Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Na prahu smrti

Hanka s Gehanem se konečně dostali k místu, které bylo na mapě označené jako východ ze skal. Úzká podzemní chodba, která v posledním úseku neustále stoupala vzhůru, ústila do obrovské jeskyně, na jejímž konci chyběl strop. Po šikmé stěně se dalo vyšplhat vzhůru pod širé nebe. Trochu to klouzalo, protože po stěně stékal pramen, který končil pod svahem v malém jezírku. Hanka celá nedočkavá lezla nahoru a snažila se vyhýbat místům, kde voda skálu příliš vyhladila.

Konečně se s trpaslíkem vyškrábali ven. Musela mhouřit oči před sluncem, ale užívala si příjemného pocitu, že je na čerstvém vzduchu a zase po dlouhé době cítí vítr a rozmanité vůně, které přináší.

„No, to jsme si moc nepomohli,“ zavrčel trpaslík, když obešel velkou plošinu, na které se ocitli, „odsud se mohou dostat jenom ti, co umí lítat.“

„No jo, máš pravdu,“ prozkoumala terén i ona a byla zklamaná, protože ze všech stran byla jen strmá stěna. Vrchol skály vypadal, jako by ho nějaký obr usekl mečem. Byl z něj krásný výhled, akorát že všude kolem byly jen další skalnaté vrcholky. Nebylo vidět nic, z čeho by se dalo usoudit na blízkost lidských příbytků.

„Tak dlouhé lano nemáme, takže se budeme muset vrátit a najít něco jiného,“ pokrčil Gehan rameny.

„Dokázala bych ve skále magicky vytvarovat schody,“ mnula si Hanka zamyšleně bradu, „ale skála je zatraceně vysoká, to by trvalo celou věčnost, než bychom mohli slézt. Kéž by tu tak měla supervolonové prkno.“

„Aspoň se tu v klidu najíme a doplníme vodu,“ rozhodl prakticky založený trpaslík.

Posadili se, vytáhli zásoby a rozbalili i mapu, aby vymysleli, kudy dál.

Najednou Hančinu hlavu zaplavil podivný vtíravý pocit. Jak byla zvyklá při boji s aberily, uzavřela se do sebe, vytěsnila vnější vlivy a snažila se v mysli udržet jen vzpomínku na Sváťův láskyplný pohled. Mentální tlak ale neustával a její mysl zaplavilo silné bílé světlo a překrylo svým jasem všechny její představy. Hance bylo jasné, že je to mnohem silnější než ona a že se neubrání. Navíc se to nijak zvlášť nepodobalo útočnému působení aberilů. Zvolila tedy opačnou taktiku a zcela otevřela svou mysl, aby zjistila, odkud se ta síla bere. V prstech sevřené ruky rozdrtila zbytek placky, kterou chroupala, a trpaslík na ni upřel znepokojený pohled.

„Co je? Děje se něco?“ zeptal se.

„No to je dost, že jsi mě pustila do své mysli,“ oslovil dívku mentálně hlas jednorožce. Ale nebyl to otec, byla to strážkyně hranic a léčitelka S'faidea, „k čemu tolik ochran? Nemáš snad zájem se k nám vrátit a pokusit se o obhajobu?“

„Propánakrále! On už je čas?“ vyděsila se upřímně Hanka.

„Správně jsi měla mít na přípravu tři dny. Ale dva dny mi zabralo, než jsem tě našla, takže ti zbývá velmi málo času. Proč konečně nezrušíš tu svou ochranu před světem?“

„To není moje kouzlo, to opředení mysli na mě seslali ochránci a já sama ho odstranit nedokážu. Nemohla bys ho zrušit ty? Prosím.“

„Pokud je to tvé přání, proč ne,“ souhlasila S'faidea, „ale co když jsi pořád ještě pod vlivem sitbelu? To kouzlo ruší dálkové pouto mezi tebou a tvým pánem.“

„Já ale žádného pána nemám! A už vůbec ne aberila!“ odsekla dívka vztekle.

„Dobrá, zkusíme to,“ souhlasil jednorožec a Hanka zažila podobný pocit jako u trpasličího šamana. Opět se jí otevřel magický svět komunikace.

Neradovala se však dlouho, protože jako první vjem se k ní prodralo Plamovo bezbřehé zoufalství. Zaplavilo ji jako přílivová vlna. Drak ani neprojevil potěšení, že s ní může mluvit, protože se celou svou myslí upínal k umírající matce. Hanku to zasáhlo tak nepřipravenou, že tomu několik okamžiků odmítala uvěřit. Přizval ji ale do svého komunikačního krystalu a ona vše spatřila jeho očima. Nedokázala zadržet zrádné slzy.

„Karmaneuduna umírá,“ zašeptala na vysvětlenou trpaslíkovi a v duchu poslala na adresu dračího bratra tolik lásky, kolik jí v sobě cítila k němu a jeho matce. Plakali spolu, propojení osudem i vzájemnou náklonností.

„Chápu tvůj zármutek, ale neměla bys ztrácet čas,“ jemně jí připomněla S'faidea důvod, proč se jí ozvala. „Je třeba, aby ses vydala na nějaké místo, kde si tě může tvůj otec vyzvednout. Byl velice nervózní, když jsem tě nemohla najít. Možná to budou vaše poslední chvíle, které strávíte spolu. Jestli neuspěješ, nikdo z našeho stáda už se k tobě po zbytek života nebude hlásit. Takže ti ještě jednou radím neztrácet čas.“

„Ale já nemám šanci se dostat někam, kde to R'íhan zná a kam může otevřít bránu,“ namítla polekaně Hanka, „jsme tu na naprosto neznámém místě.“

„Máš magické vzdělání a nedokážeš si poradit?“

Hanka zaslechla v jednorožcově hlase pohrdání a naštvala se. Vyloučili ji ze stáda, nechali ji bez pomoci v situaci, kdy jí šlo o život, a teď řeknou, že je to její vina, když se nedokáže včas dostavit k obhajobě?!

„Uklidni se, sestřičko, já si tam pro tebe zaletím a pošlu tě, kam potřebuješ,“ jemně se její mysli dotkl Plam.

„Ale ty máš teď jiné starosti...“

„Matce pomoci nedokážu. Tobě ano.“

„Tak dobře, přileť pro nás. Chtěla bych ještě vidět Karmaneudunu, než...“ Hanka ztěžka polkla a nedokázala to vyslovit nahlas. „Počkej moment. Ukážu ti na mapě, kde jsme.“

„Našel bych tě i bez toho,“ zamumlal Plam, ale pak se na mapu přece jen Hančinýma očima podíval. „No jasně! Pohlcující kráter. To je blíž, než jsem doufal. Za chvilku jsem u tebe.“

Hance se ulevilo, že nebude muset zpátky do podzemních chodeb, kde mohli kdykoliv narazit na aberily. Plam ji může poslat do Santareny nebo do útulku a odtud ji už její otec bez problémů vyzvedne.

„Pohlcující kráter?“ ozvala se S'faidea, která celou jejich konverzaci vyslechla. Tón jejího hlasu se Hance nelíbil. Byl odtažitý a znepokojený. „Snad nejsi uprostřed Prokletých hor?“

„Kdybych si mohla vybrat, tak bych tu nebyla,“ odpověděla nerudně.

„A zveš draka, aby přišel k tobě na tak nebezpečné místo?“

„Nemám jinou možnost. Co se ti na tom nelíbí?“

„Hazarduješ s osudem celého lidstva.“

„Já?“ Hanka se znovu naštvala. Jak ji může jednorožec obviňovat z něčeho takového?! Kdyby se před ní neuzavřeli a netajili jí informace, mohlo se to celé vyvinout úplně jinak a možná ani nemusela skončit v rukou únosců.

„Drak se nikdy nesmí dostat do těchto míst! Okamžitě mu řekni, aby k tobě nelétal! Riziko je příliš vysoké!“

„Pozdě,“ zdvihla Hanka radostně hlavu a pozorovala, jak její černý přítel klesá a krouží nad místem, kde stáli, „už je u nás. Jestli máš, S'faideo, obavu, že by ho tu mohli dostat aberilové, tak se bojíš zbytečně. Momentálně tu nejsou. Cítili bychom je.“

„Vidím, že ses dozvěděla víc, než je zdrávo. Děláš ale chybu. Tahle záležitost ti v našich očích přitíží. Dosud zůstáváš, i když podmínečně, členem stáda. Bohužel! Protože pozvat draka do Prokletých hor, to je zločin toho nejhoršího druhu! Svým jednáním vrháš na všechny jednorožce velice špatné světlo. Nutíš nás nést odpovědnost za svou lehkovážnost a aroganci.“

„Vždycky jsi na mě byla tak hodná a já jsem tě považovala skoro za svou přítelkyni, S'faideo,“ řekla trpce Hanka, „ale teď si nějak nerozumíme. Nechci pokračovat v hovoru, protože bych možná vyslovila něco, čeho bych potom litovala.“

„Ani si neuvědomuješ, jak hroznou věc děláš.“

„A co tak hrozného podle tebe dělám? Přestaň mluvit v narážkách a řekni to přímo!“

„Kdyby aberilové do kůže tvého draka vtiskli třeba jen jediný sitbel, bude nutné ho zabít.“

„Žádný aberil tu není!“

„A co třeba poznamenaná myš nebo netopýr? Stačí maličkost, aby tvůj přítel skončil jako sluha podzemního národa.“

Dívka se vyděsila. Jestli má jednorožec pravdu, musí odtud zmizet co nejdřív. Drak opatrně přistál vedle nich.

„Vezmi nás okamžitě ke své matce,“ požádala ho nervózně, aniž se s ním přivítala. Představa, že by se mohl její vinou dostat pod vliv sitbelů, jí naháněla hrůzu. S'faidea má pravdu. Kdyby včas vzala na vědomí míru rizika, nepozvala by ho sem.

Plam se po ní vyčítavě koukl. Přece jen čekal srdečnější přivítání. Nic však nenamítal a otevřel bránu.

„Jdeme,“ vzala Hanka Gehana za loket a za okamžik už stáli na planině, kde spočívala nehybná těla tří černých draků.

„Panebože,“ vzdychla Hanka a rychlým krokem zamířila k největšímu tělu, ve kterém poznala Karmaneudunu. Položila dlaň na její hlavu a palčivý pocit bolesti ji celou prostoupil. Do této chvíle doufala, že by mohla pomoci. Teď ale měla co dělat, aby neucukla. Zatnula zuby a navzdory bolesti vyslala do dračích smyslů vlnu klidu, míru a lásky, kterou k dračici cítila. Litovala, že není při vědomí, aby se s ní aspoň naposledy rozloučila. Uvědomila si, jak byl jejich život osudově propojen. Dračice byla ale natolik slušná, že Hanku vytáhla z beznadějného živoření v dětském domově a dopřála magické vzdělání jí i jejím kamarádům. Jejich vztah se během nejrůznějších událostí upevňoval, až se z něj nakonec stalo přátelství. Hanka si neuměla představit, že je konec. Nechtěla tomu uvěřit, ačkoliv ji o tom všechny její smysly ujišťovaly.

„Pojď se podívat na ty mrtvé draky,“ zatahal ji za rukáv Gehan a ukázal na tělo vedle dračice, „vidíš to, co já?“

Hanka překvapeně prohlédla šupiny na ocase: „Musí mít po sobě tisíce sitbelů...“

„Kdo jste a co tu děláte?“ ozval se za nimi ostrý hlas.

Ohlédla se a vykulila oči: „Niku? Jsi to ty? Fakt jsi to ty?“

Pak zapátrala po okolí, ale jeho tulíka nikde neviděla: „A kde máš Lotrandu?“

Polekala se, jestli mladý ochránce pořád ještě není pod vlivem aberilů.

„No, to mě podrž! Hanka! Kde ses tu vzala? Vron říkal, že tě unesli.“

„Tady Gehan mě zachránil,“ představila příteli trpaslíka.

Když ji Nik objal, ucítila, jak je na tom špatně. Byl zesláblý nebo nemocný. Opatrně do něj přesunula trochu životní síly. Doufala, že si to ochránce ani neuvědomí, ale zmýlila se. Prudce ji od sebe odstrčil.

„Co blázníš, ženská! Já jsem v pořádku. Nepotřebuji tvoji magii. Schovej si ji pro ostatní.“

„Ostatní? Kdo tu ještě je?“

„Vron a tvoji bráchové bojují někde uvnitř. Před chvílí tam za nimi vyrazil Artitan s dalšími pěti ochránci. Jo, taky tam jsou dvojčata Mojeranovic a všichni tulíci.“

„Tak to já jdu za nimi,“ ozval se Gehan, „mám s sebou spoustu šipek a jeden zkušenej trpaslík by jim mohl bejt sakra užitečnej.“

„Když si pospíšíš, určitě je dohoníš,“ přikývl Nik, „dva z ochránců trochu kulhali.“

„Počkej, jdu s tebou,“ chytila ho za rukáv Hanka.

„Ne! Ty musíš ihned k jednorožcům!“ vybuchl v její mysli S'faidein rozzlobený hlas.

„Kdybys uvnitř byla ty, taky bych tě tam nenechala umřít a šla ti na pomoc!“ vztekle vykřikla nahlas a Nik s Gehanem se po ní zaraženě koukli, protože oni jednorožcův hlas nevnímali.

Vzápětí se vedle dračí mrtvoly zamihotala brána a jednorožec stál přímo u nich.

„Neexistuje, aby ve stádu někdo neposlechl, když já vydám příkaz!“ zuřila S'faidea a tentokrát ji v myslích slyšeli i Nik a Gehan.

„Jak ses dokázala dostat přímo sem?“ podivila se Hanka, kterou pohled na jednorožce vyvedeného z míry spíš pobavil, než vylekal.

„Vystopovat bránu, kterou jsi prošla, pro ně není problém.“

„Možná jsi pro nás mohla otevřít bránu i v okamžiku, kdy jsme stáli na vrcholku Pohlcujícího kráteru...“ podezřívavě sondovala její schopnosti Hanka.

„Divoká brána je příliš velké riziko, nikdo rozumný by ji nepoužil. Ale vystopovat kouzlo aktivního průchodu, to už je v našich možnostech.“

„Sakra, tady je dneska živo,“ řekl Nik a ostatní si uvědomili, že prostor narušilo chvění další brány a že někdo na planině otevřel mimořádně velký a stabilní průchod. Vystoupil z něj obrovský černý drak a země se chvěla, když kráčel k nim. Zamířil přímo ke Karmaneuduně. Plam ho velice uctivě pozdravil a uvolnil mu místo u matčiny hlavy.

„To je přece Hor,“ řekla užasle Hanka a oči jí zasvítily probuzenou nadějí, „jestli někdo může Plamovu matku zachránit, tak on.“

Jednorožec nespokojeně potřásl hřívou, ale momentálně na dívku nenaléhal. Nik s trpaslíkem zvědavě pozorovali draky. Gehan dokonce zapomněl, že chtěl okamžitě vyrazit do skal.

„Máš jít sem k nám,“ mentálně oslovil Hanku Plam.

Prošla mezi Plamem a Horem až k hlavě dračice. Znovu jí položila chvějící se dlaň na čumák. Tentokrát už byla připravená na to, co ji čeká. Přesto se jí bolestí zatajil dech.

„Jestli se s ní chceš rozloučit, pojď ke mně do krystalu,“ oslovil ji Hor v mysli a zkontaktoval ji v rámci dračí komunikace. Jeho krystal dívku překvapil. Trochu se podobal sitbelu. Byl průsvitný se spoustou odrazových plošek a uvnitř bylo jakési temně rudé až černé srdce. Celá rozechvělá přijala jeho pozvání a spatřila Karmaneudunu jeho očima. Vycítila, že Hor chová k dračici velké sympatie. Zároveň ale v jeho pocitech zaznamenala smutek a nespokojenost.

„Děti moje,“ ozval se jí v hlavě hlas Plamovy matky a bylo jasné, že promlouvá k synovi a k ní, „zprovodila jsem ze světa dračí hanbu a brzo odejdu do zapomnění. Už nemám sílu ani zvednout hlavu a podívat se na vás. Přesto vás moje mysl vidí jasně a věrně. Jsem šťastná, že jste oba u mě a můžeme vyslovit poslední pozdrav. Pro mě už není návratu. Vy ale budete žít a znovu posílíte tabu Prokletých hor. Dračí hanba nesmí ohrožovat svět. Postarejte se o to. Dlužíme to lidem i ostatním tvorům, které to postihlo.“

„Mami, neopouštěj mě, nechci tu zůstat sám,“ zalykal se smutkem Plam a Hanka si dojatě uvědomila, že je mladší než ona a je podle dračích měřítek ještě dítě.

„Neboj se, synku, nezůstaneš sám. Máš Hanku a budeš mít i toho nejlepšího učitele na světě, který z tebe udělá správného draka.“

„Nechápu, jak jsi mě k tomu mohla přemluvit,“ podotkl láskyplně Hor, „ale co slíbím, to splním. Postarám se o tvého syna, takže nyní můžeš odejít v klidu a míru.“

„Kéž bych mohla,“ hlas dračice zvolna slábl, „byla jsem špatná Uznaná starší, mé hnízdo může za to, co se přihodilo lidem. Mám vůči postiženým velký dluh, který už nedokážu ničím vyrovnat. Snad jen kdybys...“

Hanka najednou její hlas neslyšela. Vypadalo to, jako by přeladila na soukromý hovor jen mezi ní a Horem. Poznala, že i Plam kvůli tomu znervózněl. Trvalo to jen pár vteřin a zase mluvili nahlas.

„Vždycky jsi dovedla využívat mou slabost ve svůj prospěch,“ odfrkl nespokojeně Hor, „a já nikdy nedokázal odmítnout.“

„Vždycky jsem tě měla ráda. Akorát jsem nemohla opustit hnízdo a svého syna. Vždyť víš.“

„Chceš toho po mně mnoho.“

„Věřím, že se zachováš tak, abys neměl morální dluhy a výčitky svědomí.“

Dračí mág vzdychl: „Udělám to pro tebe, abys neodcházela s pocitem dluhu.“

„Děti moje, kéž je vaše cesta zalitá sluncem a lemovaná dobrými zážitky... Teď mi také popřejte šťastnou cestu...“

Poslechli ji a cítili, jak Hor kolébá mysl Karmaneuduny podivnou dračí ukolébavkou.

„Nyní odložte emoce na později. Máme práci,“ řekl stroze Hor a ukončil jejich vzájemné propojení v dračí komunikaci.

Hanka měla tváře mokré slzami a Plam se uzavřel do sebe. Dokonce i před ní.

Hor se obrátil čumákem k přihlížejícím. Zřejmě je prozkoumal nejen pohledem.

„Je to skoro symbolické,“ oslovil je všechny, „Karmaneuduna už není mezi živými a já teď místo ní společně s vámi dokončím práci, pro kterou položila život.“

„Ty,“ pohlédl svým zkoumavým okem na Nika, „zůstaneš tady a dohlédneš na to, aby po nás už nikdo další do skal nevstupoval. Opakuji, je důležité, aby po nás už dovnitř nevešla živá duše! Jasné?“

„Ano,“ přikývl Nik, „postarám se o to.“

„Tak jo,“ zafuněl Hor, „a vy ostatní budete přesně plnit to, co vám přikážu.“

Jednorožec se otočil a chystal se odejít.

„Kam jdeš?!“ zarazil ho drak. „To platí i pro tebe! Potřebuji tvou pomoc!“

„Žádný drak mi nebude rozkazovat, co mám dělat!“ ohradila se proti Horově neomalenému jednání S'faidea. „Vezmi na vědomí, že já dolů do skal nevkročím v žádném případě!“

„Ale vkročíš,“ zabublal drak a Hanka přemýšlela, jestli to náhodou nebyl smích.

„A ty jako drak dovnitř také nepůjdeš!!! Pro tebe je tohle místo tabu!“

„Já nejsem obyčejný drak, jsem nejmocnější dračí mág. Pro mě není tabu vůbec nic. A můžeš vzít jed na to, že v mých šupinách rozhodně nikdo žádný sitbel pěstovat nebude!“

„Cože?“

„Neříkej mi, že nevíš, jak aberilové sitbely získávají,“ odfrkl pohrdlivě drak, „copak sis ani neprohlédla tahle mrtvá dračí těla? Právě na nich vyrostly sitbely, co nedávno zaplavily lidský svět. Proto draci nazývají tyhle záludné kamínky dračí hanbou. Bez draků by je aberilové neměli. Kvůli tomu tu Karmaneuduna trpělivě vyčkávala a nakonec je vylákala ze skal a zabila. Teď už nám zbývá jen jedno, pokusit se o záchranu lidí. Bojíš se bojovat?“

„Víš vůbec, ty dračí hrdino, co se může přihodit poznamenanému jednorožci? Jaká hrůza by hrozila světu?“

„Vím to lépe než kdo jiný, ty zbabělá křehotinko. Když ti slíbím, že tě dokážu před sitbely ochránit, půjdeš?“

„Jak bych ti mohla věřit?“ couvla S'faidea o krok zpět.

Drak prudce zavřel oči a po dvou vteřinách je zase naráz otevřel. Jednorožec se zachvěl a dvakrát se otočil kolem své osy. Hanku zbrnělo celé tělo a trpaslík se začal zuřivě drbat ve vousech. Hodil po drakovi vzteklým pohledem, ale ten měl pysky stažené do výhružného úsměvu. Gehan po jeho spatření spolkl protesty a dál se v tichosti drbal.

Hanka se dotkla své kůže a vyděsila, že ztratila v prstech cit. Jako by sáhla na nějakou cizorodou hmotu.

„Nuže?“ zeptal se drak jednorožce.

„To není možné. Tohle by se ti nemělo podařit. Co to bylo za kouzlo, že jsi ho na mě dokázal seslat bez mého souhlasu?“ ozvala se tentokrát S'faidea už mnohem pokornějším tónem.

„Tak co? Jdeš se mnou, nebo mám o jednorožcích začít rozhlašovat, že jsou zbabělci?!“ zavrčel netrpělivě dračí mág.

„Co máš v úmyslu?“

Drak jí neodpověděl a obrátil se na Hanku: „Dokážeš se spojit s těmi, co jsou uvnitř?“

„Ano.“

„Zjisti, kde jsou, a co se tam děje.“

Hanka mentálně zkontaktovala Vrona. Zareagoval okamžitě a zaradoval se, že je dívka v pořádku.

„Jestli s sebou má Gehan mapu, tak se nacházíme poblíž bodu C525',“ odpověděl na její dotaz.

„Jste v pořádku?“

„Zatím žijeme.“

Trpaslík roztáhl mapu a pomohl Hance najít jmenovaný bod.

Jako druhého oslovila dívka Artitana. I on měl kopii jejich mapy a ukázalo se, že nejsou od první skupiny tak daleko, jak si mysleli. Hrdě Hance oznámil, že právě zabili dva aberily a pokračují ve stopách první skupiny.

Najednou se na rozložené mapě zničehonic objevil malý červený bod.

„Co to děláte s mou mapou?“ zamračeně se po přítomných rozhlédl Gehan.

„Jen jsem si dovolil vyznačit čtvrtý horký kámen, který na vašem nákresu chybí,“ vysvětlil mu vzápětí Hor, „první skupina je u něj nebezpečně blízko. Já teď zaletím nad označené místo a vy tu zatím počkáte na mou bránu.“

Drak nečekal na jejich souhlas a odstoupil stranou, aby mohl vzlétnout.

„Moc toho nenakecá,“ ušklíbl se Gehan, když dračí mág odletěl, „myslíš, že se mu dá věřit?“

„Obvykle není moc společenský, ale věřit se mu dá,“ ujistila ho Hanka a podívala se na Plama. Měl téměř netečný pohled. Neodvážila se ho oslovit, protože i ona jen stěží zachovávala suché oči. Doufala, že je Hor nenechá dlouho čekat. Ohlédla se na S'faideu.

„Ztrácíš poslední hodiny na přípravu obhajoby,“ podotkla, když zaznamenala, že ji dívka pozoruje.

„Jakou mám šanci, že moje obhajoba bude úspěšná?“ zeptala se Hanka.

„Téměř nulovou.“

„Pak není o čem přemýšlet. Zůstanu tady.“

Ve vzduchu se zachvělo kouzlo. Nik ustoupil stranou, zatímco ostatní prošli obloukem otevřené brány za dračím mágem. Ocitli se uprostřed jakési pahorkatiny. Hor poklepal drápem do skalní desky pod svými tlapami a pak se zahleděl na jednorožce.

„Kněz aberilů sídlí přesně pod námi. Po tobě, čtyřnohá krásko, budu chtít, abys našla jeho mysl a poprala se s ní. Potřebujeme ho aspoň na chvíli ovládat. Dokážeš to?“

„Jak to mám vědět, když jsem to nikdy nezkusila,“ odfrkla s nelibostí S'faidea, „navíc je podobné kouzlo proti mému přesvědčení.“

„A zachránit lidi není proti tvému přesvědčení?“ sarkasticky se zeptal Hor.

„Ne,“ připustila už mírněji, „jak dlouho mám věznit jeho mysl?“

„Dokud neudělám dostatečně velkou díru do skály, abychom se k němu dostali.“

„Ale to může trvat celý den,“ potřásla hřívou S'faidea a rozpačitě hrábla kopytem, „hádám, že ho udržím nejdéle hodinu, pokud je tak silný, jak se vypráví.“

„No, doufám, že jsi opravdu tak mocná,“ zafuněl Hor, „budu potřebovat tak deset dvacet minut podle toho, na jaký druh skály narazím. Je pravděpodobné, že se kolem kněze během té doby seskupí ochranka. Tu v okamžiku, kdy se dostaneme až k nim, zaměstnáte vy dva.“

Mrkl na dívku a trpaslíka. Hanka s Gehanem svorně přikývli.

„Musíme oddělit kněze od ochranky do té míry, abych mohl toho zatraceného aberila přenést z podzemí až sem nahoru. Jestli máme uspět, musí po celou tu dobu zůstat živý a nezraněný. Pak už to bude snadné. Ostatní potvory se za námi nepustí, protože světlo by je zahubilo.“

„A co naši přátelé tam dole?“ starala se Hanka.

„Zatímco budeme s Plamem hloubit ve skále přístup k podzemním chodbám, oslovíš je. Nejlepší by bylo, kdyby se co nejdříve spojili do jedné skupiny a pak urychleně opustili podzemí. Není vyloučeno, že by ještě pár aberilů mohli cestou potkat.“

Hor pak mávl tlapou a zahnal je o deset metrů stranou, kývl na jednorožce a začal pracovat. Plam se k němu připojil, ale jeho příspěvek k dílu byl mizivý. Hanka s úžasem sledovala, jak dračí mág v zemi odděluje bloky skály a přemisťuje je za sebe.

„Přestaň zírat,“ poklepal jí na rameno Gehan, „a věnuj se tomu, co máš za úkol.“

S lítostí odtrhla zrak od fantastické podívané, jakou už pravděpodobně nikdy v životě nespatří, a s povzdechem zavřela oči, aby se dokázala lépe soustředit.

Nejdřív oslovila Artitana. Byl v překvapivě dobré náladě.

„Všechno nasvědčuje tomu, že Vrona s děcky už doháníme,“ řekl jí, „akorát je mezi námi ještě jedna skupinka těch potvor. Ale to by neměl být problém, je jich jen pár. Troufám si tvrdit, že je zvládneme levou rukou.“

Hanka bojovému mágovi vyřídila drakův vzkaz.

„Jo, to sedí. Mám na to stejný názor. Doženeme Vrona a pak odsud vypadneme. Jen ještě musíme... sakra, už jsou tu... zabít tyhle hajzly!“ zařval Artitan a přerušil spojení.

Usoudila, že je se svou skupinou uprostřed boje a zavolala Vrona.

„Promiň, děvče, teď mě neruš. Zkoušíme za sebou strhnout zával, abychom unikli aberilům.“

„Poslouchej mě, Vrone, tohle je fakt důležité. Artitan už je těsně za vámi a dost možná právě teď zabíjí aberily, před kterými utíkáte. Vykašlete se na všechno a zmizte odtamtud. Otevři bránu a vraťte se ven. Měli byste se vypařit co nejdřív, protože kousek od vás je aberilský kněz a za pár minut kolem něj bude horko. Přiletěl sem Hor, to je ten dračí mág, jestli si vzpomínáš, a chce splnit poslední přání Karmaneuduny a zničit pána sitbelů. Tak se odtamtud proboha ztraťte!“

„Jo, milá zlatá, to nejde, ani kdybychom chtěli. Jsme totálně bez magie. Momentálně žádný z nás nezvládne kouzlo brány ani náhodou.“

„Tak se pokuste dostat k Artitanovi.“

„Dík za radu,“ řekl trochu ironicky Vron. Na okamžik se odmlčel a pak podezřívavě dodal: „A k čemu se právě teď chystáš ty?“

„Já a Gehan půjdeme s Horem.“

„No jasně! Jestli jsem si to nemyslel! Ty se bezhlavě hrneš do průšvihu a nás se snažíš uklidit z cesty. Říkáš, že ten kněz je kousek před námi?“

„Vrone, prosím tě, nechoďte tam. Drak se k horkému kameni probourává shora, on je dost silný, nechte to na něm.“

„Když je tak silný, tak na co asi potřebuje tebe a trpaslíka?!“

„Máme jen odpoutat pozornost ochranky.“

„Fakt? Jenom to? A nic víc?“ Vronův hlas zněl víc než naštvaně. „Jdeme kupředu a pokusíme se vám pomoct. A ty vyřiď drakovi, že by kněze neměl v podzemí poranit.“

„To on ví. Ale bude se zlobit, že jste neposlechli a já dostanu vynadáno, že jsem vás nepřesvědčila.“

„Lepší dostat vynadáno, než být mrtvá,“ ukončil Vron spojení.

Hanka šla se smíšenými pocity Horovi oznámit, jak to vypadá dole. K jejímu překvapení se ani nerozzlobil.

„Tušil jsem, že to tak dopadne. S tím nic nenadělám, je to jejich volba. Vědí, do čeho jdou, tak si následky svého rozhodnutí ponesou sami,“ zafuněl námahou, když přenesl další blok skály na povrch. Jáma už byla tak hluboká, že Hanka z okraje ani pořádně neviděla dno. Jakpak se asi dostanou s Gehanem dolů? Snad si Hor nemyslí, že dovedou létat nebo se bez pomůcek vznášet? A co pak? Jestli tam bude víc aberilů, jak si s nimi sami dva dokážou poradit? Jáma už byla tak široká, že by se tím vybouraným kráterem dolů protáhla i tři dračí těla najednou. Nepochybně tudy projde i mohutný Hor.

„Tak co? Připraveni?“ Otočil se na ně a na jednorožce. Gehan Hance podal zásobník se šipkami a přikývl.

„Aberil-kněz o nás ví a těší se na naši návštěvu,“ řekla S'faidea, „opravdu se ti zdá bezpečné sestoupit až k němu?“

„Jestli se má naše akce podařit, nemáme jinou možnost,“ odpověděl Hor a pátravě mrkl na S'faideu, „dokážeš ho svými kouzly ovládnout natolik, aby nespáchal sebevraždu?“

„Pokud nebudu muset zároveň bojovat, tak ho udržím.“

„Výborně! Takže dávejte pozor, ať to nemusím opakovat. Ty, Plame, zůstaneš nahoře a zajistíš, aby tato cesta zůstala čistá. Kdyby se nám aberilové pokusili nastražit past nebo provedli něco, na co bys sám nestačil, dáš mi vědět. Určitě zkusí ovládnout tvou mysl. Věřím ale, že vzpomínka na matku bude stačit na to, abys jim to nedovolil. Já přenesu nás ostatní magicky dolů. S'faidea kněze ovládne a vy dva,“ mrkl na Hanku a Gehana, „se postaráte, aby mě a jednorožce pokud možno nikdo neohrožoval. Buďte opatrní. Vaši kůži jsem zabezpečil proti sitbelům, ale zranit nebo poleptat vás mohou. Právě tak jako nás, když si nedáme pozor. Já s jednorožcem se pokusíme ukrást aberilům jejich kněze a dostat ho na povrch. Vy dva ale budete muset nahoru po svých. Snažil jsem se nechat po okrajích jámy spirálový ochoz, po kterém by se vám pak mělo podařit vystoupat.“

Hanky se zmocnila závrať, a než se nadála, stáli dole. Nebyli přímo na dně jeskyně, ale kousek vedle. Rozhlédla se, ale žádného aberila neviděla. Drak rozšířil vstup do jeskyně a protáhl se dovnitř. Tady bylo dost místa i pro něj. Hanka a Gehan kráčeli po boku jednorožce a dávali pozor. Čich jim prozrazoval, že nepřátelé tu musejí někde být.

„Tak jste tady, to jsem rád, že jste mě navštívili,“ promluvil na ně aberil lidskou řečí. Teprve teď si všimli, že je přilepen ke stěně nad podivným kamenem. Pomalu se začal sunout k nim.

„Jeho si nevšímej, dávej pozor na ostatní. Mohou se sem protáhnout kteroukoliv puklinou ve stěně,“ houkl na ni Gehan. Postavila se do střehu a všechny své smysly vyslala na průzkum.

Pak je zasáhla prudká mentální vlna. Kdyby Hanka nebojovala s aberily už dřív, těžko by se ubránila. Nyní ale ze zkušenosti věděla, jak tomu čelit. Tentokrát však nemyslela na Sváťu, protože stále ještě měla před očima umírající Karmaneudunu. Tahle emoce ji udržela při smyslech naprosto spolehlivě. Cítila zároveň lásku a zároveň zuřivost, že už milovaná dračice není mezi živými.

„Támhle jsou,“ ukázal Gehan do strany.

Byli neuvěřitelně rychlí. Sotva stačila hodit dvě šipky a už byli u nich. Přišel další mentální útok společně s útokem fyzickým. Soustředila se na bolest ze smrti dračice a uhýbala plivancům, které létaly všude kolem. Snažila se magicky zaštítit S'faideu a celkem se jí to dařilo. Další tři šipky hodila z těsné blízkosti. Pak ji zezadu zasáhl úder chapadla. Odlétla ke stěně a vzápětí ji na ruce spálil zásah jednoho z útočníků. Zabodla mu do těla hned tři šipky najednou. Pak se vrhla stranou, ale málem vklouzla do náruče aberila zachyceného na boční stěně. Vytrhla ze zásobníku další šipky a popálila si ruku, když je vrazila do chapadla, které se k ní natáhlo nejblíž. Koutkem oka si všimla, jak jednorožec uhýbá před útokem. Vrhla se tím směrem a vytáhla nůž. Nebyl sice dostatečně dlouhý, ale aberil před ní couvl. Rychle sáhla pro další šipky. Následující mentální útok byl jako rána kladivem. Jako by najednou ztratila spojení se všemi svými smysly. Prala se s tím pocitem, neboť si i nyní uvědomovala, že je odpovědná za něčí bezpečí. Ale okolní svět odplouval někam mimo.

Náhle jako by do jejího vědomí pronikl divoký ohňostroj. Tisíce jiskřiček zasáhlo otupělou mysl a zase byla plně při smyslech. Kdosi s ní smýkl, až upadla, a vytrhl jí zásobník se šipkami. Nechala si to líbit, protože to byl Rafan. Najednou bylo všude kolem plno lidí a křiku. Drak i jednorožec zmizeli. Vítězný pokřik se podivně rozlehl jeskyní.

„A je po nich, po hajzlech!“

„Opravdu jsme dostali všechny?“

„Jestli ne, tak ti ostatní utekli.“

„Je někdo zraněný?“

„To je dobrý, to nech bejt, není to tak zlý, jak to vypadá,“ řekl jakýsi muž v davu.

Kdosi k ní přiklekl a vzal ji za ruku: „Jak je? Jsi v pořádku?“

„Sváťo! Ty už ses vrátil?“

Pomohl jí vstát a pak ji pevně objal. Hanka mu zabořila obličej do ramene a rozbrečela se. Hladil ji po vlasech a broukal něco, jako že už to bude dobré. Byla mu za to gesto vděčná, uklidňovalo ji a pomohlo jí zase najít ztracenou rovnováhu.

„Díky, brácho,“ šeptla po chvilce a odstrčila ho, protože na sebe nechtěla v tom davu příliš přitahovat pozornost.

„Á, tady jsi! Všude tě hledám,“ přistoupil k ní Vron a otočil ji před sebou kolem dokola, aby se ujistil, že není zraněná.

„To je dobrý, jsem v pořádku,“ bránila se aspoň na oko, i když poleptaná místa pálila jako čert.

„Ale že to byl skvělej boj, co?“ vynořil se vedle Vrona nadšený trpaslík. „Už se těším, až o tom budu vyprávět doma.“

Měl popálené rameno a část tváře. Také jeho plnovous vzal za své, ale jak se zdálo, náladu mu to nezkazilo.

„Jsou tady už všichni?“ zazněl jeskyní Artitanův autoritativní hlas.

„Počkej ještě chvíli,“ požádal ho Vron a rozhlédl se. Hanka sledovala, kam se dívá. Pak se v jedné z chodeb objevil Rafan. Vedl za ruku Andělu a za nimi zmateně kráčel Patrik Pohromak.

„Jo, teď už tu jsme všichni.“

„Výborně! Tak dávejte pozor. Kolega teď otevře bránu a je potřeba, abyste prošli skrz co nejrychleji, protože ani on už nemá magie nazbyt. Jasné?“

„To jsem rád, že nebudeme muset nahoru šlapat tou dračí jámou,“ ušklíbl se na Hanku spokojeně Gehan.

Vzduch se zachvěl použitým kouzlem a Artitan je postrkoval jednoho za druhým, aby rychle prošli obloukem brány. Sám proklouzl jako poslední. Ocitli se na planině se třemi mrtvými dračími těly. Hance se při tom pohledu stáhlo hrdlo a bála se, že začne znovu brečet. Ucítila, jak jí dal Sváťa ruku kolem těla. Nechala se vést ke skupině balvanů, na které se bylo možné posadit. Ale ještě těsně před tím, než tam došli, zatahal Sváťu za rukáv Tom. Zastavili se, aby zjistili, co se děje.

„Sváťo, prosím tě, nevíš, kam se poděli tulíci?“

„Copak oni sem s námi nepřišli?“

„Nepočkali jsme na ně. Musíme se tam vrátit,“ ohlédl se Tom na bratra, jako by u něj hledal radu.

„Když mě, brácho, necháš chvíli odpočinout,“ řekl unaveně Sam, „tak tě tam vezmu zpátky.“

„Tak to ať tě ani nenapadne!“ dopadla na Samovo rameno Rafanova ruka.

„Ale tulíci...“

„Jejich hexita se přidala k jednorožci a drakovi. Plavík mě požádal, abychom na ně počkali tady. Prý by to dračí mág bez jejich pomoci neuměl správně dokončit.“

Zvolna došli ke kamenům a vyčerpaně se na ně posadili. Jen Anděla zůstala stát vedle Rafana a Patrik Pohromak bezcílně bloumal kolem nich. Ochránci se nadšeně vítali s Nikem a nechali mezi sebou kolovat malou láhev s alkoholem. Rafan se natáhl a podal Hance její tesák. Byla to jediná zbraň, která odolala leptavé hmotě aberilů. Poděkovala a připnula si ho k pásku. Pak Rafan vstal, vzal Andělu za ruku a šel se s ní projít stranou od ostatních. Hanka zapátrala pohledem po Vronovi. Spatřila ho, jak stojí v doprovodu Gehana u těla mrtvé dračice a ruku má položenou na její hlavě. Zase jí vhrkly do očí slzy. Uvědomila si, že Vron znal dračici mnohem déle než ona a také ji měl rád.

A kde je vlastně Plam? Otřela si oči a opatrně se pokusila o kontakt.

„Pojď ke mně, sestřičko,“ pozval ji do svého komunikačního krystalu, aby měla možnost vidět a slyšet to, co on. Nezaváhala ani vteřinu a připojila se k němu.

Překvapeně zaznamenala, že jejich skupina není ve skalách, ale na nějaké veliké louce plné květin. Mezi draky a jednorožcem se vznášela podivná bublina, ve které bylo uzavřeno tělo aberila.

„Zemřel hned, jak se dostal na světlo,“ tiše Hance vysvětloval Plam, „teď se zvolna rozpadá a vypařuje. Za pár minut už by z něj nemělo zůstat skoro nic.“

Zvědavě se zahleděla do bubliny. A opravdu. Tělo uvnitř už ztrácelo své charakteristické obrysy a měnilo se na jakousi mlhu. Ta unikala pryč a celá bublina se neustále zmenšovala. Magický zrak jí prozradil, že při procesu se prolíná magie jednorožce a draka. Mile ji to překvapilo, protože ani u jednoho z nich by nehádala, že jsou schopni odložit vzájemnou nechuť a spolupracovat. Pak si všimla, že je tu ještě jeden magický vliv. Podívala se pozorněji a spatřila na Horově nose tulíky. Bylo jich tam všech šest a také oni zasahovali do kouzla, které řídilo aberilův zánik.

„To oni řídí celé kouzlo,“ podotkl Plam, když si všiml, co Hanka pozoruje, „vyvezli se nahoru spolu s jednorožcem a hned začali rozkazovat. Museli jsme se okamžitě přemístit na území mimo dosah aberilů a pak přesně Horovi vysvětlili, co je potřeba udělat. Dokonce i S'faidea se od nich nechala bez námitek komandovat. Chápeš to? Takoví mrňousové a oni rozkazují nejmocnějšímu dračímu mágovi.“

„A proč to všechno dělají? Vždyť už je ten aberilský kněz mrtvý.“

„To si nejsem jist. Ale několikrát zdůrazňovali, že tím kouzlem se přetrhne pouto mezi sitbely a jejich pánem. Jinak bychom prý nedosáhli náležitého účinku.“

„Když tě tak poslouchám, tak docházím k názoru, že jsme si pro radu ohledně sitbelů měli jít k tulíkům. Zdá se, že o nich vědí víc než jednorožci, draci a kouzelníci dohromady.“

„Ale to jsi přece nemohla vědět.“

Bublina už se zmenšila na velikost lidské hlavy. Vypadala jako nádobka s vodou, ve které víří modré smetí. Kouzelné vlnění kolem ní zesílilo. Hanka tiše a napjatě pozorovala, jak se dál zmenšuje. Už měla velikost ořechu, když se náhle silně zablesklo a výboj Plama na několik vteřin oslepil. Prudce zamrkal. Pak Hanka jeho očima uviděla tulíka, jak nese v packách skleněnou kouli. Byla průsvitná s modrým jádrem. Všech šest tulíků se na ni přišlo podívat. Podávali si ji mezi sebou, až se dostala do rukou Mam. Ta vykročila směrem k jednorožci.

„To paměť aberilů, strážců modré krve,“ řekla lidskou řečí, které tu všichni rozuměli, „ty velmi dobře schovej, opatruj a chraň. Dlouhá léta pryč, než ti dole zase získat potřebné zkušenosti, které uzavřeny zde. Oni budou hledat to, co tady uvnitř. Nedovol, aby našli.“

„Děkuji ti za důvěru,“ převzala S'faidea od tulíků skleněnou kuličku. Ta se chvíli vznášela vzduchem a pak zmizela, „od této chvíle ji u nás budeme střežit jako nejvzácnější poklad.“

„Náš úkol u konce, my prosím vrátit zase k těm, co nás přivedli.“

„Já vás tam vezmu,“ nabídla se S'faidea, když viděla, jak neochotně se tváří drak.

„Bylo mi ctí být svědkem toho, co dokáže hexita,“ řekl Hor tulíkům na rozloučenou, „a jsem rád, že jste mi pomohli dokončit úkol, který jsem slíbil splnit. Já s Plamem teď zaletíme do jeho rodného hnízda a uvedeme do pořádku Plamovo budoucí postavení. Také zabezpečíme jeho domov, aby mu ho někdo neobsadil, než u mě skončí s učením. Nejpozději zítra se spolu postaráme o mrtvá dračí těla. Takže je zatím nechte na planině tak, jak jsou.“

„Šťastný let,“ popřála odlétajícím drakům S'faidea a zacukala kůží na hřbetě, když jeden z tulíků použil drápky, aby se vyšplhal nahoru do hřívy.

Oba draci zakroužili nad loukou a... vtom Hanku vytrhl ze soustředění halas těsně za jejími zády. Rychle se ohlédla.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: