Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Obsah Dále

Zlodějíček z pátých hradeb

(Sedmý smysl 7)

 

Dětská fantasy (od 15 let)

Ilka Pacovská

© 2011 Ilka Pacovská, Praha

© 2015 Jan Patrik Krásný

Nakladatelství: Albatros


Vítězství Rasiů

„Je zbytečné sahat po zbrani. Jsi zbaven své funkce a zatčen.“

„Nejsem si vědom žádného provinění. A tebe, pane, neznám,“ držel velitel péesky ruku na jílci svého meče a mrazení v zádech bylo známkou toho, že je něco zatraceně špatně. Už jen fakt, že se ten muž dostal do jeho místnosti bez ohlášení stráží, signalizoval potíže. Jen si zatím neuměl představit, o jaký druh problémů půjde.

„Pozvedneš-li meč, jsi mrtvý muž. A tvoji zástupci rovněž,“ pronesl muž tónem, který velitele nenechal na pochybách, že to myslí smrtelně vážně. A protože neměl v rukou žádnou zbraň, znělo to o to hrozivěji.

„Snad bys mi, pane, mohl aspoň naznačit, oč tu běží,“ zvolil velitel striktně zdvořilý tón, ale ruku z meče nesundal.

„Když na tom trváš,“ ušklíbl se muž samolibě a s pohrdavým pohledem vítěze si založil ruce na prsou. Velitel přemýšlel, nemá-li přece jen zaútočit. V této chvíli by nezvaného návštěvníka pravděpodobně dokázal zabít. Jedině snad... Přejel palcem pravé ruky vyhlazený drahokam, zasazený do jílce. Silně ho zabrněla ruka a změnil názor. Muž měl magickou ochranu. Na tohle sám nestačí. Pustil rukojeť meče a čekal.

Nezvaný návštěvník sáhl ke krku a vytáhl zpod šatů přívěsek. Ve veliteli by se v té chvíli krve nedořezal. Poznal šperk svého vládce.

„Král a jeho bojovník zemřeli. Dnešním dnem skončila vláda rodu Deliů a pány města se v této chvíli stávají Rasiové. Už nemáš, komu bys sloužil. Leda bys chtěl sloužit nám.“

Veliteli Horkarundanovi poklesla čelist. Kdyby mu někdo oznámil, že shořela polovina města, nebyl by překvapen víc. Tak Rasiové chtějí vládnout městu... Nemohl si srovnat v hlavě, že by to chtěl někdo se zdravým rozumem dobrovolně dělat. Ledaže... Rasiové možná netuší, s čím se Deliové už po staletí potýkají. Rychle přemýšlel, jak se zachovat, aby z jeho reakce vzešel aspoň nějaký užitek pro město. Stejně tak jako tak skončí nejspíš v kobkách nebo na popravišti. Vzbouřenci by byli blázni, kdyby věřili, že se velitel péesky jen tak obratem ruky přidá na jejich stranu. Ale za pokus to možná stojí...

„Přísahal jsem věrnost tomu, kdo město ochraňuje před vetřelci z Motýlí brány. Jestliže tuto povinnost nyní převezmou Rasiové, jsem odhodlán se svými lidmi bojovat po jejich boku.“

Muž ztratil svůj povýšenecký výraz a v očích se mu objevila ostražitost. Když viděl, že velitel odepnul pás s mečem a dýkou, pustil ho pomalu na zem a odkopl směrem k němu, mnul si zamyšleně levou rukou přívěsek na svém krku. Pak udělal krok a odkopl zbraně do kouta za sebou. Při tom nespouštěl zrak z Horkarundana.

„Až bude čas, pohovoříme si podrobněji,“ řekl muž a pokynul veliteli směrem ke dveřím, „nyní promluvíš se svými podřízenými, a jestliže se spořádaně a bez odporu odeberou do podzemí, slibuji, že se vám dostane slušného zacházení.“

Vyšli na chodbu a zamířili ke společenské místnosti. Otevřenými dveřmi velitel zahlédl, jak Gabriel a Tun spoutávají bezvládné muže v místnosti. Tak proto neslyšel žádný hluk. K boji vůbec nedošlo. Horkarundan smutně pohlédl na zrádce z řad svých podřízených a sám pro sebe zavrtěl hlavou. Právě do těchto dvou by nikdy neřekl, že by mohli elitní jednotku zákeřně vydat do nepřátelských rukou. Snadno si domyslel, že své spolubojovníky vylákali na nějakou akci právě sem a tady na ně použili magii. Podíval se pozorněji. No jasně! Richard a Hubert tu scházeli. Ti by se nenechali magicky zaskočit. Museli je oddělit od ostatních.

„Máme ho taky spoutat?“ zeptal se při pohledu na zajatého velitele Tun.

„Není třeba, RasTune, myslím, že bude rozumný. Ostatně nic jiného mu nezbývá, nechce-li rychle a nepříjemně umřít. Zajdi ven pro posily a já zatím s Gabrielem doprovodím zajatce do podzemních ubikací,“ odpověděl muž s přívěskem a spokojeně se rozhlédl po místnosti.

Pak se otočil na Horkarundana: „Já nyní tvým mužům částečně vrátím vědomí a ty jim přikážeš, aby tě následovali do podzemí. Jestli se v klidu přesunete, zůstanou naživu. Pokud se ale pokusíš o nějakou záludnost, během několika vteřin zemřou. Neuděláš-li to, rovněž zemřou. A pak nechám dav, aby si to vyřídil s tebou.“

Aniž čekal na velitelův souhlas či nesouhlas, škrtl o zeď jakousi tyčinkou a hodil ji doprostřed místnosti. Vyhořela během okamžiku a spoutaní muži se začali omámeně zdvihat.

„Seřaďte se a pojďte za mnou,“ nařídil jim velitel a trpce sledoval, jak beze slova poslechli.

Do podzemních kobek bylo ze strážnice blízko. Neuplynulo ani deset minut a zapadla za nimi masivní závora vězení. Začal svým podřízeným rozvazovat pouta a musel jim nařídit, aby se posadili. Stále byli omámení a nebyli schopni samostatné úvahy. Marně hloubal nad tím, zda udělal dobře, když se vzdal bez boje. Možná svého rozhodnutí bude v budoucnu hořce litovat.

„Haló, kdo je tam?“ ozvalo se z cely šikmo přes chodbičku.

„Téměř kompletní péeska. Kdo se ptá?“ přistoupil blíž k mříži Horkarundan, ale v temnotě chodby, osvětlené jen vzdálenou září lampy u strážného, stejně nic neviděl.

„Tady DelArk, správce města, a je tu se mnou i zraněný DelBufo a kompletní sestava rady města. Ti jsou v pořádku. Dostali nás tak rychle, že jsme neměli šanci se bránit. Jen DelBufo se jim postavil, a než ho zpacifikovali, zabil pět vzbouřenců. Bohužel tam s ním nebyl nikdo další, takže ho nakonec uspali takovou ránou do hlavy, že se dosud neprobral. Mám obavu, zda to přežije. Kolik zraněných máte vy?“

„Žádné, celou jednotku dostali pomocí magie. Dva z našich totiž zradili. Také netuším, kam se poděli moji bojoví mágové. Král a DelHas prý jsou po smrti.“

„Ach bože! Měli to zatraceně chytře a dobře připravené. Ani nechci pomyslet na to, co s námi bude.“

 


Obsah Dále

31.12.2017 22:09