Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zkouška

Rafan stál v řadě spolu s ostatními studenty. Všichni nervózně pokukovali po trojici profesorů, kteří se mezi sebou tiše bavili a zatím to nevypadalo, že by se chystali zahájit zkoušku.

„To je od nich pěkně sprostá taktika,“ tiše se rozčiloval René, „nechají nás tu tvrdnout tak dlouho, až ztratíme klid. A potom nám kvůli nějaké prkotině nedají atest.“

„No bóže, tak si to zopáknem příště,“ šeptnul nevzrušeně Tul, „stejně tvrdili, že to po prvním kurzu zvládne málokdo.“

„Ty si to klidně vopakuj, kolikrát chceš. Já to ale dostanu už dnes!“

„Pssst! Buďte zticha, už to asi začne,“ napomenula je jedna z dívek.

Měla pravdu. Profesoři na sebe kývli a slova se ujala učitelka z Poluty, která je tu měla na starost.

„Milí žáci, všechno potřebné je připraveno, a nyní může začít zkouška, která prověří vaši schopnost vytvořit náležitou bezpečnou bránu. Splnit všechna kritéria k udělení atestu je náročné, takže si z případného neúspěchu nedělejte hlavu. Obvykle musí studenti absolvovat kolem pěti kurzů, než se dostanou na žádoucí úroveň. Ale aspoň si vyzkoušíte, jak to probíhá, a porota vám na závěr poskytne hodnocení a upozorní vás na eventuální chyby. Místo, kam se máte přemístit, jsme vám už ukázali. Buďte ale připraveni na to, že oproti tomu, co si pamatujete, zde došlo k malým změnám, které vás mohou překvapit. Nebojte se, není to nic nebezpečného, jen si tím prověříme vaši orientaci a pohotovost. Takže co je vaším úkolem? Tady ve váze si vyberete jednu květinu, otevřete bránu a přemístíte se na místo určení a bránu zavřete. Tam květinu vyměníte za jinou a otevřete bránu zase zpět sem k nám. Hned jak ji zavřete, umístíte květinu do vázy na tomto stole a to pro nás bude znamení, že jste skončili. Kdo z vás překročí limit pěti minut, automaticky neuspěl. Je vám všechno jasné?“

Žáci po sobě nervózně pokukovali, ale nikdo se neozval.

„Dobrá. Takže začneme. Prosím Soňu Agarovou, aby si vybrala květinu.“

Ostatní pozorovali dívku, jak kolem členů poroty kráčí ke stolu s několika vázami. Vybrala si narcis. Potom už se to, co viděli, příliš nelišilo od obvyklých praktických cvičení, kterými je učitelka v posledním týdnu trápila každý den. Soňa byla zpět ani ne do dvou minut a přinesla si růži. Spokojeně se usmívala a na pokyn profesorky se postavila na prostranství za porotou. Každý z profesorů si udělal poznámku do svého seznamu.

Po dívce jeden po druhém následovali ostatní účastníci kurzu. Rafan byl skoro na konci abecedy, takže musel poměrně dlouho čekat, než na něj dojde řada. Plavík se po chvilce začal nudit a zalezl do kapsy na košili, aby si tam zdříml. Rafan si všiml, že většina zkoušených se vrátila s mokrýma nohama, jeden spolužák měl dokonce tak mokré kalhoty, že to vypadalo, jako by sebou plácl do louže. Okamžitě se mu vybavily společné chvíle s Tomem a Samem. Od té doby, kdy Hanku opětovně zajali ochránci, trávil svůj volný čas hlavně v jejich společnosti. Dvojčata ho nutila k vylepšování kouzlené brány večer co večer hned poté, co skončily jejich supervolonové aktivity. Sam se s bratrem vsadil, že dokáže Rafana připravit ke zkoušce tak, aby uspěl. Tvrdohlavě pak mučil staršího kamaráda neustálými připomínkami a radami. Nutil ho při vstupu do brány používat intuici.

„V okamžiku, kdy vstoupíš do brány, musíš vycítit, jestli v cílovém místě není nějaká překážka. Živočichy a lidi vycítíš snadno, ale mohou tam být i nepříjemné rostliny, kameny nebo pasti. I to se však dá zjistit, umíš-li se soustředit,“ tvrdil Sam.

Rafan se pak setkával na místech, kde trénovali, s vědrem vody, s trnitými větvemi a jinými nástrahami.

„Nefixuj si výstup z brány na přesné místo. To ti pak umožní klouzavý posun stranou, jestliže se potřebuješ vyhnout překážce,“ vysvětloval Sam a několikrát Rafanovi ukázal, jak na to. Bylo podivuhodné, jak Sam ovládal kouzlo, které si přivezl od harpyjí. Občas to vypadalo, jako by se s tou schopností narodil...

Rafan sebou škubl, když profesorka vyslovila jeho jméno a vytrhla ho tím ze zamyšlení. Přistoupil ke stolku a natáhl se pro kopretinu. Otevřel bránu a rázem se mu hodily zkušenosti, které získal díky Samovi. Podařilo se mu odklonit bránu doleva, aby se vyhnul obrovské kaluži. Po dvou krocích rozpustil kouzlem spoutaný prostor, aby nikdo neměl šanci poznat, že tam nějaká brána byla. Došel ke stolku s květinami, kde seděla jedna ze zdejších profesorek. Pokynula mu, aby si vyměnil květinu. Rafan zvolil třezalku a odstoupil o kus dál, aby mohl znovu aktivovat bránu a vrátit se. Dal si záležet, protože časově na tom byl dobře, a čistota provedeného kouzla možná také sehraje svou roli. Odevzdal třezalku a šel se postavit k ostatním. Po něm už prošli zkouškou jen dva zbývající spolužáci.

Nyní všichni účastníci napjatě čekali na hodnocení poroty. Dorazila sem i profesorka z místa, kam se přenášeli. Učitelé dali hlavy dohromady a po chvilce si vzal slovo profesor. Širokým gestem ruky utišil žáky.

„Nyní vám každému přečtu hodnocení poroty. Abych vás příliš nenapínal, chci oznámit, že úspěšnost byla tentokrát mimořádně vysoká a atest jsme se rozhodli udělit třem z vás. Dostatek schopností projevili Soňa Agarová, Tulian Belistounský a Rafael Vron. Blahopřeji vám k získání atestu. Ti, kdo jsou plnoletí, mohou bránu používat okamžitě, ti mladší zatím jen pod dozorem plnoleté atestované osoby. A vám, kdo jste atest zatím nezískali,“ přelétl profesor očima účastníky zkoušky, „postupně vysvětlím, co se porotě na vašem výkonu nelíbilo.“

Začal probírat jednoho žáka po druhém. Většina z nich doplatila na to, že se jim nepodařilo vyhnout nastražené louži. Dalším zase při přesunu uvadla květina. Bratři Pohromakové pro změnu neuvedli prostor, kde použili bránu, do původního stavu. Zatímco Tul zářil nadšením nad svým úspěchem, Pohromakovi nasupeně obviňovali porotce z přehnaných nároků. Nic ale s jejich rozhodnutím nemohli dělat. Rafan se těšil, až oznámí výsledek zkoušek dvojčatům. Tom bude muset bratrovi za vyhranou sázku koupit tu největší čokoládu, kterou v Polutě objeví.

Profesor mezitím domluvil a slova se ujala jejich zdejší učitelka.

„Vaše praktická část výuky na naší škole dneškem končí. Zítra dopoledne se pod mým vedením vrátíte do školy v Santareně. Ti, kdo získali atest, se samozřejmě mohou přesunout pomocí brány, ale přijďte mi osobně oznámit, kdy bránu použijete a kam se přesouváte. To platí i pro ostatní, kteří plánují návrat domů jinak, než se zbytkem skupiny. Zítra se v každém případě musíte hlásit u svého santarenského učitele.“

„A pozítří je poslední školní den před prázdninami,“ zamnul si ruce rozzářený Tulian. Nadšeně drcnul do smutného Patrika: „Nic si z toho nedělejte, že jste neprošli, příště se to určitě povede. A víte co, kluci? Zvu vás na prázdniny k nám do Belistounu.“

Bratři Pohromakovi na něj překvapeně vyvalili oči, pak si vzájemně vyměnili pohled a pookřáli.

„To nezní špatně,“ zareagoval okamžitě René. Vyhlídka na prázdninový pobyt v královském paláci ho viditelně nadchla.

„Nechceš se taky přidat?“ otočil se Tulian i na Rafana.

Ten si ale představil, jak by se asi Hanka zatvářila, kdyby měla trávit prázdniny s kluky Pohromakovými.

„Ne, díky za pozvání. Mám už nějaký jiný program,“ odmítl s úsměvem, zatímco u žaludku ho zašimral strach o Hanku. Jestlipak se Vronovi podaří ji najít? Gehan ho dovede na místo, kde se s Hankou seznámil. Dal by hodně za to, kdyby mohl na tu akci Vrona doprovodit... Jenže to by zase neměl atest na bránu. A stejně by tam asi Vronovi nebyl moc platný.

Vypravil se za učitelkou, aby jí oznámil, že se domů vrátí brzo ráno. Večer chtěl strávit s dvojčaty Mojeranovými a poděkovat jim.

S kluky se jako obvykle setkal v supervolonové hale, kde trénovali.

„Paráda! Já věděl, že to dokážeš!“ radoval se Sam.

Rafan je po tréninku doprovodil domů a vytáhl z kapes několik pytlíků se sladkými i slanými dobrotami, které nakoupil odpoledne po cestě ze školy. Plavík se probudil ve stejném okamžiku, kdy zašustily pytlíky, a prodral se ven z kapsy, aby prozkoumal nabídku. Lotranda se k němu přidala. Od chvíle, kdy se kluci vrátili od harpyjí, se apatický tulík zázračně proměnil. Sice teď Lotranda působila nervózně a roztěkaně, ale zase se začala o sebe starat a měla hustý upravený kožíšek. Dokonce jevila ochotu honit Plavíka s ukradenou sušenkou. Prozatím v tom nebylo ani zdaleka tolik elánu, jako dřív, ale za pokrok k lepšímu se to označit dalo.

„Tak vyprávěj, Rafe,“ naléhali kluci na staršího kamaráda, „a pěkně se všemi podrobnostmi!“ Byli vděční posluchači a dokázali se i opakovaně radovat z jeho úspěšně zakončené zkoušky.

„Jsem rád, Same, že jsi mi pomáhal,“ ocenil Rafan jejich zásluhu, „když budeš zase něco potřebovat ty, máš to u mě.“

„A můžu tě vzít za slovo?“ koukl po něm pátravě chlapec.

„Samozřejmě. Co potřebuješ?“ odpověděl Rafan.

„Vezmeš nás o prázdninách na návštěvu k tulíkům?“

Rafan sklouzl pohledem na Lotrandu: „Proč ne, ale nejdřív musíme požádat v rezervaci o povolení.“

Tom sáhl do police mezi knihy a mlčky podal Rafanovi obálku s dopisem. Ten vytáhl papír a rozložil ho. Stálo tam: „Vážený žadateli, s politováním musíme konstatovat, že v současné době nemůžeme vydat k vaší žádosti souhlasné stanovisko, neboť časné jaro není pro návštěvu vhodná doba. Chápeme problém, se kterým se potýkáte, proto vám doporučujeme, abyste svou žádost opakoval v letních měsících, kdy ji znovu se vší zodpovědností posoudíme. S pozdravem...“

„Jenže my tak dlouho čekat nemůžeme,“ zastrčil Sam vztekle dopis zpět a hodil ho do police, „to by Lotranda nezvládla. Ona potřebuje rady hned teď. Slíbili jsme, že ji tam s bráchou odvedeme i bez povolení.“

Tom se Samem se tázavě zadívali na Rafana. Když neodpovídal, nadšení z jejich očí se začalo vytrácet a zklamaně po sobě mrkli.

„Uvědomuješ si, že po mně chceš něco, za co mohu skončit před soudem?“ podíval se na Sama vážně Rafan.

„Víš co? Zapomeň na to,“ mávl rukou Sam, „k ničemu tě nenutíme.“

„Ale nutíte,“ vzdychl Rafan, „vím, že tam půjdete. Správně bych to měl oznámit strážcům rezervace. Tím bych ale Lotrandu odsoudil k dalšímu čekání a trápení. Vlastně nemám na vybranou. Protože cestu k tulíkům dobře znám, musím vás doprovodit, ať už chci nebo nechci.“

Dvojčata se znovu po sobě podívala a zdviženými palci stvrdila vítězství. Rafan se v duchu utěšoval tím, že kdyby ho chytili a soudili, dostane pravděpodobně za trest neplacenou práci pro rezervaci. Snad to za to riziko stojí. Teprve teď si všiml, jak Plavík pozorně sleduje jejich konverzaci.

„A co na to říkáš ty?“ zeptal se ho.

„Navštívit předky moc důležité. I pro Plavíka. Prázdniny správný čas,“ odpověděl tulík nahlas.

„No vidíš, Plavík se tam chce taky podívat,“ řekl Tom a spokojeně podrbal Lotrandu. Rafan záviděl klukům jejich bezstarostnost. Jakmile se pro něco rozhodli, už se netrápili tím, jestli je to správné.

„Akorát že první tři dny prázdnin musíme být u rodičů,“ počítal Sam, „pak bychom se mohli sejít v útulku. A tam naplánujeme, jak se co nejrychleji dostat do rezervace. Nejlepší by bylo ukecat funě, aby nás dovezli co nejblíž. Škoda, že se poblíž rezervace nedá kouzlit. To bychom to zvládli dřív, než by kdo stačil mrknout.“

„Než přijedete, poohlédnu se po nějakých funích,“ slíbil Rafan a osvobodil Plavíka, kterému na hlavě uvízl pytlík od oříšků.

Pak už jen shovívavě naslouchal plánům dvojčat a nechtěl jim brát iluze. Kluci plánovali, jak se Lotranda naučí zachraňovat lidi postižené sitbely, jak znovu oživí Nika a všechno bude jako dřív. Vzpomínka na Andělu ho v té chvíli zabolela tak intenzivně, že jen stěží zadržel slzy. Kéž by stejně jako Tom a Sam dokázal věřit tomu, že je možné sitbely odstranit... Najednou se mu zatočila hlava a do jeho mysli pronikl obraz, jak nese Andělu v náručí. Byla bezvládná a krev z jejího ucha mu odkapávala na košili. Pospíchal, aby...

Tom zacloumal jeho ramenem: „Hele, neusínej nám tady a běž si do svojí postele. Ta, na které sedíš je moje, a já spát na zemi nechci.“

„Máš pravdu. Zítra plánuju brzké vstávání, tak bych to ponocování měl zkrátit,“ usmál se Rafan, potlačil nevolnost z nedokončené vize a rozloučil se s kluky.

Ten večer se pokusil znovu vyvolat vidění, ze kterého ho vyrušili, ale marně. Nebyl si jist, jestli ta vize znamenala naději nebo něco špatného. Rozhodl se, že od téhle chvíle s sebou bude vždycky nosit nějaké obvazy.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: