se přišel i se zavazadlem rozloučit. Usmála se na něj a dala mu pusu. Nejdřív mu ji chtěla dát na tvář, ale v poslední chvíli si to rozmyslela a zvolila kamarádova ústa.

„Měj se tam hezky,“ popřála mu.

„Nápodobně,“ odpověděl vlídně, „hlavně se tu zatím nenamoč do nějakého maléru.“

„Dám si pozor, neboj se,“ zašklebila se na něj rošťácky a přátelsky ho plácla po zádech.

Dívala se se smíšenými pocity, jak odchází. Vzpomněla si na svůj nucený pobyt u sirén a na to, jak se cítila opuštěná. Potřásla hlavou, aby zahnala nevítané myšlenky.

Pocit ztráty ji opustil v okamžiku, kdy při příchodu do školy zahlédla Vincenta. I on ji spatřil a s úsměvem jí zamával. Celá zrudla a rozzářila se. Najednou jí každý den připadal jako zázrak. V učení sice začala trochu pokulhávat, ale nevadilo jí to. Upínala se hlavně na jediné odpoledne, které trávili v supervolonovém kroužku. Vincentova pozornost, kterou jí při nácviku nových obratů a figur projevoval, pro ni znamenala vrchol štěstí.

„Neměla bys zítra čas mi pomoci při úklidu skladiště?“ zeptal se jí jednou tiše.

Rozzářeně přikývla.

„Tak zítra ve čtyři,“ mrkl na ni spiklenecky.

Měla pocit, že se zítřka ani nedočká. Střídavě ji zaplavovalo štěstí a hned potom strach, že pro Vincenta nebude dost dobrá. Když viděla, jak nad ní Rafan bezradně vrtí hlavou, neodvážila se přiznat, kam se chystá, a vymluvila se na žaludeční potíže.

„Baf,“ ozvalo se za ní, když otvírala dveře do skladiště. Příšerně se lekla. Byl to ale Vincent a rozesmál se, když uviděl její výraz.

„Moc se omlouvám, má vílo, nechtěl jsem tě vyděsit,“ pohladil ji po rameni.

Vstoupili dovnitř a v šeru začali rovnat věci, které někdo jen tak naházel na zem a už se neobtěžoval je umístit do regálů. Uličky byly úzké, takže se každou chvíli museli vzájemně vyhýbat a moc se nasmáli, když jim to nešlo. Pak si Vincent Hanku přitáhl blíž k sobě a velice něžně ji políbil. Ještě nikdy nezažila nic tak úžasného. Tělem se jí rozlilo zvláštní rozechvění. Doufala, že bude pokračovat, ale Vincent ji jen něžně líbnul na nos a znovu začal uklízet. Když skončili, políbil ji ještě jednou.

„Přijdeš příští týden zase?“ zeptal se jí.

„Budu se těšit,“ přikývla a pomyslela si, že svět je prostě nádherný.

Už chápala Rafana a Andělu. Toužila, aby to jí a Vincentovi vydrželo také tak dlouho. Vznášela se na svém soukromém růžovém obláčku a na všechny se vlídně usmívala. Jako by najednou žila v úplně jiném světě. Dokonce začala naslouchat i rozhovorům Gity a Julie, když si povídaly o tom, co se klukům líbí.

„Ona se snad zbláznila,“ nemohl Rafan pochopit, jak se mohla jeho kamarádka tak změnit.

„Nech ji,“ uklidňovala ho Anděla, „je prostě zamilovaná. To časem přejde.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: