Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Uklízečka v Polutě

Tentokrát ji nikdo budit nemusel. Nemohla dospat. Mezi prvními zhltla snídani a nedočkavě vyhlížela, kdy se vydají na cestu. Byla domluvená s Vronem, že je vyzvedne v okamžiku, kdy se dostanou na místo, které zná. Jen Frutik byl trochu smutný, že její pobyt mezi trpaslíky končí.

Na křižovatku dorazili asi po dvou hodinách pochodu. Gehan zastavil, kývl na dívku a přistoupil ke Kubasovi.

„My teď doprovodíme Hanku domů,“ řekl mu, „takže se na dva dny rozdělíme. Držte hlídky kvůli aberilům a pokud to půjde, snažte se jim vyhnout. V téhle oblasti by to neměl být problém. Sejdeme se na plošině za velkou průrvou, jak jsme se domluvili. Buďte opatrní.“

„Neboj se, Gehane, budu naslouchat zkušenějším,“ odpověděl Kubas, „nechci zbytečně riskovat, když bude jiná rozumná možnost.“

„Začíná se z tebe klubat správnej parťák,“ lehce ho do prsou ťukl pěstí starší trpaslík. Pak společně s Hankou vyrazili novým směrem. Gehan nasadil ostré tempo, což dívka přijala s povděkem. Toužila se dostat do Santareny co nejdřív.

Asi za hodinu se vynořili z podzemí na povrch. Hanku bodalo světlo do očí. Zvykla si pod zemí na šero a tmu, takže to byla po vstupu do obvyklého prostředí dost velká změna.

Jakmile se dostali k řece, ozvala se Vronovi a pak už to bylo rychlé. Její přítel otevřel bránu, skrze kterou s Routem a Gehanem prošla až do jejich zahrady. Vrhla se Vronovi do náruče bez ohledu na to, co si o ní pomyslí její trpasličí průvodci.

„Zachariáš už na vás čeká a zve vás na oběd,“ řekl Vron, když ho konečně pustila.

Vtom se z domku na stromě vyřítilo malé zvířátko, přiběhlo k dívce a vyšplhalo jí po nohavici až do náruče.

„Plavíku, ty jeden divochu, jak se máš,“ pohladila ho a podrbala pod krkem. Krátce po něm vyběhl z domku i Rafan.

„Zatraceně rád tě vidím, ženská,“ prohlédl si Hanku zblízka a uznale mlaskl, „vypadáš v tom ohozu dost bojovně.“

Pak se otočil na trpaslíky a zdvořile se s nimi pozdravil. Tulík se zatím přemístil na jeho rameno.

„Ale to je nitorpan!“ ukázal Gehan na Plavíka. Nadšeně se mu rozzářily oči: „Jestli je to možné, koupím ho.“

„Tohle ale není domácí mazlíček. Je to přítel,“ namítl Rafan.

„Zaplatím královsky.“

„U vás má asi slovo »přítel« jiný význam než u nás,“ zamračil se na trpaslíka Hančin kamarád.

„Omlouvám se, mladý muži, ale když jsem uviděl nitorpana, musel jsem to aspoň zkusit.“

„Jdeš s námi na oběd?“ zeptala se Rafana Hanka.

Rafanův podmračený výraz se vytratil a s úsměvem přikývl.

Zachariášovo pohoštění na ně čekalo ve velké jídelně. Kulatý stůl byl zaplněn spoustou dobrot, z nichž některé Hanka ani neznala. Možná nějaké trpasličí delikatesy. Zachariáš si navlékl sváteční opasek a vousy měl méně rozježené než jindy. I jemu Hanka padla do náruče a teprve potom přítomné trpaslíky vzájemně představila. Po krátkém dohadování došli ke zjištění, že se vlastně znají a že Zachariáš už v minulosti pár obchodů s jejich kmenem uzavřel. Konečně se mohla Hanka uvolnit a nechat iniciativu ostatním. Rafan jí galantně nabídl židli, i když momentálně vypadala se svým tesákem u pasu spíš jako bojovník než jako mladá dáma.

Posadili se kolem stolu a Vron nabídl trpaslíkům pivo. Ti hned ochutnali a uznale zamručeli. Zachariáš zatím vytáhl obyčejnou dřevěnou krabičku, otevřel ji a na stůl položil před Gehana obrovský vybroušený diamant, jaký Hanka neviděla ani v pokladnici krále Jižního kontinentu. Byl nádherný bez jediného kazu. Jenže poslední dobou její obdiv k blýskavým kamenům poněkud pohasl vzhledem ke zkušenostem se sitbely. Nicméně trpaslíci nedokázali skrýt potěšení při pohledu na tak dokonalý drahokam.

Gehan si ho sice zálibně prohlížel, ale ani se ho nedotkl. Stáhl obočí, aby zakryl napjatý výraz, a zahleděl se Zachariášovi do očí. Hance připadalo, že se ti dva měří svými pohledy nepříjemně dlouho.

„Pouhý kámen za dceru jednorožce a sestru draka?“ zeptal se Gehan s hraným údivem. Napětí mezi oběma trpaslíky skoro vibrovalo. Dokonce i tulíkovi se zježily chlupy na ocase.

„Původně jste ji chtěli zabít. Naživu zůstala jen díky tomu, že jste zatoužili po odměně z mých rukou. Tohle pro vás není dostatečná cena za její život?“ zachvěl se Zachariášův hlas tlumeným hněvem.

„Nechceme se dovolávat ceny za její život,“ odstrčil Gehan diamant zpět k dárci, „ten už ona sama svými činy mnohonásobně splatila. Dovoláváme se ceny za její přátelství.“

Zachariáš se zamyšleně ohlédl po Hance.

„Chovali se ke mně jako ke královské dceři,“ odpověděla na nevyslovenou otázku a při tom si vzpomněla na syna nejvyššího, „nebo dokonce ještě lépe.“

„Dobře,“ schoval Zachariáš diamant zpět do schránky, „co pro vás tedy mohu udělat?“

Gehan se spokojeně zavrtěl na židli a lokl si piva: „Poslední dobou jsme přišli o dva obchodníky, kteří nás pravidelně zásobovali a na oplátku odebírali naše zboží. Rádi bychom obchodovali s vámi, ale zatím jste byl pro nás příliš drahý.“

„Co se stalo vašim obchodníkům?“

„Ovládly je kameny. Už nejsou sami sebou a my s nimi přerušili veškeré kontakty.“

„Zatracené sitbely!“ zaklel Zachariáš a bouchl pěstí do stolu, až všechny naservírované dobroty nadskočily. „Taky jsem přišel o pár partnerů.“

„Víte, nepatříme právě mezi nejbohatší trpaslíky,“ pokračoval Gehan, „a najít schopného seriózního obchodníka pro nás není snadné.“

Zachariáš si chvíli mnul fousy, zašilhal směrem k dívce a snad půl minuty trvalo, než se rozhoupal k odpovědi.

„Tak jo, našli jste ho. Seženu vám všechno, co budete potřebovat a vezmu do prodeje to, co nabídnete,“ bylo znát, že ještě stále nepolevil v ostražitosti.

„Výborně!“ rozzářil se Gehan. „Takže nyní můžeme přejít k domluvě o konkrétních cenách.“

„Ne, to nebude třeba,“ zarazil ho Zachariáš, „jako poděkování za vaši péči o mou schovanku jsem se rozhodl v průběhu tří následujících měsíců platit za vaše suroviny a výrobky o deset procent víc, než je v současnosti běžné. A to, co si u mě objednáte, dostanete bez určení ceny a nechám na vašem uvážení, kolik jste ochotní a schopní za dodané zboží zaplatit. Po třech měsících se znovu sejdeme a domluvíme se, co dál.“

„To je vskutku velkorysá nabídka,“ přikývl Gehan, ale nijak mimořádně nadšeně při tom nevypadal.

„To je fakt super nabídka, co se mu na tom nelíbí?“ zašeptala do ucha Rafanovi.

„Zachovi se povedl geniální tah,“ odpověděl stejně tiše, „jedním vrzem splatí tvůj závazek a zároveň otestuje tvého ochránce jako obchodního partnera. A Gehan se bude muset rozhodnout. Když nezaplatí, už se příště nedohodnu. Zaplatí-li málo, nebude pro Zacha perspektivním seriózním partnerem a pokazí si dobrou pověst. A odmítnout v podstatě nemůže.“

Hanka si pomyslela, že ona by asi nebyla dobrý obchodník, když se na tohle musí ptát.

„Jestli s sebou máte seznam toho, co byste potřebovali, můžeme se na to mrknout hned,“ navrhl Zachariáš,

Gehan přikývl a vylovil z kapsy svinutou roličku pergamenu. Podal ji přes stůl svému novému obchodnímu partnerovi. Zachariáš rozbalil seznam a navzdory jeho délce ani nemrkl. Vron se mu naklonil přes rameno. Nevyměnili si mezi sebou ani jediné slovo, akorát trpaslík občas ukázal na nějakou položku a jeho přítel přikývl nebo zavrtěl hlavou.

„Prvních osm položek s sebou můžete dostat rovnou, další asi tak do tří dnů a poslední tři položky odhaduji do týdne, v nejhorším do dvou,“ zaťukal na seznam.

Vron se zvedl ze židle a položil před trpaslíky mapu: „Měli bychom se domluvit, kam vám zboží doručím. V úvahu přicházejí tato místa...“

Chvíli se dohadovali, až se nakonec shodli na jedné variantě.

„Pokud se ještě dnes večer dostaneme sem,“ zabodl prst do mapy Gehan, „ušetří nám to půl dne a  můžeme se spojit s naší skupinou bez zbytečného zdržování. To je opravdu skvělé. Akorát s sebou nemám nic, čím bych právě teď mohl zaplatit.“

„S tím si nedělejte starosti, žádnou platbu po vás nevyžaduji,“ usmál se Zachariáš. „No a jelikož jsme vyřídili obchodní část setkání, navrhuji začít s obědem a užít si chvilku společného posezení. Připravil jsem soudek s medovinou, kterou u mě mohou ochutnat jen mí nejlepší přátelé.“

Vron ze stolu odsunul drobné chuťovky a začal servírovat jídlo. Hanka už Zachariášovy hostiny znala, tak si od všeho poručila jen nepatrné množství. Trpaslíci byli obzvlášť nadšení pečeným krocanem, a když ochutnali medovinu, odhodili zábrany a začali si to užívat. Postupně došlo na vyprávění o všem, co od chvíle, kdy našli spící Hanku u pramene, zažili. Zachariášova medovina byla zrádná. Hanka jen ulízla a už cítila žár, který se jí rozlil tělem. Gehan plně využíval svého vypravěčského a dramatického talentu, a když líčil jejich poslední boj s aberilem, nikdo kolem ani nedýchal.

„Ukaž mi ten svůj nůž,“ požádal Hanku Rafan. S úsměvem mu ho podala a kochala se jeho úžasem, když si tesák prohlížel. Pak ho podal dál, aby si ho mohl prohlédnout i Vron a Zachariáš. Ten ho obzvlášť dlouho obracel v dlaních a zkoumal. Pak přejel prstem tři kameny vložené v rukojeti a ty se matně rozzářily.

Povytáhl obočí: „Vložili jste kámen zdraví, svěžesti a síly. Úžasná práce! Skládám velikou poklonu vašemu zbrojíři.“

„To je dílo mojí manželky,“ sebevědomě se zašklebil Gehan.

Hanka je užasle pozorovala a sklapla otevřenou pusu teprve když do ní Rafan strčil a zašeptal: „Ty sis nejspíš ani nevšimla, že tam máš magické kameny, co?“

Zaškaredila se na něj, dotčená tím, jak do ní její kamarád vidí. Ale věděla, že má pravdu, tohle už se ve škole učili. Kdyby se na kameny pořádně mrkla, poznala by, k čemu slouží.

„Vskutku královský dar,“ zabručel uznale Zachariáš a nůž Hance vrátil.

„Kdepak! Žádný dar!“ vrtěl hlavou Gehan. „Jen jsme vyměnili její původní zbraň za jinou, lepší a účinnější. Bojovníci potřebují dobré zbraně a u nás je zvykem, že ti nejlepší musí být i nejlépe vyzbrojeni.“

„Chcete říct, že jste jí tohle dali výměnou za její nožík ze školní kuchyně?“ pobaveně se zubil Rafan.

„Ona bojuje jako zuřivý vlk, zasloužila by si ještě mnohem lepší zbraň, ale na to nebylo dost času,“ omluvně pokrčil rameny Gehan.

Rafan se vesele šklebil a Hance bylo jasné, že si v příštích dnech zaručeně nenechá ujít příležitost ke vtípkům na její adresu.

Bylo to velice příjemné odpoledne a Hanka doufala, že se dobré vztahy mezi Zachariášem a jejími novými přáteli ničím nepokazí ani v budoucnu. Rozloučila se s Gehanem a Routem a nechala je, aby si vyřídili zbytek obchodních záležitostí s Vronem.

V domečku si s velkou chutí vlezla do sprchy, umyla si vlasy a nechala je volně schnout, zatímco odpočívala uvelebená v křesle. Rafan jí líčil, co je nového ve škole a Hanka litovala, že se tam nyní nemůže vrátit. Právě začínal kurs vytváření průchozích bran a praktická část výuky měla už za týden proběhnout na výměnném pobytu v Polutě, protože prostory školy v Santareně nebyly pro tvorbu bran vhodné. Právě o tenhle kurs se velice zajímala a doufala, že konečně bude umět branami nejen cestovat, ale také si je vytvořit. Zatracený sitbel! Kdyby jen tenkrát tušila, jak moc jí ten mrňavý kamínek zkomplikuje život...

Bývalo by se jí doma spalo krásně, kdyby se ještě uprostřed noci neobjevil Vron a nevzbudil ji. Protřela si oči a vyčítavě se po něm koukla.

„Co se proboha děje?“

„Vylez a co nejrychleji se oblékni,“ řekl a nechal ji v ložnici samotnou.

Velice neochotně ho poslechla a s trochou nelibosti se nasoukala do oblečení od trpaslíků, protože byla večer líná si připravit na ráno něco jiného. Doufala, že bude mít druhý den, až Rafan odejde do školy, spoustu času. Vron by ji ale zbytečně z postele netahal.

„Tak povíš mi už konečně, co se děje?“ dožadovala se informací, když oblečená vstoupila do společného pokoje. Rafan už tam seděl, poněkud rozcuchaný a rozespalý, a tulík na jeho rameni vzrušeně škubal ocáskem.

„Z jednoho důvěryhodného zdroje mi přišlo varování, že si tě sem ráno přijdou vyzvednout ochránci. Bylo mi řečeno, že by tě viděli v mnohem příznivějším světle, kdybys je oslovila ty sama a požádala o přešetření svého případu a shovívavost.“

„Můžete mi ty nebo tvůj zdroj zaručit, že mě nešoupnou zpět do tábora, odkud jsem utekla?“ zeptala se ostře.

Vron sklopil oči a zavrtěl hlavou: „To nemůžeme. To rozhodnou ti, co se tu ráno objeví. Ale určitě tvůj případ znovu přešetří.“

„Jo! A dopadne to stejně jako minule! Tak to tedy ne! Dobrovolně se nevrátím ani za nic!“

„Tušil jsem, že se na to budeš dívat takhle,“ ušklíbl se Vron, uvolnil levou ruku, kterou do této chvíle držel za zády, a vrazil jí do rukou batoh.

„Nezapomeň opasek a nůž,“ zdvihl se Rafan, aby jí ho podal.

„Kdyby nás tu někdo ráno čirou náhodou hledal,“ otočil se Vron k Rafanovi s významně pozvednutým obočím, „tak mu klidně řekni, že jsem zase vyrazil na lov mladých talentů a tvoji bývalou spolužačku jsem vzal s sebou, protože si myslím, že mi při tom může významně pomoci.“

„Jasně,“ usmál se trochu smutně Rafan. „Přeji vám dobrý lov.“

Hanka mu kývla na rozloučenou, podrbala tulíka a pak spolu s Vronem vyrazila do tmavé studené noci.

„Kam půjdeme?“

„Nech se překvapit,“ řekl Vron a otevřel bránu. Na její druhé straně ucítila vůni moře.

„Chceš mě schovat u sirén?“ podivila se, když ji vedl přímo do vody.

Neodpověděl a kráčel dál, až jim voda sahala až nad kolena. Tam otevřel další bránu. Než prošli, vzal Hanku do náruče. Nyní stáli na břehu poblíž skal. Vron zamířil k jednomu otvoru, který vedl dovnitř skalního masivu. Nesl dívku v náruči. Hanka díky magickému vidění mohla sledovat chodbu, kterou kráčel. Chvilku stoupala, pak začala klesat, až se ocitli v místě, kde už byla cesta zaplavená vodou. Tam Vron odbočil do jedné slepé chodby. Nevšimla si, ve kterém místě se otočil a znovu pocítila, jak prošli branou. Zase byli v nějaké skalní chodbě, ale tady už bylo sucho. Její přítel ji postavil na zem a po chvilce vyšli ven. Akorát začalo svítat. Hance nebylo okolí povědomé, ale vlastně bylo úplně jedno, kde byli, hlavně aby je ochránci nevystopovali. Děsila se možnosti, že by ji zase šoupli do tábora, kde by nemohla rozhodovat o své budoucnosti. Ani tohle sice nebyla nejlepší situace, ale aspoň zůstala člověkem se svobodnou vůlí. V nejhorším by se snad mohla na čas vrátit k trpaslíkům. Kráčeli s Vronem kolem chudinských chatrčí a pod nohama jim křupal zmrzlý sníh. Nikdo si jich tu nevšímal. Po nějaké době Vron zamířil do centra města. A tady to najednou Hanka poznala.

„My jsme v Polutě?“

„Jo. Myslím, že Tulianova loňská skrýš by letos mohla pro změnu posloužit tobě. Schovám tě tam a pak si půjdu promluvit s Danovým otcem. Uvidíme, jak se na to pan Ferelli bude tvářit.“

„To bych se občas mohla vídat s Danem,“ pookřála Hanka při myšlence, že by tu měla alespoň nějakého kamaráda.

„Jo,“ ušklíbl se Vron, „Dan tam chodívá trénovat spolu s kluky Mojeranovými.“

„Aha. Tak to se mám na co těšit!“ usmála se.

Správce objektu si Vrona pamatoval a pustil je dál. Do ruky jim vtiskl klíč a poslal je nahoru. V místnosti bylo teplo, ale zřejmě se tu dlouho nevětralo, takže vzduch byl těžký a zatuchlý. Strohý funkční nábytek nebyl moc přívětivý, útulné to tu opravdu nebylo.

Vron z kapsy vytáhl kousek pečeného krocana ze včerejška a dvě jablka.

„Víc toho bohužel s sebou nemám,“ pokrčil omluvně rameny, „ale až půjdu zpátky, zastavím se na tržišti a něco opatřím.“

„To je dobrý,“ mávla dívka rukou, „ještě mám v batohu od trpaslíků sušené ovoce a maso, hlady tu určitě neumřu.“

Dívala se za přítelem, jak odchází. Napadlo ji, že by mohla zatím dohnat nedokončený spánek. Odložila opasek, vestu si schumlala pod hlavu a natáhla se na tvrdé lůžko tak, aby aspoň viděla oknem na oblohu. Spánek ale nepřicházel. Místo toho se jí honily hlavou myšlenky na to, co bude dál. Jak o tom uvažovala, upadala do stále hlubší deprese. V žádném případě by se neměla objevit nikde, kam obvykle jezdívala. Budou ji nejspíš hledat nejen v Santareně, ale i v útulku pro nemocné magické tvory, u Pauly, u Tuliana, u Mojeranových a pravděpodobně také u jejích dračích přátel a u sirén. Vlastně nemá kam jít. Před ochránci se může skrýt jedině tehdy, schová-li se u někoho úplně cizího a bude tam žít pod jiným jménem. Dokonce by ji neměl navštěvovat ani Vron, protože i podle něj by ji mohli vypátrat. Ta představa se jí ani trochu nezamlouvala. Také je tu stále otázka, co nakonec provedou ochránci s lidmi, vegetujícími pod vlivem sitbelů. A co to bude znamenat pro ni? Ať bude, kde bude, jejich testovací pomůcky ji pravděpodobně zase označí jako rizikovou osobu, a znovu může skončit podobně jako její spolužáci. Možná i hůř. Jediná přijatelná možnost by byl návrat mezi trpaslíky. Tam by ji snad neobjevili. Ale jak dlouho by tam musela zůstat? Týden? Měsíc? Rok? Nebo snad do konce života? Bez trávy, bez slunce...

Když se probudila, nebylo jí o nic lépe. Zaměřila se na své školní hodinky, aby se dozvěděla, co je nového ve světě a v Santareně. Skoro všude narážela na důrazné varování před sitbely, které přímo ohrožují lidské zdraví. Vždy následovala nabídka léčebného programu zdarma. Jiné oficiální informace o sitbelech nenašla. Santarenská magická škola nabízela lístky na různá vystoupení a soutěže, kterých se zúčastní její žáci. Uměleckou supervolonovou akrobacii předvedou žáci pod vedením Vincenta Šarmanta. Soutěže v supervolonovém víceboji se pak zúčastní asi dvanáct jednotlivců. Hanka se ušklíbla, když v seznamu našla oba sourozence Pohromakovy a Tuliana z Belistounu. I když Pohromakovy ze srdce nesnášela, přesto by dala hodně za to, aby je mohla vidět v soutěži. V supervolonu byli opravdu dobří.

Pak se hodinek zeptala na osoby hledané zákonem. Jako nejvyšší prioritu hodinky označili sedm lidí, kteří byli obviněni z nezákonného obchodu s kameny. Pak byli hledáni další tři, kteří měli na svědomí vážné ublížení na zdraví, ovlivňování obchodníků a podvody. Nakonec hodinky zobrazily tři nezletilce a Hanku zamrazilo, když mezi nimi našla i svou vlastní tvář. Jen obecně bylo řečeno, že jsou hledáni kvůli útěku z domova a drobným deliktům. Následovalo doporučení, aby se sami co nejdříve přihlásili ochráncům, že si tím zajistí shovívavost a zmírnění důsledků svého nezákonného jednání.

Hanka vzdychla a nechala hodinky hodinkami. Vzala si jablko a zkusila kontaktovat Plama.

Okamžitě se nadšeně ozval: „No to je dost, že sis na mě taky udělala čas. Začínal jsem se bát, že se mnou ani nechceš mluvit.“

Hanka se svým dračím přítelem podrobně probrala události několika minulých dní.

„A co nového u vás?“ zeptala se Plama.

„Nic. Matka pořád létá pryč, ale už ji raději nestopuji. Mohu si namlouvat, že jen někde hlídkuje a vlastně se nic neděje.“

„A co Nik?“

„Spí a zatím vypadá dobře.“

„Kéž bych mohla být tam u vás.“

„Minulý týden nás navštívili ochránci dvakrát. Prý jdou zkontrolovat Nikův stav. Ale z toho, co jsi mi řekla, spíš vyplývá, že čenichali, jestli nejsi u nás.“

„Ach jo.“

„Co teď budeš dělat?“

„To fakt nevím. Zkusím si ještě popovídat s Vronem a Rafanem, jestli je něco nenapadne.“

„Nebuď smutná, sestřičko,“ poslal jí drak vizi, jak jí něžně rozfoukává vlasy.

„Doufám, že nás nevystopují podle komunikace.“

„Dračí komunikace je nejbezpečnější kontakt na dálku, jaký znám. Ale raději se zeptám matky, až přiletí, jestli neexistuje nějaká ochrana navíc.“

Ukončili komunikaci a na Hanku opět dolehl smutek a pocit beznaděje. Snědla zbytek toho, co jí tu nechal Vron, a začala být nervózní, proč se nevrací. Násilím se přinutila ke klidu a začala relaxovat. Odpoutala se od svých smyslů a nechala čas plynout volně kolem sebe. Zaháněla myšlenky, které se snažily upoutat její pozornost, a přesvědčovala sama sebe, že všechny své problémy zvládne a všechno kolem ní se v nejbližší době změní k lepšímu. Cítila, jak se do její mysli vrací vyrovnanost a sebevědomí. Relaxace zmírnila pocit beznaděje na jakžtakž snesitelnou míru.

Téměř se vyděsila, když do místnosti jako velká voda vpadla dvojčata Mojeranova. Kluci se vůbec neobtěžovali klepáním a nedočkavě vtrhli dovnitř. Vyrozuměla, že už je Vron informoval o její svízelné situaci. Od loňska se Tom a Sam zase vytáhli a nyní už byli menší jen asi o půl hlavy. Za nimi v patách dorazil Dan Ferelli, jehož otec vlastnil tuto hlídanou halu, sloužící k testování nově vyvíjených supervolonových prken. Také už ani v nejmenším nepřipomínal drobného zakřiknutého chlapečka, se kterým se před několika lety seznámili. Už byl stejně velký jako Hanka a oči mu svítily rošťáckou energií. Hned začal na stůl vykládat nákup, který donesli. Vedle limonád a ovoce se tu začalo vršit pečivo, šunka, klobásy, sušenky, preclíky. Trochu nevěřícně sledovala tu horu jídla.

„To snad nemyslíte vážně. Jsem tu první den a ještě zdaleka neumírám hlady. Tolik jídla! Vždyť se to tu zkazí!“ protestovala.

„Neboj se, my ti s tím pomůžeme,“ zasmál se Sam a hned se zakousl do housky. Hanka vytáhla svůj tesák a ukrojila mu k tomu kousek šunky.

„Páni, to je suprovej nůž, takovej bych taky potřeboval,“ zajiskřilo v oku Danovi, „kdes ho koupila?“

„Nekoupila,“ zatvářila se dívka jako že o nic nejde, protože si dobře pamatovala Danovu slabost pro dobré obchodní transakce a vydělávání peněz, „to jsem dostala u trpaslíků výměnou za obyčejný nůž, co jsem šlohla ve školní kuchyni.“

„Kecáš...“ vydechl nevěřícně.

„Nekecá,“ ozval se mu za zády Vronův pobavený hlas, „je to pravda.“

Dan si také ukrojil plátek šunky, aby nůž vyzkoušel, a pak ho s trochou lítosti vrátil Hance.

„Budeš nám vyprávět, co jsi zažila?“ zeptal se dychtivě.

„Když bude čas, tak určitě,“ slíbila.

„Vyjednal jsem u pana Ferelliho, že oficiálně tu budeš bydlet jako nová uklízečka. Doufám, že ti jméno Ria Nová bude vyhovovat.“

„Proč Ria?“ zeptal se Sam.

„Jednorožci mě pojmenovali H'anaríja,“ vysvětlovala dívka, „H'anaríja Vronová, Ria Nová, tos vymyslel dobře.“

„Ale uklízet nemusíš, jestli nechceš,“ řekl honem Dan.

„A co bych tu asi tak celé dny dělala, nevíš? Budu uklízet docela ráda. Musím se trochu zaměstnat, jinak se tu za chvíli zblázním.“

„No, když myslíš...“ vzdal to Dan a sáhl po další housce. Hromada pečiva se za krátký čas povážlivě zmenšila. Kluci měli podobný apetit jako Sváťa.

Vron položil na stůl dvě knihy a Hanka se po něm vděčně podívala. Doufala, že vybral něco zajímavého, co jí ukrátí večery.

Potom kluci Hanku vytáhli do zkušební haly. Bylo tu docela živo. Obrovský prostor skýtal dostatek možností k létání i pro několik nezávislých skupin. Kluci se suverénně zdravili s přítomnými a nikdo se nad jejich návštěvou nepozastavil. Hned bylo jasné, že sem chodí běžně a testeři jsou na jejich vpád zvyklí.

„Dneska nebudeme moc blbnout,“ řekl Dan, „Vron nařídil, abychom nepřitahovali příliš mnoho pozornosti.“

Kluci vylovili z jedné police tři supervolonová prkna a Tom to svoje nabídl Hance: „Zkus se proletět, ale buď zezačátku opatrná. Je to vývojové ‚efesko', specializované na ostrou akrobacii. Zatočí dřív, než to stihneš vyrovnat.“

Dan se Samem už byli ve vzduchu a zřejmě si opakovali nějakou sestavu, protože naprosto synchronně padali do výkrutů a nad jejich několikanásobnými obraty se Hance až tajil dech. Byli ještě lepší než Pohromakovi.

Prolétala se s prknem po obvodu haly, aby nikomu nepřekážela a zkusila si pár akcí. Tom měl pravdu, musela by nějaký čas pilně trénovat, než by se s tímhle prknem sžila. Měla pocit, že ztrácí jistotu a efesko jí ujíždí pod nohama. Po chvilce toho raději nechala a s díky vrátila prkno Tomovi.

„Na, pohlídej mi Lotrandu. Poslední dobou jí létání nedělá moc dobře,“ strčil chlapec Hance do rukou tulíka a naskočil na prkno. Vzápětí se přidal ke svým kamarádům a zapojil se do jejich sestavy jako třetí. Létal stejně obratně jako oni.

Hance sklouzl pohled na tulíka, který tiše a netečně seděl v její dlani. Tohle že je Lotranda? Vůbec nevypadala jako nejdivočejší a nejrychlejší rozjívené mládě tulíka.

„Lotrando, copak je s tebou?“ zdvihla si ji k očím a skoro ji zabolelo u srdce, když se střetla s nejsmutnějším pohledem, jaký kdy viděla.

„Já vím, stýská se ti po Nikovi,“ pohladila ji Hanka, a pak si ji jemně posadila na rameno. Lotranda párkrát hrábla po jejích vlasech, ale hned toho nechala a dál jen netečně seděla a koukala po Tomovi.

„Poslední dobou to s ní nevypadá dobře,“ vzal si Tom tulíka zpět, když skončili s létáním, a potom Lotrandu chvilku drbal pod krkem. Konečně aspoň vypadala, že se jí to líbí.

„Obávám se, že tahle moje průvodcovská mise skončí špatně,“ dodal smutně a uložil Lotrandu zpět do kapsy u košile, „vůbec netuším, jak bych jí mohl pomoci. A nejhorší na tom je, že ona sama už to vzdala a o žádnou pomoc nestojí.“

Kluci se rozloučili a vyrazili k domovu. Hanka se vrátila do místnosti, ze které zatím Vron vykouzlil přívětivý pokoj. Postel byla povlečená s polštářem a dekou, okno zdobil zatahovací závěs, pod ním byly dvě police na potraviny a na stolku se objevila lampička. Hned to tam vypadalo lépe. Než Hanku opustil, vyžádal si její lahvičku s trpasličím jedem.

Jakmile se ocitla sama, sáhla po knihách, aby se podívala, o čem jsou. První se jmenovala Výlety do podzemí. Jakýsi cestovatel popisoval život trpaslíků, uváděl na pravou míru různé pověsti a byly tu i nejrůznější zajímavosti o tom, co a jak dovedou vyrobit.

Druhá kniha byla učebnice drakonštiny, doplněná o historické texty, báje a pohádky. Když začala touhle tlustou knihou listovat, uvědomila si, že ji napsal drak. No, slovo ‚napsal' je v dračím případě trochu nepřesné. Jednou jí Plam ukazoval, jak vznikají dračí texty. Namočil dráp v jakési kašovité tmavé hmotě, udělal na konci pergamenu velikou kaňku a z ní se pomocí jeho magie začala rozlézat písmenka a řadit do slov. Hance to tenkrát připadalo směšné. Od té doby ale byla schopná poznat, který text vytvořil drak a který opisoval člověk.

Začetla se do první dračí pohádky, kterou našla. Zpočátku s drakonštinou trochu zápolila, ale bylo fajn, že všechny neobvyklé výrazy byly v téhle učebnici pod čarou přeloženy a vysvětleny.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: