Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Harpyje a starý dopis

Rafan se tu objevil ve společnosti dvojčat a Dana hned druhý den odpoledne. Hanka se musela hodně držet, aby se mu nevrhla kolem krku. Před kluky by to ale vypadalo hloupě, tak ho raději uvítala jen plácnutím do zad.

„Tak jaké to je, živit se jako uklízečka?“ zašklebil se na ni provokativně.

„Až budeš na dně, vezmu tě do party,“ oplatila mu úšklebek, „ale šéfovat budu já. Mám už totiž na rozdíl od tebe praxi.“

Dan pro ně vypůjčil prkna, aby se nemuseli střídat. Plavíka s Lotrandou posadili na polici a s chutí se pustili do supevolonového řádění.

„Dost dobrý,“ ocenil Rafan gestem Hančino vystoupení. Během zdejšího pobytu se zase dostala do formy a dnes si to opravdu užívala.

Když byli v nejlepším, vstoupil do haly správce budovy a s ním další dva muži. Správce udeřil na malý gong za dveřmi a zjednal si pozornost.

„Prosím, ukončete létání a pojďte sem dolů,“ nařídil všem přítomným.

A do háje! pomyslela si Hanka, když spatřila v rukou nově příchozích ochrán­covské hole. Slétla k zemi jako ostatní a snažila se zůstat nenápadná za skupinkou testerů. Jednu nohu si nechala připravenou na prkně, aniž přemýšlela o tom, kam by tu tak asi mohla uniknout. Kdo ví. Třeba tu ani nejsou kvůli ní. Její naděje ale vzápětí splaskla jako bublina.

„Hano Vronová, přišli jsme si sem pro tebe. Buď tak hodná a pojď sem.“

Hanka se odrazila a vylétla skoro až ke stropu haly.

„Nedělej potíže, děvče, nechceme ti ublížit. Stejně nemáš, kam utéct, tak nedělej hlouposti a pojď k nám.“

Ucítila vlnu magie a tíhu malátnosti. Tak to tedy ne! Stejně jako v případě aberilova mentálního útoku si představila Sváťovy laskavé oči a upnula myšlenky na sílu jejich vzájemného přátelství. Malátnost zmizela a ona zase kontrolovala své myšlenky i pohyby. Uviděla, jak si jeden z ochránců přitáhl před sebe Rafana a něco do něj hučel. Po chvíli její kamarád neochotně přikývl a vypadalo to, že řekl: „Dobře, já to zkusím.“

Správce a testeři napjatě sledovali celou scénu, což ochráncům rozhodně neusnadňovalo situaci. Hanku znali jako tichou šikovnou dívku a nechápali, proč ji strážci zákona stíhají.

„Hano Vronová, poleť hned dolů nebo budeme muset použít donucovacích prostředků,“ řekl ochránce tentokrát už přísnějším tónem. Jeho kolega mu ale zaklepal na rameno a ukázal na Rafana. Ten neklidně přešlapoval, vypadalo to, že neví, kam s prknem, které dosud svíral v rukou. Na rameni mu balancoval naježený Plavík. Oba muži se o něčem dohadovali a Rafan opakovaně přikývl. Hanka nervózně křižovala vzduch pod stropem a nespouštěla z ochránců zrak. Ne, za žádnou cenu se nevzdá! Budou ji muset z toho prkna sundat násilím! Tentokrát už by určitě z tábora utéct nedokázala. Dobrovolně se tam nevrátí ani náhodou!

„Hanko! Co tam nahoře jančíš?“ zavolal na ni její kamarád. „Uklidni se a vem rozum do hrsti. Tady dole máš přátele.“

Jediné, z čeho Rafana nepodezírala, bylo, že by bezmyšlenkovitě papouškoval slova strážců zákona. Chce po ní, aby přemýšlela. Ale o čem? Snad ji proboha nechce vydat do rukou někomu, kdo ji šoupne do tábora poznamenaných? Ne, to nejspíš na mysli neměl. Pravděpodobně jí chtěl naznačit něco...

Vtom jí to docvaklo. U dveří haly spatřila Sama, jak na ni za zády ochránců zuřivě gestikuluje a ukazuje na dveře, před kterými stál i Dan. Zakroužila pod stropem a začala po spirále pomalu klesat níž. Testeři ustoupili do stran a Hanka si uvědomila, že kluky viděli a uvolňují jí cestu ke vchodu. Zjištění, že jsou na její straně, bylo povzbuzující. Mávla na Sama, který ve spolupráci s Danem otevřel dveře dokořán. Nabrala rychlost, prosvištěla kolem překvapených ochránců přímo ven z haly. Dveře se za ní hned zaklaply. Spolu s ní byl na chodbě jen Sam.

„Prkno nech tady, Dan je zdrží. A teď honem!“ táhl ji chodbou.

Vběhli do jakési klubovny, kde Tom supěl námahou, jak se snažil odtlačit mohutný stůl ke straně místnosti. Opřeli se do toho všichni tři a přitlačili ho až na dveře.

„Bojím se, že tohle je na dlouho nezadrží,“ vzdychla Hanka a pohlédla smutně na dvojčata.

„To víme taky,“ zadýchaně odpověděl Sam a rychle s Tomem odstrčil ještě pár židlí.

„To stačí,“ řekl bratrovi a naznačil, aby uhnul.

Někdo zacloumal dveřmi a ozvaly se tlumené hlasy.

Hanka zmateně sledovala kluky a nechápala, co mají v úmyslu až do chvíle, kdy Sam otevřel magickou bránu.

„Ale to...“ chtěla zaprotestovat, že v místnosti zkoušet něco podobného je krajně nebezpečné, ale už nedořekla, protože kluci Mojeranovi ji popadli za ruce a protáhli skrz.

Ani netušila, jak horkou chvilku připravila Rafanovi v okamžiku, kdy sestupovala po spirále od stropu dolů. Do poslední chvíle si nebyl jist, jestli pochopila jeho narážku na to, že má dole kamarády. Už se skoro chystal na ni zařvat „uteč!“ a riskovat hněv ochránců. Jak se ale mihla kolem nich, málem mu úlevou podklesla kolena. Kdyby měla dopadnout jako Anděla, vyčítal by si to do konce života. Ochránci se vrhli ke dveřím, aby ji zadrželi. Před nimi ale stál syn jednoho z nejbohatších obchodníků v Polutě a bránil jim v průchodu.

„Nesmíte jí ublížit, je to moje kamarádka. Určitě neudělala nic špatného.“

„Utekla z domova a my ji musíme vrátit rodičům,“ řekl ochránce a chtěl Dana odstrčit.

„Jednorožci chtějí, aby se k nim vrátila?“ nechtěl se nechat odbýt.

„Uhni, máme své povinnosti,“ zamračil se na něj muž a zjednal si průchod na chodbu násilím.

Rafan chytil Dana z loket a tiše se zeptal: „Co mají Mojeranovi v plánu? Ochráncům přece neutečou.“

„Sam umí bránu.“

„I brána se dá vystopovat. Zatracená práce! Rychle za nimi, ať víme, co se děje!“

Za dveřmi zakopli o prkno a natáhli se stejně jako správce, který se dostal z haly na chodbu jako první. Klusali chodbou správci v patách, předběhnout se ho neodvážili. Ochránci se zarazili před dveřmi klubovny, protože dveře byly zevnitř zatarasené. Jeden z nich použil magii, aby je uvolnil. Pak už se protáhli do místnosti a správce se protlačil za nimi. Rafan s Danem jen opatrně nakukovali dovnitř. Hanku ani dvojčata nebylo vidět. Natahovali uši, aby zaslechli, co si muži mezi sebou povídají.

„Unikli bránou.“

„Sakra! Nevěděl jsem, že ji ta holka umí.“

„To nebyla její práce, někdo jí pomohl.“

„Dokážeš je vystopovat?“

„Mohu vytvořit kopii brány. Ale tady v místnosti je to trochu rizikové.“

„To zvládneš, dej se do toho, přece ji nenecháme zase utéct!“

„Ale pánové, já nechápu...“ snažil se je zadržet správce, ale ochránci ho odstrčili ke dveřím.

Vzápětí se ozvala děsivá rána a třeskot skla, jak se vysypalo okno. V místnosti popadaly police, obrazy a židle se rozlétly do stran. Správce odhodila tlaková vlna na dveře, až bolestně zasténal. Rafan s Danem ho vytáhli na chodbu, aby zjistili, jestli není zraněn. Ale zdál se být jen otřesený a za chvíli se vzpamatoval úplně. Ochránci zmizeli branou pryč.

„Co se to tady proboha děje? Kde je Hanka?“ ozvalo se za nimi.

„Vrone. Kde se tu bereš?“

„Co já? Ale kde se tu bereš ty?!“ obořil se muž na Rafana.

„Navštívil jsem Hanku,“ odpověděl provinile, „a asi hodinu nato si pro ni přišli ochránci.“

„Rafe, ach, Rafe, kdes nechal svůj zdravý rozum? Jestli někoho trvale hlídali kvůli tomu, aby ji našli, tak jsi to byl ty.“

„Já blbec!“

„Odvedli ji?“

Zavrtěl hlavou: „Spolu s dvojčaty utekla branou. Ale ti dva chlápci jsou jí v patách.“

„A tohle?“ ukázal Vron tázavě na klubovnu.

„Ochránci vytvořili duplikát brány a málem zničili místnost. Asi nejsou moc šikovní.“

„Na to bych nespoléhal. Duplikát je vždycky silnější než první brána. Kdybych tu něco zkusil ještě i já, asi by to by to už budova neustála. Musím je najít nějak jinak.“

„Třeba Hanku vzali do útulku pro magická zvířata,“ uvažoval nahlas Rafan.

„Nebo k sobě domů,“ přidal se k nim Dan.

„Těch možností je zatraceně mnoho.“

„A mentálně se s ní spojit nemůžeš?“

„Zkusím to.“

Vron ovládal dračí komunikaci jen díky tomu, že si pamatoval kouzlo ještě z doby, kdy býval kouzelným džinem a sloužil Karmaneuduně. Od té doby, co získal zpět svou lidskou podstatu už ale nebylo tak snadné kouzlo použít, a fungovalo mu jen pro magicky nadané osoby, které znal nejdůvěrněji. Také ho stálo spoustu sil, než se mu podařilo vyvolat komunikační krystal. Pokusil se v duchu oslovit Hanku. Chvíli se nic nedělo a myslel si, že neuspěl. Pak se ale dívka ozvala.

„Promiň, Vrone, nemůžu se soustředit na povídání, jdou po nás. Ozvu se ti později.“

„Jen pár slov, je to důležité!“

„Fakt nemám čas...“

„Aspoň mi řekni, kde jsi.“

Hanka už se ale neozvala. Kontakt zmizel. Vron tiše zaklel.

„Ještě je nechytili, ale pořád nevím, kde jsou,“ oznámil Rafanovi, který se v duchu proklínal, že byl tak hloupý a Hanku svou návštěvou přivedl do potíží. Představa, že osud dívky teď leží v rukou dvojčat Mojeranových vskutku nepatřila mezi uklidňující.


„Poběž, sakra, už je to jen kousek,“ pobízel Hanku Sam.

Doběhli k jedné skále. Nebylo na ní nic zvláštního a Hanka naprosto nechápala, proč sem tolik pospíchali.

„Alekto, jsi doma? Pusť nás prosím k sobě,“ zahalekal Sam.

„Same? Kde se tu bereš?“ ozvalo se ze skály. „No tak pojďte všichni dál.“

Teprve když Hanka přistoupila až těsně ke skále, uviděla otvor, kterým se protáhli dovnitř. V jeskyni se s dvojčaty vítal jakýsi chlapec... nebo dívka? Nemohla se rozhodnout ani pro jednu variantu.

„Tohle je naše kamarádka harpyje Alekta,“ představil ji Tom a upřesnil, „ještě před rokem byla i naší spolužačkou a bydleli jsme ve zdejší škole podobně jako ona.“

Jak se harpyje natočila, všimla si Hanka jejích křídel. Byla trochu zmatená. Harpyji už viděla, ale tahle malá vypadala jinak - spíš jako člověk než jako harpyje.

„Hele, nehledá vás venku někdo?“ upozornila Alekta kluky.

Opatrně vykoukli otvorem, který tu soužil jako okno.

„No, máme drobný problém. Jdou po nás ochránci,“ přikývl Sam, „doufal jsem, že se sem za námi nevypraví. Ale jsou poněkud neodbytní.“

„Neboj se, ke mně bez mého souhlasu vstoupit nemohou. Co po vás chtějí?“

„To je trochu choulostivá historie... Jé, hele, letí sem nějaká harpyje.“

„To vypadá na Gáagru, vaši třídní učitelku,“ usoudila Alekta při pohledu na divokou husu, která sem rychlými rozmachy křídel přilétala.

Přistála ochráncům u nohou a proměnila se v harpyji. Rázem byla o něco vyšší než oba muži. Rozhodně vzbuzovala respekt.

„Co vás přivádí na území airbowanské magické školy?“ zeptala se mužů ostře.

„Uprchla sem jedna hledaná osoba. Je i ve vašem zájmu, abyste nám ji okamžitě vydali, nebo nás nechali dělat naši práci.“

„Čím se ta osoba provinila?“ ani v nejmenším se nenechala zastrašit harpyje.

„Je poznamenaná sitbelem.“

Hanka se při těch slovech rozzlobeně naježila: „To přece není pravda!“

„Pssst, chceme slyšet, co říkají,“ strčil do ní loktem Sam.

„Lidí, poznamenaných sitbely chodí vaším krajem stovky, tak proč takový zájem právě o tohoto jedince?“

„Uprchla z internačního zařízení. Navíc ještě není plnoletá, takže ji musíme vrátit jejím rodičům. Laskavě nám ji vydejte, nebo dovolte, abychom ji zadrželi sami.“

„Žádáte po mně laskavost. Dobrá, uzavřeme obchod.“

„Co si to dovolujete, ženská?!“ rozčílil se ochránce, který dosud mlčel.

„Počkej, počkej, mluvení nech na mě,“ zklidňoval ho první muž a opět se obrátil k harpyji.

„Jsme tu jako ochránci zákona a pořádku a je i ve vašem zájmu, abyste nám vyšla vstříc bez jakýchkoliv podmínek.“

„V Airbowanu se už odedávna o pořádek staráme my samy,“ odměřeně zvýšila harpyje hlas, „dokonce to máme i ve smlouvě s Bdělými. Jako ochránci byste to měli vědět! Nemáte-li zájem diskutovat o podmínkách obchodu, opusťte okamžitě naše území. Vaše úloha tady skončila. Abych dostála zákonu a podmínkám smlouvy, zavazuji se vám svým slovem, že nezletilce neprodleně vrátíme do péče jejich rodičů nebo pěstounů.“

„Omlouváme se, jestli jsme...“

„Není třeba! Nyní okamžitě opusťte naše území. Prosím!“

„Páni, ta s nimi parádně zametla,“ zasmál se Tom, když ochránci zmizeli ve vlastní bráně.

„Já bych se moc nesmál,“ ušklíbl se Sam, „nepochybně zamete i s námi.“

A nebyl daleko od pravdy. Sotva se Gáagra zbavila dospělých nezvaných hostů, začala se věnovat i mladším narušitelům.

„To by mě vážně zajímalo,“ řekla před vchodem do Alektina soukromého příbytku, „co sem přivedlo naše bývalé žáky.“

„Nedá se nic dělat, jdeme ven. Před ní utéct nedokážeme,“ vzdychl Sam, „snad nás neukousne.“

Všichni pokorně vyšli před jeskyni.

„No,“ klepala harpyje drápem na noze o skálu, „čekám na vaše vysvětlení. A prosila bych pravdu hned napoprvé.“

Tom strčil lehce do Sama, aby se ujal slova.

„Nechceme, aby se naše kamarádka dostala do rukou ochránců, tak jsme otevřeli bránu do Airbowanu a doufali, že až sem nás pronásledovat nebudou.“

„Jak jsi viděl, tak tvůj nápad nevyšel. Akorát, že mě teď tvé rozhodnutí bude stát čas a námahu, než vás doprovodím k rodičům.“

„U nás bude lepší, když nás doprovodíte k dědovi,“ řekl Tom, „rodičům bychom také jen komplikovali život.“

„Se mnou zase rodiče nemluví, ale třeba by vyhovoval jejich pověřený zástupce, kterého mám kvůli škole,“ přidala se k námitkám Hanka.

„Odmítáš se vrátit k rodičům jen kvůli tomu, že s tebou nemluví?“ podivila se harpyje.

„Což o to, já bych k nim chtěla, ale mám zákaz tam chodit.“

„Co jsi provedla?“

„Byla jsem hloupá. Nechala jsem si dát do kůže sitbel. Ale už ho nemám a ani nejsem pod jeho vlivem. Jenže ochránci mi to nevěří.“

„Také ti to nevěřím. Kdo jednou sitbel měl, už nikdy se jeho vlivu nezbaví. Prostě to nejde.“

„Nejsem pod jeho vlivem! Přísahám! Jinak bych přece nemohla zabít aberila.“

„Ty že jsi zabila aberila?“ podívala se na ni harpyje soucitně.

„Sama ne. Jen jsem při tom pomáhala jednomu trpaslíkovi. Byli jsme čtyři na dva aberily.“

„Říkáš, že trpaslíci dokážou přemoci aberila...“ zaváhala harpyje nad jejím tvrzením.

„Určitě mluví pravdu,“ vmísil se do debaty Tom.

„Tohle by asi zajímalo i Kelainu. Váš návrat domů se o chvíli odkládá. Pojďte se mnou,“ nařídila jim harpyje a vydali se pěšky k budovám školy. Gáagra nasadila tak ostré tempo, že jí sotva stačili. Hanka se rozhlížela po okolní nehostinné krajině a divila se, že sem někdo z lidí jde studovat dobrovolně.

Když se ocitli v jeskyni kouzel, začali se kluci vítat harpyjštinou se zdejší starou obyvatelkou. Hanka střídala magický zrak s normálním a žasla, jak rozdílný je pohled na věkem sešlou harpyji. Magickým zrakem ji vnímala jako nejúžasnějšího anděla, zatímco normálním pohledem viděla nevlídnou babiznu.

„Každá mince má svůj rub i líc,“ otočila se k ní Kelaina s vědoucíma očima, jako by četla její myšlenky, „kdopak ty vlastně jsi?“

„Hana Vronová.“

„Na jméno jsem se neptala...“

„Nevím, jak mám odpovědět. Trpaslíci mě označovali jako dceru jednorožce a sestru draka,“ byla Hanka v rozpacích, co vlastně po ní stará harpyje chce.

„Pověz mi svůj příběh. Myslím od chvíle, kdy se tě dotkl sitbel.“

Hanka se tázavě podívala po Tomovi a Samovi.

„Kelaina nám oběma zachránila život. My jí věříme,“ ujišťoval dívku Tom.

„Tak dobře,“ přikývla, „ale bude to delší povídání.“

Dvojčata po sobě radostně mrkla a bez okolků se pohodlně uvelebila na stole. Hanka usedla na kraj pohovky. Harpyje Gáagra a Kelaina si vybraly vyšší úzké stoličky. Hanka po všech přejela pohledem a začala vyprávět. Znovu ve vzpomínkách prožila vyhoštění ze stáda jednorožců, úzkostné chvilky v táboře i pobyt u trpaslíků. Kluci hltali její vyprávění, protože takhle podrobně to ještě neslyšeli. Také harpyje se zájmem naslouchaly a ani jednou ji nepřerušily, jen Kelaina jí podala pohár s vodou, která chutnala trochu po medu.

„To je vskutku pozoruhodný příběh,“ pokývla hlavou stará harpyje, když Hanka skončila, „ale některé úseky bych ráda znala podrobněji. Například to, jak ses zbavila sitbelu. Snaha jednorožců vyjmout kámen z tvého těla vnímám jen jako část pravdy. Muselo následovat ještě něco, o čem jsi nemluvila.“

„Dala jsem slovo, že o tom pomlčím.“

„Koupím tvou informaci.“

„Prosím?“

„Víš, u harpyjí je zvykem uzavírat obchody. Něco za něco. Tvoje vyprávění pro mě mělo poměrně vysokou hodnotu, protože jsi mi poskytla vědomost, jakým způsobem trpaslíci likvidují aberily. Za to ti mohu nabídnout něco, co bude mít hodnotu zase pro tebe. Buď můžeš ode mě získat kouzlo, nebo radu, nebo informace, které znám já. Další podobnou výhodu jsem ochotná nabídnout za informaci, jak se ti podařilo neutralizovat sitbel.“

Hanka se opět tázavě zadívala na kluky.

„Je to přesně tak, jak říká,“ vzal si slovo Sam, „kupříkladu my dva máme u Kelainy veliký dluh za to, jak nám pomohla. Nebude snadné ho splatit.“

„A jaká to bude splátka?“ zajímalo Hanku. „Co požaduje?“

„Harpyjím se nejčastěji platí umírajícími dětmi,“ odpověděl tiše.

„Cože???“ vyděsila se dívka. „To snad ne!“

„Je to trochu jinak, než si myslíš,“ vložil se do toho Tom, „ony dětem neublíží, naopak. Doprovodí je a dohlédnou na to, aby zbytečně netrpěly. A berou jen takové, které nemají na světě nikoho, kdo by se o ně po smrti postaral.“

Navzdory Tomovu tvrzení nemohla Hanku tuhle informaci rozdýchat. Takové splácení dluhu se jí zdálo být obludné.

„Stačila by ta moje informace na splacení jejich dluhu?“ zeptala se ostřeji, než zamýšlela.

„Ne. Jejich dluh je mnohem větší. Ale kdybys k té informaci přidala ještě malou kapku toho jedu, co máš v lahvičce na krku, pak bych považovala jejich dluh za vyrovnaný.“

Hanka chvíli zamračeně přemýšlela, ale pak si řekla, že kapku snad obětovat může, aby dvojčata ušetřila povinnosti shánět umírající děti.

Sundala lahvičku z krku a podala ji Kelaině. Ta velice opatrně ukápla nepatrný vzorek jedu do své nádobky a zbytek Hance vrátila. Potom dívka vylíčila to, co prodělala u Karmaneuduny, když se dračice rozhodla spálit v její krvi kořeny sitbelu.

„Velice zajímavé,“ spokojeně poklepávala drápy stará harpyje, „bohužel těžko použitelné.“

Hanka si připadala ošizená. Nabídla tolik informací a oplátkou zatím neostala nic. Aspoň že kluky zbavila jejich dluhu.

„Nemusíš se na nás mračit,“ řekla Kelaina, jako by do ní viděla, „na oplátku ti povíme o záležitosti s kameny všechno, co známe my.“

Kývla na Gáagru, aby se ujala povídání. Ta ani nemrkla a spustila.

„Nepříjemný problém se sitbely už tu jednou v minulosti byl. Začalo to tím, že aberilové ovládli draka a díky němu získali sitbely. Rozšířit je mezi lidi bylo snadné. Jakmile měli aberilové dostatečnou základnu poznamenaných, jejich inteligentní druh začal vzkvétat. Díky lidské krvi se mohli rychle rozmnožovat. Pomocí sitbelů dokázali získat nadvládu v podstatě nad kýmkoliv. Ti, co měli jen malé jiskřivé kamínky, byli ovládáni prostřednictvím magie a emocí. Aberilové jim mohli naprogramovat do mysli, co mají milovat a co nenávidět. Dokázali je i přivolat k sobě do podzemí. Těm zdatnějším, dávali do těla větší barevné kameny. Tím je zbavili vlastní vůle a ten člověk začal dělat vše, co po něm žádali, kupříkladu bojovat proti ochráncům nebo i proti své rodině. Takoví jedinci měli k dispozici neuvěřitelné množství magie a jen těžko se zabíjeli. Ochránci se museli rozhodnout pro razantní zákrok. Bylo nutné postupně zlikvidovat všechny poznamenané mezi lidmi, aby aberilové ztratili svou moc a podmínky k rozmnožování. Zničení ovládnutého draka je zase zbavilo šance získávat sitbely. Od té doby si opět museli aberilové vystačit jen s tím, co našli v podzemí Prokletých hor. Všichni doufali, že už se nikdy nebude nic podobného opakovat. Lidé i draci vyhlásili přísné tabu na nebezpečné území a od té doby byl celkem klid. Máš k tomu nějaké dotazy?“

Hanka se nespokojeně zavrtěla.

„Jasně že jo. Mám tisíc dotazů. Jakým způsobem draci vyrábějí sitbely? Čím to, že právě tenhle kámen může přenášet na dálku magii a emoce? Kdo vlastně ty kameny ovládá - umí to všichni aberilové nebo jen někteří? Proč aberilové nechodí na povrch? Vadí jim slunce, nebo světlo, nebo co vlastně? Z jakého důvodu se jich jednorožci tolik bojí, je snad pravda to, co naznačuje trpasličí báje? Možná kdyby si všichni vzájemně poskytli své informace, dalo by se nad nimi zvítězit bez zbytečného zabíjení.“

Gáagra se podívala na Kelainu způsobem, jako by chtěla říct: tak tohle je na mě moc, to si laskavě vyřiď sama.

„Na většinu tvých otázek Hano Vronová, odpověď neznáme. Ale o jednorožci ti říci mohu. Nevzpomínám na to sice ráda, ale snad ti to pomůže pochopit jejich strach. Při minulém konfliktu se po boku lidí a draků zapojila do boje proti aberilům i jedna kouzelnice od jednorožců. Bohužel u sebe měla i partnera a své zvědavé mládě. Toho mrňouse aberilové dostali a jeden z nich se do něj dokonce převtělil. Než to kouzelnice zjistila, aberil v těle mláděte umístil mnoho sitbelů do řad ochránců. Samice jednorožce byla nucena své mládě zabít. Když umíralo, klečela vedle něho a plakala. Záludný aberil v těle mláděte však ještě před svou smrtí využil slabosti čtyřnohé kouzelnice a také ji označil sitbelem. Tenkrát jsem tam byla a viděla vše na vlastní oči. Jednorožec, který kouzelnici a mládě doprovázel, mě požádal, abych jeho družku okamžitě zabila, že on to nedokáže. Udělala jsem to pro něj a pak doprovodila duše mláděte i matky na jejich pouti za věčností. Od té doby se jednorožci uzavřeli na svém území před světem a už nikdy se nezapojili do konfliktu s aberily. Vysvětlili svým spojencům, že pokud by aberilové získali jejich krev, přestali by se bát slunečního světla a stali by se nejmocnějšími tvory na zemi. Už by neexistoval nikdo silnější než oni.“

„A jak probíhal boj proti aberilům v minulosti? Přece je někdo musel umět zabít, ne?“

„Mezi ochránci existovala jakási elita bojovníků. Pokud si dobře vzpomínám, patřilo k ní i několik trpaslíků. Využívali schopností nitorfanů a nebáli se vstupovat ani do temných chodeb Aberilského podzemí.“

„Nitorfanové?“ Hanka se ohlédla po Tomovi. Lotranda v průběhu jejich povídání vylezla z jeho kapsy a nyní seděla chlapci na rameni a se zaujetím sledovala, o čem je řeč.

„No, vy jim říkáte tulíci. Vidím, že zrovna jednoho z nich máte s sebou.“

„Trpaslík používal název nitorpan,“ namítla Hanka.

„Nejspíš to zkomolili, neříká se nitorpan, ale nitorfan,“ opravila ji Gáagra, „ale ten váš mrňous by vám v boji asi mnoho nepomohl, vypadá nemocně.“

„Ztratil chuť do života, protože přišel o svého partnera,“ vysvětlil Tom.

„Ti elitní bojovníci, o kterých jsem mluvila, s sebou vždycky mívali víc tulíků,“ upřesnila Kelaina, „jestli mi slouží paměť, občas se na poradách hovořilo o šestici nitorfanů.“

„Vím, že tulíci poznají, když je někdo poznamenán sitbelem,“ zamyslela se Hanka, „ale jakou úlohu měli v boji?“

„To nevím, o takových podrobnostech se nikdy nemluvilo.“

„Asi bychom měli najít nějakého staršího tulíka a zeptat se,“ navrhl Sam.

Lotranda sklouzla z ramene do Tomových dlaní a vydala ze sebe několik pisklavých zvuků.

„Co říká?“ zeptal se Sam.

„Chce, abych ji dovedl za jejími divokými příbuznými,“ zaraženě přeložil její přání Tom.

„Tak to se budeš muset vypravit do Magického lesa,“ řekla Hanka a zatvářila se pochybovačně, „jestli tě ovšem strážci a druidové do rezervace pustí.“

„Už je pozdě,“ zarazila další hovor Kelaina, „je nejvyšší čas vás vrátit domů. Kluky odvede Gáagra k dědovi, a ty, Hano Vronová, dnes u mě přespíš a ráno se rozhodnu, co s tebou.“

Nedala jim možnost protestovat. S dvojčaty se rozloučila a dokonce se dotkla i tulíka.

„Děkujeme, avelleto,“ uklonili se kluci a nechali se Gáagrou vystrkat ven.

Kelaina je šla vyprovodit, a hned jak se vrátila, přinesla Hance misku kaše. Ta ji mlčky snědla, i když jí příliš nechutnala, a s mírným pocitem nervozity pokukovala po staré harpyji. Stále ještě se nevyjasnilo, komu ji harpyje budou chtít předat. Zvažovala, jestli může riskovat mentální kontakt s Vronem nebo drakem. Harpyje chvílemi reagovala podobně jako R'íhan, který uměl číst myšlenky. Riziko, že se zachová nevhodně, se zdálo být příliš vysoké. Nakolik jsou harpyje tolerantní si netroufla odhadnout.

„Asi je na čase, abychom se domluvily, kam se chceš vrátit,“ oslovila ji po jídle Kelaina, „mohu tě odvést k jednorožcům nebo k někomu, kdo tě má na starost v době školy.“

Hanka zavrtěla hlavou: „K jednorožcům nesmím, ač bych ráda. A v Santareně na mě zaručeně čekají ochránci. Ale zdá se, že asi nemám na vybranou, že?“

„A jak by sis to představovala ty?“

Hanka se zamyslela a pak opatrně navrhla: „A co kdybyste mě odevzdala do rukou opatrovníka na nějakém jiném místě, které bych s ním předem domluvila.“

„Jistě, to by nebyl problém. Máme tu přímou bránu třeba do Dubovníku do parku, kdyby ti to vyhovovalo,“ souhlasila harpyje.

„To by šlo. Mohu to s ním tedy na zítřejší ráno dohodnout?“

„Zvládneš to vlastními silami?“

„Samozřejmě. Děkuji,“ ulevilo se Hance, že je stará harpyje tak vstřícná.

„Tak to bychom měli jednu záležitost. Ještě mám na srdci další. Víš, nechala jsem si projít hlavou tvé prohlášení, že by všichni měli poskytnout veškeré informace pro dobrou věc. Mám tu jeden dávný vzkaz, který byl kdysi určen do rukou bojovníka. Jenže v době, kdy jsem ho dostala do opatrování, už byl boj s aberily vyřízen a nikoho z jejich kasty jsem od té doby nepotkala. Ty jsi po dlouhé době první bojovník, který mi zkřížil cestu. Takže osud sám rozhodl, aby ten vzkaz skončil ve tvých rukou. Ten, který ho psal, nechtěl odejít do zapomnění dřív, než jsem mu slíbila, že vzkaz předám někomu z jeho následovníků. Tvrdil, že obsahuje mimořádně důležité informace.“

„Jaké informace?“

„To netuším. Než zemřel, přál si, abych vzkaz zapečetila.“

„To jste nebyla ani trochu zvědavá?“ nechápala Hanka.

„Sliby, které dáváme jako průvodci umírajících, bereme velice vážně. Opravdu netuším, o jaký vzkaz se jedná. Jsem si jistá jen tím, že osud určil, abych ho předala tobě.“

Harpyje dívce podala zarolovaný starý pergamen. Byl ovázán koženou šňůrkou a opatřen pečetí. Hanka byla velice zvědavá, co je uvnitř, ale váhala. Jak by mohl osud zařídit, aby dostala odkaz umírajícího právě ona? Co když to otevře a bude tam něco důvěrného? Jenže ten dokument je tak starý, že lidské životy z té doby už nejspíš patří minulosti. I když u kouzelníků to není tak jisté. Má to opravdu otevřít? Harpyje ji sledovala, ale nijak jí její rozhodování neusnadňovala. Hanka rozlomila pečeť a rozvinula vzkaz. Byly to tři listy. První dva byly hustě popsány tmavým písmem a na třetím byla nakreslena jakási podivná mapa. Jednotlivé body byly většinou označeny jen čísly, tu a tam byl některý i pojmenován, ale Hance názvy vůbec nic neříkaly. Tři místa byla zakroužkována a označena vykřičníkem.

„Vy víte, kde to je?“ podala harpyji mapu.

Kelaina si ji pozorně prohlédla, ale pak zavrtěla hlavou: „Nevím. Ale odhaduji, že je to plánek nějakých podzemních chodeb.“

„Vážně?“ nakoukla znovu do mapy Hanka. „Tak to abych se zeptala někoho z trpaslíků.“

Potom odložila mapu a sáhla po psaném textu.

„Nebudu tě rušit,“ řekla harpyje, „nechám ti tu lampičku, abys na to viděla. Zháší se trojím ťuknutím.“

Dívka osaměla. Rozvinula první pergamenový list. Text psaný rukou, dost možná i zraněnou, byl roztřesený, chvílemi psaný tlustě, pak zase tak tence, že se skoro ztrácel a nebyl příliš čitelný. Teprve teď Hanku napadlo, jestli ten bojovník nepoužil místo inkoustu vlastní krev. Hanka se s listem nahnula ke světlu a byla si skoro jistá, že ano. Svůj vzkaz psal na rub jakési vybledlé mapy. Hanka se pustila do čtení.


Vážený bojovníku,

ještě než se vydám na svou poslední pouť, chci ti předat informace, jejichž neznalost naše bojová skupina zaplatila svými životy. Naším úkolem bylo najít a zničit kněze aberilů, který ovládá sitbely. Objevili jsme celkem tři horké kameny. U posledního z nich jsme zastihli aberilského kněze s jeho družinou. Asi místa svého pobytu střídal, ale bez horkého kamene by nedokázal aktivovat sitbely, takže najít ho byla ta jednodušší část našeho poslání.

Jak se v průběhu boje ukázalo, kněze doprovázelo pět následovníků, kteří mohli kdykoliv převzít jeho funkci, a každý z nich měl svou bojovou ochranku. Samotný kněz měl u sebe dvacet bojových aberilů. Byli mnohem silnější jak po mentální stránce, tak i po fyzické. Naše tři hexity nitorfagů nás pořád dokola musely burcovat z mentálního útlumu. A to jsme byli chráněni kouzly a amulety! Další nepříjemnou zbraní, se kterou jsme se tu setkali, byly rosolovité kousky jejich těl, které po nás na dálku metali. Působilo to jako žíravina. Ani naše speciální oděvy a štíty z dračích šupin nás před tím nedokázaly zcela ochránit. Při rozsekání takového jedince rezly i ty nejlepší meče téměř před očima.

Než jsme se pustili do boje, zavalili jsme přístupové chodby v okolí horkého kamene, aby se na nás nevrhli všichni aberilové najednou. Ale i tak byl boj s dvacítkou nepřátel, kteří chránili svého kněze, skoro nad naše síly. Zvládli jsme to hlavně díky nitorfagům, kteří uměli odklonit spršky sitbelů a udržovali nás při vědomí. Bohužel se však ani oni nedokázali vždycky vyhnout žíravému rosolu a umírali společně s našimi bojovníky. Ten boj jsme přežili jen čtyři a jen jediná hexita nitorfagů. Vstoupili jsme do síně s horkým kamenem, v jehož blízkosti jsme spatřili kněze. Mohu potvrdit, že kněz, který aktivuje a ovládá sitbely, je na rozdíl od svých ostatních soukmenovců při přímém kontaktu úplně bezbranný. Nenapadl nás ani psychicky ani fyzicky. Zato na nás mentálně promluvil lidskými slovy.

„Vy hloupí blázni, jaký smysl má tohle umírání?“

„To ty nikdy nepochopíš. Jsi ubohej otrokář duší. Ale už nebudeš ovládat lidi ani jiné tvory pomocí sitbelů,“ řekl náš vůdce, „přišli jsme tě zabít.“

„Hloupá myšlenka. Aberilové sice mají jen jediného kněze, strážce modré krve, ale kterémukoliv z jeho následovníků stačí i jen jediná kapka, a může pokračovat tam, kde jeho předchůdce skončil. Všichni světlem označení nám dál budou sloužit až do konce svých sil a vy s tím nemůžete vůbec nic udělat,“ vysmíval se nám.

„Půjdeš s námi, nebo tě zabijeme,“ namířil na něj svůj napůl zničený meč náš vůdce a všichni jsme přistoupili blíž ke knězi. V myslích se nám promítlo jeho vítězné odhodlání, aberil sklouzl po stěně a při tom své tělo rozřízl o ostrý výstupek skály. Měl v sobě mnohonásobně víc tekutiny než ostatní. Vyvalila se z jeho těla, stekla na horký kámen a rozprskla se do tisíce kapiček, které nás zasáhly. Nitorfagové zemřeli okamžitě. Protože jsem stál za lidským bojovníkem, sprška se mi vyhnula. Vzduch zaplnila palčivá mlha. Snažil jsem se zadržet dech. Vrhl jsem se do chodby za sebou a zoufale prchal pryč. I tak jsem se několikrát nadechl té jedovaté směsice. Sice jsem se dostal ze skály ven na vzduch, ale dýchá se mi čím dál hůř a brzo už se nedokážu nadechnout vůbec. Sepisuji proto tohle svědectví, aby ti, co přijdou po nás neopakovali zbytečně naše chyby. Modlím se celou svou duší, aby tento vzkaz dorazil do správných rukou a spasil životy těch, kdo budou po nás bojovat za svobodu ducha. Kéž zvolí lepší taktiku, jak porazit kněze, než jsme použili my.


Podpis Hanka nikde neobjevila. Buď pisateli došly síly nebo si přál zůstat v anonymitě. Ve vzkazu nebylo řečeno, kolik životů při boji vyhaslo, ale asi hodně. Harpyje měla pravdu, tohle je informace, kterou by měli znát všichni, kdo se postaví proti aberilům. Musí to dát přečíst Zachariášovi a Vronovi a nejspíš by to měli vědět i ochránci. Navzdory tomu, jak se k ní v poslední době chovali, je měla stále v úctě a chápala, nakolik je pro ně současná situace obtížná.

Cítila, jak se jí začínají klížit oči. Rychle proto zkontaktovala Vrona, aby ho ujistila, že je v pořádku, a oznámila mu, kde na ni má ráno se Zachariášem čekat.

Pak se pokusila uklidnit svého dračího přítele, který celou dobu od jejich úniku z Poluty nervózně sledoval vývoj situace a nepřetržitě promítal do její mysli obavy a nejistotu. Pokusila se mu říct, co se s ní dělo, ale únava byla tak silná, že usnula dřív, než dovyprávěla epizodu se Samovou bránou k harpyjím.

Ráno Kelaina dívku probudila a nabídla jí zase kaši.

„Ne, díky, já ráno skoro nejím,“ odmítla zdvořile a doufala, že Zachariáš jí naservíruje něco chutnějšího. Harpyje nevypadala, že by ji to urazilo. Pokynula dívce, aby ji následovala.

Obě zvolna došly do prostorné katedrály, která byla liduprázdná. Kelaina dívku dostrkala skoro doprostřed a ukázala na jednu z kružnic na podlaze.

„Tahle vede do Dubovníku,“ vytáhla z kapsy šňůrku, která se sama rozvinula do drážky kružnice. Chvilková dezorientace byla známkou přesunu.

Najednou obě stály v mokrých zbytcích loňské trávy uprostřed záhonu.

„Kašna je támhle, tam by na nás měli čekat,“ ukázala Hanka a hned vyrazila kupředu. Harpyje ji beze slova následovala.

Na stanoveném místě netrpělivě podupávaly dvě známé postavy. Když na ně zamávala, vykročil muž i trpaslík jejich směrem.

„Avelleto, je mi ctí vás poznat,“ oslovil Vron harpyji.

„Vy jste její poručník?“ prohlédla si ho podezřívavě Kelaina.

„Ne. Zástupcem jejího otce jsem během školního roku já,“ ozval se Zachariáš a nerudně vzhlédl k vysoké postavě Hančiny průvodkyně.

„Ano,“ pokývala hlavou harpyje, „to souhlasí. Tímto vám předávám vaši svěřenkyni a dovolím si vyjádřit očekávání, že příště už se nebude bez pozvání pohybovat na území kontrolovaném harpyjemi.“

„Dokud budu jejím poručníkem, dohlédnu na to,“ zamumlal Zachariáš a nehodlal harpyji vysvětlovat, že Hanka bude už brzo plnoletá, takže jeho slib se týká jen velmi omezeného časového úseku.

„Dobrý let, Hano Vronová,“ popřála jí Kelaina a proměnila se v divokou husu. Vzápětí už jen sledovali, jak odlétá.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: