Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Síla Motýlí brány

Uprostřed noci ji ale cosi vyrušilo. Někdo se kolem ní plížil k lůžku jejich přítele. Už se chystala vykřiknout, když vetřelec téměř neslyšně zašeptal: „Pane...“

„To jsi ty, Háde?“ reagoval stejně tiše Tian.

„Všichni tvrdili, že je po tobě. Jsem zatraceně rád, že to není pravda.“

„No, moc nescházelo. Ale radši se rychle ztrať, rád bych ještě chvíli zůstal pro ostatní mrtvej.“

„To asi nepůjde, pane, máme problém... Měla by se zašpuntovat Motýlí brána, a to co nejdřív. Naši noví vládcové se s tím pokoušeli něco udělat, ale jenom to zhoršili. Jestli něco nepodniknem, město nepřežije.“

„Já nemůžu, Háde, ani kdybych chtěl. Rasiové by mě zabili dřív, než bych jim stihl nabídnout své služby.“

„Tak to uděláme spolu.“

„To nejde. Potřeboval bych spolupráci mága.“

„A to já nejsem...“

„Jo.“

„V tom případě už je tu každý z nás jen kandidátem na mrtvolu.“

Oba muži nakrátko ztichli.

„Je tu jeden mág,“ na okamžik se odmlčel Tian, „ale má to háček. Ona je cizinka a musel bych ji naučit pár věcí.“

Hanka zatajila dech, když si uvědomila, že je nejspíš řeč o ní.

„Tak to udělej hodně rychle. Jinak je po nás. Je to horší, než to vypadá. Věř mi. Spídů je stále víc a dokonce pronikl i jeden genog. A dost možná i něco jiného.“

„Panebože...“

„Jo. A proudí sem stále další, takže nám nepomůže ani to, že tu po třech dnech zhebnou.“

„Dokážeš nás odtud dostat nějak nenápadně ven? Myslím za hradby.“

„Tebe samotného ano, ale tu holku, to bude problém.“

„Žádnej problém,“ syknul hlásek vedle Hanky. Zik nespal a stejně jako ona naslouchal šepotu obou mužů.

„Dostanu nás za hradby třeba všechny. Ale museli bychom jít hned, než se rozední,“ dodal chlapec a oba mužové zasyčeli, aby nešeptal tak hlasitě.

„Dokáže to?“ zeptal se pochybovačně Hádes.

„Dokáže mnohem víc, než na co vypadá,“ potvrdil jejich přítel a Hádes nakonec přikývl na souhlas.

„Běž, Ziku, vzbudit hlavního stájníka a vysvětli mu, že musíme odejít a že děkujeme za azyl. Já si zatím promluvím s tvojí kamarádkou,“ tiše požádal Tian.

Chlapec se vytratil do tmy.

„Vstávej, děvče,“ pocítila Hanka na svém rameni mužovu ruku.

„Jsem vzhůru.“

„Potřebuji tvou magickou pomoc. Možná to bude nebezpečné, ale když neuděláme to, co mám v plánu, dříve nebo později špatně skončíme. Vím, že jsi statečná...“

Hanka ho přerušila: „Neztrácejte čas zbytečnými proslovy a vysvětlete mi, co a jak mám udělat.“

Uznale stiskl její rameno a naklonil se ještě blíž, aby ho slyšela jen ona.

„Umíš pracovat s magií jako s hmotou?“

„Asi ne,“ přiznala nejistě.

„Nevadí. Zkusíme to jinak. Představ si, že tvoje dlaně jsou magnet, ke kterému se přimknou magická zrníčka a vytvoří před dlaněmi tlusté magické polštářky. Zvládneš to.“

Vyzkoušela to a přikývla.

Mezitím se vrátil Zik a kývl na ně, že mohou vyrazit. Hádes se k nim přidal a na zádech vláčel naditý vak. Hlavní stájník jim otevřel dveře, zkontroloval, jestli je ulice bezpečná, a pak je pustil ven. Měsíc svou září decentně a tajemně osvětloval ulice. Zik je vedl úzkými uličkami a podivnými průchody bez jediného zaváhání. Vyznal se tu očividně velice dobře. Nikdo to nekomentoval, ale Hanka si všimla, jak se na sebe Hádes a druhý muž v jedné chvíli mrkli a Hádes dokonce pozdvihl udiveně obočí. Všude bylo takové ticho, jako by ani žádní spídové neexistovali. Snažili se při rychlé chůzi dělat co nejmenší hluk. Všechny dveře a okenice kolem nich byly důkladně utemované. Hanka si připadala jako v podivném přízračném snu. Jakmile se protáhli podivnou průrvou, uvědomila si, že nejspíš překonali další hradby. Nyní před nimi byly už jenom jedny a budou venku. Před Hankou se ozvalo tlumené zaklení.

„Nedívej se vlevo,“ zašeptal Hádes. Jenže to zafungovalo právě naopak. Hanka si nehodlala zakrývat oči ani před nejhoršími situacemi. Udaným směrem leželo několik zkroucených mrtvých těl. Nezdálo se ale, že by poblíž byl nějaký nepřítel. Protáhli se kolem, ani nezpomalili. Tady už domy nebyly tak bytelné a zabezpečené. Bylo vidět, že chudí si tu postavili útočiště z čehokoli trochu použitelného, jako třeba z bedýnek od zeleniny, a ty se zabezpečují před útokem dost těžko. Občas zahlédli několik nahrbených postav, které se ploužily ulicí a snažily se ukrýt, sotva je zahlédly. Pak Hanku strhla Hádova ruka do jedné úzké uličky a muž ji neurvale odstrčil za sebe. Všichni strnuli v nehybnosti, ačkoliv nebylo slyšet nic podezřelého. Marně napínala uši a pokoušela se odhadnout, čeho se její průvodci obávají. Najednou měla pocit ochlazení a naskočila jí husí kůže, ačkoliv svými smysly nebyla schopná upřesnit, oč jde. Závan magie od jejího společníka se rozlil kolem nich. Husí kůže začala ustupovat a po půlminutě vyrazili dál. Neodvážila se zeptat, co to bylo. Když se zastavili před vysokou zdí, rozhodla se obětovat zlomek magie a pokusila se o krátký mentální kontakt s Vronem. K jejímu překvapení se ale spojení nevydařilo. Vron nebyl v jejím dosahu. Neuměla si představit, co se mohlo přihodit. Přesněji řečeno, ani si nechtěla připustit představu toho, co všechno by se stát mohlo. Snažila se odehnat strach, který se jí zakousl do vnitřností. Pak ji čísi ruka přistrčila k provazu, který visel ze zdi. Začala se škrábat nahoru a byla vděčná Hádovi, že jí občas poskytl zespoda oporu pro nohy. Pak ji silná ruka vytáhla nahoru na zeď a mlčky ukázala na druhou stranu, kam vedl druhý provaz. Zik už čekal dole a přidržoval jí lano. Ocitli se venku za městskými hradbami. Ustoupila kousek stranou, aby se nepřipletla do cesty těm, kteří se spouštěli za ní. Nebe bylo ještě plné hvězd, ale na jedné straně obzoru už se zdálo být světlejší než jinde. Pak její pozornost upoutalo podivné místo na pláni. Pulzovalo a vlnilo se nespoutanou silou, kterou vnímala tak intenzivně, až jí naskakovala husí kůže.

„Bude výron, musíme se schovat,“ zašeptal muž a kývl na Háda, který je vedl podél hradeb. V jednom místě pohnul vyčnívajícím kamenem a před nimi se uvolnil vchod do ne právě velkého úkrytu, v němž si jen stěží udělali pohodlí. Jakmile se otvor uzavřel, samovolně se spustilo podivné kouzlo, které všem přítomným umožňovalo mimořádně ostrý výhled na planinu. Tam pulzovala síla stále rychleji, až došlo k výtrysku a zničehonic se vyrojila veliká skupina spídů. Hanka užasle sledovala, jak se vlky připomínající potvory řítí k hradbám a plném rozběhu překonávají neuvěřitelnou výšku zdí a mizí ve městě.

„Tak, teď by snad mohl být chvilku klid,“ otevřel muž vchodový otvor a protáhl se do vlahé noci. Ostatní ho váhavě následovali. Hádes sáhl do batohu a podal každému z nich pohárek. Vzápětí jim ho do půlky naplnil mléčně zakaleným nápojem. Byl trochu palčivý a do hořka. Přesto to všichni bez řečí vypili. Hanka měla pocit, že se jí rozproudila krev a zbystřily smysly. Pak ze zavazadla ještě vylovil něco koženého. Každému z nich přetáhl přes hlavu dva propojené pláty, které po zašněrování na boku chránily břicho i záda. Bylo to částečně omezující, ale při útoku spídů by se to mohlo hodit.

„Hotovo? Tak jdeme na to.“

Zamířili přímo k pulzujícímu místu. Hance se začalo dělat špatně od žaludku.

„Tady,“ řekl muž a zastavil ji. Postavil se před ni a vzal ji za ramena. Pomalu začínalo svítat a Hanka vnímala jeho vážný pohled.

„Dávej pozor, děvče. Teď budou naše životy svázané jeden s druhým. Budu záviset na tvém umění stejně, jako ty na mém. Buď se nám to povede, nebo... No, na tom vlastně až tak nezáleží. Zkrátka a dobře - Zik s Hádem nám budou hlídat záda. Na podrobnosti není dost času, takže vysvětlím jen to nejdůležitější. Jsi připravena?“

„Jsem jedno velké ucho.“

„Sakra, ženská, tohle není žádná legrace!“

„No dobře. Udělám, co je v mých silách.“

„To nestačí. Nejsem si jist, zda jsi plně pochopila situaci. Musíš udělat maximum, jinak nepřežijeme ani my, ani město.“

„Pane, jehož jméno vlastně ani pořádně neznám, nepodceňujte mě,“ odvětila zamračeně, „jsem Hana Vronová, sestra draka a dcera jednorožce. Už jsem stála v boji, a když prohlásím, že udělám, co je v mých silách, znamená to, že vyplivnu duši, abych vám pomohla. Ale potřebuji, abyste se mnou jednal jako s někým, kdo vám bude stát bok po boku na společné cestě do zapomnění. Jasné?!“

„Jsem Sebastian DelHas, ale nikde mé jméno nevyslovuj. Bude mi ctí se s tebou svézt do zapomnění,“ zajiskřil v mužově pohledu náznak humoru. Pak sáhl do kapsy a vylovil stříbrný medailon.

„Nastav ruce,“ řekl, a když poslechla, otevřel medailon. Mezi oběma polovinami se rozhořel podivný plamen v bílé barvě, tu a tam protkaný modrými záblesky. DelHas jí ho položil do dlaní.

„Celou dobu ho musíš chránit, aby nezhasl. Utvoř kolem něj nejsilnější polštář magie, jaký dokážeš. Až už nebudeš moct, tak zařvi: vrať se. Musím se k tobě dostat dřív, než zdejší síly vysají sílu medailonu.“

Hanka se pokusila najít souznění s modravým plamínkem a pak ho obalila ochrannou clonou.

„Výborně. Tak já jdu na to,“ prohlásil její společník a zmizel jí z dohledu.

Přestala vnímat všechno kolem sebe a soustředila se na svůj úkol. Nejdřív to bylo snadné, ale po nějaké chvíli se objevil tah kolem plamene, který se snažil rozleptat clonu a vycucnout magii plamínku. Hance chvíli trvalo, než našla optimální druh štítu, který dostatečně odolával zdejšímu náporu. Blahořečila v duchu R’íhanovi, že ji naučil vnímat magii tak citlivě, že dokázala regulovat optimální množství síly, kterou bylo potřeba použít. Její clona pulzovala podobně jako nepřátelské závany. Pak ucítila náraz a jen tak tak, že nečekaný útok neuhasil srdce medailonu. Pro jistotu posílila vrstvu štítové magie. Něco ji vzápětí hryzlo do nohy. Měla sto chutí se ohnat, ale pak zahlédla koutkem oka, jak Hádes, vyzbrojený dvěma zahnutými zbraněmi, zakroužil kolem ní a bolest ustala. Naprosto ztratila smysl pro čas. Zdálo se, že tam už stojí kolik hodin, ale zároveň si uvědomovala, jak pokračuje svítání, takže jejich společná akce pravděpodobně probíhá sotva pár minut. Magické útoky se stupňovaly. Kdyby nehrozily nečekané nárazy, Hanka by štít udržela ještě dlouho, ale díky tomu, že musela ovládat velice silnou ochrannou clonu, tenčily se zásoby její magie poměrně rychle. Netušila, co podniká DelHas, ale modlila se, aby si pospíšil. Pak přišel takový náraz, že musela do ochrany vložit veškeré síly, které jí zbývaly. Kolem nich se začala usazovat hustá mlha.

„Vrať se,“ zavolala do prázdna a shledávala zbylé síly, aby dostála svému závazku. Něco vrčícího se přehnalo kolem ní a řev poblíž signalizoval, že došlo k boji. Začaly se jí třást ruce a podlamovat nohy.

„Sakra, vrať se,“ zařvala znovu a plamínek povážlivě zakolísal. Z posledních sil ho uchránila od zhasnutí, ale bylo jí jasné, že příští nápor už nezvládne. Vtom se DelHas vynořil před ní, vzal její ruce do svých a zatlačil tak, aby společně medailon zaklapli. V tom okamžiku se Hanka zhroutila. Sice neztratila vědomí úplně, ale z jejího těla byl nepoužitelný rosol. Matně vnímala, jak někdo zdvihl do náruče a běží s ní někam pryč. Jakoby zdálky slyšela Háda, jak říká: „Rychle do úkrytu, já je odlákám!“

Pak její tělo spočinulo na tvrdé zemi a prudce ji zabolela noha, když jí někdo vyhrnul nohavici kalhot.

„To bude dobrý,“ pohladila ji po rameni ruka, „jen to vyčistím a zavážu. Až se trochu vzpamatuješ, tak si to můžeš vyléčit. Teď uděláš nejlíp, když budeš spát.“

Někdo jí zdvihl hlavu a dal jí trochu napít. Vděčně polkla pár doušků vody a hned nato se propadla do bezesného spánku.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: