Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nebezpečné podzemí

„Chápeš? Já musím jít dovnitř a musím to zkusit,“ řekl Rafan Vronovi.

„Ty jsi se snad zbláznil, to ani náhodou!“

„Nemůžeš mě zastavit, Vrone. Jejich čerstvé stopy mě dovedou tam, kam se potřebuji dostat.“

„Nejdřív bychom měli najít Hanku. Teprve pak jsem ochoten s tebou vyrazit do podzemí.“

„Jenže ono zbývá tak málo času, že to žádný odklad nesnese,“ argumentoval nešťastně Rafan a Sváťa se mlčky díval z jednoho na druhého. Přál si jít zachraňovat Hanku, ale zároveň nechtěl nechat kamaráda ve štychu. Pokud se Vron vydá za dívkou, on bude muset zůstat s Rafanem.

„Nestačíš na ně. Rozhodně ne sám. Utratíš život a nic tím nezískáš.“

„Vím, že máš pravdu, ale já nemám jinou volbu. Jestli se po zbytek života nechci trápit výčitkami, a to já nechci, tak je čas, abych vyrazil.“

„Tak malou chvilku počkej, pokusím se ti sehnat nějakou pomoc,“ snažil se ho aspoň zpomalit Vron.

„Ty, hele, nevíš, kam se poděla ségra?“ otočil se Patrik na Reného, „před chvílí tu ještě byla.“

„Myslím, že se šla podívat do jeskyně.“

„Cože?!“ vyděsil se Rafan. „Ona šla fakt dovnitř?“

„No a? Co má být? Asi byla zvědavá,“ pokrčil rameny René, „však ona se určitě brzo vrátí.“

„Ty hlupáku!“ strčil Rafan do spolužáka, až zavrávoral. „Tos nás na to nemohl upozornit hned?!“

„Co šílíš? Draci jsou zabiti, kouzelníci zdrhali, až se jim za patama prášilo, tak snad o nic nejde.“

Rafan už se ničím nezdržoval a vzal to poklusem ke skalám. Sváťa okamžitě vyrazil za ním. Jak je spatřil Tom se Samem, na nic nečekali a přidali se. Vron se právě pokoušel aktivovat komunikační zrcátko. Když viděl, co se děje, zlostně zaklel a vztekle zrcátko zaklapl, aniž se dovolal. Rozběhl se za kluky.

„Já jdu taky,“ řekl bratrovi Patrik.

„Neblázni! Přesně tohle nám táta zakázal!“

„Možná mě přizabije, ale já v tom nemůžu nechat ségru samotnou,“ po bratrovi už se ani neohlédl a utíkal za Vronem.

„Cvoci,“ zamumlal nespokojeně René. Chvíli přemýšlel, zda nemá vyrazit za nimi, ale nakonec to zavrhl. Rozhodl se použít bránu a vrátit se domů. Spolehl se na to, že momentálně nemají ochránci čas sledovat, jestli někdo bránu použije oprávněně nebo ne.

Plam ležel nešťastně vedle své umírající matky a ve svém zármutku vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Posílal matce svou sílu, i když ve svém podvědomí cítil, že není šance na uzdravení.

Nik se také zvedl, aby se přidal k těm, co vyrazili do podzemí, ale po pár krocích poznal, že na to nemá dost sil. Musel se posadit dřív, než doklopýtal ke vchodu do jeskyně. Rozhlédl se po Lotrandě, ale nikde nebyla. Nejspíš se přidala k tulíkům, kteří doprovázeli kluky. Pak odhodlaně sáhl pro svůj komunikátor. Když není k užitku on sám, aspoň přivolá posily. Ale nebylo to tak snadné, jak doufal. Než objevil někoho, kdo na jeho volání odpověděl, ztratil spoustu času.

Mezitím kluci s Vronem poklusávali za Rafanem, který šel po stopách Anděly a kouzelníků. Chodby tu byly tak prostorné, že by se jimi bez obav mohli pohybovat i draci. Pak ale odbočili do menšího tunelu a tady už bylo potřeba dávat pozor na cestu. Kluzký nerovný terén je zpomalil.

Rafan zatnul zuby a snažil se udržet tempo. Nechápal, jak se tudy dívka mohla pohybovat tak rychle. Po nějaké chvíli za ním ostatní začali zaostávat. Nedokázal odhadnout, jak dlouho trval jejich ostrý pochod. Náhle však před sebou zahlédl pohyb. Zrychlil a po pár minutách konečně dostihl Andělu a chytil ji za ruku.

„Andy! Co to sakra děláš?!“

„Musím jít, pusť mě. Pán mě volá. Touží po mně.“

„Andy,“ zatřásl s dívkou, „vzpamatuj se! Nikdo po tobě nemůže toužit víc než já. Copak mě nepoznáváš?“

„Rafe, já... já musím jít...“

Sáhl do kapsy a než se vzpamatovala, natáhl jí na ruku, za kterou ji držel, náramek poslušnosti.

„Omlouvám se, Andy, ale jinak to asi nepůjde. Nechci tě ztratit,“ zašeptal jí něžně a rychle zamrkal, aby rozehnal slzy, které se mu draly do očí.

To už k nim doběhli ostatní.

„Uvítal bych pauzu,“ řekl udýchaně Sváťa a posadil se na jeden výstupek. Vron nechal kolovat láhev s vodou a znovu otevřel komunikační zrcátko. Tentokrát Artitan zareagoval okamžitě.

„Nemusíš mi nic vykládat,“ řekl Vronovi dřív, než stačil požádat o pomoc, „Nik nás upozornil, že máte potíže. Už jsme na cestě k vám. Je nás sice jenom šest, ale víc bojovníků tak narychlo sehnat nedokážu. Zvlášť po tom posledním střetnutí s aberily.“

„Pospěš si, mágu. Dostali jsme se dost daleko do podzemí. Kdyby nás tu...“

V tu chvíli Vron vycítil nebezpečí. Vzápětí kolem něj proletěla Samova ohnivá koule a někoho zasáhla před nimi v chodbě. Na každém chlapcově rameni seděl jeden tulík a oba ukazovali pacičkami kupředu. Tomovi tulíci také nezaháleli a napovídali dvojčatům, jaká kouzla mají použít. Ohnivou kouli vystřídala ledová tříšť vylepšená obloukovou drahou při kontaktu s protikouzlem. Výchova v Airbowanu se na obou chlapcích podepsala i tím, že byli schopni velice rychle a efektivně reagovat na každou problematickou situaci. To už k nim ale dorazila také kouzla dvou poznamenaných mágů. Jejich nejnebezpečnější částí byla mentální smyčka, která měla polapit jejich mysl a narušit schopnost uvažování. Vron použil kouzlo zakřiveného prostoru, aby smyčku odklonil. Normálně by to provedl bez nejmenších obtíží, ale dnes byl nucen léčit a zachraňovat životy zraněných ochránců, neustále cestovat z místa na místo, zatímco magie neměla dost času se obnovit. Když už měl obavu, že kouzlo neudrží, vnutila se mu do mysli podivná síla.

„Hexita je s tebou. Důvěřuj nám,“ oznámila mu zářivým bliknutím a podpořila jeho kouzlo. Dovolil síle, aby se připojila k jeho magii a společně ochránili přítomné lidi.

„Štít!“ uslyšel Rafan Plavíkovo vypísknutí. Neztratil ani sekundu, odstrčil Andělu za sebe a překlenul celou chodbu magickým mostem, který odvedl oslepující nepřátelskou magii do země stranou od nich. Zuřivě bojovali se dvěma mágy, kteří utekli před draky do podzemí.

„Zaměstnávej je, ať si mě nevšimnou,“ požádal ho Sváťa a Rafan okamžitě vyslal kupředu několik drobných po sobě následujících kouzel, která nebylo těžké odvrátit, ale kdyby je mágové nechali být, způsobila by jim třes, neobratnost a pálící oči.

Patrik zatáhl sestru do výklenku ve skále, aby byla trochu krytá, a také on nasměroval k nepřátelským mágům pár záludných kouzlíček, která by jim mohla vyrazit dech nebo slepit rty a oči.

Plavík nyní přeskočil na Rafanovo rameno a vždy, když to bylo potřeba, jeho lidský partner na požádání obnovil magický most, aby ochránil spolubojovníky. Demitka zůstala u Sváti, který byl podivně soustředěný a napjatý. Pak najednou tulíci vydali příkaz, aby všichni přestali kouzlit. Se smíšenými pocity je poslechli. Sváťa se vztyčil a udělal několik kroků kupředu. Ruce s propletenými prsty měl sepjaté před sebou a kolem něj se vlnilo neobyčejně silné magické pole, které se zvolna přesouvalo chodbou směrem k mágům. Ostatní napjatě čekali, jestli k nim nepronikne nějaký magický útok, ale tulíci je opakovaně nabádali, aby nekouzlili. Sváťovo magické pole dorazilo na stranu protivníků a ozval se dušený bolestný vzdech.

„Teď vzít provaz a svázat,“ zavelel na Samově rameni Groh a dvojčata bleskově vyrazila kupředu.

Také Sváťa zasténal a sesunul se do dřepu. Rafan k němu přiskočil a zachytil ho, aby se neskácel k zemi.

„Jsem trochu grogy, ale zabralo to,“ zašklebil se na něj vyčerpaně Sváťa.

„Cos to na ně použil?“

„Darovací kouzlo.“

„Cože?“

„Druidové umí zemi a rostlinám seslat posilující magii. Jeden připraví darovací cestu a ti ostatní vyšlou jakékoliv kouzlo a to se okamžitě mění na darovací magii. Ti dva mágové se snažili kouzlit ze všech sil a nevšimli si, jak jejich magii pohlcuje moje darovací cesta. Země ve zdejším okolí jim bude vděčná,“ vysvětloval Sváťa a oči mu zářily radostí, „ale oni se totálně vyčerpali podobně jako já.“

„To ti poradili tulíci?“

„Neporadili, ale velice nadšeně schválili můj nápad.“

„Už je po všem?“ zeptal se nedůvěřivě Patrik.

Sváťa se pomalu za Rafanovy pomoci znovu zvedl na nohy a několika cviky si s hekáním protáhl tělo. Demitka při tom vesele balancovala na jeho rameni. Potom všichni zvolna došli k místu, kde mezitím Tom se Samem důkladně spoutali dva muže.

„Náš pán vás stejně dostane,“ řekl vzpurně jeden z nich, když k nim došli.

„Tak to se ještě uvidí,“ zavrčel Vron a sklonil se k zajatcům. Dotkl se čela každého z nich a uspal je.

„Vy větší pozor! Nosiči lásky blízko,“ upozornil je Groh.

„Co tím chtěl říct?“ podivil se Patrik, který vedl za ruku Andělu.

„Že po nás jdou aberilové,“ odpověděl mu Sam.

„To jsem v životě neslyšel,“ podivil se, „kdo to má být?“

„To za chvíli poznáš. Taky jsme zatím neměli tu čest,“ sevřel Rafan nervózně rukojeť meče, který měl zastrčený za pasem, „hlídej Andělu a držte se pokud možno někde vzadu. Podle vyprávění jsou to zatraceně nepříjemné potvory.“

Vron klečel na zemi a rozvazoval tkanice na menším látkovém balíčku. Když ho rozvinul, ukázalo se, že je to zásobník na tucet šipek. Opatrně je uvolnil a každému chlapci podal dvě.

„Buďte opatrní, je na nich prudký jed. Snažte se jimi zasáhnout aberila. Pět šipek na jednoho by mělo stačit k tomu, aby bylo možné ho pak zabít. Aspoň doufám.“

Tulíci znervózněli a Groh znovu promluvil: „Oni blízko. Pozor!“

„Nevíš, kolik jich je?“ zeptal se Rafan.

„Jeden a dva,“ odpověděl tulík a mávl pacičkou dopředu a dozadu.

„A sakra!“ zaklel Vron a horečně přemýšlel, jestli není nějaký způsob, jak děti ochránit. Jak se zdálo, jediná jejich šance byl boj. Musel doufat, že Artitan s posilami dorazí dřív, než tady umřou. S magií na tom nebyli zrovna nejlépe a šipek měli také nedostatečné množství. Budou muset improvizovat, jak jen to půjde.

„Naše šance se zvýší, pokud zaútočíme jako první,“ řekl tiše klukům, „není tu ale na boj dost místa, takže se rozdělíme. Já a dvojčata si vezmeme na starost ty dva vzadu a Rafan bude mít na povel ostatní. Ti se pokusí zlikvidovat toho před námi. Snažte se aberily zasáhnou šipkami dřív, než se stihnou bránit. Pak do nich sekejte, co vám stačí síly. A vyhýbejte se rosolu, co z nich poteče, mohl by vás poleptat. Nějaké otázky?“

„A co se ségrou?“ zeptal se Patrik.

„Ty se skrčíš tady do toho výklenku,“ oslovil Vron Andělu, „a nehneš se odtud, dokud boj neskončí. Jasné?!“

„Ano,“ přikývla dívka a zamířila k vyznačenému místu. Tam se otočila a s nevinným výrazem prohlásila: „Ale oni jsou přátelé. Copak to necítíte? Nechtějí vás zabít.“

Rafan k ní přistoupil a políbil ji do vlasů. Při tom jí zašeptal: „Poslechni Vrona a než se k tobě vrátím, mysli jenom na naši lásku. Opakuj si, že nikdo na světě tě nemůže mít raději než já. Věříš mi?“

„Věřím,“ vydechla sotva slyšitelně a skrčila se do úkrytu.

„Tak, pánové, jdeme na to. Jste připraveni?“ otočil se na Sváťu a Patrika.

Na jeho ramena se vyhoupl Plavík a Demitka. Rafan zamrkal překvapením, když viděl, že se celá parta tulíků přidala k nim.

„Neměli byste jít raději s dvojčaty?“ zeptal se Plavíka.

Ten mu tentokrát neodpověděl nahlas, ale uchýlil se k mentálnímu kontaktu.

„Oni sice stojí proti dvěma aberilům, ale to jsou jen ti normální. Ty máš proti sobě specialistu bojovníka. Budeš hexitu potřebovat víc než Vron s Tomem a Samem. A pospěš si. Groh tvrdí, že je nejvyšší čas zaútočit.“

Aberil se najednou vynořil z ohybu chodby a Rafan zařval jak nejhlasitěji dokázal: „Na něj, na hajzla!!! Za všechny, co nepřežili! Zhebni, potvoro!!!“

A rozběhl se proti nepříteli aniž se ohlížel za sebe. Patrik se Sváťou se sice k jeho řevu nepřidali, ale utíkali těsně za ním. Křečovitě v rukou svírali otrávené šipky a běželi vstříc něčemu, co ani neznali. V půli cesty je zasáhla mentální vlna. Aberil je zahltil pocitem lásky a vstřícnosti. Rafana to nezadrželo ani na sekundu, protože měl stále ještě před očima neblahý osud Anděly. Dokázal rozlišit, že na tom intenzivním pocitu není vůbec nic pravdivého, že je to jenom šalba a záludný klam. Ale Sváťu i Patrika zasáhla vlna lásky nepřipravené. Oba se zarazili a zaváhali. Plavík se prodral do Sváťovy mysli a připomněl mu, jaké má Hanka kvůli aberilům potíže. Stále mu opakoval: „Nevěř tomu, je to bojová lest. Mysli na Hanku, to je ta správná láska.“

Ale teprve když své naléhání tulík podpořil jiskřivou ťafkou, začal Sváťa vnímat realitu a vzpamatoval se. Pevněji sevřel šipky, obrnil se proti mentálnímu ovlivňování a zbylý úsek cesty se soustředil jen na to, aby správně zasáhl měňavé tělo aberila. Sledoval Rafanovy šipky a viděl, jak zasáhla jen první. Druhé se aberil vyhnul tím, že vtáhl chapadlo, na které Rafan mířil a vysunul ho jinde. Sváťa proto svůj útok vylepšil kouzlem, které necelý metr před dopadem změnilo dráhu šipky do jiného úhlu.

Znovu ho zasáhla ochromující mentální vlna a navzdory obraně ho silně zpomalila. Sice slyšel tulíky, jak ho vybízejí, aby se tomu nepoddával, ale vlna byla zatraceně silná. Vzápětí ho zasáhl kousek slizu, který po něm aberil vystřelil. Byl tak zpomalený, že nedokázal včas uhnout. Sliz mu popálil nadloktí levé ruky. To ho probralo důkladněji, než popichování tulíků. Pak se před ním rozprskly desítky sitbelů. Díky neobyčejné rychlosti tulíků, kteří je odpinkávali stranou od jejich těl, ho žádný nezasáhl. Zastínil svou mysl důkladněji a přidal i ochranu těla. Napřáhl pravou ruku a zabodl dlouhý nůž hluboko do aberilova těla. Vyškubl ho a rychle bodl ještě jednou. Vzápětí následoval další mentální útok a byl tak silný, že upustil zbraň, sesunul se do kleku a chytil se za hlavu, která mu třeštila neuvěřitelnou bolestí. Koutkem oka vnímal Rafana, který mydlil do aberila mečem. Najednou se v jeho zorném poli objevila postava Patrika. Sváťa přemohl pocit na zvracení a podíval se na něj. Spolužák měl zcela nepřítomný pohled a mířil na něj mečem.

„Pozor, ovládli ho!“ zazněl mu v mysli výstražný hlas Mam. „Zneškodni ho nebo uteč.“

Sáhl do posledních rezerv své magie a Patrika znehybnil. Přinutil se vstát a vytrhl mu z ruky zbraň. Spolužák se najednou vymanil z jeho kouzla a pohnul se. Sváťa ho prudce udeřil rukojetí meče. Omráčený Patrik se sesunul k zemi.

Bolestivé zasténání za jeho zády ho bodlo až u srdce. Rafan kulhavě poskakoval kolem aberila. Zaklel, když se mu meč rozpadl v ruce. Znovu ho zasáhl aberil a poranil ho na pravém lokti. Rafan levou rukou sáhl za opasek a vytrhl Hančin lovecký tesák. Sváťa si všiml šipek, které vypadly Patrikovi z rukou. Bleskově je sebral a mrštil po nepříteli. Z takové blízkosti se nemohl netrefit. Rafan pokračoval v útoku a tesákem odsekl aberilovi chapadlo. Jen tak tak uhnul před slizem, který z rány vytekl. Sváťa pevně uchopil Patrikův meč a začal vší silou sekat do měňavého těla. Všiml si, že se mu vyjasňuje mysl. Trhavé pohyby aberila se postupně zpomalovaly a bylo stále snadnější ho zasáhnout. Tulíci se míhali kolem a rozptylovali nepřítelovu soustředěnost. Sváťa pozoroval, jak se na jeho meči objevují vykousané zuby a jak je kovové ostří rozleptáváno málem před očima. Nakonec se jejich nepřítel přestal hýbat.

„Bacha na sitbely,“ řekl udýchaně Rafan, když viděl, jak se Sváťa vyčerpaně opřel o skálu.

To už k nim zezadu přicházeli Vron a dvojčata. Kluci vypadali nezranění, ale Vron kulhal podobně jako Rafan. Navenek se snažil potlačit bolest a tvářit se jako normálně, ale záškuby v koutku úst napovídaly, že je nejspíš pěkně zřízený.

„Musíme odtud vypadnout. Další boj bychom nezvládli,“ řekl vyčerpaně a dvojčata se po něm s obavou ohlédla.

Rafan odevzdaně přikývl: „Máš pravdu. To, co jsem chtěl, je nad naše síly. Nedokážeme to.“

Sváťa bolestivě sykl, když se pokusil prohlédnout své zranění. Byl tak na dně, že si ho nedokázal ani ošetřit. Pak si všiml, že ani Tom se Samem nejsou bez zranění. Maskovali to ale tak dobře, že si toho hned nevšiml.

„To jsme dopadli, co?“ ušklíbl se Tom.

„Co blázníš, brácho, vždyť jsme vyhráli,“ zajiskřil Samovi v očích smích s nádechem černého humoru.

Rafan se sklonil k Patrikovi a prohlédl jeho bouli na hlavě. Když se jí dotkl, spolužák zasténal a otevřel oči.

„Můžeš vstát?“

„Asi budu zvracet,“ hekl Patrik, otočil se na bok a pak se posadil. Chvíli namáhavě dýchal a přesunul se do kleku. Sváťa mu nabídl jako oporu zdravou ruku.

„Je poznamenaný. Otrocká krása,“ vypískl Plavík a ukazoval na Patrikovu ruku.

Sváťa si s hrůzou uvědomil, že za to nejspíš může on. Kdyby ho nesrazil k zemi, možná by na těle žádný sitbel neměl.

„Oni nám neublíží. Milují nás. Je to tak krásné a úžasné,“ řekl rozzářeně svým společníkům, když vstal a trochu se vzpamatoval.

„Zatraceně,“ procedil mezi zuby Vron a netrpělivě mávl rukou na Andělu, aby se k nim přidala, „pojďte, vracíme se zpátky.“

Sotva však vyrazili, zapanáčkoval před nimi Groh: „Ne zpátky! Tam nepřítel. My málo síly.“

„To snad ne,“ zaúpěl Sváťa, „vždyť už ani nemáme čím bojovat.“

„Co uděláme?“ obrátil se na Vrona Tom.

„Zkusíme je zpomalit a když to bude možné, zatarasit cestu mezi nimi a námi. A pak už jen doufat, že dorazí ochránci a najdou nás.“

„Hexita umí zpomalit,“ ozvala se Mam, „vy zatím hledat místo pro zával.“

„Díky,“ řekl tulíkovi Vron a vyrazil kupředu. Ostatní se váhavě přidali a s obavou se ohlíželi za sebe.

Jediný, kdo šel radostně, byl Patrik. Usmíval se a mrkal na Andělu.

„Jdeme správně,“ opakoval každých deset metrů, „pán už na nás čeká a těší se na setkání.“

Neodporovali mu, ale jeho nadšení je znervózňovalo. Snažili se na něj nedívat a zachovat si klidnou mysl. V téhle situaci to ale nebylo snadné.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: