Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Matyáš z jiného světa

Probudily ji až dva tiché rozčilené hlasy.

„...bude to výron, já to poznám, věř mi,“ tiše, ale důrazně trval na svém Zik.

„To vidím i já, že se tam něco děje. Ale bylo to slabé. Zatím není jisté, že se jedná o otevření průchodu.“

„Jakmile se pulzování dostane do střídavého rytmu, vždycky to znamená, že se Motýlí brána probudila. Věř mi, pane, mám pro to cit.“

Muž se po chlapci zamyšleně podíval: „Kdyby ještě byli u moci Deliové, doporučil bych tě do výcviku k péesce.“

Hanka ze strany zahlédla, jak se Zik zářivě usmál: „To by se mi líbilo.“

Pomalu se posadila, aby vyzkoušela, zda ji její tělo už zase poslouchá. Cítila se trochu rozlámaně, ale jinak se všechno zdálo být v pořádku. Oba její společníci se k ní jako na povel ohlédli.

„Tak co, jak ti je?“ zeptal se muž.

„Mrzí mě, že jsem se složila,“ omluvila se Hanka.

„Nemáš se za co stydět. Byla to spíš moje chyba, že jsem se nevrátil na tvoje první zavolání,“ vlídně pokýval hlavou DelHas. „Víš, bylo tam devět otevřených průchodů, z toho čtyři velice nebezpečné. Právě jsem zavíral třetí rizikový průchod a chtěl jsem to za každou cenu dokončit.“

„A dokončil?“

„Jasně že jo. Skrz něj už se sem žádný spíd nedostane, za to ti ručím. Ti, co už pronikli, do tří dnů pochcípají a město si může oddechnout.“

„Bezva. Ale proč se tedy schováváme? Snad by vám měli být vděční, ne?“

Muž vzdychl: „To je složité. Momentálně jsem poněkud nežádoucí osoba. Nepřijali by moji pomoc. Ale tím se netrap. Vedla sis výborně. Vůbec jsem nečekal, že bys tak dlouho udržela silencia.“

„Jakého silencia?“

„Ten medailon, říkáme mu silencius.“

„K čemu to vlastně bylo dobré?“

Muž se podrbal ve vousech, jako by se rozmýšlel, zda má Hance vysvětlovat podrobnosti, ale pak pomalu vytáhl dotyčný medailon, sundal si ho z krku a podal ho dívce.

„Můžeš si ho prohlédnout, ale teď ho neotvírej. Obsahuje sílu, která je stabilní i v prostředí brány. Když se člověk pohybuje na pomezí několika světů, je dobré mít nějaký pevný bod, aby trefil domů. Jinak mu hrozí, že sice bránu uzavře, ale z nesprávné strany. Rozumíš tomu, co říkám?“

„Přiznám se, že ani moc ne. Umím vytvořit bránu. Ale vždycky jen z jednoho známého místa na druhé. Zrovna tak se mohu dostat i zpět.“

„Jen to proboha nezkoušej zrovna tady!“

„Vím, že je to tu zakázané. Akorát nechápu, proč.“

„Proč? No přece kvůli Motýlí bráně. V celém okolí města je velice nestabilní prostředí a každá podobná magická aktivita se hned projeví i aktivitou Motýlí brány. Je to jakýsi vstup do labyrintu mezi světy. Je to pulzující, pohyblivé prostředí, nikdy nevíš, kdy a ve kterém místě se otevře. Snad proto se jí říká Motýlí. Třepotá se po zdejším okolí a otvírá a zavírá se, jak se jí zlíbí. Některé průchody se objevují opakovaně a dobře je známe. Jiné se vyskytují jen vzácně, člověk nikdy neví, co se z nich vyvrbí.“

„A vy ty průchody umíte otevřít a zavřít?“

„Kéž bych uměl. Kdysi tu žil jeden, kterému se říkalo Orlík cestovatel. Ten vlastnil tři artefakty, s jejichž pomocí se prý dokázal přemisťovat na jiné světy. Ten nám také zanechal návod, jak uzavřít nežádoucí průchody v bráně. Od té doby se vždy o bránu staral vládnoucí rod a chránil město před nežádoucími návštěvami z nebezpečných světů. Jenže nedávno tu byl převrat a noví vládcové to ještě jaksi nezvládají.“

„Od vás by radu nepřijali?“

„Zabili krále a mě shodili z vyhlídky. Jen díky zázraku a Zikovi ještě žiju. A vlastně tak trochu i díky tobě. Kdybys mě nevyléčila, dostali by mě spídové.“

Hanka podala DelHasovi medailon zpět.

„Budete chtít zavřít ještě i ty další průchody?“ zeptala se a teprve v tu chvíli si uvědomila, že jí neschází žádná magická energie.

„Cítíš se na to?“ usmál se přátelsky muž.

„Jak to, že jsem nepřišla o svou magii?“

„Otevřený medailon odsával sílu nejen z tebe, ale i z brány. Kdyby zhasl, vysála by všechnu jeho energii brána. Ale protože jsme ho zavřeli společně, vrátil nashromážděnou magii nám dvěma.“

Znovu si medailon pověsil na krk a schoval ho pod nevábně vypadající košili. Hanku napadlo, jak by asi muž vypadal oholený a v čistém oblečení. Určitě by mu to slušelo.

„Měl jsem pravdu, podívejte,“ ozval se Zik a oni se obrátili, aby ze svého úkrytu v hradbách sledovali dění na pláni. Strážní, kteří sem dorazili zkontrolovat situaci poté, co si lidé všimli světelné aktivity, spojené se zavíráním bran, sáhli po zbraních. Komické bylo hlavně to, že absolutně netušili, ze které strany přijde ohrožení, takže se točili jako korouhvičky. Jen tak tak, že se nenapadli navzájem. Vzduch se zavlnil, ale jen krátce a ne příliš silně. Všichni se shlukli kolem jednoho místa. Jejich těla znemožňovala Hance a jejím přátelům zahlédnout, na co se soustředí.

„Za chvíli se otevře další brána, měli by odtamtud vypadnout,“ řekl Zik a DelHas jen nepatrně přikývl. Vtom se skupinka rozpadla a oni uviděli, jak dva strážní někoho odnášejí na improvizovaných nosítkách směrem k městu.

„To je nějaké dítě,“ snažila se něco zahlédnout Hanka.

Zbylá skupina vojáků se opět semkla, ale pak jejich řada zakolísala, a vzniklou mezerou proklouzl cizokrajně oblečený kluk a sprintem vyrazil za nosítky. Dva strážní po něm okamžitě skočili a chytili ho. Zuřivě se bránil a z jeho gest se dalo usoudit, že silou mocí chce následovat muže, kteří už s nosítky mizeli v městské bráně. Strážní ho však svírali důkladně a ten, co před chvílí zavrávoral, mu vrazil hřbetem ruky facku, až se chlapci spustila krev z nosu.

To, co následovalo, se odehrálo neuvěřitelně rychle. Kousek od strážných se zhmotnila neuvěřitelně mohutná příšera s ohromnými chlupatými končetinami.

„Genog, to musí být genog,“ překvapeně vydechl DelHas, „měli by zatraceně rychle zdrhat.“

Strážní se ale shlukli k sobě a zdvihli kopí.

„Pěkně hloupá reakce,“ komentoval to muž, „genog v našem ovzduší přežije jen pár minut. Kdyby každý z nich běžel jiným směrem, většina z nich by to přežila.“

Jediný, kdo začal zdrhat, byl barevně oblečený kluk, celý zamazaný od krve, co mu tekla z nosu. Zamířil ke hradbám. Mezitím se příšera vrhla na strážné a bez ohledu na jejich zbraně je začala zabíjet.

„Zachraňte toho kluka,“ požádala své společníky Hanka, když viděla, že nešťastník míří téměř přímo k nim. Zik se tázavě podíval na muže. Ten jen souhlasně přikývl a otevřel vchod.

Zik prudce vyběhl ven, chytil zmateného chlapce za ruku a táhl ho do úkrytu. Ten vzápětí pochopil, že se mu nabízí záchrana, a zalezl do otvoru, na který Zik ukázal. DelHas za nimi zavřel a tím i ztlumil sílu řevu genoga, který zatím na planině pozabíjel všechno živé. Pak příšera zamířila po stopách chlapce, ale po několika metrech zavrávorala a zhroutila se. Chvíli ještě mlátila kolem sebe, její pohyby se ale zpomalovaly a po několika trhavých záškubech úplně znehybněla.

„Dobře, že je po něm,“ oddechl si DelHas. „Kdyby se dostal genog až sem, asi bychom měli zatracené potíže. Obávám se, že by hradby nebyly dost silné, aby ho zadržely.“

„Zabil všechny strážné, vůbec proti němu neměli šanci,“ těžce polkla Hanka při pohledu ven.

„Hlavně neměli potřebné znalosti. Poslali je dělat něco, o čem neměli ani páru,“ trpce zavrčel DelHas. „Kdybych je vedl já, nezahynul by při té podělané akci nikdo. Jestli budou noví vládcové města pokračovat podobným způsobem, přijdou brzy o všechny vojáky.“

Chlapec, kterého sem Zik přitáhl, začal být neklidný a jakousi nesrozumitelnou řečí něco drmolil. Při tom ukazoval k hradbám. Zik vrtěl hlavou a snažil se mu vysvětlit slovy i gesty, že musí zatím zůstat v úkrytu spolu s nimi. Jejich host ale nechtěl rozumět a dožadoval se, aby ho pustili ven. Nakonec musel zasáhnout sám DelHas. Chytil chlapce za rukáv, násilím ho posadil vedle Hanky a jednoznačně mu nakázal zůstat. Zdálo se, že tentokrát pochopil. Zůstal sedět, ale vrhal po nich vyčítavé pohledy.

„Sakra! Jak se s ním mám domluvit?“ mračil se Zik a zamyšleně se škrábal na břiše.

„Co začít od začátku?“ usmála se Hanka a představila se, ukazujíc prstem na sebe.

„Matyáš,“ zapíchl chlapec ukazováček do své zakrvácené bundy.

„Matyáš? A co takhle Maty?“ pokusila se to zkrátit dívka.

„Maty,“ přikývl chlapec a usmál se.

„Jo, bezva,“ přikývla, „Maty je v pohodě.“

„Napít?“ nabídl mu Zik vodu.

„Napít,“ přikývl chlapec. Zdálo se, že ti dva konečně našli cestu ke vzájemné komunikaci. Hanka si jich přestala všímat a pokusila o kontakt s Vronem. Ponořila se do soustředění na celou minutu, ale ani stopa po nějaké odezvě. Jako by její přítel vůbec neexistoval. Pocítila někde mezi hrudí a žaludkem bolavé sevření strachu. Že by ho spídové dostali? Nebo někdo jiný? Bude se muset vrátit k chůvě, aby se ubezpečila, že není tam. Nebo možná jen přišel o všechnu magii... Zase se v ní probudila naděje. To bude ono! To musí být ten důvod, proč se s ním nemůže spojit! Určitě! Nejspíš někomu pomáhal a momentálně je na dně. Třeba už na ni čeká u Josefa. Jenže teď za ním nemůže. Dokud je den, nemohou odtud vystrčit ani nos. A v noci bude chtít DelHas nejspíš zavírat další průchody v bráně. Až se to podaří, možná by pak někoho mohla požádat, aby ji doprovodil k Evelíně.

Od vchodu do města se na planinu vyhrnuli další ozbrojenci. Prohlédli si genoga a potom pomalu začali odnášet mrtvé někam dál od hradeb. Jakmile skončili, svolal si je velitel a podle jeho gest usoudili, že své podřízené instruuje, jak se chovat v případě napadení.

„Možná už město vyčistili, a tak je poslali sem,“ řekla Hanka a zadívala se na DelHase. Ten zachmuřeně pozoroval dění venku.

„Něco je špatně?“ zeptala se, když si všimla jeho výrazu.

„To kdybych věděl,“ ušklíbl se.

Hanka sledovala, jak velitel rozděluje vojáky do skupinek po třech a rozmisťuje je podle nějakého neznámého klíče. DelHas jakoby mimoděk přikyvoval a popotahoval se za vousy na bradě.

„Je to někdo, koho znáte?“ vyzvídala dívka.

„Dřív býval velitelem péesky. Divím se, že ho nezabili. Nějak se nemohu vyrovnat s představou, že přešel k nepříteli. Jsem si téměř jist, že by nikdy nezradil. Jedině, kdyby ho nějak magicky ovlivnili...“

Hanka zkontrolovala velitelovu auru, ale nic nepatřičného na ní nezaznamenala. Pouze to, že nepatří k příliš magicky nadaným lidem.

„Nevypadá, že by ho někdo ovládal,“ podotkla.

„Kdybych si tak mohl s Horkarundanem nějak nenápadně pokecat,“ mumlal DelHas, „ale tady to asi nepůjde.“

„No, to by se dalo zařídit, já umím komunikovat na dálku, možná bych ho mohla magicky oslovit,“ navrhla Hanka, „ale netuším, jak zareaguje, a jestli se mnou bude chtít mluvit.“

„Dokážeš s ním hovořit, aby to slyšel jen v duchu?“ ujišťoval se muž, zda jejímu návrhu správně porozuměl.

„Přesně tak. Ale musela bych mu říct něco speciálního, aby byl ochoten naslouchat hlasu, který se mu znenadání ozve někde v mozku. Pokud mě odmítne, nebudu ho násilně ovlivňovat.“

„To máš pravdu. Taky by se mi nelíbilo, kdyby se mi někdo ocitl přímo v mysli. Nech mě chvíli přemýšlet.“

Kluci za jejich zády si něco malovali do prachu na podlaze, občas prohodili pár slov a jich si nevšímali.

Hanka se pomocí dračí komunikace soustředila nejdřív na DelHase. Jeho krystal měnil barvu po vrstvách. Jako cibule, která má každou slupku jinou. Opatrně ho v duchu oslovila: „Nechci vás polekat, Tiane, ale zkusme se domluvit tímhle způsobem. Není nutné vyslovovat nahlas, stačí jen mluvit ve svých myšlenkách.“

„Tohle jsem ještě nikdy nezažil,“ odpověděl stejným způsobem DelHas a s povytaženým obočím se zahleděl na dívku, „snad bude nejlepší, když tomu muži venku řekneš, že pro něj máš vzkaz. Pověz mu, že opilý trubadúr by rád mluvil s přestárlým panicem.“

„Není to urážka?“ zeptala se pobaveně. Pak se vrátila k normální řeči a vysvětlila muži, jak to udělat, aby on sám mohl jejím prostřednictvím přímo mluvit s velitelem stráží. Některé věci si nechal zopakovat a podrobněji objasnit, než přikývl a pokynul Hance, aby zkusila zprostředkovat rozhovor.

Hance chvíli trvalo, než se zaměřila na neškolenou vojákovu osobnost. Jeho krystal připomínal kouřově vyleštěnou kostku. Opatrně muže oslovila a vyřídila vzkaz. Ucítila, jak jeho mysl ztuhla leknutím a uzavřela se. Trpělivě vyčkávala a sledovala, jak se Horkarundan rozhlíží kolem sebe a nervózně si olizuje rty. Pak se uvolnil a Hanka se mohla znovu napojit na jeho šedavý krystal. Tentokrát do své mysli přizvala i DelHase a přitáhla ho k sobě.

„Ujišťuji vás, že se nejedná o žádný podvod a že jde jen o malý rozhovor,“ promluvila znovu k veliteli stráží a pak předala slovo DelHasovi.

„Ta dívka je mág, Hore, a pomůže nám si nenápadně promluvit.“

„Řekli mi, že král zemřel a ty také...“

„Ano. Ke své hanbě musím přiznat, že DelSida jsem nezachránil a sám jsem přežil jen díky neuvěřitelnému štěstí a díky pomoci jednoho kluka a magicky nadaného děvčete. Ty jsi také přežil, jak vidím...“

„Jo. Vzdal jsem se, abych zachránil členy péesky. Navrhl jsem Rasiům, že v případě potřeby budu bojovat po jejich boku proti vetřelcům z brány. Dnes mě vytáhli ze žaláře, aby prověřili, jestli dodržím svůj slib.“

„Takže ostatní z péesky žijí?“

„Většina ano. Gabriel a Tun se postavili proti nám a vydali nás nepříteli naservírované téměř bez boje. Co se stalo s našimi mágy, to netuším. DelArk je v žaláři, ale žije. DelBufo se prý potácí mezi životem a smrtí. O ostatních nic nevím. Odvedli mě rovnou sem a pověřili velením zdejší skupinky ozbrojenců, ani nevím, co se teď vlastně ve městě děje...“

„Město je plné spídů, ale to by se do dvou dnů mělo spravit. Uzavřel jsem tři nejhorší vyústění z Motýlí brány a rád bych dnes večer zavřel ještě aspoň tři. Sice to asi víc jak dva týdny nevydrží, ale v téhle nouzové variantě to prostě lépe nejde.“

„A co ten genog?“

„Ti, co se proti němu postavili, neměli ani základní školení. Byli naprosto bez šance. Dej si pozor, mohl by se objevit další.“

„To mi bylo jasné už když jsme sem dorazili. Kde teď jsi?“

„Blízko.“

„Máš nějaké lidi?“

„Jen Háda a pár děcek. Zatím jsem na tom byl dost bledě.“

„No, to já taky. Ale to, že jsi přežil, je fakt bomba. Jestli mě vrátí do žaláře a budu to moct povědět ostatním, vsadím se, že jim to zatraceně pozvedne náladu.“

„Jsem rád, že jsou naživu. Udivuje mě ale, že to Rasiové nevyřešili jednou provždy. Co tím sledují?“

„DelArk se ptal úplně stejně jako ty. Máš nějaký plán?“

„Zatím jen jeden jediný - přežít. Jinak nemám nejmenší představu, co by se dalo podniknout.“

„Určitě tě něco napadne. Ale už musím končit, jde mi sem kontrola,“ odpoutal se velitel stráží a Hanka ukončila spojení.

„Jak jsi na tom s magií? Nevyčerpala jsi se moc?“ zajímal se DelHas.

„To nestojí za řeč, jsem trénovaná,“ ujistila ho, ačkoliv na posílení Horkarundanovy nedostatečné magické schopnosti vyplýtvala víc, než byla zvyklá.

Venku se nic zajímavého nedělo, tak DelHas Hanku požádal, aby jim vyprávěla něco o sobě a o tom, proč přijela do Quinwalu. Při jejím povídání se nudil akorát Maty, který neměl patřičné jazykové znalosti. Zik vylovil batoh se zásobami a všichni se posilnili sušeným masem a několika suchary. Pak se pokoušeli společnými silami a malováním do písku zjistit, jak a odkud se sem Maty dostal. Z jeho gest a obrázků ale moc moudří nebyli. Maty maloval sebe a ženu. Ta žena měla škrtnuté nohy. Asi došlo v bráně k nějakému úrazu. Jediné, co pochopili, bylo to, že chce Maty jít ven a najít ji.

„Hm, budeme muset sehnat tlumočníka,“ konstatoval DelHas, „jinak mu asi těžko vysvětlíme, co se tu děje. Jestli se sem dostal z jiného světa, bude pro něj šok, až zjistí, že není možné se vrátit domů.“

„Což o to, tlumočníka bych sehnal, ale bylo by to drahé,“ pokrčil rameny Zik.

„Jak moc drahé?“ zeptala se Hanka a vylovila z kapsy své cenné kamínky.

„Fíha,“ hvízdl překvapeně malý zlodějíček a podíval se zblízka. „Tenhle,“ vylovil jeden polodrahokam, „by na to měl stačit. Teď se ještě dostat odtud.“

„Až dnes v noci zavřeme genogovu bránu, můžeme se pokusit přešplhat zpět do města. Pak se uvidí, co dál. Ale teď se zkuste trochu prospat, ať jste večer v plné síle,“ víceméně nařídil DelHas hromadný odpočinek.

Tentokrát se Hance podařilo usnout opravdu tvrdě. Někdo jí třásl ramenem, aby ji probudil. Byl to Zik.

„Jak tady můžeš tak tvrdě usnout,“ divil se.

„Asi proto, že vám důvěřuji,“ zívla a protřela si oči. Byla tma a ticho.

„Ukaž, obléknu ti kožený chránič,“ nabízel jí a pomohl jí zavázat tkanice. Podobně posloužil i Matymu, který něco drmolil, ale nebránil se. DelHas zkontroloval jejich výstroj a vtiskl klukům do ruky zbraně.

„Připraveni? Tak jdeme na to,“ kývl na ně a otevřel vchod do úkrytu. Protáhli se ven a nechali se vést DelHasem. Všude kolem byl klid. Stráže se na noc stáhly za hradby, takže měli nebezpečnou planinu sami pro sebe. Nyní si už Hanka dovedla představit, co ji čeká. Škoda, že tu nebyl také Hádes. S ním by se cítila bezpečněji. Nebyla si jistá, zde by ji Zik zvládl ochránit v případě útoku nějaké potvory.

DelHas se musel řídit podle nějakého svého instinktu. Zastavil se v místě, které Hance nepřipadalo ničím zvláštní. Vytáhl medailon a stejně jako minule jí svěřil do opatrování jeho sílu. Zik zůstal stát za dívčinými zády a Maty ho napodobil. Jakmile DelHas zmizel Hance z očí, ponořila se do soustředění a doufala, že to tentokrát bude kratší a snazší. Zpočátku to tak vypadalo. Modravý plamínek se mihotal klidně a jasně. Následovalo několik výkyvů, které se dívce podařilo vykrýt. Pak ale pocítila veliký chlad a jejího těla se zmocnila zimnice. Ruce se jí klepaly jako stoleté stařeně a musela násilně sevřít ústa, aby jí o sebe necvakaly zuby. Pokoušela se nemyslet na potíže a setrvat v soustředění. Šlo to ztěžka. Jako by najednou medailon vážil dvacet kilo. Ruce jí podklesávaly, takže usoudila, že bude záhodno zavolat na DelHase, aby se vrátil. Těsně před tím, než se k tomu odhodlala, ucítila, jak její ruce podepřely jiné teplé dlaně a zdvihly je i s medailonem do správné polohy. Myslela, že je to DelHas, ale když otevřela oči, překvapeně zjistila, že proti ní stojí Maty. Měl vážnou soustředěnou tvář a z jeho rukou proudila síla, která Hance pomohla najít ztracenou magickou rovnováhu. Oba upírali zrak na plamínek medailonu a hlídání jeho stability bylo najednou o mnoho lehčí.

Znenadání je zasáhl mohutný teplý vír. Všechno kolem se zalilo podivnou září.

„Cestovatel! To je ale překvapení! Těší nás, že jsme tě tu dnes našli,“ promluvil v jejich myslích hlas tak jasně a tak intenzivně, že to překvapilo i Hanku, která byla na podobný druh komunikace zvyklá.

„Nemusíte mít obavy, od nás vám nehrozí žádné nebezpečí. Jen jsme se přišli dotknout cestovatele. Jeho mysl byla zatemněna a vzpomínky zastřené. Bylo potřeba je probudit a posílit.“

„Kdo jste?“ zeptal se Maty.

„Fagliniové. Jeden z vašich nám kdysi říkal školitelé. Než se budeš chtít vydat na cesty, najdeš u nás dobré rady i pomůcky, které ti usnadní přesuny. Budeš vítán.“

Hanka měla pocit, jako by neznámá síla Matyho vlekla pryč od ní. Polekala se, že je to nějaká past, do které má být chlapec lapen.

„Zůstaň tady, Maty,“ vykřikla v duchu, „neodcházej!“

„Pročpak ho nechceš pustit, ženo s dračí myslí?“ oslovil mocný hlas přímo Hanku. „Dáme mu vše, co potřebuje. Nezadržuj ho, když on chce jít.“

„A co ta žena se škrtnutýma nohama?“

Hanka ucítila, jak se Maty stabilizuje a jeho dlaně zase začaly hřát.

„Ona má pravdu,“ řekl chlapec, „nemohu nechat Alici napospas osudu. Přicestovali jsme spolu a nebylo by správné ji opustit.“

„Jsi cestovatel. Neměl by ses vázat.“

„Jsem člověk.“

„Stojíš na začátku cesty a ještě jsi nenašel sám sebe. Můžeme chvíli počkat, až si to rozmyslíš. Ale dej pozor. Před časem do tohoto světa vstoupil knut s několika následovníky. Připravuje si tu půdu pro rozmnožování. Bylo by škoda, kdyby tě použil. Přijď co nejdřív. U nás budeš vítán.“

Teplý vír ztratil sílu a prostředí kolem nich se zklidnilo. Plamínek naštěstí stále bezpečně hořel. Hanka ani nezaznamenala, že se vedle nich objevil DelHas. Teprve když přes jejich dlaně zaklapl medailon, uvědomila si, že je konec. Tentokrát byl na dně svých sil pro změnu bojovník. Schoval medailon a sesunul se do kleku na zem. Hlavu měl svěšenou a ztěžka dýchal.

„Pane, je ti dobře?“ dřepl si k němu Zik a podával mu láhev s pitím.

„Dej mi dvě minuty, kámo, a budu ok.“

Hanka a Maty se po sobě koukli a zase rozpačitě uhnuli očima. Společný zážitek byl tak intenzivní, že potřebovali čas, aby si ujasnili, co se ve skutečnosti přihodilo. Podivný kontakt s bytostmi, které byly schopny s nimi takovým způsobem hovořit, je zaskočil. Co to bylo za bytosti? A co měly na mysli, když Matyho oslovovaly jako cestovatele?

„Nezburcovalo to stráže?“ zeptal se unaveně DelHas.

„Řekl bych, že se po setkání s genogem bojí přijít blíž,“ rozhlížel se Zik, „nejspíš počkají na ráno.“

„Nevím, jestli v tomhle stavu dokážu přelézt hradby,“ s velkou námahou se zdvihl na nohy bojovník. Hanka se zastyděla, že mu před akcí neposkytla další léčebnou kúru. S tak vážnými zraněními, která utrpěl, musel určitě zápasit jak se slabostí, tak i s bolestí.

„Jestli se nebojíte myší a špíny,“ s povzdechem ze sebe vysoukal Zik, „zasvětím vás do svého největšího tajemství. Doufám, že ho zachováte.“

„Ty znáš nějakou cestu pod hradbami?“ zamračil se pohoršeně DelHas.

„A jak myslíš, pane, že bych tě jinak zraněného dovlekl do města? I takhle to bylo proklatě obtížné.“

„Promiň, Ziku, zapomněl jsem že jsem tvým dlužníkem a že už nejsem tím, čím jsem býval,“ pohladil malého zlodějíčka po rameni bojovník.

Zik se ale dál tvářil dotčeně: „Nic mi, pane, nedlužíš. To, co jsem udělal, byla vlastně splátka za to, že jsi mě jednou pustil, když jsi mě nachytal při krádeži. Jenom jsi mi vynadal a promluvil do duše. Tenkrát jsem se zařekl, že už nikdy nic neukradnu... jen kvůli svému rozmaru.“

„Asi jsem ti promluvil do duše málo,“ ušklíbl se DelHas, „ale neboj se, tvoje tajemství budu respektovat.“

„Tak pojďte za mnou,“ ujal se Zik průvodcovské role.

„A neměli bychom s sebou vzít i batoh z úkrytu?“ zeptal se Maty.

„Jasně. Zaběhnu tam,“ odpověděl bez rozmýšlení Zik a teprve pak si uvědomil, že Maty promluvil jeho řečí. Zůstal na něj zírat a pomalu se jeho výraz měnil na podezřívavý: „Proč jsi před námi tajil, že nám rozumíš?“

„Ale já rozumím až teprve teď. Před tím jsem byl úplně mimo. Vůbec jsem netušil, že vaši řeč znám. Něco se stalo při zavírání brány a já si uvědomil věci, které mi před tím unikaly.“

„Promluvíme si později,“ přerušil je DelHas, „teď bychom se měli sakra rychle přesunout do města. Tak sebou hoď a skoč pro ten batoh.“

Hanka znechuceně zaznamenala, že se bojovník začíná chovat nadřazeně a velitelsky. Sice stále ještě vypadal vyčerpaně, ale mozek už mu pracoval na plné obrátky a jeho návyky se zřejmě vracely do zajetých kolejí. Bylo jí to trochu proti srsti. Očekávala od něj víc ohledů a respektu. Než se Zik vrátil, dal se dohromady natolik, že byl schopen převzít zavazadlo. Pak se nechali vést malým průvodcem podél hradeb. Jeho tajemství bylo ukryto tak dobře, že kdyby s nimi nebyl, nic by nenašli.

Zik zručně odsunul dva kameny a kývl na ně, aby se protáhli dovnitř. Bylo to opravdu úzké. Naštěstí se to hned vzápětí rozšířilo. Hanka si magicky posvítila, ale okamžitě toho litovala. Plazili se mezi mrtvolkami myší, brouky, kteří tu ožírali jejich kostřičky, a mezi nejrůznějšími stonožkami. Bylo to odporné a deprimující.

 


Zpět Obsah Dále

07.08.2016 14:17

Komentáře: