Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Sitbely a krev

„Počkej, neblázni a zůstaň stát,“ držel Patrika za ruku Sam a mával na Sváťu, aby mu pomohl.

„Teče mi krev, já umřu,“ rozklepal se jejich spolužák.

„Sakra, nejde to zastavit,“ zaklel Sváťa.

„Já umřu,“ opakoval pořád dokola Patrik, ale už se nesnažil utíkat.

„Sklapni,“ obořila se na něj Hanka, „žádné umírání ti nehrozí. Jenom ti holt trochu teče krev.“

Odřízla tesákem spodní část Patrikovy košile. Jednu část zamotala a přitiskla na krvácející ránu a zbylým páskem to převázala.

„Fuj, potřeboval bych se umejt,“ mračil se Sam, který byl ze všech nejvíc zakrvácený.

„Hele, brácho,“ strčil do něj loktem Tom a všichni se podívali směrem, kam ukazoval.

Rafan držel v náruči bezvládnou Andělu a klusal směrem k nim.

„Ona taky krvácí,“ polekal se Sváťa.

„Rychle! Vyndejte někdo z mého batohu obvazy,“ vyhrkl, když dorazil k nim.

Hanka nezaváhala a sáhla dovnitř. Sice ji udivilo, jak je Rafan vybavený, ale řekla si, že na otázky bude dost času až potom. Anděla krvácela z ucha a její krev promáčela Rafanovu košili. Hanka zůstala udiveně stát a nevěřícně zírala na poranění, které vzniklo v místě, kde dřív měla sitbely.

„Ukaž! Dej to sem,“ vytrhl obvaz z Hančiny ruky Sváťa. Poraněná dívka se začala probírat a Rafan ji rychle posadil na jeden z kamenů. Marně se snažil zadržet kapající krev. Teprve když Sváťa použil obvazy, krvácení ustalo. Po jeho ošetření vypadala Anděla jako jednooký pirát po bojové akci.

„Rafe, všiml sis? Ty sitbely...“ střetla se Hanka s pohledem svého staršího kamaráda.

„Jo. Je to tak. Najednou se rozpadly nebo zmizely a z toho místa začala stříkat krev,“ přikývl s rozzářenýma očima. Pak se shýbl a sundal Anděle z ruky náramek poslušnosti.

„Co je? Co se to se mnou děje?“ zeptala se a chytila ho za zápěstí.

„Uzdravuješ se, lásko moje,“ usmál se na ni, „zase bude všechno jako dřív.“

Pak ji políbil bez ohledu na to, že už kolem nich stáli všichni ochránci včetně Nika.

„Hej vy tam! Podívejte na tohle,“ zahalekal Sam a ukazoval na jednoho mrtvého draka, „všechny kamínky z jeho šupin zmizely. Vypadá to, že se rozpadly na prach.“

„To se u mrtvých těl stává,“ tiše podotkl Artitan.

„Jenomže teď se rozpadly i na živých tělech,“ vstal Rafan, aby také omrkl dračí tělo, „myslím, že se konečně podařilo zlikvidovat pána sitbelů.“

„To znamená,“ rozzářila se Hančina tvář úsměvem, „že to Hor, S'faidea a tulíci dokázali. Přetrhli pouto mezi kameny a aberilským knězem. Poznamenané už teď nebudou ovládat. Jsou zachráněni.“

„Od sitbelů možná ano,“ ukázal Sváťa na sourozence Pohromakovy, „ale troufám si tvrdit, že momentálně hrozí riziko jejich vykrvácení.“

„No jo, sakra, to máš pravdu,“ přikývl Rafan, „musíme rychle do tábora s našimi spolužáky a pomoct jim.“

„Chcete říct,“ vrtěl hlavou jeden z ochránců, „že všechny sitbely se právě teď rozpadly na prach?“

„No, ještě to není úplně jisté, ale myslíme si to,“ přikývla Hanka.

Někdo jí poklepal na rameno. Ohlédla se. Vron právě zaklapl komunikační zrcátko.

„Objednal jsem u Zachariáše nějaké další obvazy. Zaskočím za ním spolu s Gehanem a pak se přesuneme do tábora. Na nás dva mi ta magie snad bude stačit.“

„Přece mě tu nenecháš, taky jim chci pomoct.“

„Promiň. Momentálně víc jak dvě brány pro dva lidi nezvládnu. Ale zkuste požádat Artitana, ten tam taky trefí.“

Hanka mrzutě sledovala, jak Vron s trpaslíkem zmizeli v bráně. Slunce už dávno zapadlo a začínalo být chladno a tma. Cítila, jak je unavená, ale představa, že v táboře krvácí spousta dětí, ji znervózňovala.

Snad bude Artitan ochoten je tam přemístit. Než se stihla otočit ke kamarádům, vynořila se z brány S'faidea s tulíky na hřbetě. Ti z ní okamžitě seskákali a rozběhli se ke svým partnerům a známým. Jednorožec přistoupil k Hance a důrazně hrábl kopytem.

„Nyní už nemáš žádný čas na přípravu, ale ještě můžeš stihnout samotnou obhajobu. Musíš do půlnoci předstoupit před stádo a pronést svou řeč.“

„Mohla bych promluvit pár slov s otcem?“

„Ne. To smíš až po návratu na území jednorožců. Ale abys neřekla, že s tebou necítím, vezmu tě tam sama. Rozluč se s kamarády a jdeme!“

„Ale my ještě musíme pomoct našim spolužákům.“

„Neblázni, Hanko, my to zvládneme i bez tebe. Klidně běž a vyřiď si to,“ navrhl Sváťa.

Okamžik zvažovala jeho nabídku, ale pak vzdychla a zavrtěla hlavou: „Asi bych se na to nedokázala soustředit. Pořád vidím všechny ty, co jsem potkávala v táboře. Ne, to já prostě nemůžu. Stejně už jsem v očích jednorožců provedla věci, které mi nejsou ochotni odpustit. Promiň S'faideo, nepůjdu s tebou. Jen se přimluv, aby mi ještě aspoň jednou dovolili promluvit s otcem. Prosím.“

„Budu ostatním tlumočit tvé rozhodnutí. Tvoje rodina z toho ale nebude mít radost.“

„Mrzí mě, že jim tak komplikuji život,“ hořce se pousmála dívka, „ale já neumím být jiná než jsem. Vyřiď stádu, že se všem upřímně omlouvám za svou chybu, která vzešla z mé nevědomosti.“

„Tohle bys měla říkat jim. Ne mně. Ale vyřídím to.“

S'faidea musela být hodně naštvaná, protože se k Hance otočila zády a bez pozdravu zmizela. Chtěla nad tím mávnout rukou, ale nemohla. Jednorožci se stali její rodinou a nechápala, proč nemohou pár dní počkat, než se situaci zklidní. Copak všechno opravdu záleží na tom, jestli se dostaví ke slyšení na vteřinu přesně? Jako kdyby čas byl nadřazen nad všemi city a vztahy! Proč jsou k ní tak tvrdí? Proč ani nesmí mluvit s otcem? Tohle nařízení opravdu nechápala.

Z myšlenek jí vytrhl Rafan, který k nim přistoupil.

„Myslím, že už jsem se trochu vzpamatoval a že nás mohu přesunout do tábora sám. Než se dohádají,“ kývl hlavou k diskutujícím ochráncům a Artitanovi, „co je potřeba podniknout dřív, můžeme už se tam dát do práce.“

„Doufám, že jsi neměl v úmyslu nás tu nechat,“ přistoupili k nim i Tom se Samem. Tulíci na jejich ramenou vypadali unaveně.

„No né, další hosti,“ ohlédl se Sam, když vzduch narušil oblouk brány.

Dorazil otec Anděly a Patrika a spolu s ním se obloukem brány protáhla další známá postava. Hance chvíli trvalo, než ji správně zařadila. Zamrkala překvapením. Tak toho tu opravdu nečekala.

„Hele, Cintarion. To by mě zajímalo, proč je tady. Neměli bychom radši vypadnout?“ drcla do Rafana. „Nevím proč, ale fakt netoužím se s ním vidět.“

To už je ale nově příchozí zahlédl a vyrazil jejich směrem. Artitan se zamračeně vydal za ním.

„Copak nám asi chce?“ zašeptal podezřívavě Rafan.

„No vida, sourozenci Vronovi, přeji vám hezký den,“ spustil, když byl u nich.

„Spíš noc,“ podotkl nezdvořile Sam, ale ochránce si ho nevšímal.

„Jsem rád, že jsem vás zastihl. Mám tu totiž k vyšetření dvě obvinění. Takže abych vás nezdržoval od odpočinku. Pane Rafaeli Vrone, tímto vás oficiálně obviňuji ze závažného zásahu do života v rezervaci Magický les. Mám tu stížnost, že jste svévolně odvedl větší množství tulíků bez souhlasu rady druidů, čímž jste se provinil proti zákonu. Takže se vás nyní ptám. Je to pravda, nebo to chcete popřít?“

Rafan se ušklíbl na dvojčata a pak lehce přikývl: „Je to pravda. Ale musím...“

„Ne ne,“ přerušil ho Cintarion, „nic dalšího říkat nemusíte. O datu, kdy bude vaše obvinění projednáváno, budete včas vyrozuměn.“

„Promiň, Rafe,“ otočil se Tom na staršího kamaráda. Ten jen pokrčil rameny a spiklenecky přimhouřil oči.

„A nyní ještě vy, slečno Hano Vronová. Byla jste obviněna z nepovoleného opuštění tábora pro poznamenané. Jestli se nemýlím, tak k tomu došlo dokonce dvakrát a Bonifáce Vrona tu mám poznamenaného jako vašeho spoluviníka. Co vy na to, je to pravda?“

„To není tak úplně přesné,“ začala se bránit Hanka, „totiž...“

„Nechci slyšet žádné dlouhé historie. Popíráte fakt, že jste se dvakrát dostala z prostoru tábora bez souhlasu ochránců?“

„To nepopírám. Jenže podruhé...“

Přerušil ji autoritativním gestem: „Víc slyšet nepotřebuji, to si schovejte, až dojde na projednávání případu. Nyní jsem tu jen kvůli tomu, abych vznesl oficiální obvinění. Prý by tu ještě někde měla být Anděla Pohromaková.“

„Tu chcete také obvinit?“ povytáhl obočí Rafan.

„Á, támhle je spolu s otcem,“ vyrazil Cintarion směrem k Pohromakovi, který mluvil se svými dětmi a prohlížel jejich poranění.

Následovali ho, aby si poslechli, co poví Anděle.

„Slečna Anděla Pohromaková?“ zeptal se ochránce důrazně, aniž bral ohled na to, že je celá zafačovaná.

„Co jí chcete?“ zamračil se otec a výhružně se postavil vedle své dcery.

„Obviňuji vás z nedovoleného opuštění tábora pro poznamenané. Jste si vědoma svého provinění?“

„Ty jsi snad spadl z višně!“ chytil Pohromak Cintariona za oblečení pod krkem. „Moji dceru z žádného přestupku obviňovat nebudeš! Víš, co si právě prožila?! Taková drzost! Nemysli si, že...“

Sváťa poklepal kamarádům na rameno a zašeptal: „Asi bychom neměli ztrácet čas. V táboře nás mohou potřebovat.“

„Škoda,“ ušklíbl se Rafan, „docela rád bych si to poslechl. Ale máš pravdu. Pojďme.“

Odsunuli se kousek stranou a využili toho, že pozornost všech byla soustředěna na hádající se muže. Rafan je protáhl branou na táborové prostranství.

„Sakra, dávej přece pozor s tou bránou! Je tu spousta zmatených lidí,“ obořil se na ně známý hlas profesorky Ferinové.

„Dobrý večer, paní profesorko,“ usmál se na ni Sváťa, „přišli jsme pomoct, jestli je potřeba.“

„Tak to jste tu v pravý čas. Běžte a nejděte všechny, co krvácejí. Magie na to bohužel moc nefunguje. Nepodaří-li se vám krev zastavit, dopravte děcka sem nebo nás zavolejte.“

„Jasně. Jdeme na to,“ přikývl Rafan a postrčil dvojčata směrem k barákům.

„A sundávejte jim náramky,“ houkla ještě za nimi.

Rozdělili se a vběhli do baráků. Pořád ještě tu bylo plno dětí, které se ukrývaly místo toho, aby vylezly ven a vyhledaly pomoc. Bylo potřeba každého postavit, zjistit, kde měl sitbel a ošetřit. Teprve po sundání náramku se postižení začali chovat normálně. Což ovšem neznamenalo, že líp. Několik jedinců při pohledu na krev vyvádělo tak, že jim raději náramek ještě nechali.

Byl tu i profesor Smítko, který průběžně děti kontroloval podle seznamu. Každého ošetřeného si odškrtl, aby měl jistotu, že se na někoho nezapomnělo. Díky jeho pečlivosti nepřišla o život jedna dívenka, která se ukryla ve skulině pod podlahou jednoho baráku. Trvalo jim dost dlouho, než ji objevili. Vlastně se dá říct, že ji objevili až tulíci.

Když bylo po všem, posadila se Hanka unaveně na zem a opřela se o stěnu jednoho z baráků. Sváťa se zmoženě sesunul vedle ní. Ruch kolem nich pomalu utichal, jak se děti znovu ukládaly ke spánku. Díky Plavíkovi objevil odpočívající kamarády Rafan s dvojčaty.

„To byla fuška, co?“ zívl Sam a udělal si pohodlí vedle nich.

„Ještě nikdy jsem neviděl tolik krve,“ vzdychl Tom, „asi se dneska budu bát usnout, aby se mi o tom nezdálo.“

„Á, tady jste,“ objevil se u nich Vron, „právě se mi ozval váš děda a shání se po vás.“

„Tak co, brácho,“ mrkl na Toma Sam, „jdeme domů?“

„Jo. Už se tam těším.“

„Já taky. Tady už stejně žádná sranda nebude.“

„A co vy?“ kývl Vron na Sváťu. „Nechcete taky hodit domů?“

„Když Hanka právě usnula,“ podíval se Sváťa něžně ke svému rameni, na kterém spočívala dívčina hlava.

„To je dobrý, Vrone, díky,“ pokrčil rameny Rafan, „bránu domů zvládnu taky, až bude potřeba.“

„No vidíš, úplně jsem zapomněl, že už to taky umíš.“

„Brána domů je to nejlehčí, co existuje,“ s nadhledem utrousil Sam, „to umí každé mrně.“

„Opovaž se ji používat v případě, kdy se tam můžeš dostat legální cestou,“ výhružně se na něj zamračil Vron.

„A vy s námi nejdete?“ zeptal se Tom a všichni se ohlédli, s kým to mluví.

Seděl na bobku a drbal na krku tulíky, kteří k němu přiběhli. Chyběla mezi nimi jen Lotranda, která zůstala u Nika.

„My taky cesta domů. Ale my muset s ním,“ Mam ukázala na Rafana, „aby on argument pro strážce zákona, že vrátí tolik tulíci, co odvedl.“

„Jasně, to chápu,“ usmál se Tom, „tak šťastnou cestu. Bude se nám po vás stýskat.“

Když se dvojčata rozloučila, zmizela s Vronem ve tmě.

Rafan usedl vedle Sváti a oba s úsměvem pozorovali tulíky, jak si dělají pohodlí. Jen Plavík s Demitkou se někam vytratili. Ale to už kluci nevnímali, protože usnuli stejně jako Hanka.

Rafana však asi po hodině vzbudil Plavík, který hopkal po jeho krku a mačkal mu nos. Neochotně otevřel oči a zívl. Ještě nezačalo svítat. Sváťa s Hankou tvrdě spali opření o sebe, ale Plavík lítal jako střelený.

„Co blázníš? Co se děje?“ Rafan se s obavou rozhlédl po tulících. Demitka chyběla.

„Potřebuješ pomoct?“ otočil se na Plavíka.

„Demitka se svůj partner.“

„Správně se říká: Demitka je se svým partnerem,“ opravil tulíkovu gramatiku a pak se probral k vědomí úplně. „Cože? Chceš tím říct, že je tu Demit?“

Rafan chtěl odpočívající tulíky opatrně přendat na spícího Sváťu, ale nepodařilo se mu to. Sotva se probudil jeden, ostatní následovali. Jak se zdvihl, aby šel za Plavíkem, hned se všichni přidali k nim. Demita našli na hlavním táborovém prostranství, kde byly provizorní lůžka pro nejvážnější případy a kde se střídali v dohledu Smítko a Ferinová.

Demit se skláněl nad postelemi a byl ještě hubenější než obvykle. Rafan se rozhodl ho nerušit. Starý muž si ho ale hned všiml.

„Á, tady jsi. Říkal jsem si, že tu musíš někde být, když jsem viděl Plavíka.“

Demit postupně prohlédl děti zesláblé ze ztráty krve a pak se usmál na Ferinovou.

„Bude to dobré,“ ujistil ji, „zatím jsou slabé, ale jinak v pořádku. Tomu malému vzadu jsem vlil trochu sil do života. Myslím, že je můžete postupně přemístit do Santareny a předat rodičům.“

Profesorka vděčně poděkovala a srdečně si se staříkem potřásla rukou.

„A my dva se teď půjdeme projít,“ vzal muž Rafana za loket a zamířil ven z táborové brány. Tulíci je následovali a honili se kolem jejich nohou. Demit si nechal od Rafana vyprávět o všem, co on a jeho přátelé podnikali, a na oplátku mu prozradil, že on byl autorem kouzla, které zabraňovalo aberilům na dálku ovládat poznamenané.

„A to jste to kouzlo musel držet celou tu dobu?“ neuměl si Rafan představit, že celé týdny dokázal kouzelník ovládat tisíce lidí se sitbely.

„Byl jsem v meditativním transu a jenom pil, abych se udržel při životě. Ostatní ochránci pak mé kouzlo aplikovali na postižené jedince jakýmsi druhem opředení. Takže pokud by je chtěl aberil kontaktovat, narazil na mé zábrany. Ani nevíš, jak jsem rád, že to skončilo právě takhle.“

„Umím si to představit,“ řekl Rafan, „narazili jsme na záznamy, že minule museli být všichni, kdo měli na těle sitbely, zlikvidováni.“

„Vy jste to zjistili? To mě překvapuje. Bylo podniknuto vše, aby tato informace vůbec nepronikla na veřejnost.“

„No, musím říct, že nám dalo sakra práci, než jsme objevili nějaké záznamy a zmínky. Vlastně jsme to dělali kvůli Hance, kterou jednorožci kvůli sitbelu vyloučili ze stáda.“

„Co to říkáš? Oni ji zavrhli?“ Demit vypadal upřímně zděšen.

Rafan mu rychle objasnil, jak a proč se do celé akce zapletla S'faidea a jak Hanka dala přednost zachraňování svých přátel.

„Podle toho, co mi prozradil brácha, měla se dnes v noci u nich obhajovat,“ pokrčil rameny Rafan, „prý jí ani nedovolili, aby za celou tu dobu promluvila s R'íhanem.“

„Zvláštní. Čekal bych od nich víc pochopení. A copak jsem to zaslechl o tobě? Prý jsi z rezervace ukradl nějaké tulíky.“

„Vlastně jsme si je půjčili, abychom vytvořili hexitu kvůli Nikově záchraně,“ pokračoval Rafan ve vysvětlování a nevynechal ani Fulmíkovo zachraňování.

„Ano,“ pokýval hlavou Demit, „Cintarion je velice horlivý úředník. Ale myslím, že v případě nepovoleného opuštění tábora budou všechna obvinění stažena. Tvůj případ ale bude muset dotáhnout do konce. Kdyby se rozkřiklo, že jsi nebyl potrestán, mohli by něco podobného zkoušet i další lidé a to není žádoucí. To jistě chápeš.“

„No jo. Vlastně jsem tenhle vývoj očekával už ve chvíli, kdy jsem tam šel.“

„Bude ti hodně vadit, když tě na dobu prázdnin odsoudí k bezplatné pomoci v rezervaci?“

„Jestli mi napaří tenhle trest, nemám nejmenších námitek. Vezmu to jako prima dovolenou.“

„Víš co,“ mrkl na mladíka spiklenecky stařík, „mám nápad. Vrátím tulíky do rezervace osobně, a kdyby bylo nejhůř a Cintarion tě při projednávání moc trápil, můžeš ho požádat, aby mě předvolal jako svědka.“

„Jen aby mu to pak nezpůsobilo doživotní koktání,“ zasmál se té představě Rafan.

„Prima. Jsme dohodnuti,“ zamnul si ruce Demit, „jen si ještě na chvíli půjčím i Plavíka.“

„Samozřejmě. Jak si přejete,“ souhlasil Rafan a překvapeně zamrkal, když viděl, jak Demit i se všemi tulíky zničehonic zmizel. Pomalu se vrátil k Hance a Sváťovi. Pořád ještě tvrdě spali. Přisedl si k nim a znovu si promítl rozhovor s Demitem. Byl rád, že mu stařík slíbil pomoc. Přece jen měl ze soudního projednávání obavy. Zvlášť když ho bude řídit Cintarion. Jak tak o všem přemýšlel, zavřely se mu oči, opřel se o Sváťu a usnul stejně jako jeho kamarádi.

„Vstávat, mládeži, dorazila snídaně,“ zatřásl s nimi profesor Smítko. „Proč jste si proboha nelehli normálně do postele. Pár volných tu zůstalo.“

„Já ani nevím, jak jsem usnula,“ protáhla se Hanka a zívla.

„No jo, chtěli jsme se jen na chvilku posadit a přitom jsme usnuli,“ snažil se Sváťa rozproudit krev v ruce, o kterou se dívka opírala.

„Kde máš tulíka?“ podivil se profesor při pohledu na Rafana. Kapsa, kde obvykle odpočíval, byla splasklá a ani nikde v okolí nebyl jeho malý chlupatý společník vidět.

„Jen si vyrazil na výlet se svými kamarády,“ pokrčil rameny mladík a Hanka se Sváťou se udiveně rozhlédli. Ještě v noci s nimi usínalo pět tulíků a nyní po nich nebylo ani stopy. Před profesorem se ale nechtěli vyptávat.

„Tak jdeme na tu snídani, ne?“ pobízel je Rafan a poťouchle se usmíval. Bylo mu jasné, že kamarádi umírají zvědavostí a těšilo ho, že je může ještě chvíli napínat.

U snídaně nebylo na soukromý hovor ani pomyšlení. Všichni mluvili jeden přes druhého, dohadovali se, co se vlastně přihodilo a proč se jim na místě sitbelů otevřely krvácející rány. Profesorka Ferinová jim oznámila, že se během dne všichni přesunou do Santareny, kde si je vyzvednou rodiče nebo jejich zástupci. Také je ujistila, že mají dost času na vyléčení svých potíží, neboť se školní prázdniny vzhledem k mimořádným okolnostem o týden prodlužují. Poslední zprávu doprovodil nadšený jásot.

„Taky už se těším domů,“ vzdychla Hanka, „hlavně na to, až se budu moct v klidu umýt a hodit na sebe čisté oblečení.“

„Žádný problém,“ usmál se Rafan, „jen oznámíme profesorům, že odcházíme, a můžeš být doma v cuku letu.“

Hanka chtěla na jeho návrh přikývnout a požádat ho, aby o tom informoval učitele, ale než se nadechla, oslovil ji v mysli Plamův hlas.

„Bratříčku,“ neubránila se dojetí při myšlence, co asi její dračí přítel prožívá, „jsi v pořádku?“

„Hor mě pořád něčím zaměstnává, takže nemám moc času přemýšlet. Ale dnes se bude konat poslední slavnostní rozloučení s matkou. Prý mám pozvat tebe a Vrona, abyste se ho zúčastnili. Budeš-li chtít, můžeš vzít s sebou i Rafa a Sváťu. Jestli ti to bude vyhovovat, vyzvednu vás asi za hodinu ve vaší zahradě.“

„Dobře, budu připravená. Ale Plame... Nebude vadit, když tam budu brečet?“

„Položil jsem Horovi úplně stejnou otázku. Víš co odpověděl? Že tohle je chvíle, kdy i draci pláčou, protože to tak má být a patří to k obřadu.“

„Nevíš, jak se na to mám obléknout?“

„To netuším. Asi jako vždycky. Draci tohle neřeší. Důležitá je tvá přítomnost a pocity.“

„Tak jo. Díky za pozvání.“

Sváťa otočil oči v sloup a zašklebil se na bratra. Oběma bylo jasné, že se dívka zase s někým zapovídala v mentální komunikaci.

„Vsadím boty, že v každém případě bude chtít co nejrychleji domů,“ tiše řekl Rafan, „než se vykecá, jdu říct učitelům, že odcházíme.“

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: