Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Osiřelá Lotranda

Druhý den ráno dorazila k nim do domečku jen dvojčata bez Vrona.

„Máme vám vyřídit,“ vpadli dovnitř jako malá lavina, „že návštěva další knihovny se odkládá na odpoledne, protože teď má Vron nějakou práci. My teda navrhujeme, abychom si šli zalétat. Co vy na to?“

„Je tam pěkná zima,“ namítla Hanka.

„No a? V Airbowanu byla větší,“ mávl rukou Sam a s radostným očekáváním pohlédl na Rafana. Ten ho nezklamal.

„Taky jsem pro. Od toho hrbení v knihovnách už mi tuhnou záda.“

Sebrali prkna a vyrazili do sportovního areálu. Příjemně je překvapilo, jak málo tu bylo lidí. Malí kluci vymýšleli různá zpestření, ukazovali Hance nové akrobatické prvky pro dvojice a smáli se, když se je Rafan s Hankou snažili napodobit. Všichni si ten pohyb na čerstvém vzduchu docela užívali. Přesněji řečeno užívali si to do okamžiku, kdy tulík v Rafanově kapse začal vyvíjet zoufalou aktivitu, aby se vyhrabal ven přes všechny vrstvy oblečení, které na sobě Rafan měl.

Slétl dolů, aby svého malého přítele vysvobodil a vytáhl na vzduch.

„Rychlá pomoc! Honem! Teď hned,“ začal povykovat, sotva se dostal ven.

Rafan po něm hmátl a přitáhl si ho přímo před oči: „Mluv pomalu a srozumi­telně, jinak nebudeme vědět, o co se jedná.“

Mezitím se k němu slétli i ostatní.

„Lotranda! Přítel boj o život! Zraněný v podzemí. Rychle pomoc, jinak pozdě!“

„No jo, to se ti řekne rychlá pomoc, ale jak se tam máme dostat? Vron je bůhvíkde a my ani netušíme, kde Nika hledat,“ namítla Hanka.

„Já umím bránu! Když mi Plavík ukáže cílovou oblast, dostanu nás tam,“ nabídl Sam.

„Ty jsi se snad zbláznil, ne?“ vyštěkl na něj Rafan. „Dokud nejsi plnoletý, stejně bránu nemůžeš použít. A už vůbec ne naslepo do oblasti, kterou vůbec neznáš!“

Tulík se ale neohlížel na názor svého člověka a v mžiku vyšplhal na Samovo rameno.

„Plavíku! Zakazuji ti...“ zamračil se Rafan, ale doříci to už nestačil, protože Sam otevřel bránu a spolu s tulíkem a Tomem do ní vstoupil.

„Snad bys je tam nepustil samotné,“ vyhrkla Hanka, popadla kamaráda za loket a protáhla ho také skrz.

Ocitli se ve skalnaté polopouštní krajině. Neměli moc času se rozhlížet, protože tulík už ze všech svých sil pelášil k nejbližší skále. Poklusem ho následovali, ale pořád nebylo vidět nic než nízké křoviny, spoustu kamenů a skalní masiv. Proběhli křovím a zastavili se.

Před nimi zel ve skále temný otvor a hned u něj se krčila pocuchaná Lotranda. Plavík jí olízal čumáček a ona jen nešťastně kývla směrem dovnitř.

„To ne!“ zařval Rafan, ale dvojčata jako by ho vůbec neslyšela. Oba kluci se vrhli dovnitř. Rafan odstrčil Hanku a skočil za nimi. Nikovo tělo leželo hned za prvním ohybem. Během několika vteřin ho vytáhli ven na světlo. Byl zraněný, ale při vědomí.

„To jsem rád, že vás vidím,“ řekl, „díky za pomoc.“

Opatrně ho opřeli o velký kámen. Měl krvácející bodnou ránu v boku.

„Co ty na to, Hanko? Dokážeš mu pomoct?“ zeptal se Rafan.

„Jako Sváťa to neumím, ale zkusím to,“ přikývla.

Sklonila se k Nikovi a snažila se soustředit jen na narušenou tkáň kolem rány. Pomaličku začala napravovat nejhlubší poškození. Bylo to náročnější než čekala. Rána pohlcovala magii jako houba.

„Plame, pomoz mi prosím,“ oslovila dračího kamaráda ve své mysli. Ucítila příval jeho energie a pokračovala v léčení. Šlo to velice pomalu a přísun magie nezadržitelně slábl.

Vtom ji někdo odstrčil, až neudržela rovnováhu a kecla si na zadek.

„To stačí,“ vecpala se jí před oči dračí hlava. Poznala Karmaneudunu a podivila se, kde se tu vzala, aniž si toho všimla.

„Jo, krvácení ustalo, už to vypadá docela dobře,“ naklonil se k mladému ochránci Rafan, „asi bychom tě měli co nejdřív dostat někam do postele. Byl jsi tu sám?“

„Já...“ vypadal Nik trochu zmateně, „ne, nebyl. Dora šla dovnitř se mnou, pak mě bodla. Myslím, že jsem ji zabil. Ale nevím to určitě.“

„Lotrando! Proč nejdeš blíž?“ podivil se Rafan.

„Tulík? Je tu můj tulík?“ ožil najednou ochránce. „Pojď ke mně, Lotrando!“

Všichni upřeli pohled na rozcuchané stvořeníčko, které udělalo dva malé krůčky kupředu a pak jeden dlouhý vzad. Vypadalo to, že se nemůže rozhodnout.

„Okamžitě ke mně! Copak jsi neslyšela?!“ zdvihl ochránce hlas.

Hanka se po Nikovi překvapeně podívala. Tohle snad ani není on, zarazila se nad jeho tónem.

„Podej mi ji, Tome,“ oslovil Nik chlapce, který stál hned vedle jeho tulíka.

Tom se shýbl a Lotranda se od něj nechala vzít do dlaně. Chlapec ale zaváhal.

„No tak! Podej mi ji,“ přikázal Nik ostře a zamračil se.

„Jenže,“ pomaličku k němu Tom nesl Lotrandu, „ona k tobě zrovna teď nechce.“

„Co mi to vykládáš? Přestaň dělat fóry a okamžitě mi ji podej! To ona může za to, že je Dora mrtvá, musím ji potrestat. Takhle by to prostě nešlo!“

Najednou měl v ruce nůž a natáhl se po svém tulíkovi. Ten se pokusil uniknout, ale Nik ho bleskurychle uchopil za ocásek a zdvihl ruku s nožem. V příští vteřině dopadl ochránci ze strany na hlavu kámen, který svíral v ruce Rafan, a omráčil ho.

„Niku,“ sehnula se k bezvládnému tělu Hanka a začala mu prohlížet tvář, krk, uši a nakonec otočila postupně jeho ruce dlaněmi vzhůru. Na okraji jedné dlaně měl jeden větší sitbel.

„To se dalo čekat,“ zasyčela dračice, která zatím jen přihlížela. Nyní odstrčila dvojčata i Hanku a nahrbila se.

„Ne, to ne!“ zamávala rukama Hanka, protože si uvědomila, že se Karmaneuduna chystá použít svůj oheň, a postavila se jí do cesty.

„Ustup,“ nařídila dračice podmračeně, „není jiná možnost.“

„On za své chování nemůže,“ bránila ho odhodlaně Hanka.

„Nikdo to neví líp než já,“ přešla Plamova matka do drakonštiny, „ustup, nebo tě spálím společně s ním.“

„Nemůžu to dovolit, zachránil mi život. Není správné ho zabít,“ odpověděla dívka také v drakonštině.

„Nemá nejmenší šanci na záchranu! Proč trápit jeho i vás? Marně se snažíš o něco nemožného.“

„Totéž jsi kdysi říkala i o Plamovi,“ odsekla Hanka, když jí došly argumenty.

Dračice naklonila hlavu a chvíli se navzájem měřily pohledem.

„Jsi přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí?“ zeptala se tiše Karmaneuduna.

„Nejsem,“ odpověděla po pravdě Hanka, „ale jsem si jistá, že by měl ještě dostat šanci.“

„Jen kvůli tobě,“ řekla nahlas dračice a dotkla se bezvládného těla drápem. Hanka na těle neviděla žádnou změnu.

„Malé kontaktní kouzlo zimního spánku,“ vysvětlila Karmaneuduna, „používají to soukmenovci na severu, když je málo potravy. Jeho metabolismus se zpomalí a bude pár měsíců spát. Během března ho buď probudím, nebo nechám ve spánku zemřít.“

„Děkuji,“ ulevilo se Hance, že nemusela být svědkem Nikovy smrti. Jak to proboha řekne těhotné Paule? A co tulík? Ohlédla se po Lotrandě. Ta se stále ještě choulila v Tomově náruči a třásla se prožitým šokem. Plavík zatím očichával bezvládné ochráncovo tělo a ocásek měl naježený jako kartáč.

„Nechám ho v naší jeskyni,“ nabídla dračice, „tam mu bude lépe než u lidí.“

Pak se zarazila a naslouchala.

„Hledá vás Vron. Nařídila jsem Plamovi, aby zůstal doma a sehnal ho. Sejdeme se před naší jeskyní,“ rozhodla za ně. Opatrně vzala do drápů Nikovo tělo a otevřela pro všechny bránu, která je přivedla k místu, kde nervózně přešlapoval Plam. Nemohl se dočkat, až uslyší přímo od nich, co se přihodilo. Hned po nich dorazil i Vron a všichni se trochu uklidnili.

Nika uložili do chladného výklenku vystlaného mechem, kde se před časem zotavovala Hanka. Ani teď se k jeho tělu Lotranda neodvážila přiblížit. Zalezla Tomovi pod košili a odmítala komunikovat.

„My ale potřebujeme, aby nám pověděla, co se v té jeskyni stalo,“ vzdychl Vron rozpačitě, „musíme podat zprávu ostatním ochráncům.“

„Mně to řekla,“ ozval se Tom, „můžu vám to vyprávět místo ní, jestli chcete.“

„Jak se s ní dorozumíš?“ podivil se Rafan.

„To je jednoduché. Jsem průvodce a umím příslušné kouzlo.“

„Dobrá. Tak povídej,“ vyzval ho Vron.

„Vlastně sem přišli prověřit jedno směšné oznámení, kde se uvádělo, že ze vsi Pustinka zmizeli najednou a beze stopy všichni její obyvatelé. Prý je hodně překvapilo, když objevili opuštěné domy, kde všechno zůstalo na svých místech, uvařené jídlo i věci denní potřeby. Vypadalo to, jako když si lidé jen odskočili k sousedům a už se nevrátili. Pomocí vizualizace ochránci zjistili, že se obyvatelé Pustinky vydali najednou jako na povel směrem ke skalám. Úplně všichni měli v kůži jiskřivé kamínky. Sledovali cestu, kterou lidé kráčeli, a objevili ten vchod, u kterého jsme Nika našli. Dora chtěla jít dovnitř, ale Lotranda se pokoušela Nika přesvědčit, aby to nedělali. Marně. Nechtěl opustit kolegyni, takže tam vstoupil také. Šli po lidských stopách asi pět minut, když ucítili silný mentální útok. Žena se té vlně neubránila, ale Nik vzdoroval. Pak se objevil beztvarý a mrštil po nich kamínky. Dora schytala plný zásah. Zbytek Lotranda stihla od svého přítele odklonit, takže Nik z toho vyšel bez úhony. Jenže beztvarý poručil Doře, aby svého partnera a tulíka zabila. Žena vytáhla nůž a ohnala se po Nikovi. První rána ho zasáhla, dalším už se dokázal vyhnout. Pak mrštil po své kolegyni kámen, který jí rozrazil hlavu. Nikovi se z pohledu na její zkrvavenou tvář udělalo zle. Dalším kamenem mrštil po beztvarém, který vzápětí protekl puklinou ve skále někam pryč. Nik se potácel k východu, ale zmocnila se ho závrať, a jak se opřel o stěnu, zaryl si do dlaně některý ze sitbelů, které tam ležely. Potom se podle Lotrandy začal chovat divně. Dostala z něho strach.“

„Má správné instinkty,“ podotkla dračice a pak se obrátila na Vrona, „doufám, že to s ochránci vyřídíš sám a nebudeš mě do toho zatahovat.“

„Budou chtít vidět Nika,“ namítl Vron.

„Pokud se přijde podívat jen Demit, nic proti tomu nemám,“ odpověděla Karmaneuduna.

Se smíšenými pocity se přesunuli zpět do Santareny. Když Zachariáš viděl, jak jsou zdrchaní, nařídil společný oběd.

„Neměli bychom probrat, co vlastně ochráncům řekneme?“ nadhodil po obědě Rafan.

„A co takhle pravdu?“ navrhl Vron.

„Že Sam otevřel divokou bránu, aby nás dostal za Lotrandou?“

„Opravdu?!“ zamračil se Vron na Sama. „A já myslel, že vás tam vzala Karmaneuduna...“

„To by asi znělo líp,“ ušklíbl se Rafan.

„Tak u toho zůstaneme, kdyby se někdo ptal,“ přikývl Vron.

Nakonec to bylo snadné. Ochránkyni zajímalo hlavně tulíkovo líčení. Když Vron nabídl, že Nikovu rodinu vyrozumí osobně, vděčně se na něj usmála a souhlasila s tím, že ona zase předá všechny informace nejvyššímu vedení.

„A co Lotranda?“ zeptala se Hanka, když ochránkyně odešla.

„Domluvili jsme se, že jí budu dělat průvodce,“ oznámil Tom, „a že než přijde čas Nika probudit, pokusím se spolu s ní najít nějaký způsob, jak jejího partnera vyléčit.“

„Pěkně nevděčný úkol,“ okomentoval to tiše Rafan.

Do konce prázdnin zbylo už jen pár dní. Smířili se s tím, že si holt tentokrát mnoho zábavy neužijí, a vrátili se k prohledávání archívů a kronik. Prošli ještě tři knihovny, ale přes veškerou snahu žádnou další informaci neobjevili.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: