Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Útěk

Loudala se večerní tmou a zamířila k záchodům. Tady může přemýšlet v klidu a soukromí. Jestli Zachariáše dobře pochopila, naznačoval jí, aby se pokusila utéci co nejdřív. Slovní spojení „hodná jako vždycky“ znamenalo nepochybně, aby dělala problémy a na nic nečekala. Sekera asi měla naznačit, že ani trpaslík nesloží ruce do klína a pokusí se o nějakou akci. Ale dokážou její přátelé objevit tenhle tábor, když s nimi nemůže komunikovat? Pochybovala o tom. Nejraději by utekla okamžitě. Zvažovala, jestli by nešlo nějak využít otevřenou bránu při dovážení jídla. Naději na úspěch by to mělo jen v tom případě, že by se jí podařilo odvrátit pozornost ochránců natolik, aby se jí podařilo proklouznout. Ale jak to udělat? Dokázala by jí Anděla pomoct? Je v tom příliš mnoho rizikových momentů, usoudila po chvilce a začala uvažovat, jestli by nešlo nějak překonat silový plot. Přelézt nepůjde, tím si byla jistá. Co takhle ho přeskočit nebo se podhrabat? Pokusila se najít pohodlnější pozici a opřela se o prkna v zadní stěně záchodu. Ta byla nějak špatně připevněná a povolila. Opatrně, aby nezpůsobila hluk, na ně zatlačila a rozšířila otvor. Kdyby se dostala za záchody, byla by mimo dohled ochránců. Zkusila se protáhnout ven. Zadřela si při tom do ruky třísky, ale nevšímala si jich a prodrala se ven. Tady někde by měl být plot, hmatala v šeru před sebou, ale žádná překážka tam nebyla. Páni! Oni snad zadní stěny záchodů ničím nezajistili. Rychle se vrátila, aby prkna narafičila zpět. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Možná se odtud dostane. Stáhla náramek, vzteky při tom rozřezala spojovací tkanice a štítivě ho odhodila na zem jako jedovatého hada. Opatrně se plížila tmou pryč od tábora. Používala magický zrak, aby se trochu orientovala. Bohužel tu moc záchytných bodů nebylo. Občas kousek křovin a jakási vzdálená skála. Rozhodla se pro směr ke skále. Toužila se rozběhnout, ale v neznámém terénu bez dobrého světla se bála, aby se při běhu nezranila. Kráčela tak rychle, jak to šlo. Občas zkusila, jestli se neozve Plam nebo Vron, ale pořád byla bez spojení. Netušila, kolik je hodin, když dorazila na okraj skaliska, ale únavou už jí podklesávala kolena. Našla kousek hustého křoví a chvilku se posadila, aby si odpočinula. Téměř okamžitě usnula. Probudila se za světla a začala si nadávat, že raději nepokračovala dál. Rozhlédla se a skoro ji zamrazilo. Tábor odtud nebyl vidět. Teprve při použití magického zraku rozeznala chvění vzduchu v místě, kde stál. Zvažovala, jestli má čekat na tmu, nebo se vydat na cestu za světla. Ochráncům by ale v pátrání tma nezabránila, tak se rozhodla vyrazit okamžitě. Byla ráda, že má u sebe láhev s vodou. Trochu si lokla a mírným poklusem vyrazila pryč od tábora. Několik hodin střídavě běžela a kráčela. Kraj kolem ní byl až na pár keříků stále stejně pustý. Snažila se vydržet v pohybu až do tmy. Nakonec se před ní vynořila skála. Jak si ji prohlížela, zmocnilo se jí neblahé tušení. Tady přece přespala první noc. V láhvi už zbývalo vody jen po dně. Hanka zuřila. Nechápala, jak se jí mohlo stát, že se vrátila do blízkosti tábora. Teď už ji určitě hledají. Co si počne? Nutně si potřebovala odpočinout. Rozhodla se vyšplhat na skálu a ukrýt se někde výš. Našla si pozici, která jí umožňovala dobrý rozhled a přitom se tam dalo docela pohodlně sedět. Kolem tábora se nic nehýbalo. Že by na její útěk ještě nepřišli? Měla strach a v ruce křečovitě svírala malý nůž. Věděla, že by se spíš ubránila pomocí magie, ale nemohla si pomoci. S nožem v ruce se cítila lépe. Snažila se nepodat spánku, ale bylo to nad její síly. Tu a tam se vyděšeně probouzela, ale kolem byla jen klidná tichá noc.

Jednou se ale probudila s naléhavým pocitem ohrožení a nad sebou spatřila napřaženou bojovou sekeru. Podařilo se jí odkutálet stranou těsně před tím, než zbraň švihla směrem k ní. Narazila při tom na nohy útočníka a ohnala se po nich nožíkem. Zároveň zaútočila magickým zmrazením, ale cítila, jak kouzlo neúčinně klouže mimo. Zato nožík zasáhl cíl a dunivé zaklení Hance připomnělo Zachariáše. To už k ní ale mířila sekera z jiného úhlu. Znovu uhnula a vyskočila na nohy. Pokusila se o další kouzlo, ale zase bez efektu.

„Zatraceně, vždyť je to holka! Jak to, že ještě žije?“ ozval se hlas za Hankou a jen velice rychlá rybička k zemi jí zachránila kůži. První útočník znovu napřáhl sekeru. Hance se vybavil Zachariášův styl, a proto nebyla překvapená, když těžká zbraň změnila směr a zhoupla se k ní z jiné strany. Vtiskla se za výčnělek skály a opět švihla nožíkem. Zasáhla malého muže do paže. To už ji ale jakási silná ruka uchopila za nadloktí a smýkla s ní k zemi. Zavřela oči a čekala na úder sekery.

„Ne, počkej!“ zazněl ze tmy autoritativní hlas. „Je dobrá, nezaslouží si umřít zákeřnou ranou.“

Hanka otevřela oči a zdvihla se do kleku. Zaplavila ji úleva.

„Setneme ji jako rovnocenného zajatého nepřítele,“ pokračoval hlas a Hanka naprosto nelogicky dostala záchvat smíchu. Tomu se říká spadnout z louže do bláta! Místo zabití ji setnou, to si fakt polepší. Smála se tak, že se svíjela a nemohla popadnout dech. Všechen stres, všechen strach jako by z ní vytryskl v nepochopitelném záchvatu. Byli z její reakce tak zmatení, že ji nechali uklidnit bez jakéhokoliv zásahu. Když se vzpamatovala, uvědomila si, že kolem ní stojí tři nebezpečně ozbrojení trpaslíci. Najednou se přestala bát. Posadila se se zkříženýma nohama a zdvihla oči k mluvčímu trpaslíků. Pak mu nabídla svůj nožík rukojetí napřed.

„Omlouvám se,“ pokrčila rozpačitě rameny, „víte, Zachariáš žertuje velice podobně jako vy.“

„To nebyl žert,“ zavrčel jejich mluvčí, ale nožík si od dívky vzal a prohlížel si ho.

„Ubránit se smrtícímu útoku takovým párátkem, to chce odvahu. Kdo jsi?“

„Chodím do magické školy v Santareně.“

„Ty jsi z toho mlženého tábora?“

„Chtějí nás zabít. Utekla jsem. Uznej sám, že je k smíchu, když člověk uteče před jednou smrtí, aby hned vzápětí zjistil, že je na tom ještě hůř.“

„Zmínila jsi se o Zachariášovi. Kdo je to?“

„Trpaslík ze Santareny a můj blízký přítel. Nikde se nevychloubej, že jsi mě zabil, nebo si tě najde.“

„Vyhrožuješ?“

„To bylo jen přátelské varování.“

Trpaslík sklonil sekeru a opřel se o ni. Chvíli na Hanku zkoumavě hleděl.

„Zachariáše znám. Má na sekeře zlatý ornament. Víš jaký?“

„Tak to znáš nějakého jiného než já,“ odsekla Hanka nevrle, „ten můj má přesně takovou sekeru jako ty, jen má na držadle víc zářezů.“

„Proč se s ní vybavuješ?“ zavrčel ten, co Hanku napadl jako první.

Vůdce se po něm nerudně otočil, ale nakonec odpověděl: „Začínám věřit, že opravdu Zachariáše zná. On je bohatý obchodník, možná by ji od nás vykoupil. Snad by to stálo za tu námahu.“

Pak se otočil k Hance: „Co říkáš, dostaneme odměnu, když tě k němu dovedeme?“

„Určitě.“

„A jak bude velká?“

Hanka se zamyslela: „To záleží na tom, jak obratně dokážete smlouvat.“

„Fakticky ho zná,“ zavrčel vůdce a šťouchl sekerou do dívky, „vstávej! Půjdeš s námi.“

„Nejdřív vodu,“ připomněl třetí trpaslík.

„Máš pravdu,“ kývl druhý a přistoupil ke skále. Hanka ve tmě neviděla, co dělá, ale zaslechla zvuk tekoucí vody.

„Naber si taky,“ pobídli ji. Napila se, opláchla si obličej a měla pocit, že veškerá únava zmizela. Pak naplnila láhev.

„Jdeme,“ zavelel vůdce. Zvuk vody utichl a před nimi se otevřela díra dolů. Hanka posílila magický zrak, aby nesletěla dovnitř jako zralá švestka. Vklouzli dolů a skřípot naznačil, že někdo vzadu uzavřel vstup do podzemí.

„Dávej pozor na hlavu,“ řekli jí a vyrazili chodbami hlouběji do skal. Několikrát se praštila o strop, navzdory varování. Přesto se cítila dobře při pomyšlení, že ji dovedou do Santareny k Zachariášovi. Zatínala zuby, aby stačila jejich tempu. Když konečně zastavili, sesunula se na nejbližší rovnou plošinu a okamžitě usnula.

Probudili ji dřív, než by se jí líbilo. Vůdce jí strčil do ruky kus sušeného masa. Vděčně se do něj zakousla, i když bylo tuhé jako podešev. Znovu se pokusila s někým spojit, ale marně. Nechápala, jak je to možné. Plam byl přece vždycky v dosahu. Poprvé ji napadlo, jestli se mu něco nestalo. Ale ne, to by zaručeně cítila! Tohle vypadalo spíš jako podivná clona, kterou neprojde jediná myšlenka.

Znovu vyrazili na pochod. Zatím nebyla vhodná příležitost se zeptat, kdy dorazí do Santareny. Ve skalních tunelech a jeskyních nedokázala Hanka odhadnout ani čas ani vzdálenosti. Trpaslíci opravdu nepatřili mezi upovídané bytosti. Postupem času jí začalo vrtat hlavou, proč cestují tak daleko.

Najednou jí trpaslík vzadu podrazil nohy a složil ji k zemi. Natloukla si kolena a lokty a chtěla začít protestovat. Trpaslík ji ale vzápětí překročil a mávl něčím, co vypadalo jako malá síťka na motýly. Překvapeně sledovala, jak vytáhl z kapsy malou lahvičku a velice opatrně přesunul cosi ze síťky dovnitř a pečlivě lahvičku zašpuntoval.

„Máš ho?“ přistoupil k němu vůdce a prohlédl si lahvičku.

„Pěkný exemplář,“ pochválil ho, „poohlédneme se kolem a zkusíme najít další.“

„Ty zůstaň sedět tady,“ ukázal Hance výstupek uprostřed jeskyně, „a ani se nehni. Jestli tě nějaký visák rafne, je po tobě.“

„Mám dalšího,“ vykřikl po chvíli někdo z nich v blízké chodbě.

„Já taky,“ odpověděl druhý.

„Visáci?“ spekulovala tiše Hanka. „Co to proboha je?“

Náhle se jí před očima začal spouštět obrovský pavouk.

Trhla sebou. Že by měli na mysli... tohle?! Měla sto chutí vyskočit a začít ječet. Jen s velkým úsilím zachovala klid. Namířila na pavouka znehybňující kouzlo a odtáhla ruku, aby jí nespadl na kůži. S úlevou si všimla, že strnul v poslední pozici. Visel na své niti a nehýbal se. Když se chtěla odsunout kousek dál, všimla si, že jí po bundě leze další. Vyslala nové kouzlo a následně zařvala.

„Héééj, pojďte sem někdo. Jsou tady pavouci!“

„A sakra,“ ozvalo se za ní, „má dva na zádech. Hlavně se nehejbej, kotě!“

„Mám ho!“

„Já taky!“

„A co tihle?“ ukázal vůdce na nehybné pavouky vpředu.

„Kouzlo nehybnosti,“ chraptivě mu oznámila Hanka.

„Nádherné exempláře!“ zašpuntoval je rychle do lahvičky a zdálo se, že má skvělou náladu. Zaklepal lahvičkou a pavouci se probudili. Zahýbali nohama a klouzali po skle. Trpaslík spokojeně mlaskl.

„Měla jsi zatracenou kliku,“ plácl ji po rameni, až hekla.

„Jsou jedovatí?“ zeptala se.

„Zatraceně jedovatí! Nic jedovatějšího neexistuje. Ale na druhou stranu nám po­máhají uhájit podzemí. Dneska jsme měli zatraceně dobrý lov. Doma nás pochválí.“

„Kdy se dostaneme do Santareny?“ odvážila se zeptat.

„Nejdřív musíme domů. Visáky je potřeba zpracovat, dokud jsou živí. Teprve pak tě odvedeme k Zachariášovi. Ale neměj obavy, Nikdo u nás ti neublíží. Vypadá to, že jsi nám přinesla štěstí. Za tak krátkou dobu jsme ještě nikdy neměli tak bohatý úlovek. Jsem rád, že jsi nezklamala mou důvěru a nezpanikařila, když tě ohrožovali.“

Ještě, že neumí číst myšlenky, pomyslela si Hanka, jinak by tohle neřekl.

Dopřáli si chvíli odpočinku a malou svačinu. Trpaslík dívce nabídl lok ze své osobní lahvičky. Neodvážila se odmítnout, aby ho neurazila. Bylo tam přesně to, co čekala - tekutý oheň. Málem se jí nepodařilo nadechnout. Trpaslík se zasmál a také si dopřál doušek.

„Jmenuji se Gehan,“ řekl vstřícně, „můžeš mi také tak říkat.“

„Díky,“ zasípala, když konečně popadla dech.

Znovu vyrazili na cestu. Hance se zdálo neuvěřitelné, jak může existovat taková dlouhá dálnice pod zemí. Sice chvílemi zdolávali i těžko schůdná místa a přesouvali se pomocí lan, ale nebylo to často. Únava z cestování jí umožnila zapomenout na problémy, které nahoře mezi lidmi narůstaly do nepříjemných rozměrů. Neustále musela věnovat plnou pozornost místům, kudy se ubírali. Už tak často nebourala hlavou a naučila se pohybovat po zrádném a kluzkém povrchu skal. Nyní už trpaslíkům stačila bez problémů. Jen jí vadilo, jak je pořád špinavá a má trvale vlhké vlasy a oblečení.

„A co když zase narazíme na visáky?“ zeptala se během jedné přestávky.

„To nehrozí. Vyskytují se jen v oblasti, kde jsme tě našli, a v nejbližším okolí. Proč myslíš, že bychom jinak courali tak daleko?“

„A k čemu jejich jed používáte?“

Gehan sáhl k opasku a odepnul silné kožené pouzdro, kde měl zastrkané šipky. Jednu velice opatrně vyňal a ukázal ji dívce Na špičce byly patrné tmavé skvrny, jak někdo namočil hrot do jedu.

„Koho tím lovíte?“

„Aberily.“

„Cože?!“ užasla.

„No, to jsou takový měňavý jeskynní potvory.“

„Vy je fakt umíte zabít?“

„Co se tak divíš? Ty je znáš?“

„Jen jsem slyšela, že dokážou každého oblbnout tak, že se napadený na žádnou obranu nezmůže. Pak oběť infikují pomocí sitbelů.“

„Promluvíme si o tom jindy a jinde. Tady to není vhodné,“ zamračil se trpaslík a zmlkl. Hanka nenaléhala. Už si začínala zvykat, že jsou věci, o kterých je lépe nediskutovat. Vůdce se zvedl a pokračovali v cestě. Při jednom sestupu Hanka uklouzla a sedřela si kůži na lýtku. Zaklela, když viděla, jak jí krev stéká do bot. Sáhla do kapsy pro ubrousek, aby to ovázala.

„Počkej,“ zadržel ji Gehan, který se přišel kouknout, proč se zastavila. Nalil jí na ránu kapku ze své placatice, a když už ji měl otevřenou, dal si malý doušek. Nabídl i Hance, ale ta jen zavrtěla hlavou a rychle stáhla látku kolem škrábance, který ve styku s tekutinou pálil jak čert. Pak vůdce mávl na ostatní trpaslíky, že mohou pokračovat v cestě a zařadil se za Hanku. Snažila se udržet jejich rychlé tempo a po chvíli s povděkem konstatovala, že poranění na noze ani necítí.

Po několika hodinách zaslechla, jak se Gehan za ní hlasitě nadechl.

„Pauza!“ zahalekal na ostatní trpaslíky. Zastavili se a počkali na ně.

„Route!“ obořil se zhurta na toho, který kráčel v čele. „Ty zatracenej dračí výměšku, jak to, že nedáváš pozor?!“

Druhý trpaslík hlasitě začichal a zaklel.

„Copak za to můžu, že mám rýmu,“ zahučel pokáraný nevrle.

Hanka rovněž začichala a snažila se odhalit nějakou změnu v zatuchlém vzduchu skalní chodby. Znovu se nadechla a pak to ucítila. Byl to závan příjemné vůně, která se blížila vůni skořice a vanilky.

„Jestli je jeden, je to v pohodě, ale pokud tam čekají dva, bude nás málo,“ huhlal Rout.

Gehan se ohlédl po Hance a ušklíbl se: „Bude nás akorát. Mě bude krýt ona.“

„Prodal jsi rozum?“ uchechtl se Rout.

„Tobě určitě ne!“ naježil se Gehan. „Copak nevidíš, že jinou možnost nemáme? Jdeme na to!“

„Umíš házet šipky?“ obrátil se na Hanku.

„Nikdy jsem to nezkoušela,“ vyděsila se, co to po ní chce.

„Tak to máš nejvyšší čas začít. Ale nepřej si mě, jestli se místo do aberila, trefíš do mýho zadku!“

Trpaslík vytrhl tři šipky a opatrně si je zastrčil za manžetu rukávu. Kožený zásobník s ostatními pěti šipkami podal Hance.

„Pamatuj! Musíme do něho našít aspoň pět šipek, abych ho dokázal zneškod­nit,“ pak se usmál, vycenil zuby a dodal, „dnes je skvělý den na schůzku se smrtí!“

Nestihla ani dvakrát polknout, když trpaslíci s divokým mručením vyrazili kupředu. Popadla kožený zásobník se šipkami a pustila se za nimi. Zmocnilo se jí vzrušení a přistihla se, jak napodobuje jejich bojový hrdelní tón. Posílila magický zrak a těsně za ohybem chodby ty potvory uviděla. Byly přilepené na stěně, jedna vlevo, druhá po pravé ruce.

První dva trpaslíci se zaměřili na levou potvoru a Hanka spatřila, jak hodili šipky. Aberil v místech, kam měly dopadnout, obměnil tvar a dvě z nich jen neškodně ťukly o skálu. Další tři ho však zasáhly. První trpaslík popadl sekeru a zabořil ji do beztvarého těla, druhý sáhl pro další šipky. To už ale Hanka nestíhala sledovat, protože byla dostatečně blízko, aby také zaútočila. Z Gehanových šipek zasáhla tělo potvory jen jedna, přesto sáhl po sekeře. Jeho pohyby byly ale pomalejší, než Hanka čekala. Ucítila proudění magie. Asi ho ovlivňuje napadený aberil, napadlo ji. Rychle po sobě vrhla dvě šipky a hned magicky pozměnila dráhu jejich letu, aby se jim aberil nemohl vyhnout. Okamžitě vytrhla ze zásobníku dvě další. Ty první měňavce zasáhly, což ji povzbudilo. Vtom do ní narazila neuvěřitelně silná psychická vlna. Sice šipky hodila, ale trefila se jen jednou. Chtěla sáhnout do zásobníku po té poslední, ale nešlo to. Aberil ji zaplavil vlnou lásky a porozumění. Byla to ta nejpřátelštější bytost, s jakou se kdy setkala a oni ji chtěli zabít! To nesmí dopustit. Tolik lásky nemohou vyhubit! Je to stejné jako u Vincenta, záplava citu, emocí... Ale Vincent ji přece zradil! Jestli má někoho ráda, tak to není Vincent, ale Rafan, Paula, Plam, nebo... Z jejích myšlenek se vynořil Sváťův láskyplný pohled, jeho vlídnost, starostlivá péče... Tlak na její psychiku mírně ustoupil. Zaostřila magický pohled a spatřila, jak trpaslík s vypětím všech sil vytrvale seká do aberilova těla, jehož jedno chapadlo se natahovalo k Hance a už od ní bylo jen několik centimetrů. Vedle se povalovala jedna ze šipek, která aberila nezasáhla. Zatnula zuby a v duchu zařvala vzteky: za Sváťu, za jednorožce, za draky! Uchopila šipku a vrazila ji do chapadla. To se zkroutilo a ucuklo. Psychický tlak, který ji svazoval, pominul. Zase ovládala svou mysl i tělo. Gehan vítězně zařval a několika mocnými údery rozsekal aberila na kousky.

Hanka se zhluboka nadechla a zaplavil ji pach vanilky a skořice. Teď ale vůbec nebyl příjemný. Zvedl se jí z toho žaludek.

Ohlédla se vlevo po Routovi a jeho společníkovi. Oba sekali do druhého aberila a zničili ho jen chvilku po nich. Chodbou se ozval další vítězný řev. Teprve teď jí v plné míře došlo, čeho tu byla svědkem. Trpaslíci jí ukázali, jak zabít aberila. A to byli jen dva na jednu potvoru! Ještě nevěděla, jak se svou nejnovější zkušeností naložit, ale doufala, že by tenhle objev mohl sehrát klíčovou roli při řešení zatím neřešitelného problému. Po hodně dlouhé době pocítila záchvěv naděje.

Trpaslíci se konečně přestali poplácávat po ramenou.

„To bylo keců, brácho, co? A nakonec jsme byli první, kdo aberila dostal!“ začal se vytahovat Gehan.

„No jo, seš dobrej,“ uznale přikývl Rout, „stejně jsi určitě všechno obstaral sám.“

„Neříkám to rád, ale byl jsem horší než obvykle. Můžu si připsat jen jeden zásah a práci se sekerou. Ona se trefila čtyřikrát. Byla klika, že jsme ji u pramene nezabili.“

„Měli bychom to dokončit,“ kývl Rout směrem k rozsekaným aberilům.

Gehan přikývl, vylovil lovecký tesák a začal se hrabat v rozsekaných kusech měňavce. Rout činil totéž u druhého těla. Když Hanka viděla, jak trpaslíci noří ruce do slizkých zbytků, stáhl se jí žaludek. Přesto se neodvrátila. Byla zvědavá, o co jde.

Po chvíli oba vylovili jakousi lebku nebo zkostnatělou schránku ve velikosti lebky. Odnesli svůj nález kousek stranou a zaklínili obě schránky, aby se nepohnuly.

Gehan se ohlédl na Hanku: „Zvedni si ochrany.“

„Jaké ochrany?“ chtěla se zeptat, ale nestihla to, protože mezitím trpaslík dupl na zaklíněnou schránku a botou ji rozdrtil. Hanku zasáhl psychický blesk ohromné síly. Měla pocit, jako by se jí uvařil mozek. Zhroutila se na kolena a rukama si objala hlavu, aby se jí nerozskočila.

„Holka pitomá!“ přistoupil k ní Gehan. „Copak jsem ti neřekl, abys zvedla ochrany?! Tumáš, napij se.“

Strčil jí do ruky svou láhev. Poslechla ho a lokla si. Oheň se jí prodral krkem a zaplavil celé tělo. V hlavě jí začalo zuřivě tepat, ale bolest ustupovala.

„Koukej si zabezpečit psychiku! Musíme zničit ještě druhého.“

„Jak to mám udělat?“

„Uzavři se na chvíli sama do sebe a kolem postav zeď.“

„Tak jo, jsem připravená,“ zatnula Hanka zuby v očekávání další bolesti. Obrnila se proti okolnímu světu, ale nebyla si jistá, jestli to bude stačit.

Tentokrát kolem ní proletěla jen ozvěna mentálního blesku. S úlevou se zdvihla a šla se kouknout na rozdrcené schránky. Trpaslíci ustoupili, aby se mohla podívat. Mezi šedými úlomky se rozlévala krvavá kaše a v ní se třpytily sitbely. Trpaslíci začali místo zahrnovat hlínou a drobným kamením, které vyhrabali v okolí. Nakonec umístili na vrchol hromady velký šutr.

„Až půjdeme příště okolo, vyryjeme na něj varování,“ spokojeně na šutr poklepal vůdce.

„Umím tvarovat kámen. Řekněte mi, jak má váš symbol vypadat a já to udělám,“ nabídla se Hanka.

Gehan do písku namaloval sekeru a přes ni přetržené srdce. Dívka přikývla a dala se do práce. Vyhladila viditelnou plochu a na ní vytvořila symbol. Vložila do něj i trochu světla, aby upoutal na první pohled.

„Dobrá práce,“ poplácal ji trpaslík po zádech, až se prohnula.

„Sesbírali jste šipky?“ obrátil se na své druhy.

Rout mu podal tři z jeho zásobníku, které minuly cíl. Ostatní trochu očistil a zabalil do hadru. Všichni otřeli sekery o hlínu.

„Snad už žádného nepotkáme,“ uložil Gehan šipky zpět do pouzdra, „poslední dobou se ty mrchy nějak rozmnožily.“

Trpaslíci posbírali svá zavazadla a všichni se znovu vydali na cestu. Hanka byla unavená a to se podepsalo i na její pozornosti. Dvakrát za sebou se praštila do hlavy o nízký strop. Vůdce se na ni mračil, ale dal pokyn ke krátkému odpočinku. Dívka okamžitě usnula. Dlouho ji ale spát nenechali.

„Vstávej, kotě, ještě několik hodin a jsme u nás doma. Tam se můžeš vyspat, jak dlouho budeš potřebovat,“ zacloumal s ní Gehan.

Bez protestů se zařadila mezi ně. Naštěstí už se tu pohybovali vyššími a rovnějšími chodbami.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: