Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Tři dny v rezervaci

Druhý den se Rafan Sváťovi přiznal k tomu, co slíbil dvojčatům Mojeranovým. Jestli čekal, že kamarád bude mít námitky, zmýlil se. Sváťa ho překvapil.

„Jasně. Myslím, že jim musíš pomoct. Jestli má mít Lotranda nějakou šanci, tak se do té rezervace potřebuje podívat co nejdřív. Pomůžu vám. Vysvětlím fuňům, o co jde. Než přijedou kluci, určitě si dají říct. A ty zatím sežeň věci na přespání v lese. Ve skladu je spousta plachet. Když si jednu připravíš tak, aby vám poskytla přístřešek, nikdo to ani nepozná.“

„Tahat s sebou plachtu? Na co? Přespíme jen tak.“

„A co upírci? A hmyz? Tam přece nemůžeš používat odpuzovací kouzla. Co ty víš, jaké nemoci přenášejí. Vzpomeň si, jak chodí oblečení strážci rezervace.“

Musel dát Sváťovi za pravdu. Debiliózou by se určitě nakazit nechtěl. Také si musí opatřit svítilnu a láhve na vodu. A odsypat si ze Zachariášova dárku nějaké ovoce a oříšky.

Během dalších dní ukořistil jednu lehčí plachtu, která se vešla k dekám do batohu. Po večerech ji se Sváťou upravili tak, aby se z ní jednoduchým přivázáním dal udělat přístřešek pro tři. Věci, které chtěl vzít s sebou, schoval Rafan pod křoví za ohradou fuňů.

Když s dědou dorazili kluci Mojeranovi, celý útulek to poznal. Okamžitě se začali zajímat o všechno nové a halasili tak, až jim hned první den Dundar vynadal, že plaší chlupoše.

Večer se dvojčata vplížila do místnosti, kde spal Sváťa s Rafanem.

„Tak co? Co fuňové?“ mrkali spiklenecky na kluky.

„Když slyšeli, o co jde, souhlasili téměř okamžitě,“ ujišťoval je Sváťa. „Jsou připraveni vás dovézt až na hranici lesa.“

„Paráda! Zítra večer chce děda na dva dny zajet na základnu ochránců, tak to vidím jako správný čas pro naši akci,“ navrhl Sam. „Kde a kdy se sejdeme?“

„Až všichni po večeři odejdou z jídelny, tak někde u toho křoví vzadu za ohradou fuňů,“ řekl Rafan a ostatní přikývli. Pak začali vypočítávat, co s sebou mají nachystáno, aby nezapomněli na něco důležitého. Plavík tentokrát nedováděl, ale tiše poslouchal a Lotranda se k němu přitulila. Poprvé po dlouhé době si při pohledu na ně uvědomili, že je to vlastně Plavíkovo dítě, které ještě nikdy nevidělo, jak vlastně divocí tulíci žijí.

Druhý den bylo v útulku živo. Dopoledne se objevili tři druidové a společně s Dundarem obcházeli nemocné magické tvory. Nejvíc času strávili u chlupošů.

„Taky na nic nepřišli,“ ušklíbl se ošetřovatel, když konečně postoupili k dalšímu případu.

„Hele, Plavíku,“ oslovil Sváťa Rafanova tulíka, „co kdyby ses chlupošů zeptal na jejich potíže ty?“

„Já už ptal,“ oznámil mu tulík, „oni stále jen naříkat na bolavé uši.“

„To je mi tedy záhadou, jak může tma léčit bolavé uši,“ vrtěl nechápavě hlavou.

„To neřeš, tvůj taťka si s tím poradí,“ mávl nad tou nesrovnalostí rukou Sam, „radši nám sežeň trochu stepního pórku, ať máme v ruce nějaký argument, až budeme po funích chtít, aby na nás u rezervace počkali.“

„Bez obav. Dneska jsem si přivstal a už ho máte připravený ve skrýši za ohradou.“

„Príma! Tak to už nám, myslím, neschází vůbec nic.“

„Akorát dědův souhlas,“ vzdychl Tom.

„Co blbneš, brácho, přece víš, že by nám ho nikdy nedal.“

Tom neznatelně přikývl a pohladil Lotrandu, kvůli které celou akci podnikali. Doufal, že to nebude marná cesta. Od té doby, co se rozhodl stát průvodcem, se dostával do situací, kdy se nemohl vždycky držet toho, co se obecně považovalo za správné.

„Co tady lelkujete? Je potřeba roznést vodu a připravit krmení,“ překvapil je Dundarův nespokojený hlas, „inspekce skončila, tak se zase pusťte do práce.“

„Jasně, šéfe,“ postavil se do pozoru Sam a vzápětí s bratrem vyrazili směrem k vodě.

„Šaškové,“ zamumlal léčitel a v koutcích úst mu zaškubal úsměv.

„Máme nejdřív roznést krmení nebo napatlat funě?“ zeptal se Sváťa.

„Nejdřív se postarejte o funě. Počítám, že už by měli být skoro v pořádku, ale pro jistotu je ještě dva dny natírejte. Pak je pustíme. Nechápu, proč pořád lezou do té zamořené soutěsky. Skoro je podezírám, že se tou plísní nakazili schválně, aby si tu mohli pokecat s ošetřovateli.“

„Škoda že neumějí mluvit nahlas,“ usmál se Sváťa.

„Zaplaťpánbu že to neumějí!“ nesouhlasil se synem Dundar. „Úplně stačí ty jejich poťouchlé obrázky a emoce.“

„Jen se přiznej, taky je máš rád,“ dotíral Sváťa na otce.

„Kdybych neměl, nemohl bych tuhle práci dělat,“ odsekl léčitel, ale pak se na ně najednou usmál a v očích mu zajiskřilo pochopení.

„Tak už běžte makat,“ dodal vlídně.

„Zdá se, že ti odpustil,“ ušklíbl se po cestě Rafan na kamaráda.

„To víš... Je rád, že tu má aspoň mě, když musel Aničku s mámou poslat s ostatními do bezpečí.“

Den jim při práci rychle ubíhal. Najednou tu byl večer a všichni napjatě čekali na odjezd pana Mojerany a na to, až všichni strávníci opustí jídelnu. Jakmile byl čistý vzduch, začali se kluci jeden po druhém vytrácet ze svých pokojů do večerního šera. Po chvíli se všichni našli na smluveném místě. Vytáhli ukrytá zavazadla a začali si rozebírat věci, aby každý nesl spravedlivý podíl váhy. Přece jen budou muset ještě pěkný kus cesty lesem urazit pěšky.

Vtom se zdálky od budov ozvala dutá rána a někdo zařval: „Co tu děláte?! Zatraceně! Nechte toho!“

„Doufám, že to nebylo adresováno nám,“ řekl tiše Tom a přikrčil se za keř. V hlavní budově se rozsvítila světla a byly slyšet rozčilené hlasy.

„Pojďte,“ vybídl je Rafan, „musíme se přidat k davu, jinak bude naše nepřítomnost podezřelá. A nezapomeňte předstírat, že jste se právě probudili.“

Připlížili se ze strany k ostatním probuzeným. Chlapi měli v rukou hole, sekery a lopaty, co kdo zrovna popadl do ruky.

„Bacha, jsou to poznamenaní!“

„Kolik jich je?“

„Dva nebo tři. Zaběhli támhle za roh.“

„Držte se stranou,“ houkl na ně jeden z ošetřovatelů.

To ovšem kluky ani nenapadlo. Hnali se s ostatními kupředu. Za další budovou ošetřovatelé dohnali narušitele a hned na ně skočili.

„No jo, zdá se, že nás nepotřebujou,“ zklamaně koukl na chumel lidí Sam.

„Ještě jeden schovaný támhle,“ nadskakoval na Rafanově rameni Plavík a ukazoval packou do tmy.

„Hej ty! Okamžitě vylez, vidíme tě!“ nakročil Rafan označeným směrem.

Vzápětí je zasypala sprška sitbelů.

„Zpátky!“ zařval těsně za jejich zády právě přibíhající Dundar a kolem nich zavibrovalo štítové kouzlo, takže sitbely doletěly jen na úroveň Rafana. Tady si ale s nimi poradil Plavík a předvedl svému okolí, jak rychlý dokáže být tulík. Odpinkl ocáskem skoro celou spršku. Několik kamenů dopadlo pouze na Rafanovy nohy a odrazilo se od kalhot a od bot. Dundar muže napadl dalším kouzlem, ale nezvaný návštěvník se zatím vzpamatoval a magii odrazil. Místo toho sáhl do váčku u opasku pro další várku sitbelů. Rafan přiskočil skoro až k němu a sekl po jeho ruce Hančiným tesákem. Muž zavrávoral, ucouvl a pak najednou vystartoval pryč od nich. Dundarovi ani klukům se nepodařilo ho zastavit. Jako by se od něj kouzla odrážela. Dvojčata se za ním chtěla rozběhnout, ale Dundar je zadržel.

„Nenechte se vylákat pryč z tábora,“ řekl ostře, „tady na vás nemůže.“

„Hele, přesekl jsi mu opasek,“ zdvihl Sváťa ze země to, co po útočníkovi zbylo.

„Dávej pozor,“ napomenul ho otec a sebral mu předmět z ruky, „má tam kameny.“

„Co uděláme s těmi chycenými?“ zeptali se Dundara muži, kteří zneškodnili dva útočníkovy společníky.

„Vezměte je do jídelny. Zavolám ochránce, aby si pro ně přišli.“

Všichni se vydali zpět k hlavní budově. Kluci lelkovali na místě a zdálo se, že na ně ostatní pozapomněli.

„Asi bychom měli sesbírat ty rozházené sitbely, aby tu někdo náhodou nepřišel k úrazu,“ řekl tiše Sváťa a vytáhl z kapsy šroubovací krabičku, kde schovával čokoládové bonbóny. Podělil všechny kolem posledními kousky, aby ji vyprázdnil.

„Posviťte mi, kluci,“ obrátil se na dvojčata a natáhl si pracovní rukavici.

Sklonil se k zemi a začal sbírat. Hned k němu seskočili oba tulíci a na přeskáčku mu ukazovali, kde se ukrývají další rozházené kamínky. Dvojčata se chtěla přidat, ale Rafan za ně převzal svícení a oba kluky poslal za ostatními do jídelny, aby ohlídali, kdy bude čistý vzduch. Začátek jejich výpravy se tím trochu neplánovaně zdržel, ale zase se dalo předpokládat, že je po ránu nebude nikdo hledat a ošetřovatelé budou přesvědčeni, že si přispali.

Když už tulíci neobjevili v okolí žádný sitbel, Rafan vzal od Sváti krabičku a pevně ji zašrouboval. Prozatím ji strčil do kapsy. Až dorazí ochránci, tak jim kameny předá.

Oba se pak vypravili do jídelny za ostatními. Muži se pokoušeli vyslýchat zadržené, aby zjistili, kolik poznamenaných se tu potuluje po okolí, ale vymámit na zajatcích odpovědi se jim nedařilo.

„Ochránci prý dorazí za chvíli,“ informoval je hned ve dveřích Sam.

„Hele, kluci, nechcete jít raději spát? Už je pozdě,“ řekl jeden z mužů.

„Nám se ještě nechce,“ protestoval Sam.

„Rafe, prosím tě, zažeň je do postelí, ať se tu nepletou,“ zaúkoloval Rafana Dundar.

„Né, ještě né...“ loudil na oko Tom, ale už se sunul z místnosti ven.

„Teď je nejlepší čas zmizet,“ řekl naléhavě Sam, sotva za nimi zaklaply dveře, „momentálně je klid, ale chlapi chtějí držet celou noc hlídky. To už bychom se pak odtud nepozorovaně nedostali.“

„Ok,“ souhlasil Rafan, „tak jdeme na to. A ty nám kryj záda.“

„Spolehni se,“ přikývl Sváťa, „udělám, co bude v mých silách. A vy si pospěšte, ať se dostanete na místo dřív, než vás najdou.“

„Děda bude šílet, až zjistí, co provádíme,“ vzdychl Tom.

„Žádný strachy! Řeknu mu to šetrně,“ usmál se Sváťa, „tak už běžte, ať jste pryč, než dorazí ochránci.“

Opatrně vyklouzli ven a pospíchali k ohradě. Fuňové už na ně čekali a tentokrát kupodivu nezdržovali. Připevnili sedla, zavazadla, nasedli a vyrazili k rezervaci. Asi po hodině jízdy fugové sami zastavili a mentálně naznačili, že dál do lesa se už neodváží.

Tom se ještě asi pět minut zdržel dohadováním, jestli tu na ně trojice fuňů počká, pak jim každému nabídl stepní pórek.

„Používání magického zraku by snad zatím nemělo vadit,“ řekl s jistými pochybami Rafan a raději ze zavazadla vylovil i svítilnu. Srovnali si batohy na zádech a vyrazili do tmy. Sam ze země sebral delší rovnou větev a používal ji jako hůl. Les byl nepříjemně temný a noční zvuky navozovaly atmosféru, ze které občas člověku naskakovala husí kůže. Zvlášť když netušil, jaké magické tvory tady může potkat. Z útulku jich sice hodně znali, ale určitě ne všechny. Po několika hodinách chůze se změnil typ lesa. Stromy tu byly vyšší a lépe se jim šlo. Jenže jim kolem hlav začalo kroužit něco malého. Sam se oháněl holí, Rafan pracovní rukavicí, kterou našel v kapse a Tom používal na odhánění čepici.

„Nedá se nic dělat, musíme se taky trochu vyspat,“ prohlásil nakonec Rafan a našel místo, kde mohl na nízkou větev přivázat vršek plachty. Spodek částečně zatížil kameny a částečně přichytil za kořeny stromu. Dvojčata od něj zatím odháněla dotěrné létavce. Zalezli dovnitř, zachumlali se do dek a zabezpečili škvíry, aby se k nim ty noční potvory nedostaly. Usnuli téměř okamžitě.

Ráno se probudili zimou. I když se k sobě choulili, nebylo to moc platné. Museli vyskočit a rozhýbat tělo. Byl krásný svěží, ač nepříjemně chladný den. Létavci byli pryč a kolem se ozývalo jen hlasité štěbetání ptáků. Trochu si zacvičili, aby si zahřáli ruce a nohy, snědli chleba se sýrem, lokli si studené vody a vyrazili znovu na cestu. Teprve ostrý pochod je opravdu zahřál.

Sluníčko svítilo tak, že jim v poledne začalo být vedro.

„Sakra! Už bychom měli být blízko, ne?“ vyzvídal Sam.

„To doufám,“ zamumlal Rafan a ukázal na kládu z obrovského stromu, povalenou přes úzké koryto divoké říčky, „zkusíme přejít támhle.“

Další půlhodinu přelézali skály a skalky, které na tomto břehu znemožňovaly plynulou chůzi. Když už se klukům zdálo, že to nebere konce, Rafan se zastavil a ukázal před sebe.

„Už jsme skoro tady. Támhle za tím obloukem řeky sídlí kolonie tulíků.“

„Tak jdeme,“ odhodlaně si nadhodil batoh Tom.

„Počkej, brácho, já...“ zarazil ho Sam. „Já tady raději na vás počkám.“

„Co blbneš? Kdy se ti podaří podívat přímo k tulíkům?“

„No víš, jak nám psali, že není vhodná doba k nim chodit... copak si nepamatuješ, jaký průšvih byl z toho, když si Raf osvojil Plavíka? Nechci přivést dědu do většího maléru, než je nezbytné.“

„Copak ty bys nechtěl tulíka?“

„Právě že chtěl. A hrozně moc! Jsem si skoro jistý, že by se některý z nich ke mně přidal. Ale nechci to riskovat kvůli dědovi. Zodpovídá za nás a úplně bude stačit už to, že jsme se sem vydali bez jeho vědomí.“

Rafan překvapeně zamrkal. Vždycky byl o Samovi přesvědčen, že mu úplně chybí smysl pro zodpovědnost. Taky v duchu vynadal sám sobě, že na to ani nepo­myslel. Osvojení by opravdu mohlo jejich výlet posunout z kategorie přestupků do kategorie trestného jednání, v tom má Sam úplnou pravdu.

„Klobouk dolů, Same, myslí ti to,“ uznale ocenil jeho přístup Rafan.

„Počkám tady na vás,“ přikývl a shodil batoh na zem, „ale všechno mi pak vylíčíte slovo od slova.“

„Jasně, brácho,“ přikývl Tom. Lotranda na jeho rameni netrpělivě přebíhala z jedné strany na druhou.

Ještě se naposledy ohlédli po Samovi a vyrazili k tulíkům. V oblouku řeky se Plavík a Lotranda od nich odpoutali a běželi napřed. Na dohled od hnízdiště dal Rafan pokyn k zastavení. Posadili se a vytáhli jablka a oříšky.

„To se k nim ani nepodíváme?“ nespokojeně se vrtěl Tom.

„Neboj se. A nesněz všechny oříšky, za chvilku nás určitě přijdou zkontrolovat.“

„Ale měl bych jim říct, o co jde.“

„Plavík s Lotrandou jim to vysvětlí mnohem líp než my.“

Rafan měl pravdu. Po nějaké době se k nim pod vedením Plavíka a Lotrandy přiřítila celá skupinka tulíků a nadšeně se vrhli na nabízené oříšky a sušenky. Tomovi se při jejich dovádění rozzářily oči. Byli tak roztomilí. Rafan si všiml, že dva z příchozích tulíků se drží stranou. Jednomu dokonce chyběla levá přední packa.

Když chumel tulíků vyzobal všechny oříšky a sušenky, rozběhli se jednotlivci zase zpět domů. Zůstal jen Plavík, Lotranda a ti dva tulíci, co se nezúčastnili plenění jejich zásob.

Tulík s oběma packami se postavil před Toma a začal švitořit.

Plavík Rafanovi vyšplhal na rameno začal mu překládat, o čem je řeč.

„Mam říká, že Lotranda příliš mladá, nic znalosti, nic zkušenosti. Sama nedokáže zachránit partnera. Když ale pomohou Mam a Groh, je velká naděje. Nejdřív ale potřeba, aby vznikl celý kruh - hexitas nitorphagius. Musíme najít dva tulíky, aby celkem bylo šest pro kruh.“

„Ale proč...?“

„Mam nemůže odvést z hnízda víc jedinců, jinak by ohrozila rod. Je ochotná jít a pomoci, když my přivést ještě dva do kruhu.“

„Co myslíš, Rafe, dokážeme někde sehnat ještě dva tulíky?“ zeptal se Tom.

„Můžeme se o to pokusit. Kdyby Demitka a Lotrandin bratr souhlasili...“

Mam znovu začala švitořit.

„Prý nás dva mladé,“ pokračoval v překládání Plavík, „teď Mam musí naučit požírání třpytu. My oba tři dny učit. Akorát potřebuje třpyt otrocké krásy.“

„No jo, ale to my nemáme,“ řekl rozpačitě Tom.

„Počkej,“ zarazil ho Rafan, „já asi vím, co chce.“

Sáhl do kapsy, vylovil plechovku se sitbely a otevřel ji. Naklonil ji k tulíkovi: „Máš na mysli tohle?“

Mam spokojeně hvízdla a přikývla. Vzala si plechovku, obrátila se na Toma a znovu zašvitořila. Plavík s Lotrandou se připojili k Mam a Grohovi a ladnými skoky zmizeli směrem k hnízdišti. Jakmile se jim tulíci ztratili z očí, otočil se Tom na Rafana: „Prý se sem máme vrátit za tři dny. Budou tu na nás čekat a budou připraveni vytvořit kruh. Ostatní prý naučí naše tulíky během cesty.“

„Tím myslela, abychom do té doby sehnali další dva tulíky?“ vyděsil se Rafan.

„To ne, jen asi chtěla říct, že Plavík a Lotranda budou v té chvíli dostatečně připraveni.“

„Tys jí opravdu všechno rozuměl?“

„Kdybych tu mohl použít kouzlo, rozuměl bych dokonale, ale takhle jsem se musel spokojit s tím, co mi zprostředkovala Lotranda. Ale jsem přesvědčen, že jsem to pochopil správně.“

Pomalu se vraceli k Samovi. Touhle dobou už je možná začali lidi z útulku hledat. Fakt, že se mají vrátit pro tulíky až za tři dny, jim komplikoval situaci. Utajit pobyt v rezervaci tak dlouho nebude snadné.

Když se blížili k místu, kde zanechali Sama, všiml si Tom, že bratr na ně gestikuluje, aby se nehýbali a zachovali ticho. Sam měl v rukou deku z batohu a plížil se k něčemu, co Rafan s Tomem ze svého úhlu nemohli vidět. Na okamžik znehybněl a vzápětí se vrhl rybičkou kupředu a chvíli se zmítal na místě. Pak na ně tiše zavolal.

„Mám ho. Pojďte sem.“

„Co máš?“

„Chlupoše. Zabloudil sem jeden nemocný. Válel se tu po zemi a točil se dokolečka takovou rychlostí, až mi přecházel zrak.“

„No jo, ale co si tu s ním počneme?“ znejistěl Tom.

„Hele, brácho, kde máte tulíky?“

„No, víš...“ začal Tom, ale nedořekl, protože na ně zpoza křoví vyskočili tři muži.

Ten nejmohutnější chytil pod krkem Rafana a ostatní dva popadli za límec dvojčata: „Ani se nehněte a odpovězte! Co tu děláte?“

„Divochu,“ sípal Rafan, „nemusíš mě uškrtit, já neuteču.“

„Ale ale, to je překvapení! Rafael a Mojeranovi,“ udiveně si prohlížel vetřelce Giro. „Co tu, sakra, vy tři pohledáváte?“

„Vy je znáte?“ zeptal se třetí muž.

„Ano, druide. V těchto dnech pomáhají v útulku.“

„To je sice chvályhodné, ale jestli se nemýlím, do rezervace nemají přístup.“

Pak se druid přísně zamračil a zahleděl se na Rafana: „Moc rád bych slyšel důvod vaší přítomnosti zde. A dobře si rozmysli, co mi odpovíš. Tohle je opravdu vážný přestupek a já budu žádat vaše potrestání.“

Divoch narovnal Rafanovi košili, za kterou ho před chvílí držel a odstoupil stranou. Giro za druidovými zády gestikuloval a ukazoval na rameno, kde mladík obvykle nosil tulíka. Než ale Rafanovi došlo, co se mu strážce rezervace snaží poradit, ozval se Sam.

„Víte, pane, v útulku máme chlupoše a pořád se nedaří zjistit, co jim vlastně působí problémy,“ postavil se přímo před druida a s bezelstným výrazem pokračoval, „snažili jsme se tu přijít na to, jestli to nemají třeba z potravy.“

„Vy tři si snad troufáte odhalit to, co už tak dlouho trápí naše nejlepší odborníky?“ nedůvěřivě pozvedl obočí druid.

„No, víte, pozoroval jsem, chci říct pozorovali jsme chlupoše, jak okusuje támhleten keřík. Najednou z ničeho nic začal šíleně poskakovat, točit se a drbat si uši. Tak jsem ho raději chytil. Myslel jsem, že se snaží zbavit pavučin, které se na něj u toho keříku nabalily. Ale už jsme to nestihli prozkoumat, protože jste nás právě načapali.“

„Říkáš pavučiny?“ podrbal se Giro na bradě a šel se mrknout ke keříku, který Sam označil. Podíval se zblízka a pak se otočil k nim.

„Zatraceně! Že nás to hned nenapadlo? Zrovna se líhnou!“ řekl a vzápětí společně s druidem oba dopověděli: „Arachnoliti.“

„Je to jasné,“ rozzářil se druid, „jak sebou mrskají, ta hladová drobotina jim zalézá hluboko do uší a působí jim bolest. Oni na to vážně přišli! A léčba bude směšně jednoduchá, stačí jim vypláchnout uši odvarem z dubové kůry.“

„Počkej, Same,“ řekl Giro a sáhl do kapsy u svého batohu, „mám tady speciální přenášecí vak, kde bude chlupošovi líp.“

Přendali vyděšené zvířátko do vaku s vyztuženým dnem a Sam si opět mohl složit svou použitou deku. Nejdřív ji ale důkladně očistil od všech pavučin, aby náhodou nedopadl podobně jako chlupoš.

„Ukažte, Giro, dejte mi toho chudáka, hned s ním zaběhnu do útulku a postarám se i o vyléčení ostatních,“ řekl druid, „a odměňte nějak naše malé průzkumníky. Za tohle si zaslouží pochvalu.“

„Potřebujeme zůstat v rezervaci tři dny,“ zašeptal Rafan Girovi do ucha.

„Kdyby vás to příliš neobtěžovalo, ctihodný, mohli bychom jim vystavit povolenku na třídenní pobyt v rezervaci,“ oslovil Giro druida, „to by pro ně myslím byla dostatečná odměna.“

„Ale jistě, proč ne,“ souhlasil nadšený druid, „máte s sebou nějakou nevyplněnou povolenku?“

„Ale samozřejmě,“ vylovil Giro z batohu příslušný papír i s tužkou.

Druid vytrhl papír a tužku strážci z ruky a podepsal se na spodní okraj: „Tak já běžím, vy jim to zatím vyplňte.“

A dlouhými rychlými kroky zamířil pryč. Dívali se za ním, dokud jim úplně nezmizel z očí. Pak se otočili ke Girovi, který dosud držel nevyplněnou povolenku v ruce. A tvářil se značně podezíravě.

„Něco mi tady nehraje, pánové. Máte velikou klidu, že má tenhle týden službu právě druid Pařízek. U nikoho jiného by vám vaše pohádka tak snadno neprošla.“

„Jaká pohádka? Problém chlupošů nás opravdu trápil,“ namítl Sam.

„Dejme tomu, Same, že ti to věřím. Ale vsadím boty, že tady jste z úplně jiného důvodu. A moc by mě zajímalo, kde se právě teď schovává Rafanův Plavík a Tomova schovanka Lotranda.“

„Chtějí být tři dny u svých příbuzných,“ odpověděl Rafan, „máme tu na ně počkat.“

„To znamená, že jste vy tři byli u tulíků,“ Girův hlas dostal skoro výhružný podtón, „hlavně mi neříkejte, že došlo k dalšímu osvojení!“

„Já s nimi nebyl,“ zaškaredil se dotčeně Sam, „takže k osvojení ani dojít nemohlo.“

„Rafaeli,“ otočil se strážce na nejstaršího z trojice, „řekni mi na rovinu, mám díky vaší návštěvě očekávat nějaký průšvih?“

Rafan se hlasitě nadechl a zakoulel očima. Giro si navzdory vší opatrnosti zasloužil pravdu.

„Bojím se, že ano,“ přikývl, „a asi by bylo lepší, kdyby ses nevyptával na podrobnosti.“

„To mám jako nastavit vlastní krk a slepě vám důvěřovat?“ Giro se podíval na Divocha, který jen pobaveně pokrčil rameny.

„Stejně jako z toho může být velký průšvih, může to na druhou stranu přinést i veliký užitek,“ snažil se Rafan zmírnit Girovy obavy.

„To je fakt,“ potvrdil Tom.

„Ne. Takhle by to nešlo,“ zavrtěl Giro po chvíli přemýšlení hlavou, „já vám to povolení nevyplním do té chvíle, dokud mi nevysvětlíte, jaké okolnosti vás dohnaly až sem. Už jednou jsem kvůli vám přišel o práci a nerad bych si to teď zopakoval.“

Kluci mlčeli a dívali se nerozhodně jeden po druhém.

„Já čekám,“ podmračeně na ně hleděl strážce rezervace.

„Tak jo,“ přikývl Rafan, „já ti věřím a jsem ochoten ti to objasnit. Ale bude to asi na delší vyprávění.“

„Ok, zajdeme do srubu. Stejně musíte během pobytu v rezervaci někde bydlet. Přes den můžete tady Divochovi pomáhat s úklidem zátoky nad vodopádem a večer si poslechneme váš příběh.“

To klukům vyhovovalo. Vlastně to nemohlo dopadnout lépe. Jejich pobyt v rezervaci byl teď legální a během čekání na tulíky budou mít kde spát a nebudou se nudit. Giro jim ve srubu uvařil polévku a pak je poslal s Divochem do terénu. Sám musel obstarat zásoby potravin na tři dny a domluvit se s některým kolegou, aby si s ním prohodil službu.

Po večeři došlo na slíbené vyprávění a přesně jak Rafan předpovídal, protáhlo se jejich posezení u teplem sálajících kamen skoro do noci. Když skončili, vypadal Giro poněkud nešťastně.

„Měl jsi pravdu, Rafe,“ vzdychl s bradou opřenou o ruce, „bylo by mi líp, kdybych to nevěděl. Budu muset vědomě porušit všechny předpisy. Sidi by mi nikdy neodpustila, kdybych nepřispěl k záchraně jejího bratra Nika. Zvlášť teď, když Paula čeká malé.“

„Takže pomůžeš ven z rezervace i tulíkům, kteří půjdou s námi?“ rozzářil se Tom. „Páni! Už začínám věřit, že se to povede.“

„Jen jestli se nám podaří sehnat ještě ty další dva,“ připomněl mu Rafan.

„Jasně, že jo,“ nepochyboval ani v nejmenším Sam, „domluvíš se s Demitem a je to.“

„Domluvíš se, domluvíš se, to se ti řekne,“ zchladil ho Rafan, „já na něj žádný přímý kontakt nemám.“

„No tak řekneme Vronovi, ten zařídí všechno.“

„Zapomínáš, že už dávno není kouzelným džinem.“

„Ale na to, že nenosí kouzelnický prsten, toho umí zatraceně hodně,“ nevzdával se naděje Sam.

„Nakonec proč ne, zkusit to můžeme,“ souhlasil Rafan, „až najde Hanku, požádám Vrona, aby Demitovi vysvětlil situaci.“

„Doufám, že ji najde brzo,“ zavrtěl se na tvrdé dřevěné židli Tom, „neumím si představit, jak před ostatními lidmi utajíme čtyři tulíky. A až se o nich doslechnou zdejší druidové, naše poslání se nejspíš zkomplikuje.“

Zatímco si ve srubu přátelsky povídali, byl na tom Sváťa podstatně hůř.

Sotva šéf útulku vyrozuměl pana Mojeranu o tom, že si jeho vnukové udělali tajný výlet na neznámé místo, děda dvojčat se okamžitě vrátil a začal pátrat, kam kluci zmizeli. Sváťa mu předal jeden dopis od Toma a druhý od Rafana.

„Co je to za podivný komplot? Proč mi to proboha dělají za zády?“ složil muž bezradně ruce do klína, když dočetl vzkazy. „Tohle přece nemůže dobře dopadnout.“

Sváťa musel sáhodlouze vysvětlovat, že ve skutečnosti nebyla jiná možnost. Oficiálně je do rezervace nepustili, takže se tam vypravili tajně.

„Copak vy byste je tam pustil, kdybyste tušil, co připravují?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Tak vidíte. Kluci prostě neměli na výběr. Lotranda nutně potřebovala mluvit s divokými tulíky. Tom ji přece nemohl nechat jen tak umřít.“

„Musím okamžitě za nimi.“

„Jsou tam s Rafem. On na ně dá pozor. Důvěřujte mu. Přece ho znáte.“

Nakonec se Mojerana nechal přesvědčit, aby počkal. Sváťu to ale stálo hodně úsilí.

Teprve když se objevil druid Pařízek a přinesl zprávy z rezervace, se Mojerana zbavil nervozity. To, že tam jsou kluci pod dozorem Gira ho uspokojilo. Sváťa ale hořel netrpělivostí. Nemohl se dočkat chvíle, kdy se jeho přátelé vrátí a on se konečně dozví, jak uspěli.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: