Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Kompletní hexita

Po třech dnech zavedl Giro kluky k místu, kde přebývali tulíci. Nemuseli dokonce dojít až tam, protože tulíci jim vyšli v ústrety. Plavík se vesele rozběhl k Rafanovi, Lotranda k Tomovi. Ostatní dva přicházeli pomaleji a důstojně. Mam se zastavila před Tomem a když jí chlapec nabídl svou dlaň, nechala se zdvihnout na rameno, kde jí Lotranda ochotně udělala místo.

Groh chvilku váhal a pak se nejistě otočil k Samovi. Ten se rozzářil a tulíkovi bez jedné packy nabídl pomocnou ruku. To ale vzbudilo tulíkovu nelibost. Prskl na chlapce a couvl.

„Nikdo člověk, nic osvojení!“ zlostně promluvil nahlas.

Sam rozpačitě stáhl ruku a zašilhal po ostatních. Když se nedočkal žádné podpory, rozhodl se s tím vyrovnat sám.

„No tak promiň. Já... no... víš... Omlouvám se za své emoce. Co takhle něco jako příměří na dobu cesty?“

„Žádný láska, žádný osvojení! Jen hexita!“

„Jasně. Lásku škrtám, osvojení nebude,“ zašklebil se Sam, „slibuju.“

„Jen hexita,“ ujišťoval se tulík.

„Jen hexita. A nezávazná spolupráce,“ přikývl Sam slavnostně a znovu nabídl Grohovi dlaň. Tentokrát tulík zdráhavě přijal Samovu pomoc a nechal se vyzdvihnout na rameno.

Giro obracel oči v sloup a nakonec tiše prohodil spíš sám pro sebe: „Aspoň že mohu po pravdě tvrdit, že nedošlo k žádnému osvojení. Za tohle mě rada druidů zaručeně nepochválí.“

Vyrazili na cestu. Giro je vedl různými oklikami a zkratkami, aby se vyhnuli místům, kde by mohli potkat strážce.

Přespali kousek za hranicemi rezervace. Giro je vzbudil časně, skoro ještě za tmy. Záhy se dostali na místo, kde nechali funě a překvapeně zjistili, že se tu nyní pase celé stádo. Ke klukům se hrnuli fuňové, na kterých přijeli, a na Gira dotíralo několik ostatních.

„To jsem blázen,“ smál se Giro, „zatím jsem vždycky musel funě přemlouvat, aby mě svezli, a tady se mi skoro vnucují. Co jste jim slíbili?“

„To netuším,“ krčil rameny Rafan, když nasedal, „to se musíš zeptat Sváti. Ten s nimi vyjednával.“

Jak se postupně přibližovali k útulku, vyšlo slunce. Navzdory krásnému ránu dvojčatům došel humor a na tvářích se jim zračila obava. Jak asi děda ohodnotí jejich tajný výlet? Největší strach měli kluci z toho, aby s nimi zase nepřestal komunikovat, jako už jednou. To byl mnohem horší trest, než kázání, domácí vězení nebo nepříjemná práce. Jestli někoho milovali a respektovali, tak to byl právě děda. Ale co když se naštval?

Jejich obavy se naštěstí nenaplnily. Když dorazili do útulku, děda se na ně sice nejdřív výhružně zamračil, ale pak je objal a všem nařídil, aby na něj počkali uvnitř budovy. Poté, co si krátce popovídal s Girem, přišel za nimi.

„Tak, pánové, a teď bych chtěl pěkně podrobně slyšet o všem, co se v posledních dnech dělo,“ otočil se na Rafana a dvojčata.

Pozorně poslouchal jejich vyprávění a nepřerušoval je. Kluci se snažili nezapomenout na nic zajímavého. Chtěli, aby děda pochopil, co je vedlo k tajnému výletu do rezervace a co se tam událo. Stejně zaujatě jako jejich děda naslouchal i Sváťa. Nevyrušilo ho dokonce ani to, když se Plavík začal dobývat do jeho kapsy u kalhot, kde se ukrýval balíček jeho oblíbených sušenek. Nakonec se mu s pomocí Lotrandy podařilo sušenky vytáhnout a hbitě je otevřel. Pak se zarazil, zaznamenal krátký výhružný Rafanův pohled a nejdřív nabídl Mam a Grohovi.

„A kde chcete sehnat další dva tulíky?“ zeptal se děda, když dovyprávěli.

„No, víš,“ nesměle se přitulil k dědovi Tom, „potřebovali bychom si je půjčit u Demita. Ty, dědo, nemohl by ses ho zeptat, jestli by byl tak laskav a vyslechl nás?“

Mojerana objal vnuka kolem ramen.

„Rád bych to pro vás udělal. Ale bojím se, že to nebude možné. Bdělí teď mají jiné starosti, než si povídat s každým, kdo má nějaký problém. Dokonce ani Dundar se k Demitovi nedostal, když ho požádal o slyšení. Nevidím to moc nadějně.“

„Opravdu na něj nemáš žádný kontakt?“ zklamaně posmutněl Sam.

„Mohu mu poslat vzkaz, Same, ale naděje, že ho dostane do ruky, je poměrně malá.“

„Ale zkusíš to, viď?“

„Zkusím. Ale vy mi slíbíte, že za mými zády nepodniknete nic ztřeštěného. A nepřejte si mě, jestli to nedodržíte!“

„Jasně, dědo,“ slíbila s lehkým srdcem dvojčata.

„Asi by bylo lepší, kdyby ti vaši dva noví tulíci zůstali zatím schovaní tady uvnitř,“ navrhl Mojerana.

„Co říkáte,“ zeptal se Tom tulíků, „nevadilo by vám zůstat tady?“

„Vadilo,“ odpověděla Mam, „když už jsme opustili domov, chceme toho vidět co nejvíc.“

„Tak! Správný slovo! Ty ukázat nám útulek,“ přidal se Groh.

„Promiň, dědo, oni na to mají jiný názor,“ omluvně pokrčil rameny Tom.

„Stejně bychom jejich přítomnost neutajili,“ usmál se Sváťa, „tak ať si to tu klidně prohlédnou.“

„Jasně,“ zazubil se Sam, „Tom řekne, že si ho najali jako průvodce na cestách.“

„No dobrá,“ vzdychl Mojerana, „tak se nejdřív běžte najíst a pak jim to tu ukažte.“

„S největší radostí,“ sebral Sváťa prázdný obal od sušenek a překvapeně zamrkal, když si jeho rameno vybrala Mam. To už se Tom se Samem vesele hrnuli ke dveřím.

Pan Mojerana nenápadně zadržel Rafana, který chtěl mladší kamarády následovat.

„Posaď se ještě na chvíli,“ řekl mu, „nevím, jestli si to uvědomuješ, ale množství přítomných tulíků vzbudí všeobecnou pozornost a je jen otázkou času, než se tu objeví některý z druidů, co mají na starost rezervaci. Co myslíš, že udělají?“

„Nedovolí nám s nimi odejít z rezervace.“

„Přesně tak. Podle mě máte na své plány málo času. Nebo se musíte co nejrychleji ukrýt někde jinde.“

„Máte pravdu, měli bychom se vypravit za Nikem co nejdřív. Ale rád bych si ještě promluvil s Vronem.“

„To ti schvaluji.“

„Jenže on je nejspíš někde daleko, nedokážu se s ním mentálně spojit.“

„Žádný problém, to mohu zařídit třeba hned,“ vytáhl Mojerana z kapsy zrcátko. Odklopil kryt, chvilku otáčel rámečkem a pak ho přejel dlaní. V odrazové ploše se objevila Vronova tvář a Rafan ke svému překvapení zahlédl za jeho zády i profesorku Ferinovou.

„Rád vás vidím,“ řekl Vron, „ale jestli nejde o něco naléhavého, mohli bychom si promluvit třeba až večer. Mám tu teď práci.“

„Staly se věci, o kterých bys měl vědět. Míru naléhavosti nechám na tvém posouzení,“ oznámil mu Mojerana, „obětuj dvacet minut a přijď si sem poslechnout Rafa. Poví ti, o co jde.“

„Dobře. Ale uděláme to jinak. Ať jde před barák, otevřu bránu, aby mohl přijít ke mně.“

„A co Hanka? Našel jsi ji?“ nevydržel to Rafan, aby se nezeptal.

„Zatím ne,“ odpověděl stroze Vron, „běž ven a počkej u lavičky bez opěradla na moji bránu.“

„Díky,“ usmál se Rafan na Mojeranu, popadl svůj nevybalený batoh a vyběhl ven na stanovené místo.

Za minutu už stál vedle Vrona, profesorky a Gehana. Překvapeně se rozhlédl po prostranství mezi budovami a procházejících se dětech, které si pamatoval ze školy.

„Takže tohle je ten tábor, kam je umístili,“ došlo mu hned, kde se nachází.

„Přesně tak. Jenže tábor byl přepaden a Hanku odtud odvedli,“ vysvětlil mu Vron situaci, „takže než to tu paní profesorka trochu zorganizuje, pomůžete mi sem s Gehanem přepravit jídlo od Zachariáše. A ty mi mezitím povíš, do jakého průšvihu jste se dostali tentokrát.“

Profesorka se na ně usmála a zamířila k budovám s dětmi.

Rafan ani nestačil pořádně přikývnout a už ho Vron postrčil do brány, která ústila v Santareně. Gehan je následoval jako poslední. Přesněji řečeno, všichni si mysleli, že byl poslední. Vron už přemýšlel o tom, kde začít s pátráním po ztracené Hance a ani si nepovšiml, že se za trpaslíkem protáhla jeho branou i dívka, která do té chvíle nenápadně postávala opodál. V zahradách zůstala nehybně skrytá za vysokým keřem, zatímco všichni ostatní se hned hrnuli k čekajícímu Zachariášovi. Krátce se s ním pozdravili a trpaslík je okamžitě začal poučovat o všem, co připravil, a jak naložit s jednotlivými potravinami, až vůz zaplněný několika kufry dotáhnou do tábora.

„Bude to stačit pro všechny?“ zapochyboval při pohledu na velikost zavazadel Vron.

„Copak jsi u mě nepracoval a neznáš moje fígle? Tohle všem vystačí nejméně na dvě jídla. Už jsem poslal pro další zásoby, takže pokud bude třeba, mohu tábor krmit i nadále.“

„Tak jo, já jim to vyřídím,“ přikývl spokojeně Vron.

„Tak a teď ty,“ otočil se na Rafana, „co se to zase děje, že to nemůže počkat? A vezmi to pokud možno stručně.“

„Dobře. Půjdu rovnou k věci. Musím mluvit s Demitem.“

„Hm. To se asi nepodaří. Už pár týdnů ho není možné zkontaktovat. Nemohl by to vyřešit někdo jiný? Oč tu běží?“

„Potřebujeme sehnat ještě dva tulíky.“

„Řekni Tomovi.“

„Ty mi nerozumíš. Momentálně s námi spolupracují celkem čtyři tulíci. Oni ale potřebují vytvořit hexitu a na to je potřeba šest jedinců. Teprve pak se mohou pokusit o záchranu Nika.“

„Hexita nitorfagů - o tom se přece píše v tom pergamenu,“ připomněl Vronovi Gehan.

„Ještě dva tulíky, říkáš?“ zamyslel se Vron. „A co to zkusit u toho starého čaroděje v Polutě?“

„No vidíš! Na toho jsem úplně zapomněl,“ rozzářil se Rafan, „skočím se za ním podívat. Už jsem dostal atest k používání brány.“

„Neměl bych jít s tebou?“ zaváhal Vron.

„Nezapomínej, že Hančina stopa chladne každým okamžikem,“ zamumlal nespokojeně Gehan, „slíbil jsi, že už nebudeme zbytečně ztrácet čas.“

„Do háje! Rozdvojit se neumím,“ mračil se Vron ve snaze vyřešit neřešitelné.

„O Rafa bych se nebál,“ strčil do něj loktem Zachariáš, „když teď umí bránu, poradí si i bez tebe.“

„A nemáš náhodou v zásobě ještě jedno komunikační zrcátko?“ zeptal se trpaslíka Vron. „Byl bych rád, kdybys ho na čas půjčil Rafovi, abych mohl jeho aktivity hlídat aspoň na dálku.“

„Jo, mám tady jedno rezervní,“ neochotně přiznal Zachariáš, „ale víš, jak se těžko shánějí? Jestli ho rozbije, zavřu tě v komoře na tak dlouho, dokud mi sám osobně nevyčaruješ nové.“

„Už nejsem kouzelný džin, abych dokázal zázraky přes noc.“

„To sice nejsi, ale vsadím večeři, že to zvládneš i tak.“

Trpaslík zmizel v budově a přinesl Rafanovi předmět pečlivě uložený v koženém polstrovaném váčku. Vron rozvázal tkanici a vzal si zrcátko do ruky. Rafan i Plavík zvědavě sledovali jeho počínání. Pak se tulíkovi zježil ocas, jak zrcátko zasáhla silná vlna mužovy magie.

„Na, vyzkoušej to,“ podal předmět Rafanovi, „nastavil jsem ti tam sebe, Zachariáše, Ferinovou, Mojeranu, Dundara a Karmaneudunu.“

„No, dračici raději zkoušet nebudu,“ ušklíbl se Rafan a obkroužil prstem zrcátko, až se v něm objevila silueta trpaslíka. Vzápětí sáhl Zachariáš do kapsy a otevřel své pouzdro.

„V pořádku, funguje to,“ přikývli oba najednou.

„Buď opatrný,“ plácl mladíka po zádech Vron a pak se s Gehanem chopili vozu s potravinami. Společnými silami se magicky přesunuli i s nákladem zpět do tábora plného dětí.

Když se za nimi zavřela brána, chytil Zachariáš Rafana za ruku a přitáhl si ho blíž k sobě.

„Myslím, že mám na zahradě vetřelce, kterého Vron přehlédl,“ zašeptal mladíkovi do ucha, „cítím, že je pořád ještě tady. Asi v těch keřích. Já půjdu zprava, ty zleva.“

Trpaslíkovi se najednou objevila v ruce sekera. Když to Rafan uviděl, také pro jistotu sáhl pro Hančin tesák, který měl u sebe. Rozběhli se oba najednou. Ani si nevšiml, že tulík zůstal pozadu a neochotně se loudal za ním.

Vetřelec však neutíkal. Naopak. Udělal dva kroky přímo k Rafanovi.

„Andělo?“ překvapený Rafan upustil dlouhý nůž na zem a vzápětí stiskl dívku v náruči. Pak ji vzal za ramena, aby si ji mohl prohlédnout.

„Kde se tu proboha bereš?“

Trpaslík už také zastrčil sekeru za pásek a dal si ruce v bok: „Teď už chápu, kdo se za vámi protáhl ke mně branou. Víš co, Rafe, tohle si vyřiď sám.“

Zachariáš je nechal samotné a Rafan se nemohl vynadívat na svoji přítelkyni.

„Přišla jsem za tebou,“ odpověděla se zpožděním dívka na jeho otázku, „jsi moje rodina a já chci být s tebou.“

„Co to plácáš? Jaká rodina?“ zarazil se Rafan.

„Mám tě nejraději na celém světě a chci s tebou zůstat celý život.“

Rafan vzal její ruce do svých a konečně mu došlo, co je špatně. Měla náramek poslušnosti.

Sebral ze země nůž a přeřízl tkanici. Nechal náramek spadnout do trávy. Nůž pak zastrčil do pouzdra a znovu vzal dívku za ruce.

„Tak co, Andy, jsi v pořádku?“

„Panebože, Rafe, ani nevíš, jak ráda tě zase vidím. Měla jsem takový divný snový pocit, ale už je to pryč.“

„Vzpomínáš si na tábor?“

„Ano. Ale ne úplně přesně. Moje vzpomínky jsou takové mlhavé, jako bych byla omámená. Odvedli nás tam kvůli sitbelům, že?“

„Ano. Mají strach, že vás může skrz ně některý z aberilů ovládat.“

„Necítím žádný cizí vliv.“

„Myslím, že kromě náramku na vás použili i nějaké zastiňovací kouzlo.“

„Nic mě nemůže přinutit k tomu, abych tě ohrozila. Nech mě u sebe, prosím.“

„Zahlédl jsem v táboře tvého otce. Bude tě hledat.“

„Podle zákona už jsem týden plnoletá, nemusím se k němu vracet, když nebudu chtít. Mám atestaci na hledání podzemních zdrojů. A ty víš, že jsem na to dobrá. Dokážu se uživit sama.“

„Opravdu chceš odejít z domova už teď, Andy? Opustíš svůj pokojík, pohodlí i luxus? Uvědomuješ si, co všechno tím rozhodnutím ztratíš?“

Anděla se rozpustile zasmála: „Neboj se, nikdy v životě ti nevyčtu, že jsem kvůli tobě opustila luxus a bohatství.“

„Víš to, že jsi pěkně bláznivá ženská?“

Rafan si dívku přitáhl a políbil ji. Nejdřív něžně, ale pak se jim z té blízkosti zatočila hlava.

„Mám tě ráda, Rafe. Moc ráda,“ řekla, když ji konečně pustil. Pak se shýbla a sebrala náramek poslušnosti: „Ale kdoví co bude. Nic si nenalhávejme, možná už nám zbývá jen pár společných chvil.“

Znovu svázala volné konce náramku k sobě a pak podala předmět Rafanovi: „Na, tohle si schovej. Kdyby mě sitbely změnily, použij to.“

Rafan ztěžka polkl, ale náramek si vzal. Jako by se tím pohybem vrátil do reality. Uvědomil si, co všechno musí zařídit. Je ale bezpečné, aby Anděla viděla všechno, co budou dělat? Co když jsou aberilové schopni pomocí sitbelů získat i informace o tom, co člověk ví a zná?

„Ty mi nedůvěřuješ,“ okamžitě vycítila jeho rozpoložení, „neboj se, já to chápu. Nemusíš mi vůbec nic říkat. Když nařídíš, abych někde počkala, udělám to. Jen mě nech blízko u sebe.“

Beze slova ji znovu objal. Tulík seděl na zemi dva metry od nich a vyčesával si z ocásku několik semen bodláku. Partnerovo rozhodnutí se mu vůbec nelíbilo.

„Už jsi snídala?“ zeptal se Rafan.

Když zavrtěla hlavou, uvědomil si, že i on má hlad jako vlk. Zašli do domku, kde byly vždycky k dispozici nějaké sušenky a ovocné šťávy. Najedli se a Rafan přibalil do batohu ještě pár věcí, které si půjčil z Hančina pokoje. Pak zaběhl za Zachariášem. Vysvětlil trpaslíkovi, k čemu se s Andělou rozhodli.

„Chápu, co vás k tomu dohnalo, ale jste ještě děcka, měli byste s tím společným životem nějakou dobu počkat,“ drbal se ve vousech Zachariáš, „jenže ty sitbely, jeden vopravdu neví, jak se to nakonec zvrtne.“

„No právě. Ani netušíš, Zachu, jak moc se bojím.“

„Máš ji rád,“ přikývl trpaslík, „Kdybys ještě něco potřeboval, tak dej vědět.“

„Díky,“ usmál se Rafan a vzal si od přítele zásobu jídla na cestu.

S Andělou se branou vydali do Poluty. Rafan si s uspokojením uvědomil, že kluci Mojeranovi ho ve vytváření magických průchodů pocvičili opravdu dobře. Tohle bylo mnohem jednodušší cestování než se prodírat davy ve veřejných branách.

Byl krásný den, takže procházka do knihovny byla ve dvou navýsost příjemná. Plavík trucovitě zůstal v kapse u košile, jen ocásek mu čouhal ven.

Když ale došli ke knihovně, s překvapením zjistili, že je zavřeno a přede dveřmi stojí dva pracovníci knihovny a nikoho nepouštějí dovnitř.

„A co se tu vlastně stalo? Přece mě znáte, chodím sem každý den,“ nechtěl se nechat odbýt starý muž, který dorazil těsně před nimi.

„Měli jsme tu úmrtí, které právě vyšetřují, přijďte až zítra.“

„Kdo zemřel?“

„Starý Aktun.“

„Propánakrále! To snad ne! Ještě včera jsme spolu mluvili. Co se stalo?“

„Smíchal při pokusu nějaké špatné ingredience a otrávil se.“

„Chudák. No, fakt je, že byl poslední dobou nějaký zmatený. Pořád si mumlal něco o brzkém krveprolití a že on už to znovu neunese. To je mi líto, že to nepřežil, měl jsem ho docela rád. No tak já přijdu až zítra.“

Stařík se otočil a odcházel. Rafan byl v rozpacích.

„Ty jsi taky chtěl mluvit s Aktunem?“ tiše se zeptala Anděla, když viděla Rafanovo zaváhání.

„Ano. Byl to už starý muž, ale zmatený mi nepřipadal.“

Vtom se Plavík vyhrabal z kapsy u košile, seběhl na zem a zamířil ke dveřím do knihovny.

„Kšá, běž pryč!“ zamával na něj rukama jeden z mužů.

„Počkej, to je asi tulík toho mrtvého,“ řekl druhý a pootevřel Plavíkovi dveře. Ten se protáhl dovnitř.

„No moment! To nebyl Aktunův tulík, tenhle byl můj!“ přiskočil Rafan blíž.

„Nesmíme nikoho pustit dovnitř,“ odstrčil mladíka jeden z mužů a zastoupil cestu ke dveřím.

„Ale tohle byl opravdu můj tulík. Tak zavolejte někoho, kdo to tu vyšetřuje. Nebo mi ho přiveďte zpátky!“ nechtěl se nechat odbýt Rafan.

„Zatracená práce!“ zavrčel muž, otevřel dveře a něco dovnitř zahalekal.

Po chvilce se objevila štíhlá žena s brejličkami. Změřila si Rafana a kývla, aby vstoupil.

„Počkej tady,“ kývl Rafan na Andělu a pak následoval ženu. Zavedla ho do prostoru knihovny, kde uprostřed leželo cosi přikrytého plachtou, nejspíš tělo. Dva muži prohlíželi místo, kde to vypadalo na malý výbuch. Knihy byly očouzené, rozházené a na podlaze bylo spoustu podivných fleků.

„Sakra, ženská, proč ho vodíš sem? Zaveď ho rovnou za Praxem,“ utrhl se nevlídně na ženu malý obézní mužík.

„Tak pojď,“ vzala Rafana za rameno a vedla ho chodbou do další místnosti, která vypadala jako obytná. Byl tady velký stůl, pár polic s knihami, v koutě jednoduché lůžko, u okna staré ošuntělé křeslo. V něm seděl mladý muž a na jeho klíně se nalézali tři tulíci. Jeden z nich byl Plavík, jeden nehybně ležel v mužových dlaních a třetí tulík byl Rafanovi nějak povědomý.

„To je přece Demitka,“ napověděl mu v mentální rovině Plavík.

„Demitka?“ podivil se nahlas Rafan.

Tím k sobě připoutal pozornost muže i druhého tulíka. Malý tvoreček vypískl nadšením a běžel ho přivítat. Demitka se mu otřela o obě tváře a pak se zase vrátila k nehybnému tulíkovi.

„Já jsem Rafael Vron. Přišel jsem se podívat za Aktunem, ale bohužel pozdě,“ řekl na adresu sedícího mladého muže.

„Těší mě. Já jsem Jan Prax. Poslali mě sem, abych se pokusil zachránit aspoň Aktunova tulíka. Ale vypadá to špatně. Sice nebyl zraněný, ale smrt partnera ho tak sebrala, že vůbec nekomunikuje.“

„A kde se tu vzala Demitka? Kde má svého partnera ona?“

„Demit je momentálně strážcem kouzla a nemůže opustit meditační kruh. Tak požádal mě, abych se sem s jeho tulíkem vydal a pokusil se pro Fulmíka něco udělat.“

Rafan si dřepl ke křeslu a dotkl se nehybného tělíčka.

„Já zůstat, ty přivést hexitu,“ řekl nahlas Plavík.

„Co tím myslí?“ zeptal se udiveně Prax.

„Žádá mě, abych sem přivedl ještě další tři tulíky,“ váhavě vysvětlil Rafan.

„Další tři? A kde je vezmeš?“

„Momentálně jsou v jednom útulku pro nemocné magické tvory.“

„A jak se tam dostaneš?“

„Snadno. Otevřu bránu a za chvíli jsem zpět.“

„Ty už máš atest na bránu?“

„Sice ne dlouho, ale mám.“

„V tom případě bude lepší, když se tam vypravíme rovnou všichni,“ rozhodl Prax a vstal.

Tak to bude zajímavé, pomyslel si Rafan a přikývl.

Prax po cestě oznámil kolegům, že odchází a následoval Rafana ven.

„Ona jde s námi?“ podivil se když se k nim připojila Anděla.

„Ano. Vadí to?“

„Tulíkům se nelíbí.“

„Já vím. Přesto jde s námi,“ řekl stroze Rafan a Prax ho s povytaženým obočím následoval.

Rafan otevřel bránu do útulku a tentokrát zaznamenal citelný úbytek magie. Ještě se mu nestačila naplno obnovit energie po použití první brány. Byl překvapený, jak moc ho to oslabilo.

Vynořili se poblíž ohrady fuňů. Aniž o tom nějak přemýšlel, zvolil místo, kde předtím ukrývali výbavu na expedici do rezervace.

„Rafe? Jsi to ty, Rafe?“ ozvalo se kousek za ním.

„Same? Co ty tady? Schováváš se, abys nemusel do práce?“ usmál se Rafan.

Vtom si však chlapec všiml tulíků v mužově náruči.

„Páni! Tys je sehnal! To je paráda! Tomu se tedy říká neztrácet čas!“ zajásal a začal poskakovat kolem nich a povykovat. „Pojďte sem, Raf se vrátil a přivedl tulíky!“

„Počkej, Same, nejanči, je tu jeden problém,“ snažil se ho zarazit, ale to bylo, jako kdyby se snažil holýma rukama zadržet lavinu.

Prax nevěřícně pozoroval hemžení, které se kolem nich rozvířilo. Zpoza křoví vyskočili Tom, Sváťa a za nimi přiběhli tři tulíci. Ti okamžitě vyšplhali Praxovi po nohavicích na ruce a ramena, aby se podívali, koho to nese. Tulík v Praxových dlaních poprvé nadzdvihl hlavičku.

Sam zatahal Rafana za rukáv: „Musíme odtud zmizet, druidové se o nás dozvěděli příliš rychle. Zrovna jsme všichni chtěli zdrhnout k nám domů.“

„A co děda?“

„Je senzační. Prohlásil, že se pokusí od nás na chvíli odvrátit pozornost, abychom se mohli vypařit.“

„Do háje!“ zamračil se Rafan. „Všude samé komplikace a problémy!“

„Otevřu bránu k nám, a tam si odpočineš a domluvíme se, co dál,“ navrhl Sam.

„Neblázni, chlape,“ tiše ho okřikl Rafan, „ten maník, co je s námi, je ochránce. Nemůžeš před ním jako nezletilý používat bránu. Ale snad by bylo nejlepší se přesunout přímo k drakům. Tam nás druidové hledat nebudou.“

„Tak otevři bránu a jdeme.“

„To se ti řekne. Jsem po dvou branách jako vyždímaná houba. Leda... leda že bych oslovil přímo Karmaneudunu.“

„Hej, mládeži,“ přerušil jejich spiklenecké šeptání Prax, „nedalo by se tu zajít někam, kde si člověk může aspoň sednout?“

„Co on je vlastně zač?“ zvědavě špitnul Sam.

„To netuším. Ale hned to zjistíme,“ nadechl se Rafan a přistoupil k Praxovi blíž.

„Hele, mladej, není tohle mrně náhodou Nikův tulík?“ zeptal se ho ochránce.

„Vy se s Nikem znáte?“

„Jo. Párkrát jsme spolu pracovali.“

„Co byste udělal, kdybych vám řekl, že se pokoušíme Nika zachránit, ale máme kvůli tomu nějaké problémy s předpisy?“ podíval se mu Rafan přímo do očí.

Ochránce mu chvíli pohled oplácel a pak se zadíval po ostatních. Všichni ho pozorovali s napjatým výrazem. Vážnost v dětských pohledech ochránce zarazila. Rozhodl se poslechnout svůj instinkt.

„Řekl bych, že bychom si měli tykat. Mě říkají Prax. A vám?“

Všichni postupně vyslovili své jméno.

„Tak povídej! V čem je problém?“ adresoval Prax otázku Rafanovi.

„Musíme se rychle přesunout někam jinam, než nás tu najdou druidové z Magického lesa.“

„Dobrá,“ přikývl ochránce, „v tom případě vás vezmu k sobě. Tam nás nebude nikdo rušit a vy mi povíte, o co tu jde.“

„Anděla by tu možná mohla zůstat,“ navrhl nesměle Sváťa.

„Nemohla!“ hodil po něm nevlídným pohledem Rafan. „Půjde se mnou.“

„Jsi si jist, že je to dobrá volba?“ nechtěl se nechat odradit Sváťa.

„Nejsem, ale půjde s námi! Jasné?“

„Už nic neříkám,“ pokrčil rameny Sváťa a zadíval se na Praxe.

„Měli bychom si pospíšit,“ připomenul jim Sam.

„Tak pojďte,“ kývl na ně Prax a bez pomoci rukou, ověšených tulíky, stvořil bránu. Prošel a za ním všichni přítomní. Rafan vstoupil jako poslední a pak ucítil, jak se do mizející brány vsunula podivně záludná magie. S obavou se rozhlédl po ostatních, ale všichni v pořádku stáli pod stromem, který vyrůstal z podivně upraveného domu.

„Opravdu nás nenajdou?“ ujišťoval se Sam.

„Neboj se, tuhle bránu nemají šanci vystopovat,“ uklidňoval ho ochránce a nohou klepl do dveří, které se poslušně rozevřely.

„Tak račte dál, mládeži,“ pozval je dovnitř.

Sotva vstoupili, odrolovaly se kryty oken a obytný prostor zaplavilo světlo. Nebyl tu klasický stůl a židle, ale jen nízký pultík a kolem spoustu polštářů. Místo podlahy tu bylo něco jako mech a trávník. V rohu byly složené nějaké deky, postel tu nebyla.

„Udělejte si pohodlí,“ řekl jim a kývl na Andělu, „a ty děvče skoč támhle k tomu pultu. Mám tam nějaké sušené ovoce, ořechy a sušenky. Buď tak hodná a přines to sem na stolek. Taky by tam měly být láhve s ovocným moštem.“

Anděla se s potěšením ujala funkce hospodyňky a ostatní se usadili na měkkou přívětivou podlahu. Prax zatím na jeden z polštářů opatrně položil Aktunova tulíka. Vybral jeden z největších, aby se k němu vešli i ostatní tulíci, kteří se od Fulmíka odmítali hnout. Teprve pak si udělal pohodlí i on.

Nezakrytými dveřmi sem vlétli dva barevní ptáčci a přišli si na nízký stolek pro oříšek. S tím se pak usadili na polici u okna.

„Tady je krásně,“ vzdychl blaženě Sváťa, „taky bych chtěl jednou takhle bydlet.“

„Proč ne,“ mrkl na něj Prax, „ale varuji tě, ženám se to obvykle moc nezamlouvá.“

„Hance by se tu taky určitě líbilo,“ zasmušil se, ale pak si protřel oči a ohlédl se po tulících, „mohu se na toho nemocného podívat?“

„Proč ne, ale buď opatrný. Je hodně slabý,“ mávl směrem k němu rukou Prax a uvolnil Sváťovi prostor vedle polštáře s tulíky.

Chlapec se opatrně dotkl malého chlupatého tělíčka. Bylo v něm tak málo života, že se skoro bál vyslat k němu léčivou magii, aby ten proud energie nevyvolal v tulíkovi šok. Opřel se vedle polštáře a něžně si přendal tulíkovo tělíčko na hruď. Prax mu v tom chtěl zabránit, ale Rafan ho zadržel a zašeptal: „Nechte ho. Brácha je ten nejnadanější léčitel, jakého jsem kdy poznal. Nevím, jestli mu pomůže, ale určitě mu neublíží.“

Sváťa zavřel oči a všichni tulíci se přestěhovali na jeho tělo tak, aby měli čumáčky přímo u Fulmíka. Ochránce je chvíli pozoroval, a když už se mlčení zdálo být neúnosně dlouhé, otočil se k Rafanovi.

„No, kamaráde, a teď bych rád slyšel něco o tom, jak vám předpisy komplikují život, a proč s sebou máte tuhle bandu tulíků.“

Anděla se zvedla.

„Už nemusíš nic nosit, klidně seď,“ mávl rukou Prax.

„Myslím, že se na chvíli půjdu projít ven,“ řekla dívka a zamířila ke dveřím.

„Co jí je?“ podivil se ochránce.

„Je poznamenaná a je si toho vědoma,“ řekl hořce Rafan, „nechce nás ohrozit a slíbila, že se nebude zajímat o věci, které podnikáme.“

„Poznamenaní většinou nejsou tak ohleduplní,“ uznale kývl Prax.

Rafan už to nechtěl dál rozvádět, tak raději v kostce Praxovi vylíčil, co se dozvěděli o sitbelech a aberilech a jak je tulíci požádali, aby sehnali další dva jedince do kruhu. Šance vyléčit Nika se ale poněkud zkomplikovala tím, že tajně odvedli z rezervace dva tulíky, což je velký prohřešek proti pravidlům. Prax pozorně naslouchal, a když se Rafan zmínil i o tom, jaký osud potkal podle historických dokumentů tvory poznamenané sitbely v minulosti, začal brát mladíka vážně. Usilovně zvažoval reálné možnosti. Sice to byly skoro ještě děti, ale věděly o čem mluví. Co se tulíků týkalo, měla tahle parta víc informací než samotní ochránci. Matně si vzpomínal, že na některé poradě zazněl výraz hexita nitorfagů, ale nikdo už jim neobjasnil, že se vlastně jedná o šest tulíků. Ostatně vzhledem k tomu, že jich v rezervaci zbylo tak málo, stejně by je nemohli použít v boji s aberily. Ale tahle akce na záchranu Nika, to by se opravdu zkusit mohlo. Pokud sami tulíci tvrdí, že je naděje na záchranu, proč nedat dětem šanci. Přemýšlel, jestli by se o tom ještě neměl poradit s nějakým kolegou, ale pak to zavrhl. Kdyby se to nepodařilo, tulíci se mohou potichu vrátit do svého domova a dětem nikdo nebude nic vyčítat.

„Takže bychom potřebovali, aby se Fulmík uzdravil,“ dokončil vyprávění Rafan.

„Kdyby bylo nejhůř, věděl bych ještě o dvou lidech s tulíky,“ pokýval hlavou Prax, „ale oba jsou velice nevstřícní a protivní samotáři. Navíc by zaručeně nechtěli jít do akce, která není tak úplně schválená a podnikají ji mladiství. Obávám se, že byste se s nimi ani nedomluvili.“

„A co přesvědčilo tebe, abys nám pomohl?“

„Víš, Rafe, já jsem člověk, který věří instinktům, a když po mně někdo žádá pomoc, cítím se špatně, musím-li z nějakého důvodu odmítnout. No a vám jsem uvěřil.“

„To je dobře. Pořád jsem doufal, že nám pomůže Demit. Bez něj by se nám, nebýt tvé pomoci, asi hexitu vytvořit nikdy nepodařilo.“

„Ani teď to ještě nemáte jisté. No, dokud se Fulmík nevzpamatuje, můžete zůstat u mě. Já budu chodit do práce a obstarám po cestě jídlo. Kdybyste se tu nudili, můžete mi pomoci plést košíky.“

„Plést košíky?“ vykulil oči Sam. „Ochránci se baví takovými věcmi?“

„Chceš vidět mé výrobky?“ zasmál se Prax a vstal. Za dveřmi kývl na Andělu, která se procházela poblíž a všechny kromě Sváti vzal do druhé části domu, kde měl dílnu.

„To je nádhera,“ vydechla Anděla, když viděla množství košíků a každý byl jiný. Některé měly figurální tvary. Nejvíc se jí líbil košík ve tvaru letící husy zavěšený pod stropem.

„No,“ ohrnul nos Sam, „když tě to baví...“

Rafan mu viděl na nose, že ochránce u něj tímto koníčkem poněkud poklesl v ceně. Sam něco takového zřejmě nepovažoval za činnost vhodnou pro chlapa.

K obědu měli jen chléb a sýr z Rafanova batohu, ale Prax slíbil, že večer něco uvaří. Pak zmizel v bráně a nechal je u sebe.

„Pořád si ještě nejsem jistý, jestli mu máme věřit,“ spekuloval Sam, když se ocitli sami.

„Když mu věří tulíci, pak je podle mého názoru v pořádku,“ podotkl Sváťa a začal likvidovat poslední misku se sušeným ovocem a oříšky, kterou mu Anděla přisunula blíž k ruce, aby nemusel hýbat tělem a rušit tvorečky uvelebené na jeho hrudi.

Odpoledne strávili tím, že si povídali, toulali se po blízkém okolí a Rafan s Andělou měli spoustu času sami pro sebe. Nevadilo jim ani to, že si z nich dvojčata nevázaně utahovala a měla ve zvyku na ně vybafnout právě v okamžiku, kdy si chtěli dát pusu. Jen Sváťa nevytáhl paty z domu a trpělivě snášel shromáždění tulíků na svém břiše. Tu a tam Fulmíkovi zlehka vnutil zlomeček energie zabalený do pocitu vlídnosti a lásky. Potěšilo ho, když po jedné takové dávce vylezla Mam k jeho krku a něžně mu otřela svůj čumáček o tvář. Pak se mu podařilo usnout. Probudil ho až halas, když kluci Mojeranovi vítali pána domu, který se večer vracel z práce, a vyzvídali, co bude vařit.

Nakonec si venku nad ohněm opekli uzeninu a pečivo. To už Sváťa přesunul tulíky na jejich polštář, aby si protáhl tělo a nepřišel o jídlo. Po návratu do místnosti, podal Prax Anděle papír a tužku.

„Napiš něco svému otci. Dnes zavítal do centrály a obviňoval kdekoho kvůli tomu, že se mu ztratila dcera. Já pak tvůj vzkaz nenápadně pohodím do pošty, aby se nedalo zjistit, odkud se tam vzal. Pokus se ho nějak uklidnit, jinak nám jeho přítomnost bude spíš ke škodě než k užitku.“

„No jo, ale co mu mám napsat? Když se dozví pravdu, bude zuřit ještě víc.“

„Bojíš se ho?“ zeptal se zvědavě Tom.

„Trochu,“ přiznala se s povzdechem.

„Já bych napsal pravdu,“ radil jí, „lež má tu nepříjemnou vlastnost, že když se provalí, je to pak horší než malér kvůli pravdě.“

„No dobře,“ ušklíbla se na Rafana, který se nad Tomovými radami viditelně dobře bavil.

Pozdě večer se Rafan spojil s panem Mojeranou a Vronem, aby jim oznámil, kde se ukrývají, a uklidnil je, že se mají dobře.

Po dvou dnech, které u Praxe strávili, bylo konečně zřejmé, že Fulmík přežije. Možná ho vyburcoval Lotrandin osud, možná ho přesvědčil Groh. O něm se také při té příležitosti dozvěděli, že kdysi patřil mezi osvojené. Dokonce se zúčastnil jednoho minulého tažení proti aberilům, kde přišel o packu a partnera. Mam prohlásila, že jeho zkušenosti jsou vskutku k nezaplacení. Faktem bylo, že Fulmík od chvíle, kdy vstal a začal se hýbat, se neustále držel po boku Groha.

Mam přišla za Tomem a prohlásila: „Ty zítra ráno odvést hexitu k partnerovi Lotrandy. Nastal čas podívat, co potřeba k jeho léčení.“

Rafan proto zavolal Vronovi.

„Tak co Hanka? Našli jste ji?“ zeptal se, když navázal kontakt.

„Podle stop je zatím živá a zdravá. Ale únosci jsou rychlí, mají před námi stále několik hodin náskok. Vedou ji skalními chodbami a doposud nedokážeme přesně odhadnout, kam. A co vy? V pořádku? Nepotřebuješ něco?“

„Jo, něco bych potřeboval. Upozorni Karmaneudunu, že se u ní zítra ráno objevíme.“

„Vždyť na ni máš kontakt i ty.“

„No jo, já vím, ale ty s ní kamarádíš delší dobu.“

„No dobrá, tak já s ní tedy promluvím,“ slíbil Vron.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: