Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Nová móda

Jednoho dne přišla do školy dvojčata Julie a Gita se zvláštní ozdobou. Julii zdobily na čele tři nádherně zářivé kamínky. Třpytily se jako diamanty ve slunci. Gita měla tři podobné kamínky zasazené v nehtech levé ruky. Každému své nové šperky ukazovaly a nesmírně je těšilo, s jakým obdivem se u všech holek setkávají. Dokonce i v jídelně se k jejich stolu trousili zvědaví návštěvníci.

„Jsou to magické kamínky,“ vysvětlovala opakovaně Gita, „můžete si do nich schovávat energii. Nevěřili byste, kolik se jí do nich vejde.“

„Kde se to dá sehnat?“ padaly zvědavé dotazy, ale holky dělaly drahoty a nikomu nic neřekly.

Odpoledne na supervolonu okouzlila jejich ozdoba hlavně Vincenta. Hanka žárlivě sledovala, jak jim rozesmátý asistent skládá poklony. Ale když Hance na konci hodiny zašeptal do ucha: „Tak zítra zase ve skladu,“ oddychla si. Umínila si, že ještě dnes musí zjistit, kde holky vzaly ty kameny. Když se Vincentovi tak líbí, musí si je pořídit také.

Její problém nakonec vyřešila Anděla. Čekala na ni u východu ze školy.

„Poslala jsem Rafana pro něco do knihovny a bráchům nakecala, že mám ještě jednu konzultaci u profesorky,“ mrkla na Hanku.

Ta se na ni nechápavě podívala, ale Andělu to nerozhodilo.

„Přece se ti taky ty kameny líbily, ne? Vymámila jsem z holek, kde je dostaly. Můžeme je mít ještě dnes, jestli máš zájem.“

„Jasně že mám zájem,“ zajiskřily Hance vzrušením oči, ale pak se zklamaně zamračila, „jenže s sebou nemám žádné peníze.“

„Snad bude stačit to, co mám já,“ vzala ji Anděla za loket a vyrazila zkratkami na kraj města poblíž řeky. Dovedla Hanku k podivnému látkovému stanu.

„Tady prý to je,“ zašeptala vzrušeně, když došly blíž.

Jako by je obyvatelka stanu vycítila. Vyšla ven v okamžiku, kdy Anděla promluvila.

„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ usmála se starší žena a pokynula dívkám, aby ji následovaly dovnitř.

„Ano, kameny tu mám, ale nemůže je získat každý. Jen ti, co mají dostatečně vyvinutý sedmý smysl, si je u mne mohou koupit.“

„Kolik stojí?“ zeptala se Anděla a vysypala své peníze na stůl.

Žena si promnula bradu a pak všechno shrábla: „Bude to stačit na jeden kamínek pro každou z vás. Kam budete kamínek chtít?“

„Mohu do ucha?“ zeptala se Anděla.

„Ale jistě, jak si přeješ, panenko,“ odpověděla žena a vytáhla z kapsy dva kameny. Jeden položila na stůl a druhý Anděle vtiskla do ucha. Hanka zatím sáhla po druhém kameni a položila si ho na dlaň. Vzápětí vyjekla, protože se kamínek sám od sebe zavrtal do její kůže.

„Ale já ho chtěla na čelo,“ namítla nespokojeně.

„Je mi líto,“ otočila se k ní žena, „ale jakmile je šperk umístěn, už ho nelze přesunout. Leda by sis přinesla další peníze na druhý kámen.“

„No, možná že ještě přijdu,“ řekla Hanka rozladěně a obě dívky vyrazily zpět do města. Obloha se zatáhla a začalo drobně mrholit.

„Už se těším, jak Rafa překvapím,“ nadšeně se usmívala Anděla, „myslíš, že se mu to bude líbit?“

„Jasně že jo,“ odpověděla Hanka bez nadšení. Začala ji svědit dlaň. Zítra si vezme peníze, zaplatí Anděle dluh a nechá si dát ještě kámen na čelo. Pak to teprve bude ono. Mrzelo ji, jak to s tím prvním kamenem hloupě zvorala. Zrovna když má mít zítra rande ve skladu.

Domů dorazila napůl mokrá a když zahlédla své vlasy v zrcadle, usoudila, že si je musí ještě dnes bezpodmínečně umýt. Odbyla Rafana, který chtěl spolu s ní procvičovat vizuální techniky, zapadla do koupelny.

„Poslední dobou ti to ve škole moc nejde, měla bys trochu trénovat,“ řekl jí, když se vrátila do pokoje a začala si rozčesávat vlasy.

„Dnes ne, nemám na to náladu,“ zamumlala a usadila se do křesla. Zalovila v balíčku sušenek a chrastivý zvuk přivolal Plavíka. Vyhopkal na stůl a natáhl čumáček. Hanka se natáhla, aby mu podala jednu sušenku, ale tulík jen odskočil, prskl a utekl na rameno k Rafanovi.

„No, když nechceš, neubude,“ pokrčila rameny a čechrala vlasy, aby rychleji uschly.

„Kdy jsi naposledy mluvila s Plamem?“ zeptal se kamarád.

„Už ani nevím. Poslední dobou se nějak neozývá,“ řekla nevzrušeně.

„Ale zítra se na to učení spolu podíváme,“ zadíval se na ni podmračeně Rafan.

„No jo, to víš, že jo,“ přikývla automaticky, ale myšlenkami byla někde jinde.

Druhý den ráno po snídani, když se vypravovali do školy a Rafan zmizel do koupelny, chtěla Hanka jako obvykle podrbat Plavíka za oušky. Tulík se ale bleskurychle otočil, hryzl ji do prstu a utekl před ní.

„Jauvajs, co blázníš?“ udiveně se po něm koukla. Za celou dobu nepamatovala, ze by tulík někoho hryzl. Do krve ji sice nekousl, ale bolelo to. Nejdřív na něj chtěla žalovat Rafanovi, ale pak nad tím mávla rukou. Třeba měl jenom špatnou náladu.

Ve škole se objevilo několik dalších dívek s kamínkovou ozdobou. Jedna si dokonce nechala na ruce udělat zářivý ornament. Vypadalo to překrásně. Kamínková mánie se šířila jako lavina. Každá holka je chtěla mít. Hanka přemýšlela, kolik asi peněz by do nové parády mohla investovat, aby se na ni Rafan a Zachariáš nezlobili. Zeptá se Vincenta, co by se mu nejvíc líbilo.

Tentokrát na ni ve skladu už čekal. Vtáhl ji dovnitř a na uvítanou ji políbil. Pohladila ho a on odtáhl její ruku a podíval se na její dlaň, proč to pohlazení nebylo tak hebké, jako obvykle.

„Kamínek v dlani? To je ale rafinovaně rozkošné, má vílo. Ani nevíš, jak po tobě toužím. Taky mě tak moc chceš?“

„Celým svým srdcem, Vinci. Já tě miluju.“

Přitáhl si ji k sobě. Jejich rozechvění bylo vzájemné. Vincent natáhl ruku a zablokoval dveře. Vlna vzrušení sílila a dovedla je až k milování. Hanka cítila směsici vzrušení, studu, lásky i bolesti. Chvílemi byla nevědomá a rozpačitá, ale Vincent si věděl rady. Když skončili, pomohl Hance se obléknout a upravit.

„Ne aby ses tím chlubila spolužačkám,“ řekl jí škádlivě na rozloučenou.

Zamyšleně se vydala domů. Tak takové to tedy je, říkala si a uvažovala o tom, že právě s Vincentem překročili práh nezávazného chození. Teď k sobě patří. Za půl roku jí bude sedmnáct a bude plnoletá. Pak už nic nebude bránit tomu, aby se vzali. Ale kde budou bydlet? Nebo by měli raději počkat, až dokončí studia? Najednou se jí škola nezdála až tak důležitá. Vlastně se jí vůbec nechtělo jít domů.

Vydala se ke stanu, kde včera získala kamínek. Pak ale uviděla obrovskou frontu lidí. To ji odradilo. Raději se otočila a pomalu kráčela úzkou pěšinou podél řeky. Posadila se na břeh a nechala své myšlenky volně plynout. Teprve když ucítila chlad a všimla si, že se stmívá, šla se znovu podívat ke stanu. Nyní byla fronta ještě delší. Znechuceně se otočila směrem k domovu.

„Kde se prosím tě couráš?“ sjel ji pohledem Rafan.

„Asi mám vážnou známost, Rafe,“ vzdychla zasněně.

„To myslíš Vincenta?“

„No jasně! Koho jiného!“

„On ti něco slíbil?“

„To ne, ale máme se rádi.“

Rafan se na Hanku pátravě zadíval. Sklopila oči a cítila, jak rudne. Přistoupil k ní, vzal ji za bradu a natočil tak, aby jí viděl do očí. Usmála se a pokrčila rameny.

„Kdybys nebyla moje kamarádka, řekl bych, že jsi pěkná husa,“ řekl tiše a pomalu.

Pustil ji, zavrtěl hlavou a udělal místo na stole. Pak sáhl do trouby pro večeři. Postavil ji před Hanku a sám si sedl naproti ní. Rozpačitě začala jíst a pokukovala po kamarádovi. Jeho reakce ji nepotěšila. Ach jo! Byla si jistá, že tímhle bratrské kázání neskončilo.

„Nechci ti brát iluze, Hanko, ale jsem si skoro jist, že Vincent není kluk pro tebe. Copak sis nevšimla, že laškuje skoro se všema holkama? On není partner do nepohody. Je to frajírek, co se nechá obskakovat a obdivovat. Při prvním problému od tebe uteče, to mi věř.“

Hanka po něm jen loupla očima a rozhodla se mu neodporovat.

„Vidím, že mi nevěříš,“ vzdychl Rafan. Nakonec se zvedl a šel se posadit s knihou do křesla. Hance se ulevilo, že to vzdal tak brzo. Jak může něco takového tvrdit?! Vždyť Vincenta vůbec nezná! Ona ví své a pomluvy druhých nemohou na jejím názoru nic změnit. Rafan ani netuší, jak je tenhle kluk úžasně pozornej a něžnej, jak chápe ženskou duši a neztrácí dobrou náladu... Nikoho lepšího potkat nemohla! Byla si tím stoprocentně jistá.

Po jídle uklidila nádobí a vytáhla džbán s osvěžujícím moštem.

„Chceš taky?“ nabídla mu.

Když kývl, nalila ještě jednu sklenici a pak se zvědavě zeptala: „Viděl jsi dnes Andělu?“

„Viděl. No a?“ zvedl oči. Pak mu najednou došlo, na co se ptá. „Jo ty myslíš tu její novou ozdobu v uchu?“

„No. Líbí se ti?“

„Kapku nepraktická móda. Nedá se to sundat. Nechápu, co na tom vy holky vidíte. Ještě že si to nedala na obličej, to by mě asi kleplo.“

„Fakt se ti to nelíbí?“

„Jak bych ti to řek? Na oslavě to vypadá bezva. Ale co s tím v praktickém životě?“

„Dá se do nich ukládat magie.“

„Kvůli tomu si nic podobného nemusím cpát do kůže.“

Pátravě se na ni zadíval: „Neříkej, že i ty...?“

Hanka mu ukázala dlaň.

Rafan otočil oči v sloup: „No, aspoň že to nemáš na čele, to už bych na mou duši pochyboval o tvé inteligenci.“

Hanka polkla a pomyslela si, že k tomu moc nescházelo.

„Chceš jabko?“ hodila jedno po kamarádovi a do druhého se s chutí zakousla.

Jak Rafan chytal ovoce, probudil se v jeho kapse tulík a začal se drápat ven. Odepnul knoflík a pustil Plavíka na vzduch.

„No, ty mi taky děláš starosti,“ chytil ho za ocásek, když se mu chtěl vyšplhat do vlasů. Položil ho na stůl a nabídl mu kousek jablka.

„Nevím, co s ním je,“ řekl Hance, „najednou se začal chovat divně k lidem.“

„Co provedl?“ zajímalo dívku.

„Kousl Julii a utíká i od těch, se kterými před tím kamarádil. Včera dokonce prskal i na Andělu.“

„Vždyť mluví. Tak se ho zeptej, co mu je.“

„Už jsem se ptal.“

„No a?“

„Počkej, já ti to předvedu,“ řekl Rafan a otočil se k tulíkovi, „pověz Hance, proč jsi včera prskal na Andělu.“

„Ona vybrala chybu. Otrocká krása.“

„Co je otrocká krása? Co je na tom špatného?“ ptal se ho dál.

„Není síla, není člověk.“

Rafan bezradně pohlédl na kamarádku: „Myslím, že mu vadí ty kameny v kůži.“

„Ale jsou přece tak hezké a mohou schovávat magii,“ řekla Plavíkovi.

„Otrocká krása požírá sílu,“ odpověděl tulík a couvl z dívčina dosahu.

„Co o těch kamenech víš?“ zeptala se ho přímo.

„Ne člověk! Odpadek, smrt,“ zahodil Plavík zbytek jablka a znovu zalezl do Rafanovy kapsy.

„Tady sama vidíš, co na to říká,“ pokrčil rameny kamarád, „já z toho tedy zrovna moudrý nejsem. Ty snad ano?“

Zavrtěla hlavou a podívala se na kamínek ve své dlani. Poprvé ji napadlo, jestli neudělala chybu, když si ho koupila. Večer před spaním se do něj pokusila uložit trochu magie. S překvapením zjistila, že to jde samo, že k tomu nepotřebuje ani relaxaci. Kamínek magii spolkl jako malinu. Páni, ten má kapacitu, pomyslela si ohromeně a rozhodla se, že se ho v nejbližších dnech pokusí naplnit, aby věděla, kam až je možné zajít.

Ráno je při cestě do školy odchytil Zachariáš a zeptal se, zda by mu o víkendu nepomohli vymalovat pár pokojů pro hosty.

„Jasně,“ souhlasil Rafan, „to není problém.“

„Já nemůžu,“ pokrčila rameny Hanka, „jsem domluvená s otcem, že mě večer vyzvedne, abych se zase na chvíli podívala k jednorožcům. Ale příští víkend jsem k dispozici, jestli to nestihnete.“

„Beru tě za slovo,“ ušklíbl se Zachariáš.

Ve škole Hanka schytala napomenutí Diany Reny, aby se víc učila, ale jinak to bylo fajn. U oběda zahlédla Vincenta a hned se k němu rozběhla, aby ho pozdravila.

Vzal ji za loket na tiše řekl: „Promiň, teď se to nehodí. Ale příští týden ve skladu jako vždycky, ano?“

Přikývla a smutně se dívala, jak si odchází sednout ke stolu učitelů. Asi se opravdu nehodí, aby seděl se žákyní, pomyslela si zklamaně.

Jak se tak kolem sebe rozhlížela, pomalu už nebyla k vidění dívka bez zářivé kamínkové ozdoby. Tahle nová móda se rozšířila rychlostí blesku. Dokonce i někteří z chlapců měli na hřbetu ruky obrázek z kamenů. Možná by mohla požádat R'íhana, aby jí o tom kamínku něco řekl. Třeba bude vědět i to, proč se nová móda nelíbí tulíkům. Už se k jednorožcům docela těšila. Napadlo ji, jak se jim asi bude líbit Vincent, až ho přivede.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: